Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Ministry – Relapse

Ministry - Relapse
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: 13th Planet Records

Tracklist:
01. Ghouldiggers
02. Double Tap
03. Freefall
04. Kleptocracy
05. United Forces [S.O.D. cover]
06. 99 Percenter
07. Relapse
08. Weekend Warrior
09. Git Up Get Out ‘n Vote
10. Bloodlust

Hodnocení:
Zajus – 3,5/10
H. – 6/10
Kaša – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Mám rád návraty velkých kapel. Opravdu ano. Na každý takový návrat nutně navazuje napjaté očekávání, zda nový materiál bude srovnatelný s klenoty minulosti. Takovým kapelám jsem mnohdy ochoten i leccos prominout, jen abych se mohl radovat, že jsou zpět. U Ministry se ovšem o zvlášť velkém návratu mluvit nedá. Nejde mi ani o délku pauzy mezi řadovými alby, která činí pouhých pět let. Jde mi o aktivitu kapely v tomto mezičase. Ministry za pět let od vydání “The Last Sucker” stihli odjet rozlučkové turné, vydat koncertní DVD, best of album a asi pět remixových alb. Tak se přeci neaktivní kapela zdaleka nechová. Nebylo pro mě tak žádným překvapením, když v srpnu loňského roku ohlásil Al Jourgensen reunion kapely.

Nechme ovšem nehudební okolnosti stranou a podívejme se tedy, co nám na “Relapse” Ministry přinášejí. Poslední alba před “rozpadem” kapely byla vskutku povedená a novinka tak rozhodně měla na co navazovat. První singl “99 Percenters” předstihl desku samotnou o celé čtyři měsíce a již v té době jsem měl dojem, že zde něco páchne. Skladba na podporu stejnojmenného hnutí oplývá prvotně nesmírně špatným textem. Ten totiž neobsahuje nic jiného než mnohokrát opakované “Hey”, oslavný pokřik “99 Percenters” v refrénu a výzvu k okupování jedné ulice a tří měst. Je směšné text takto popisovat (rychleji byste ho měli celý přečtený), jenže on i ten text samotný směšný je. Hudebně navíc Ministry nepředvedli nic nového, celá píseň se odehrává v jednoduchém a chytlavém rytmu, který působí, jako by kapela cílila primárně na mainstreamové hitparády. Alespoň že se v polovině písně nachází velmi povedené kytarové sólo.

Po této zkušenosti jsem k albu musel přistupovat o něco opatrněji. Vše navíc prohloubil obal a názvy písní. Bylo zjevné, že Al Jourgensen přesunul svou nenávist od George W. Bushe k celému kapitalistickému systému. Úvodní “Ghouldiggers” (nelze přehlédnout ani “krutopřísné” zkomoleniny, které se z názvů několika posledních turné přesunuly na studiová alba) začíná dvouminutovým proslovem. Al Jourgensen si stěžuje na nenažranost svých manažerů, což vás jistě moc zajímá. Píseň, která se rozjede po sáhodlouhém intru, však není vůbec špatná. Skvělý riff vás bude bohužel těšit jen krátkou chvíli. Navazuje na něj totiž další mluvená část, tentokrát podle scénáře “Al se nemůže dovolat svému manažerovi”. I po ní se ovšem skladba pěkně rozjede. Kdyby se vysekal balast okolo, mohl by tak z “Ghouldiggers” být opravdu skvělý otvírák. “Double Tap” naštěstí již odsouvá nehudební stránku věci až na vedlejší kolej a světe div se, výsledkem je nesmírně povedená píseň. Textově se sice opět pohybujeme na tenkém ledě (kritika USA za zastřelení Usámy bin Ládina), ovšem vše vyvažuje skvělá kytara, fantastické sólo a závěrečný náklep od (naprogramovaného) kopáku. Nesmím pak zapomenout ani na tématicky správně vložené hudební vlivy arabské hudby.

Po relativně slibném začátku se však pohybujeme jako na houpačce. Slabší dvojici “Freefall” a “Kleptocracy” střídá povedený cover S.O.D. v podobě hitovky “United Forces”. Z něco ční hlavně povedené sólo, které zde snad ještě více než v originále zní, jako by vypadlo z pera Jeffa Hannemana. “99 Percenters” pak v kontextu alba vychází jako jedna z lepších písní. Následuje trojice slabších písní a album nakonec uzavírá jedna z těch lepších: “Bloodlust”. Ta jako by nezapadala do zbytku alba a zní tak mnohem uvolněněji. Není z ní cítit umělost předchozích skladeb, což ji činí mnohem lépe poslouchatelnou. Na limitované edici pak ještě navazuje remix skladby “Relapse”, k němuž se snad radši ani vyjadřovat nebudu.

“Návrat” Ministry je tak přinejmenším rozpačitý, a to ze dvou důvodů. Prvním jsou texty. Al Jourgensen mi svými texty nikdy nebyl po chuti, což se ostatně projevilo i na posledním “The Last Sucker”. Nikdy však svůj politický aktivismus neprosazoval tak okatě, jako tomu je na “Relapse”. Ve svých skladbách odmítá nenasytnost kapitalismu, jeho dramatický “odchod a návrat” lze však snadno považovat za primitivní kalkul, snahu získat si trochu pozornosti. Sám tak dělá něco, co tak snaživě kritizuje, což z něj dělá pokrytce. I kdybych však odhlédl od textů (což jednoduše nelze), nemohu se zbavit dojmu, že až na několik skladeb, z nichž jen jedinou bych označil za opravdu hodně dobrou, je “Relapse” plné velmi slabého materiálu. Nalezneme zde naopak spoustu vaty. Chvílemi mám dokonce dojem, že hudba v některých písních slouží jen jako pozadí, do něhož Al Jourgensen vykládá svá moudra. S přihlédnutím k výše zmíněnému tak albu jednoduše nelze udělit ani průměrné hodnocení.


Další názory:

Jsou návraty, které by prostě proběhnout neměly. To, co právě předvedl Al Jourgensen, je naprosto krystalickou ukázkou něčeho takového. Nejprve dramaticky odejdeme ze scény, všichni fanoušci se povinně dostaví na poslední turné… a po třech letech se najednou zničehonic koná návrat s velkou slávou. Ať se na to člověk dívá z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy jej prostě musí napadnout něco o kalkulu – a to je u člověka jako Al Jourgensen docela průser, vzhledem k faktu, o čem tento pán celé roky zpíval. Ale což o to, klidně by se daly přivřít oči, třeba šlo jen opravdu o upřímnou změnu názoru, to nikdo z nás nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit, ale… i samotné “Relapse” není po hudební stránce příliš dobré. Právě naopak, dovolím si tvrdit, že se jedná o hodně velké zklamání… ne přímo průser, ale zklamání určitě. Pokud bylo důvodem návratu samovolné složení neskutečně silných skladeb, jak Al tvrdil, tak já tam ty silné skladby prostě neslyším. Poslouchat se to dá, to ano, ale když to srovnáte s tím, co pod hlavičkou Ministry vycházelo ještě před pár lety… mírný úšklebek je rozhodně na místě. Dokonce i texty jsou slabé, ve většině songů v podstatě jen opakování jedné fráze pořád dokola, kde jeden verš stěží přesahuje délku tří, čtyř slov. Zářným příkladem budiž třeba singlovka “99 Percenters”, která je přehlídkou lyrické stupidity (tisíckrát “Hey” za čtyřminutou písničku je prostě moc). Řeknu to na rovinu – “Relapse” je nahrávka, která vzniknout neměla. Kdyby jí nebylo a Ministry stále leželi u ledu, všichni by na tuhle kapelu vzpomínali jako na legendu, která do jisté míry změnila tvář metalové muziky, s příchodem “Relapse” se však tato představa zbortila jako domeček z karet a zbyla jen hořká pachuť… šest bodů je spíš z úcty ke jménu Ministry, ne kvůli kvalitám “Relapse”
H.

