Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Aerosmith – Music from Another Dimension!

Aerosmith - Music from Another Dimension!
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 6.11.2012
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. LUV XXX
02. Oh Yeah
03. Beautiful
04. Tell Me
05. Out Go the Lights
06. Legendary Child
07. What Could Have Been Love
08. Street Jesus
09. Can’t Stop Loving You
10. Lover Alot
11. We All Fall Down
12. Freedom Fighter
13. Closer
14. Something
15. Another Last Goodbye

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

A teď s pravdou ven! Kdo z vás, fanoušků Aerosmith, by před nějakými třemi lety řekl, že parta z Bostonu někdy v budoucnu vydá další studiové album? Uplynulo dlouhých jedenáct let od “Just Push Play”, které jako poslední obsahovalo původní materiál skupiny. Nebyla to vůbec špatná deska a při takhle dlouhé pauze by se dalo očekávat, že bylo dost času nové songy vyšperkovat do posledního detailu. Zasvěcený ví, že ne celých těchto jedenáct let byli Aerosmith naplno aktivní. V roce 2004 se zmohli na průměrné album předělávek “Honkin’ on Bobo” a o pár let později se Steven Tyler rozhodl porotcovat v nejmenované talentové pěvecké soutěži, což přípravy novinky opět oddálilo. Aby toho nebylo málo, v roce 2009 se Joe Perry netajil svým zájmem Tylera nahradit jiným pěvcem, takže stát se mohlo opravdu cokoli. Jakožto fanoušek starších alb jsem rád, že k tomuto kroku nakonec nedošlo, ale na druhou stranu je škoda, že živoucí legenda se nezmohla na víc než průměrný počin…

Přesně tak na mě novinka působí. Jedním z největších problémů na “Music from Another Dimension!” je až propastná nevyrovnanost mezi jednotlivými písněmi. Na ploše 70 (!!!) minut tak na posluchače čekají na jedné straně povedené písně jako “LUV XXX”, “Street Jesus” a “Freedom Fighter”, na straně druhé kraviny jako “Oh Yeah”, “What Could Have Been Love” a ultra nuda “Another Last Goodbye”, ve které se snad rockeři chtěli přiblížit Coldplay, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že na samotný závěr alba nasadí něco tak unylého. Je velmi těžké se v albu zorientovat a i po mnoha, mnoha posleších mi značná část skladeb dost splývala, což není přesně ten pocit, který zrovna od Aerosmith očekávám. Svůj podíl na tom má především fakt, že partě kolem Joe Perryho se nepodařilo uhlídat konečnou stopáž, takže výsledná podoba alba čítá patnáct skladeb při hrací délce běžného akčního filmu, a to je, i s ohledem na historicky doloženou schopnost skupiny napsat hromadu skvělých písní, zatraceně moc.

“Music from Another Dimension!” v sobě pojí písničkovější a popovější období let devadesátých a starých rock ‘n’ rollových alb let sedmdesátých, a to zřejmě z toho důvodu, aby si každý fanoušek našel své. Nejsem příznivce takovýchto polovičatých řešení, a i když bych očekával, že špatné budou pouze písně z první jmenované várky, tak se našlo i několik staromilských skladeb, které by se na klasických albech, jež už v několika případech získaly statut základních kamenů stadiónové rockové tvorby, rozhodně nevlezly. Jako jeden případ ze všech bych vybral singlovou “Legendary Child”, která se sice snaží, ale já jsem si z ní neodnesl nic než zajímavý kytarový úvod. Jako vítané zpestření mi posloužila sice dost podbízivá, ale oproti zbytku desky – díky hostující Carrie Underwood – se odlišující country popová “Can’t Stop Loving You”. Není to sice žádná revoluční věc a v rámci žánru pořád lehký nadprůměr, protože i taková Taylor Swift je v tomhle uvěřitelnější, ale tuhle píseň určitě hned nezapomenu. Když už jsem nakousl hosty, tak další, kdy stojí za zmínku, i když v tomhle případě ani ne tak kvůli konečnému výsledku na albu, ale díky jménu, je herec Johny Depp, který si střihl doprovodné vokály ve “Freedom Fighter”, což je skladba, ve které převzal vokální otěže Joe Perry a která patří mezi to nejlepší, co očekávaná deska nabízí.

Hlasem Aerosmith je však už navždy Steven Tyler a ten si na této desce vybral vynikající formu. Dokáže vytáhnout průměrnou skladbu o třídu výš, jako to dokázal třeba v baladě “Tell Me”, ve které zní tak přesvědčivě, že mu věřím každé slovo. Body k dobru mu připočítám taky za “Out Go the Lights” s R’n’B nádechem díky hostujícím doprovodným vokalistkám, které mi zpočátku lezly dost na nervy, ale zvykl jsem si, až jsem si nakonec celou skladbu oblíbil a považuji ji za jednu z nejpovedenějších. Obdobně shlížím i na “Street Jesus”, ve které se páni muzikanti utrhli ze řetězu a předvádí, že i rychlejší tempo jim i v jejich věku nedělá žádné problémy. Další povedená skladba se skrývá skoro na samém konci alba, tentokrát se však jedná o baladu, které Steven Tyler většinou dokáže podat tak jako málokdo. “Closer” je rozhodně jednou z takových písní, které by se hodily na pozici rádiové hitovky i pro stravitelnější publikum. Po skvělé baladě však následuje další přešlap v podobě “Something”, ve které se hlavního slova ujal opět Joe Perry a zatímco při svém předchozím představení ukázal, že umí složit skladbu, která si nezadá se staršími kousky Aerosmith, tak v “Something” je všechno, počínaje nudnou kytarou, konče nezáživným refrénem, špatně.

Takto bych mohl pokračovat až do chvíle, než bych dospěl do situace, že skladby na “Music from Another Dimension!” lze rozdělit na dvě skupiny. Dobré a špatné. Nedalo by se říct, že by ve mně nové album Aerosmith zanechalo vyloženě špatné dojmy, ale je pravda, že těch pozitivních zas tak moc není. Spíš než jako celistvé album je to kolekce jednotlivých písní, které jsou záměrně poskládány tak, aby si vybrali fanoušci kapely napříč jeho celým spektrem. Dlouho jsem byl s konečným hodnocením na vážkách, nakonec jsem se rozhodl pro průměrných šest bodů, přičemž ten šestý bod je za povedený zvuk a z úcty k legendě. Je škoda, že po takové době se Aerosmith nezmohli na víc než na jedno ze svých nejslabších alb a zůstali tak daleko za očekáváními, která do novinky byla vkládána.


Black Country Communion – Afterglow

Black Country Communion - Afterglow
Země: USA / Velká Británie
Žánr: hard rock / blues rock
Datum vydání: 29.10.2012
Label: J&R Adventures / Mascot Music

Tracklist:
01. Big Train
02. This Is Your Time
03. Midnight Sun
04. Confessor
05. Cry Freedom
06. Afterglow
07. Dandelion
08. The Circle
09. Common Man
10. The Giver
11. Crawl

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

V redakčním eintopfu pro měsíc říjen jsem jako nejočekávanější album měsíce zvolil právě novinku “Afterglow” od Black Country Communion, která vychází zhruba rok po předchozím albu jednoduše nazvaném “2” a potvrzuje tak vysokou skladatelskou potenci čtveřice, která metá desky v jednoletých intervalech jak Baťa cvičky. Důvodů ke své volbě jsem měl několik, přičemž ten hlavní byla kvalita dosavadních počinů, se kterými se pánové vytáhli. Když se ohlédnu zpětně, tak debutové eponymní album bylo velice povedenou kolekcí blues rockových písní. Zmíněný následovník toho moc nového nepředvedl (ruku na srdce, kdo po tom toužil?), spíše jen šikovně rozvíjel nálady a postupy z alba prvního a i přes poněkud delší stopáž, kterou trošku strádal i debut, obsahoval dostatečné množství povedených momentů na to, aby si vysloužil pochvalné reakce nejen mé maličkosti.

Jak už to tak bývá, nebo jak je často propagováno, je to právě třetí album, které by mělo být v kariéře kapely tím nejzásadnějším, a teprve toto album by mělo definovat hudební postupy, které představují takový ten ksicht kapely. V případě superkapel, jejichž členové toho mají již dost za sebou, to úplně doslova neplatí a největší naděje bývají zpravidla vkládány do prvního počinu a teprve ty další ukáží, zda to pánové opravdu myslí vážně a dokázali se sehrát, aby mohli pokračovat, nebo jim jejich velká ega nedovolí možnost další spolupráce. Black Country Communion naštěstí patří do té první skupiny a na “Afterglow” dokazují, že si Glenn Hughes, Joe Bonamassa, Jason Bonham a Derek Sherinian hudebně dokonale sedli, jsou naladěni na stejnou vlnu a jejich cílem není nic jiného, než přijít na trh s upřímnou rockovou deskou, která vychází z dávno zasazených kořenů a zároveň respektuje domácí působiště/sólovou tvorbu jednotlivých zúčastněných. Takže se připravte na hardrockové skladby s bluesovými kytarami a nad tím vším nestárnoucí vokál Glenna Hughese.

