Archiv štítku: Vallenfyre

Redakční eintopf – červen 2017

Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Nejočekávanější desky měsíce:
Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him


H.:
1. Igorrr – Savage Sinusoid
2. In tormentata quiete – Finestatico
3. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kaša:
1. Anathema – The Optimist
2. Jorn – Life on Death Road
3. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

Zajus:
1. Swans – Deliquescence
2. Signor Benedick the Moor – Toybox
3. Algiers – The Underside of Power

Skvrn:
1. Marika Hackman – I’m Not Your Man
2. Orson Hentschel – Electric Stutter
3. Hidden Orchestra – Dawn Chorus

Onotius:
1. Broken Hope – Mutilated and Assimilated
2. Schammasch – The Maldoror Chants: Hermaphrodite
3. Merrimack – Omegaphilia

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
2. Kafirun – Seance
3. Selbst – Selbst

Cnuk:
1. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him
2. Doyle – As We Die

Mythago:
1. Elder – Reflections of a Floating World
2. Adrift for Days – A Sleepless Grey

H.

H.:

Červen bude zajímavou přehlídkou death metalu – jak těch známějších jmen, tak i méně nápadného podzemního hnusu. Asi tam budou i jiné pozornosti-hodné kousky, mě však v tomto ranku nejvíce láká australské peklo Impetuous Ritual se členy Portal nebo Grave Upheaval. Starší alba jsou zasraná bestialita, z níž by se většina průměrných metlošů asi rozbrečela, a myslím, že „Blight Upon Martyred Sentience“ laťku nesníží.

Přesto všechno jsou u mě Impetuous Ritual až na třetím místě. Druhý flek totiž patří Italům In tormentata quiete. Jejich tvorba vždy bývala velmi chytrá, podmanivá a plná nevšední atmosféry – a věřím a doufám, že něco podobného půjde říct i o novince „Finestatico“.

Shodou náhod i jméno posledního (respektive v pořadí prvního) interpreta začíná na písmeno I. Impetuous RitualIn tormentata quiete se musejí sklonit před francouzským zvířetem Igorrrem, jehož produkci doufám uctívají všichni příznivci nezřízené avantgardy mezi vámi. Sice mi k jeho tvorbě příliš nesedí, aby byla vydávána u labelu jako Metal Blade, ani moc nevěřím, že by byly pokořeny dřívější majstrštyky, ale vůbec nepochybuji o tom, že to zas bude arci-šílenost. Však nic jiného ani nelze čekat od borce, jenž nechává svoje slepice hrát na piáno, haha.

Kaša

Kaša:

Může si sice zdát, že červnové volby do pravidelného eintopfu jsou z mé strany prachobyčejné sázky na jistotu, které už nemůžou ničím překvapit, já se ovšem na níže uvedenou trojici novinek přesto zdravě těším. Začnu klasicky od bronzové příčky, již okupují Vallenfyre s jejich třetím albem „Fear Those Who Fear Him“. Pro jejich poctivou nálož death metalu s doomovými prvky mám slabost, a přestože jsem o tuhle kapelu zavadil až dost pozdě, tak se rychle zařadila mezi mé oblíbené sebranky, k jejichž výtvorům sahám, kdykoli mám na podobnou hudbu náladu. Třetí alba prý bývají přelomová, tak se nechme překvapit, s čím se Gregor Mackintosh tentokrát vytasí.

To Jørn Lande už nemá nikomu moc co dokazovat. Pozici pěvce se zlatem v hrdle pravidelně obhajuje s každým dalším albem, jež se svou kapelou Jorn vydává, takže nečekám v zásadě nic nového. Prostě klasická Jørnova porce hard rocku se vzletnými melodiemi a silným vokálem. Kvůli ničemu jiného jeho placky neposlouchám, protože hudebně je to pravidelně (až na pár vyloženě silných okamžiků) „jen“ solidní nadprůměr. Každopádně si „Life on Death Road“ poslechnu velmi rád.

