Jsou věci, na jejichž poslech se prostě těšíte, přestože jste o nich nikdy dříve neslyšeli. Přesně tímhle případem pro mě byla deska “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” od skupiny Capa ze Spojených států amerických. Pensylvánská formace funguje nějaké čtyři roky a za tu dobu stihla vydat několik neřadových počinů, z nichž jsem samozřejmě neslyšel ani jediný, nicméně letos přišla s prvním dlouhohrajícím albem. Skvělá pochmurná obálka a příslib post-black metalové atmosféry mě dost navnadily, tak jsem se s radostí pustil do poslechu…
Z výsledku mám ovšem poměrně rozporuplné pocity. Rozhodně nejsem zklamaný, zároveň jsem však asi čekal, že na mě “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” zapůsobí více. A přitom Capa vlastně nahráli album, jemuž toho lze vytknout jen máloco, jestli vůbec něco, a pokud byste se mě zeptali, rozhodně bych vám řekl, že je to dobrá věc. Přesto jsem se do ní neponořil tak moc, jak by asi bylo záhodno a jak by si výsledek zasloužil – proto ta rozporuplnost.
Jinak je ale “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” opravdu skvělá deska. Capa s jistotou a s pevnou rukou, zároveň ale i s lehkostí a přirozeností prolínají black metal s post-rockovými plochami a budují skvělou atmosféru plnou výtečných momentů. Tu a tam se vydají blíž k čistému black metalu, tu a tam naopak vyseknou vyloženě post-rockovou pasáž, ale všechno funguje na jedničku, a když o tom přemýšlím, není na tom vůbec nic špatně. Je to inteligentně složené, kompozičně excelentní, zahrané odpovídajícím způsobem.
I tak mi ale jednotlivé skladby na “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” poněkud splývají a působí přespříliš jednotvárně, přičemž celkový dojem není natolik uhrančivý, aby to nevadilo, jelikož hlavní síla nahrávky tkví právě ve vymazlených detailech. Což je paradox a také to je důvod, proč dávám “jenom” 7, ačkoliv by si Capa formálně asi zasloužili víc… Nechápejte mě ale špatně, i tak se pořád jedná o skvělé album, které se mi líbí a můžu jej doporučit…
Země: USA Žánr: metalcore / heavy metal Datum vydání: 15.10.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Brave This Storm
02. Vengeance Falls
03. Strife
04. No Way to Heal
05. To Believe
06. At the End of This War
07. Through Blood and Dirt and Bone
08. Villainy Thrives
09. Incineration – The Broken World
10. Wake (The End Is Nigh)
Věřím, že spoustě z vás je to u zadku, ale já nemohu jinak a recenzi “Vengeance Falls”, tedy novinky zámořských Trivium, začít procházkou jejich dosavadní diskografií a tím tak trochu odkrýt svůj vztah k této čtveřici, který se každým rokem a hlavně s každým novým počinem vyvíjel. Debut “Ember to Inferno” mě minul, protože v té době jsem poslouchal úplně jinou hudbu, ovšem dodnes ho považuji za slabý a době svého vzniku poplatný debut, který nijak nevybočuje z řad tehdy aktuálních metalcorových alb. Totéž víceméně platí i o “Ascendancy”, jež je sice trendy až běda, ale u jeho poslechu se dokážu i s odstupem let slušně zabavit. Následovala dvojice skvělých “The Crusade” a “Shogun”, na nichž Trivium během velmi krátké doby vyrostli v naději, v níž chvíli dřímala budoucnost metalové hudby (sorry, ale takhle jsem to v době vydání “Shogun” fakt měl, to album je prostě vynikající). Pak ale přišla pecka a kvalitativní sešup o několik tříd dolů v podobě “In Waves”, kterým kapela jako by zapřela svůj dosavadní vývoj, zatáhla za ruční brzdu a vrátila se k modelu “Ember to Inferno” / “Ascendancy”, kdy měla jejich tvorba velmi jednoduchou a předvídatelnou strukturu, založenou na tvrdých slokách a melodických refrénech, z čehož už jsem svým způsobem vyrostl, takže jsem na něj rychle zanevřel. Novinkou “Vengeance Falls” slibovali Trivium posun na další vývojový stupínek své kariéry, takže čekat se dalo cokoli, ovšem já jsem se obával neskutečného patvaru všech dosavadních desek.
To se naštěstí nekoná, ale že by novinka byla něčím novým a z řad kapely neslyšeným, to se taky říct nedá. Kdybych měl šesté album party kolem Matta Heafyho popsat fanouškům kapely, kteří ho ještě neslyšeli, tak bych řekl, že se jedná o jejich nejmelodičtější počin, přestože kytarové pasáže nezůstaly dosavadním deskám co do tvrdosti nic dlužny. Naopak lidem, kteří s Trivium tu čest ještě neměli, bych sdělil, že se jedná o melodický metalcore s thrashovými prvky, což jejich aktuální formu vystihuje velmi přesně. Ale dost škatulkování, o to tady nejde. Přiznám, že jsem byl trošku skeptický z angažování Davida Drainmana z Disturbed na post producenta. Nic proti němu, ale děsil jsem se, kam Trivium potlačí, což beru zpět, poněvadž v několika ohledech dokázal z čtveřice dostat její dosavadní maximum. Mluvím teď hlavně o Heafym, jehož zpěv se mi ještě nikdy nelíbil právě tak jako na novince. Je plný, silný, a přestože naživo to beztak zvládat nebude, tak ve studiové formě se mu jen sotva dá něco vyčíst. Melodičtější háv, do kterého DrainmanTrivium oblékl, není vůbec špatný nápad, kapele sluší, a když už nic, tak se ve výsledku nejedná o takovou slátaninu, jako bylo svého času “In Waves” a to je dobře.
Je snad jasné, že i sebevětší škarohlíd by jen těžko hledal na “Vengeance Falls” technické mouchy co do výsledného mixu, protože zvuk je naprosto bezchybný, a když budu mluvit jen za sebe, tak přesně podle mého gusta. Bicí a kytary jsou skvěle vyvážené, basa není úplně neslyšitelná, jak je dobrým zvykem, ale Paolo Gregoletto dvojici Heafy–Beaulieu doplňuje statečně. Bubeník Nick Augusto není tak nápaditý, jako býval Travis Smith, jehož v kapele nahradil, ale drtič je to slušný a nejednu skladbu žene neúnavně kupředu.
Pokud jsem doposud mluvil v čistě teoretické rovině, a když to tak po sobě čtu, tak veskrze pozitivně, tak se pomalu a jistě blíží čas na kapku kritiky, již budu směřovat zejména ke skladbám samotným, respektive ke skladatelské impotenci, která se kapely opět drží jako klíště. Trivium nikdy nebyli žádní skladatelští novátoři, ale jejich písně stály v různých obdobích kariéry více či méně na chytlavosti, přímočarosti a agresivitě. Nejinak je tomu i teď, a přestože se jim nepodařilo utvořit z “Vengeance Falls” vyrovnanou desku, tak jsem schopný si najít písně, jejichž poslech si dokážu bez problému užít. Třeba “Brave This Storm” stojí na houpavém riffu, jenž seká ve stylu Fear Factory, a hned při prvním poslechu jsem byl překvapen již výše popsanou melodičností Heafyho vokálu, který jako by zanevřel na řvaný vokál, jenž už z jeho úst minule stejně nebyl nic moc a zaměřil se na melodický zpěv. Nakonec se ten jeho hrubý řev ke slovu ve většině skladbách dostane, ale spíš jen aby se neřeklo, protože třeba “Brave This Storm” stojí a padá s melodickým refrénem, jenž se vyvedl. Z těch několika dalších písní, jež by se daly označit za povedené vyčnívá určitě chytlavá singlovka “Strife”, která svou účelnou strukturou zaujme, i když pomalejší moment, jenž předchází refrénu, jí brzdí, ale to je jen kosmetická vada na kráse.