Ministry to se svým koncem trochu uspěchali. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že před pěti lety měli za sebou trojici skvělých alb věnovaných G. W. Bushovi. Vrchol této trilogie přišel na druhém v pořadí “Rio Grande Blood”, ovšem i následující “The Last Sucker” mělo něco do sebe. Stejně unáhleně jako se ze scény parta kolem Ala Jourgensena vytratila, se bohužel zase vrátila. Nikoli však unáhleně co do počtu let strávených na odpočinku, ale spíše co do kvality nového materiálu. Z úcty k legendě bych byl nerad přehnaně kritický, ale novinka “Relapse” je suverénně nejslabším počinem v diskografii industriální legendy. Zveřejněný singl “99 Percenters” ve mně ještě vzbuzoval naději, že se dočkáme důstojného pokračovatele a hlavně rozloučení za bohatou historií Ministry, ale s prvním poslechem tato naděje odezněla. Netvrdím, že celé album je úplně špatné, koneckonců, našel jsem pár songů, které mě chytly, ať už zmíněná přímočará singlovka “99 Percenters”, úderná “Double Tap”, povedená předělávka S.O.D., “United Forces”, nebo předposlední melodická “Bloodlust”, která pro mě představuje jasný vrchol alba. Naproti tomu se na albu nachází šílená úvodní sedmiminutovka “Ghouldiggers”. Takhle dementní skladbu jsem od Ministry ještě neslyšel. “Relapse” takto v mých očích zůstane jako zbytečné návratové album, bez něhož by Ministry svou kariéru zakončili mnohem důstojnějším způsobem.
Kaša


Municipal Waste – The Fatal Feast

Municipal Waste - The Fatal Feast
Země: USA
Žánr: thrash metal / crossover
Datum vydání: 10.4.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Waste in Space
02. Repossession
03. New Dead Masters
04. Unholy Abductor
05. Idiot Check
06. Covered in Sick / The Barfer
07. You’re Cut Off
08. Authority Complex
09. Standards and Practices
10. Crushing Chest Wound
11. The Monster with 21 Faces
12. Jesus Freaks
13. The Fatal Feast
14. 12 Step Program
15. Death Tax
16. Residential Disaster

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Milovníci béčkových hororů, sci-fi, komiksů a hudebních legend jako Suicidal Tendencies, S.O.D., D.R.I. či Nuclear Assault opět útočí. Právě tyto vlivy totiž v sobě pojí Municipal Waste, a že to dělají dost šikovně, dokazuje i fakt, že jejich aktuální, již páté řadové album “The Fatal Feast” vychází u vydavatelského kolosu Nuclear Blast. Kdo by čekal nějaké ústupky vůči širšímu publiku, ten se šeredně mýlí. Municipal Waste nahráli další půlhodinu zničující kombinace crossoveru, thrash metalu s vlivy punku a oldschool HC. Přesně takhle se hrálo v 80. letech v zaplivaných NY klubech a Municipal Waste nám toto období chtějí mermomocí připomenout.

O hudebním, respektive textovém, obsahu toho hodně napoví obal ve stylu již zmíněných béčkových hororů v komiksovém stylu, přičemž artwork “The Fatal Feast” považuji v rámci diskografie za jeden z nejpovedenějších a vůbec nevadí, že se jedná už o pátou variaci na de facto stejné téma. Tahle kapela prostě nechce být progresivní či jakýmkolim způsobem novátorská. Ono vlastně ani není kam se v rámci tohoto stylu kam vyvíjet, všechno podstatné již bylo řečeno a mladým kapelám už nezbývá nic jiné, než uctívat své dávné idoly.

Album otevírá podivné sci-fi intro “Waste in Space” a plynule přechází v úvodní palbu “Repossesion”, která naprosto přesně charakterizuje vše, o čem jsem doposud mluvil. Zběsilé crossover tempo, HC vokál, skvělé riffy a výrazná basa. Tohle musí na koncertech fungovat jako skvělý otvírák. Následující “New Dead Masters” je asi největší hitovkou alba, milovníci sborových vokálů, chytlavých refrénů a moshe si zaručeně přijdou na své. Album obsahuje celkem 16 skladeb (v základní verzi bez bonusů), a když si to zprůměrujeme, vychází nám zhruba 2 minuty na skladbu, tedy tak akorát, aby bylo řečeno všechno důležité. Rozhodně se tady nebudu rozepisovat o všech šestnácti kusech, tohle po mně vážně nechtějte. Rád ovšem představím několik opravdu povedených skladeb, jako například “Covered in Sick / The Barfer”, která jako by vypadla z projektů Billyho Milana, ať už M.O.D. či S.O.D.. Za zmínku stojí i “Authority Complex” plná zvratů a hitových riffů. Dalšího podivného intra se dočkáme v klipové titulce “The Fatal Feast”, já bych sice pro singl sáhl jinam, ale budiž, ovšem povedený klip rozhodně doporučuji. Skvělé jsou rovněž minutové vypalovačky “Unholy Abductor” a velice přímočará “You’re Cut Off” s jednoduchým a výstižným refrénem. Se závěrem alba má pozornost lehce upadala, čímž nechci říct, že by skladby byly vyloženě špatné, jen by to asi chtělo nosnější nápady, které by dokázaly i po půl hodině poslechu udržet jisté napětí.

Klasická otázka na závěr: co říci závěrem? Fanoušci crossover-thrashe už album jistě dávno slyšeli, proto bych rád navnadil všechny, kteří ještě neměli tu čest. Pokud máte zájem o oddechové album s ne moc vážnými texty, povedenými hudebními nápady, které se skvěle hodí na párty metalových nadšenců, rozhodně po “The Fatal Feast” sáhněte všemi deseti, nebo ještě lépe zkuste předminulou desku “The Art of Partying”, kde Municipal Waste dosáhli svého dosavadního vrcholu, ke kterému se bohužel prozatím nepřiblížili. Přesto je považuji za jednu z nejvýraznějších mladých kapel na metalové scéně, která si své aktuální úspěchy zaslouží.


Overkill – The Electric Age

Overkill - The Electric Age
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Come and Get It
02. Electric Rattlesnake
03. Wish You Were Dead
04. Black Daze
05. Save Yourself
06. Drop the Hammer Down
07. 21st Century Man
08. Old Wounds, New Scars
09. All Over But the Shouting
10. Good Night

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8,5/10
H. – 8/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Znáte to. Když vás něco nezaujme hned na začátku… Ne, to byl takový malý vtip. To opravdu není případ amerických Overkill. Ba naopak. Jestli se na něco můžete spolehnout, pak na to, že jejich nové album “The Electric Age” doposloucháte, a to s jakou vervou vám budou trhat žíly, to už je opravdu jen na ctihodném vkusu. Každopádně mám opět vyslovenou radost (myšleno ironicky), že se můžu “pohrabat” v albu, u kterého by samo o sobě stačilo napsat jednu větu. Něco ve smyslu: “Užijte si to, já si užila taky.”

Ale když už jsem tedy donucena se v tom šťourat, tak to vezměme hned od samotného konceptu a myšlenky. Pravda je, že Overkill předvedli dokonale druhý dech už na předcházejícím “Ironbound”, které se mi zdálo o trochu víc, řekněme, váhavější, než je recenzovaná šestnáctá deska. Čím vůbec nenarážím na samotné bravurní provedení. “The Electric Age” je jejím hrdým a trochu přímějším nástupcem. Začíná naprostou adrenalinovou jízdou a kupodivu jí určitém smyslu končí i nekončí. A to je právě celá ta ironie a lehkost, kterou byli schopni Overkill vysypat z rukávů. Občas mi to připadalo, jako by na kostru podvraťáka, přejetého v osmdesátých letech, nalepili nové maso a snažili se ho prodat jako výstavního pudla s rodokmenem.

Lebkou by v tomto případě mohl být nejvíce slyšitelný fakt. Tím je Bobby Ellsworth. Ten chlap je nesmrtelnou představou toho, jak to znělo a mělo to znít. Říkejme tomu třeba stará škola. Něco, co pro nás, osoby, co ještě před pár lety pšoukaly do plenek, je trochu nepochopitelné. Je způsobem smrtelného nasazení, šíleného řevu (a on sám to kombinuje ještě s motorovou pilou, vysokofrekvenčním ultrazvukem a pliváním na kapoty aut). Ale toho řevu a zpěvu, který mi úpěnlivě cpal můj tatínek do hlavy. Nejsem na něj zvyklá. Připadá mi a bude vždycky připadat jako nějaká archaická připomínka, ale jo, v určité zvráceným smyslu to zbožňuju.

Když jen tak taktně zmíním páteřní baskytaru a Verniho, nebudete mi to mít za zlé, že ne? Já bych totiž mnohem radši poukázala na smrtelnou a doplňující se kombinaci obou kytaristů. To je další věc, kterou uslyšíte hned na první poslech. Je to geniální souhra, která se mně zdá občas až neuvěřitelná. Mně z ní prostě v určitém smyslu leze mráz po zádech a tak nějak se mi zdá, že nikdy nevím, co vlastně přijde v další minutě. A nedej bože, když do, už tak drsného tempa, začne “mydlit” Ron Lipnicki.

