 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 43:47 Odkazy: –
|
Američtí Uškumgallu jsou jedna z několika kapel labelu Vrasubatlat, v jehož čele stojí R. F., kterého také podezírám, že je ústředním autorem hudby nejen zde, ale i v dalších spřízněných projektech. Chlap evidentně nemá o nápady nouzi, ale ty na mě prozatím působily dostatečně poutavě, a tudíž má smysl si Uškumgallu, Urzeit, Dagger Lust, Serum Dreg nebo Triumvir Foul někdy pustit. Někoho snad naláká i hudebníkova účast ve známých Ash Borer, ale vězte, že „Rotten Limbs in Dreams of Blood“ a vůbec všechny ostatní kapely Vrasubatlat nabízejí poněkud jiné porce hnusu.
Přirovnání ke konkrétním kapelám dokáže práci ulehčit, ale v případě Uškumgallu mám problém. Jistou spřízněnost cítím možná tak s americkými Arizmenda nebo Kuxan Suum, tedy skupinami z okruhu Crepusculo negro / The Black Twilight Circle. Ono samotné fungování kapel okolo Vrasubatlat mi model Crepusculo negro (a vůbec dalších podobných kruhů, legií apod.) připomíná tím, jak si pár hyperaktivních hudebníků v čele s magorem největším navzájem vypomáhá v x projektech. Ale tím bych přirovnání rychle utnul.
Je-li pro někoho black metal v prvé řadě o atmosféře, tak Uškumgallu, jak už sám název „Shnilé údy a sny o krvi“ napovídá, vytvářejí trýznivé a zvrácené vize. Čehož ale kapela dosahuje trochu jinak než by někdo možná čekal. Úvodní setkání může navodit trochu jiný dojem, ale pomalá tempa a disharmonické vybrnkávačky jsou tu především tím pomyslným kořením, takže jakmile se prokoušete úvodní skladbou, můžete se těšit, že vás „Rotten Limbs“ praští drátem přes koule. Ono zhnusení, splín a depréze tedy nejsou příliš podobné tomu, co si na člověku občas rádo pošmákne ve tři ráno za bezesné noci, ale spíše si to představuji jako něco, čemu by čelil nějaký protagonista „Silent Hillu“ s rezavou tyčí v ruce. Ano, deprimující beznaděj zdejší tóny a rytmy definuje, ale je tu taky dost slušná porce natlakovaného násilí vedeného ani ne tak vůči sobě jako proti oněm démonům. Katarze jak vyšitá.
„Rotten Limbs and Dreams of Blood“ je variabilní deska ve smyslu, že základní jednoduchý recept představuje s každou písní jinak. A každá skladba s těmi několika málo nápady zachází výborně. Uplácat sedmi-až-devítiminutovou skladbu ze dvou, tří riffů je podle mého názoru, který dost pošramotily zástupy třetiřadých kopírek Burzum, opravdu o hubu. Ale světe div se, ono to tady fakt funguje. Nejsou tu motivy, které by mi ve své základní formě odstřelily mozek, ale Uškumgallu jsou velice důvtipní v tom, jak neustále poskytují různé perspektivy toho samého. Nejen proto mi deska přijde dostatečně poutavá. Velkým plusem je i autentičnost a nasazení, s nimiž jsou výše uvedené emoce předneseny. Vokály jsou prostě zoufalé a vzteklé v tom nejlepším slova smyslu, a posluchači tak umožňují se do hudby lépe vcítit.
Extrémních hlubin či výšin, které jste určitě pocítili s jinými kapelami, Uškumgallu dle mého názoru nedosahují, ale album svůj smysl má. Nebudeme přece poslouchat dokolečka dvacet oblíbených nahrávek, ale občas je proložíme něčím, co nám ty naše oblíbené prožitky a motivy poskytne trochu jinak, ne? To jen tak krátce o desce, která by si asi zasloužila více slov, ale pořád lepší, než kdybychom ji tu neměli vůbec. Zmaru zdar.