Dalšími písněmi, které působí uvolněným dojmem, jsou titulka “Vengeance Falls” a “No Way to Heal”, které nejsou nic nového pod sluncem, ale mají silný melodický potenciál, což se nedá říct o nudné “Villainy Thrives” a rychlejší “To Believe”. Ty bych si při troše dobré vůle dokázal představit jako bonusy pro některou z limitovaných edicí, tak slabé totiž jsou. Oproti nim stojí skvělá “Incineration – The Broken World” s orientálním kytarovým sólem, která to ale nezachrání. Dvojice “At the End of This War” a “Through Blood and Dirt and Bone” mi svou kvalitou evokují počin předcházející, jenž možná zmiňuji až moc často, ale v rámci diskografie je to základní jednotka pro měření špatnosti, tak se nedivte. Pokud mě paměť nešálí, tak “Wake (The End Is Nigh)” obsahuje vůbec první čistokrevně baladickou pasáž, která skladbu začíná ještě předtím, než si otěže vezme zasekávaný riff a ostřejší Heafy, ale protože se druhou polovinu nic moc neděje a nedá se tak říct, že by píseň někam spěla, tak album končí nevýrazně. Vzhledem k tomu, že většina skladeb si je v jádru velmi podobná, tak je čistě na subjektivních preferencích posluchače, které refrény či riffy se mu zaseknou pod kůži, ovšem objektivně řečeno jsou písně slušně šlapavé a nemůžu říct, že by mezi nimi byl tak propastný kvalitativní rozdíl, jako tomu bylo minule, kde ta nevyrovnanost vyloženě byla do očí.
Ať už si o Trivium myslíte, že jsou to kdovíjací trendoví sráči, kteří se prostě vezou na vlně toho, co zrovna frčí a podle toho taky upravují svůj výsledný projev, tak jim nelze upřít, že se snaží nestát na místě. Neříkám, že nejsou party, od nichž rád slyším x-tou variaci tetéž desky, ale vždy je mi sympatické, když se interpret snaží svou hudbu někam posouvat. V případě Trivium se možná jedná o poloviční kalkul a poloviční vývoj, ale “Vengeance Falls” překonává poslední chabé “In Waves”, za což mu patří uznání, ale že by se jednalo o vyloženou pecku, to zase ne. Na to v současné formě pánové nemají. Jako krátkodobý oddych a zábava k jiné práci je toto album jako stvořené. Netrpí přemrštěnou stopáží, dobře šlape a množstvím slušných až velmi povedených melodických momentů, kterým chybí zlom či moment překvapení vás nebude při práci rušit, což není výsledek, jenž by napovídal o něčem víc než o průměrném albu. A takové “Vengeance Falls” je. Průměrně odvedená rutina – nic víc zde nenajdete.
Další názory:
Trivium mně osobně vždycky přišli jako strašně a zbytečně přeceňovaná kapela, a to právě kvůli tomu, co už napsal kolega výše – že ji mnozí považovali a mnozí asi ještě i považují za budoucnost metalové muziky. A přitom ani ta tolik vyzdvihovaná deska “Shogun” mi zdaleka nepřijde natolik dobrá, aby si Trivium takovou nálepku zasloužili. Ve skutečnosti si tak nějak nevzpomínám, že by mě nějaká jejich nahrávka kdy bavila. Když vezmu novinku “Vengeance Falls”, neslyším v tom nic jiného než docela standardní metal moderní střihu v nepříliš záživné formě, což je něco, co mě ze židle opravdu nenadzvedává. Co do technické stránky je samozřejmě všechno na nejvyšší úrovni a vymazlené do posledního detailu, ale uvnitř té hudby nenácházím vůbec nic… a snad ani nemusím dodávat, že to je právě to, co při poslechu muziky hledám a vyžaduji. Nechápejte mě, špatně, “Vengeance Falls” není nějaký neposlouchatelný hnůj, strávit se to dá relativně bez problému, ale jiný smysl než jako kulisu v téhle desce nevidím, což nepovažuji za zrovna dobrý výsledek. Proto dávám pět bodů. H.
Zavedení rubriky minirecenzí se mi začíná čím dál tím více líbit, jelikož sem můžu bez obav cpát tuny kapel, o nichž nikdo nikdy neslyšel, aniž by se to jakkoliv mlátilo s těmi “důležitějšími” skupinami, pro něž máme vyhrazené “dlouhohrající” recenze. To je přesně případ i kalifornské formace Yidhra, která se zhlédla v klasickém doom metalu.
Doom metal patří k těm žánrům, v nichž moc nejde o nějaké novátorství, ale o přesně opačný přístup – zahrát to co nejkonzervativněji, ale zato od srdce. A ve světle toho, že jsem už hned na začátku nazval produkci Yidhra klasickým doom metalem, je vám asi už teď jasné, co bude jejich dlouhohrající debut “Hexed” nabízet. Jasně, je to doom metal jak poleno. Samotná deska je ovšem trochu roztodivná… některé věci na ní jsou jednoduše skvělé, jinak naopak nic moc…
Začněme tím dobrým. Naprosto, naprosto úžasný obal – přesně takhle si představuji, že by měla vypadat obálka doomového alba! Dále je projev Yidhra pěkně upřímný a té kapele tu muziku věříte, celé mi to přijde zahrané tak, jak to ti lidé cítí, špinavé a neučesané. Hodně se mi líbí pěkně slyšitelná basa, která patří k tomu nejlepšímu na “Hexed”. Zajímavý je rovněž vokální Teda Venemanna, parádní chraplák…
O něco horší už je to ovšem s celkovým dojmem. Přes všechny klady a i přes fakt, že se rozhodně nejedná o špatnou muziku, není “Hexed” zrovna nějaký majstrštyk a ve výsledku na mě působí malinko utahaně a také jednotvárně. Proti jednotvárnosti obecně nic nemám, ale musí tam být celková atmosféra, která vás strhne, což tady tak úplně není. Najdou se i povedené kusy (hlavně rozmáchlá “Raven’s Flight”), ale jinak to album působí tak rozvlekle, jako kdyby bylo minimálně dvakrát delší, než ve skutečnosti je. Dost by prospělo značné zkrácení, jelikož na hodinu Yidhra s prominutím aktuálně prostě nemají.
I tak mi je ale “Hexed” dost sympatické, možná i díky té upřímnosti, která z toho vyzařuje. Má to své mouchy, to určitě, ale zarytým doomařům by se to mohlo líbit i tak…
Možná jste si už všimli, že se v poslední době snažím do minirecenzí sem tam dávat demosnímky a další neřadové nosiče začínajících black metalových kapel. Dvoučlenný projekt s názvem Vlk z Chicaga patří právě mezi takové záležitosti. Prvním vydaným počinem kapely je právě EP “Unkown Totems”…
Na ploše 18 minut a pár vteřinek navrch Vlk nabízejí dvě kratší instrumentální mezihry “-“ a “–“, tři vlastní kusy a předělávku “Echelons” od For Against… originál ovšem neznám a verze Vlk na počin svým vyzněním pasuje více než dobře. Obě intermezza téměř bez názvu nahrávku docela příjemně ozvláštňují, což ve výsledku přijde docela k duhu, jelikož vlastní tvorba Vlk se nese v duchu dost undergroundového black metalu se všemi klady i zápory, které z toho pojetí muziky vyplývají a které k tomu vlastně i neodmyslitelně patří. Zvuk je patřičně zahuhlaný a garážový, což asi dost posluchačů odradí už dopředu, ale pokud vám to nevadí, můžete se těšit na až překvapivě dobře provedený black metal v podzemním duchu s patřičně ohavnou atmosférou. Vlk se navíc nebojí nejet jen v monotónní formě a každá skladba obsahuje hned několik změn tempa, jindy i další vychytávky, jakou je třeba krátké sólo ve čtvrtině “The Hated Seed” nebo pomalá vybrnkávačka v tom samém songu. Určitě si řeknete, že co je na tom, však to není zvláštního, což je obecně pravda, nicméně “Unknown Totems” je počin natolik minimalistický, že to vážně dokáže udělat skoro až divy.
