Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Cough, March of the Hordes, Vekslan

Cough, March of the Hordes, Vekslan
Datum: 6.4.2013
Místo: Praha, Final
Účinkující: Cough, March of the Hordes, Vekslan, Voluptas

Tady že bude hrát americká kapela Cough? To jsem si pomyslel, když jsem vstoupil do prostor pražského klubu Final. Jeho prostory na první pohled asi příliš důvěry nevzbuzují, ale zvyknout se tu dá rychle. Nahoře bar a možnost posezení, dole koncertní prostor o velikosti prostornějšího obýváku a vedle backstage. Vzhledem k brzkému konci akce (desátá hodina večerní) se muselo začít hrát těsně před sedmou, ale i přesto se akce stihla ukončit jen tak tak. Vzhledem k časovému presu hochů z Vekslan došlo k menšímu přehození pořadí. První kapelou se tedy stali rumaři Voluptas.

Během jejich setu pomalu přicházeli i fanoušci, jejichž počet do konce večera narostl do velmi slušného množství, Cough tedy hráli před velmi početným publikem. Voluptas se svou svojskou hudební kombinací dokázali publikum rozehřát, protože udržují své skladby dostatečně zajímavé. Chvílemi mi přišlo jejich vystoupení trochu rytmicky rozházené, ale při občasné divokosti materiálu to asi jinak být nemohlo. Zvukově to taky nebyl nijaký průser, a to i přes omezené technické možnosti. Doufám, že se kapela z chystané pauzy probere brzy.

Jako druzí nastoupili pražští Vekslan, další zvláštně znějící smečka. Mají takové přímočaré hardcorové tempo, které kombinují s black metalovým sekernictvím. Bohužel se jim ale ten večer příliš nevyvedl zvuk, takže velmi často zanikal zpěv Slávka a jakmile se bubeník Viktor pustil do blast beatů, virbl nebyl takřka slyšet. Přitom ale vystoupení odsýpalo, mám dojem, že zaznělo celé loňské EP “EPMMXII”, přičemž jako největší hitovka zafungovala poslední skladba “Zlámané kosti”. Největší škoda toho zpraseného zvuku.

To slavoničtí March of the Hordes mohou být spokojení, z těch tří českých kapel, které ten den vystoupily, byli jasně nejlepší. A to i přesto, že jim scházela jedna kytara. Jejich naprosto švédsky znějící oldschool death metal prohnaný crustem kopal zadky všem okolo. Už při prvním hrábnutí do strun se ozval krásný chrastivý zvuk, který vždy dominoval kapelám à la Entombed, Dismember. Upřímně jsem takovou vypalovačku vážně nečekal a asi je to největší překvapení večera. Doufám, že jsem se s touhle smečkou neviděl naposledy.

Čas neúprosně tlačil a přišel čas na hlavní hvězdu večera, americké Cough. Od jejich koncertu jsem si hodně sliboval a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naprosto podladěný a zahulený zvuk umocňoval zvláštní atmosféru, která proudila z pódia. Absolutní doom, pomalý, zablácený a špinavý. Dva vokály, démonické krákání v podání basáka Parkera Chandlera a čistší vysoký kytaristy Davida Cisca. V celém setu sice zazněly dohromady tři věci, avšak tenhle doom nikdy nebyl o tom, kolik se toho odehraje, ale jak to zapůsobí na posluchače. V jejich případě předvedli naprosto fungující hluk. Přesně takhle se mi doom líbí, pomalé kytarové riffy a nářek divokého zvířete, žádné klávesové kudrlinky či blbnutí se ženským zpěvem. Poctivá zkáza a nic jiného. Parádní tečka za tímto undergroundovým večerem.


Caladan Brood – Echoes of Battle

Caladan Brood - Echoes of Battle
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.2.2013
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. City of Azure Fire
02. Echoes of Battle
03. Wild Autumn Wind
04. To Walk the Ashes of Dead Empires
05. A Voice Born of Stone and Dust
06. Book of the Fallen

Hodnocení:
Ellrohir – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Po nedávné recenzi na italský projekt Emyn Muil je dnes v mém hledáčku další “kopie” velikánů epic black metalu Summoning. Tentokrát pochází z velmoci za velikou louží, konkrétně z vyprahlého Salt Lake City v Utahu. Samotného by mě zajímalo, zda je to náhoda, že se v krátkém období objevila nezávisle na sobě hned dvě alba vzdávající hold skvělé atmosférické hudbě, která vtahuje člověka do víru fantasy krajin a bitev, nebo jestli to snad nějakým způsobem odráží očekávaný “návrat krále” s albem “Old Mornings Dawn” ohlášený na květen. Fanoušci Summoning včetně mě nemohou dospat a datum vydání se zdá nekonečně daleko. Caladan Brood se svým debutem “Echoes of Battle” nám však mohou zpříjemnit čekání.

Caladan Brood se svým vzorům Summoning v něčem výrazně podobají – také jsou na tvorbu dva, také mají na obalu alba úžasné malby fantasy krajin ohromující svým tichým majestátem – a v něčem výrazně liší – především v tom, že tematickou inspiraci nečerpají v Tolkienovi, nýbrž ve světě kanadského autora Stevena Eriksona, jež je popsán v megacyklu “Malazká kniha padlých”. Odráží se to hned v názvu kapely, který je shodný se jménem jedné z postav (ačkoliv mě prve slovo “Caladan” odkazovalo na stejnojmennou planetu z “Duny” Franka Herberta, ale to je asi jen náhoda, či nechtěná inspirace autora “Malazké knihy”). Tento svět pohříchu neznám a myslím, že to budu muset velmi brzo začít napravovat a začít postupně louskat těch deset knih, ze kterých se teprve nedávno dokončená série sestává.

Jelikož se v reáliích světa neorientuju, nemůžu nikterak hodnotit textovou a příběhovou stránku, krom toho, že to zní dobře a že některé verše jsou přímo úžasné. Králem mezi všemi je pak refrén třetí skladby (viz níže).

Ne snad že by mělo jít o nějaké univerzální poselství metafyzické pravdy o lidské smrtelnosti a nicotnosti. Spíš myslím, že výtečně shrnuje filosofii Eriksonova díla, kde není žádný jeden hrdina, kolem kterého se točí svět, nýbrž se zde nemilosrdně točí nezměrná kola dějin a drtí mezi sebou stovky jednotlivých osudů. Pokaždé když autor dokáže několika slovy vystihnout podstatu věci, o které zpívá, tak zaslouží hold. A už vůbec nemluvím o tom, že song “Wild Autumn Wind” patří svým provedením k naprostým klenotům atmospheric black metalu vůbec a je u mě zcela nesporně v té kategorii “slyšet a zemřít”.

“The bones of beasts and the bones of kings
Become dust in the wake of the hymn
Mighty kingdoms rise, but they all will fall
No more than a breath on the wind”
(Wild Autumn Wind)

Ani další kousky na album nezůstávají pozadu. Ač je jich jen šest, tak stopáž alba se natáhla na 71 minut. Epičnost u dlouhých a propracovaných skladeb je tedy zaručena. U Emyn Muil jsem si stěžoval, že většina skladeb neobsahuje výrazné momenty, které by si posluchač zapamatoval. To tady nehrozí. V každé je co si najít, když nic jiného tak jsou tu bombastická outra s výraznými refrény. A mnohdy stačí pouhá “obyčejná” sloka, kde skvěle vymyšlená hudba doprovází ještě skvělejší zpěv. Sem tam nějaký výrazný předěl s výraznou klávesovou melodií. Zejména “To Walk the Ashes of Dead Empires” v tomhle vyniká a řadí se hned těsně pod vrchol, kterým je výše zmíněná “Wild Autumn Wind”.

Když se podíváme na zdroje hudební inspirace, tak jistě platí, že Summoning byli hlavním a velmi silným vzorem. Mnohé pasáže zní takřka přesně stejně, jako by je měli na svědomí Rakušané Protector a Silenius a nikoliv američané Shield Anvil a Mortal Sword. Dokonce jsem byl v pokušen vyhledávat, kterou přesně skladbu od Summoning mi ta která část připomíná. Ovšem dříve, než by někdo prohlásil Caladan Brood za prostou a neinovativní kopírku, za jakousi “tribut” kapelu, tak by přinejmenším měl vzít do úvahy, že jsou tu i další prvky. Jednak se mnohem častěji objevuje čistý vokál (a ne jen zhudebněné samply z rozhlasového nastudování “Pána prstenů”), také co se týká použití kytar, tak umí být chvílemi velice nápadité – například v opěvovaném “Wild Autumn Wind” je okolo deváté, desáté minuty taková pasáž, která málem zavání progresivní metalem, a to jsem si naprosto jist, že nikde u Summoning nenajdu. Celý tenhle song mi navíc mnohem spíš připomíná “A Whisper Underneath the Bark of Old Trees” z posledního alba Nargaroth (mimochodem další z těch “slyšet a zemřít”:)). Čistý zpěv v druhé polovině “Echoes of Battle” zase například zní jako z dílny Woods of Ypres. Takže pokud kopírují, tak rozhodně ne jen jednu kapelu. A už to, že jsou schopni spojit dohromady více vlivů, u mě znamená inovaci. Navíc v jejich podání bych sežral i s navijákem, i kdyby tam žádná přidaná hodnota nebyla.