Ale abych stále netlachala něco o smrtelném tempu. Ono je a není smrtelné. Tohle album je jako dobrá kniha, udržuje vás v napětí a v bdělosti celou dobu. Vlastně nasazuje svoje drama už začátkem “Come and Get It”, v kterém vám vystoupá tep. “Electric Rattlesnake” a “Wish You Were Dead” vás uvedou do děje a pak už se jenom živíte celým dramatickým příběhem. Takže nakonec to je tempo jen tak vražedné, za jak vražedné vy ho považujete. A jako každá dobrá kniha má i “The Electric Age” napůl idylický, napůl drastický závěr. Bavím se o naprosto geniální “Good Night”. Ksakru, já si vážně říkala, že chtějí děti uspat baladou, ale znáte to, takovou tou krásně znějící starou baladou. No, tak nic, tak si ze mě tropte, thrash metalisti, blázny.

Koneckonců, to je přesně to, co celou dobu Overkill dělají, tropí si z nás blázny. Mixují milkshake se třicet let starou whisky. A ono je to nakonec příjemné pití. A jako příjemně ožralé osoby nás ještě dotáhnou domů tmavou a tichou ulicí a řeknou, že je čas jít spát. Holt když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Ovšem v rámci mezí, tihle chlapy si už ostatně nemají moc co dokazovat.


Další názory:

Overkill jsou v posledních několika letech v obrovské formě, o tom není třeba pochybovat ani v nejmenším. Ačkoliv musím říct, že předchozí “Ironbound” se mi líbilo rozhodně více, i tak “The Electric Age” patří k tomu nejlepšímu, co lze aktuálně na thrash metalovém poli slyšet. Oproti “Ironbound” mi na novince malinko chybí rozmanitější pecky typu “The Green and Black”, “The Goal Is Your Soul” nebo excelentní střední pasáž v titulce “Ironbound”; “The Electric Age” mi jako celek přijde spíše přímočařejší, ovšem zase když se do toho pánové opřou (a že se do toho opírají takřka celou hrací délku), stojí to za to, jak mimo jiné dokazuje například kulervoucí refrén výborně zvolené singlovky “Electric Rattlesnake”. Každopádně, to už jsou jen detaily a otázka osobních preferencí, jako celek je i “The Electric Age” výborný thrashový nářez, to je bez diskuse! Ostré riffy, řezavý Blitzův vokál, našlapané tempo – to vše nejnovější fošna Overkill nabízí v míře opravdu vrchovaté, díky čemuž budou všichni fanoušci kapely jistě spokojeni.
H.

Dlouhá léta jsem Overkill nemohl přijít na jméno, nikdy mi nepřišli natolik zajímaví, abych jejich tvorbu sledoval nějak pozorněji či dokonce se zájmem. Pro mne dříve nesnesitelný zpěv Bobbyho “Blitze” Ellswortha tomu nikdy taky moc nepřidal. Po vydání “Ironbound” se ve mně něco zlomilo, a že jsem do té doby přicházel o velké věci, je asi všem jasné. Zmíněné “Ironbound” představovalo brilantní thrash metalovou jízdu, která místy dosahovala kvalit legendárních alb představitelů žánru. V obdobné formě Overkill pokračují i na “The Electric Age”. Po prvních posleších si mě album naprosto získalo a už nepustilo. A jaká že novinka je? Energická, agresivní, přesto šikovně prošpikovaná melodiemi, troška punkového nádechu, prostě skvělý koktejl, který nenudí. Hned úvodní našlapaná dvojice skladeb “Come and Get It” a jako ochutnávka uvolněná “Electric Rattlesnake” nastavují laťku pekelně vysoko. A s dalšími skladbami se nepolevuje. Skvěle dopadla skoro až “acceptovská” “Black Daze”, nesoucí se ve středním tempu, či zběsilě punková “Save Yourself”. Všechno do sebe skvěle zapadá, a přestože se skladby drží klasických postupů, s blížícím se koncem nepřicházela žádná nuda, když si k tomu připočtete prvotřídní zvuk, nezbývá mi nic jiného, než si nasypat popel na hlavu za to, co jsem kdysi o Overkill prohlašoval. K dokonalosti v mých očích albu schází snad jen takový ten moment překvapení, prostě se pokračuje tam, kde se na “Ironbound” skončilo, a i když kvalitativně si jsou alba v podstatě rovná, subjektivně dávám přednost předchozímu počinu.
Kaša


Shinedown – Amaryllis

Shinedown - Amaryllis
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Roadrunner Records / Atlantic Records

Tracklist:
01. Adrenaline
02. Bully
03. Amaryllis
04. Unity
05. Enemies
06. I’m Not Alright
07. Nowhere Kids
08. Miracle
09. I’ll Follow You
10. For My Sake
11. My Name (Wearing Me Out)
12. Through the Ghost

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pro Američany Shinedown mám slabost. Jejich čtyři roky staré album “The Sound of Madness” mě i přes svou neoddiskutovatelnou jednoduchost bavilo po mnoho poslechů. Na novinku “Amaryllis” jsem tak byl vcelku zvědavý, i když svá očekávání jsem raději krotil. Starší alba Shinedown mě totiž nezaujala ani v nejmenším a já tak váhal, zda “The Sound of Madness” nebyl jen záblesk zábavy v moři nudy. Po třech týdnech od vydání a dvojciferném množství poslechů však mohu s klidem prohlásit, že moje očekávání mohla být klidně i vyšší. “Amaryllis” totiž pokračuje ve stopách svého předchůdce nejen hudebně, ale také kvalitativně.

Tím jsem řekl v podstatě vše, co jste potřebovali slyšet, ovšem jako správný recenzent tuto informaci musím natáhnout alespoň do délky eurounijní vyhlášky o zkaženém zelí. Navíc jsou mezi vámi jistě i tací, kteří “The Sound of Madness” neslyšeli. Zvláště pro ně jsou tak psány následující řádky. Shinedown hrají alternativní rock (někdo je řadí do škatulky post-grunge, jako by na tom záleželo), v rámci něhož se ovšem přiklánějí k “mainstreamové” linii a vše, co vytvoří, tak splňuje základní kritéria líbivosti. I přesto je však jejich tvorba osobitá a kvalitní. Jinými slovy, není to běžný rádiový produkt stvořený k zaujetí mas posluchačů a přesto přesně takový efekt tvorba Shinedown má.

Skladby na “Amaryllis” lze snadno rozřadit do tří kategorií a přesně v tomto smyslu se album pokusím zhodnotit. Prvotně jsou zde nejjemnější balady. Právě ty měly lví podíl na úspěchu “The Sound of Madness”, a dalo se tak očekávat, že si na nich Shinedown dají zvláště záležet. Patří mezi ně například titulní skladba, postavená na souhře smyčců, akustické kytary a samozřejmě sympatického hlasu zpěváka. Mnohem více jsem si však oblíbil hned následující “Unity”. Její pomalá gradace, sugestivní text a nesmírně melodický refrén si vyloženě říkají o úspěch v hudebních hitparádách. Velkou pochvalu si zde zaslouží bubeník Barry Kerch, jehož vypjatá hra ještě více prohlubuje emotivní vyznění celé kompozice. Stejně tak skvěle vyznívá i “For My Sake” s nepopsatelně nádherným refrénem. Některé z dalších balad ovšem nevycházejí tak dobře jako ty zmíněné. Například “Miracle” balancuje na hraně kýčovitosti a před pádem do propasti ji zachraňuje zejména skutečnost, že je i tak radost ji poslouchat. To samé platí pro ještě pomalejší, pianem podpořenou píseň “I’ll Follow You”. Ta navíc oplývá povedeným sólem a vkusně zapracovanými smyčci. Nešťastně pak dopadla závěrečná “Through the Ghost”, jejíž nálada i rytmus jako by vůbec nezapadaly do kontextu alba. Oceňuji, že se zde Shinedown pokusili o něco nového, nejsem však vůbec přesvědčen, že se to povedlo.

Druhou skupinou jsou ty nejrychlejší skladby, mnohdy až s metalovým nádechem. Jejich přítomnost je pro mě největším potěšením a právě kvůli nim jsem se k albu tak často vracel. Snadno sem zapadne úvodní “Adrenaline”, v níž vás hned na první poslech zaujme rychlé tempo bicích a skvělé kytarové sólo. Její jednoduchý text a chytlavost vyloženě vyzývá k tomu, abyste si v jejím rytmu prověřili své pěvecké (ne)schopnosti. Kupříkladu při jízdě autem, o níž její text ostatně pojednává. Za vrchol alba pak považuji píseň “Nowhere Kids”, která má téměř punkový nádech. Brent Smith v její sloce střílí slova rychlostí Hyrdeho z kapely Stam1na a v refrénu nechybí nic z typické podmanivé melodičnosti Shinedown. Ústřední riff navíc jistě zalichotí každému příznivci tvrdší hudby. Tato rebelská stránka Shinedown je mi asi nejvíce sympatická a rozhodně by mi nevadilo, kdyby podobného materiálu bylo na albu více. “My Name (Wearing Me Out)” pak kombinuje epičnost “Unity” s rychlým tempem “Adrenaline” a výsledkem je asi nejtemnější skladba alba.