Co do hudební stránky je tedy “Unknown Totems” poměrně zajímavé dílko, jež by lidem, kteří shánějí tajné tipy na nekoukané demáčové kapely z oblasti black metalu, mohlo dost sednout. Třeba mě osobně Vlk docela příjemně překvapili.
Obvykle to nedělám, ale v tomto případě si zaslouží zmínku nejen obsah, ale i forma – “Unknown Totems” totiž vyšlo jako pálené CD v ručně vyráběné a ručně číslované kapse v brutální limitaci 30 kusů. Když k tomu připočtete dost dobrou hudbu a fakt, že výsledný nosič vypadá opravdu skvěle, stává se z tohoto EP hodně pěkná raritka…
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 1.10.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Intro
02. Dark Ages
03. My Retribution
04. Soul Disintegration
05. Cruel Ocean
06. Blood Host
07. Sign of the Omeneye
08. Anatomy of Erinyes
09. Prayer for Prey
10. White Nights in a Day Room
11. Effigy Unborn
12. Never Forgive Never Forget
13. Mind’s Eye
14. Last Night on Earth
15. Flatline & Fracture [bonus]
16. Digging for Truth [bonus]
17. Coat of Arms [bonus]
18. Complications [bonus]
Scar the Martyr je na první pohled nenápadná americká kapela, což je názor, který musí každého znalého posluchače opustit už jen při letmém pohledu na sestavu, která debutové album “Scar the Martyr” natočila. Začnu samozřejmě úplně od začátku, protože na začátku byl ten hlavní. Bubeník hvězdných Slipknot, Joey Jordison, se v rámci dlouhé pauzy mezi studiovými alby své domovské kapely začal nejspíš nudit, a protože je to klučina neposedný, začal dávat dohromady materiál, jenž se do jeho hlavního působiště nehodí. V minulosti už mi Jordison dokázal, že je dobrý skladatel, ač nemá ve své domovské kapele vše pod palcem, tak když si vzpomenu na jeho příspěvky v rámci Roadrunner United, tak se zpětně jedná o tu zajímavější část tohoto hvězdami nabitého alba. V Murderdolls ukázal, že umí hrát na kytaru, takže při skládání si pochopitelně vystačil sám, ovšem teprve když se ukázalo, že má dostatek materiálu na celou desku, tak se začal poohlížet po kumpánech, kteří by do toho šli spolu s ním a na světě tak byl zárodek Scar the Martyr…
… netrvalo dlouho a spolu s ním do rozjetého vlaku naskočili kytaristé Kris Norris z Darkest Hour a Jed Simon ze Strapping Young Lad, které doplnil naprosto neznámý a hudebním průmyslem nepolíbený zpěvák Henry Derek Bonner a jako host se na albu nemalou měrou podílel klávesák Chris Vrenna známý z dob působení v doprovodné kapele Marilyna Mansona. Zní to jako pohádka, kdy se všichni hledali tak dlouho, až se našli, a vězte, že papírově se jedná o spojení velmi zajímavé. Zvláště od dvojice kytaristů jsem očekával velké věci, ovšem po poslechu celého alba je patrné, že veškerý materiál byl zkompletován ještě před tím, než se ze Scar the Martyr stala regulérní kapela, a skládání si tak vzal na starosti Jordison osobně. Kytarová agrese, kterou jsou oba schopni přenést na výsledný kotouček, je dost podstatně otupena poněkud nevýrazným zvukem, což je škoda, protože ve výsledném mixu jsou kytary lehce upozaděné na úkor bicích (aby nikdo nezapomněl, že Jordison je tady ten kápo), jež jsou nazvučeny opravdu masivně a na desce mají pochopitelně nepřeslechnutelné místo. Ale dost remcání, které pramení z toho, že mému uchu lahodí trošku víc průrazný zvuk kytar, než jak je ošetřen na “Scar the Martyr”.
Před vydáním eponymní desky byly v předstihu uvolněny dvě ochutnávky “Blood Host” a “Soul Disintegration”, což se zpětně ukázalo jako ta nejlepší možná volba, protože nejen, že se jedná o písně, které zbytek desky dostatečně reprezentativně zastupují, ale jde o nejsilnější, potažmo nejhitovější písně. Osobně se mi víc zamlouvá právě ta prvně jmenovaná, která toho možná na svou délku nepředvádí zas tak moc, ale začátek, než se skladba rozjede pod tíhou skočného riffu, je mi velice po chuti. Henry Derek Bonner se ukázal jako dobrá volba, když svým zpěvem, který je v melodických momentech přírodní a nevyumělkovaný a v agresivních pasážích dokáže správně zahrozit, se do takto moderně pojatého metalu hodí. “Soul Disintegration” je pak jasná hitovka, která se přímo nabízí pro rádiové stanice. Ve chvíli, kdy jsem se ke kompletnímu albu dostal, už jsem ji slyšel snad stokrát, takže se mi krapet oposlouchala, ale skvělý refrén mi prostě nedával na vybranou a točil jsem ji stále dokola.
V základní verzi alba se nakonec objevila dvanáctka skladeb (nepočítám dvojici krátkých inter “Intro” a “Sign of the Omeneye”), z nichž ne všechny jsou takové pecky, jak si člověk přál. Dle mého názoru se vyloženě nepovedly a na desce zabírají místo čtyři kousky, kterým chybí nezbytný drive, a jsou to jmenovitě “Cruel Ocean”, “Prayer for Prey”, závěrečná utahanost “Last Night on Earth” a konečně polobaladická “White Nights in a Day Room”, která se sice v druhé půli trošku rozjede, ale přesto se nejedná o pamětihodný kousek, a to i navzdory kytarovému sólu, které Jedu Simonovi ostudu neudělá. Skladby, které naopak můžu, jsou ty, co bezproblémově kombinují agresivní sloky a chytlavé refrény, jež jsou v mnoha případech povedené. Taková “Dark Ages” mě sice překvapila industriálním odérem v úvodu, ale je to přesně ten typ skladby, které jsem od “Scar the Martyr” očekával. Je skočná, chytlavá, a přesto si na své přijdou milovníci ostrých kytarových riffů, které svádí pomyslný souboj s průraznými bicími. Z dalších kusů, které stojí za zmínku, je určitě rockovým rytmem poháněná “My Retribution”, či “Anatomy of Erinyes”, jejíž masivní riff ji po celou dobu táhne kupředu snad s výjimkou velmi vzdáleně orientální pasáže uprostřed skladby. Přestože jsem byl při prvním poslechu mírně nesvůj z industriálního nádechu úvodní skladby “Dark Ages”, tak mi později nedělalo problém si jí podobné, s elektronikou koketující písně oblíbit. Jedním z takových případů je “Effigy Unborn”.
Pro masochisty je určena speciální edice “Scar the Martyr”, ke které jen velmi krátce můj dojem. Krom klasických čtrnácti písní přináší ještě čtveřici dalších, které kupodivu nejsou špatné a nepřipadají mi jako nějaký odpad, který zbyl. Hlavně rocková “Digging for Truth” a “Complications” s punk-rockovou zpěvnou vokální linkou mají něco do sebe a upřímně si je dokážu představit jako součást regulérního alba, ale co, jsou to slušné bonusy, a tak je třeba k nim přistupovat.
Po nedávno recenzovaném “Fire on the Mountain” allstarových Twilight of the Gods jsou pro mne Scar the Martyr v krátké době druhou superkapelou, od jejíhož debutu jsem si sliboval něco zajímavého a nakonec jsem dostal jen lehce nadprůměrný materiál. Pokud se na něj podívám jako na kolekci písní, které by měly fungovat samostatně, tak s tím nemám problém a vlastně jsem ochotný uznat, že to je dobré, protože Jordison umí, o tom žádná, nicméně vzhledem k faktu, že se jedná o album a je nutno na něj nahlížet jako na uzavřený celek, tak už je to horší, přestože skladby jsou od sebe bez problémů rozeznatelné, ale při poslechu na jeden zátah začnou brzy splývat v jednu kouli, což je umocněno nepřiměřenou délkou, na jejíž ukočírování by se toho na “Scar the Martyr” muselo dít přece jenom více. Nenechte se zmást profesionální produkcí, skvělým singlem “Blood Host” a hvězdnou sestavou, protože to automaticky neznamená, že výsledný produkt bude hodný úrovně, kterou člověk od takové party očekává, což je případ Scar the Martyr, kteří zůstali za svými možnostmi.
