Archiv štítku: Vader

Vader – The Empire

Vader - The Empire

Země: Polsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: uclear Blast

Tracklist:
01. Angels of Steel
02. Tempest
03. Prayer to the God of War
04. Iron Reign
05. No Gravity
06. Genocidius
07. The Army-Geddon
08. Feel My Pain
09. Parabellum
10. Send Me Back to Hell

Hrací doba: 33:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řekněme si to na rovinu… Vader jsou dnes už taková instituce tvrdě metalové scény, že její nový počin dokáže překvapit jen opravdu málokoho. Po 33 letech fungování a desítce studiových alb se nových postupů vymyslet příliš nedá, a jestli může kapela na něco spoléhat, tak je to pilování dosavadních zkušeností a pravidelný přísun poctivé tvorby, která cílí na skalní fanouškovské jádro. A mám takový dojem, že Vader se právě v tomto modelu zhlédli a nejpozději od „Necropolis“ z roku 2009 vydávají jedno „best-of“ za druhým, a přesto jim to prochází bez sebemenších problémů. Novinka „The Empire“ nepřináší v tomto ohledu pochopitelně žádnou změnu a právě této jedenácté řadovce v bohaté diskografii polských titánů se dnes budu věnovat.

Není to tak dlouho, co Vader vydali ochutnávkové EP „Iron Times“. To jsem v recenzi sice shodil jako naprosto zbytečný počin, na nějž jsem rychle zapomněl, ale z představené dvojice nových skladeb bylo zřejmé, že novinka Vader bude jiná. Jiná, ale přesto zanechává prakticky totožný dojem jako dosavadní počiny. „The Empire“ je oproti předchůdcům počin jistě thrashovější a řekl bych, že i taková vzdušnější. Ačkoli je v případě Vader mezi tou thrashovou rubanicí a deathmetalovou oldschoolovou jízdou velmi tenká linka a je v podstatě jedno, jakým směrem si album zaškatulkujete, tak lehká změna oproti „Tibi et igni“ a „Welcome to the Morbid Reich“ slyšet je.

„The Empire“ nemá tak do šíře roztahaný a hutný zvuk a mám dojem, že Poláci se tentokrát soustředí spíš na údernost a přímočarost, ale není to nic, co bych Vader nějak vytýkal. Ano, mám radši klasičtější deathmetalový sound z „Welcome to the Morbid Reich“ a několika starších počinů, ale novinka zní parádně. Čistá, přesto oldschoolově špinavá. Nevím, jak lépe to vyjádřit, ale z technického hlediska není zvuku nic moc co vytknout, a pokud budu mluvit jen za sebe, tak jsem si poslech užíval. Nejen tedy z pohledu finálního zvukového kabátku, ale zejména díky samotné hudební náplni.

Ta totiž není vůbec špatná. Jasně, chtít po Piotrovi horkou jehlou spíchnutou desku plnou vaty je při jeho pracovitosti a pořád ještě dostatečné dávce sebekritiky, kdy stále dokáže říct, co je pro Vader dobré a co ne, zbytečné. Vader si jenom díky svému hlavnímu tahounovi drží status polské metalové legendy, na níž je spoleh. „The Empire“ mě sice zklamalo nepěkným obalem, který vypadá jako vykrádačka seriálu „Hra o trůny“, ale to ostatní, co se za tmavě modrým přebalem skrývá, je veskrze povedené.

Co říci k jednotlivým skladbám? Jsou to prostě Vader vypalovačky se vším, co k tomu patří. Veškerá síla písní leží na základních stavební prvcích Piotrovy tvorby, kam patří samozřejmě nezaměnitelný vokál této polské ikony a kytarové riffy. Ty se můžou zdát na první poslech prostší, ale ty jednoduché kytarové odrhovačky, jež jsou ke slyšení v „Prayer to the God of War“ či „Feel My Pain“, ve vztahu k celkové náladě desky pasují bez problémů. Zejména již dříve uvolněná „Prayer to the God of War“ je hitovka jako prase a nemám problém přiznat, že právě na tuhle věc se i po množství poslechů těším pořád ze všech nejvíc. Rychlá, úderná a chytlavá thrashová hitovka s deathmetalovým nádechem je přesně to, co chci od Vader aktuálně poslouchat. Přestože lze tenhle strohý popis aplikovat na většinu písní desky, tato úderná věc má u mě rezervovánu zvláštní pozici.

Vader

První polovina „The Empire“ je vůbec celkově velmi povedená. Od úvodní nátlaku „Angel of Steel“ s parádním oldschoolovým riffem, přes rychlovku jménem „Tempest“ až po pátou „No Gravity“ nemá placka žádné slabé místo a uhání jako splašená bestie. Naproti tomu zbytečně zpomalená „The Army-Geddon“, jež dodává asi nejvíc klasické deathmetalové atmosféry, mě zas tak moc nevzala. Obsahuje prakticky totéž co ostatní vály, ale zejména díky repetitivnosti v první polovině mi přijde zbytečně roztahaná.

V druhé polovině nahrávky si však Vader rychle napraví reputaci dalším přísunem povedených věcí. Tou první je další rychlejší kus jménem „Parabellum“, jenž byl taky představen na nedávném EP „Iron Times“. Další je pak skvělá hymna „Feel My Pain“, v níž Piotr zamyšleně frázuje, a hutný kytarový motiv tuto píseň žene kupředu. Málem bych zapomněl na dost dobrou deathmetalovou hitovku „Genocidus“, u níž si nemůžu pomoct, ale kytarové melodie místy evokují motiv z „Hvězdných válek“. Ten detail je skryt za stěnu intenzivních kytarových riffů a nasraného Piotra, ale zaregistrovat se dá. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce, která za poslech stojí!

V souvislosti s Vader jsem to už určitě nejednou použil, ale Piotrovo dítě je jako smečka hladových psů, kteří umí kousat, ale novým kouskům je nenaučíte. Vždycky se nabízí otázka, jestli je to pro skupinu takového věhlasu na evropské deathmetalové scéně dost. Já zastávám názor, že dokud budou Vader vypouštět mezi své fanoušky takto kvalitně provedené nahrávky, tak budu přehlížet fakt, že to je prakticky pořád to samé. I díky krátké stopáži uteče „The Empire“ velmi rychle, skoro až bez povšimnutí, a nečiní tak žádný problém pustit si jej v jednom tahu i dvakrát za sebou. Rozhodně palec nahoru.


Vader – Iron Times

Vader - Iron Times

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.8.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Parabellum
02. Prayer to the God of War
03. Pięść i stal [Panzer X cover]
04. Overkill [Motörhead cover]

Hrací doba: 13:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se polským velikánům Vader a zejména jejích lídrovi Peterovi nedá něco upřít, tak je to neúnavnost a pracovitost, s jakou ke své kariéře přistupují. Takto pracovitou partu, jež své fanoušky pravidelně zásobuje novými (i když ne řadovými) alby, byste na poli mainstreamového death metalu hledali jen těžko. Od vydání poslední řadové desky „Tibi et igni“ uběhly zhruba dva roky, vypuštění nového počinu „The Empire“ je na dohled, a přesto Vader přispěchali s EP „Iron Times“, jež je další z řady menších výplní jejich bohaté diskografie a kterému se podívám na zoubek.

Když už jsem nakousl onu pracovitost, tak je nutno říct, že Vader již koncem loňského roku vydali album předělávek „Future of the Past II – Hell in the East“, v němž se na rozdíl od prvního dílu z roku 1996 zaměřili ani ne tak na známé hity svých oblíbenců, ale na zapadlé kapely bývalého východního bloku, mezi nimiž převládají polské skupiny, ovšem dostalo se třeba i na Krabathor a jejich klasiku „Totální destrukce“. Zpět ale k „Iron Times“, jež má na rozdíl od zmíněného počinu plného coverů fungovat zejména jako lákadlo na „The Empire“, které si svou cestu mezi posluchače proklestí začátkem listopadu. Hlavní otázka tedy je, zda má toto čtyřskladové EP nějaký smysl, nebo je to jen další z řady pokusů, jak od skalních vylákat nějaké chechtáky.