Dvě třetiny “Amaryllis” tak máme za sebou a skladby které zbývají zapadají nepřekvapivě někam mezi dvě zmíněné škatulky, nám zbývají. Patří sem v podstatě jen dvě písně (“Bully” a “Enemies”) a k nim vám povím snad jen to, že se povedly. “Bully” si v přiloženém videu ostatně můžete poslechnout sami. Zcela mimo kategorie však patří šestá “I’m Not Alright”, a proto bych jí rád věnoval pár slov. Její začátek je totiž jak vystřižený z nějaké pohádky. Upřímně řečeno jsem tak trošku čekal, že na mě odněkud vyběhne všech sedm trpaslíků. Celá píseň se pak odehrává v pochodovém tempu s masivním využitím smyčců a trumpet. Dostává tím tak trochu folkový nádech, což byla napoprvé docela rána. Doporučuji jí však dát čas, po několika posleších se z ní totiž vyklubala jasná hitovka a pro mě jedna z nejoblíbenějších písní alba.

Celkové hodnocení alba tak nebude těžké. Až na pár výjimek je “Amaryllis” kolekcí kvalitních skladeb, které neztratily nic z chytlavosti předchozího alba a přesto nevyznívají hloupě či naivně, jak to u podobné hudby obvykle bývá. Rád bych dal osm bodů, ovšem skutečnost, že se kapela od předchozího alba moc neposunula, mi v tom brání. Na tak “mainstreamovou” hudbu, jakou Shinedown tvoří, je ovšem i sedm a půl bodu vysoké číslo. Kéž by tak dobře zněla všechna “rádiová” tvorba.


The Mars Volta – Noctourniquet

The Mars Volta - Noctourniquet
Země: USA
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Warner Bros. Records / Sargent House

Tracklist:
01. The Whip Hand
02. Aegis
03. Dyslexicon
04. Empy Vessels Make the Loudest Sound
05. The Malkin Jewel
06. Lapochka
07. In Absentia
08. Imago
09. Molochwalker
10. Trinkets Pale of Moon
11. Vedamalady
12. Noctourniquet
13. Zed and Two Naughts

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V řadách šílenců The Mars Volta se od poslední nahrávky “Octahedron” odehrálo několik zajímavých personálních změn. Prvotně odešel (či byl odejit?) bubeník Thomas Pridgen, kterého na krátkou dobu nahradil David Elitch, jenž ovšem bubenickou stoličku nakonec přepustil Deantoni Parksovi. Z kapely byl také vyhostěn klávesák Isiah Ikey Owens, ovšem bez jakékoliv náhrady. Mimoto je “Noctourniquet” prvním albem The Mars Volta, na jehož nahrávání se nepodílel kytarista John Frusciante. Zjednodušeně řečeno šlo tedy o razantní obměnu sestavy a nabízí se tak otázka, jak se to projevilo na hudbě samotné.

“Noctourniquet” je bez debat jiné než jeho předchůdci, ovšem důvod hledejme někde jinde než v personálních patáliích. Otec The Mars Volta a autor veškeré hudby Omar Rodríguez-López se totiž rozhodl omezit svůj nástroj na minimum a novinka se tak po několika kytarových albech opět přiklání k více experimentálnímu duchu. Úvodní “The Whip Hand” sice ještě začne s lehkou rockovou náladou, netrvá to však dlouho a o slovo si řekne vpravdě brutální elektronika. Je to tak razantní změna, že jsem sám trošku zaváhal, zda to jedna z největších kapel současného prog rocku myslí vážně. Nevydrželo mi to však dlouho a hned o moment později, když Cedric Bixler-Zavala začal kříčet “Jsem mina, jsem mina, tak na mě nešlápni” mi došlo, že přesně to je ukázka skladatelské geniality, kterou dnes oplývá tak málo kapel. Nikde na zbytku alba není navíc využití elektroniky tak razantní jako v první písni, a lze si tak snadno dovodit úmysl kapely trochu posluchačovi první poslech zkomplikovat.

Popsat “Norctourniquet” je úkol obtížný, protože hudebně jde o velmi komplikovanou směs mnoha nápadů a výsledek by tak podle očekávání mohl být velmi těžko stravitelný. Ve skutečnosti je to ovšem úplně jinak a pokud se nebudete zaměřovat na drobné vychytávky, kterých zde najdeme spoustu, zjistíte, že jde jinak o velmi snadno poslouchatelné album. Zejména vokální linky nemají daleko k neskrývané hitovosti, čemuž dopomáhá Cedric podávající jeden z nejlepších výkonů kariéry. Byl to ostatně on, kdo způsobil, že novinka vychází po nejdelší časové odmlce, kterou kdy The Mars Volta mezi alby měli, a je tak pochopitelné, že se cítí uvolněněji a lépe mu to zpívá.

Většina z třinácti skladeb se odehrává v pomalejším rytmu s občasnými výlety, ve kterých se uplatňují klasické “marsvoltovské” vzorce plné zběsilých bicích a navzájem se překrývajících zvuků. V tomto ohledu je překvapivé, že onu starou tvář kapely reprezentuje zejména bubeník Deantoni Parks, ačkoliv členem staré sestavy nebyl. Rodríguez-López mu podle svých vlastních slov dal více prostoru k improvizaci než kterémukoliv jinému bubeníkovi a to se myslím vyplatilo. I v pomalejších momentech, kdy je zbytek kapely jaksi sentimentální, je Deantoniho hra dynamická a pomáhá tak udržovat unikátní tvář kapely.

Jednotlivé skladby asi nemá cenu popisovat, už jen proto, že posluchači tvorby The Mars Volta znalí album již dávno mají a nově příchozím bych nejprve doporučil sáhnout po nějaké starší nahrávce, aby si nejdříve osahali “klasický” zvuk kapely. Pokud bych měl ovšem vyzdvihnout několik písní jednotlivě, patřila by sem jistě například třetí “Dyslexicon”, hravá kompozice, jež po několikanásobné změně tempa skončí v intenzivním závěru. I přes její komplikovanost jí provází v podstatě primitivní (a značně chytlavá, pokud to jde vůbec o rytmickém nástroji říci) basová linka, což je protiklad který najdete jedině u šílenců typu The Mars Volta. Hned následující “Empty Vessels Make the Loudest Sound” je naopak mnohem jednodušší píseň, vzdáleně připomínající klasické rockové balady. Cedricův zpěv je uklidňující, rozvláčné tempo skladbu posouvá pomalu dopředu až k závěrečnému kytarovému partu, který je sice naprosto primitivní co se technické stránky týče, je ovšem až na pokraj možností naplněný emocemi.

“The Malkin Jewel” se nese na vlně uvolněného “reggae” rytmu, vrství vokály přes sebe, míchá různé zvuky do jednoho spletence a přesto patří mezi nejchytlavější písně desky. Nejdelší skladba alba “In Absentia” staví na syntezátorech, samplech a počítačově upraveném hlasu a zní tak velmi futuristicky. “Imago” je naopak jedna z nejjemnějších písní, provází jí jednoduchá akustická kytara a nebýt elektronikou zdeformovaných bicích, které kompletně mění její náladu, jeden by snad řekl že The Mars Volta konečně složili něco normálního. Starší tvorbu kapely připomíná nejvíce “Molochwalker”, jež komprimuje nápady ve stylu alba “The Bedlam in Goliath” do tříminutové hrací doby.

“Noctourniquet” je netradiční deska i na poměry The Mars Volta. Kapela zde představuje novou tvář a do puntíku tak splňuje definici progresivního rocku v pravém slova smyslu. Rozhodně nesedne každému. Troufnu si dokonce říct, že fanoušci, kteří měli tuto kapelu rádi kvůli jejímu zvuku, budou zklamáni. Ti z nás, kteří jí ovšem obdivovali pro její schopnost objevovat stále nové cesty ve starém známém terénu, snad nebudou zklamáni.