Další názory:
Já vám tak nějak nevím… mě to prostě nebaví. A to fakt hodně. Je mi úplně jedno, kdo v té kapele hraje, ale “Scar the Martyr” mi prostě jako záživná deska nepřijde. Co se nevyvést mohlo, to se tu také nevyvedlo. Hudebně je ten materiál poměrně nevýrazný, dost obyčejný, je to takový rádoby metal moderního střihu, jemuž chybí jakékoliv charisma. Instrumentálně je to samozřejmě oukej, ale to mám lidově řečeno na párku, protože sebelépe zahraný slabý materiál bude pořád slabý. Zpěvák je s prominutím úplně o ničem, jeho vokál je úplně bezpohlavní, čistý zpěv mě pro jistotu v některých momentech rovnou vyloženě otravoval… dost dobře nechápu, kde Joey Jordison tohohle týpka vyhrabal, protože si myslím, že jako bubeník Slipknot má takové jméno, že by zvládnul do kapely natáhnout mnohem schopnějšího vokalistu. Naprosto vražedná je délka desky, s níž se někdo doslova posral v kině… ten materiál je na takové úrovni, že by sotva dokázal utáhnout půl hodinu, ale to album trvá hodinu a čtvrt, v limitované edici dokonce neskutečných 90 (!!!) minut. Zatímco samotná muzika je tak nějak relativně v pohodě, žádný zázrak, ale poslouchat se to dá, spíš takový průměr, s tou délkou Scar the Martyr opravdu krutě přestřelili a jednoduše jim chybí soudnost. Abych řekl pravdu, nijak zvlášť jsem se na “Scar the Martyr” netěšil, ale rozhodně jsem nečekal, že z toho vyleze takováhle nuda. Kdyby v tom nehrála známá jména a kdyby to firma tak brutálně nehnala reklamou, neštěknul by po tom ani pes – zcela právem. H.
Datum: 13.10.2013 Místo: Praha, Final Club Účinkující: Jucifer, Mörkhimmel
Na úvod dnešního reportu bych si dovolil krátké ohlédnutí za uplynulým rokem (i když do jeho konce ještě nějaký ten měsíc zbývá). Když tak přemýšlím, letošní rok je totiž vyloženě bohatý na velká jména světové sludgové scény. Však považte sami. Začátkem května se u nás ukázali Melvins v doprovodu spřátelené formace Big Business. O dva měsíce později nás hned z kraje července svojí přítomností poctila další legenda, Neurosis. Další (dokonce dvojnásob) kultovní jméno přinesl i osmnáctý Brutal Assault, a to v podobě vystoupení Cult of Luna. To jsou v rozmezí čtyř měsíců hned tři formace světového formátu, které ovlivnily a stále ještě ovlivňují kapely po celém světě. Čtvrtou (a podle všeho letos už poslední) sludgovou kapelou, která se u nás po dalších dvou měsících ukázala, byli Jucifer.
Duo nomádů opět sebralo po vydání poslední desky “за волгой для нас земли нет” svůj karavan naládovaný aparaturou od podvozku až po střechu a vyrazilo do světa na výroční šňůru, nazvanou symbolicky ke dvacátému výročí kapely “Twenty Years of Slaying Ears” – přičemž v duchu alba nezačali Gazelle s Edgarem nikde jinde než v Rusku. V neděli 13. října se konečně dostali i do našich končin a zavítali do pražského klubu Final (o den později i do Brna), přičemž v Praze byli doprovázeni domácí formací Mörkhimmel. Jejich jméno jsem sice již zaslechl ve spojitosti s jejich loňskou deskou “Zloskřivec”, přesto jsem s jejich tvorbou dosud neměl tu čest. Půlhodinový set nabitý energií byl příjemným začátkem večera a skrovné publikum (odhadem k třiceti platícím) jej řádně ocenilo. Ostrá, řádně ušpiněná palba punku, černočerného metalu a crustu nejenže dokázala rozhýbat pár hlav, ale především mi potvrdila zvěsti o kvalitě, které jsem slýchal snad od všech známých, kteří se s jejich tvorbou blíže obeznámili. Většinou jednodušší punkové rytmy nijak nemusím, ale do hudby Mörkhimmel prostě sedí jak ulité a jsou tou správnou hnací silou na pozadí mrazivých kytar, která dává koncertu drajv. Pamatuji si, že zazněly skladby “Hromada mrtvých krav” a “Insomnia”, většina songů, zejména v první půli vystoupení, však zůstala neuvedena a proslovy mezi písněmi se z důvodu časového presu smrskly na nutné minimum. Upřímně jsem před koncertem trochu litoval, že se v Praze neukáží 5 Seconds to Leave, kteří předskakovali Jucifer v Brně, nicméně Mörkhimmel ukázali, že lepší doprovod si na naší scéně nomádi snad ani vybrat nemohli.
Po krátké přestávce, během které jsem stihl vyrabovat stolek s merchandisem (rozuměj, zakoupil jsem triko s logem kapely), už nastoupili samotní Jucifer. Nikdy v životě bych nevěřil, že kombo pouhopouhé kytary a bicích dokáže udělat takový bordel. Nic jiného Gazelle s Edgarem nepotřebovali, žádnou nasamplovanou baskytaru nebo druhou kytaru, prostě nic. Jen kytara podladěná tak, že Gazelle drhla šňůry na prádlo, drtící naše uši v rytmu vražedných bicích. Takovou nálož jsem letošní rok ještě nezažil. To, co nám Jucifer naservírovali, byl bez okolků naprosto kulervoucí, mazlavý sludge naroubovaný na esenci čistého dronu, přesně ve stylu posledního alba – jen sílou, zahuleností a odlidštěností překonával desku asi tak o sílu menší atomové pumy. Pokud máte nějakou představu o tom, jak by mohl vypadat očistec, nedělní koncert se té mojí zatraceně přiblížil. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od skutečného očistce se tenhle stačil smáčknout z nekonečna do plus mínus jedné hodiny. Pokud se mě zeptáte, co Jucifer všechno zahráli, moje odpověď by mohla být buď bezpohlavně diplomatická, totiž že se jednalo o výběr z posledních dvou desek “за волгой для нас земли нет” a “Throned in Blood” s jasnou převahou první jmenované, přičemž se možná objevilo i něco z EP “Nadir”. Anebo bych mohl lakonicky prohlásit, že mi to bylo naprosto u prdele, protože jediná skladba, kterou jsem bezpečně poznal, byla vypalovačka z poslední desky “Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Life Free”, vše ostatní jsem naprosto minul. Nejen proto, že Gazelle nebyla téměř slyšet, na rozdíl od Edgarova sípavého ječáku. Mimochodem, za svůj výkon má ten chlap mé nejvyšší uznání. Nemám ponětí, jak mohl ze všech sil mlátit do bubnů, řvát k tomu cosi, co by se s trochou představivosti dalo nazvat textem, a neposrat ani jedno z toho. Ale vážně mi bylo jedno, co se hraje, protože tohle byla především neutuchající destrukce sluchového ústrojí a mozkových buněk, proud hutného bahna, který jste nechali prodrtit se jedním zvukovodem tam, aby vám tím druhým vypasíroval mozek z hlavy ven, a až pak to všechno ostatní. Kvůli tomu jsem ostatně na koncert šel a přesně to jsem také dostal, těžko tedy mohu být nespokojen.