“Afterglow” je do jisté míry taková sázka na jistotu. Nechci říct, že by bylo nějak zpátečnické, ale prostě další kolekce nových songů, jež oproti minulosti postrádají trošku větší rozmanitost, než na jakou jsme byli zvyklí. Nejdříve jsem si myslel, že to bude tím, že téměř polovinu skladeb autorsky obstaral Glenn Hughes sám, bez pomoci svých kolegů, ale zrovna jeho skladby patří, na rozdíl od těch na “2”, mezi ty zajímavější. Především energická úvodní “Big Train” s výrazným nádechem Led Zeppelin a parádním jazzovým kytarovým sólem nebo temná rozmáchlá balada “The Circle” se dost povedly. Svou vinu na jisté jednotvárnosti, která mne při poslechu občas přepadla, má menší podíl Joe Bonamassy na vokálních partech. Když totiž vezmu v potaz, že na prvních dvou albech se vždy našly dvě, tři skladby, ve kterých převzal zpěv úplně a v několika dalších sváděl pomyslný souboj s Hughesem, tak je jeho přispění v “Cry Freedom” opravdu symbolické. A to je škoda, protože i když se vokálně s legendou Deep Purple nemůže rovnat, tak jeho charismatický hlas dotvářel atmosféru v bluesovějších písních a přinášel jisté odlehčení do jinak rockovějšího zevnějšku kapely. Přeci jen, skladba typu “Sons of Yesterday” či “The Battle for Harian’s Wall” docela chybí, ale co už, nezbývá mi než sáhnout po jeho letošní sólovce “Driving Towards Daylight”.

Přestože je “Afterglow” albem superkapely, tak z něj nemám pocit, že bych poslouchal umělý produkt, na kterém si slavní borci chtějí dokázat, že umí hrát a předvádí ekvilibristická cvičení jedno za druhým. I díky obrovské zásluze producenta Kevina Shirleyho zní Black Country Communion jako obyčejná, dobře sehraná kapela, která má pouze image superkapely. Zvuk je natolik živý a přirozený, že máte pocit, jakoby borci hráli naživo kousek od vás. Dokonce i Derek Sherinian, jehož hra na klávesy mě nikdy moc nebrala ani v Dream Theater, ani na jeho sólových albech, mi s každým dalším albem Black Country Communion přestává vadit a je zajímavé, že čím víc prostoru dostává, tím více přirozeně jeho nástroj v jednotlivých skladbách zní, jako třeba v melodické “Midnight Sun”. Kapitolou samou o sobě je Glenn Hughes, který i přes pokročilý věk (táhne mu na 62) předvádí, že mu to zpívá jako za mlada. Hodně vytáhl přímočarou “This Is Your Time” a průměrnou “Common Man”, což je jediný čistě autorský kousek bubeníka Johna Bonhama, který nejvíce ze všech položek novinky zní jako staří dobří Deep Purple.

I přes některé slabší momenty (nevýrazná “Dandelion” a utahaná závěrečná “Crawl”) mě, krom kosmetických výtek, které mají co dělat hlavně s menším prostorem pro Joe Bonamassu a s tím plynoucí občasné nezáživnosti, nenapadá nic, co by se “Afterglow” dalo úspěšně vytknout. Je pravda, že předchozí alba mne bavila o něco víc, a i když došlo k mnou vytouženému zkrácení stopáže, tak co do rozmanitosti písní je na tom novinka o stupínek hůř. Pořád však ve mně převládají pozitivní dojmy a myslím si, že pánové ukazují, že v dané váhové kategorii se jim v současnosti jen málokdo vyrovná. Krátké shrnutí – skvělé muzikantské výkony, povedené skladatelské postupy, parádní vokály, prvotřídní produkce, rock ‘n’ roll s troškou blues a výsledkem tohoto spojení nemůže být nic jiného než další dobrá deska. Jen tak dál.


Converge – All We Love We Leave Behind

Converge - All We Love We Leave Behind
Země: USA
Žánr: hardcore / mathcore
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Epitaph Records

Tracklist:
01. Aimless Arrow
02. Trespasses
03. Tender Abuse
04. Sadness Comes Home
05. Empty on the Inside
06. Sparrow’s Fall
07. Glacial Pace
08. Vicious Muse
09. Veins and Veils
10. Coral Blue
11. Shame in the Way
12. Precipice
13. All We Love We Leave Behind
14. Predatory Glow

Hodnocení:
Stick – 9/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Američtí chaotici Converge se po třech letech a po hosty nabitém albu “Axe to Fall” (například Steve von TillNeurosis, Brad FickeisenThe Red Chord aj.) rozhodli pro desku, na které nebude host ani jeden. Kapela se oprostila od všelijakých studiových vymožeností, triggerů a konečných úprav. Výsledkem je velmi organicky znějící album, nabízející 38 minut explozivní směsi. A má to takové koule, že když si to narvete na plné kule do sluchátek, máte pocit, že ti chlápci řádí přímo před vámi.

Converge svou hudební cestu jasně nastínili již na svých prvních nahrávkách, se svým základním hudebním výrazivem v hardcoru pracují po celou dobu svojí existence. Vždy byl u nich patrný metalový prvek, ale tentokrát se metalu příbližili víc než kdy dřív. Ruku v ruce s tím jde i zvýšená čitelnost skladeb, ať už mluvíme o výborném zvuku, ve kterém vyniknou všechny nástroje, nebo i o samotných kompozicích. Kurt Ballou jako producent už přesně ví, jak zvukový koktejl pro svou domovskou kapela namíchat tak, aby se nic neztratilo ani výrazně nepřečnívalo. Jestli jsem u Converge vždy něco obdivoval, byla to i hra bubeníka Bena Kollera, který od svého příchodu posunul hranice zase o něco dál. A tady jeho hra vyniká dvakrát tolik, je slyšet téměř každé třísknutí do činelu. Nikdo z přítomných se se svým nástrojem nemazlí, a to ani Jacob Bannon se svými hlasivkami. Nicméně i jeho vokální projev se stal o něco čitelnějším, poprvé mu občas rozumím i celé fráze. Kytarové stěny perfektně provrtává vytažená basa, jejíž figury opravdu stojí za to.

Hned od první skladby “Aimless Arrow” se, jak už je u Converge zvykem, sešlapává pedál k podlaze a nezpomaluje se až na výjimečné okamžiky. Metalové hřeby se zavrtávají do vzteklých paleb “Trespasses” a jedné z nejlepších skladeb alba “Sadness Comes Home” s excelentním hammeringovým riffem a “mastodonovským” feelingem. V “Emptiness on the Inside” poprvé absolutně vyniká souhra perfektně nazvučené rytmiky, která buduje napětí, až mám pocit, že mi kapela vyskočí ze sluchátek ven přímo do pokoje. V tuto chvíli přestávám chápat, jak dokáží do dvou minut narvat pasáží na čtyři skladby a přitom to pořád dává smysl. Minutové nářezy střídají komplexnější skladby v rozvolněnějším tempu. Klasika Converge stylu, přesto tahle deska nepostrádá něco, co z ní dělá něco extra, ne jen další řadovku Converge. Nejspíš se projevuje pokročilejší věk aktérů, o který se Bannon otírá i textově, přestože jde o stará dobrá témata vnitřních svárů, jako by si otevřel cestu k většímu nadhledu. Ono nicméně celá deska je evidentně podaná s nadhledem, který když už vám to neříká nic hudebně, musí být sympatický přístupem.

Jestli nějaké skladby z desky vybočují, nebo jsou pro mě opravdu nezvyklé, tak určitě “ploužák” “Coral Blue”, kde prim hraje pulzující basa a valivé kytarové riffy a “čistý” vokál. To se po necelých pěti minutách rozplývá v metalové jízdě “Shame in the Way” a přichází čas snad na největší vrchol desky. Titulní skladba je uvozena “něžným” intrem “Precipice”, kde slyšíme jemné vyhrávky a dokonce i klavír. A následuje peklo, pravá esence Converge, osudová záležitost, která byla přímým zásahem do mého posluchačského srdce. Démonická basa, tribální bicí a opět ten hammeringový riff. Neskutečný nářez. Je zajímavé, že k napsání tohoto textu Jacoba Bannona inspirovala smrt jeho dlouholetého mazlíčka. Velkolepé finále obstarává plíživá “Predatory Glow”, tak a výplach je za námi. Nevidím důvod nedat si druhé kolo.

Converge už jsou zkušení bardi, nicméně do každé svojí desky dávají ze sebe vše. Nestojí na místě a s každou deskou nabízejí posun zase někam jinam, přesto zůstávají věrni svému stylu a HC scéně, na které začali. Dle mého názoru stvořili asi svou nejpřístupnější desku (pozor, neplést si s vyměklostí), na které odhalili na kořen i své metalové vlivy, což vůbec není na škodu, protože to celé desce dává sílu buldozeru s turbem. Deska je tak nabušená, že těch čtyřicet minut uteče ani nemrknete. A najednou si uvědomíte, že chcete víc. Není to “Jane Doe”, ale konečně mi Converge dali desku, na které je všechno na svém místě.