Hodně jsem uvažoval nad finálním hodnocením. Jsou chvíle, kdy bych bez váhání vysolil desítku a snad dokonce i jedenáctku, kdyby to šlo. Na druhou stranu album není úplně krátké a sem tam dojde na úseky, které jsou o něco slabší, že by to byl geniálně vybroušený skvost od začátku do konce, to zase zaslepeně tvrdit nebudu. Navíc je tu přeci jen nepopiratelný fakt, že nejde úplně o “vlastní” tvorbu, protože vliv Summoning je nesporný a na mnoha místech jasně slyšitelný. Taky ovšem úplně nejde album vychválit do nebe, což jsem výše udělal, a pak dát nějakou sedmičku, kterou už jsem dříve rozdal kdekomu, včetně alb, která jsou zcela jistě výrazně horší, méně nápaditější a nudnější než “Echoes of Battle”. Nakonec jsem se tedy rozhodl přeci jen udělit devět bodů s poznámkou, že velkou roli hraje subjektivní pocit (to ostatně vždy) z těch geniálních míst, kterých je na albu prostě dost a prostě stojí za to. Rok 2013 sice bude ještě dlouhý, ale zatím je to pro mě jednoznačně album roku.

Caladan Brood


Další názory:

Osobně musím kolegovi malinko oponovat. “Echoes of Battle” je jistě solidní a povedená deska, o tom není sporu, dle mého skromného názoru však nikoliv natolik uchvacující, aby si zasloužila tak vysokou známku. Je rozhodně pravda, že některé momenty jsou výborné, zejména závěry skladeb ve středu desku, nicméně bych problém viděl v tom, že ty opravdu zajímavé chvíle jsou rozmělněné velkou částí hrací doby, která vesměs omílá to samé pořád dokola. Sice to není špatné, pořád se to poslouchá příjemně, ale myslím si, že je to trochu škoda. Pokud by Caladan Brood evidentně nebyli přesvědčeni, že epická nahrávka prostě musí být strašně dlouhá, jinak že to prý nejde, a místo toho radši ty nejzajímavější nápady zahustili na kratší plochu, výsledek by vyzníval mnohem lépe. Deska má 70 minut, přičemž si myslím, že za nějakých 40-45 minut by toho “Echoes of Battle” zvládlo říct úplně stejně, akorát míň roztahaně a záživněji. Přesto jde stále o relativně slušnou nahrávku, která může být příslibem do budoucna, i když bych byl radši, kdyby se Caladan Brood přece jen pokusili zbavit se okaté inspirace u Summoning, jelikož to na rozdíl od kolegy opravdu nepovažuji za nic chvályhodného…
H.


Suffocation – Pinnacle of Bedlam

Suffocation - Pinnacle of Bedlam
Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 15.2.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Cycles of Suffering
02. Purgatorial Punishment
03. Eminent Wrath
04. As Grace Descends
05. Sullen Days
06. Pinnacle of Bedlam
07. My Demise
08. Inversion
09. Rapture of Revocation
10. Beginning of Sorrow

Hodnocení:
Stick – 8,5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Kapela, která měla nesporný vliv na většinu současných brutálně i technicky laděných death metalových spolků, přichází s novým albem, na něž se čekalo dlouhé čtyři roky. Řeč je o NY veteránech Suffocation, kteří s “Pinnacle of Bedlam” ukazují, jak by měl současný death metal vypadat. V první řadě už obal z dílny Raymond Swanlanda slibuje kvalitní jízdu.

Když se Suffocation v roce 2004 přihlásili s albem “Souls to Deny”, což byla první dlouhohrající nahrávka po devítileté pauze od alba “Pierced from Within”, v řadách fanoušků zavládlo enormní nadšení, které ale posléze poněkud ochladlo s následujícími zářezy “Suffocation” a “Blood Oath”, jež přece jen tak úplně do všech uší nezapadly tak, jak by měly. Myslím, že s letošním počinem se netřeba bát. Kapelu velmi nakopl příchod (návrat?) tlučmistra Davea Culrosse, který s kapelou natloukl patnáct let staré EP “Despise the Sun”. Nemůžu říct, že bych neměl rád hru původního bubeníka Mikea Smithe, ale přece jen silná technická zdatnost Culrosse u téhle desky není na škodu. Jedna technická finesa střídá druhou a v mžiku sází sebejisté klepce.

Že kapela rozhodně není zralá na důchod, je jasné už od první skladby “Cycles of Suffering”, kapela servíruje své typické znaky, brutální, ale přesto technické riffy, na které má trademark už od prvních studiových záseků. Protože nikdo z přítomných není žádný nováček, nepřichází ani stereotyp a většina skladeb je logicky poskládaná a každá pasáž zde má své místo. Kdo měl tendence ovlivňovat novější tvář Suffocation z trendovosti, tady se není čeho bát. Pokud se některé úseky zdánlivě otírají o deathcore, je to jenom tím, že samotný žánr vychází z death metalu, jaký uvedli na scénu právě Suffocation. Přestože se tedy hudebně jedná o klasiku, není nouze o překvapivé momenty (úvod “Sullen Days”, takovou pasáž bych od téhle kapely opravdu nečekal). V klipové “As Grace Descends” mají zase velmi silný tah na branku a oldschoolový feeling. Těžko vyloženě nějakou skladbu vyzdvihovat, i když výše zmiňované zapůsobily na první poslech vcelku spolehlivě.

Co se rozhodně povedlo, je nazvučení, to totiž málokdy bylo silnou stránkou kapely, některé nahrávky se povedlo přímo zprasit. To naštěstí není případ nového alba a vy si můžete Suffocation vychutnat naplno, protože vám jediný zvuk nezůstane skrytý pod balastem špíny. Riffy nezakrývají výborné basové linky v podání Dereka Boyera, který dostane i svých pár vteřin slávy v podobě samostatné vyhrávky. Stejně tak už zmiňované výborné Culrossovy bicí party (jediná výjimka je tvořena tradiční přehrávkou ze zvukově nejzmršenější desky “Breeding the Spawn”, tentokrát jde o skladbu “Beginning of Sorrow”, kterou nahrál původní bubeník Mike Smith, takže lze přímo porovnat styly obou bicmanů) jsou nazvučené bezkonkurenčně. Kytary zní přesně tak, jak by u Suffocation měly znít, pod nánosy riffů přináší i promyšlená sóla, jež patří k jasným plusům nahrávky. Co se týče guturálního projevu Franka Mullena, mám pocit, že zní zatím nejlíp v novodobé historii kapely. Textově je album inteligentně pojato, vycházejíc přitom z tibetské Knihy mrtvých jde o vcelku filozofickou záležitost. Koneckonců, proč ne? Téma pro zpracování je to více než zajímavé.

Myslím si, že Suffocation přišli s albem, které se v očích fanoušků death metalu vyhoupne (v mnoha případech už neotřesitelně na tomto piedestalu stojí) velmi vysoko, a troufám si to říct, přestože se rok teprve rozjíždí. Dle mého velice silná deska, která se ale trochu hůř naposlouchává, zpočátku se totiž skladby mohou poněkud slévat dohromady, než začne posluchač vnímat ty hlavní nosné motivy písní, podle nichž je dokáže od sebe rozeznat. Některé občas jen tak prošumí i po delší době, tudíž lze počítat, že občas vaše pozornost zaškobrtne. Jakmile jsem ale dozrál do stadia, kdy už mám desku v krvi, dokážu ty slabší momenty vstřebat a plně si vychutnávat ty nejsilnější chvíle bez nějakého pocitu výrazného poklesu kvality.