Britská Anathema mě léta míjela, až jsem k ní před necelou dekádou přičichl a od té doby její kroky sleduji pravidelně. Nemůžu se prohlásit za skalního fanouška, ale jejich alba očekávám s napětím a „The Optimist“ nebude výjimkou. Navázat na povedeného předchůdce „Distant Satellites“ nebude zrovna jednoduché, protože před třemi lety měla Anathema opravdu skvělou formu. Očekávání jsou z mé strany pořád tak nějak střízlivá s nohama na zemi, ale na druhou stranu bych lhal, kdybych nepřiznal, že se těším. Ona totiž první ukázka jménem „Springfield“ není vůbec špatná.

Zajus

Zajus:

Abych si ulehčil pravidelné psaní eintopfu, mám ve zvyku sbírat po celý měsíc všechna zajímavá alba, o jejichž vydání se doslechnu, a k velkému potěšení páně šéfredaktora vše spojit v jeden (jakžtakž) souvislý text tři minuty před jeho vydáním. Obvykle takový seznam čítá čtyři, pět alb, takže není zrovna těžké vybrat ta správná, jenže tentokrát je jejich počet dvojciferný a já se ne a ne rozmyslet, která jsou ta nejlákavější. Proto rovnou vyřadím ta, která jsou téměř sázkou na jistotu, a radši se zmíním o těch, jejichž volba není zrovna samozřejmá.

Na první místo spadají jednoznačně Swans se svým „Deliquescence“. Je sice nezvyklé do eintopfu vybírat koncertní album, jenže „Deliquescence“ obsahuje mimo jiné více než hodinu dosud nevydaného materiálu, nemluvě o tom, že Swans při živé prezentaci berou již vydané skladby spíše jako předlohu, na níž je třeba dále pracovat. „Deliquescence“ mi tak snad vynahradí loňský prošvihnutý koncert. Z úplně jiného soudku bude jistě „Toybox“ rappera, jenž se honosí jménem Signor Benedick the Moor. Ačkoli nejsem velikým fandou jeho předchozích řadových alb, nadšení z loňského EP „Maiden Voyage Suite“ dosud stále nevyprchává, a jestli si „Toybox“ udrží jeho vysokou úroveň, čemuž by mohla napomoci i krátká dvacetiminutová stopáž, mohlo by jít o uchazeče o hip-hopovou desku roku. Dovolím si přeskočit několik zajímavých rockových a metalových počinů a na poslední místo nominovat „The Underside of Power“, druhé album post-punkových Algiers. Ti na svém debutu dokázali moderně a vkusně oživit atmosféru Joy Division, a i když mělo jejich eponymní album své mouchy, tak nějak doufám, že novinka by je mohla vyhladit a ukázat, že Američané mají na to hrát v rámci žánru první ligu. Tak či onak, v červnu bude rozhodně co poslouchat.

Marika Hackman

Skvrn

Skvrn:

Červen vypadá jako přijatelný standard. Nenabízí nic zářného, ale zároveň říká, že ani kraj léta nebude o hudebních utrumech. Začněme dámou, Marikou Hackman, před dvěma lety plně debutující písničkářkou, minimálně hudebním projevem skromnou a subtilní. Základ byl na debutu důstojně položen, změn je ovšem třeba, zejména co do vyrovnanosti materiálu. Z britských ostrovů do Němec, za Orsonem Hentschelem a jeho setmělým post-industriálním světem. Přesvědčující prvky? Tóny minulé, ukázky nových a záštita Denovali. Trojici pak uzavřu jménem nejznámějším, desku vydávají Hidden Orchestra alias páření procházkové elektroniky a relaxačního jazzu. Možná se budu bavit, možná ne, spíš to však vidím na přihlížení jako doposud.

Onotius

Onotius:

Červen tentokrát nabízí opravdu poctivou porci death metalu, z níž asi nejvíce stojí za zmínku nová deska Broken Hope. Ti před třemi lety přišli s povedenou comebackovou „Omen Of Disease“ a ukázali, že i bez přítomnosti bývalého vokalisty a zakládajícího člena Joe Ptaceka, který roku 2010 spáchal sebevraždu, jsou schopni nahrát silné album, jež disponuje vším, co má taková pořádná žánrová nahrávka mít – hutný zvuk, sehrané a propracované instrumentální pasáže a chorobnou atmosféru. Prvních zveřejněné skladby působí nadějně, tak jsem zvědav, jak si mě novinka získá jako celek.