Další názory:

Milovníci hudebního šílenství zbystřete. HC mathcoroví Converge snad nestárnou a i přes (relativně) pokročilejší věk servírují neskutečnou porci směsice hardcore punku, metalcoru a math metalu. Úvodní “Aimless Arrow” zní možná ještě uvolněně, zvláště proto, že zpěvák Jacob Bannon se snaží o jakousi formu čistého zpěvu, ale od druhé skladby v pořadí, dvoukopákové zběsilosti “Trespass”, se jede na plný plyn a nepolevuje se ani na vteřinu. Hromada disharmonických postupů nikterak nezpomaluje přímočarý projev, který stojí hlavně na intenzitě. Občas se objeví osvěžující kytarové momenty, jako třeba Mastodon vyhrávka v “Sadness Comes Home” nebo utahané sabbathovské riffování v “On My Shield”, kterou už nejspíš znáte delší dobu, protože byla vydána již dvěma lety a na novince ji najdete pouze na limitované edici, přesto ji nelze nezmínit, protože patří k jedněm z vrcholů. “All We Love We Leave Behind” je asi nejsilnějším albem od dob přelomového “Jane Doe”, které doslova otevřelo dveře celé generaci následovníků. Na čem se od minula zapracovalo, je parádní zvuk, díky němuž jsou všechny nástroje jasně čitelné, a to i ve chvílích, kdy se Converge snaží vyvolat dojem neskutečné hudební bouře, namátkovou třeba ultra rychlý úvod “No Lights Escape”. Poslední dvě alba “No Heroes” a hosty překypující “Axe to Fall” mnou tak nějak propluly, ale “All We Love We Leave Behind” si mne omotalo kolem prstu.
Kaša


Kamelot, Xandria, Triosphere

Kamelot
Datum: 15.11.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Kamelot, Xandria, Triosphere, Blackguard

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Pokud mě paměť nešálí, Kamelot v našich končinách nehráli snad vůbec, a pokud přeci jen někdy, je to už hezkých pár let [12. dubna 2007 ve Zlíně – poznámka H.]. Jejich premiéra na Masters of Rock 2012 tedy pro mě, jakožto oddaného fanouška, byla malým svátkem i přes to, že charismatického a neuvěřitelným hlasem obdařeného Roye Khana za mikrofonem vystřídal nováček Tommy Karevik. Vystoupení to tehdy bylo velmi slušné, takže jsem s povděkem přijal možnost ukázat se také na pražské zastávce klubového turné, které mělo světu v živém podání představit novou desku “Silverthorn”, kterou Kamelot mezitím stihli vydat.

Kamelot si s sebou na evropskou část turné přizvali hned trojici kapel, z nichž mi krom Triosphere byli povědomí jak Němci Xandria, tak kanadští Blackguard, přičemž právě Blackguard se zhostili prvního vystoupení večera. Co se Blackguard týče, měl jsem jen přibližné povědomí o tom, co hrají, takže jsem k jejich vystoupení opravdu nepřistupoval s žádnými předsudky ani přehnaným očekáváním, ale lepšího prvního dojmu, než jaký na mně zanechali, snad ani nemohli dosáhnout. Šestičlenná melodic death metalová sebranka vtrhla na pódium jako velká voda a prakticky okamžitě si získala pozornost a hlavně přízeň tehdy ještě střídmě naplněného sálu, mě nevyjímaje. Muzika to sice nebyla nikterak objevná, ale slušný standard okořeněný notnou dávkou energie a hráčského entusiasmu bavil od začátku do konce. Nejvíce pozornosti na sebe strhával osvalený frontman, který na pódiu řádil jak smyslů zbavený a do vystoupení dával opravdu všechno. Minimálně co se mě týče mu ale silně konkurolovala slečna za bicí baterií. Že byla velmi pohledná, to je vedlejší (ostatně většinu času z ní nebylo kvůli poletující hřívě moc vidět), ale čím mě naprosto uchvátila, to byl styl jejího hraní. Nevím, jak vhodně popsat způsob, jakým se svou soupravou pracovala, ale přesně takhle si představuji vizuálně dokonalý bubenický set. Blackguard tedy otevřeli večer opravdu suverénním způsobem, bavili nonstop, zanechali na mně velice sympatický dojem a navíc nabídli nejlepší bubenický výkon večera (Casey Grillo promine, ale přes všechno jeho nesporné umění se na něj zkrátka nekoukalo až tak dobře).

O v pořadí druhých Triosphere z Norska jsem nikdy dříve neslyšel, takže jsem byl zvědavý, jestli třeba náhodou nepřekvapí stejně jako Blackguard. V tomto případě ale mohu na rovinu říci, že jsem se šeredně zmýlil. Naprosto tupý mix heavy a power metalu byl sbírkou těch největších klišé, jaké si lze vůbec představit, a co hůř – vedle nápadu to nemělo ani energii ani nic jiného. Celé té tragedii moc nepomohla ani zpívající basačka, jejíž vokál nebyl nijak zvlášť charismatický a hlavně jí to místy dost otřesně ujíždělo, takže jsem z povinnosti a s nevěřícným výrazem ve tváři protrpěl asi čtyři skladby a pak se spasil útěkem co nejdál od pódia. Nikdy víc!

Následující symphonic metalová skvadra Xandria se mi v uplynulých letech do cesty připletla již několikrát, takže tentokrát jsem alespoň tušil, co mě čeká, a zároveň si sliboval vystoupení, které když nic jiného tak alespoň neurazí. Omyl. Sice to nebyl takový ušní klystýr jako kapela předcházející, ale to ještě neznamená, že to bylo dobré. V těch ještě snesitelných pasážích šlo o naprosto nepokrytou vykrádačku raných Nightwish, ty o poznání méně snesitelné pak vyloženě obtěžovaly svojí bezpohlavností a naprosto enormním nedostatkem invence. Sopranistka Manuela Kraller sice zpívala celkem slušně, ale že v té operní poloze místy zcela zanikala melodie, to byl jen další hřebíček do rakve. I samotný výraz kapely byl takový nijaký, rozhodně ne přesvědčivý, a dělalo to dojem vystoupení školních dětí, kterým rodiče nalhali, že jsou skvělí, a přitom to stojí za starou bačkoru. Rovněž Xandria se tak ani nepřiblížila laťce, kterou v úvodu večera nastavili Blackguard, a já jen doufal, že tu mizérii zvrátí hlavní hvězda večera.

Kamelot jsou krom kvalit své tvorby proslulí rovněž působivou živou prezentací a již během přípravy pódia bylo zřejmé, že v tomto směru nehodlají Praze zůstat nic dlužni. Svědčily o tom jak několikaúrovňové stupně na různých místech pódia, tak krátké molo které rozšířilo prostor, se kterým mohli účinkující nakládat, takže těšení na samotný koncert jen vzrůstalo. A těšení přešlo v náramnou spokojenost v okamžiku, kdy se z reproduktorů namísto očekávaného intra “Manus Dei” z aktuální novinky “Silverthorn” začaly linout tóny mně mnohem bližšího instrumentálního úvodu “Solitaire” z desky “Ghost Opera”, na které nešlo navázat jinak než podmanivou peckou “Rule the World” – z téže desky a v témže pořadí. Na triumfální počátek navázaly další starší kusy jako titulní “Ghost Opera” nebo klipovka “The Great Pandemonium” z desky minulé, a já už jsem si začínal říkat, že snad Kamelot vyslyšeli moje přání a přítomnost nových skladeb v setu omezili na minimum. Jak se později ukázalo, až tak daleko to nezašlo, ale i tak se setlist podařilo na poměry turné k novému albu vyvážit hodně ve prospěch osvědčených klasik.

Setlist Kamelot:
01. Solitaire [intro]
02. Rule the World
03. Ghost Opera
04. The Great Pandemonium
05. Veritas
06. Center of the Universe
07. The Human Stain
08. Song for Jolee
09. Drum Solo
10. When the Lights are Down
11. Sacrimony
12. Season’s End
13. Forever
– – – – –
14. Karma
15. Torn
16. March of Mephisto
17. Continuum [outro]

Start se tedy Kamelot vydařil na výbornou až na dva detaily. První, do značné míry subjektivním a víceméně nepodstatným, byl můj dojem, že nováček Tommy Karevik v hlubších polohách drobátko mečí, ale když jsem si na to vyloženě nedával pozor, jeho zpěvu nebylo co vytknout. Mnohem zásadnější byl ovšem fakt, že po dobu trvání několika prvních skladeb Kamelot trpěli dost příšerným zvukem, ve kterém zanikala většina hudební finesy, která dělá skladby Kamelot tak přitažlivými. Zkrátka a jednoduše zvuková koule, a kdybych si snad polovinu instrumentací nezvládal domýšlet, asi bych se moc nebavil. Zvuk se pak sice dostal na poměrně snesitelné hodnoty, ale ani tak to nebyla žádná velká sláva a naopak to bylo to jediné, co kapele vyloženě sabotovalo snahu o co nejlepší vystoupení.

Při pohledu na setlist musí být každému zřejmé, jak to nakonec s rozvržením času pro jednotlivé desky dopadlo. Pokud počítám intro i outro, vyhrály to “Ghost Opera”, ze které mimochodem zazněla i famózní balada “Season’s End”, jíž chovám v nesmírné oblibě, a novinka “Silverthorn” – obě s pěti kusy (dlužno dodat, ze “Silverthorn” zazněly ty lepší – snad s výjimkou “Song for Jolee”) – a několika skladbami se představila i starší alba. Těžko říci, jestli to bylo dlouholetou koncertní abstinencí Kamelot v českých zemích, nebo touhou fanoušků po klasikách (když jsme u toho, proti všem předpokladům nedošlo na “The Haunting”), ale za to, co kapela předvedla, se jí dostalo opravdu masivní odezvy, která dost určitě ohromila i samotné muzikanty. V jejich výrazech a provolávání díků jsem totiž nenašel ani stopu po nějaké profesionální přetvářce a všechno to působilo dokonale upřímně.