Další názory:

Death metaloví veteráni Suffocation si pro letošek nachystali sedmé studiové album, které je tak klasické, jak jen to jde. “Pinnacle of Bedlam” obsahuje typické prvky jejich smrtící tvorby a není důvod jim vyčítat, že si tahle partička jede to svoje, protože to stále znamená nadprůměrné album. Trošku mě zamrzel odchod legendárního bijce Mikea Smithe, který si ještě na rozlučku zabouchal v poslední skladbě, ale Dave Culross se jeho stoličky zhostil se ctí. Po předchozím, z vody vařícím “Blood Oath” je novinka zase krokem k lepším zítřkům a rozhodně větším nářezem. Kratší stopáž a údernější skladby udělaly své a pecky jako “Cycles of Suffering” a “Eminent Wrath” za sebou nechávají všechny zbylé kousky, které jsou na poměry kapely standardem, jež neurazí, ale že bych si zase sedl na prdel, to ne. Prostě další album Suffocation, ze kterého půjdou skalní fanoušci do kolen. Pro mě zůstávají zárukou dobře odvedené práce v žánru, který kdysi pomáhali utvářet.
Kaša


Wednesday 13 – The Dixie Dead

Wednesday 13 - The Dixie Dead
Země: USA
Žánr: horror punk
Datum vydání: 19.2.2013
Label: Wednesday 13 LLC

Tracklist:
01. Death Arise (Intro)
02. Blood Sucker
03. Get Your Grave On
04. Curse the Living
05. Too Fast for Blood
06. Hail Ming
07. Coming Attractions
08. The Dixie Dead
09. Ghost Stories
10. Fuck You (In Memory of…)
11. Carol Anne… They’re Here
12. Hands of the Ripper
13. Death Arise (Overture)

Hodnocení:
nK_! – 7,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pana Wednesdaye třináctku znám hlavně coby frontmana horror punkové superformace Muderdolls a zatím jsem se s jeho sólovou dráhou do křížku nedostal. Očekával jsem něco podobného stylu zmíněných Murderdolls a nemýlil jsem se. Dopředu tedy říkám, že mi “The Dixie Dead” zní téměř jako další řadovka panenek, jenom možná o něco málo temnější a složitější k uchopení a poslechu.

Wednesday 13 (krásný pseudonym, který mimochodem pochází ze slavného filmu “Addamsova rodina”) se nezapře, a tak máme opět co do činění s pěknou porcí horror punkové nálože. Celé “The Dixie Dead” mi připomíná soundtrack k nějakému béčkovému hororovému filmu a mám pocit, že přesně o to se kapela snažila. Wednesdayův hlasový projev je do puntíku totožný s tím, na co jsou jeho fanoušci zvyklí, takže nechybí drsňácký chraplák stejně jako vysoké vřískání při protahování slov nebo v refrénech. Nejedná se o výtku, ale holé konstatování faktu, že některé věci na světě se nikdy nezmění. Tempo většiny materiálu na nové desce je spíše střední a protkané jednoduchou, leč hutnou kytarovou linkou podepřenou solidním bicím. Ač jich moc není, i tady zazní sem tam nějaké to sólíčko. Takhle v textu to zní možná strašně nudně, ale ve skutečnosti si myslím, že do podobného stylu hudby by se ani nic jiného prostě nehodilo.

Hlavní síla “The Dixie Dead” rozhodně tkví v navození temné a strašidelné atmosféry, o kterou se z velké části starají texty. Nejedná se samozřejmě o nic nikdy dříve neslyšeného nebo jakkoliv šíleně spletitého a symbolického (pořád se přeci jen pohybujeme v mezích horror punku), ale jsou napsány s citem pro detail a mně osobně se velmi zamlouvají. Dobrá zapamatovatelnost a fakt, že po několika posleších všech písniček si je člověk začne s kapelou už automaticky zpívat, je jedině plus navíc.

“Death Arise (Intro)” pěkně navnadí svou epičností. Po pomalém rozjezdu bicích a prvním nasazením kytar začíná skladba “Blood Sucker”, která mi přjijde jako prachsprostý recyklát “Chapel of Blood” od Murderdolls. No, ono to dokonce i takhle vypadá stejně. Musím se přiznat, že na první pokus o naposlouchání “The Dixie Dead” jsem se přesně v tomhle místě zarazil a znechucen si musel dát malou pauzičku. Až tak? Vážně? Čekal jsem, že se Wednesday oprostí od svých dalších projektů a přijde s něčím novým. Po pár dnech mi to už tolik nevadilo a teď beru “Blood Sucker” prostě jen jako takovou znouzectnost a přičítám ji tvůrčímu nerozumu. Na třetí pozici nastupuje “Get Your Grave On”, jedna z nejlepších a zároveň nejděsivějších písní, která začíná šíleně jednoduchým, ale naprosto geniálním riffem a pokračuje působivým refrénem, který se bude na koncertech často opakovat. Následující “Curse the Living” oplývá opět vynikajícím refrénem (zřejmě Wednesdayova specialitka) a dobře padnoucím podpůrným vokálem. Jako by té krve nebylo málo – přichází “Too Fast for Blood”, která je spíše taková klasika a nevyniká ničím vyloženě popsáníhodným. “Hail Ming” je rychlejší skladba postavená na svižné kytarové práci s výborně zvládnutým krátkým sólovým výstupem ve druhé třetině.

Tak, máme za sebou první polovinu. Celkem normálka, co říkáte? Vlastně až asi na dva kusy nic, co bychom už jinde neviděli a dávalo nám důvod si “The Dixie Dead” pořizovat. No, mrkneme se na zbytek a uvidíme, jestli změníte názor. Druhá část začíná takovou malou bubáckou vsuvkou v podobě “Coming Attractions” a těsně po ní přichází titulka a jeden z největších tahounů desky – “The Dixie Dead”. Pomalé tempo odstupňované vynikajícím riffem postupně vygraduje k pořád pomalému, leč stěžejnímu pojetí refrénu. Po každém opakování přichází vždy nové sólo, což parádně oživuje celkový obraz skladby. Následuje duchařina s názvem “Ghost Stories”, ve které poprvé a asi i naposledy vyniknou přidané klávesy, které songu dodávají na autenticitě a atmosféře. Další “Fuck You (In Memory of…)” je spíše takovou oddechovkou (co taky od skladby s podobným názvem více čekat, že?) a je třeba ji tak i brát. Kdežto “Carol Anne… They’re Here” je úplně jiná liga. Parádní úvod, text, kytarová a i basová linka… super! Nej z nového materiálu a kandidát na nejvíc nejlepší horror punkovou skladbu, jakou jsem kdy slyšel (nebo alespoň TOP 10 – samozřejmě jen můj názor). Blížíme se k závěru a nastává čas na “Hands of the Ripper”, která to ke konci rozjede s ničím se nepárajícím tempem a rozbije všechny předchozí představy o pomalé desce. “Death Arise (Overture)” není pak už opravdu ničím jiným než jen závěrem v podobném stylu jako intro.

Wednesday 13

Druhá polovina “The Dixie Dead” je evidentně našlapanější a o stupeň lepší než ta první. Vliv Murderdolls je místy znát, ale ve výsledku to není potřeba nijak řešit, protože na druhou stranu nabízí album i vlastní nápady a invenční přístup. Celkově se pěkně poslouchá a pokud jste příznivci hororově laděné muziky nebo nalíčených maškarád pobíhajících po pódiu v latexu či upnuté kůži, jste na správném místě. Za mě sedm a půl bodíku.


Další názory:

Na první poslech byla “The Dixie Dead” vcelku příjemná oddechovka, která sice nenabízela zhola nic opravdu pamětihodného, přesto šlo o poměrně zábavnou záležitost takříkajíc na jedno použití – téměř doslova. Čím více jsem totiž novinku Wednesdaye 13 poslouchal, tím více jsem si uvědomoval, že znova už to slyšet vážně nemusím, protože je to až příliš jednoduché. Nedejbože, aby se na to člověk zkusil soustředit, protože pak se ukáže, že omílání jednoho riffu v každém songu vlastně moc košer není. Určitě to není vyloženě špatné, ale z mého subjektvního pohledu to není nic, co bych musel poslouchat, a klidně bych se vsadil, že znovu už si to nikdy nepustím. Nicméně pro fanoušky podobných žánrů i samotného Wednesdaye 13 to určitě bude mnohem lepší než pro mě. Za nejpovedenější písničky považuji “Hail Ming” (jednoznačný favorit) a titulní “The Dixie Dead”.
H.