Pokud jde o černěkovovou škatulku, tam rozhodně nevynechám novou placku tajemných Schammasch. K jejich trojalbu „Triangle“ jsem sice nějakou tu výhradu měl, ale pokud kapela tentokrát udrží své megalomanství na uzdě a upřednostní kvalitu nad kvantitou, mohla by z toho vzniknout skutečně vybroušená záležitost. V rámci žánru též nepohrdnu novým albem Merrimack, jejichž „The Acausal Mass“ vždy rád protočím, a to samé (a klidně něco navíc, hehe) čekám od novinky.

Igorrr

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V červnu vyjde nové album Impetuous Ritual, co víc bych mohl chtít? Třeba album Mare, haha. Od debutu „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ kapelu uctívám víc než známějšího bratříčka Portal a nepochybuji, že „Blight Upon Martyred Sentience“ mě podobně jako předchozí alba rozmrdá na subatomární částice. Z toho důvodu jdou ostatní desky jinak slušně nabitého června mimo mne. Ale pokud bude čas a chuť, tak rád okoštuju dlouhohrající prvotiny venezuelských/chilských Selbst a kanadských Kafirun. Obě kapely hrají velice obstojný black metal ortodoxnějšího ražení a různé indicie, jako třeba zainteresované labely, ukázky a vůbec dřívější tvorba, naznačují, že by obě foramce mohly nabídnout něco zajímavého i pro  náročnější, avšak stále „trve“ posluchače.

Cnuk

Cnuk:

Z chystaných alb na měsíc červen mě zaujala dvě. Tím prvním je „Fear Those Who Fear Him“ od Vallenfyre. Jejich předchozí dvě řadovky byly skvělým revivalem death / doom metalu, a přestože borci jsou z Británie, kde kdo by jim přisuzoval za domovinu Švédsko. Samozřejmě narážím na zvuk kapely, který v sobě má ony kytary ostré jako pilu. Doufám, že novinka nebude o nic horší než minulá tvorba a skupinu posune třeba zase trochu někam jinam. S poslední deskou lehce opustili doomovou stránku věci a spíše to valili v klasickém deathmetalovém stylu, takže uvidíme, kudy povedou kroky Vallenfyre dál.

Druhým albem budiž Doyle s novinkou „As We Die“. Kapela Doyle svým názvem reflektuje Doylea Wolfganga von Frankensteina, tedy kytaristu legendárních Misfits. Debut jeho kapely vyšel v roce 2013 a příjemně překvapil. Rád a poměrně často se k němu vracím. Stylově jsou tvrdší, vlastně je to metal, přičemž punk nešel zcela stranou. Na YouTube je možné zhlédnout videoklip ke skladbě „Run for Your Life“, z něhož je zřejmé, že se pojede ve stejných kolejích. Zajímavá bude také možnost srovnání aktuální formy s dalším členem Misfits, Danzigem, jemuž vyšla placka koncem minulého měsíce. Mým skromným tipem je, že mu Doyle nakope řiť.

Vallenfyre

Mythago

Mythago:

V červnu se sice dočkáme mnohých slavných skupin, abych byl ale upřímný, ani jedna z nich mě moc nerajcuje. Můj zájem směřuje jinam, a to na stonerovou scénu, kde ční především dvě jména. Tím prvním a bezpochyby zásadnějším je Elder. Pokud jste tenhle název nikdy neslyšeli, vězte, že banda začínala poměrně klasickým, snad jen o něco melodičtějším stonerem, avšak jejich poslední zářez „Lore“ byl docela někde jinde. Posun k čistějšímu zvuku, progresivnějším postupům a daleko větší osobitosti (ačkoliv někdy lze zaslechnout Mastodon z období  „Crack the Skye“) katapultoval tuhle kapelu na jednu z nejnadějnějších do budoucích let. Od „Reflections of a Floating World“ tak neočekávám nic míň než jednu z nejzajímavějších stoner desek tohoto roku a zároveň doufám, že si kapela zvládne udržet svou osobitost, a to i vůči svým předchozím nahrávkám.