Abych pravdu řekl, tak si myslím, že bez „Iron Times“ by se dalo úplně s klidným srdcem žít, protože krom ústřední skladby „Prayer to the God of War“ neobsahuje moment, kvůli němuž bych se měl do tohoto EP pouštět dobrovolně někdy v budoucnu. Začnu však od jeho druhé poloviny, kterou tvoří covery. Což o to, předělávky z dílny Vader mám docela rád a třeba zmíněná dvojice alb „Future of the Past“ je v tomto ohledu solidní prací na dané téma, ale při poslechu „Iron Times“ jsem nepřišel na chuť ani „Pięść i stal“ od Panzer X a už vůbec ne „Overkill“ od Motörhead. V originále znám pouze druhou jmenovanou, takže k „Pięść i stal“ jen tolik, že je to slušná hitovka ve středním tempu. Co se „Overkill“ týče, jsem toho názoru, že s takovou klasikou si to chce trochu pohrát, aby dostala nový rozměr, protože takhle je to jen tvrdší verze legendární písně, jež měla v podání Lemmyho party mnohem větší koule.

To hlavní na „Iron Times“ se však nachází v první polovině, již tvoří dvojice nových písní „Parabellum“ a „Prayer to the God of War“, jež se samozřejmě objeví na novém albu. Každá z nich představuje trochu odlišný pohled na tvorbu Vader, jak ji pánové na posledních albech prezentují. „Parabellum“ je klasický deathmetalový vál v rychlém tempu, tedy přesně to, co umí Vader nejlíp. Mně se ovšem o malý kousek víc líbí následující „Prayer to the God of War“, která dokazuje, že thrash metal koluje Peterovi v žilách skoro stejně silně jako death metal. Netvrdím, že je to vrchol umění a zejména přímočaré kytary připomínají kteroukoli kapelu ze zapadákova, ovšem jako celek je to takový nářez, až jsem si ji z celého EP oblíbil nejvíc a jen kvůli ní jej nakonec otočil víc než jednou.

Nepochybuji o tom, že „The Empire“ bude maso, jímž Vader navážou na své poslední počiny a potvrdí tak svůj status jedné z největších polských metalových kapel, ale ruku na srdce: kdyby „Iron Times“ nikdy nespatřilo světlo světa, tak se vůbec nic nestane. Zbytečná záležitost, na niž si po týdnu nevzpomenu.


Redakční eintopf #83 – prosinec 2015

Baroness - Purple
Nejočekávanější album měsíce:
Baroness – Purple


H.:
1. Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity
2. The Devil & the Universe – Benedicere
3. Secrets of the Moon – Sun

Kaša:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun

nK_!:
1. Vader – Future of the Past II – Hell in the East

Atreides:
1. Sunn O))) – Kannon

Skvrn:
1. Monolithe – Epsilon Aurigae

Onotius:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun
3. Sunn O))) – Kannon

Prosinec 2015 je, jak se zdá, trochu rozporuplný. Zatímco někteří si vískají, že takhle silný závěrečný měsíc roku nebyl, kam až eintopfová historie sahá, jiným to stále nestačí a jen frflají, že je to furt nuda. Tak či onak, něco málo si přece jen každý z nás našel (byť v některých případech je to doslova málo), ale to už posuďte sami níže. V úvodu totiž zbývá dodat už jen to, že nejvíc bodů tentokrát nasbírala deska „Purple“ (nikoliv však „Deep Purple“ – skutečně jen „Purple“) od zámořských stoner / sludge metalistů Baroness

H.

H.:

Je to každoroční evergreen – prosinec je co do nové muziky slabý, hovno tam vychází. Alespoň tedy v našich oblíbených žánrech, protože mezi komerčním zvěrstvem je to naopak oblíbené období, v němž se sváteční kýč zneužívá ke zvýšení prodejnosti. Ale letos, přátelé, je to jinak, protože tenhle prosinec bude hodně silný i v podzemních vodách (podle mě snad nejsilnější za celou dobu, co ty eintopfy píšeme) – s naprosto klidným srdcem mohu říct, že tentokrát jsem se ani do třech předepsaných pozic v eintopfu nevešel a hned několik alb, na něž jsem tuze zvědavý, jsem musel opomenout. Nicméně, pojďme na věc. Největší očekávání mám vůči druhé desce psychedelických rockerů Yuri Gagarin ze Švédska. Bezejmenný debut byl skvělý, následné EP bylo stále solidní, takže na „At the Center of All Infinity“ mohu být klidně zvědavý – zvlášť s tak krásným přebalem (nemůžu si pomoct, mě tyhle vesmíry prostě strašně berou). Druhé místo putuje do Rakouska za okultními kozlíky The Devil & the Universe. Ashley Dayour (dále Whispers in the Shadow, Near Earth Orbit) má šílenou kadenci (ostatně, letos už to bude třetí dlouhohrající album, na němž se podílel), ale laťku si zatím drží, tak snad v podobě „Benedicere“ nepřijde zklamání, jelikož zrovna u The Devil & the Universe by mě to mrzelo. Poslední flek pak posílám na metalovou scénu a konkrétně do Německa za Secrets of the Moon, jejichž tvorba je velice zajímavá a vysoce kvalitní, tudíž i zde budu doufat, že sG a jeho smečka vydají v podobě „Sun“ další skvělý počin…

Kaša

Kaša:

V prosinci se metalová scéna pomalu a jistě ukládá ke krátkému zimnímu spánku, takže vybrat si mezi hromadou ničeho alespoň jednu nahrávku, na kterou bych se opravdu těšil, není zrovna jednoduchá záležitost. Nakonec jsem se tedy rozhodl jít cestou menšího odporu a vyzdvihnout hned dvě nahrávky, o nichž s jistotou můžu říct, že si je se zájmem poslechnu, ale v žádném případě nemůže být řeči o nějaké formě naprosté nadšenosti. Prvním jménem jsou chytří black metalisté Secrets of the Moon, jejichž předešlá placka „Seven Bells“ mě svého času bavila a od novinky „Sun“ čekám přinejmenším velmi solidní materiál. Překonat předešlý počin a jeho tíživou atmosféru bude pro Němce z mého pohledu dost těžké, ale na druhou stranu se velmi rád nechám překvapit. No, a tou druhou záležitostí, která se stala mou vyvolenou na měsíc prosinec, budiž zámořská stoner metalová čtveřice Baroness. Ti si udržují se svým kytarovým retrem relativně vysoký standard svých řadových nahrávek, a protože po minulé rozmělněnosti v podobě dvojité porce muziky pod jménem „Yellow & Green“ mají co napravovat, tak doufám, že se tentokrát kousli a „Purple“ naváže na první dvě placky „Red Album“ a „Blue Record“ a nakope nám všem zadky.

nK_!

nK_!:

Čím více se blíží konec roku, tím méně se připravuje muziky, kterou by si nK_! rád a dobrovolně poslechl. Ano, ano, oproti zbytku redakce mám opravdu vyhraněný (pro některé dost mimózní) vkus. Prosincová volba padla tedy na Vader, z jejichž tvorby jsem naposledy slyšel „Impressions in Blood“ kdysi dávno před devíti lety. „Future of the Past II“ bude album plné coverů, mezi nimiž nebude chybět ani několik českých klasických fláků, takže minimálně kvůli nim si novinku polských řezníků párkrát pustím. Na delší poslouchání to ale tentokrát zcela skepticky moc nevidím.

Atreides

Atreides:

Prosincová nadílka má v mém případě jediného výherce, kterého očekávám víc než co jiného. Sunn O))) jsou v poslední době ve formě kolaborací poměrně aktivní – stačí vzpomenout na počiny „Terrestrials“ či „Soused“. Obě alba ovšem doprovázel silný vliv druhé složky, která se na něm podílela, a vlastní přínos Sunn O))) jako by byl místy až na druhé koleji, jakkoliv šlo ve všech případech o materiál více než kvalitní. Proto mě nesmírně potěšilo, že se v závěru letošního roku dočkám další, již osmé řadovky, která by měla navázat na šest let starou desku „Monoliths & Dimensions“. Trochu se sice děsím toho, aby na velmi, velmi skrovné půlhodince dokázala „Sluníčka“ vůbec něco rozvinout, mou zvědavost a těšení to ovšem nijak nesnižuje, takže čtvrtého prosince uvidíme, zač je toho loket.