Výkony zúčastněných umělců nesnesou kritiku. Všichni hráli a zpívali opravdu výborně a hostující Elize Ryd (Amaranthe) si dokonce napravila lehce pošramocené renomé, neboť na rozdíl od vystoupení na Masters of Rock nepředvedla ani jediný falešný tón. Navíc jsme se dočkali tří sól pánů Grilla, Tibbetse a Palotaie, a obzvlášť bubenická exhibice Caseyho Grilla na mě zanechala velmi dobrý dojem, a to i přes to, že podobným instrumentálním onaniím nikterak nefandím. Co se týče nehudebních výkonů, opět musím vzpomenou pána za bicími, který ač moji pozornost nepoutal tolik jako úžasná Justine Ethier, svoji práci odváděl s velkým zápalem. Nemalý dojem na mě zanechal také charismatický basák Sean Tibbets, který svoji hru rovněž velmi prožíval a sledovat ho při ní bylo velmi poutavé. Na konec jsem si záměrně nechal samotného Tommyho Karevika, na kterého pozice frontmana klade vysoké nároky. Musím uznat, že se se svou ještě pořád novou rolí popasoval velmi slušně, a i když bych na jeho místě stejně raději viděl Roye Khana s jeho vlastním projevem, Tommy se nemusí za nic stydět. V proslovech mezi skladbami se ukázal být relativně dobrým komikem, i když to ne vždy bylo záměrné (no co, občas někomu ta angličtina prostě vypadne), s lidmi komunikoval velmi obstojně. Já osobně bych si sice u Kamelot dovedl humor odpustit, protože mám za to, že hudebně a textově je tahle kapela úplně o něčem jiném a různé vtípky to mohou trochu kazit, ale opět – když jsem nad tím nepřemýšlel, Tommymu nemám co vytknout. Je to prostě sympaťák, a to se počítá.

Kamelot hráli dlouho, lidé úplně stejně dlouho šíleli, atmosféra byla vynikající a všichni byli spokojeni. Nebýt ne zcela povedeného zvuku, tak bych mohl hovořit o skutečně vynikajícím koncertu, ale i takto se jednalo o mimořádně vydařenou akci, kde Kamelot opět ukázali, že v rámci power metalového žánru by se jejich důstojná konkurence dala spočítat na prstech jedné ruky invalidního dřevorubce. Sice jsem se pořád nezbavil přesvědčení, že s Royem Khanem za mikrofonem by to bylo ještě o třídu lepší a pořád mě strašně mrzí, že osobní příležitost to zjistit se mi minimálně několik let určitě nenaskytne, ale nakonec si nemůžu stěžovat. Kamelot sice vyměnili zpěváka a natočili slabší desku, ale naživo jim to šlape pořád skvěle a jejich koncert je pořád výborným zážitkem. Kéž to tak vydrží…


Neurosis – Honor Found in Decay

Neurosis - Honor Found in Decay
Země: USA
Žánr: progressive sludge metal / post-hardcore
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. We All Rage in Gold
02. At the Well
03. My Heart for Deliverance
04. Bleeding the Pigs
05. Casting of the Ages
06. All Is Found… in Time
07. Raise the Dawn

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američané Neurosis jsou již dávno v pozici kapely, jejíž jméno jednoduše budí respekt. Pro fanoušky jisté odnože tvrdé hudby platí za skupinu v podstatě výjimečnou, neotřelou a jasně rozpoznatelnou, po všech směrech výtečnou. Mám-li mluvit sám za sebe, musím říct, že v tomto případě je tohle všechno naprosto oprávněné, protože Neurosis opravdu jsou jedineční. Už jen díky tomu je každá jejich další deska počinem netrpělivě očekávaným a vyhlíženým, nicméně o “Honor Found in Decay” to platilo snad ještě více než kdykoliv v minulosti. Jednak si Neurosis vybrali doposud nejdelší přestávku mezi alby v celé své historii, jednak má “Honor Found in Decay” navázat na takřka fenomenální “Given to the Rising”. V případě takto uznávaných jmen, jakým Neurosis bezesporu jsou, nemá cenu čtenáře jakkoliv napínat, tudíž s klidem mohu hned na začátek prohlásit, že “Honor Found in Decay” je další výbornou nahrávkou do jejich již tak bohaté diskografie. Předmětem našeho dnešního setkání v rámci této recenze ovšem není pouze takto triviálně konstatovat tento verdikt, který většina z vás asi stejně očekávala, popřípadě se o něm již na vlastní kůži přesvědčila, ale trochu podrobněji rozebrat, proč tomu tak je…

Musím se přiznat, že doposud trestuhodně nemám prostudované úplně všechno z dlouhé historie Neurosis, obzvláště ty nejstarší počiny mi stále chybí, nicméně z toho, co jsem slyšel, patří “Given to the Rising” mezi mé největší oblíbence (neříkám ale úplně nejoblíbenější), ačkoliv všechny desky skupiny rozhodně mají hodně co do sebe a nevzpomínám si, že by mi některá z nich přišla slabší. Nicméně “Given to the Rising” bylo – a to i na poměry Neurosis, kteří nikdy nebyli nějak lehkou skupinou – dost zatěžkané a neotesané. Ani na ní samozřejmě nechyběly ty řekněme (v uvozovkách) zasněnější a atmosféričtější pasáže, nicméně i tak se mi zdálo, že se kapela před pěti lety soustředila především na riffy. “Honor Found in Decay” je v tomto ohledu opět trochu umírněnější a nepůsobí tak “heavy” jako “Given to the Rising”. Musíme si ovšem uvědomit, o které skupině se tu bavíme, neboť v těchto “umírněnějších” momentech znějí Neurosis mnohem tvrději než spousta kapel ze žánrů, které jsou na první pohled extrémnější. Neurosis totiž nehrají nějak prvoplánovitě tvrdě a to takzvané hoblovaní jim je naprosto cizí, oni na to jdou trochu jinak. Z jejich muziky totiž čiší až neuvěřitelná intenzita a tlak. Právě díky nim je ta hudba tak působivá a mnohdy až destruktivní, nicméně stále rozvážná a inteligentní, takový s rozvahou budovaný nátlak. Neurosis ve svých kompozicích pomalu postupují kupředu, neuvěřitelně gradují, přidávají další a další vrstvy a vy pořád máte chuť to dávat víc a víc nahlas, abyste to prostě slyšeli a nechali se zničit. To jsou samozřejmě věci, které se lze jen stěží nějak naučit a nacvičit, to prostě kapela musí mít – a snad nikdo neumí něco podobného tak jako Neurosis. V některých případech by to možná znělo jako klišé, ale u Neurosis opravdu z každého tónu cítíte, jak jim ta muzika koluje v žilách, všechno je na svém místě a nic není navíc. Kapela používá mnohdy až minimalistické prostředky, ale o to víc pak člověka zdrtí každý jeden tón, ať už se jedná o snové atmosférické momenty, nebo výbuchy kytarové agrese – za všech okolností je posluchač vždy napnutý jak struna.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že “Honor Found in Decay” nikterak nezaostává. Ostatně by bylo divné říct, že ti lidé mají svou hudbu v krvi, a v následující větě prohlásit, že tentokrát to není ono. Nic takového se nekoná, neboť “Honor Found in Decay” je další těžká porce působivé muziky, která v sobě mísí mnoho žánrů, od sludge až po ambient, až se to celé dá jen stěží pojmenovat jinak než charakteristickým stylem, jímž disponuje jen jedna jediná skupina.

Jedním z vrcholů desky je pro mne famózní “At the Well”. Neurosis celou skladbu trpělivě budují, atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje až do působivého ohlušujícího závěru se sugestivním opakováním věty “In a shadow world”. Dovolím si tvrdit, že ačkoliv je “Honor Found in Decay” silné samo o sobě jako celek, zde se jedná o jeden z vrcholných momentů, který člověku neustále zní v hlavě. Velmi jsem si oblíbil rovněž trýznivou “Bleeding the Pigs”, z níž deprese přímo odkapává. I tato kompozice, podobně jako “At the Well”, postupně narůstá, v tomto případě však ještě pomaleji, o to ale jistěji a působivěji. Utrápený vokál v první části písně je opravdu neskutečně silný, stejně tak jako zlomový moment ve třech čtvrtinách, po němž se “Bleeding the Pigs” promění z plíživějšího songu do hromového nátlaku. Jako poslední bych vypíchnul monumentální “Casting for the Ages”, která je čirou esencí hudby Neurosis – pomalé těžké riffy, jež se neúprosně zařezávají do kůže, a nepřekonatelná atmosféra.

Rozebírat hráčské výkony jednotlivých členů snad ani nemá cenu, neboť jen těžko lze pochybovat o tom, jestli to je nebo není výborné. Samozřejmě, nikdo z kapely nepředvádí žádné kdovíjaké finesy, avšak Neurosis jsou skupinou, která nic podobného nemá ani v nejmenším zapotřebí. Jak již bylo výše řečeno, povětšinou jde spíše o minimalističtější záležitost, nicméně všichni členové hrají vysoce účelně a podřizují svou hru celku, který ovšem funguje více než skvěle. Výborně si to člověk uvědomí například na příspěvcích Noaha Landise, jehož klávesy, efekty a samply jsou spíše v podobě nepříliš znatelných ruchů, jenže ono to tam prostě pasuje a jeden táhlý tón v pozadí opravdu dokáže posunout daný moment o dost dál. Upřímně neznám mnoho kapel, které by podobným způsobem dokázaly vytřískat z naprostého minima absolutní maximum, Neurosis to však bezesporu umí.

