Archiv štítku: Vaeok

Redakční eintopf – speciál 2020: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2020:
1. Malicious – Deranged Hexes
3. Malevolum – Veritas et violentiam
3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

CZ/SVK deska roku:
1. Infer – Aeon of Deathless Blight
2. Goatcraft – Spheres Below
3. Elbe – Eschatology

Neřadový počin roku:
1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk
2. Lychgate – Also sprach Futura
3. Vaeok – Vaeok

Artwork roku:
Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:
Bogdan Boner: Egzorcysta

Archeologický objev roku:
Berserk (1990 –)

Shit roku:
Uada – Djinn

Koncert roku:
1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020
2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020
3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Videoklip roku:
Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

Film roku:
1. Kingdeom
2. Hilda
3. Druk

Potěšení roku:
změny a hudba trochu jinak

Zklamání roku:
smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Top5 2020:

1. Malicious – Deranged Hexes

Desky na prvních příčkách výročních eintopfů si obvykle vysloužily obsažné recenze, které mi stále připomínají, čím jsou dané nahrávky výjimečné. Ta o „Deranged Hexes“ jde rovnou k věci a je taková obyčejná, možná proto, že dojem z alba vykrystalizoval až později. Kvalita byla zřejmá od počátku, ale vzhledem k striktně omezenému receptu jsem mu dlouhou trvanlivost nevěštil. Jenže uběhlo čtvrt roku a „Deranged Hexes“ mě furt dokáže zfanatizovat způsobem, že bych při poslechu nejraději skákal po lidech, strhával jim roušky a do ksichtů řval KURVAAAAAAAAAAAA.

2. Malevolum – Veritas et violentiam

Loni samozřejmě vyšlo dost „kvalitnějších“ blackových nahrávek, avšak Malevolum, jak už jsem psal, u mě vítězí v jedné zásadní věci: nálada hudby je od začátku do konce tíživá a negativní, až mě z toho pravidelně mrazí v zádech. Žádné světlo na konci tunelu, jen chlad smrti a nesnesitelný odpor vůči lidskému tvoru. Katarze jak zmrd.

3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Naopak objektivně nejlepším black metalem roku 2020 jest dle mého neskromného názoru „The Fire Cult Beyond Eternity“. Ideální fúze tradice a progrese s relativně svébytným ksichtem, dotažená do detailu přesně tak, jak by to mělo být. Asi bych z alba nedělal moderní blackmetalovou klasiku, to by tu muselo být víc nezemských songů jako například „Assigned to Inexorable Flames“, ale desky, jako je tahle, potřebuje korunní metalový žánr nejvíc.

4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

S přehledem nasázený silový rachot stvrzující, že Revenge jsou králi na území kdysi vydobytém Sarcófago a Blasphemy.

5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

Dlouho, předlouho jsem přemítal, zda si dodatečnou zmínku zaslouží novinka Nawaharjan nebo Void Prayer, a nakonec to vyhráli Bosňáci, protože „The Grandiose Return to the Void“ je vyrovnanější a žádný jiný song jsem si loni neužil jako „L’appel du vide“. Void Prayer mi servírují ponuré „emíčko“, co uvnitř čaruje jak divé a rovněž představuje další důkaz, že z Bosny nemusí vycházet jen syrový bordel, ale po všech stránkách prvotřídní Black.

CZ/SVK deska roku:

1. Infer – Aeon of Deathless Blight

Sice jsem borcům píchnul s texty, ale ty nikdo nečte a na hudbu samotnou velký vliv nemají, takže mám v piči, že si přihřívám vlastní polívčičku. K životu totiž potřebuju i přímočarý, jednodušší nářez a „Aeon of Deathless Blight“ mi v tomhle směru sedělo loni nejvíc. Vybrané skladby mi totiž spolehlivě zvedají testosteron i po stovce poslechů.

2. Goatcraft – Spheres Below

Jebnout sem desku, co se na Bandcampu objevila dva dny před koncem roku, je asi trochu o hubu, jenže debut Goatcraft momentálně hustím jako vzteklý. „Spheres Below“ má své mouchy, a to nejen z důvodu, že je materiál prohnilý až běda. Nedostatky ovšem přebíjí pasáže z nichž hnusná obrazotvornost a sirnatý fanatismus doslova stříkají.