Skvrn

Skvrn:

Konec roku za dveřmi a prosinec už dokonce v nich. Vidím jeho ustaraný výraz a vyzařující pocit méněcennosti, že listopad byl s tím nížinným sněhem i pro letošek rychlejší. Ani obsah své hudební nůše neodkrývá úplně sebevědomě a vlastně není divu – je sotva z poloviny plná. Když už milý prosinec psychicky rezignuje a skromný ruksak položí s lhostejnou grimasou přede mě, z otevřeného batohu vykoukne obálka nových Sunn O))). Uznale pokyvuji hlavou a posledního z dvanácti uklidňuji, že zas tak zle přece není. Nenacházím však sílu mu do očí říct, že s touhle kapelou jsem si studiově zatím příliš nepotykal, ale co, teď zkrátka není vhodná chvíle k upřímnosti. Neuplyne však ani minuta a i upřímná radost se dostavuje. Když mi tuhle YouTube bez mého vědomí pustilo Monolithe, velmi dobře jsem se bavil a netušil, že zrovna prosinec přinese pokračování téhle doomové legrace. Každopádně, pravda to je. Z prosincového ruksaku na mě „Epsilon Aurigae“ hledí stejně upřeně jako já na něj a oči z něj spouštět na dlouho nehodlám, jelikož 11. prosinec, kdy deska vychází, je zatraceně blízko.

Onotius

Onotius:

Američtí progressive / sludge metaloví Baroness stihli od minulého alba zažít nepříjemnou dopravní nehodou, projít personální proměnou na pozici basy a bicích a nyní se hlásí s novou, opět podle barvy nazvanou deskou „Purple“.  A protože je jejich muzika parádní kombinací syrového, melodického a progresivního i psyhedelického, nemohu se dočkat, jak se letošní odstín vyvede. Dále si rozhodně nenechám ujít hned dvě slunce – v prvním případě novou desku „Sun“ německých blackových Secrets of the Moon, v případě druhém novinku ze světa ponurých zvukových koláží drone metalových Sunn O))).  Jinak se však prosinec drží v tradici slabšího listopadu, neboť mimo téhle trojice bych si asi moc nevybral.


Do Brna míří legendární Venom Inc. a Vader

Venom Inc., Vader

Venom Inc. (UK), Vader (PL), Divine Chaos (UK), Zompok (USA)
16. 10. 2015 od 20:00
Melodka, Brno 

V polovině října zamíří do brněnské Melodky dvě legendy evropského metalu, britští Venom Inc. a polští Vader. Obě kapely avizují sety poskládané ze starších desek.

Venom Inc. představují kultovní praotce black metalu v letech 1988 až 1992, kdy kapela hrála v sestavě Demolition Man (basa, zpěv), Mantas (kytara), Abaddon (bicí). Fanoušci se tak mohou těšit na koncert postavený především na albech Prime Evil (1989) a Temples Of Ice (1991). Klasické písně Venom by ale také neměly chybět.

Polští Vader, druhý headliner večera, patří už léta ke klasikům evropské death metalové scény. Na aktuálním turné slibují speciální playlist postavený na demo nahrávkách Necrolust (1987) a Morbid Reich (1990) a prvním albu The Ultimate Incantation (1992).

Jako support v Brně vystoupí melodický death/thrash Divine Chaos z Velké Británie a doom/sludge Zompok z USA.

Vstupenky na koncert Vader a Venom Inc. jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích nebo prostřednictvím webu pořadatelské agentury. Více informací hledejte na webu www.obscure.cz.

FB event: https://www.facebook.com/events/494065684081297/

Další související linky:
https://www.facebook.com/vader
https://www.facebook.com/IronSteel-Venom-Inc-1629661823931140/timeline/
https://www.facebook.com/divinechaosband
https://zompok.bandcamp.com
www.melodka.cz
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Brutal Assault 20 (Ježura)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Melechesh, Nuclear Assault, Perturbator, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Arcturus, Asphyx, Atari Teenage Riot, Enslaved, Horse the Band, Sunn O))), Svartidauði

Pátek: Candlemass, Kataklysm, Napalm Death, Primordial, Winterfylleth

Sobota: Dead Congregation, Einherjer, Lvcyfyre, Rome, Sólstafir, Vader

Tuzemský festival Brutal Assault je asi zbytečné představovat komukoli, kdo kdy zavadil o extrémnější metalové odnože a vzápětí samým zděšením nevzal nohy na ramena. Když se navíc vezme v potaz fakt, že se letos na místě ročník určující řadové číslovky objevila kulatá dvacítka, jde se jen těžko divit očekáváním, která s sebou jubilejní vydání Brutal Assaultu přineslo. A že nebyla ledajaká – pořadatelé tentokrát usoudili, že namísto jednoho velkého headlinera raději napěchují soupisku celou řadou zvučných jmen střední velikosti, a výsledkem tak byl papírově asi nejsilnější ročník, jakého jsme se v historii festivalu dočkali.

Jak to dopadlo v praxi? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Poměrně zásadním faktorem se totiž stalo naprosto pekelné horko, které provázelo návštěvníky i kapely celé čtyři dny a které v mém případě zapříčinilo radikální omezení účasti na vystoupeních neznámých kapel, což se projevilo tím, že jsem byl v areálu k zastižení až od pozdních odpoledních, místy i podvečerních hodin. Tolik na vysvětlenou, proč následující řádky obsahují vzhledem k celkové soupisce vlastně jen malé procento kapel. Pojďme si o nich ale konečně povědět něco konkrétního!


Středa:

Protože jsem letos dorazil do kempu až ve středu a nikoli o den napřed, jak bylo v posledních letech mým dobrým zvykem, zařizování nejrůznějších náležitostí mi sebralo docela dost času, ve kterém už se hrálo, takže když nepočítám Minority Sound, jež jsem poslouchal z fronty na žetony, mojí první kapelou festivalu se stali Melechesh. Na tuhle skupinu jsem se těšil docela dost a tak trochu jsem doufal, že to pánové rozjedou podobně jako před lety, když po boku Nile zahráli v Praze. To se však bohužel nestalo. Z Melechesh jsem si odnesl dojem takového normálního koncertu, který neurazí, ale vyjma stylových pokrývek hlavy a frontmanova vzezření (Ashmedi mi celou dobu připomínal jakousi blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga) také nijak zvlášť nezaujal. Opravdu dobrý byl vlastně jen závěr v podání hitovky „Rebirth of the Nemesis“ a to je trochu málo. Nebylo to zlé, ale čekal jsem rozhodně víc.

Nejsem žádný thrasher, ale na oldschoolovou partu Nuclear Assault, jejíž název před dvaceti lety posloužil jako inspirace k pojmenování festivalu, jsem chtěl zajít alespoň na chvíli, což se mi nakonec podařilo – a ta čtvrthodinka, kterou jsem ve společnosti Dana Lilkera, Johna Connellyho, Glenna Evanse a Scotta Harringtona strávil, uběhla velmi příjemně. Thrash v podání Nuclear Assault byl velmi sympatický, a když jsem odcházel na třetí stage, docela mě to mrzelo.

Italští technici Ad Nauseam, kteří byli důvodem onoho odchodu, mě však záhy přesvědčili o tom, že jsem se rozhodl správně. Sice se jednalo o absolutně civilní vystoupení bez propriet (ok, měli plachtu), pódiové performance i jakéhokoli kontaktu s publikem, ale samotná muzika stačila na to, aby mě vtáhla. Propracované kompozice a zajímavé melodie naštěstí nezabil ani zvukař, takže z toho vyšel docela výživný zážitek, za který jsem rozhodně vděčný.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Jak se začalo stmívat, pohled do programu najednou začal odhalovat opravdu velká jména. Prvním z nich byli Triptykon, jimž jsem z desky nikdy moc nepropadl (i když jsem to zase mockrát nezkoušel), ale na které jsem se stejně dost těšil – a Fischerovci se v žádném případě nezpronevěřili věhlasu, jenž se okolo nich šíří. Asi nejvýstižnější přívlastek, který mě v souvislosti s tímhle setem napadá, je „silný“ – a intenzivní to opravdu bylo snad v každém ohledu. Drtivá hudba, působivý T. G. Fischer, opět naprosto fenomenální Vanja Šlajh (jak to ta ženská dělá, to opravdu nevím, ale nikoho jiného jsem neviděl hrát na baskytaru tak strhujícím způsobem)… Asi není třeba nic dodávat, Triptykon v každém ohledu dostáli své pověsti a předvedli výborný výkon, který se s přehledem řadí mezi mojí osobní Top 3 středečního programu.