Další názory:

The Mars Volta předchází pověst opravdu hodně nestandardní experimentálně progresivní rockové muziky. Jejich předchozí tvorbu v podstatě neznám, jelikož jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech se chystám už nějakou dobu, ale soudě dle “Noctourniquet”, v podstatě jejich první desky, kterou jsem slyšel celou v kuse a několikrát, je tato pověst více než trefná. The Mars Volta jsou synonymem pro velice netradiční pohled na hudbu, u něhož se slovíčko progresivní dere na jazyk možná až nepříjemně často. “Noctourniquet” rozhodně není deska, na niž byste jen tak zapomněli, což se dnes cení, a jasně ukazuje, že tito pánové opravdu mají talent tvořit rockovou muziku na hony vzdálenou od toho, co většinou jako rockovou muziku chápeme. Pokud hledáte náročný materiál, jehož těžkost na poslech se odvíjí od samotného pojetí celé tvorby, nikoliv od prvoplánovitě extrémního stylu, právě u The Mars Volta jste na správné adrese. Vskutku nevšední věc, ačkoliv jen těžko pochopitelná. Že hudba kapely navíc nemá nic společného se samoúčelností, dokazuje například klidná pohodovka “Empty Vessels Make the Loudest Sound”, v níž typické ruchy sice nechybí, jsou však pojaté v rámci klidné nálady. Svým způsobem je “Noctourniquet”, potažmo celí The Mars Volta, opravdu výjimečná věc.
H.

Vizionářští, experimentální, zajímaví, divní či prostě jiní. Můžete si o The Mars Volta myslet co chcete, jedno se jim ovšem upřít nedá – nikdy nestojí na místě. Každým svým albem objevují nové teritoria, a přestože lze z každého nového alba cítit nové vlivy a inspirace, dá se říci, že se pohybují ve svých zajetých kolejích. Předchozí, skoro až odpočinkové, album “Octahedron” působilo jako dokonalý protipól ke zběsilému “The Bedlam in Goliath” a na novince je všechno zase jinak. Na “Noctourniquet” si užijeme “písničkové” podoby The Mars Volta, a i přesto můžeme mluvit o progresivním rocku s psychedelickými vlivy Pink Floyd, ovšem aniž by se jednalo o laciné retro ve stylu prog rocku, jak je tomu nyní v módě. “Noctourniquet” určitě není album na první poslech, což se od The Mars Volta snad ani nedá očekávat, ale jen tím chci naznačit, že to je jedno z těch alb, který si zaslouží trošku víc času a zvýšené pozornosti, aby mohlo být řádné pochopeno a vstřebáno. Pokud si ten potřebný čas a energii najdete, možná zjistíte, proč považuji “Noctourniquet” za jedno z nejlepších alb v (nejen) diskografii této podivné skupiny, ale i v rámci stylu za posledních alespoň 10 let.
Kaša


Soulfly – Enslaved

Soulfly - Enslaved
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Resistance
02. World Scum
03. Intervention
04. Gladiator
05. Legions
06. American Steel
07. Redemption of Man By God
08. Treachery
09. Plata O Plomo
10. Chains
11. Revengeance

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7,5/10
H. – 7,5/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Znáte to přísloví “Co tě nezabije, to tě posílí”? Tak přesně s ním já páchám podobné metalové sebevraždy, jako je vzít si na zrecenzování něco tak notoricky známého, čím Soulfly bez pochyby jsou, s tím, že je technicky sama neposlouchám. Na druhou stranu, berme tuhle informaci pozitivně. Z toho, co všechno vím, se rozhodně nehodlám hrabat hystericky v historických záležitostech kapely. Stejně se většinou neděje nic jiného než to, že se opěvuje stará tvorba a plive se na nové desky, které teď jsou vlastně už taky staré. A co já vím, nejinak je tomu u Soulfly. I když touhle deskou by se to mohlo značně změnit a zkomplikovat.

No, nejdřív si ale přece jen neodpustím malé uvedení do situace. Od předchozího alba uplynuly jen dva roky. Což je docela krátký čas, myslím, krátký čas na to, aby se kapela zvládla znatelně posunout vpřed. Tedy pokud neproběhne průvan ve členech, že ano. Takový, který proběhl právě u Soulfly. (Abych se nevyhnula jménům – Tony Campos a David Kinkade.) Myslím si, že to je přece jen nejpodstatnější prvek, který odděluje dvě značně podobné desky “Conquer” a “Omen” od novinky “Enslaved”. Ostatně, zas tak úchvatný posun to není. Protože faktem je, že Max Cavalera se fakticky snaží s velkou potěchou krmit fanoušky tím, co už se osvědčilo. Někdy možná až tak moc, že už to ani hezké není. Ale tak když to má své obdivovatele a posluchače, tak proč ne, já mezi mě nepatřím. “Omen” okolo mě vyloženě přešlo a nechalo mě zase spát.

Ovšem přejděme přímo k “Enslaved”. První věc, které si všimnete, je zmírnění tempa. Dalo by se říct, že právě tím zpomalením vzniklo album, na kterém jsou mnohem znatelnější a sofistikovanější kytary. Už to přestává být jižansky temperamentní “mišmaš”, ale celkem kultivovaná věcička, což si sami posuďte, zda je to pochvala, nebo není. Všechny songy tím dostávají neméně neočekávaný, ale více přirozený průběh. (Co si pamatuji, “Omen” se mi zdálo, jako úplný apokalyptický zločin proti přírodě.) Konečně to začalo v celkovém důsledku mít hlavu a patu. Dalším milým rysem alba je, že je takové přímočařejší a stručnější. Mám v úmyslu tvrdit, že by to snad mohlo být novou krví v podobě Davida Kinkadeho. Tak nějak vás okamžitě napadne spíše death metal než thrash. A to je přesně to, kam celý tenhle můj rozbor spěje a důvod, proč drze budu tvrdit, že se Soulfly přesunuli do lepší etapy své tvorby.

I když na albu nenajdete vyloženě slabou skladbu, jsou zde dvě, které mě vyloženě nadchly. Prvním z nich je “Gladiator“. Je to vrchol přirozenosti a přímé linie celého alba. Jako v protikladu proti ní stojí “Plata O Plomo“, která si ukradla ty dobré prvky ze starších alb. Jo, jak jsem na ten symfoňák, tak musím říct, že ten konec mě nejen překvapil, ale i dost potěšil. Oproti tomu mi předposlední skladba “Chains” přijde jako malá, dost pomalá, a ještě k tomu dlouhá vycpávka. Chrastění řetězy bych si nechala na jindy. Poslední zmíněnou skladbou bude z mé strany “Redemption of Man by God“. V důsledku to není špatný song, a když jde o tu “výpomoc” Deze Fafary, tak si tu zmínku zaslouží. Ale podle mě kvalit prvních dvou jmenovaných už nedosahuje.

Skoro nakonec si ještě stručně postěžuji na texty. Ty stály za nic ve všech písničkách od Soulfly, které jsem slyšela. Prostě to je fakt, který k téhle skupině patří, ale když už zvolní a vy jim začnete lépe rozumět, trochu se vám to začne tlouct hlavě. Řekla bych, že celá textová stránka až moc pro mě ustupuje řevu. Slova jsou prostě úderná a složitější text není na pořadu dne. (Nejsou tam od té údernosti jiné prvky?) Anebo, a nechci tady nikoho podezřívat, je to jinak a vymyslet složitější text znamená zbytečnou a komplikovanou záležitost. Na předchozích albech to až tak fakt nevadilo, protože celý ten “řev” byl spíš jako další nástroj, ale jak jsem řekla, u téhle desky se mi to trochu vybavilo na mysli.

Až teď jsem si všimla, jak směšně to bude vypadat, když dám taktéž 7,5, ale já si prostě nemůžu pomoct. Jsem si jistá, že to číslo mezi sedmičkou a osmičkou, je tak akorát. Pro mě je osmička už vyšší liga, album, které podle mě budu poslouchat delší dobu a budu si za ním stát, a i když mě Soulfly přesvědčili, že nemám házet flintu do žita, stejně si nejsem jistá, jestli to není jen prvotní opojení. Rozhodně “Enslaved” má něco do sebe a zhruba tak 30 % všech chybek, které jsem na něm pocítila, je čistě můj subjektivní problém. Ale o čem jiném je recenze než o subjektivních problémech, takže i když jsem hodně váhala, půlku bodu si nechám ještě v kapse. Uznávám, že příští desku už se snad sama pokusím zaregistrovat ve svým zorným poli, celá cesta jakou to spěje, začíná stát docela za to.


Další názory:

Svého času, před nějakými cca 12 roky, asi tak okolo roku 2000, jsem Soulfly dost poslouchal, ale s postupem let můj zájem o kapelu znatelně opadl, jelikož mě prostě a jednoduše přestala bavit. Sice jsem každé album z povinnosti poslechl, ale nijak dlouho jsem u žádného nezůstal. Ovšem “Enslaved”… to je po letech konečně zase deska, která má vážně koule. Souhlasím s hodnocením kolegy pode mnou, že jde bezesporu o nejlepší věc od Maxe Cavalery po sedmi letech od doby, co vyšlo “Dark Ages”. Přednost “Enslaved” je především v obrovské intenzintě, aniž by deska až na naprosté výjimky ztrácela na čitelnosti či zábavnosti. Opravdu dobré momenty se vyskytují téměř ve všech písničkách, nicméně jako vrchol bych přece jen vyzdvihl jednu konkrétní – “Gladitor”. Ta se dle mého skromného názoru povedla vskutku na výbornou. Po prvním poslechu bych dal nejspíš rovnou 8 bodů, avšak časem se mi úsudek srovnal i tak velice pěkných 7,5/10. Každopádně musím říct, že mne “Enslaved” velice mile překvapilo.
H.