Druhé jméno na seznamu, australští Adrift for Days, je naproti tomu daleko blíže klasickému stoner / doomu s těžkopádnými a hutnými kytarovými riffy a takovou mírou distortionu, až by se jím jeden zalkl. Jejich hudba však vyčnívá díky výraznému zaměření na doomové aspekty s velmi silnou a zapamatovatelnou atmosférou využívající mimo jiné prvky tradiční hudby Aboriginců. Ne každá kapela také dokáže posluchače udržet bdělého po dobu téměř hodiny a čtvrt, do které se vejde nanejvýše sedm skladeb. Zatím jediná ukázka „Feast of Fools“ ukazuje, že na „A Sleepless Grey“ bychom se měli těšit bezezbytku, a to pravděpodobně zatím v nejsurovější a nejvýrazněji sludgové poloze, v jaké Adrift for Days dosud byli.


Boris, Crowbar nebo Wolves In The Throne Room rozšíří sestavu Brutal Assaultu

Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř 

Sestava Brutal Assaultu se opět rozrůstá – mimo jiné o jména, která se v Josefově objeví vůbec poprvé. Řeč je především o japonských legendách Boris nebo black metalistech Wolves In The Throne Room. To ovšem neplatí o Crowbar, kteří se na festival vracejí po třech letech.

Přísun nových kapel bohužel musíme začít špatnými zprávami. Svou účast na BA museli odvolat kapely Life of Agony a Gruesome. Na druhou stranu nás může těšit festivalový debut již zmíněného atmosférického black metalu Wolves In The Throne Room, kteří sami utvořili celou alternativní linii tohoto žánru.

Stejně tak nás těší debut svérázného japonského tria Boris, které už pětadvacet let přivádí hudební fanoušky v úžas svou neuvěřitelnou variabilitou, kdy si pro inspiraci odskakují od psychedelického rocku přes punk, sludge, doom metal, drone, pop a noise až k ambientu. Zato Angličané Vallenfyre mají o osobité hudbě o dost jednodušší představu a své fanoušky zahrnují potemnělým death metalem s teskně doomovými vlivy, jak to umí jenom obyvatelé Britských ostrovů.

Boris

Jeden z klenotů bohaté lousianské hudební scény jsou Crowbar aneb kapela zformovaná kolem charismatického Kirka Windsteina. Dvě mladé party, které budou na letošním BA svým věkem kontrastovat s léty prověřenými veterány výše, jsou sludgem říznutí vyznavači hardcoru God Mother ze Švédska a živelný metalcore Miss May I z USA.

Naši milovanou pevnost dále zahalí temnota legend českého metalu Root slavící 30 let na scéně a italských Graveworm. Tři poslední kapely tohoto seznamu zvíří prach uvnitř pevnosti když uvedou do pohybu armádu vyznavačů hardcoru v kotli. Těmito kapelami jsou hardcore punkeři Sheer Terror z města New Yorku, kalifornský metalický hardcore First Blood a moldavský nu metal s přísnou dámou v čele Infected Rain.

A nezapomeňte, zvýhodněná cena vstupenek je platná pouze do konce dubna!

Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/

[tisková zpráva]


Vallenfyre: novinka v létě

Britové Vallenfyre se vrhli na natáčení své třetí řadovky – vůbec poprvé jen ve tříčlenné sestavě. Počin s názvem „Fear Those Who Fear Him“ by měl vyjít v létě u Century Media Records. Tracklist následuje:

01. Born to Decay 02. Messiah 03. Degeneration 04. An Apathetic Grave 05. Nihilist 06. Amongst the Filth 07. The Merciless Tide 08. Dead World Breathes 09. Soldier of Christ 10. Cursed from the Womb 11. Kill All Your Masters 12. Temple of Rats


Vallenfyre – Splinters

Vallenfyre - Splinters
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 12.5.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Scabs
02. Bereft
03. Instinct Slaughter
04. Odious Bliss
05. Savages Arise
06. Aghast
07. The Wolves of Sin
08. Cattle
09. Dragged to Gehenna
10. Thirst for Extinction
11. Splinters