Katatonia se vrátila do Jaroměře po pouhém roce s jednoznačným cílem – nechat zapomenout na kolosální průser z 19. ročníku, kdy se koncert zvrhl spíš v přehlídku technických problémů, a jestli tehdy zazněly dohromady dvě skladby, dalo se to považovat za úspěch. Letos naštěstí k ničemu takovému nedošlo a Katatonia se předvedla ve velmi dobrém světle. Z desky mě tahle kapela nikdy moc nebavila, ale naživo to, nevím proč, funguje a zafungovalo to i tentokrát. Zpočátku jsem měl sice problém s podivnými rytmy, melodiemi i zpěvem Jonase Renkseho, ale po dvou skladbách se to všechno srovnalo (nebo jsem si zvykl) a od té doby mě to už naprosto regulérně bavilo. Za mě jednoznačně další z vrcholů dne.

Ten nejvyšší z vrcholů ale měl teprve přijít. Postaral se o něj člověk, který si říká Perturbator a který na třetí stagi půl hodiny před půlnocí rozjel zcela regulérní diskotéku. Neonové barvy, synťáky, pentagramy a jeden mírně zakřikle působící DJ v obrácené kšiltovce roztancovali narvanou halu ve velkém stylu a v Jaroměři na hodinu ožila temná, špinavá a násilná osmdesátá léta s veškerým feelingem, který k tomu patří. Bylo to skvělé, a sledovat zástupy zlometalistů trsajících na tuhle diskošku jak zběsilí, to bylo prostě k nezaplacení.

Kultovní avšak přítomností žijící Mayhem jsou z těch kapel, na než se prostě chodí alespoň ze slušnosti, což je tak trochu i můj případ, protože jsem se pořád nedokopal k tomu, abych se do tvorby téhle norské legendy proposlouchal. V dohledné době si ale možná nějaký ten vzdělávací poslech dopřeju, protože tentokrát se mi Mayhem líbili. Asi je pravda, že Attila Csihar předvedl na chlup stejné divadýlko jako posledně, stejně tak se nebudu hádat, když by někdo namítal, že to nebyl nikterak strhující výkon, ale přesto jsem si to užil a ta hudba na mě zapůsobila, takže když jsem v polospánku opouštěl areál a Mayhem mi hráli na dobrou noc, byl jsem spokojený.


Čtvrtek:

Na tomhle místě by se slušelo napsat, jak jsem odstartoval den nějakým skočným dopoledním grindem, ale pokud jste četli úvod, asi tušíte, že to tak úplně nebylo. V tom případě máte naprostou pravdu, protože v situaci, kdy kulatý žlutý Hitler proměnil areál v rozpálenou troubu už někdy okolo deváté ranní, jsme se se zbytkem výpravy svorně vybodli na kapely a radši si šli válet šunky na místní koupaliště. Plánovaný odchod na death grindové vtipálky Benighted však vzal za své díky extrémně neschopné obsluze v přilehlé restauraci, takže jsem se do areálu vrátil až v době, kdy se tvorbě kultury věnovali Horse the Band. Škatulka „nintendo metalcore“ byla vážně vtipná, samotná kapela mě také vcelku pobavila, ale na to, abych vydržel u pódia do konce setu to nestačilo, takže jsem to nelámal přes koleno.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Co se dělo v následující hodině si vlastně ani nevzpomínám. Leda tak že jsem se mihl okolo Headcrash, kteří nezněli zle, ale ani dost lákavě na to, abych setrval, takže prvním opravdu poctivě zhlédnutým čtvrtečním setem se stal ten, o nějž se postarali pošahaní Norové Arcturus, na které jsem se těšil tak, jak se na správnou srdcovku sluší a patří. A zklamaný jsem určitě neodcházel. Je sice pravda, že se těmhle hvězdoplavcům ne úplně vydařil zvuk, v němž často zanikaly housle a kytara, takže podstatnou část instrumentálních hrátek si bylo třeba domýšlet, a nepotěšily ani problémy s kabelem od kytary, který se rozhodl vypovědět službu někdy v polovině setu, jenže Arcturus to alespoň mě dokázali vynahradit jinak. Zmínit musím zejména správně šílenou image (pohled na nepříčetně se ksichtícího Sverda v prvoválečné letecké kukle byl prostě k nezaplacení) a excelentní pěvecký výkon ICS Vortexe (já toho chlapa prostě nechápu), svou troškou do mlýna ale přispěl i celkový přístup kapely. Arcturus totiž působili, jako by se parta shakespearovských herců rozhodla, že vezme kostýmy a své umění předvede v nějakém provinčním kulturáku – stejný nadhled, stejný zápal a vzhledem ke kvalitě prezentovaného materiálu až překvapivě strohá scéna. Nějakou dobu jsem váhal, jestli mi to je nebo naopak není sympatické, ale nakonec jsem se přiklonil k první možnosti. Arcturus sice nepředvedli nejlepší koncert dne, ale rozhodně nelituji, že jsem je na tom samém pódiu mohl vidět už podruhé. A příště už prosím do klubu na samostatný koncert…

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Pokud jsem se na Arcturus těšil hodně a dostal jsem od nich dobrý výkon, od Asphyx jsem toho po čtyři roky staré nudě nečekal žádné zázraky, ale o to víc mě tentokrát sestřelili, protože tohle byla zkrátka prvotřídní jeba. Nizozemci sypali do publika čistokrevný, chrastivý oldschool a každá jedna skladba zabíjela opravdu mocným způsobem. Dlouho jsem neviděl, že by si kapela hraní takhle užívala, ale ono nebylo moc divu vzhledem k tomu, jak početné a fanatické publikum se pod pódiem sešlo. Lidé byli nahuštění ještě u zvukaře, v předních řadách se odehrával prakticky nekončící moshpit a všichni včetně morových doktorů, kteří na to boží dopuštění shlíželi z pevnostních hradeb, mohli být výsostně spokojení. Já jsem rozhodně byl, protože Asphyx odehráli koncert, který v každém ohledu ospravedlnil jejich kultovní status. Klobouk dolů.

Asphyx byli tak dobří, že jsem se trochu obával, jestli po tomhle nátěru trochu nezapadnou Enslaved, na než jsem se z celé soupisky těšil snad úplně nejvíce. Zkraje jsem byl opravdu poněkud nervózní, protože to skoro vypadalo na opakování dva roky staré zvukové blamáže, která tehdy totálně zazdila Borknagar. Přepálenému zvuku ale šlo utéct a od chvíle, kdy jsem zakotvil u zvukaře, už nemám na adresu tohohle vystoupení jedinou námitku, protože Enslaved předvedli vážně vynikající výkon. Naprostá profesionalita, tah na bránu, lidí hromada… a panu Larsenovi jak to zpívalo! Norští vizionáři předvedli set jak víno a v každém ohledu naplnili moje očekávání, která nebyla věru nízká. Spolu s Asphyx nejlepší koncert, jakého jsem se ve čtvrtek zúčastnil!

Když si vzpomenu, jak jsem se před dvěma lety odmítl cpát u třetí stage a pak hořce litoval, když mi všichni začali básnit o tom, že Atari Teenage Riot předvedli nejlepší koncert festivalu, jsem z letošního repete dvojnásob rozmrzelý. Tentokrát jsem si je totiž sice ujít nenechal, ale tahle německá digital hardcorová sbíječka mě prostě neoslovila. Neměl jsem se absolutně čeho chytit, a když už se začal konsolidovat nájebový beat, hned jej uťala nějaká změna nebo nekonečné hecování ústřední trojice. Místo abych se bavil mě to tedy spíš fest iritovalo, což jsem vydržel nějakých deset minut a pak se zdekoval zpět k hlavním stagím okouknout, jak to šlape Bloodbath. Těm to šlapalo dobře, ale vidina dalších X hodin na nohou mi vnukla myšlenku, která se později ukázala být spásnou. Zkrátka a jednoduše jsem se vypravil do stanu a dal si dvouhodinového šlofíka, abych byl náležitě svěží na Agalloch.

Agalloch mě sice svou poslední deskou „The Serpent & the Sphere“ pěkně zklamali, ale v Jaroměři bylo všechno příkoří brzy zapomenuto. Američané totiž odvedli svůj vysoký standard se vším, co k tomu patří. V žádném případě tedy nebyla nouze o atmosféru, Don Anderson opět s kytarou vyváděl pořádné vylomeniny, naživo zafungoval dokonce i nový materiál, a když to sepíšu pod sebe a sečtu, vyjde mi z toho další zdařilý hudební zážitek, ačkoli musím uznat, že se mi Agalloch při obou našich předchozích střetnutích líbili víc.