Grayceon – Pearl and the End of Days

Grayceon - Pearl and the End of Days
Země: USA
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 2.2.2013
Label: The Flenser

Tracklist:
01. Pearl
02. The End of Days

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8,5/10
Kaša – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Grayceon nepatří mezi přední metalové kapely, přesto je o nich však čím dál více slyšet, a to z dobrého důvodu. Tato trojice pocházející z americké Kalifornie již osm let tvoří velmi zajímavou a vskutku originální metalovou hudbu, a proto by ji bylo škoda ignorovat. Než se však zakousneme do samotného počinu “Pearl and the End of Days”, pojďme si Grayceon krátce představit. Již sestava této kapely je totiž netradiční. V ní totiž klíčovou roli sehrává slečna jménem Jackie Perez Gratz, hrající na cello. Komu by její jméno bylo povědomé, tomu prozradím, že tak rozhodně není náhodou. Jackie se totiž stihla objevit v množství kapel, mezi nimiž vystupují například slavní Neurosis. Hostovačku si pak střihla například u Agalloch, pro než napsala a nahrála intro pro album “Marrow of the Spirit”. V Grayceon se pak kromě hry na cello stará i o zpěv. Vedle Jackie Perez Gratz pak v dnes recenzované kapele nalezneme kytaristu Zacka Farewella a bubeníka Maxe Doyla.

Celkově mají Grayceon na kontě tři dlouhohrající alba, z nichž poslední, “All We Destroy”, vyšlo v březnu roku 2011. Dnes však nemáme čest s další dlouhohrající nahrávkou, “Pearl and the End of Days” je totiž “pouhé” EP. I tracklist čítající jen dvě skladby by mohl napovídat, že nejde o nijak zásadní disk, ovšem stopáž blížící se půl hodině toto podezření vyvrací. Album otevírá desetiminutová “Pearl” a již ve své první části odhaluje typický zvuk kapely. Pomalý nástup s kytarovým ruchem v pozadí a zoufalými “vzlyky” zpěvačky symbolizuje neveselou náladu a ukazuje tak jednu stranu Grayceon. Totiž tu, na které se posluchač brodí těžkým sludge metalem. Ta však nevydrží dlouho a brzy ji pak vystřídá strana druhá, plná zajímavých kytarových riffů, rychle šlapajících bicích a zejména pak cella, které výtečně doplňuje kytaru (pokud to ovšem není naopak). Zatímco cello tvoří mnohdy spíše pomalejší melodie a celkově se stará o náladu alba, kytara chvílemi křičí “thrash metal” a symbolizuje tak technickou stránku hudby Grayceon. Do všeho pak nastupuje Jackie se svým zpěvem, který zní místy velmi posmutněle (jako například v popsaném úvodu “Pearl”), jindy naopak velmi odhodlaně a agresivně, což je případ jen několika výkřiků a melodičtějších slok, které jsou rozesety tu a tam po obou skladbách.

Všechny zmíněné stránky hudby Grayceon možná nejsou vyloženě výborné samy o sobě, ovšem způsob, jakým je kapela spojuje dohromady, jistě je. Skladby nemají žádnou výraznou strukturu, což na jednu stranu komplikuje jejich vstřebávání, ovšem činí je nepředvídatelnými a zábavnými i po poměrně velkém množství poslechů. Melodie samotné totiž chytlavé jsou a proto vám v mozku uvíznou poměrně snadno, jejich návaznost však ne a vy tak nikdy nevíte, co přijde dál, přestože již máte album naposlouchané skrz naskrz. Tato skutečnost se projevila v první skladbě, ovšem ještě více v druhé, sedmnácti minutové “The End of Days”.

Celá její první polovina, přestože obsahuje množství zvratů, by se totiž dala označit za pomalou a plíživou přípravu na závěrečnou bouři. První výraznější zrychlení přijde již v deváté minutě, ovšem nevydrží dlouho a “nářezu chtivý” posluchač si tak musí ještě pár minut počkat. Ve zvláštním propojení pak dvě třetiny Grayceon pokračují v pomalejším tempu, zatímco bubeník Max Doyle zásadně zrychlí. Vrchol skladby přijde v jejím závěru, kdy se celá kapela vzepne k nekontrolovanému útoku na posluchačovy bubínky. Na energii této části skladby mi slova nestačí, a proto se odkážu na recenzenty velmi oblíbené spojení “to se musí slyšet”.

Mnozí si tak budou klást otázku: a co baskytara? Nechybí? A odpověď je snadná: nechybí. Zatímco bicí spolehlivě zajišťují rytmiku, kombinace kytary a cella zní spíše jako kombinace dvou hlavních nástrojů, z nichž ani jeden nestojí v pozadí, a o posluchačovu pozornost se dělí velmi spravedlivě. Celkově bych řekl, že hudbě, kterou Grayceon hrají, svědčí spíše delší formát skladeb, a tak je “The End of Days” tou lepší z dnes recenzované dvojice. Ostatně podobně tomu bylo i na posledním dlouhohrajícím albu kapely “All We Destroy”, jemuž jasně dominovala podobně dlouhá ústřední skladba “We Can”. To však z “Pearl” nedělá chudého příbuzného a EP tudíž obstojí i jako celek. Jednoduše řečeno – pokud chcete něco netradičního a nevadí vám věnovat hudbě více poslechů, velmi vám doporučuji dát “Pearl and the End of Days” šanci.


Další názory:

Pro mne osobně je EP “Pearl and the End of Days” premiérové setkání s hudbou Grayceon, přestože je mám už delší čas na seznamu toho, co bych si rád poslechl. Upřímně jsem očekával, že to bude dobré, ale ne, že to bude dobré až tak moc. Představoval jsem si trochu jinou hudbu, díky čemuž mě minialbum dost překvapilo, musím ovšem říct, že jedině v tom pozitivním slova smyslu. Obě skladby jsou propracované, strukturované, složitě vystavěné, přesto s jasným hudebním sdělením a hutnou atmosférou. Ať už se jedná o nápadité bicí, velmi netriviální riffy, zajímavý vokál nebo uhrančivé cello, vše i přes značnou avantgardnost pracuje pro potřeby celku a skvěle funguje. Nemohu si pomoct, ale mně tato nevšední atmosférická půl hodinka vážně učarovala…
H.

Grayceon - Pearl and the End of Days

No nic, na plnohodnotného nástupce skvělého “All We Destroy” si ještě budu muset počkat, ale nové EP, na němž se Grayceon při dvoupoložkovém tracklistu přiblížili půlhodinové stopáži, je jako chuťovka pořádný kousek. Jak “Pearl”, tak “The End of Days” patří k tomu nejlepšímu, co jsem z jejich tvorby prozatím slyšel. Spousta chytrých momentů po stránce kompoziční i instrumentální rozhodně neurazí žádného milovníka progresivního metalu, v tomto případě s troškou avantgardy. Cellistka a zpěvačka Jackie Perez Gratz má neotřelý, přírodní vokál, který se i přes jistou neučesanost poslouchá jedna radost. Z dvojice nových skladeb mě zaujala o něco víc druhá jmenovaná, která v mnohém překonává (pro mě dosud nepřekonatelnou) “We Can” z poslední řadové desky. Skladatelská vyzrálost a komplexnost z ní jenom číší a pominu-li slabší text, tak nemá chybu. Necelá půlhodinka při poslechu “Pearl and the End of Days” uteče daleko rychleji, než by se mohlo zdát, a pořádně mi ani nepřišlo, že jedna z písní má 17 minut. Co dodat? Klobouk dolů.
Kaša


En Nihil – The Approaching Dark

En Nihil - The Approaching Dark
Země: USA
Žánr: industrial / noise / ambient
Datum vydání: leden 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. The Tombs of Empire
02. Frozen Postures
03. The Hearts Relent
04. Human Animal
05. Futile Man – The Weight of Absolution
06. Souls to Cease
07. Vulture Reign
08. The Approaching Dark
09. Darkfall

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Muziku samozřejmě běžně dělíme na žánry, což je asi nejpřehlednější a nejsnáze představitelné. Kdyby na to ovšem přišlo, klidně bychom mohli hudbu dělit i trochu abstraktněji, dejme tomu třeba standardní a nestandardní produkci. Na Sicmaggot se v drtivé většině případů setkáváme s tím prvním případem – ačkoliv jde nezřídka o bezesporu extrémní a nepříliš lehce stravitelné věci, přesto bych – měřeno čistě mou osobní optikou – označil 99 % metalové hudby za standardní produkci, tvořenou konvenčními prostředky, mohli bychom říct. Pak tu jsou ovšem záležitosti na samém okraji hudebního spektra, vymykající se běžnému pohledu na to, jak by muzika měla vypadat a znít, až by se vlastně v nejednom případě dalo vcelku úspěšně polemizovat o tom, zdali se ještě vážně jedná o hudbu. Kdysi dávno jsem pro osobní potřeby vymyslel pojem “umělecká performance”, což sedí mnohem lépe. Právě do této oblasti spadají různé zvukové experimenty, avantgardní hudba nebo třeba noise.