Infer

3. Elbe – Eschatology

Nevím, čím je tohle album výrazné čistě hudebně. Mi ale stačí, že tu zpívá Insomnic, jehož hlas prostě žeru a hlavně: atmosféra je hustá jako slezský smog. Proto bych „Eschatology“ hodnotil výše než jiné loňské tuzemské desky, které byly možná kvalitnější, ale má vnitřní odezva byla při poslechu mizivá.

Neřadový počin roku:

1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

To jsem se tak nedávno v noci postavil se sluchátky ven, zatímco bylo lehce pod nulou, a na tváři mě štípal jemný ledový poprašek. Pustil jsem si k tomu „Tekipŭk“ a bylo to SILNÉ. Předtím jsem si říkal, zda se mi demo neohrává a jestli si doopravdy zaslouží první příčku, ale pak už jsem měl jasno.

2. Lychgate – Also sprach Futura

Hudba Lychgate mi teoreticky měla šmakovat odjakživa, ale zlomilo se to až s posledním EP. „Also sprach Futura“ je koherentní a silná nahrávka; zpočátku příjemně „overwhelming“, posléze dlouhodobě naplňující.

Ŭkcheănsălâwit

3. Vaeok – Vaeok

Vše podstatné bylo řečeno v recenzi a k EP jsem se v průběhu 12 měsíců pravidelně, s radostí vracel. Doufám tedy, že dlouhá deska na sebe už nenechá dlouho čekat, Vaeok totiž patří k tomu minimu blackmetalových kapel, kde přídomek aristokratický má své opodstatnění.

Artwork roku:

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Opět platí, že se artwork výtečně doplňuje s hudbou. Malíře Julese Taverniera a Dioga Pereiru jsem dříve neznal, ale způsob, jakým namíchali lávové odstíny, efektivně stimuluje můj zakrnělý smysl pro estetično a podobným zabarvením v mých představách oplývají i samotné hudební tóny. Gonius Rex album rovněž doplnil vynikající blackovou fotkou, což je opomenutelný, avšak příjemný detail. Je to taková tuctová klasika s paintem a svícnem, ale vypadá jak posedlý, tudíž jednoznačný kult.

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:

Bogdan Boner: Egzorcysta

Výše by se našlo pár kapel hodných titulu objev roku, ale zmínit tu můžu i polský animák „Egzorcysta“. Tři Čtyři nadupané netflixovské série sledují alko-osudy fachmana, malíře, zahradníka a zejména vymítače-samouka Bogdana Bonera a dalších neméně bizarních postaviček kněžského i démonického plemena. Pro sledování je nutné mít kladný vztah k polštině, respektive ji aspoň trochu rozumět, protože české titulky stojí za hovno a ty anglické postrádají kouzlo slovanského kurvování. Originál totiž předkládá tolik kulervoucích hlášek, až se u nás doma začalo příležitostně mluvit (respektive nadávat) polsky, haha.

Divák se při sledování například dozví, jak si stojí Behemoth v očích samotného vládce pekel Belzedupa, nebo co se stane, když se to ve Slezsku přežene s topením kadejakým syflem (spoiler: zjeví se démoni smogu!). „Egzorcysta“ také nabízí satirický věrný náhled do nitra polské, potažmo slovanské duše, kde vodečka s pivínkem mají moc dokonce i nad smrtí, a svůj prostor samozřejmě dostává i peklo samo, kde se žel nesmí veřejně pít ani kouřit, což je hlavní důvod pravidelných vpádů ďáblů do našeho světa, které pak Boner s kumpány musí krvavě řešit.

Při psaní těchto řádků jsem navíc zjistil, že seriál změnil název na „Bogdan Boner: Egzorcysta“ a venku je 13 nových dílů.

Archeologický objev roku:

Berserk (1990 –)

„Dragon Ball“ a Pokémony jsem jako děcko zbožňoval, leč v pubertě se mi anime spíše znechutilo, a tak jsem neočekával, že někdy otevřu nějakou mangu. V posledních letech jsem ovšem pravidelně narážel na neskutečně detailní kresby Kentara Miury, což mě přinutilo dát šanci jeho životnímu dílu. Manga „Berserk“ už přes 30 let vypráví brutální příběh prokletého šermíře Gutse, který noc co noc bojuje o život a příčetnost s démony a neméně zvrácenými představiteli lidského rodu. Pro bližší představu doporučuji přečíst shrnutí třeba zde. Příběh je dostatečně poutavý, aby mě donutil přečíst všechny kapitoly a nedočkavě vyhlížet ty nové (loni vyšly asi tři a konec je v nedohlednu), ale prim samozřejmě hraje Miurova představivost a skill. Když kreslí středověké město nebo bitvu jízdních vojsk, působí to na mě lépe než leckterý CGI spektákl. Ale „Berserk“ exceluje zejména v hororových scénách. Představte si symbiózu toho nejzvrhlejšího z H. P. Lovecrafta a Clivea Barkera, proložte to horečnatým deliriem a možná pochopíte, proč mi kresby uhranuly ještě víc, než když jsem poprvé otevřel booklet „Seven Chalices“.