Poslední oddechová pauza dne mi zabrala celé Anthrax a do areálu jsem se vrátil tak akorát včas, abych byl svědkem startu Sunn O))), kteří ale záhy odpálili zvukovou aparaturu, takže se muselo ještě drahnou chvíli čekat, než se opravdu začalo něco dít. Předem podotýkám, že jsem na „Sluníčka“ šel spíše ze zvědavosti a nečekal jsem, že by mě to zaujalo, a přesně tak se i stalo. Musím ale nechat, že tenhle zakuklený ansámbl vypadal v závojích umělého kouře opravdu impozantně.

Ze Sunn O))) jsem utekl jen tak tak včas, abych na třetí stagi zastihl Islandské Svartidauði. Ti si za necelých deset let existence stihli v black metalovém podzemí vybudovat velmi solidní postavení, nicméně když jsem viděl loni v klubu, moc mě nebavili. Jsem ale velice rád, že jsem jim na Brutal Assaultu dal druhou šanci, protože tu se jim podařilo zužitkovat v podstatě beze zbytku. Nevím, jestli na to měla vliv únava, která na mě padala s každou minutou víc, ale Svartidauði rozpoutali ve dvě ráno opravdu parádní peklo, jemuž jsem velmi snadno podlehl a byl bych se jím opájel až do konce, nebýt té zatracené únavy, díky níž jsem se nakonec přese všechnu spokojenost rozhodl, že toho bylo na jeden už moc a definitivně vyrazil na kutě. Svartidauði se ale i za tu slabou půlhodinu podařilo přesídlit ze škatulky „asi dobré ale nebaví“ do škatulky „výtečná záležitost“, takže věřím, že to nebylo naše poslední dostaveníčko.


Pátek:

Setlist Kataklysm:
01. To Reign Again
02. As I Slither
03. If I Was God… I’d Burn It All
04. The Resurrected
05. The Black Sheep
06. Push the Venom
07. Like Animals
08. Thy Serpents Tongue
09. Crippled & Broken

Jestli bylo ve středu a čtvrtek vedro jako kráva, tak v pátek už se počasí začalo povážlivě blížit úrovni předpeklí. Nějaké plány tedy vzaly hodně rychle za své a určujícím faktorem se alespoň v mém případě stala ochota definitivně vylézt z bazénu a vrátit se mezi hradby Josefovské pevnosti v naději, že už to bude alespoň trochu snesitelné. Z bazénu jsem vylezl tak, že jsem se v areálu octl někdy před pátou, a mohl tak být svědkem, jak se na prkna Brutal Assaultu vrátili kanadští matadoři Kataklysm. Myslím, že už od téhle kapely nikdy neuvidím takový nátěr, jako před čtyřmi lety na Metalfestu, ale snad právě proto mě Kataklysm příjemně překvapili, protože nějaké ty tři songy, které jsem si poslechl, zněly nečekaně slibně. Jak to ale nakonec dopadlo, to vám nepovím, protože mou zvědavost přitáhl program třetí stage, na které měli spustit britští Winterfylleth.

Byla to opravdu jen zvědavost, protože od black metalových Winterfylleth jsem do té doby neslyšel ani notu, ale pánové mou zvědavost ukojili velmi uspokojivým způsobem. Když odevšad slyším, jak to bylo špatné, říkám si, že už jsem asi senilní, ale mně se to prostě líbilo – civilní image mi nevadila, samotná hudba se mi strefila do noty a atmosférou, která se pod střechou třetí stage rozprostřela, jsem se nechal nadnášet velmi ochotně. Dost podobně na tom ale asi byla i značná část přítomných, protože lidé poskytli Winterfylleth mnohem bouřlivější odezvu, než jakou jsem čekal, a koncert tak zafungoval i v tomto ohledu. Senilní nebo ne, za mě velice dobré.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Jestli jsem doufal, že Winterfylleth dovedou příjemně překvapit, Primordial, kteří v mém programu následovali, byli jedním z mých největších taháků a zároveň jednou z kapel, od nichž jsem nečekal nic menšího než zcela strhující výkon, a toho jsem se nakonec také dočkal. Irové mají v posledních letech formu jako blázen a ta se projevila i zde. Vyzdvihování výtečného Alana Averilla nebo zdůrazňování strhující atmosféry, již s sebou Primordial přinesli, mi už připadá jako nošení dříví do lesa, vypíchnu tedy jiné dvě věci. V první řadě mi přišlo, že na rozdíl od typické zadumanosti do toho Primordial tentokrát o poznání víc šlapali, takže výsledek byl ku prospěchu věci živelnější. Zadruhé mám pak na mysli setlist, který se oproti předloňsku rozmnožil o dva přírůstky z aktuální desky „Where Greater Men Have Fallen“ (zejména famózní „Wield Lightning to Split the Sun“ opravdu potěšila), a se šesti skladbami už to pomalu začalo připomínat koncert svým rozsahem důstojný výkonu kapely. Ještě jednou, dvakrát tolik a bude to vážně bomba. Už aby někdo konečně Primordial přivezl do klubu, protože když bylo i tohle opravdu fenomenální, vlastní koncert mezi čtyřmi zdmi už si opravdu představit nedokážu.

Grindcore není vyloženě můj šálek čaje, ale legendární Napalm Death jsou jednou z pravidla potvrzujících výjimek, takže jsem se šel s chutí podívat, jak to pánům šlape. Napalm Death vystoupili bez stálého kytaristy, za něhož zaskočil staronový náhradník John Cooke, ale ani tahle personální indispozice nemohla nic změnit na tom, že Napalm Death jsou mistři svého řemesla, protože tomu opět naložili velmi zodpovědně. Nové skladby se naživo osvědčily a vystoupení mi přišlo s přibývajícím časem lepší a lepší, takže o to víc zamrzela zvuková katastrofa, která kapelu stihla v závěru setu. Nejdříve nebyl slyšet mikrofon, a když už to vypadalo, že je vše v normě, pro změnu to odnesly kytary. Závěrečné dvě písně tak dostaly nechtěně tragikomický charakter, když se omezily na Barneyho řvaní a bicí palbu Dannyho Herrery. Muzikanti to museli vědět, přesto ale zachovali roli a obě skladby dohráli, jako by bylo všechno v pořádku, a za to jim patří můj velký respekt. V téhle situaci samou bezmocí nezahodit nástroje, to je známka velké profesionality. Většina publika to naštěstí viděla podobně jako já, takže si Napalm Death vysloužili navzdory všemu poctivý potlesk, který jim za jejich výkon bezesporu patřil.

Setlist Candlemass:
01. Mirror Mirror
02. Bewitched
03. Black Dwarf
04. A Cry From the Crypt
05. Emperor of the Void
06. Under the Oak
07. At the Gallows End
08. Solitude

Když se na soupisce festivalu objevili Candlemass, měl jsem radost, že konečně smáznu další morální dluh vůči scéně a zajdu na ně. Prekérka pramenící ze skutečnosti, že se Candlemass kryli s Killing Joke, se ale vyřešila sama odpadnutím druhých jmenovaných a následným přesunem Candlemass na velkou stage (kam patřili od začátku, ale lepší pozdě než nikdy) právě na místo Killing Joke. I když jsem se na Killing Joke těšil, nakonec jsem možná dokonce rád, že odpadli, protože Candlemass v jejich hracím čase opravdu zaváleli. I bez Leifa Edlinga šlo o naprosto prvotřídní vystoupení hodné jména takové velikosti a nenapadá mě ani jediná věc, již bych mohl vytýkat. Muzika skvělá, Mats Levén za mikrofonem suverénní, osvětlení parádní (a to si světel většinou skoro nevšímám) a tak dále a tak dále… Takhle vypadá naprostá profesionalita, která je však na hony vzdálená rutině. Zkrátka jedna velká paráda. A touhle parádou pro mě vlastně páteční program skončil. Po předchozích dobrých zkušenostech se Sepulturou jsem se sice během jejich setu pohyboval v okolí, ale pozornost dění na pódiu jsem stejně moc nevěnoval, a když už únava dostoupila dostatečně vysoko, nechal jsem si zahrát „Roots Bloody Roots“ a za probrukování tohoto hitu jsem si to namířil do stanu.