Netřeba důvtipnému čtenáři říkat, že En Nihil patří právě mezi obdobné záležitosti, které se víc než hudbou dají nazývat uměleckou performancí, ačkoliv nutno dodat, že jejich podání ještě zdaleka není ten úplně největší audio teror, jaký jsem kdy slyšel. Údajně by se prý mělo jednat o legendární formaci, nicméně to je pojem značně relativní, už jen z toho důvodu, že v dnešní době se legendárním nebo ještě lépe kultovním nazývá kdeco a každá druhá podzemní blbost, které se nedostane jakéhokoliv ohlasu, má tendence prohlašovat sama sebe za kult (ačkoliv zrovna na tohle jsou experti především chasníci z oblasti black metalu). Nemám páru, jak se to ve skutečnosti má s En Nihil, protože osobně jsem o tomto americkém projektu až doposud jaktěživ neslyšel, což ovšem – to pokorně připouštím – může být dost dobře dáno mou nepříliš velkou vzdělaností v dané žánrové oblasti. Pro pořádek je ale nutno jedním dechem dodat, že jméno En Nihil se přece jenom vynořilo již v roce 1994, což je na daný styl poměrně výkon (byť zde podle všeho byla docela dlouhá přestávka).

Dosud nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, co je tedy En Nihil vlastně zač. V této hudbě – tedy alespoň přinejmenším co se týká nové desky “The Approaching Dark” – se mísí vícero žánrů, z nichž nejvýrazněji do celkové podoby nahrávky promlouvá noise, avšak během více jak 50 minut tohoto vyhlazovacího procesu se člověk potká i s jistými ambientními plochami nebo nádechem industrialu. Toliko k formálnímu zařazení, zajímavé ovšem bude i zařazení čistě pocitové, které je sice mnohem jednodušší, avšak o to více vystihující – bordel. Toto pěkné (moje oblíbené!) expresivní označení má to kouzlo, že může být myšleno jako obrovská pochvala i jako obrovské negativum. Zde se ale nejedná ani o jedno z toho, nýbrž o označení, které “The Approaching Dark” vystihuje vlastně mnohem hmatatelněji než sypání oněch formálních škatulek. Bordel je zde tedy myšlen spíše v duchu objektivního popisu, nežli subjektivního hodnocení. Jestli má něco takového alespoň nějaký nárok být byť by jen trochu kvalitní hudbou (možná by byly na místě uvozovky?), to už je věc značně diskutabilní a dovolím si ji ponechat na vlastním soudu a vkusu každého jednoho čtenáře.

“The Approaching Dark” nabízí několik poloh, z nichž tou nejčetnější – jak již bylo nepřímo řečeno – je hluková stěna různého nepříjemného lomozu, skřípění, škrábání a rachotu. Opravdu málokterý žánr dokáže svým názvem tak přesně vystihnout svou vlastní náplň tak, jako to dokáže právě noise, čili hluk. Vokály zde samozřejmě nehledejte, byť se mi zdá, že na některých místech se v pozadí ozve náznak nějakého (ne)lidského skřeku, dost dobře však může jít jen o velmi zkreslený efekt. Záležitost je to ovšem nepodstatná, protože “The Approaching Dark” tu hlukovou podstatu bezezbytku naplňuje tak jako tak.

Ačkoliv to možná bude znít poněkud paradoxně, oproti nervy drásajícímu lomozu zní několik těch momentů hodně temného a minimalistického ambientu až relaxačně. Možná to na první pohled zní jako protimluv, nazývat hudbu, která je sama o sobě dosti depresivní, relaxační záležitostí, ale v porovnání s okolním očistcem působí ambientní skladby opravdu jako ostrůvek klidu v moři hluku. Taková je třeba třetí “The Hearts Relent”, která snad jako jediná píseň na “The Approaching Dark” nabízí něco, co by se s trochou představivosti dalo nazvat melodií (!), nebo závěrečná monotónnost “Darkfall”, jež po půl hodině šíleného výplachu působí až osudově. Zbylé skladby desky si už ale nekladou jiné ambice, než všechny ty nešťastníky, kteří se dostanou na dosah, jednoduše terorizovat. Jestli jste ochotni něco takového podstoupit, to se již musíte rozhodnout sami…


Agalloch – The White (2008)

Agalloch - The White
Země: USA
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 29.8.2008
Label: Vendlus Records

Tracklist:
01. The Isle of Summer
02. Birch Black
03. Hollow Stone
04. Pantheist
05. Birch White
06. Sowilo Rune
07. Summerisle – Reprise

Hodnocení:
Ježura – 10/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Víte, my se v redakci Sicmaggot děsně nudíme, takže samou nudou vymýšlíme hovadiny. A při jednom takovém záchvatu nudy z našich pomazaných hlav vzešel nápad, že by nebylo vůbec ke škodě tu a tam oprášit nějakou starší nahrávku, která si to zaslouží a jejíž recenze se na Sicmaggot v ideálním případě ještě neobjevila, a podrobit ji stejné péči, jaké se zde dostává žhavým novinkám. A tušíte správně, dnes přesně na takový materiál dojde. A abych netroškařil, moje volba padla na jeden z mých vůbec nejmilejších titulů…

We carry death out of the village”
(The Isle of Summer)

Fenomenální a zcela jedinečné zámořské těleso Agalloch asi zdejším čtenářům není třeba příliš představovat, takže se zdržím obšírnějších popisů nezaměnitelného rukopisu a zádumčivé atmosféry, které této portlandské legendě udělaly jméno, a začnu z trochu jinačího soudku. Jak známo, Agalloch mají za svou kariéru na kontě čtyři ceněné řadové desky, které společnými silami definují typický sound kapely. Stalo se však pravidlem, že v mezidobí mezi vydáním jednotlivých studiových alb nahrávají Agalloch minimálně jedno EP, a obecně se dá tvrdit, že právě prostřednictvím těchto minialb se vydávají do směrů více či méně odlišných od své řadové tvorby. A přesně to je i případ právě recenzovaného “The White”. Agalloch známí svojí jedinečnou kombinací atmosférického black metalu a potemnělého neofolku se totiž v tomto případě zcela zřekli všech metalových složek a nahráli EP, které je čistému neofolku asi nejblíže za celou jejich kariéru. Je však třeba jedním dechem dodat, že se tak nestalo ani na úkor typického skladatelského jazyka dua John HaughmDon Anderson, ani na úkor rozmanitosti hudby samotné. A pokud “The White” neznáte a toto prohlášení vás trochu uklidnilo, pak vězte, že ten klid není nic proti tomu, co za stavy následuje po plném prozření, protože i když jsem ve společnosti “The White” strávil mnoho a mnoho hodin, pořad znovu žasnu nad tím, jaký skvost se Agalloch na půlhodinové ploše tohoto EP podařilo stvořit. Ale na chvalozpěvy bude prostor o něco níže, takže se zde nejdříve pokusím alespoň trochu střízlivě nastínit, jaké “The White” vlastně je, krom toho že je doslova dech beroucí. Vidíte, zase jsem se neudržel…

And what of the true God? To whose glory churches and monasteries have been built on these islands for generations past? Now shall what of him?”
“Oh, he’s dead. He can’t complain. He had his chance and in modern parlance. Blew it.”
(Sowilo Rune)

Jak může napovědět stylové zařazení k neofolku, “The White” je ve své podstatě velmi prostá a umírněná nahrávka. Rozhodně se nejedná o žádné progresivní orgie, které útočí na posluchačovy smysly svojí technickou propracovaností a nároky na instrumentální zručnost hráčů, a za sebe říkám – ještě že tak. Zcela nezemského zážitku je zde totiž dosaženo úplně jinak a je to provedeno tak brilantně, až se tají dech. V dokonalém souznění tu spolupracují jemné akustické kytary a tajuplně rozmáchlé perkuse, ke kterým jen nepatrně menším dílem přispívají kytary elektrické, dále klávesy, brumle, akordeon, různé rohy… Asi si říkáte, co na takové nahrávce dělají elektrické kytary vzhledem k tomu, co jsem zde už o charakteru EP napsal, ale věřte, že v žádném případě nefungují jako rušivý element, ale naopak jsou jedním ze stavebních kamenů dokonalosti “The White”. Tady se totiž neriffuje ani nesóluje, a když už na nějaký ten příspěvek elektrické kytary dojde, jedná se vesměs výhradně o jemný podkres na pozadí, který díky perfektně zvoleným efektům posouvá celek opět o notný kus dál. Zajímavostí je takřka úplná absence vokálů, které se omezují na několikahlasou, leč bezeslovnou pasáž ve skladbě “Pantheist”, mluvené slovo či recitaci v “Hollow Stone” a “Sowilo Rune”, respektive “Birch White”, a v neposlední řadě na vložené repliky z filmu “The Wicker Man” (1973, režie Robin Hardy). Jedno z mnoha kouzel “The White” ovšem spočívá v tom, že drastické omezení vokálů zde není na škodu, ale naopak, a funguje to bezchybně. A věřte, že k dosažení takového výsledku je zapotřebí velký cit pro věc.