Max Cavalera v posledních letech nezahálí a střídavě sází jedno album Soulfly za druhým s alby Cavalera Conspiracy. Bohužel se tím dostal do situace, kdy kvantita vítězí nad kvalitou a poslední čtyři desky z jeho pera stojí za starou belu. Už jsem byl připraven odepsat jej do starého železa, ovšem troška optimismu se mě zmocnila, když se rozhodl Max po delší době obměnit rytmickou část sestavy Soulfly a na “Enslaved” se tak vůbec poprvé představují Tony Campos a David Kinkade. Na “Enslaved” je to znát, album je nasáklé více death metalovými prvky, než tomu kdy u Soulfly bylo dříve. Místy na novém albu v melodičtějších vyhrávkách slyším dokonce Behemoth, příkladně hned v úvodní “World Scum“. Písně na “Enslaved” naštěstí nepůsobí tak kolovrátkově jako na minulém “Omen“, o “Blunt Force Trauma” od Cavalera Conspiracy ani nemluvě. Povedly se především již zmíněná “World Scum“, “Gladiator“, “Treachery“, “Chains” či “Plata O Plomo“, kde se představil vokálně jako vždy skvělý Tony Campos. Co mě trošku zamrzelo, je výsledná podoba “Redemption of Man by God“, která díky přispění Deze Fafary mohla dopadnout o něco lépe a jeho potenciál tak podle mě zůstal nevyužit. Vůbec poprvé není na základní verzi alba zařazena skladba “Soulfly“, tentokráte již osmá v pořadí. Na albu ji naleznete mezi bonusy, díky čemuž album neztrácí na intenzitě po celou svou délku. Přestože považuju “Enslaved” za nejpovedenější album od “Dark Ages” z roku 2005, nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby to Max na pár let zabalil a odpočal si, tak by jeho alba mohla být kvalitativně o třídu výš.
P.S. Ještě by se měl Max konečně zbavit Marca Rizza, protože šmidlikání tohohle chlápka už mě neskutečným způsobem nudí a doufám, že na dalším albu se představí někdo nový a mnohem zajímavější.
Kaša


Cannibal Corpse – Torture

Cannibal Corpse - Torture
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.3.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Demented Aggression
02. Sarcophagic Frenzy
03. Scourge of Iron
04. Encased in Concrete
05. As Deep as the Knife Will Go
06. Intestinal Crank
07. Followed Home Then Killed
08. The Strangulation Chair
09. Caged… Contorted
10. Crucifier Avenged
11. Rabid
12. Torn Through

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cannibal Corpse to měli odjakživa těžké. Na počátku všeho byli sežráni a zmasakrováni při porodu. Byli ve hrobce zohavených, krváceli, v galerii sebevražd viděli všelijaké ohavnosti, byli žízniví po krvi a posedlí násilím. Jejich nové zrození bylo žalostné a tak vraždili a způsobili epidemii vyvrhování vnitřností. A nyní, v roce 2012, přicházejí již po dvanácté. Aby nás mučili.

Podle obalu novinky “Torture” by se však mohlo zdát, že Cannibal Corpse měknou. Opravdu drsným obalem však tato kapela obdařila naposledy album “The Wretched Spawn” z roku 2004. Je tedy na čase zvykat si na jemnější, modernější a kultivovanější Cannibal Corpse? Je snad kapela, jejímž zpěvákem je člověk, který si říká Corpsegrinder a který by v časopise Muscle mohl být snadno zvolen za vítěze v soutěži “nejsvalnatější krk desetiletí”, umírněnější? Samozřejmě, že ne. “Torture” navazuje přesně tam, kde “Evisceration Plague” skončilo – v masakrování sluchových ústrojí těch nejotrlejších posluchačů. Navíc ani obal alba není nakonec tak nenásilný, jak se na první pohled může zdát.

Už při úvodním poslechu vás asi napadne, že je zde vše, jak jste čekali, a žádná revoluce se nestala. Úvodní “Demented Agression” i druhá “Sarcophagic Frenzy” nasadí pekelné tempo, zatímco následující “Scourge of Iron” pokračuje mnohem pomaleji. Její monotónní riff se na vás nezastavitelně valí a vy nemáte kam uhnout, dokud ovšem nepřijde skvělé sólo, skrývající se v druhé polovině skladby. Ostatně všechna sóla nacházející se na “Torture” jsou výjimečně povedená. Pro čtyřku “Encased in Concrete” kapela natočila výstižný videoklip, díky němuž pointu skladby pochopí i anglicky nemluvící člověk.

Cannibal Corpse pravidelně střídají pomalejší tempo s rychlejším nářezem, čímž ovšem variabilita desky víceméně končí. “Torture” je bezchybně zahrané, je však poměrně přímočaré a jen těžko by se dalo zařadit do škatulky technického death metalu. Instrumentálně nejsložitější skladba je osmá “The Strangulation Chair” a já se nemohu zbavit dojmu, že to kanibalům v této poloze moc nesedí. Na druhou stranu píseň obsahuje jeden naprosto famózní moment v podání Alexe Webstera a jeho baskytary. Jeho hra je precizní a právě kvůli němu jsem se k desce často vracel. Zbytek kapely mu zdatně sekunduje, Cannibal Corpse znějí semknutě a pracují jako jeden tým. George Fisher předvádí, proč je právě on považován za jednoho z nejlepších death metalových zpěváků všech dob. Dvojice Pat O’Brien a Rob Barret tvoří dlouhodobě jedny z nejbrutálnější riffů a ani v případě “Torture” tomu není jinak. A nechybí zde ani Paul Mazurkiewicz a jeho pekelné škopky, připraveny z vás vyklepat duši, bohužel stále ve stejném rytmu.

Textově mě album trošku zklamalo. Ne že by jindy šlo o “filozofickou” záležitost, tentokrát je to ovšem až příliš jednoduché. Stačí se podívat na názvy některých skladeb (“As Deep as the Knife Will Go”, “Followed Home Then Killed”, “The Strangulation Chair”…). Chvílemi mi přijde jako by Cannibal Corpse nechali psát své texty děti z vyšších ročníků základní školy. Zábavu při poslechu alba mi to však nezkazí.

Mohl bych se zde rozepisovat o tom, zda má tvorba Cannibal Corpse po více než dvaceti letech stále smysl. Posun v hudbě této legendy je v podstatě nulový, ovšem protože jde o kapelu, která svůj zvuk takřka vytvořila, tak jim to nemám za zlé. Každá další deska Cannibal Corpse tak přinese to samé a já si to rád poslechnu znovu. Na “Torture” mě baví hlavně ty jednoduší a rychlejší písně, které se vám snadno zaryjí do mozku, kde se připomínají v těch nejnevhodnějších chvílích (jako třeba Corpsegrinder řvoucí “Cannot stop this craving for more blood” zatímco posloucháte andělskou hudbu Anathemy). I zbytek alba však není vůbec špatný. Dokonce si “Torture” jako celek troufnu nazvat nejlepší deskou Cannibal Corpse za posledních… no, minimálně osm let. A to jsem měl “Evisceration Plague” opravdu rád.


Další názory:

Co si budeme povídat, hodnocení novinky Cannibal Corpse – a vlastně nejen jí, ale všech desek Cannibal Corpse – by se dalo bez problémů sfouknout větou: “Je to kurva nářez!” A nikdo by nemohl namítnout ani slovo, neboť je to zcela jistě pravda a víc k tomu ani není moc co dodávat. Přesto ale… ne, že by nebylo vůbec o čem povídat. Opakování provařených fráziček o řeznickém materiálu a velkém množství technických fines, které Cannibal Corpse do své hudby dokáží vložit, aniž by začali znít jako strojový buchar namísto mlýnku na šťavnaté maso, by bylo nošením mrtvol do pitevny. Na druhou stranu, někdy je ten jejich nářez přece jenom ještě nářezovější – a to je přesně případ “Torture”. Myslím, že není třeba příliš polemizovat o tom, že je novinka lepší než předchozí “Evisceration Plague”, podle mého názoru však překonává dokonce i ceněný zásek “Kill” a stává se tak v mých očích nejkvalitnější fošnou od “The Wretched Spawn”, což je má nejoblíbenější placka Cannibal Corpse vůbec. Pokud ale odvrátíme zrak od mých osobních preferencí, nic nezkazím tím, když prohlásím, že je “Torture” záležitost, která nezklame žádného fanouška Cannibal Corpse. A to v případě takových kultovek rozhodně nejsou slova do větru, která by nic neznamenala…
H.