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Neznalé může zdání klamat a můžou nabýt dojmu, že pod jménem v titulku recenze se nachází další neznámá parta, která jen tak profičí kolem bez povšimnutí, protože Vallenfyre není nikterak profláknuté jméno, ale jakmile poodkryjeme personální osazenstvo, které za touto kapelou stojí, tak se přízvisku super nelze ubránit. No považte sami, v řadách Vallenfyre se sešli Gregor MackintoshParadise Lost, Hamish Hamilton Glencross (ex-My Dying Bride), Adrian ErlandssonAt the Gates a tisíce dalších projektů a ScottAlehammer a Extinction of Mankind. No dobře, uznávám, že poslední jméno mi nic neříká, ale přeci jen, tři takhle našlapaná jména pod záštitou jedné formace už tak nějak dopředu vzbuzují v posluchačích nemalá očekávání, se kterými se “Splinters” muselo potýkat. Tím spíš, když si debutové album “A Fragile King” vedlo u fanoušků a kritiků veskrze pozitivně a je tak otázkou, zda se podařilo minule nastavenou laťku alespoň vyrovnat.

Na odpověď si budete muset počkat na konec pořadu (pardon, recenze), protože ještě předtím se sluší udělat si klasickou okružní jízdu po “Splinters” a představit jej všem, kteří doposud netuší, s čím se v případě Vallenfyre posluchač potýká. Přestože je domovinou kapely a tří čtvrtin jejího osazenstva Velká Británie, tak bych se čistě bez znalosti dalších okolností nebál zařadit “Splinters” někam na skandinávský poloostrov. “Splinters” a samozřejmě i “A Fragile King” totiž zní úplně jako výtvor severské death metalové party libující si v hrubém growlingu a ostře chrastících kytarových riffech, které občas zjemní melodické kytarové výjezdy. Po vzoru anglických kořenů jednotlivých členů se však Vallenfyre nebojí do šlapavého death metalu přimíchat jako legendární britské bažiny husté doomové ingredience, díky nimž získává “Splinters” dusivou a tíživou atmosféru. Dalo by se říct, že to je něco jako death/doom metal z dílny Asphyx, ale Vallenfyre oproti holandské drtičce do své tvorby protáhli víc melancholické, někdy až depresivní nálady.

Snad jedinou nevýhodou, která nehraje albu vyloženě do karet, je jeho předvídatelnost. Dopředu bylo jasné, jak bude “Splinters” znít (a to i přes produkci žánrově nespřízněného Kurta BallouaConverge) a při pohledu na tracklist lze už předem říct, která ze skladeb bude nemyslící drtička a která naopak podrásá vaše nervy táhlými riffy a kytarovým vazbením, jež vnáší do výsledného (mimochodem, velmi průrazného) zvuku ještě více neklidu. I přesto, že jsou jednotlivé písně od sebe slušně rozeznatelné, tak si dokážu představit, že spousta posluchačů album někde v půli vypne, protože se jim to bude zdát všechno na jedno brdo. Nechci teď nikoho odradit, ale svým způsobem to tak je. Tu a tam zběsilá death/crustová sypačka, jindy zase jako sopel pomalá tempa. To všechno pod tíhou hlubokého growlingu vyznívá velmi nehostinně a posluchačsky nepřístupně, takže to bude chtít trochu trpělivosti, na to se připravte.

Skladby na “Splinters” se dají celkem bez problémů rozdělit na dvě skupiny. Klasické death metalové vály a pak ty zatěžkané kusy s těžkotonážními tempy. I přesto však nelze říct, že by album nebylo jednotné nebo že by jedna skupina tu druhou válcovala. Dokázal jsem si bez problémů najít favority v ostrých výjezdech jako “Scabs”, “Thirst for Extinction” a hlavně energií napěchované šlupce “Instinct Slughter”, která je díky své intenzitě a krátké hrací době až crustově špinavá. Skvělý flák. Stejně tak jsem si oblíbil roztahanou “Bereft”, závěrečnou titulku “Splinters” nebo záhrobní bažinatou “Aghast”, které reprezentují pomalejší skladby s doomovou atmosférou. Albu rozhodně prospívá příjemná 40minutová stopáž, díky níž dá všechen ten oldschoolový nátlak přečkat bez výrazného sebepřemáhání. Vyloženě nejlepší kompozice pak spatřuji zejména v “Odious Bliss”, jež reprezentuje přímočaré death metalové hřmění, a již zmíněnou titulku se skvělým videoklipem, který víc než dobře koresponduje s nepříjemnou atmosférou, již skladba sama vyvolává.