Když bych “The White” neznal a odmyslel si všechny ty superlativy, kterých jsem se nakonec stejně úplně nevyvaroval, neměl bych nejmenší tušení, co za podivného hybrida může z takové směsky nástrojů a způsobů jejich použití vzniknout, a nestydím se přiznat, že bych byl předem k výsledku asi velice skeptický. Zde se to ovšem podařilo tak skvěle, jak jen to je možné. Agalloch to přitom dokázali bez toho, aby jakkoli popřeli sami sebe, ba naopak. I přes absenci metalové složky je “The White” opatřeno naprosto čitelným autorským rukopisem a jako takové je nezpochybnitelným důkazem, že v případě Agalloch nejde ani náznakem hovořit o vítězství formy nad obsahem. Krom toho jde o nahrávku nesmírně pestrou, takže se člověk nestačí divit, co všechno se dá v hranicích minimalismu vykouzlit. No a když vám konečně dojde, že ať ukážete na kteroukoli ze sedmi skladeb, tak máte jistotu, že ukazujete na klenot, pak už skutečně není jediný důvod držet se v hodnocení zpátky. Zkrátka ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že toto je umění v jeho nejniternější podobě.

He brought me up the same way: to reverence the music, and the drama, and the rituals of the old gods; to love nature and to fear it, and to rely on it and to appease it when necessary. He brought me up…”
He brought you up to be a pagan!”
A heathen conceivably but not, I hope, an unenlightened one.”
(Summerisle – Reprise)

Jak jsem již několikrát naznačil a nakonec na plná ústa vykřičel do světa, Agalloch přišli a veškerý svůj potenciál i potenciál stavebního materiálu tohoto EP přetavili v naprosto jedinečný démant a skvostnou ukázku dokonale zúročené inspirace. EP “The White” je bez přehánění geniální dílo a do jeho půlhodinové stopáže Agalloch napěchovali tolik fantastické hudby, kolik mnozí jiní nedokáží vytvořit za celou svoji kariéru. A jelikož je další rozplývání nad nebetyčnými kvalitami tohoto minialba už trochu bezpředmětné, uzavřu recenzi jedinou výtkou, kterou k “The White” mám. Vzhledem k k omezenému nákladu 2000 kusů je dnes již zcela nemožné sehnat EP standardní cestou, takže až se rozhodnu nakoupit na eBay, peněženka mi asi moc nepoděkuje. Ale co na tom, tohle za ty peníze stojí…

Agalloch


Další názory:

Určitě je to úžasná hudba, o tom není sporu, ale na rozdíl od kolegy budu v hodnocení malinko střízlivější, přesto nemohu tvrdit, že bych měl nahrávce co vytknout. Dovolím si tvrdit, že v tomto případě šlo autorům především o atmosféru a z tohoto úhlu pohledu lze před “The White” jen smeknout, jelikož jde o atmosféru vskutku podmanivou. Nejpozději právě s tímto minialbem Agalloch svého času definitivně dokázali, že jsou opravdu vyzrálou a nevšední skupinou s takřka nezaměnitelným rukopisem, který ovšem nestojí na stylu nebo na nástrojích, ale pouze (pouze v uvozovkách) na pocitové stránce. A to o sobě myslím nemůže tvrdit mnoho skupin, že by byl jejich zvuk jasně rozpoznatelný, ať už hrají atmosférický black metal nebo neofolk. Jinak k tomu nemám moc co dodat, protože je to již dostatečně popsáno v recenzi…
H.


Appalachian Winter – Ghosts of the Mountains

Appalachian Winter - Ghosts of the Mountains
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.3.2013
Label: Nine Gates Records

Tracklist:
01. Rebellion Within the Young Nation
02. Patriarchs
03. Ancestors of the Lake
04. The Town Old Man Schell Built
05. Keystone
06. The Great Battle
07. Pennsylvanian Fire
08. The Great Flood of 1889
09. The Cemetery Where Slaves Lie Buried

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Než z vrcholků Appalačského pohoří slezl sníh, než se stráně hor znovu zbarvily zářivou paletou podzimních barev a než se pensylvánské hory znovu zahalily do bílého hávu, stihl D.G. Klyne připravit, nahrát a namixovat nové album svého projektu Appalachian Winter. Téměř přesně na den před rokem tu byla má recenze na předchozí počin pojmenovaný “Appalachian Winter”, dnes se podíváme na zoubek novince nazvané “Ghosts of the Mountains”.

Fyzicky sice album vyjde až 9. března, nicméně je to v historii projektu poprvé, kdy se objeví CD, čtyři předchozí alba existovala pouze v elektronické podobě, které jsou k dispozici k naprosto legálnímu stažení, protože autor si na volné dostupnosti své tvorby skutečně velmi zakládá (a neopomíná to stále dokola opakovat). Ani nejnovější album není výjimkou, vyjde sice CD, ale v online verzi novinka existuje a visí na internetu už někdy od Vánoc. Proto ji tedy můžeme recenzovat už nyní a vy si ji už nyní můžete poslechnout.

Na Bandcamp stránce kapely se už dokonce objevila první skladba z alba chystaného na rok 2014. Jak jsem zjistil, tak D.G. Klyne momentálně pracuje tak, že postupně nahrává song za songem, ihned je v hotových verzích umisťuje na internet, a když jich má dost, tak to prohlásí za album. Nevím, jestli stejně fungoval už dřív, anebo je to vývoj přizpůsobený novým možnostem Facebooku a Bandcampu a stále masivnějšímu rozmachu těchto webů v oblasti hudby a metalu zvlášť.

Teď už ale k samotnému “Ghosts of the Mountains”. První, čeho si člověk všimne, je cover art. Působí na mě jako kombinace reálné fotografie a počítačové grafiky, bohužel to ve finále vypadá poněkud nevěrohodně. Nápad s večerním hřbitovem sice není špatný, ale provedení pokulhává. Asi o něco lepší než předchozí “květy mrazu na skle”, ale pořád zdaleka nic, co bych zařadil třeba do své galerie zajímavých cover artů.

Co však určitě lepší není, to je to nejdůležitější – hudební obsah. Myslím, že jsme se na pátý pokus bohužel dočkali ve výsledku nejhoršího alba, které má Appalachian Winter zatím na svědomí. Děvět skladeb mezi sebe dělí 51 minutovou porci posluchačova času, žádná není ani o moc kratší, ani o moc delší než zbytek. Výraznou tendencí, kterou jde pozorovat, je snaha zamíchat do hudby prvky americké country a folku obecně. Možná bych dokonce řekl, že to chvílemi zní jako shoegaze (nebo “blackgaze”, což je termín, který se v poslední době také objevuje). Problém je, že i u jiných kapel, které začínaly jako (více méně) čistě atmospheric black metal (zářným příkladem budiž americká Njiqahhda), je tahle snaha o inovaci a jakýsi post-metalový vývoj (pozoruju to jako velký trend poslední doby) spíš na škodu, protože ze srovnání se starší tvorbou to prostě nevychází dobře.

Asi D.G. Klynemu trochu křivdím a jeho primární motivací nebylo “jít s dobou”, těžko se však ubránit takovým srovnáním. Každopádně sleduju jisté upuštění od elementů, které se mi na Appalachian Winter tolik líbí – to jest “epické” klávesy podpořené zkreslenými kytarami a autorův majestátní hluboký growl, a naopak nárůst prvků, které zní ve výsledku hůře – instrumentální melodie a čistý zpěv, které zřejmě nejvíc kazí to, že jsou často nepochopitelně vysoko položené, což se do nějaké pochmurně zimní atmosféry vůbec nehodí. Někdy má člověk pocit, že na sebe jednotlivé motivy ani nenavazují a předěly mezi nimi jsou naprosto náhodné.