Corrosion of Conformity – Corrosion of Conformity

Corrosion of Conformity - Corrosion of Conformity
Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 28.2.2012
Label: Candlelight Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka Corrosion of Conformity by se do jisté míry dala považovat za nový začátek této stálice stoner metalu. Kapela své nové album pojmenovala jednoduše “Corrosion of Conformity”, a co víc, po dlouhých jednadvaceti letech se na albu nepodílel zpěvák, kytarista a dalo by se říci, že i hlavní mozek Pepper Keenan. Důvody mi nejsou příliš známé a těžko říct, zda jsou Pepperovy dny v kapele nadobro sečteny a chce se zaměřit na hvězdné Down, či se jedná pouze o chvilkový odpočinek. Tak či tak, nové album bylo nahráno v “Animosity” sestavě – basy a zpěvu se opět chopil Mike Dean, kytaru dřímá Woody Weatherman a za bicí se vrátil Reed Mullin. Kdo zná dřívější tvorbu Corrosion of Conformity, nebude překvapen, že album tíhne více ke klasickému 80’s HC/punku s lehkou příměsí stoner metalu, ke kterému kapelu přivedl právě Keenan. Věřím, že spousta fandů tento krok přijala s nadšením a i já bych byl v případě několika mála skupin nadšený z návratu “původních” či “klasických” (říkejte tomu, jak chcete) sestav, ovšem v případě Corrosion of Conformity nikoli.

Důvod je jednoduchý, Corrosion of Conformity svá nejlepší léta zažili v 90. letech na albech “Deliverance” a “Wiseblood”, která je možno charakterizovat jako špinavější Black Sabbath. Hodně povedená byla rovněž poslední řadovka z roku 2005 “In the Arms of God”. Novinka se snaží těchto základů místy držet, snad proto, aby kapela nenasrala úplně všechny fanoušky, kteří mají radši pozdější období, ale ve většině momentů se album nese v rychlejším tempu, jako tomu bylo na již zmíněném “Animosity”, tedy takový ten klasický americký HC ve stylu Black Flag, Cro-Mags či právě ranných Corrosion of Conformity.

Teď si budu možná trošku protiřečit, ono by totiž nebylo zas tak nic hrozné na tom, že se kapela rozhodla nahrát album staromilské, dejme tomu, je to v módě, tak proč se nepřidat, ale to by ty skladby musely za něco stát. Věci jako “Psychic Vampire”, “Leeches”, “Your Tomorrow”, “What You Despise Is What You’ve Become”, “Rat City”, “The Doom”, či “Canyon Man” (a určitě by se našly další) jsou nudné odrhovačky, které bych v rámci diskografie zařadil jako B-strany singlů a leckdy ani to ne. Ovšem najdou se i světlejší chvilky jako “River of Stone”, “Weaving Spiders Come Not Here” nebo “Time of Trials”. Na těchto skladbách to ale album neustojí. Tím se dostávám k dalšímu problému, a to je lehce přemrštěná stopáž. 50 minut (včetně dvou bonusů) není žádný průser, ale vzhledem k hudebnímu obsahu jednotlivých skladeb si dokážu představit délku alba okolo 35 minut, která by na posluchače udeřilo s mnohem větší razancí a nemusela by znít zbytečně rozplizle.

Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že si mě Corrosion of Confirmity svým “návratem” nezískali a upřímně doufám, že Pepper vyslyší má přání a vrátí se po dalším albu/turné Down tam, kam patří. V tuhle chvíli pro mě bohužel nemají Corrosion of Conformity žádný větší význam a pochybuji, že se k tomuhle albu v budoucnosti vrátím. Z úcty k legendě 5/10.


Goatwhore – Blood for the Master

Goatwhore - Blood for the Master
Země: USA
Žánr: black / death / thrash metal
Datum vydání: 14.2.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Collapse in Eternal Worth
02. When Steel and Bone Meet
03. Parasitic Scriptures of the Sacred Word
04. In Deathless Tradition
05. Judgement of the Bleeding Crown
06. Embodiment of This Bitter Chaos
07. Beyond the Spell of Discontent
08. Death to the Architects of Heaven
09. An End to Nothing
10. My Name Is Frightful Among the Believers

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na “Blood for the Master”, pátou desku zámořských neznabohů Goatwhore, jsem byl vcelku dosti zvědavý – a to i navzdory faktu, že má zkušenost s jejich předcházející tvorbou byla spíše menší než větší, s výjimkou nějakého toho letmého zaslechnutí pár vybraných válů v podstatě nic. Jenže na Goatwhore a jejich muziku už nějakou dobu slýchávám docela chválu a rovněž se jejich jméno nacházelo na mém pověstném seznamu toho, co všechno si hodlám v budoucnu prohnat ušním aparátem, neb by to mohlo býti poslechuhodné. “Blood for the Master” jsem tedy bral jako příležítost to s Goatwhore konečně zkusit a podívat se jim zoubek… či snad spíš zčernalý a zpola-vypadaný chrup? Těžko říct… Kapela před samotným vydáním nešetřila siláckými kecy o kvalitě svého nejnovějšího záseku, což jsem samozřejmě bral jako vždy s rezervou (věřte hudebníkům – vždy budou to, co právě složili a co právě budou vydávat, chválit až skonání světa, resp. do další desky), přesto ovšem nepopírám fakt, že po vyextrahování toho důležitého (rozuměj škrtnutí laviny superlativů) zněl popis “Blood for the Master” přinejmenším zajímavě…

Bohužel, hned zpočátku musím říct, že v mém případě se výsledek naneštěstí jaksi minul účinkem. Až na několik výjimek, k nimž se samozřejmě v průběhu textu ještě dostaneme, mi “Blood for the Master” přijde povětšinou nepříliš za-koule-chytající, což je něco, co bych od kapely typu Goatwhore čekal – a podle toho, jak album zní, k tomu i samotní hudebníci také mířili, jen se nedopracovali až k cíli, kterýžto pro mne v případě blasfemického black/death metalu znamená zabijácké songy, které vám ustřelí palici – a to se u “Blood for the Master” nekoná. Nechápejte mne špatně, materiál sice je rázný, ale nevýrazný – album à la jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Když to hraje, ne, že bych s tím měl problém, to ani v nejmenším, jako kulisa k nějaké práci to je ideální, člověk si trochu zaklepe nožkou v rytmu kopákového kulometu, ale když to dohraje, rozhodně nebudete mít pocit, že jste právě slyšeli desku, kterou si musíte z fleku pustit znova.

“Blood for the Master” jede v podstatě po celou svou hrací dobu ve vysokém tempu, aneb v překladu: hobluj, co to dá. Ne, že bych měl něco proti tomuto přístupu, ale člověk na něco takového musí mít fištrón, jinak se jeho album začne slévat v jednu zvukovou kouli, u níž jediný pocit, jenž přetrvá v mozkovnách posluchačů, bude něco ve stylu: “Ty vole, já ti nevim, bylo to rychlý, docela nářez, ale víc nevím.” Alespoň takhle nějak to bylo v mém případě u “Blood for the Master” – a klad to rozhodně není. Když si ani po třetím, čtvrtém poslechu ve velmi krátké době nepamatuji ani jednu pasáž (upozorňuji, že sklerotik opravdu nejsem, ještě na to nemám věk), tak je něco podle mě špatně. Po důkladnějším náslechu se sice nějaké ty chytlavější pasáže vyloupnou – z úvodu desky se jedna nachází cca uprostřed “Collapse in Eternal Worth” -, jenže jich je málo a nejsou natolik důrazné, aby si samy řekly o posluchačovu pozornost, pokud je tedy nikdo přímo nehledá, není problém je přeslechnout. V porovnání se špičkou žánru (Goatwhore se evidentně necítí jako nějací amatéři, takže jim srovnání s elitou vadit nemusí) to velice zřetelně ztrácí.

Absence větších záchytných bodů by mi ani nevadila, naopak je spousta desek, které mám bez jakýchkoliv výhrad rád, přestože se v nich orientovat nedá ani v nejmenším, jenže taková záležitost člověka musí pohltit atmosférou a celkovou náladou, avšak ani to se v případě “Blood for the Master” nekoná, jelikož album nemá větších ambicí, než být prostě zuřivou hoblovačkou. A jak již z předchozích řádků asi vcelku jasně plyne, je to v tomto případě trochu málo. Pod nánosem nepříliš objevných riffů se utápí několik obstojných melodií, které se sem tam v pozadí objeví, ale opět platí – když člověk nehledá, nenajde. Melodika tudíž vystupuje pouze v kytarových sólech, jež se v některých případech sice povedla (třebas “Parasitic Scriptures of the Sacred Word” nebo “Embodiment of This Bitter Chaos”), jenže v jiných zase méně. A když si člověk uvědomí, kolik času z celkové minutáže zabírají sóla, jsou vcelku zanedbatelnou položkou.