Bogdan Boner: Egzorcysta

Shit roku:

Uada – Djinn

Původně jsem nevěděl, co tu psát, dokud jsem ze studijních důvodů nezhlédnul klip ke skladbě „In the Absence of Matter“. „Djinn“ je údajně kvalitní album, čemuž se mi nechtělo věřit, a tak jsem si ho pustil celé, ale ty pičo… Podobně neškodný, spotřební pseudo-black by mohl zabavit aspoň na jeden poslech, ale tohle bylo jako sledování vánočních filmů na TV Doma / Prima Love, tedy útrpný děs. Chcete-li srozumitelný melodický black metal, dejte si kurva raději Havukruunu nebo Faustian Pact, a ne tenhle pop-punk s hadrem přes pysk a pár blásty.

Koncert roku:

1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020

V průběhu roku jsem si koncertní streamy pouštěl rád, i když zájem málokdy přetrval víc jak tři skladby, ale záznam Oranssi Pazuzu byl jednoznačně nejlepší. Dokonce později, když jsem dostal chuť si „Mestarin kynsi“ poslechnout, dal jsem přednost pohlcujícímu živáku. Již léta si sypu popel na hlavu, že jsem Finy neviděl naživo a tenhle skvostný audiovizuální materiál je pomyslnou solí v ráně.

Oranssi Pazuzu

2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020

Mezi těch pár kapel, které loni stihly vyjet na turné, patří i Misþyrming, ale jim například padl koncert v Tallinu, což vyřešili narychlo zorganizovaným live streamem, kde větší polovina setlistu patřila skladbám z „Algleymi“. Se mnou to album skoro nic nedělá, ale předmětné skladby naživo festovně šlapaly a mrazení při dvojbloku „Söngur heiftar“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“ bylo skvělým bonusem. Kvalitně strávená hodinka.

3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Protože to bylo strašná prdel.

Videoklip roku:

Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

„Saint Desecration“ je dle očekávání další kvalitní zářez v diskografii polských Azarath a klip na mě udělal podobně pozitivní dojem, třeba z důvodu že se vizuál vhodně doplňuje s textem, a dokonce i přebalem desky. Prostřihy na starého Aghoriho, přesvědčivě zahraného Markem Dmochem, nepůsobí nepatřičně a rozhodně jsou lepší než detaily Skullripperovy tlamy, haha. Avšak kapelní záběry celkově působily stylově a to není běžné, protože to klidně zopakuju po sto padesáté deváté: metalové kapely by videa točit neměly.

Film roku:

1. Kingdeom

Covid-19 Dalicyclosynchrobora Netflixu naučil a většinou jsem měl tamější filmy a seriály jako pozadí ke čtení či jiným bohulibým činnostem, ale někdy musely jít knihy bokem. Jihokorejské „Království mrtvých“ bývá popisováno jako „Game of Thrones“ se zombíky, což je trochu nefér popis, ale pro základní představu stačí. Příběh odsýpá, postavy jsou docela fajn, zombíci super a historické / krajinné pozadí ještě víc. Přivítal bych asi jen větší důraz na efektní porcování nemrtvých katanami. Loňská, v pořadí druhá řada uzavřela hlavní dějovou linku, prostor je připraven pro třetí a jsem docela zvědavý, co bude dál.

2. Hilda

Disney série „Gravity Falls“ mě přesvědčila, že i dospělý si může užít kreslenou pohádku pro děti a necítit se u toho trapně jak u současných „Hvězdných válek“. „Hilda“ podobně jako „Gravity Falls“ nebo „Adventure Times“ představuje kouzelný svět plný nadpřirozených bytostí, do kterého je radost se zakoukat, ale na rozdíl od konkurence čerpá ze severské mytologie. Postavy a příšerky jsou sympatické a celková nálada jednotlivých dílů je pozitivní způsobem, ze kterého mi není blivno, což je rovněž velký úspěch.