Obvykle se slabší chvilky střídají s těmi silnějšími, tudíž je obtížné vytipovat nějaké ty nejlepší songy. Vybral bych si asi “The Great Flood of 1889” a potom určitě “Patriarchs” – tahle skladba se mi na rozdíl od některých jiných vskutku velmi líbí. Instrumentální úvodní sólo na banjo, skvělý refrén v přesně tom stylu, ve kterým si u téhle kapely libuju, tohle se mi zkrátka líbí…

Tohle ano, ale mnoho dalších věcí naopak ne. Sice bych těžko hledal nějakou pro mě vyloženě zmršenou pasáž, ale celkově ze mě nadšení prostě nečiší, zejména díky srovnání s dřívější tvorbou. Vzhledem k tomu, že je album “Ghosts of the Mountains” k dispozici zdarma, není to nic proti ničemu, stáhnout si ho a vyzkoušet, jestli jsme se já a ostatní recenzenti pomátli, anebo se novinka skutečně tolik nepovedla. Za mě šest z deseti a jistá dávka rozčarování. Půjdu si na zlepšení nálady pustit třebas song “The Mountains in Stone” z debutové desky.


Další názory:

Předcházející deska “Appalachian Winter” z roku 2011 velmi příjemně překvapila a vyklubala se z ní povedená záležitost. U novinky “Ghosts of the Mountain” jsem tedy ochotně a velkoryse přehlédl dosti nepovedený obal (ani tak samotným motivem, jako spíš naprosto amatérským provedením) a pustil se do poslechu. Jak ovšem vidno z mého hodnocení, tentokrát to zdaleka nedopadlo tak slavně… už “Appalachian Winter” trochu balancovalo na hraně mezi majestátností a kýčovitostí, ale ještě se drželo na té přívětivější straně a nabídlo některé opravdu skvělé skladby (např. hymnickou “Wind” si pouštím vcelku pravidelně), “Ghosts of the Mountain” se už však naneštěstí nepodařilo vybalancovat a mnohdy padá do absolutního pozlátkového kýče, který se sice snaží tvářit na úrovni, ale moc se mu to nedaří. Koketování black metalu a country, ze kterého rozhodně může vzniknout zajímavá věc (viz poslední album Panopticon), se zde taktéž příliš nepovedlo a “Patriarchs”, kde se objeví, je vlastně možná ten nejhorší song na nahrávce. Některé písně marné nejsou, třeba hned úvodní “Rebellion Within the Young Nation” nebo “The Town Old Man Schell Built”, ale notná část desky je i přes nános epických kláves poměrně prázdná, což je špatně. Bohužel zklamání.
H.

Appalachian Winter - Ghosts of the Mountains

Tak nějak nevím, co si mám o téhle desce myslet. Na jednu stranu se mi opravdu líbí parádně zkreslené a zvláštním způsobem upozaděné kytary, oslovuje mě i vokál ve všech jeho podobách a vesměs na mě fungují i epické klávesy a takové to povšechné melodické epično, které prostupuje celou nahrávkou. Sice to určitě není kdovíjaký trhák, ale i tak bych byl ochoten přiřknout “Ghosts of the Mountains” status nadprůměru. Na druhou stranu ve mně při poslechu pořád hlodá červíček pochybnosti, místy se nemohu ubránit dojmu, že se po kompoziční stránce moc nezadařilo a že mi na tom všem prostě něco nesedí. Proto se bojím, že mají pravdu spíše kolegové, které album “Ghosts of the Mountains” nijak zvlášť neoslnilo, a při nevalném poču poslechů, které jsem pro účely hodnocení absolvoval, si zkrátka nemohu dovolit známkovat číslem. Slova protentokrát musí stačit…
Ježura

Tak já nevím, na to, že je ta deska dělaná prakticky na koleně, nezní zas tak hrozně. Vzhledem k tomu, že autor dává své desky volně ke stažení, nemusí ho trápit nějaká prodejní čísla, takže je osvobozen od jakýchkoliv stresů. Bohužel v případě nové desky se mu ale jaksi nepodařilo své skladby příliš protřídit, protože bez skřípání zubů se dají poslouchat tak tři poslední skladby, které jsou opravdu výborné. Klávesy, dodávající epickou atmosféru, zajímavé kytarové riffy i melodie. Zbytek desky trpí buď demencí motivů, aranží, nebo celkovou nedotažeností a nudností. Prostě amatérská deska, od obalu po obsah.
Stick


Hatriot – Heroes of Origin

Hatriot - Heroes of Origin
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 25.1.2013
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Suicide Run
02. Weapons of Class Destruction
03. Murder American Style
04. Blood Stained Wings
05. The Violent Time of My Dark Passenger
06. Globicidal
07. And Your Children to Be Damned
08. The Mechanics of Annihilation
09. Shadows of the Buried
10. Heroes of Origin

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jmenují se Hatriot, ale klidně by si mohli říkat The Souzas. Důvod? Těm, kteří se v thrash metalu alespoň trochu orientují, nemusím jméno Steve “Zetro” Souza nijak dlouze představovat. Legendární zpěvák, který si svůj status vydobyl v řadách Exodus, se kterými zažil jejich nejklasičtější období. A proč The Souzas? No protože krom něj působí v této kapele i jeho synové Nick, který hraje na bicí, a Cody, jenž má na starosti baskytaru. Do plného počtu pěti členů nám tak schází dvojice kytaristů Kosta V. a Miguel Esparza, jejichž výčtem jsme se dostali k sestavě, která má album “Heroes of Origin” na starosti.

Zetro se tentokrát rozhodl obklopit mládím a elánem a na výsledné podobě je to znát, protože zní, jako by nikdy Exodus neopustil a předvádí se v neskutečné formě. Po dvou albech all-star bandu Dublin Death Patrol, se mu zřejmě zachtělo být součástí naplno fungující kapely. A že se pro tento účel obklopil neznámými jmény, je krok pochopitelný, protože poslední pokus v podobě Tenet, ve kterých se tento řízný pěvec spojil s takřka kompletní sestavou Strapping Young Lad, zůstal za očekáváními a jediné album “Sovereign” nedopadlo tak dobře, jak by vzhledem k zúčastněným persónám mohlo. Oproti Tenet jsou Hatriot mnohem živelnější a přirozenější. Asi není zapotřebí připomínat, že tou hlavní ingrediencí, na které si tentokrát pochutnáme, je exodusovský thrash metal v tom nejklasičtějším pojetí s lehkou příměsí death metalových sypaček, kterých je sice poskrovnu, ale tu a tam se objeví jako šedý vlas na Zetrově stále bujné kštici.

Jaká by mohla být úvodní “Suicide Run”, než pořádná šlupka? Po kraťoučkém intru se rozjíždí thrashová mašinérie, která po dalších 40 minut nezastaví a vystupuje se až na konečné. Jeden zběsilý riff střídá druhý. Protože není Souza technicky nijak jedinečný zpěvák a spíš než na různé hlasové polohy sází na svůj nezaměnitelný, jako břitva ostrý ječák, tak by se leckomu 40 minut jednolité rubanice s neměnnou polohou vokalisty mohlo zdát poněkud nudné. Je pravda, že prvních pár poslechů jsem s “Heroes of Origin” tento problém měl. Ani ne tak, protože by byly skladby nudné, ale ať si budeme nalhávat, co chceme, tak jde o desítku rychlých, agresivních kompozic, které si prostě jedou to svoje bez ohledu na to, co se děje okolo. Žádné ústupky, žádné zpomalení, ale plynový pedál sešlápnutý až na podlahu. Po čase, kdy se mi deska dostala pod kůži a začal jsem bez problému jednotlivé skladby od sebe odlišovat a zaměřovat se na detaily, si mě debutové album Hatriot získalo. Hodně příjemně mě překvapila dvojice kytaristů, především Kosta V., jehož kytarová práce vychází z mistrů žánru, jakými jsou Kerry King či Gary Holt, a vůbec není poznat jeho nízký věk, protože kdyby mi to nikdo neřekl, tak bych si vsadil na to, že šestistrunnou mršku dráždí někdo z borců, kdo už na scéně něco zažil.

Těžko vybírat nejlepší skladbu, ale kdybych fakt musel, tak bych nejspíš sáhl po některé z první půlky desky, která se sice nijak od té druhé neliší, nicméně, její skladby jsou mým uším přece jen trošku blíž a to zejména parádně šlapavá “Weapons of Class Destruction” se slayerovským riffem nebo “Blood Stained Wings”, k níž vznikl videoklip zachycující mocně hrající kapelu a který je stejně velké klišé jako nevkusný přebal. Za zmínku stojí ještě “Shadows of the Buried”, která se svou delší stopáží vzbuzuje dojem propracovanější skladby a vskutku je oproti zbytku alba trošku jinde. Od pomalého rozjezdu, přes zběsilé sloky a relativně melodický zpěv (!) Zetra v refrénu, až po závěr za dozvuků kytarového sóla. Paráda.