Sobota:

Poslední den festivalu je v určitém smyslu vždy vrcholem. Letos byl vrcholem i co se týče nelidskosti počasí a já doteď úplně nechápu, jak je možné, že jsem si v průběhu sobotu nevšiml žádného spontánního samovznícení. Štěstěna ale byla toho dne přívětivá, takže první kapelou, jež mě donutila vytáhnout paty z koupaliště, které se letos stalo druhým domovem pro mě i pro mé kumpány, byl lucemburský projekt Rome, jenž se nakonec zařadil po bok kapel, které jsem do té doby neznal, ale na Brutal Assaultu se mi opravdu trefily do noty. Rome předvedli civilní ale nesmírně působivé neofolkové vystoupení, které přilákalo velkou spoustu lidí a nechalo přítomné se na třičtvrtěhodinu ponořit do krásné atmosféry, jež se okolo malé stage záhy rozhostila. Tím vším provázel charismatický vokál Jérôma Reutera, a ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by mi na tomhle vystoupení vadilo. Říkat o takové hudbě, že to byl rozjezd, asi nebude úplně přesné, ale počátek programu si sotva dovedu představit příjemnější.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Když o tom tak přemýšlím, asi jedinou kapelou, která mohla na Rome navázat absolutně plynule a elegantně, byli Sólstafir a také tak učinili. Na kapele sice ulpěl lehký stín nedávného a ne úplně přátelského rozchodu s bubeníkem Guðmundurem Óli Pálmasonem, ale Sólstafir i s náhradníkem zvládli zahrát výborně. Popravdě to bylo asi nejintenzivnější vystoupení, jakého jsem byl z jejich strany doposud svědkem. Staral se o to zejména Aðalbjörn Tryggvason, jenž hrál vyloženě pro lidi, s kytarou vyváděl všelijaké psí kusy, a aby toho nebylo málo, vydal se dokonce na procházku z jedné strany zábradlí na druhou. Stejně jako samotné vystupování Sólstafir mi přišel poněkud ostřejší zvuk, ale nakonec to nebylo na škodu a ta nepatrná jinakost setu nikterak neublížila, možná spíše naopak. Vysloveně magické tři roky staré vystoupení téže kapely na tomtéž festivalu sice překonáno nebylo, ale Islanďané opět přesvědčili, že je na ně zkrátka spoleh.

Formálně silná sestava, která na hlavních pódiích převzala štafetu, mě nějak neoslovila, takže jen co pominula občerstvovací pauza, vypravil jsem se směrem k malé stagi, abych tam byl svědkem řádění, jež spustili řečtí Dead Congregation. S touhle kapelou už jsem měl jednou tu čest v klubu, ale kdo by to byl řekl, že mně tentokrát pánové naloží takovou sadu. Vezměte vysokou technickou úroveň, zalijte ji kýblem okultní atmosféry, ochuťte sudem nitroglycerinu a dostanete něco na způsob pekla, jaké toho večera rozpoutali Dead Congregation. Takhle intenzivní, našlapaná a drtivý jízda se nevidí každý den, jenže Dead Congregation nejenže ji předvedli, oni si jejím prostřednictvím podmanili všechny, kdo stáli poblíž. Uctivě smekám. Kdo o tohle přišel, ten přišel o hodně.

Setlist Lvcifyre:
01. Liber Lilith
02. Sun Eater
03. Calicem Obscvrvm
04. In Fornication Waters
05. Nekvomanteion
06. Fiery Spheres of Seven
07. Fyre Made Flesh

Setlist Einherjer:
01. Når aftensolen rinner
02. Hedensk oppstandelse
03. Dragons of the North
04. Nord og ner
05. Trelldom
06. Nidstong
07. Varden brenne
08. Crimson Rain
09. Far Far North
10. Ironbound

Setlist Vader:
01. Wings
02. Go to Hell
03. Abandon All Hope
04. Silent Empire
05. Triumph of Death
06. Decapitated Saints
07. Hexenkessel
08. Cold Demons
09. Carnal
10. Dark Age
11. Sothis
12. Helleluyah!!! (God Is Dead)

Od Lvcifyre, kteří na malé stagi vystřídali Řeky, jsem si sliboval něco podobného jako od kapely předcházející, protože prďácký název a škatulka „infernal death metal“ na mě prostě zafungovaly, jenže parádně vypadající show a dost našláplou kapelu nakonec zabil zvuk, který set Lvcifyre proměnil v monotónní příval hluku. Asi jsem si jen vybral špatné místo, ale trávit na místě další desítky minut kvůli pochybné naději na zlepšení se mi moc nechtělo, takže jsem se vydal zpět, abych se podíval alespoň na čtvrthodinku snažení norských vikingů Einherjer.

Ze čtvrthodinky se nakonec vyklubalo celé vystoupení. Původní plán odejít na Cult of Fire vzal za své v okamžiku, kdy jsem uviděl ohromný lidský špunt na cestě k Oriental stage, což mě spolehlivě odradilo, a raději jsem se vrátil k Einherjer. Zpětně to vidím jako dost dobrý obchod, protože Einherjer předvedli tak poctivé vystoupení, jak si jen dovedete představit. Žádné serepetičky okolo, jen tři muzikanti a jejich špinavý vikinský metal, který solidně drtil. Odezvu i návštěvu bych si vzhledem ke kvalitě produkce dovedl představit mnohem větší, ale i takhle mohli být Einherjer spokojení – a publikum tím spíše.

Poslední den festivalu, půl jedné ráno, člověk už se vidí doma. V tomhle rozpoložení jsem se vyhecoval ještě k jednomu poslednímu vystoupení a tím, kdo ho odehrál, byli polští veterání Vader, na nichž sice už neujíždím tak masivně jako dřív, ale stejně je to má hodně oblíbená kapela. Vader v posledních letech chytili velmi solidní formu a podle toho, co předvedli letos v Jaroměři, na tom nemají v úmyslu nic měnit, protože tohle byla zase jednou parádní pecka. Vader toho moc nenakecali ale místo toho hoblovali jeden oldschoolový vál za druhým, šlo jim to opravdu parádně a výsledkem byl masivní tah na branku a snad ještě masivnější kotel, který jel na plné obrátky snad nonstop. Nečekal jsem, že by mě Vader strhli tak, jako se jim to dařilo dříve, ale chtě nechtě musím uznat, že tohle bylo opravdu našlapané vystoupení, na něž byla radost pohledět.


Zhodnocení:

Co říct na adresu jubilejního ročníku Brutal Assaultu v obecné rovině? Když vynechám vedro, moc toho nezbývá. Příklon ke strategii více menších kvalitních kapel na úkor formálních headlinerů je nejen chvályhodný, ale vzhledem k rekordní 18tisícové účasti zřejmě i lukrativní. Zvuk byl ve většině případů naprosto v pohodě, organizačně vše šlapalo jak na drátkách a snad jediný problém, se kterým jsem se setkal, byly vydatné fronty na žetony. To se však týká jen středy, takže ani v tomhle smyslu si moc stěžovat nemůžu. Co se vybavení areálu týče, na tom pořadatelé pracují každoročně a i tentokrát to bylo znát. Místa k sezení opět přibylo, třetí stage na čtvrtý pokus konečně dostala podobu, která neškodí ani zvuku, ani lidem uvnitř a třešinkou na dortu byli moroví doktoři, kteří se den co den v podvečer procházeli po hradbách a vypadali u toho nesmírně přísně. Nabídka pivních speciálů z provenience budějovického Budvaru potěšila, jejich ceny už méně, ale při dalších možnostech stravování a konzumace nejrůznějších nápojů místo na stížnosti nevidím ani zde…

Zkrátka a jednoduše, Brutal Assault opět potvrdil, že mezi evropskou špičku patří plným právem, takže pokud někdy v budoucnu nabídne jména, která mě přinutí vyrazit, nebudu se moc dlouho cukat, protože když už má český fanoušek vyjet na několikadenní extrémně metalový festival, kam jinam by to mělo být než na Brutal Assault.


Vader – Tibi et igni

Vader - Tibi et igni
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.5.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Go to Hell
02. Wherer Angels Weep
03. Armada on Fire
04. Triumph of Death
05. Hexenkessel
06. Abandon All Hope
07. Worms of Eden
08. The Eye of the Abyss
09. The Light Reaper
10. The End

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 6,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se řekne Polsko a metalová hudba, jsem si jist, že vám okamžitě naskočí na jazyk trojice death metalových veličin, jež si na tamní scéně utvořily takový nepřekonatelný triumvirát kapel, které mezi sebe jen stěží pustí další jméno. Mám tím na mysli samozřejmě Behemoth, Hate a Vader. Právě posledně jmenovaní platí za jméno nejslovutnější, protože loni oslavili jubilejních 30 let na scéně, a když se člověk pohlédne za desítkou studiových alb, které “Tibi et Igni” předcházejí, tak vlastně ani nemůže narazit na vyloženě špatný počin a parta kolem základního stavebního kamene Vader, Piotra Wiwczareka, i letos potvrzuje, že je stále při síle.