Neurosis

Myslím, že již není třeba dále odkládat konečný verdikt, který je dle mého názoru dávno zřejmý – “Honor Found in Decay” je další výtečnou deskou od jedné nevšední kapely, jež o sobě jako jedna z mála na současné scéně může s čistým svědomím tvrdit, že je osobitá a i přes zástupy napodobitelů stále nedostižná. Kdo umí, ten prostě umí…


Další názory:

Už se zdálo, že se dlouholetá práce Neurosis začíná vyplácet, protože v posledních deseti letech se z nich stala opravdu velká kapela, na poli sludge/post-metalu zřejmě ta největší. Scott Kelly a jeho banda prostě umí a nová deska, na kterou nás tentokrát nechali čekat předlouhých pět let, “Honor Found in Decay”, papírově navazuje na poslední tři alba, kterými si Neurosis získali nespočet nových příznivců a které nelze nepovažovat za nic míň než skvělá alba. Sedm skladeb, hodinová stopáž – to jsou Neurosis přesně takoví, jak je všichni známe. Nikam nespěchající, hutně se valící a s každou náladou do dokonalosti si vyhrávající si. Nicméně, nemůžu si pomoct, ale i přes nespornou kvalitu na mě novinka nepůsobí jako alba předešlá, chybí mi tam takový ten drive, který by mě nutil pouštět se do “Honor Found in Decay” opakovaně. Takhle jsem si jej párkrát vyslechl a vlastně mnou tak nějak proplulo, aniž by mě nějak zaujalo. Co na mne zapůsobilo, byly skladby “At the Well” s folkovými stopovými prvky a “All Is Found… in Time”, což jsou pro mne jasné vrcholy. Zbytek považuji za takový ten standard, který se čas od času objevil na každém z pozdějších alb Neurosis, jen letos je tam těch méně záživnějších momentů o něco víc. “Honor Found in Decay” je deska, která vyžaduje opravdu hodně pozornosti a chuti se do ní dostat, což se mně sice nepovedlo, ale možná budete mít větší štěstí. “Given to the Rising” z roku 2007 bylo o několik tříd lepší a doposud jej považuji za nejlepší hudební výpověď borců, kteří už něco zažili, což se o novince říct rozhodně nedá.
Kaša

Neurosis jsou skuteční mistři blátivého metalu. Stejně jako deska minulá, i ta současná splňuje nejvyšší měřítka toho, co lze od této legendy čekat. Podmaňovala si mě pomalu, ale po každém poslechu se mi do hlavy zavrtala nová pochybnost, která mě donutila si toto dílo pustit znovu. Minimalistické tiché pasáže střídají ty nátlakové, kontrasty tvoří velkou součást desky. Občas můžou působit trochu násilně, ale tak to asi tvůrci prostě chtěli. Tak silný hudební okamžik, jaký se nachází na konci skladby “At the Well”, jsem dlouho nezažil. Scott Kelly se mi zažral pod kůžli a jeho bolestný řev moji hlavu ne a ne opustit. To samozřejmě není jediný vrchol, celé album skýtá celou škálu nálad a nápadů. A samozřejmě je emocionálně velmi působivá. “In a shadow world… We hide the light”
Stick


The Sword – Apocryphon

The Sword - Apocryphon
Země: USA
Žánr: stoner metal / rock
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Razor & Tie

Tracklist:
01. The Veil of Isis
02. Cloak of Feathers
03. Arcane Montane
04. The Hidden Masters
05. Dying Earth
06. Execrator
07. Seven Sisters
08. Hawks & Serpents
09. Eyes of the Stormwitch
10. Apocryphon

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

U nás jsou The Sword stále ještě relativně neznámá kapela, a proto nepředpokládám, že by titulek článku mohl ve většině z vás vyvolat dojem, že se konečně dočkal recenze svých oblíbenců. Nutno říct, že je to škoda, protože za oceánem se tihle rockeři těší obrovské přízni a zvláště minulé album “Warp Riders”, na kterém si The Sword lyricky zpracovali vlastní vesmírný sci-fi příběh, se nezřídkakdy setkávalo s absolutním hodnocením. Zahraniční magazíny měly okamžitě jasno o titulech překvapení roku, naděje budoucnosti a podobně. The Sword před dvěma lety překvapili opravdu každého. Jejich vidina technického stoner metalu byla na jedné straně nevídaným kouskem, na straně druhé se na “Warp Riders” mísilo tolik klasických postupů a vlivů, že to ani nikomu nepřišlo a mnohdy album proplulo jako další z řady retro výletů do minulosti.

Mohlo by se totiž zdát, že The Sword jsou prostě jen další rocková kapela, která se chce trošku přiživit na aktuální módní vlně, ale opak je pravdou, protože tahle čtveřice z Austinu v Texasu si ten svůj rock/metal drhnou už někdy od roku 2004. Je pravda, že první dvě alba za moc nestála a chyběl jim pořádný náboj (osobně jsem se k nim dostal až na základě třetí řadovky), ale tohle vynahradili na svém přelomovém albbu “Warp Riders”. To bylo trošku metalovější, než je novinka a než byly první dvě desky, a jak jsem zmínil, obsahovalo víc technických fines a riffování. “Apocryphon” se v tomhle vrací trošku více zpět do minulosti. Kapela sází na klasické a osvědčené rockové postupy, takže se připravte na spoustu přímočarých riffů, dynamickou rytmiku a vokální melodie z let minulých. Zvláště na zpěvech se od minula dost zapracovala, John D. Cronise zní mnohem jistěji a přesto (nebo možná právě proto), že se ustálil v jedné poloze a neexperimentuje se svým projevem tak jako v minulosti, je nutno říct, že mu tato poloha vyloženě sedí. Vůbec poprvé se na albu The Sword představil jiný než původní bubeník Trivett Wingo, a sice Jimmy Vela, který po něm paličky převzal s důstojností a nijak za předchůdcem nezaostává.

Když už mluvíme o The Sword, tak nelze nezmínit grafickou podobu alba, které se opět povedla na jedničku. Miluju tyhle retro artworky a při pohledu na “Apocryphon” jsem ještě o fous spokojenější než v případě minulé sci-fi laděné koláže vesmírné lodě a meteorů. Z textového hlediska Cronise tentokrát nevypráví spolu se svými kumpány žádný příběh, takže má mnohem víc volnosti a více se věnuje metaforicky zpracovaným zážitkům z běžného života.

Hned při prvním poslechu úvodní skladby “The Veil of Isis” se mne zmocnil nostalgický pocit a okamžitě se mi na mysl začaly drát myšlenky na Black Sabbath, ZZ Top či Thin Lizzy. Ani bych nemusel poslouchat dál a bylo mi jasné, že tady budou hrát hlavní roli hutné riffy a vzletné vokální melodie, a tak tomu vskutku je. V souvislosti s “The Veil of Isis” jsem si vzpomněl na letošní album “Yellow & Green” od Baroness, kterým se tak úplně nezadařilo. The Sword jako by se snad poučili a napěchovali album samými dobrými nápady, takže na hluchá místa zas až tak moc času nezbývá. Měl jsem v určitých místech pocit určité jednotvárnosti, díky které se pro mě album stalo menším oříškem, ale s přibývajícími poslechy se mi dařilo celkem hravě od sebe jednotlivé písně rozeznat, takže s tímhle už problém nemám. “Cloak of Feathers” mi spolu se závěrečnou titulkou asi nejvíc ze všech nových skladeb svým ústředním riffem připomíná předešlou řadovku. Hodně se povedla odlehčená sloka, která této skladbě mocně vládne. Když už jsem tady zmínil Black Sabbath, tak nemůžu opomenout čtvrtou píseň v pořadí; “The Hidden Masters” jako by vypadla z klasických alb velikánů a dokonce i Cronise svým projevem připomene samotného Ozzyho. I když jsem si tenhle kousek zrovna nezamiloval, tak by se dalo říct, že působí jako mírné oživení první poloviny desky.

Duch sedmdesátých let se vznáší nad celou hrací dobou “Apocryphon”, ale úplného vrcholu v tomto ohledu borci dosáhli v “Seven Sisters”. Začíná se klasicky heavy doomově, ale přesně po minutě se vše zklidní, kytary Kylea Shutta a Johna Cronise vybrnkávají tklivou melodii a druhý zmíněný přejde na ještě melodičtější strunu svého vokálu. Po chvíli se zase vyjede do starých kolejí, ale je to moment, který mě doslova zvedal ze židle. Následující “Hawks & Serpents” staví na skvělé šlapavé rytmice a sólové kytaře (musím pochválit vkusné kytarové sólíčko v druhé polovině). Bonbónek na závěr? Titulní “Apocryphon”, kterou odstartují kosmické klávesy, jež by se mi hodily spíš na “Warp Riders”, ale budiž. V této skladbě se v jako jediné dostanou ke slovu skoro-thrashové kytarové momenty, jež můžou oproti zbytku desky působit mírně rušivě, neboť nepředstavují natolik ústřední motiv jako na minulé desce, ale jako oživení na závěr? Proč ne.

Když to tak po sobě čtu, tak až nebezpečně často zmiňuji minulou desku “Warp Riders”, s jejímž srovnáním jsem se prostě nemohl vyhnout. Přece jen, laťka byla tímto opusem nastavena tak vysoko, že se přímo nabízela otázka, zda The Sword zvládli pomyslnou zkoušku dospělosti a potvrdili skvělou formu, kterou na sebe minule upozornili. Za sebe nemůžu odpovědět kladně, nicméně “Apocryphon” je i tak hodně povedená deska, která zabrnká na vaši nostalgickou duši (pokud nějakou máte) a při které si s chutí zavzpomínáte na své legendární oblíbence. Ti ostatní by se mohli spokojit s přiměřenou porcí kvalitního stoner rock/metalu s parádními vokály. Celkově vzato jsem spokojený a The Sword si zapíšu jako jednu z kapel, která mocně dřímá pochodeň staromilského rocku a která ještě v budoucnu může překvapit.