Kingdeom

3. Druk

Zničující negativa chlastání jsou ukázaná vkusně bez šokantního moralizování a film jako celek je příjemně zábavný. Ocení 9/10 funkčních alkáčů. Skål!

Potěšení roku:

změny a hudba trochu jinak

Společenskému odstupu jsem se věnoval dřív, než to začalo být cool, tudíž mě izolace a další koronasračky tolik netrápily, ale na rok 2020 jsem si nalajnoval pár podstatných životních změn, načež jéééb, přišel Covid-19 a začal všechno komplikovat. Nějak jsem se s tím popral, což mi samozřejmě dělá velkou radost, ale skvělé rovněž bylo, kolik se mi nakupilo práce kolem spřátelených kapel. Upravit text nebo koncept, přeložit to či ono, komunikovat s labely, x-krát za sebou poslechnout rozdělanou nahrávku, protože za a) je dobrá jako svině, nebo za b) proběhly změny v kompozici, mixu/masteru, a tak bylo nutné posoudit, co to udělá s celkem, atd. atd. No, stovky hodin volného času v řiti, ale bavilo mě to jako nic jiného. Ještěže mám tak skvělou přítelkyni, která mi to toleruje, a díky ní vše zvládl, haha.

Revenge

Zklamání roku:

smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Když loni umřeli Krzystof Penderecki a Timo Ketola, tak to zabolelo. V posledních letech jsem si nechal utéct všechny šance vidět starého mistra dirigovat svá díla a v případě brzkého skonu Ketoly mě zase štve to množství potenciálních artworků, které mohly zdobit vybraná díla zítřka. Hlavně jsem ale doufal, že někdy třeba prohodíme pár e-mailů a dáme něco dohromady.

Zhodnocení roku:

Korona-nekorona, já měl dobrý rok, pár nahrávek mě rozbilo žádaným způsobem a koncerty mi chybí jen málo. Motörhead a Mare už jsem stejně viděl a horší tinnitus rozhodně nepotřebuju, haha. Osobně ale doufám, že nucená izolace byla pro mnohé hudebníky tvůrčím obdobím.

Malicious

Nejvíc letos očekávám od Qrixkuor, Mitochondrion, Inferna, Elend, Thy Darkened Shade či Negative Plane a pokud vyjde něco nového od Dark Sonority, S.V.E.S.T., Adaestuo, Void Meditation Cult, Infernal War, Mortuus, Somnus Aeternus nebo Death Like Mass, budu nadšený. Velikou radost mi samozřejmě udělá každá neznámá kapela, co se vytasí s prvotřídním rozjebem, ale s novými a snad výtečnými nahrávkami velice pravděpodobně přijdou i prověřené špičky jako Antediluvian, Dead Congregation, Nifelheim, Nuclearhammer, Spectral Voice, Funebrarum, DHG, The Ruins of Beverast, Mallephyr, Funebrarum, Volahn, Arizmenda, Absu, Lvme, Drowned, Grave Miasma, Black Grail, Vemod, Nekromantheon nebo avant-progoví Present.


Redakční eintopf – leden 2020

Thy Catafalque – Naiv

H.:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Jordablod – The Cabinet of Numinous Song

Metacyclosynchrotron:
1. Vaeok – Vaeok
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Aethyrick – Gnosis

Cnuk:
1. Algiers – There Is No Year
2. Thy Catafalque – Naiv
3. Midnight – Rebirth by Blasphemy

Dantez:
1. Grimes – Miss Anthropocene
2. Midnight – Rebirth by Blasphemy
3. Bohren & der Club of Gore – Patchouli Blue

H.

H.:

Leden 2020 za mě skýtá překvapivě lákavou hudební nabídku. Mám tu tři hodně vyrovnaná želízka v ohni, která seřadím trochu nahodile.

Na první místo z „povinnosti“ pošlu Thy Catafalque, a to i přestože dvě ze tří doposud vypuštěných ukázek značí, že asi půjde o trochu slabší album podobně jako třeba „Meta“. Na druhou stranu, „Tsitsushka“ je bez keců excelentní a u Thy Catafalque znamená „slabší“ pořád skvělý poslech. Moc nepochybuji o tom, že „Naiv“ bude v lednu patřit k mým nejprotáčenějším deskám.

Ukázky mě moc nezaujaly ani v případě „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin, ale nepřikládám tomu velkou váhu, poněvadž šlo jen o krátké úryvky z jednotlivých songů. Vzpomínka na hodiny strávené zejména s „At the Center of All Infinity“ jsou pro mě směrodatnější. Plus obal novinky vypadá opět výborně, takže se těším.