Máte-li rádi Exodus, Overkill či Kreator, budete mít rádi i Hatriot. O tom žádná. Deska svádí k jedinému – zapnout, deset skladeb protřepat hlavou, dokud vás nebude pekelně bolet za krkem, a šlus. Jestli je to dobře, nechám na vás, já jsem byl spokojený a Souza prostřednictvím “Heroes of Origin” ukázal vztyčený prostředníček všem, kteří kdy pochybovali, že už pouze tak nějak paběrkuje ze své dřívější slávy, takže toto gesto patří do jisté míry i mně. I když jsem byl doposud přesvědčený o síle jeho hlasu, nedokázal jsem si představit, že by měl ještě sílu na to, aby rozjel svou vlastní kapelu od píky, a přesně o tom Hatriot jsou.


Black Light Burns – Lotus Island

Black Light Burns - Lotus Island
Země: USA
Žánr: experimental / industrial rock
Datum vydání: 21.1.2013
Label: I Am: Wolfpack

Tracklist:
01. The Alchemist
02. The Thief
03. The City
04. It’s Good to Be Gold
05. The Opportunists
06. The Hate of My Life
07. The Dancers
08. It Rapes All in It’s Path
09. The Parasite
10. My Love Is Coming for You
11. The Master

Hodnocení:
Kaša – 3/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Není to tak dávno, co jsme recenzovali loňskou desku “The Moment You Realize You’re Going to Fall” seskupení Black Light Burns. Ti zasvěcení ví, že se jedná o partu kolem Wese Borlanda, který se dostal do širšího povědomí jakožto kytarista nu-metalových hvězd Limb Bizkit. V případě loňské desky jsme se s kolegou shodli na faktu, že se jedná o velké zklamání a neskutečně špatnou a nudnou desku. Své povídání jsem tehdy zakončil slovy, že si na další album, na kterém se Wes bude podílet, dám pořádného majzla, protože poslech předchozí, pouze šest měsíců staré desky, bylo opravdu utrpení. Jsem nenapravitelný, a proto jsem se rozhodl dát mu ještě jednu šanci, takže jsem se se zájmem zaposlouchal do aktuální “Lotus Island”. A to, co jsem slyšel, mě naprosto odzbrojilo.

Co bylo na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” pouze nastíněno, je na “Lotus Island” dotaženo do dokonalosti. Bohužel v tom negativním smyslu. Je fakt, že se Wes polepšil a dokázal zkrotit stopáž na přívětivých 40 minut, ale ani to mi nepomohlo nahlížet na desku jinak, než na naprostý odpad. Bohužel. Oceňuji aktivitu, kterou hlavní mozek kapely hýří, nicméně ne nadarmo se říká, že méně je více a v tomto případě to platí dvojnásob. Black Light Burns se postupně od industriálního rock/metalu posunuli k experimentálnímu industriálnímu ambient rocku, či jak to vlastně nazvat. Doufám, že se jedná pouze o jednorázovou odbočku, zvlášť když vezmu v potaz, že “Lotus Island” vzniklo s trošku jiným záměrem, než jako další studiové album. Wes jej charakterizuje jako alternativní soundtrack k filmu “Svatá hora” z roku 1973. Ten jsem sice neviděl a nemám ani páru, o čem je, ale nemyslím si, že by mi tento nedostatek měl nějakým způsobem kazit poslech tohoto počinu.

Koncepční “Lotus Island” začíná na poměry kapely dosti netradičně. Hned na úvod máme za sebou tři instrumentální skladby, na kterých kapela (rozuměj Wes Borland) ukazují, že se nebojí ambientu. Jinak snad ani “The Alchemist” popsat nelze. Psychedelická atmosféra se vznáší pěkně nízko a ještě v tomto momentě jsem proti tomu nic neměl. Jenže, přichází “The Thief”, která je zpočátku minimalistická až běda, přičemž v druhé polovině se dostane ke slovu lehce industriální pasáž a plynule se přechází k dalšímu “intru”, tentokrát apokalyptické “The City”. Nechápu smysl zařazení těchto skladeb hned za sebou, protože se jim nepodařilo nijak navodit atmosféru pro další skladby, které se až na pár výjimek nesou v obdobném duchu. Na první regulérní skladbu si tak musíme počkat až na “It’s Good to Be Gold”, ve které se kapela inspirovala až příliš u Nine Inch Nails, s tím rozdílem, že Wes zapojil svůj expresivní vokál, který v tomto případě docela funguje. O dalších ambientních, psychedelických a minimalistických skladbách a mezihrách už mluvit nebudu, protože mě s výjimkou závěrečné “The Master” nebaví, a i když proti této hudbě vůbec nic nemám, tak v tomto případě se o nich nedá mluvit jako o ničem jiném, než o zbytečnostech, které pouze prodlužují hrací dobu desky. Opravdu plnohodnotné písně se skrývají za tituly “The Hate of My Life”, “It Rapes All in It’s Path” a “My Love Is Coming”. Žádná z nich by se neztratila na slabém předchůdci, snad jen “The Hate of My Life” mě odzbrojila svou upřímností a nenásilností, s jakou si borci pohráli s variací industriálního rocku Trenta Reznora. Když pominu povedený přebal, které prostě Wes umí a na němž opět dokázal, že je to talentovaný umělec i na poli mimohudebním, tak mě na “Lotus Island” pozitivně nezaujalo prakticky nic.

Wes Borland si opět ukousl větší sousto, než je schopen polknout. Nepopírám, že jistý potenciál v desce je a chápu, že se snaží, aby se Black Light Burns nějakým způsobem vyvíjeli, což je fakt obdivuhodný a chvályhodný, nicméně si nejsem jistý, jestli si kapela zvolila ten správný směr. “Lotus Island” je velice minimalistická deska, která staví na prostých základech a snaží se z nich udělat větší umění, než ve skutečnosti je. Pokud jsem se po minulém albu nepoučil a dal jsem Borlandovi ještě jednu šanci, tak tentokrát budu rád, když jeho novinku vymažu co nejdříve z paměti a radši sáhnu po debutu “Cruel Melody”, na kterém ukázal, že je nadaný skladatel i mimo svou domovskou kapelu. Od té doby to však s jeho tvorbou jde pěkně z kopce a jednou nějaké to dno přijít muselo. A mrzí mě, že jsem byl u toho.

Black Light Burns


Druhý pohled (H.):

Bylo by naivní si myslet, že bude “Lotus Island” nějaká velká změna oproti předchozímu “The Moment You Realize You’re Going to Fall”, když přichází se sotva půlročním odstupem. Opět je to dávka pěkně divné muziky, což by samo o sobě ještě nebylo špatně, z mého pohledu možná spíš naopak, ale stejně jako u předchůdce tu je jeden dost zásadní problém – je to nuda bez hlavy i paty. “Lotus Island” tak působí spíše jako změť všeho, co kde Wes Borland vyhrabe – industrial, alternativa, metal, ambient, avantgarda, to všechno a mnohem víc je zde přes sebe naházené bez ladu a skladu a bez jakékoliv logiky. Nejvíce ovšem zamrzí fakt, že ve svém jádru má ta současná podoba Black Light Burns obrovský potenciál být skvělým zážitkem někde na pomezí experimentu a industriálního metalu a že je tento potenciál nevyužitý, tudíž namísto skvělé úchylné desky posluchač dostane jen úchylnou nudu.

Jak známo, když děláte takhle divnou hudbu, je hranice mezi tím úžasným a tím debilním opravdu tenká, a Black Light Burns jsou bohužel na té druhé jmenované straně. A přitom si dokážu představit, že by tomu ani moc nechybělo, aby kapela tu tenkou hranici překročila na tu přívětivější stranu a nabídla desku, která bude skutečně skvělá, želbohu nedokážu přesně pojmenovat, co tomu chybí, přesto to jednoduše není ono. I tak je ale “Lotus Island” o chlup povedenější než “The Moment You Realize You’re Going to Fall”. Ačkoliv to nyní možná bude znít divně, stále však nad Black Light Burns nelámu hůl a opravdu věřím, že mají na to, aby stvořili opus experimentálního moderního metalu. Přestože to prozatím není úplně ono, stále má tahle záležitost v jádru obrovský potenciál a zcela upřímně doufám, že Wes Borland vidí svou hudební budoucnost právě v Black Light Burns, nikoliv v hudebním zvratku s nálepkou Limp Bizkit