Posledních cirka deset minut odehrála Gazelle v kleče před jedním z reproduktorů (velká škoda, že s sebou nevzali svou stěnu poskládanou z malých repráčků, to by bylo teprve cool) se snahou vypálit nám poslední zbytky mozku vazbením, načež se s krátkým, skromným rozloučením odebrali do backstage. Lepší to snad ani být nemohlo. Totiž, možná i mohlo, kdyby zahráli pár mých opravdu oblíbených kusů, jako je třeba “Королева – оленьи рожки ::Queen of Antlers”, udělali by mi neskutečnou radosti i skladbami ze starších alb “L’Autrichienne” a “If Thine Enemy Hunger”. Ty by se ale do celého settingu nehodily ani omylem, naopak by rozbily hutnou, doomovou atmosféru, proto je lepší, že se jich Jucifer zdrželi a zůstali pouze u novějšího, depresivně syrového materiálu, přičemž starší, o poznání jemnější a melancholičtější tvorbu nechali odpočívat. Jak jsem již ale napsal – nespokojen být vážně nemůžu. Asi to bude znít trochu jako klišé, protože těch dobrých akcí bylo letos už tolik, že mi na jejich spočítání nestačí ani dvě ruce, ani moje paměť. Tenhle mezi ně ale budu muset zařadit taky. Nemůžu jinak, protože ve své vražednosti je daleko před všemi ostatními letošními koncerty. A doufám, že při další zastávce tu Jucifer předvedou něco podobného, protože přesně tímhle stylem bych si nechával uši zabíjet klidně co měsíc.
Země: Brazílie / USA Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 30.9.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Bloodshed
02. Cannibal Holocaust
03. Fallen
04. Ayatollah of Rock ‘n’ Rolla
05. Master of Savagery
06. Spiral
07. This Is Violence
08. K.C.S.
09. El Comegente
10. Soulfliktion
Že se hudební svět každé dva roky dočká nového alba Soulfly, které bude pravděpodobně znít naprosto stejně jako to předchozí, je stejně očekávatelné, jako že Max Cavalera nezačne nikdy psát hluboké a filozofické texty. Jestli jste v posledních zhruba deseti letech slyšeli byť jen jednu jedinou píseň z dílny těchto Amíků, kteří kdysi do své hudby hojně přidávali nejrůznější tribal prvky a nástroje, už máte předem téměř jasnou představu o tom, co vlastně můžete od nových desek očekávat. Je na tom “Savages” stejně?
Soulfly víceméně úspěšně fungují již šestnáct let, kdy frontman Max Cavalera opustil svou tehdy domácí Sepulturu a založil vlastní projekt. Prvních několik alb se mi velmi líbilo a nejraději mám asi prastaré “Primitive”, které není sice jakkoliv kultovním nebo ultimátně nabušeným a historii měnícím dílem, ale ve své době si nehrálo vůbec na nic a jako takové prostě a jednoduše výborně bavilo. Desky “3” a “Prophecy” byly ještě celkem dobré a daly se poměrně v pohodě poslouchat, ale s “Dark Ages” před nějakými osmi lety se podle mého pokazilo, co mohlo. Cavalera nebyl nikdy extra dobrý skladatel, ale obrovský úpadek v podobě jednoduchých rytmů, opakujících se textů a bezbřehé nudy byl právě na tomto albu hodně zřetelný. Od té doby Soufly prakticky nemusím, protože vše potřebné bylo řečeno už před nějakou tou dekádou a momentálně pro mě jejich muzika nemá skoro žádnou váhu ani význam. Každou novou desku si pustím, důkladně poslechnu a pravidelně po pár neúspěšných pokusech na ní najít cokoliv zajímavého či snad inovativního a zábavného ji odložím. Loňské “Enslaved” se svým materiálem přiklonilo k hutnějším death metalovým riffům (pozor, alespoň nějaká změna!), ale ani to mě nepřesvědčilo o tom, že by Soulfly neměli být už dávno za zenitem. Svým způsobem se totiž jedná o stále stejně zbytečný projekt.
Produkce “Savages” se ujal Terry Date, který v minulosti produkoval fošny kapelám s tak zvučnými jmény jako Pantera, Deftones, Slipknot nebo Limp Bizkit a se Soulfly spolupracoval už po čtvrté (předtím na albech “3”, “Prophecy” a “Dark Ages”). Pro nahrávání novinky Soulfly opět trochu obměnili sestavu a na bubenickou sesli usadil svoje pozadí Zyon Cavalera, Maxův syn. Jestli je dobrou náhradou za zřejmě must-odejivšího Davida Kinkadea, nemohu tak úplně posoudit, protože mi jednoduše oba zní úplně stejně. Zyon je možná silnější v pomalejších částech alba a na těch rychlejších mu maličko dochází dech a energie v paličkách, ale při zběžném poslechu není jakýkoliv rozdíl poznat. Na “Savages” se, jak je to v poslední době zvykem a módou, podílela řada zajímavých vokalistických hostů. Ve skutečnosti je materiál obsahující i jiný než Maxův chraplák skoro ten nejlepší, jaký může “Savages” nabídnout. Přeci jen hlasový projev například takového Mitche Harrise z Napalm Death (který hostuje ve skladbě “K.C.S.”) je nezaměnitelný a dodává hudbě Soulfly úplně nový a mnohem drsnější dojem.
Tohle všechno ale absolutně nic nemění na tom, že je “Savages” pořád a stále stejná nuda, jako byly poslední čtyři desky, jen s tím rozdílem, že death metalové prvky nastíněné a s takovou slávou představené minule na “Enslaved” jsou zde ještě trochu prohloubeny a naroubovány, kam to jen jde, ale jako takové nejsou zase tak zajímavé a rozhodně ne inovativní. Jestli se dá na hudbě současných Soulfly najít něco vyloženě pozitivního, jedná se určitě o hráčské umění hlavního kytaristy Marca Rizza, který s kapelou spolupracuje už od dob “Prophecy” a jehož kytarový rukopis je natolik zajímavý, zábavný a plný neočekávaných zvratů, že zvedává všech několik posledních záležitostí Soulfly do alespoň průměrných výšek. Téměř v každé skladbě je možné najít hromady nejrůznějších rytmických zvratů, vyhrávek nebo alespoň výborných a přesně sednoucích riffů, které snad jako jediné se ne úplně opakují. Alespoň něco. Basa také nezní úplně marně, i když tvoří jen jakýsi nosný podklad pro hlavní kytarovou linku. Až potud vše celkem v pohodě, tak proč taková obecná nespokojenost? Zní to smutně a drsně, ale jeden z prvků, který by potřeboval primárně obměnit, je mistr Max Cavalera, jehož zpátečnický přístup hudbu Soulfly spíše zazdívá nežli táhne dopředu. Skoro dvacet let úplně stejný hlasový projev, nudné a generické riffování, žádný zájem na nových nebo obměňujících postupech. Když jsem se onehdy bavil s panem šéfredaktorem H., shodli jsme se na tom, že Max nebyl v životě schopen složit dohromady více jak tři rozdílné akordy, což se potvrzuje i na “Savages”. A to nemluvím o stále stejných a opakujících se textech. Přeci jen vyřvávat v refrénu dokola název písničky už není tak cool jako kdysi.
Jestli stojí za to vypíchnout nějakou konkrétní písničku, která mě vážně zaujala, vybral bych asi již výše zmíněné “K.C.S.”, ve které účinkuje coby host Mitch Harris. Nejen díky jeho vokálu, ale i díky koncové dlouhé bubenické vyhrávce a finišujícím abstraktním ethno rytmům se “K.C.S.” dá oproti zbytku nazvat alespoň trochu výjimečnou a zajímavou. “El Comegente” nabízí výborný rozjezd a instrumentálně se u ní bavíme o jednom z kvalitativně nejlepších momentů na “Savages”. Úvod v podobě “Bloodshed” se mi z nějakého zvráceného důvodu také líbí, ale to asi dělá poměrně originální intro, kdy se začínají pomalu rozjíždět bicí za doprovodu vzdálených sirén.