Kamelot – Silverthorn

Kamelot - Silverthorn
Země: USA
Žánr: power metal
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Manus dei
02. Sacrimony (Angel of Afterlife)
03. Ashes to Ashes
04. Torn
05. Song for Jolee
06. Veritas
07. My Confession
08. Silverthorn
09. Falling Like the Fahrenheit
10. Solitaire
11. Prodigal Son
12. Continuum

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Okolo americké kapely Kamelot se toho v posledních letech událo hodně. Jsou tomu skoro přesně dva roky, co jsem zde skládal komplimenty na adresu desky “Poetry for the Poisoned”, která mě doslova uzemnila, a já ji i dnes považuji za jedno ze stěžejních děl melodického metalu 21. století. V roce 2011 však přišla rána pro všechny, kteří Kamelot řadili mezi své top interprety, mě nevyjímaje. Tehdy totiž kapelu opustil muž, který byl dlouhé roky tváří a hlavně hlasem Kamelot. Řeč je po fenomenálním norském pěvci, známém pod jménem Roy Khan. Byl to on, který spolu s kytaristou a skladatelem Thomasem Youngbloodem dělal Kamelot tím, čím byli, takže všichni fanoušci s napětím a také jistou dávkou skepse očekávali, kdo jej na postu frontmana nahradí. Volba nakonec padla na Švéda Tommyho Karevika, a novinka nesoucí název “Silverthorn” je prvním studiovým počinem, který napovídá, jak se dva uplynuvší roky promítly do projevu kapely, jež ještě před dvěma lety neochvějně kralovala power metalovému žánru…

Co fanouška, který se “Silverthorn” ještě nepřišel do styku, zajímá asi nejvíce, je pochopitelně výkon nováčka za mikrofonem. Skutečnost je taková, že na většině materiálu je hlas Tommyho Karevika prakticky k nerozeznání od toho Khanova, což je s přihlédnutím k faktu, jak neuvěřitelným hlasovým potenciálem Roy Khan disponuje, pro Tommyho velká pochvala. Na rozdíl od některých, kteří přísahají na to, že by bez povědomí o výměně zpěváka vůbec nepoznali, že desku nenazpíval Roy Khan, však jisté byť nenápadné rozdíly v projevu obou pěvců shledávám, a tady Tommy Karevik přeci jen ztrácí. Mám tím na mysli hlavně emočně vypjaté momenty, kterými se Roy Khan podílel na přitažlivosti staršího materiálu. Rozdíl spočívá v tom, že tam kde Khan popouštěl uzdu vnitřním démonům, kteří činili některé jeho pěvecké kreace nezapomenutelnými, tam je Karevik sice po všech stránkách precizní, ale působí poněkud neškodně, a místy až sladce. Krom toho se mi jeho hlas občas zdá nepatrně tenčí, než jak jsem byl zvyklý u Khana, ale to už je možná jen dojem.

Jak známo, na postu hlavního skladatele se nic nezměnilo, takže práce Thomase Youngblooda se do posledního okamžiku zdála být skutečně neotřesitelnou sázkou na jistotu. Tím větším šokem pro mě však bylo zjištění, s jakým materiálem se Kamelot na “Silverthorn” vytasili. Nejdříve bych ale rád uvedl na pravou míru, z jakých pozic Kamelot vycházeli a proč je výsledek jejich nejnovějšího snažení v podobě, jakou nám servírují na “Silverthorn” minimálně pro mě velice rozporuplný. Alba “The Black Halo”, “Ghost Opera” a “Poetry for the Poisoned” povýšila sound kapely vysoko nad úroveň běžného a třeba i kvalitního power metalu. Ty desky v sobě snoubí zcela nezaměnitelnou melodiku, progresivní prvky a především vnitřní napětí a jistý nádech temných vášní, které jsou snadno dohledatelné snad v každé skladbě z období 2005 až 2010. To je přesně to, co dělalo Kamelot tak výjimečnou kapelou a zároveň je to přesně to, co “Silverthorn” zoufale chybí. Nechápejte mě špatně, “Silverthorn” není špatné album, je to solidně odvedený klasický power metal, který nezapře řemeslnou zručnost svých tvůrců. Ale to je bohužel všechno, všechny ty atributy, které Kamelot odlišovaly a které mě pokaždé uhranuly, k mé velké nespokojenosti uvolnily místo sice obstojně provedeným, ale jinak více či méně tuctovým power metalovým klišé, a to na všech frontách. Sice je pravda, že tu a tam na nějaký ten záblesk minulosti dojde, ale jinak je to dost smutná podívaná pro člověka zvyklého na neotřelou hudbu, kterou Kamelot servírovali v uplynulých letech.

Takže to tedy není špatné, ale není to ani zdaleka tak dobré, jak by člověk od Kamelot čekal. To ale pořád nevyčerpává možnosti popisu desky, takže nyní bych to vzal trochu konkrétněji. Proti předchozím počinům je zřetelný příklon k využití symfonických prvků a sborů a obecně lze říct, že Kamelot protentokrát vsadili na hodně vrstevnatý zvuk plný všeho možného i nemožného. To je však dvojsečná zbraň a oba její břity se projevují i na “Silverthorn”. Ne vždy se totiž podařilo vybalancovat všechny použité složky a místo vrstevnatosti daná pasáž sklouzává spíše k přeplácanosti, což moc nezachraňuje ani formálně dokonalá, ale pocitově poněkud umělá produkce. V kontextu všeho zmíněného se dostaly maličko do pozadí kytary, a i když jsou pořád jasně zřetelné a čitelné, trochu ztratily na ostrosti a již nehrají tak nenahraditelnou a vůdčí roli jako dříve. Pochopitelně záleží na vkusu každého z posluchačů, nakolik se mu takový stav strefí do noty, ale kdybych měl vybírat, určitě dám přednost přehlednému a přesto strhujícímu projevu, se kterým triumfovalo třeba “The Black Halo”.

Kdybych měl vypíchnout vrcholné momenty nebo rovnou celé skladby, vystačím si s přehledem na první půlce alba, neboť ji shledávám poněkud zdařilejší. Nejvíc se mi do paměti zapsala asi šlapavá a instrumentálně promakaná koncertní tutovka “Ashes to Ashes” s vynikajícím úvodem refrénu, kde si na hodně nízké frekvenci zahřímal sám producent Sascha Paeth (když už jsme u hostí, Sascha se krom zpěvu blýskl také několik kytarovými party a svojí troškou do mlýna přispěly i relativně známé dámy Elize Ryd, Alissa White-Gluz nebo Amanda Sommerville), hned následující “Torn” nebo jeden skvělý melodický obrat v jinak příšerně uchcané baladě “Song for Jolee”. Co mi naopak moc radost neudělalo, to je dle mého zcela zbytečné intro “Manus Dei”, které jako by vypadlo z nějakého alba nizozemské Epiky (když si vzpomenu, jak skvělé otvíráky nabízejí “The Black Halo” nebo “Poetry for the Poisoned”, je mi smutno), již zmíněný cajdák “Song for Jolee” nebo rádoby vrchol alba v podobě skoro devítiminutové třídílné skladby “Prodigal Son”. Co mi ale vadí obecně a napříč celým albem, to jsou kytarová sóla. Ne že by byla špatná, ale opět jsou taková obyčejná, zaměnitelná a hlavně mi přijde, že jsou vytržená z kontextu skladeb a nejsou na ně nijak organicky napojena, jak bývalo zvykem na dřívějších počinech. Zkrátka se tam vyskytují tak nějak ad hoc, a to nedělá dobrotu…

Kamelot natočili desku která má i přes různá negativa svoje nezpochybnitelné kvality, v rámci žánru určitě patří k sice nikterak závratnému, ale pořád nadprůměru, a dovedu si představit, že jedinci tvorbou Kamelot dosud nepolíbení z ní budou nadšeni. Bohužel, “Silverthorn” postrádá drtivou většinu toho, čím byli Kamelot tak výjimeční, a to ji řadí na roveň nahrávek nespočtu dalších kapel, které nejsou výjimečné zhola ničím. A je to ohromná škoda, protože právě Kamelot byli a snad pořád ještě jsou tou kapelou, od které jsem si sliboval další a další posouvání hranic jinak poměrně zatuchlého žánru… Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale to nejdůležitější zaznělo a mně se moc nechce vytahovat na světlo všechny byť sebemenší detaily desky, kterou mě jedna z mých srdcových kapel hodně zklamala. Nezbývá tedy než doufat, že se Kamelot na další desce pochlapí a přijdou s materiálem, který se bude moci směle postavit tomu nejlepšímu, co v posledních letech dovedli stvořit. To “Silverthorn” bohužel v žádném případě nemůže.


Další názory:

Dost velké zklamání a oproti dvěma předcházejícím deskám obrovský propad. Bohužel je “Silverthorn” v rámci žánru spíš průměrný počin, což u Kamelot nebývalo zvykem, a na poměry samotné skupiny bych se nahrávku nebál označit za hodně slabou. Nemám sice nastudované úplně všechno, co kdy kapela vydala, nicméně z toho, co jsem slyšel, je “Silverthorn” jednoznačně nejhorší. Neřekl bych, že tento stav padá na hlavu nového zpěváka Tommyho Karevika, tedy alespoň ne přímo, protože ten se podle všeho snaží a navíc, co si budeme povídat, zní téměř jako dvojník svého předchůdce Roye Khana. Spíš jako by se zbytek skupiny rozhodl kvůli výměně mezi fanoušky hodně oblíbeného frontmana vsadit s nováčkem na co největší jistotu, udělat co nejmíň neškodné a co nejvíc líbivé album, hlavně žádné experimenty, což je obrovský rozdíl oproti “Poetry for the Poisoned”, kde se Kamelot snažili (a poměrně úspěšně) znít vedle ostatních kapel svého stylu jasně rozpoznatelně a ne úplně předvídatelně, nebáli se oživujících prvků a zajímavých nápadů. “Silverthorn” je ovšem pravý opak, čili naprosto neobjevné, zaměnitelné a veskrze ničím zajímavé power metalové album.
H.