Dále nebude radno minout „The Cabinet of Numinous Song“ od Jordablod. Jejich debut „Upon My Cremation Pyre“ mě bavil fakt zběsile, tak snad jeho pokračování dostojí očekáváním. Pokud ano, půjde opět o povinnou koupi.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Leden (alespoň na mě) nepůsobí zrovna nabušeným dojmem, ale jedna povinnost pro hudební fajnšmekry by se na úvod roku přeci jen našla, a to „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin. Psychedelická jízda předchozího alba „At the Center of Infinity“ mě baví strašně moc a Háčko muziku Švédů v recenzích popsal, jak se sluší a patří, takže neváhejte. Za poslech by mnohým mohlo stát i nové album Aethyrick. Očekávejte tradiční black metal finského střihu s autentickým esoterickým podproudem. Z vypuštěné ukázky jsem moc odvařený nebyl, ale „Gnosis“ vydávají The Sinister Flame a z těch lednových blackových nahrávek, které by teoreticky mohly stát alespoň za jeden poslech, Aethyrick vyčnívají. No, a jak nepřímo uvádím v recenzi, debutové EP Vaeok je skvost.

Cnuk

Cnuk:

Britští Algiers o sobě dali naplno vědět s poslední řadovkou „The Underside of Power“, která vyšla před dvěma lety. Ovšem už předchozí eponymní deska ukazovala, o jak svojskou hudbu se toto těleso bude starat. Letos vyjde zkraje roku novinka „There Is No Year“ a věřím, že ani ta na unikátní kombinaci post-punku, industrialu, ale i gospelu a typické motown music nic nezkazí. Alespoň tak svědčí dosavadní singly „Dispossession“ a „Void“. Navíc rovněž nedávno vydali ambiciózní jazzovou poezii v podobě „Can the Sub_Bass Speak?“, ta by se však na nové nahrávce neměla objevit. Zkrátka Algiers jsou v ráži a tahle forma se s největší pravděpodobností odrazí rovněž na „There Is No Year“.

Albem pojmenovaným „Naiv“ otevře letošní sezónu také Tamás Kátai, respektive jeho uskupení Thy Catafalque. Předešlé „Geometria“ mě bavilo více, než bych sám čekal, takže není důvod nevěřit také „Naiv“. Nyní jsou již k dispozici již tři singly, a přestože mě na první poslechy moc neoslovily, stále jsem přesvědčen, že „Naiv“ nabídne slušnou porci maďarské avantgardy.

Poslední příčkou pro leden jsou dobytci z Midnight. I když mě jejich tvorba ze studiovek úplně neohromuje, v paměti mám stále loňskou jízdu na Brutal Assaultu. Díky tomu se na chystané „Rebirth by Blasphemy“ vlastně docela dost těším. Jen doufám, že má očekávání nejsou až moc nadnesená, přeci jenom zážitek to byl silný.

Thy Catafalque

Dantez

Dantez:

„Miss Anthropocene“ se už nějakou tu dobu po internetech válí, ale nikdo na 100 % netuší, zda jde o finální verzi. Z materiálu jde nicméně dedukovat, že Grimes nabídne další solidní a pravděpodobně její produkčně nejvyzrálejší future-popovou desku s přesahem do EBM, industrialu nebo synthwavu.

U Midnight není o čem. Nic nenapovídá tomu, že by Athenar chtěl na svém rukopisu něco měnit. A je to jen dobře. Od „Rebirth by Blasphemy“ chci primitivní načernalý rokenrol bez pokusů o delší a sofistikovanější skladby, které se objevily na předešlé „Sweet Death and Ecstasy“.

Ke konci ledna vyjde také novinka od dark-noir-jazzových Bohren & der Club of Gore. Do pozdější tvorby tohoto uskupení jsem ještě pořádně nezabředl, ale novinka za zmínku určitě stojí.


Vaeok – Vaeok

Vaeok - Vaeok

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.1.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Terricula Nox
02. Atrox
03. Malaesthete
04. Souls Void

Hrací doba: 22:11

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Na závěr roku se mi nakupilo vícero nahrávek, které vyžadují bližší představení, ale čert tomu chtěl, abych prostor věnoval EP nové kapely, které vyjde na začátku ledna. Důvod je velice jednoduchý. Za ten měsíc a půl, co mám „Vaeok“ k dispozici, jsem ho slyšel opravdu mnohokrát, zdejší melodie jen těžko vyháním z hlavy a při poslechu hlavně cítím jakousi neurčitou tíhu, kterou si spojuji s black metalem opravdu vysokých kvalit.