Zkrátka a dobře – “Savages” je dalším naprosto průměrným počinem kapely, která má nejlepší léta většinu své kariéry za sebou. Nebýt mága Marca Rizza, nemělo by dnes vlastně smysl Soulfly poslouchat, protože sám Max by takhle těžkou káru v žádném případě neutáhl. Možná celý článek vyzněl ve výsledku tak, že Maxe Cavaleru bytostně nesnáším a jeho hudbu poslouchám jen proto, že jsem bohapustý masochista a prostě miluji pocit hudebního sebetrýznění. Není tomu tak. Ve skutečnosti jsem zrovna starou Sepulturu a původní Soulfly jednu dobu vážně žral a majstr frontman pro mě tehdy byl něco jako bůh. Je mi to líto, ale musím konstatovat, že časy se prostě mění a hudba, kterou Soulfly v poslední době produkují, mi prostě nic neříká a momentálně ji i považuji za zhola zbytečnou. A nakonec – obal “Savages” je snad ten nejhorší, se kterým se skupina kdy na veřejnosti pochlubila (a to jsem si minule a předminule myslel, že právě tady hůř už být nemůže).
Další názory:
Soulfly jsou již pěkných pár let až nepříjemně předvídatelní, průhlední a tudíž i docela nudní – tedy alespoň z mého pohledu, protože mě alba, u nichž už v předstihu přesně vím, jak budou znít, až na velmi ojedinělé výjimky prostě nebaví. Jasně, minulé “Enslaved” svým způsobem lehounce překvapilo tím, že mě až nečekaně chytlo, ale zanedlouho i z něj všechno vyprchalo a od doby, kdy jsem na něj psal hodnocení, jsem si to už snad ani jednou nepustil. Ale aspoň v době toho vydání mě to trochu bavilo, kdežto novinka “Savages” se navrací do kolejí předchozích desek, které šlapaly možná tak na první poslech, ale už s tím druhým se člověk malinko začínal nudou dloubat v nose (a posléze kdo ví, kde všude jinde ještě… těch tělesných otvorů je trochu víc a ta nuda byla občas dost velká). “Savages” je na tom podobně. Sem tam sice nabídne docela obstojnou pasáž nebo solidní nápad, ale jako celek to album moc dobře nefunguje a hodně rychle přestává bavit – opravdu už tak s druhým, maximálně třetím poslechem, což se bohužel rozchází s mojí představou o kvalitní nahrávce, neboť mám takovou drzost, abych po opravdu dobré desce požadoval zábavu i po dvojciferném počtu poslechů. V čem je ale u Soulfly problém? Je to přesně to, co už zmiňoval kolega nade mnou – samotný vůdce a ikona kapely. Max Cavalera se totiž s nadsázkou řečeno opravdu kdysi dávno naučil jeden riff a od té doby jej jenom recykluje. Pokud mu to ještě někdo žere, nemám s tím problém, ale já to prostě už slyšet nepotřebuji… H.
Po loňském počinu “Enslaved”, kterým se Soulfly nadechli po dvou slabších albech k pomyslným lepším zítřkům, jsem samozřejmě od “Savages” očekával minimálně vyrovnání nastavené laťky. Nicméně, sláva se nekoná a tam, kde minulý počin působil svěže a zapojení většího množství death metalových vlivů partě kolem Maxe Cavalery svědčilo, působí novinka jako krok zpátky. V jádru se jedná stále o ten stejný cavalerovský metal, kterého se Max drží od “Dark Ages”, nicméně ne vždy to dopadne dobře. “Savages” je pro mne podobně jako “Conquer” kolekce ne špatných, ale ani skvělých písní, které působí v řadě případů nudně, což určitě nebyl záměr. Za všechny musím zmínit odrhovačku “Cannibal Holocaust” s klasickým refrénem čítající vyřvávání názvu skladby. Ale že Maxova lyrika album od alba upadá, není nic nového, za to ho odsuzovat nebudu. Zaslouží však pověsit za koule do průvanu za to, že za bubenickou stoličku posadil svého syna Zyona. Není úplně marný, to zase ne, a kdyby mi nikdo neřekl, že tam bouchá Maxův dvacetiletý synek, tak to nepoznám, ale jeho hra je prostě nudná a místo toho, aby skladby někam tlačil dopředu, tak je svým projevem brzdí. A může za to hlavně fakt, že se jen zřídka odpoutá od klasického “bum-bác” rytmu. Dokud se jede v střednětempém rytmu, jako třeba v úvodní “Bloodshed” nebo skvělé “El Comegente”, tak je to pořádku, ale když se má zrychlit jako v “Master of Savagery”, tak to najednou nejde. Za co však patří Soulfly uznání, je výběr hostů, který tentokrát dopadl skvěle a hlavně díky Neilu Fallonovi z Clutch a Mitchu Harrisovi z Napalm Death vyčnívá “Ayatollah of Rock ‘N’ Rolla”, respektive “K.C.S.”, nad zbytkem desky. V konečném zúčtování přiznám, že nemám problém si “Savages” pustit a doposlouchat jej do konce. Možná, že se k němu i v budoucnu dobrovolně vrátím, protože mám pro Maxe slabost, ale jeho devátý počin pod hlavičkou Soulfly určitě nepatří k těm nejzdařilejším, spíš bych jej viděl někde ke konci diskografie, bohužel. Kaša
Země: USA Žánr: alternative / nu-metal Datum vydání: 8.10.2013 Label: Prospect Park
Tracklist:
01. Prey for Me
02. Love & Meth
03. What We Do
04. Spike in My Veins
05. Mass Hysteria
06. Paranoid and Aroused
07. Never Never
08. Punishment Time
09. Lullaby for a Sadist
10. Victimized
11. It’s All Wrong
Američtí Korn mají za sebou poměrně bohatou kariéru, již korunuje celkem jedenáct desek, které kapela dokázala za dvacet let své existence úspěšně vyprodukovat. Velcí Korn, kterým se povedlo výborně nastartovanou kariéru totálně pohřbít pod brak několika minulých alb. Světoznámí Korn, kteří jsou schopni vyprodávat sportovní haly, ale posledních cirka deset let nevydali v podstatě nic pořádného. Zakladatelé celé jedné odnože moderního pojetí metalu přicházejí po dvou letech s novinkou nesoucí název “The Paradigm Shift” a dopředu předesílám, že se nejedná zase o tak brutální provar, jak možná leckdo po zveřejnění singlu “Never Never” předpokládal. Už bylo taky na čase.
Studiová tvorba Korn byla na vrcholu někdy před deseti lety v období vydání kultovní fošny “Take a Look in the Mirror”. Na onu desku vzpomínám s nostalgií a musím konstatovat, že od té doby mě Korn kvalitativně obcházeli výjimečně dlouhou oklikou. Konkrétně poslední dva železné hřeby do dubové rakve – “Korn III: Remember Who You Are” (jež slibovalo hodinky s vodotryskem a nakonec neuvěřitelně propadlo díky hromadě usopleného hnoje, kterou na sobě přineslo) a experimentální dubstepová “The Path of Totality” (kterou snad ani nebudu komentovat) – se rovnaly poměrně rozměrné tvůrčí tragédii a od aktuální “The Paradigm Shift” po nich snad nikdo už doopravdy nic neočekával.