Kamelot stáli před “Silverthorn” v dosti nepříjemné situaci. Změna vokalisty je vždycky citlivou záležitostí (zejména pro konzervativní fanoušky), a s přihlédnutím ke svým posluchačům se rozhodli vypořádat se s tímto faktem tak konzervativně, jak jen to šlo. Nový zpěvák Tommy Karevik je totiž naprostým klonem svého předchůdce, skvělého Roye Khana. Chápu, že volba padla právě na něj, protože není vůbec marný, ale místo toho, aby se kapela mohla svým výrazem trošku posunout, zůstala stát na místě, stejně jako na předchozím “Poetry for the Poisoned”, které už zdaleka nebylo peckou, jaká by se od kapely takového formátu očekávala. Něco se však “Silverthorn” upřít nedá. Pompéznost a technická propracovanost. Přestože nejsou skladby skladatelsky žádný zázrak, tak znějí skutečně bombasticky, zvláště díky doprovodným vokálům, šikovným orchestracím a třeba i dětskému sboru v titulce, což jsou všechno momenty, které z průměrných písní udělaly alespoň dobře znějící průměrné písně. Nemůžu si pomoct, ale já spokojený určitě nejsem. Čekal jsem mnohem víc a “Silverthorn” ve mně zanechává dojem bravurně zvládnuté sázky na jistotu, kterou si mě Kamelot nezískali. Snad příště, protože by byla veliká škoda nad talentovanými Amíky zlomit definitivně hůl.
Kaša


Ill Niño – Epidemia

Ill Niño - Epidemia
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Victory Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Chceme být tvrdší! Jo, to je ono, včera nám nechtěli nalejt, protože jsme se tvářili jako slečinky. Jasně, vyhodíme všechny ty solidní texty a místo nich tam narveme jenom klišé. Cože? Jo no jo, ty naše latinský prvky… myslíte, že je ještě vůbec někdo chce? Máte pravdu, taky bych řekl, že o ně nikdo nestojí. Tak víte co? Uděláme z toho jenom další průměrnou řezanici, která neví, kam by se natáhla…” – zápis z porady Ill Niño při produkci desky “Epidemia”.

A zatímco metaloví Ill Niño ve své době představovali také jistou formu epidemie, ještě teplá deska s cejchem “Epidemia” nepůsobí v davech fanoušků hysterické reakce ani tak z důvodu spokojenosti, jako spíše z důvodu naprosté průměrnosti. Skutečně, natolik charakterističtí a divocí zástupci Latinské Ameriky momentálně nenabízí nic ze své exotické unikátnosti. Mají to v sobě, očividně v jejich žilách stále proudí ta nespoutaná a cizokrajná a nu-metalem ředěná krev. Jen se zdá, že ji prodávají ve špatné krevní bance.

Kombinace temných a tvrdých vlivů plošně zasáhla celou desku, a zatímco některým songům dokonale svědčí, převážná část nebyla tímto zásahem poznamenána úplně adekvátně. A tak se může “Epidemia” směle usadit na trůnu instrumentálně nejsilnější a dosud nejtemnější desky kapely. Kompromisem za získání takového statusu je pak propad do vod průměrnosti, kterou těsně nad hladinu vyzdvihuje jen několik málo relativně zábavných písní.

“Death Wants More” není nijak originální, její tempo, refrén a jednoduchost ovšem stojí v zástupu těch zapamatovatelných částí desky. Veškeré vály postačí na nenáročný poslech, právě diverzita písní je na tak zoufalé úrovni, že se až divíte, jak se kapela dostala k takovému výsledku. Deska postrádá náboj, i když je postavená na tempu větším než rychlém. Postrádá i jakýkoliv pamětihodný moment, který by vás převezl až na druhou stranu řeky přímo k Ill Niño.

I přesto ovšem narazíte na několik experimentů, které vede za ruku song “La Epidemia”, deathcorem napuštěná řezanice, ve které si vedlejší roli střihnul Frankie Palmeri, zpěvák zdivočelé smečky Emmure. Střídání hlubokých growlů a prasečího kvičení funguje, na koncerty je jako dělaná. Obecně se dá říci, že všechna ta tvrdost měla Ill Niño poslat novým kariérním směrem. Všech těch latinských prvků ovšem ubylo, a ačkoliv se v průběhu poslechu setkáte s akustickými kytarami a rytmy Latinské Ameriky, těm nejslavnějším dobám plným slávy již dávno odzvonilo.


Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1

Stone Sour - House of Gold & Bones - Part 1
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Gone Sovereign
02. Absolute Zero
03. A Rumor of Skin
04. The Travelers, Pt. 1
05. Tired
06. RU486
07. My Name Is Allen
08. Taciturn
09. Influence of a Drowsy God
10. The Travelers, Pt. 2
11. Last of the Real

Hodnocení:
Maggot – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by čekal, že se pro ten pravý, hořkostí nasáklý příběh budeme muset vydat do Iowy, do neméně hořké domoviny Corey Taylora, charakteru s (opět) neslavně hořkým dětstvím. On a jeho pětičlenná hard rocková smečka Stone Sour na konci října vypustili do výběhu s hlodavci hladovou kočku jménem “House of Gold & Bones – Part 1”, první část konceptuálně naladěné desky, jež má potenciál ohýbat hudební průmysl. Pokud hledáte takřka perfektní zvukový projev osobnosti blízké géniovi, noví Stone Sour vás o svých kvalitách přesvědčí mírou vrchovatou.

A tak se sluší “House of Gold & Bones” sjet hezky postupně, možná až lineárně. Píseň po písni, slovo po slovu. Pokud nemáte srdce z kamene a mozek absolutně odkrvený, ať už z jakékoliv příčiny, s plynutím desky by se vám měl v mysli odehrávat strastiplný příběh člověka, jenž by vám měl být z určitého pohledu blízký. Na základech této premisy deska vznikla, Taylor a spol. měli jasnou vizi, která v praxi funguje na výbornou a není žádný tajemstvím, že Corey, jakožto autor lyriky, vychází ze svého nejhlubšího nitra a zkušeností.

Což z nové image Stone Sour nedělá vyměklou pozérskou břečku. Pokud “House of Gold & Bones” něčím vyzařuje, je to právě nepopsatelně originální a precizní aura vyspělé kapely, kterou nelze popsat konvenčními slovy. Písně “Gone Sovereign” a “Absolute Zero” otevírají celé představení více než přesvědčivě, a zatímco první jmenovaná jde přímo k jádru pudla, “Absolute Zero” útočí jedním z nejchytlavějších refrénů poslední doby. Ostatně, téma “neutrálního člověka” je stále na pořadu dne.

Zbylá část desky jasně odkazuje na sílu Taylorova vyčištěného i silně zrnitého hlasu, mezi jehož tóny přeskakuje stejně precizně, jako řezník bourá prasata. Dlouho před vydáním desky se ovšem mluvilo o tom, že bude tento počin odkazovat i na klasiky typu Alice in Chains, což se v aktuální realitě mohutně projevuje zejména na instrumentální podobě desky, speciálně tedy na kytarách. Ne vždy budete mít pocit, že se do určité pasáže hodí, o to více si přítomnost pisklavých a ostrých riffů užijete v moment, kdy jim bezvýhradně podlehnete.

Stone Sour se vynikajícím způsobem podařilo pospojovat normálně neslučitelné hard rockové až metalové vály s baladami, které vám při hlubším poslechu vženou slzy do očí. Ve všech případech a za doprovodu všech těch rozdílů ovšem platí, že vše, od vokálů, přes kytary až po bicí, je nahráno s chirurgickou precizností a sterilní čistotou dámských toalet. Příkladem budiž (můj osobní vítěz) například song “Tired”, jehož příběhové pozadí dokonale vychází ze života každého z nás – strach z dospívání, strasti běžného života a zříkání se zodpovědnosti. Doprovod v podobě smyčcového orchestru jen vyzdvihuje harmonické až orgastické pocity při poslechu písně.

Abychom jen nehráli na tu ladnou strunu, Stone Sour mají na skladě i několik šlapavých… “RU486” je perfektním příkladem rychlé a nekompromisní skladby s potenciálem pohřbívat zaživa a ještě tančit na hrobech. Doprovázená silně egoistickou “My Name Is Allen” tvoří dokonalý pár na páteční bály v doprovodu vybrané společnosti.

Potemnělá “Influence of a Drowsy God” je pak přesným protikladem takové “The Travelers” (přítomná v ostrém i akustickém provedení) a náznakem toho, jakým směrem se může myšlení člověka jako jedince během zlomku vteřiny stočit. “House of Gold & Bones” není jen hudební album, je to audiovizuální majstrštyk. Proč zrovna vizuální? S troškou představivosti si na jeho základech vytvoříte příběh stejně temný jako prosluněný nadějí, což ostatně vyzdvihuje i komiks, který příští rok vyjde po boku druhé části. Pokud vám tedy někdo řekne, že Stone Sour vytvořili nudnou, nebo nedejbože špatnou desku, máte bezvýhradní právo jej udeřit nejbližším tupým předmětem.