Vaeok bude pro většinu neznámý pojem, ale kořeny kapely se táhnou až nějakých dvacet let do minulosti, když v USA vznikli Tenebrous. Jejich dvě nahrávky, EP „Arias Toward the Black Sun“ (2005) a dlouhý debut „Opus Magnum“ (2009), asi upadly ve všeobecné zapomnění, ale i když nemám páru, kdy jsem full-length slyšel naposledy, pár silných riffů si z něj vybavím bezpečně; prostě blackmetalová poctivost, která neurazí, ani nenadchne. Vůdčí postava a skladatel Tenebrous / Vaeok, M.S., se dále profiloval i jako koncertní vokalista Demoncy nebo basák Kult ov Azazel, na pódiu v Bruselu vypomáhal i Adaestuo. Čímž se dostávám k druhé, neméně významné postavě Vaeok, která ostatně také působila v Tenebrous, a to VJS, jehož blackmetalová posedlost mi poprvé vytřela zrak prostřednictvím výtečných a nezemských Incursus. VJS dále hraje a skládá v Nightbringer nebo v nejzásadnější blackmetalové entitě posledních let: Adaestuo (jestli si myslíš něco jiného, tak víš hovno, bro). Seskupení, kde přiložil více či méně zásadním způsobem ruku k dílu. by šlo jmenovat více, ale za všechny zmíním už jen Sargeist a Demoncy.

První kapela, která posluchači vytane na mysli při úvodním poslechu Vaeok, budou nejspíš Nightbringer, konkrétně poloha představená na poslední desce „Terra Damnata“, pokud si odmyslíme jejich inklinaci k nelidským blast-festům. Ječák M.S. lze přirovnat k výrazu Naase Alcametha a OnielarDarkened Nocturn Slaughtercult, klikaté melodie se obvykle pohybují ve vyšších tóninách a celkově je přístup Vaeok k black metalu, stejně jako v případě Nightbringer, aristokratický, ve smyslu že všechny hudební aspekty jsou na vysoké úrovni a vůbec Vaeok představují žánr ve formě, jakou by měl mít, pokud jsou jeho ambice tradicionalistické a magické. Ale bylo by mylné jejich tvorbu odbýt jen jako nápodobu nějaké kapely. EP, ať už se vám bude zdát jakkoliv kvalitní či obyčejné, je také vhodné brát jako představení, nástin věcí budoucích, a i když Vaeok „uctívám“ již teď, předpokládám, že teprve dlouhé album, které je již hotové, bude doopravdy výjimečná záležitost. Snad na něj nebudu muset dlouho čekat…

Na účet „Vaeok“ mohu vznést asi jen jedinou námitku: Nevím, zda všechny klávesové kejkle (evokující norský Tartaros) a perkusivní ruchy (à la Adaestuo) jsou v hudbě skutečně nezbytné. Dále mi ještě nesedí, že jako úvodní singl byla vybrána závěrečná „Souls Void“, která je z přítomné čtveřice kompozic nejmírnější. Klasické melodie Vaeok jsou zde sice představeny, ale posluchač měl být spíše konfrontován s jedem a sírou předchozích skladeb. To ale těžko dávat za vinu kapele.

Nechci z této nahrávky dělat jakési neskutečné zjevení, ale úvodní EP Vaeok je doopravdy vznešenou obětí položenou na oltář Black Metalu. Ďábelská esence, jež prýštila z archetypálních riffů starých Emperor, Mysticum nebo Thorns, je zde s úctou a intelektem zpracována v romantický epos mrazivého chladu.


Vaeok: debutové EP v lednu

World Terror Committee 7. ledna vydají debutové EP blackmetalových Vaeok, kde společně působí M.S. (Kult ov Azazel a koncertní člen Adaestuo) a VJS (Adaestuo, Nightbringer, Sargeist, ex-Incursus a další), kteří společně hráli také v kapele Tenebrous. Materiál zaznamenal VJSDirge Forge o mix a mastering se postaral Tore Stjerna. Logo, které zároveň zdobí přebal EP, můžete spatřit i s tracklistem níže. Dlouhá deska je již také v přípravě.

01. Terricula Nox 02. Atrox 03. Malaesthete 04. Souls Void

Vaeok