Popravdě, aktuální placka není tak špatná. Zároveň ale není také jakkoliv zásadní. Od výše zmiňované “Take a Look in the Mirror” proběhl samozřejmě hodně zásadní transfer, ale kdybychom deset let poslouchali do puntíku to samé, brzy by se nás zmocnil pocit bezbřehé nudy. Posun a experimentování s různými prvky byl v případě Korn vždy zásadní tvůrčí prvek a popravdě mě docela mrzelo, že jim předchozí dva pokusy tak zle nevyšly. Holt se úplně netrefili každému do vkusu. A experimentovat sice ano, ale tak nějak v mezích a ne šílenými přeskoky do podružných hudbeních stylů. “The Paradigm Shift” zní asi tak o dvěstětřicettisíc procent lépe než oba minulé průsery a hlavně si vůbec na nic nehraje. Tam, kde “Korn III: Remember Who You Are” mazal med kolem huby s návratem ke kořenům, si novinka pečlivě vybírá to nejlepší, s čím Korn kdy přišli, a sází na víceméně prověřené postupy těch lepších let v historii kapely. Z “The Path of Totality” vyzobává některé elektronické pasáže, ale do svých kompozic je zasazuje velmi citlivě a jemně bez toho, aby výsledek upadl do předimenzovaného pekla, který předvedlo právě velmi protikladně přijaté “The Path of Totality”.
Základem je samozřejmě baskytara, kterou obsluhuje Reginald “Fieldy” Arvizu. Odjakživa dodávala hudbě Korn patřičnou šťávu (a také jim koneckonců pomohla dostat se tak daleko a oslovit tak široké spektrum posluchačstva) a nejinak je tomu i na “The Paradigm Shift”. Basa duní, kde může, a tvoří základní stavební kámen většiny nového materiálu. Velice pěkně se doplňuje s novými elektronickými pasážemi a dohromady tak tvoří velmi zajímavé (ale naštěstí ne přepíčené) schéma, kterého se celá deska drží. Po osmi letech se navrátivší kytarista Brian “Head” Welch neponechává nikoho na pochybách, že do strun hrabat umí setsakra důrazně. Společně s druhým kytaristou Jamesem “Munkym” Shafferem se postarali o zábavné a velice razantní melodie a riffy, které ústřední basovou linku doplňují více než důstojně. Ve skutečnosti mi přijde, že Head prostě nakráčel do studia, utrousil něco o “podbízivých sračkách” a povedlo se mu Korn vykopnout alespoň zhruba tam, kde se nacházeli kdysi.
Broušený diamant a srdce skupiny – frontman Jonathan Davis se už několik let pohybuje na hranici životního výkonu a na “The Paradigm Shift” střídá jak svůj železně zakalený chraplák, tak oblíbený a krajně nezaměnitelný čistý vokál, který pro mnohé tvoří samotnou kostru hudby, kterou Korn vytvářejí. Novinka prošla pod rukama známého producenta Dona Gilmora (např. Hollywood Undead), který se očividně snažil vrátit kapelu zpět do doby největších úspěchů a vznikla tak deska, která je sice průměrnou obdobou původní Kornovské tvorby, ale za posledních deset let se jedná o to nejzábavnější, pod co se kapela podepsala a vypustila do světa.
Dovolím si vypíchnout několik nejzajímavějších a nejpromyšlenějších skladeb. Otvíračka “Prey for Me” udává hnedka od začátku rychlé tempo a za doprovodu Jonathanových nejklasičtějších hlasových poloh není pochyb, že se jedná o hitovku přesně padnoucí do vkusu těch, kteří Korn poslouchali na samém úsvitu kariéry. Doprovodný vokál také špička (holt Head se po sólovém projektu Love and Death už docela vyzná). “Spike in My Veins” se nebojí experimentovat s elektro elementy a na rozdíl od minulé fošny se jí to výborně daří. Společně s basovými party působí song velmi novátorsky a zábavně. “Mass Hysteria” – trochu baladická a trochu temná. Základem opět baskytara, tentokrát hodně od podlahy. Pomalejší odsyp a výborný refrén. O rozporuplné “Never Never” pořád nevím, co bych si měl vlastně myslet. Skrillexovské pazvuky (ano, přesně ty šílenosti z předchozí desky), patetický text a hodně uchcané pomocné vokály. Na druhou stranu má tahle písnička po několika posleších vážně sílu, takže k jejímu ohodnocení si nechám pro jisotu ještě čas na rozmyšlenou. “Victimized” se vyplatí poslechnout už jen kvůli fajnovému refrénu a “It’s All Wrong” dává vzpomenout na časy, kdy se Korn opírali do všeho a všude jen proto, že bylo potřeba na to pěkně zanadávat.
“The Paradigm Shift” mě velice příjemně překvapilo. V rámci celé Korn diskografie se pořád jedná o veskrze průměrný počin, ale na poměry posledních několika let máme co dočinění s parádní deskou, která není sice moc inovativní, ale snaží se poučit z chyb svých předchůdců, vzít si z nich to nejlepší (to málo) a postavit kdysi výbornou skupinu opět na nohy. Daří se jí to, a pokud budeme mít štěstí, příště se konečně po tak dlouhé době dostaneme do křížku s albem, které budeme hrdě vystavovat na poličkách vedle svých hi-fi věží či gramofonů. Sedm.
Další názory:
Ale jo, je to v pohodě. Já jsem nikdy nebyl příliš velký fanoušek Heada, což je do jisté míry vlastně dáno i tím, že jsem ani nikdy nebyl nějaký fanatik do Korn, takže jsem fakt nebrečel, když odešel, nicméně i navzdory tomu, že s některými alby po jeho odchodu nemám problém (konkrétně “See You on the Other Side” a dubstepový experiment “The Path of Totality”), je neoddiskutovatelným faktem, že bez Heada v sestavě Korn opravdu šli hudebně dolů. Možná i právě proto mi jako nejlepší bez něj přijdou ty desky, na nichž kapela někam uhnula a nesnažila se znít “klasicky”, což byl případ jalové dvojice “Untitled” a “Korn III: Remember Who You Are”. Ale ten návrat… bude to určitě znít jako klišé, ale “The Paradigm Shift” vážně působí, jako kdyby Head dokázal Korn opět nalít krev do žil. Novinka má totiž přesně to, co dvě výše zmiňované nahrávky postrádaly – drive. “The Paradigm Shift” rozhodně není nějaké opusální veledílo, z něhož byste si sedli na prdel, ale je to album, které prostě baví, má dost dobré písničky a jako celek příjemně funguje. Dokonce i ten dost nešťastně zvolený první singl “Never Never” v kontextu zbylých songů působí lépe. Takhle řečeno to možná vypadá, že to vlastně není nic extra, nicméně právě tohle – desku, která by opravdu bavila a šlapala – Korn po nějakých deseti letech plácání se mezi experimenty a nudou potřebovali jako sůl. A pěkné na tom je zejména to, že se tak děje, aniž by skupina vyloženě popřela to, co za těch posledních deset roků zkusila, viz vkusně zakomponované elektronické vsuvky. Nějak přehnaná očekávání jsem do “The Paradigm Shift” nevkládal, ale nakonec se z toho vyklubalo dost příjemné překvapení… H.