Nejsvětlejší body vidím hlavně ve čtvrté “In Deathless Tradition”, zejména z toho důvodu, že to není takový náklep, ale nese se ve středním tempu, díky čemuž se jedná o jednoznačně nejidentifikovatelnější kus “Blood for the Master”. Dále je ještě dobrá závěrečná “My Name Is Frightful Among the Believers”, v tomto případě kvůli výraznější melodice. Stále se sice nejedná o nic výjimečnějšího, ale hned je znát, že je tenhle vál trochu výš než jeho kolegové.

Uznávám, že do této chvíle to asi vypadá, že je “Blood for the Master” dost velký průser, ale věřte mi, že zas tak žhavé to nebude, což tvrdím i přes fakt, že jsem se v recenzi zaměřil spíše na negativa nahrávky. Jak již bylo jednou řečeno, poslouchat to jde v pohodě, jenom to není nic zrovna výjimečného nebo pamětihodného. “Blood for the Master” je prostě deska, která v dnešní konkurenci jednoduše po chvíli zapadne. Když si někdy budu chtít pustit pořádný kulervoucí black/daeth, aktuální placka Goatwhore rozhodně nebude to, po čem sáhnu, ale když mi to někdo pustí, problém s tím mít nebudu. To je celé. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych vám album doporučil, asi bych neřekl ani ano, ani ne… řekl bych jen to, že poslechem “Blood for the Master” nic nezkazíte, ale být vámi, věnoval bych svůj čas jinačím sebrankám.


Terrorizer – Hordes of Zombies

Terrorizer - Hordes of Zombies
Země: USA
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro
02. Hordes of Zombies
03. Ignorance and Apathy
04. Subterfuge
05. Evolving Era
06. Radiation Syndrome
07. Flesh to Dust
08. Generation Chaos
09. Broken Mirrors
10. Prospect of Oblivion
11. Malevolent Ghosts
12. Forward to Annihilation
13. State of Mind
14. A Dying Breed

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke kalifornským death grindovým veteránům Terrorizer jsem se dostal tak trochu jako slepý k houslím. Poslechu jejich aktuálního počinu “Hordes of Zombies” ale předcházely jak zvěsti o kultovní formaci, tak vědomí, že se v řadách kapely realizují členové neméně slovutných Morbid Angel. K desce jsem tedy přistupoval s očekáváním přinejmenším kvalitního zážitku, jenže zdaleka ne všechna očekávání dojdou naplnění a tento osud nakonec stihl i “Hordes of Zombies”. Ale nepředbíhejme…

Když jsem si desku pustil poprvé, chvíli jsem nevěřil vlastním uším. Přibližně v polovině bezmála čtyřicetiminutové stopáže mi však došlo, že se mi to nezdá, nevěřícnost vystřídalo pusté znechucení a album jsem ani nedoposlouchal. Tak extrémní reakci má na svědomí jediná, zato však zcela zásadní skutečnost. “Hordes of Zombies” je totiž na můj vkus zoufale jednotvárný počin. Drtivá většina skladeb je šitá podle totožného vzoru, který je i sám o sobě velice plytký. Uznejte sami, poslouchat dokolečka opakovaný riff, který uvolní místo nějakému jinému až tehdy, kdy je to naprosto nevyhnutelné, to není úplně hvězdný hudební zážitek. A věřte nebo ne, ono je to tak neuvěřitelně ubíjející, že jsem si mimochodem vzpomněl stejnou výčitku, kterou jsem blahé paměti směřoval na adresu dema pražských Odraedir, jakkoli je srovnávání těchto kapel mimo mísu. Ano, ač se to zdá neuvěřitelné, způsob, jakým jsou riffy poskládány do skladeb, zavání prachsprostým amatérismem, i když se tomu při pohledu na soupisku kapely zdá nemožné. Nejsmutnější na tom ale je, že přitom minimálně některé riffy vážně stojí za to a v jiném kontextu by mohly skutečně zářit. Když jsou ale zcela nešťastně ždímány až na dřeň, jejich kouzlo jaksi zaniká…

Je to vážně k nevíře, jakým dojmem album ve výsledku působí, když se člověk trochu blíž podívá na jednotliviny. O přítomných dobrých riffech jsem již mluvil, ale ono je toho víc. Například mě vážně dostal zvuk nahrávky. Na to, že se jedná o celkem přímočarý a agresivní materiál, produkce jej činí naprosto perfektně čitelným a člověk se nemusí trápit při zjišťování, co že to vlastně poslouchá. A jestli mám vypíchnout nazvučení jednoho nástroje, bude to kytara, protože ta zní vpravdě famózně. Abych pravdu řekl, tak parádní kytaru jsem neslyšel hodně dlouho a je to také jeden z důvodů, proč se i přes všechny zápory dá album poslouchat. Je ale docela paradoxní, že zcela špičkový zvuk nakonec nahrávce spíš ubližuje. Na kanálně znějícím demáči lze totiž za zvuk schovat ledacos, což je zde pochopitelně zcela vyloučeno, a výsledek tomu odpovídá.

Kdyby zápory, na které jsem upozornil výše, vykazovala každá jedna složka alba, nebál bych se “Hordes of Zombies” označit za adepta na průser roku. Jenže on to zase až takový průser není a mezi tou záplavou monotónní řezanice občas vysvitnou momenty, které ve světle povšechné mizérie působí, jako by na album vůbec nepatřily. Vedle těch skutečně dílčích pasáží mám na mysli především skladbu “Wretched”. Tu bych se nebál označit za skutečně fenomenální a vidím na ní jediné dva zápory. Trochu zamrzí, že má pouhopouhé dvě a třičtvrtě minuty, a tragikomický úsměšek vyvolá zjištění, že se jedná o skladbu bonusovou, pročež s ní majitelé standardní verze třeba ani nemusí přijít do styku. To si pak člověk říká, proč kvalit “Wretched” nedosahuje zbytek alba, když je zřejmé, že to jde a ne že ne. Nebohý posluchač tedy musí vzít zavděk těch nemnoho skladeb, které alespoň něčím vystupují nad úroveň ostatních. Byť je takových na albu víc než jedna, napadá mě akorát “Malevolent Ghosts” a to je jen dalším důkazem povšechné jednotvárnosti a nezapamatovatelnosti, tedy hlavních devíz “Hordes of Zombies”. Je zajímavé, že se ty nemnohé skutečně dobré momenty soustředí spíše v druhé polovině alba. Skoro jako by si toho všeho byli muzikanti vědomi a snažili se dát posluchači nějakou záminku, aby album po deseti minutách neletělo oknem. Sice o tom vážně pochybuji, ale u mě to přesně takhle zafungovalo…

S přihlédnutím ke všemu výše zmíněnému se musím vyjádřit i ke stopáži a délce jednotlivých skladeb. Je všeobecně uznávaným faktem, že by hudba podobného ražení neměla na albu nakynout na delší než čtyřicetiminutovou délku. To se v případě “Hordes of Zombies” dodržet podařilo a ještě že tak. Být album delší, tak by to bylo ještě mnohem horší než teď, kdy se trpělivý posluchač přeci jen nemusí bát nějaké duševní újmy. Na druhou stranu, bylo by zajímavé, kdyby se slušné momenty alba vyextrahovaly, nějak vkusně navázaly a vydaly v koncentrované podobě na patnáctiminutovém EP. Osobně si troufám tvrdit, že by to byla bomba, protože potenciál v tom materiálu cítit je, jenže díky svému rovnoměrnému rozložení po celé délce alba fatálně ztrácí na intenzitě. A to dokonce i v případě dvou až tříminutových skladeb, které tvoří většinu tracklistu a které jsou svou délkou vyloženě předurčeny být krátkým, ale nemilosrdným nářezem…

Je to vážně škoda, že album dopadlo tak, jak dopadlo. Být to lepší, asi bych si mohl na seznam připsat další oblíbenou kapelu. Jenže realita je jiná a já pochybuji, že si “Hordes of Zombies” ještě kdy dobrovolně pustím, když jsem se do každého poslechu skutečně ukecával. Ne nadarmo se říká, že některé legendy by se neměly budit, a ač jsem neslyšel první reunionové album “Darker Days Ahead”, obávám se, že Terrorizer jsou přesně ten případ. Co naplat, třeba to vyjde příště, pokud se to tedy pánové a dáma nerozhodnou zabalit definitivně…