Takže, pominu-li již dopředu jasně daný nepřekvapivý výsledek, protože snad každý přesně věděl, jak “Splinters” bude znít, tak je novinka Vallenfyre ve všech ohledech kvalitní dílo, které je papírově úplně v nejlepším pořádku. No, a protože je hudební stránka povedená i prakticky, nejen teoreticky, tak se můžu pomaličku vrátit k dotazu z úvodu recenze. “A Fragile King” sice zůstává (prozatím) nepřekonáno, ale rozdíl mezi oběma alby je téměř nicotný. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl jen můj vlastní pocit pramenící z toho, že debut mám naposlouchaný přeci jen o něco intenzivněji. Ať je to jak chce, “Splinters” určitě nepropadlo a všem milovníkům špinavých death metalových mlátiček udělá setsakramentskou radost, ačkoli kritici u vytržení nebudou, protože album je to na poměry žánrových standardů jen lehce nadprůměrné. Mně se však album líbí hodně, takže můžu sáhnout po známce více nadprůměrné.


Další názory:

Na “Splinters” nenajdete vůbec, ale vůbec nic originálního nebo dříve neslyšeného, přesto to výsledku nijak neškodí. Důvod je velice jednoduchý – ta muzika má totiž navzdory tomuto mírnému handicapu kurevskou sílu a jednoduše vraždí na potkání. Přitom ten recept je strašně jednoduchý – je to “jen” řízný špinavý oldschool death metal a sem tam odporný doomový močál. Placka má ovšem tak obrovské a chlupaté koule, že to člověka bez problému dostane i tak. Vallenfyre dokazují, že vlastně není třeba vymýšlet nové postupy, protože muzika může totálně drtit i s použitím těch starých. Jak vidno, staří mazáci prostě umí, přičemž je úplně šumák, že je to v rámci (relativně) nového projektu. Debut “A Fragile King” byl náser a “Splinters” je stejně je tak, takže vlastně nemám co vytýkat, protože ta deska je silná, uvěřitelná a nakopává prdele, což je mnohdy (jako třeba tady) mnohem víc než násilné experimentování.
H.

Britské allstar death/doomové komando Vallenfyre se po třech letech vrací na místo činu a já říkám ještěže tak! Sice jsem se trochu bál, že po prohlášeních o návratu k death metalovým kořenům muzikanti nadobro opustí bažinatý doom metalový odér, který se táhnul z debutu “A Fragile King”, ale to se naštěstí nestalo a Vallenfyre naopak našli alespoň pro mě ideální průsečík těchto dvou žánrů – a je to velká paráda. Toho zhoubného bahna je tam pořád dost, ale novinka “Splinters” mimoto stíhá být i naprosto ničivá. Je to skvělé, když Vallenfyre drtí chorobné pomalé riffy, je to skvělé, když se urvou ze řetězu a ničí posluchače excelentním oldschool death metalem, je to skvělé od začátku do konce… A aby taky ne, když Scootovo basové bručení rozvibrovává bránice široko daleko, Hamish Glencross sází jeden parádní riff za druhým, Adrian Erlandsson sype jak podle death doomové učebnice a Greg Mackintosh dává svým chroptěním školení velice dlouhé řadě kolegů za mikrofonem. Já vám nevím, nejsem na death/doom metal žádný expert, ale přesně takhle by to podle mě mělo vypadat, protože “Splinters” prostě zabíjí – po staru a bez pardonu.
Ježura


Brutal Assault 17 (pátek)

Brutal Assault 17
Datum: 10.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre

Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.

Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho LaihaChildren of Bodom.

Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.

A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.

Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.

To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.

Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.

S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.

Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.

Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!

S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.

Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…