Vypadá to, že fanoušky tolik vítaný návrat druhého kytaristy Briana “Heada” Welche se pro Korn stal stejně důležitým krokem, jako kdyby je někdo pokropil živou vodou, protože novinku “The Paradigm Shift” považuji za jejich nejsilnější album od dob “Take a Look in the Mirror”. Všechna alba, která po tomto temném monolitu následovala, sice stále ve větší (“Korn III: Remember Who You Are”) či menší (“Untitled”) míře nesla všechny charakteristické znaky kapely jako hutné kytary a dunivou basu, nicméně skladatelsky tu přece jenom něco scházelo. Naštěstí je to “něco” zpět v řadách kapely a já jsem překvapený, jak dobře jedenáctá řadovka Korn ve výsledku dopadla. Dokonce jsem dokázal skousnout i singl “Never Never”, jenž jsem po prvním poslechu nemilosrdně odepsal. Nese v sobě stopové množství dubstepového přešlapu z minula, a aby toho nebylo málo, tak doprovodné vokály v refrénu zní pěkně přihřátě, ale s přibývajícími poslechy mi na albu zapadá a co víc, líbí se mi. Samozřejmě se mi Korn nejvíce zavděčili hutnými hitovkami jako úvodní “Prey for Me”, “Victimized” či “What We Do”, jejíž refrén nemá chybu a klidně by se ztratil na kultovních albech z přelomu tisíciletí, kdy Korn doslova vládli světu. Jonathan Davis se navzdory donedávna klesající kvalitě studiových alb nebezpečně zlepšuje a jeho nezaměnitelný vokál celé desce nemilosrdně vévodí, i když za mě by se mohl častěji pustit do kontrastnějších poloh jako třeba v druhé “Love & Meth”. Když tak “The Paradigm Shift” poslouchám, tak jediná skladba, které mi vyloženě nesedla a nebavím se u ní, je utahaná “Lullaby for a Sadist”, která se snaží působit velice křehce a v několika momentech bych jí to i věřil, ale celkově na mne dělá dojem nudného rádiového cajdáku, ze kterého se časem vyklube jeden ze singlů. Ale nač kydat na Korn hnůj, když po deseti letech dokázali konečně přijít s deskou, která se nemusí bát nést na svém přebalu toto legendární jméno? Velmi příjemné překvapení a velmi povedená deska. Kaša
Jen tak z voleje podle jména kapely by asi spousta z nás tipnula, že půjde o další přírůstek do nekonečného zástupu norského black metalu, nicméně jednočlenný projekt Galdr pod vedením jistého Draugra pochází zpoza oceánu ze Spojených států amerických. Chytré internetové zdroje tvrdí, že se jedná o pagan black metal, ale tomu nevěřte, protože s nějakým pohanstvím má Galdr něco společného jediné v lyrické rovině, která se zaobírá severskou mytologií (což je u člověka z Ameriky malinko úsměvné, ale budiž).
Po hudební stránce se deska “Ancient Light of the Stars”, jež je druhou řadovkou projektu, nese spíše v rámci klasičtějšího pojetí black metalu, a to včetně zvuku, který sice není vyloženě garážový, ale jistá dávka zastřenosti a lehké špíny mu rozhodně nechybí. Ovšem aby přece jenom došlo i na nějaké to Norsko, slušelo by se zmínit, že jestli je z nahrávky slyšet nějaký jasný vliv, pak je to zcela jistě Burzum. Ke cti Galdr však slouží to, že “Ancient Light of the Stars” se nesnaží být vyloženou kopírkou, což je samozřejmě dobře, přesto jde o album postavené na postupech, s nimiž na začátku 90. let přišel právě Varg Vikernes – a čím déle počin ubíhá, tím je tento pocit znatelnější. Těmi typickými postupy nemám na mysli nic jiného než pomalejší monotónní tempo, lehký ambientní podmaz a v neposlední řadě také zřejmý důraz na atmosféru. Například z takové “Iss og Odal” ten Burzum vyloženě čpí.
Další věcí, která Galdr respektive Draugra ctí, je to, že se z “Ancient Light of the Stars” nakonec vyklubal velmi příjemný poslech. Nebudeme si cokoliv nalhávat, rozhodně to není nic výjimečného nebo nového pod sluncem, zároveň také pravděpodobnost, že by to nějak víc zaujalo kohokoliv jiného než zaryté fanoušky black metalu (obzvláště v té formě à la Burzum), je dost malá, avšak pokud mezi takové patříte, pak si dovolím tvrdit, že byste s “Ancient Light of the Stars” měli být spokojeni. Sice je podobných alb docela hodně, ale mně se konkrétně tohle líbí.
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 24.3.2013 Label: Indie Recordings
Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8,5/10
Odkazy: –
První pohled (H.):
Když Nachtmystium v loňském roce vydali desku “Silencing Machine”, spoustu lidí tehdy docela zklamal návrat z experimentálnějších vod předchozích dvou počinů “Assassins: Black Meddle Pt. I” a “Addicts: Black Meddle Pt. II” zpátky do black metalového bahna, opiový opar vystřídala agrese a špína. Komu tento přístup příliš nesedl, v žádném případě by se neměl pouštět do první desky “Scars” projektu Hate Meditation, na níž Blake Judd, hlavní postava Nachtmystium, v tomto ohledu zašel ještě mnohem dále.
Samozřejmě, v porovnání se svými dvěma předchůdci bylo “Silencing Machine” bordel a špína (v tom dobrém slova smyslu), ale stále zde byla alespoň náznakem cítit touha po malých experimentech. Na “Scars” ovšem Judd odboural i tohle a v rámci (staro)nové kapely vytvořil ještě větší humus než na “Silencing Machine”. Na “Scars” už totiž není žádné místo pro jakékoliv byť jen minimální experimentování, jedná se o čistou agresi toho nejhrubšího zrna, o muziku, která je přesně v duchu názvu Hate Meditation prostoupena nenávistí a misantropií. Zvuk je skoro až kanální, zahuhlaný, skoro až demáčový, zde to ovšem není dáno technickou nedokonalostí nebo nedostatkem prostředků, nýbrž se jedná o zjevný záměr, který vyšel na jedničku, jelikož k celkové kompoziční náladě a atmosféře “Scars” to pasuje naprosto dokonale a právě i díky prasáckému soundu je aura hnusu dotažena do naprostého finále.
Stále se však nejedná prachsprostou rubanici bez mozku, do toho má i přes nepopiratelnou extrémnost cokoliv, co Judd stvoří, hodně daleko. Vlastně je “Scars” docela dost prostoupeno melodie, ale ve zvukovém kanále vám to na první poslech vlastně ani nepřijde, protože i ty melodie jsou mnohdy schované v okolním bahně, takže je člověk musí objevovat, což poslech činí ještě náročnějším, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi, což je přesně můj případ. Příkladem budiž dlouhá titulka “Scars”, jež jako jediná jede v pomalejším tempu, nebo třeba úžasné sólo v “End Times”. Podle mě doslova skvělá deska.
Druhý pohled (Ježura):
Dočasný útlum činnosti zámořských Nachtmystium, který přišel v dubnu letošního roku, asi mnoha fanouškům kapely – mě nevyjímaje – moc vrásek nevyhladil, avšak o to větší naděje se tehdy upnuly k ohlášené desce “Scars” oživeného projektu Hate Meditation. A to, co se ze “Scars” nakonec vyklubalo, dává za pravdu všem informacím, které jeho vydání předcházely, protože Blake Judd, ústřední mozek Nachtmystium i Hate Meditation, skutečně přišel s deskou, která je co do extrémního výrazu a neotesanosti produkce ještě mnohem mnohem dál než cokoli, co nám za poslední roky naservírovali Nachtmystium. “Scars” je ztělesněná vyprahlost, chorobnost, jedovatost a přehlídka negativních emocí v jejich krystalické podobě. Valnou měrou k tomu přispívá neskutečně zahulený a špinavý zvuk, v němž se nástrojové linky všemožně prolínají, díky kterému Blakeův vokál zní až nelidsky řezavě, a který si vyloženě žádá, aby případná živá produkce probíhala v prostředí, ve kterém nebude na muzikanty přes hustou kouřovou mlhu pomalu ani vidět…
Ačkoli se ale na první poslech zdá být hudba Hate Meditation primitivním zvířeckým rámusem, který staví akorát na snaze o co největší extrém, není to tak docela pravda. Zdánlivě primitivní agrese je totiž jen jedním ze základních kamenů “Scars”. Tím druhým je typická melodika a inteligentní, nezaměnitelný a nesmírně působivý způsob, jakým Blake Judd skládá. Jsou to přesně ty samé postupy, které dělají hudbu Nachtmystium tak uhrančivou, jen jsou zde předvedeny v mnohem neotesanější, hrubější a syrovější podobě, jako by se pan Judd snažil – a ono to tak dost určitě bylo – oholit svůj skladatelský jazyk na samou dřeň. Právě proto není “Scars” jen pouhopouhá agresivní rubanice beze smyslu, ale ve svém extrémním výrazu velmi inteligentní a podmanivá deska, které stačí přijít na chuť a pak už si jen užívat dlouhé hodiny v její společnosti. Zkrátka a jednoduše vynikají počin, který dostál mým nárokům v plné šíři a za který dám ruku do ohně.