Navázat na minulé “Welcome to the Morbid Reich” nebylo jednoduché, protože i když to byl počin v rámci diskografie relativně klasický a na jistotu sázející, tak to bylo mimořádně šlapavé album, které nemělo hluchých míst a potvrzovalo pozici Vader jakožto mistrů svého řemesla. Na klasické studiové zářezy sice Vader už nemají, ale přesto mají jejich aktuální alba stále co říct a jinak tomu není ani u “Tibi et Igni”, jehož titul by se dal volně přeložit jako “Tobě a ohni”. Ten oheň, peklo a žár je pak, zdá se, ústředním motivem alba, protože už jen fantastický obal Joea Petagna (Motörhead, Pink Floyd a zástupy dalších) spolu s lyrickým námětem několika skladeb je jasnou deklarací toho, kam Vader tentokrát míří.

Takže jaké že “Tibi et Igni” je? Přesně takové, jak vyhlíží, aniž byste z něj slyšeli jedinou notu. Nesmlouvavé, agresivní, přímočaré a na poměry Vaderovských počinů od dob “Impressions in Blood” klasické. Není to bráno jako vyložená výtka, protože dokud to bude šlapat a bavit, tak ať si Peter klidně podobná alba točí, nic proti tomu, ale přesto bych uvítal nějaký moment překvapení. Něco, co jsem za ta léta od Vader ještě neslyšel a něco, co by mě zvedlo ze židle. Ale budiž. Novinka zabíjí a zabíjí s jistotou. Drtivý zvuk, ostré riffy, přesná bicí artilerie a nesmlouvavý Peter, jehož vokál je jako dobré víno a který patří mezi mé vůbec nejoblíběnější death metalové řvouny (ačkoli nedisponuje úplně charakteristickým death metalovým chropotem), jsou už dávno poznávací znamení, na něž se můžete spolehnout. A letos se na tomto nic nemění, takže nemusím zdržovat popisem toho, co všichni známe.

“Go to Hell” na úvod nabízí sice klišovitý titul, pod nímž se skrývá neméně klišovitá hudební náplň, ale co si budeme nalhávat, právě kvůli takovým šlupkám jsou Vader tam, kde jsou. První dvě minutky patří orchestrálnímu předehře, při kterých se otvírá pomyslné peklo, do něhož Peter spolu se svými třemi kumpány posluchače hodí, jakmile hrábne do strun svého šestistrunného mazlíčka. Mladý novic za škopky, James Stewart, zapadl do kapely od svého příchodu v roce 2011 skvěle a nejen tuto píseň žene neúnavně kupředu. Vrcholem “Go to Hell” je druhá polovina po kytarovém sólu, kdy se spustí bicí sypačka, jež postupně spěje k brutálnímu závěru. “Where the Angels Weep” je ještě energičtějším kusem, kde je všechno zlo nacpáno do dvou minut a nebýt chvilkového zpomalení, tak bych řekl, že v ní není čas na odpočinek. “Armada on Fire” je pekelná nálož rychlého death metalu, kterou šperkují doprovodné vokály (nebo několik různých stop Peterova řevu?) a činí ji tak ještě neurvalejší, než tak dělá vlastní hudební obsah. Skvělý flák.

O tom, že k Vader vždy patřil thrash metal, není třeba polemizovat, protože nejinak je tomu i nyní, a přestože rychlejší tempa k tomuto dojmu svádí velmi často, tak mně přijde nejthrashovějším válem “Abandon All Hope” spolu s následující “The Light Reaper” z druhé poloviny, která šikovně cituje kytarové postupy Slayer (to chaotické kytarové sólo, panečku!). Právě v těchto skladbách mi Vader přijdou nejsilnější a vzhledem k tomu, že jich na podobné vlně s neuvadající kvalitativní laťkou je na “Tibi et Igni” většina, tak není důvod hledat nějaké mouchy. Že “The End” nebo “Triumph of Death” neničí krky tak jako ten zbytek, už je jenom drobná vada na kráse, která se dá velkoryse přehlédnout.

Navíc, misky vah na celkově povedené dílo stahuje dvojice atmosféričtějších zástupců desetiskladbového počinu, jmenovitě pak “Hexenkessel” a “The Eye of the Abyss”. Obě si pohrávají s klasickými nástroji v podobě krátkého intra a obě přináší jedny z nejlepších momentů celé desky. Na “Hexenkessel” se mi líbí ta její neurvalost, ačkoli zpočátku budí dojem rytmicky neotřelé záležitosti, ale jakmile spustí bicí mašinerie, tak ji až do pochodové závěru nelze ukočírovat. “The Eye of the Abyss” překvapí melodickou kytarovou linkou, která ji v úvodu a závěru protkává. Mezi tím pak číhá bestiální death metal, jenž bez lítosti zničí všechno a všechny. A tak to má být.

Přesně takové, jako jsou na “Tibi et Igni”, si Vader představuji. Nesmlouvaví a zaručeně sví. Peter se nikam nežene a vlastně to ani nemá zapotřebí, protože jeho parta je zárukou kvality, na kterou se lze spolehnout snad v každém ohledu. Minule mi sice “Welcome to the Morbid Reich” udělalo malinko větší radost, ale na druhou stranu je to o chlup lepší než předposlední “Necropolis”. Prostě a jednoduše tady máme novou placku Vader, která je hodná velikosti jména, pod nímž se titul “Tibi et Igni” výjimá. Přestože jsou obě kapely co do velikosti i hudební náplně přeci jen někde jinde, tak si nemůžu odpustit menší srovnání a s ním spojené potvrzení dosavadní držby mistrovského pásu pro vítěze za nejlepší death metalovou desku roku krajanům Behemoth, jejichž “The Satanist” je mi prostě o něco blíž. Ale to nedělá z Vader žádné srágory, protože album natočili opět velmi dobré.


Další názory:

Jednoduše řečeno, “Tibi et Igni” je prostě jenom další album Vader – nic víc, nic míň. Samozřejmě, nedá se těmto polským veteránům upřít, že mají svůj (ne úplně nízký) standard, pod který nejdou, že mají svůj charakteristický a do jisté míry vlastně i nezaměnitelný sound a že ta jejich muzika má pořád koule – a o “Tibi et Igni” tohle všechno platí stejně tak. Na druhou stranu, při vší úctě, kterou k téhle kapele mám, mi to už prostě začíná připadat až moc na jedno brdo. Posledním albem, jež mě opravdu upřímně bavilo, bylo nářezové “Impressions in Blood” – následující tři nahrávky, tu nejnovější nevyjímaje, už mi mezi sebou začínají docela splývat a baví mě čím dál tím méně, navzdory faktu, že kvalita tam pořád je, o tom se samozřejmě nehádám. Jasně, Peterův vokál má stále říz, riffy mají švih jak prase, tempo je smrtící, ale i tak mě “Tibi et Igni” dokáže nejvíce upoutat jen v těch několika málo momentech, v nichž Vader trochu vybočí z klasického death metalového hoblování, což se týká songů “Hexenkessel” a především dvojice “The Eye of the Abyss” a “The End”. Nicméně i přes všechno, co jsem řekl, se mi to v zásadě stále líbí a na 6,5 bodu to pořád s přehledem stačí.
H.