Další názory:

Sice nemůžu tvrdit, že by “House of Gold & Bones – Part 1” bylo špatné, přesto ani náhodou nesdílím tak obrovské nadšení jako kolega nade mnou, dokonce ani takové jako kolega pode mnou. V žádném případě v nahrávce nevidím nic výjimečného nebo převratného, je to jen vcelku pohodová rocková deska, která se dobře poslouchá, nic víc, nic míň. I tak je ovšem rozhodně lepší než předcházející “Audio Secrecy”, z něhož si sice už moc nepamatuju, jelikož nejsem takový masochista, abych to měl potřebu znovu poslouchat, ale vím dost jistě, že mě album opravdu hodně nudilo a že bylo na můj vkus plné teplých cajdáků. Těm se sice v pár případech nevyhlo ani “House of Gold & Bones – Part 1” – ostatně je to v tomhle žánru asi taková povinnost – nicméně zde nejsou až tak moc otravné, aby je člověk nepřežil (vlastně kromě “Taciturn”, kterou jsem při poslechu nemilosrdně přeskakoval – to je hnůj). Zbytek songů už má ale docela solidní odpich a poslouchá se úplně v pohodě, byť to není nic, z čeho bych si sednul na zadní kapsy kalhot. Pokud bychom se měli bavit o nějakých vrcholech, asi bych volil úvodní dvojici “Gone Sovereign” a “Absolute Zero”, dále pak “RU486” a nakonec “Last of the Real”.
H.

S každým dalším albem zní ostřílení mazáci ze Stone Sour vyzráleji a vyzráleji. První díl koncepčního dvojalba “House of Gold & Bones” je toho jasným důkazem. Po povedeném, leč trošku rozmělněném “Audio Secrecy” je novinka trefou do černého. Nemůžu sice potvrdit velkohubá prohlášení Coreyho Taylora, který nové album popsal jako srážku “Dirt” od Alice in Chains a “The Wall” od Pink Floyd, ale borci se rozhodně nemají za co stydět. Skladby na “House of Gold & Bones – Part 1” jsou téměř dokonalým spojením hutnějších metalových pasáží s melodickými rockovými momenty. Parta kolem pěvce maskovaných Slipknot dokazuje, že i mainstreamový metal se dá dělat chytře a bez nějaké vlezlosti. Úvodní singlovou “Gone Sovereign” dokonce považuji za nejlepší skladbu kapely vůbec. Teď nemluvím jen o zmíněné skladbě, ale o albu jako celku – vývoj od minula je znatelný jak v rovině skladatelské, tak v Coreyho hlasu, který doslova zraje jako dobré víno. Ať si kdo chce říká co chce, ale má našlápnuto k tomu, aby se stal jedním z nejvýraznějších vokalistů své doby (pokud jim už není). Při poslechu jsem se neskutečně bavil a těžko bych hledal slabší momenty. Uvidíme, jak dopadne pokračování, které je v plánu na příští rok, ale pokud pětice dokáže, že druhý díl nebude pouze kolekcí zbytků a nedodělků, tak se máme opravdu na co těšit.
Kaša


Dethklok – Dethalbum III

Dethklok - Dethalbum III
Země: USA
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 16.10.2012
Label: Williams Street Records

Tracklist:
01. I Ejaculate Fire
02. Crush the Industry
03. Andromeda
04. The Galaxy
05. Starved
06. Killstardo Abominate
07. Ghostqueen
08. Impeach God
09. Biological Warfare
10. Skyhunter
11. The Hammer
12. Rejoin

Hodnocení: 6/10

Odkazy:

K recenzi třetího alba animovaných death metalistů Dethklok jsem přistupoval s mírným respektem. Není to způsobeno neznalostí dosavadní tvorby, nebo že by snad počiny tvůrce tohoto fiktivního seskupení, všeuměla a multiinstrumentalisty Brandona Smalla, byla natolik velký oříšek, že bych si s ní nevěděl rady. Kdepak. Fanoušek znalý jména Dethklok jistě zná taky pojem Metalocalypse, čili animovaný seriál o zmíněné kapele, jež je slavnější než samotní Beatles. Přiznám se, že jsem neviděl jediný díl tohoto seriálu, a právě proto jsem se obával, že nemusím “Dethalbum III” pochopit a zanechá ve mně stejné dojmy jako jeho předchůdci “The Dethalbum” a “Dethalbum II”, které bych po několika posleších, kdy jsem k nim přistupoval čistě z vlastní zvědavosti, označil jako čistě průměrné melodické death metalové alba, ve kterých se střetává americká přímočarost s evropskou death metalovou melodikou.

A jak jsem předpokládal, tak se také stalo. Pokud zdroje nelhaly, tak písně obsažené na “Dethalbum III” pochází z jednotlivých dílů druhé, třetí a čtvrté série Metalocalypse, takže pro fanoušky seriálu nic nového pod sluncem. My ostatní, kteří nemáme s Metalocalypse žádné zkušenosti, jsme se museli nechat překvapit, co třetí počin smyšlené kapely přinese. Možná si říkáte, co mě vlastně na Dethklok přitahuje, když nesleduju seriál a ani hudebně mi nepřijde tvorba téhle pětice ničím výjimečná a nezapomenutelná. Abych pravdu řekl, tak si sám nejsem úplně jistý, ale každopádně musím uznat, že i když tu mluvíme vlastně o docela průměrném death metalu, tak to není úplně marná snaha. Jak po hudební, tak textové stránce se jedná o příjemně poslouchatelné počiny, přičemž u té textové části rovnou předesílám, že neznalost angličtiny se v tomto případě neomlouvá, protože veskrze zajímavé a mnohdy i vtipné texty tvoří podstatnou část know-how Dethklok.

Pojďme si konečně představit, s kým vlastně máme tu čest. Bez jakýchkoli personálních rošád tvoří po celou dobu své existence Dethklok zpěvák Nathan Explosion, kytaristé Skwisgaar Skwigelf a Toki Wartooth, basák William Murderface a konečně bubeník Pickles (alter ego bubenické legendy Genea Hoglana). Dvanáctka death metalových vypalovaček se pohybuje na hranici čtyř, pěti minut, což je tak akorát na to, aby na vás skladba vlítla, chytla, rozdrtila, co může, a jelo se zase vesele dál. Žádné experimenty, žádné zvraty. Co by mohlo být pro někoho překvapivé, je způsob, jakým dokázal Brandon Small vzít tak vážný styl jako death metal a změnit jej v téměř parodický “deth metal”, ovšem při zachování hudební vážnosti, takže to zase nezní jako vyložená prdel, kterou nelze brát vůbec vážně.

Za zvuků mocného intra se rozjíždí úvodní skladba “I Ejaculate Fire”, ke které vznikl “výpravný” videoklip, kdy už podle názvu písně můžete tušit, o co v něm půjde. Celou písní se táhne chytlavý ústřední riff, který se v mezihrách melodicky podbarví a s přičiněním mistra Hoglana a.k.a. Picklese máme co dočinění s typickou death metalovou vypalovačkou, která by se mohla při troše dobré vůle ocitnout na albu přeceňovaných Amon Amarth. Nathan Explosion má v hrdle napalm a zní jako směs Mikaela Åkerfeldta, jak jej známe z Bloodbath, a Johana Hegga ze zmíněných Amon Amarth. Krom singlovky se dá na albu najít ještě několik povedených skladeb, přičemž já osobně bych vyzdvihl zejména kytarově melodickou “Crush the Industry”, “Andromeda”, “Skyhunter” nebo skočnou “The Hammer”. Nejen v těchto zmíněných skladbách, ale i většině dalších si přijdou na své zvláště milovníci přímočarých kytarových riffů, melodických vyhrávek a nezaměnitelné práce Genea Hoglana, jehož sypačky se už na minulých počinech staly jedním z poznávacích znamení Dethklok spolu s charakteristickým vokálem Nathana Explosiona. V každé skladbě by si posluchač, který už má něco za sebou, dokázal identifikovat momenty, které připomínají legendy žánru jako Obituary, Six Feet Under či Cannibal Corpse. Ač bych to nečekal, tak mě nejvíc zklamaly kratší úderky “Killstardo Abominate” a “Impeach God”, jež nemají čím překvapit, přestože v té první zazní klávesové momenty, ne nepodobné těm z “Alien” neaktivních Strapping Young Lad. Abych neopomněl technickou stránku, tak zvukově je na tom “Dethalbum III” velmi dobře a všechny nástroje jsou krásně čitelné. Musím smeknout klobouk před uměním Brandona Smalla, který si krom rytmické sekce obstaral všechny nástroje včetně kompozice veškerého materiálu úplně sám.

Celkem padesát minut není žádným utrpením a třetím “Dethalbem” se dá prokousat bez sebemenších problémů. Jasně, Brandon Small není adeptem na cenu za inovaci roku, ale musím uznat, že už jsem letos slyšel daleko horší death metalová alba a navíc se nedomnívám, že záměrem bylo vytvořit něco víc, než vlastní interpretaci klasických death metalových postupů. Stejně jako v mnoha jiných případech, i novinkou Dethklok cloumá nevyrovnanost a neschopnost přinést větší množství zajímavých momentů, u kterých by člověk zíral s otevřenou hubou. Takhle je sice “Dethalbum III” dobře zvládnutým cvičením na téma klasická death metalová škola, ale hlubší dojem ve mně nezanechalo. Kdo ví, možná je problém v tom, že si ke mně stále seriál Metalocalypse nenašel tu pověstnou cestičku, pak je pravděpodobné, že bych si hudbu Dethklok užíval víc. K mému lehce nadprůměrnému hodnocení bych proto doporučil fanouškům zmíněného seriálu přičíst ještě nějaký ten bodík navíc.