Návrat ke kořenům hlásili Vader už s předchozí deskou “Welcome to the Morbid Reich”, ale teprve na “Tibi et Igni” mi připadá, že to dotáhli do konce. Pár výjimek jako “Hexenkessel”, “The Eye of the Abyss” nebo “The End”, které hrají na rozvážnější a epičtější strunu, se sice najde a ještěže tak, protože desku příjemně prosvětlují, ale zbytek je buď naprosto zběsilý, neurvalý a thrashem načichlý oldchoolový náklep, nebo jen o malý kousek méně zběsilý, ale o to čitelnější a drtivější death metalový buchar. Kvalita je samozřejmě vysoko, protože Vader zřejmě špatné album nahrát ani neumí, v současné sestavě jim to navíc šlape takřka ukázkově a “Tibi et Igni” je toho důkazem, protože ten materiál je vážně ve všech ohledech velice dobrý a místy úplně skvělý. A i když jsem se dlouho nemohl zbavit otravného dojmu, že až si zase někdy budu chtít pustit nějakou mrdu od Vader, “Tibi et Igni” to navzdory všem svým kvalitám asi nebude, nakonec si i tohle album sedlo a můžu být naprosto spokojený. Úplný skvost to sice není a fláky jako “Litany”, “Impressions in Blood” a další jsou prostě lepší, “Tibi et Igni” však kvalitativní laťku Vader v žádném případě neshazuje, songy “Triumph of Death”, “The End” a zejména “The Eye of the Abyss” jsou opravdu parádní a celkově jde o hodnotný příspěvek do diskografii téhle polské legendy.
Ježura


Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Vader, Hypnos
Datum: 13.12.2012
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Vader, Hypnos, Brutally Deceased

Polští death metaloví veteráni Vader nejsou na českých pódiích nikterak ojedinělým úkazem. Jen za poslední dva roky jsem je viděl hned čtyřikrát a příležitost pátá, které se týká tento report, měla s definitivní platností potvrdit moji domněnku, že nedobrá vystoupení na Metalfestu 2010 a Brutal Assaultu 2011 tvoří v případě Vader opravdu jen ojedinělou výjimku. To spolu se skutečností, že Vader považuji za svoji srdcovku, však nebyl jediný důvod, proč jsem se rozhodl do téhle akce investovat. V rámci tohoto turné totiž mělo zaznít v celé své délce patnáct let staré album “Back to the Blind”, a i když jej nemám naposlouchané, zkušenost praví, že když kapela hraje nějaké své album v plné délce, stojí to za to.

Pořadatelé akci umístili do prostorů nově zrekonstruovaného Exitu Chmelnice, nyní přejmenovaného na Novou Chmelnici. Pro ty, kteří klub od rekonstrukce zatím nenavštívili, se pokusím v kostce popsat, co se tam změnilo. Tak předně – ze zaplivané díry se stal moderní klub se vším všudy. Změna vybavení rozhodně prospěla, na bar i sál je vyloženě pěkný pohled a přemístění a rozšíření šatny rovněž kvituji s povděkem. Trochu nejistý jsem si ohledně možná přespříliš velkých světlých ploch, které vznikly díky nově vymalovanému interiéru, a nově vybouraných oken do ulice, které sice v průběhu přestávky prostor skvěle prosvětlují a dělají vzdušnějším, ale během koncertu svit venkovních lamp trochu ruší, byť je mírněn tmavými roletami. Snad jediným opravdovým záporem je tam výmalba prostoru schodů, které působí, jako by vedly do jídelny základní školy. Jinak jsem ale s transformací klubu vcelku spokojen a i díky dalším drobným plusům (osvětlení, free WiFi, vybavený bar, zajímavé pivo Podkováň za rozumné ceny) se rozhodně nemohu připojit k těm, kteří ji haní.

Ale teď již k samotnému koncertu. Stejně jako předešlého dne v Plzni se otevření večera ujali domácí Brutally Deceased, které jsem doposud považoval za vcelku osvědčené těleso, jehož produkce rozhodně neurazí, byť o nějakém nadšení se také hovořit nedalo. Milí Brutally Deceased mě ale tentokrát velmi příjemně překvapili. Jelikož měli od začátku výborný zvuk, nemusel jsem se půl setu zabývat hledáním jednotlivých nástrojů a mohl se namísto toho věnovat samotné hudbě, a velmi záhy mi došlo, že když Brutally Deceased dobře nazvučí, stojí to za to. Byl to od začátku do konce opravdu poctivý death metalový nářez švédského střihu a samotní muzikanti svým vystupováním nezůstali nakopávající muzice nic dlužni. Největší pozornost poutal pochopitelně zpěvák Žlába, který nejen že opravdu šmakózně burácel (nechápu, odkud ten vokál tahá, ale je to mazec), ale svým pohybem po pódiu mi dokonce připomněl Barneyho Greenwaye z legendárních Napalm Death, což pochopitelně myslím jako kompliment. Zbytek kapely si dal rovněž záležet a myslím, že mi nikdo nebude oponovat, když prohlásím, že Brutally Deceased předvedli opravdu dobrý koncert. Tahle kapela má potenciál to někam dotáhnout…

Prostřední místo na programu uzmuli Hypnos. Znovuzrozená to kapela, která patří k tomu nejlepšímu, co v rámci metalového žánru naše republika nabízí, a zároveň další z důvodů, proč jsem na Novou Chmelnici vážil cestu. Maje na paměti fenomenální výkon, který Hypnos předvedli zjara v jihočeských Slavonicích, jsem se těšil na jeho opakování a musím nechat, že ani tentokrát Hypnos nezklamali. Relativně zaplněnému sálu naservírovali poctivou dávku svých pecek a bylo jasně znát, že tohle nejsou žádní začátečníci, ale ostřílení mazáci, kteří přesně vědí, co dělají. Všichni do jednoho působili naprosto suverénně, sebejistě a stejné přívlastky se promítly i do samotného koncertu, který se navíc po vzoru předcházejících Brutally Deceased dočkal výborného nazvučení. Přítomní fanoušci nezůstali ochuzeni ani o civilní a kultivovaný Brunův komentář a na celém koncertu jsem tak neshledal zhola nic, co bych mu mohl vytknout. Tedy, jedna subjektivní drobnost by se našla. Oproti vzpomenutému slavonickému koncertu mi vystoupení nepřišlo až tak intenzivní a kulervoucí, ale i tak Hypnos dokázali, že jejich návrat rozhodně stál za to. Objektivně v Praze předvedli vynikající show a já se už teď těším na finále Metalgate Massacre, kde se Hypnos představí pražskému publiku příště.

Čas pokročil a na programu už zbývalo jediné jméno. I když měli předcházející Hypnos na poměry návštěvnosti obstojně zaplněný lokál, jak se začalo schylovat k vystoupení Vader, nebylo pochyb, která kapela toho večera nalákala nejvíce fans. I tak se ale bez větších problémů šlo dostat do první řady, čehož jsem bez váhání využil a už jen čekal, jak se s tím Poláci (a jeden Brit) poperou tentokrát. A poprali se s tím velmi obstojně. Jak jsem již sdělil v úvodu, desku “Back to the Blind”, která tvořila jádro setu, snad až na klasickou pecku “Carnal” neznám, nicméně i takhle na první dobrou šlo o mimořádný nářez. Co se muziky samotné týče, prostě Vader ve vrcholné formě, co se týče vystupování, nemám co vytknout. Mělo to tah na branku, ze všech muzikantů sálal zápal pro věc, nechyběl opět výborný zvuk (a to dokonce i v první řadě) a z toho všeho je asi tak nějak jasné, že tady se mlátilo hlavou jedna radost. Snad jediným problémem, který jsem za celou dobu vystoupení zaznamenal, byly trochu nesrozumitelné průpovídky frontmana Piotra, což bych však nedával za vinu ani tak jemu, jako spíš hlučícím davům a částečně také oné první řadě, ve které jsem se udržel po celý koncert.

Kromě “Back to the Blind” sáhli Vader také po novějším repertoáru a zazněli tedy i zástupci posledních alb, ale ani takhle vsuvka kontinuitu koncertu nijak nenarušila a já jej mohu prohlásit za vyrovnaný a mimořádně vydařený. Přídavek pak tradičně patřil nezemské mordě “This Is the War”, která koncert zakončila ve velkém stylu, a improvizovaný motiv Williamsova “The Imperial March (Darth Vader’s Theme)” pak představoval už jen tradiční třešničku na nesmírně povedeném dortu. Vader sice nepřekonali famózní nářez, jaký předvedli loni v Rock Café, ale i tak všem pochybovačům navýsost výmluvným způsobem potvrdili, že mají poslední dobou formu, kterou jim může kde kdo závidět. Kéž jim vydrží co nejdéle…

Pražská zastávka Back to the Black Tour 2012, jak Vader celé turné nazvali, se nadmíru vydařila, a to snad ve všech myslitelných směrech. Kapely zahrály perfektně, zvuk se vydařil na výbornou (nevím, nakolik na tom má podíl zvukař a nakolik akustika zrekonstruovaného klubu), fanoušci odvedli vcelku slušnou práci, neboť odezva gradovala a u Vader už šlo hovořit o velmi kvalitním randálu… V neposlední řadě mě pak příjemně překvapil velmi sympaticky naceněný merch i hudební nosiče, což hlavně v případě Vader poslední dobou nebývalo pravidlem, a já doufám, že to nedostatkem financí netrpící návštěvníci patřičně ocenili. Sečteno podtrženo – za málo peněz (za cenu vstupenky patří Obscure Promotion můj osobní dík) velká spousta hodně dobré muziky a pro fanouška death metalu takové menší Vánoce v předstihu. Jen houšť!