Archiv štítku: Vanessa

Vanessa, Kurkus

Vanessa, Kurkus

Datum: 5.1.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kurkus, Vanessa

„Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Jak se zdá, čas domácího EBM kultu Vanessa se opětovně nachýlil. Koncert s příznačným podtitulem „Přijďte si plivnout na náš hrob!“ byl dlouho dopředu avizován jako úplně poslední. To je výzva, jakou lze jen těžko ignorovat, tudíž jinými slovy šlo o povinnost. A zjevně jsem v tom nebyl sám, poněvadž Rock Café bylo našlapané a už před datem konání kapela hlásila vyprodáno. Ale to se dalo čekat, protože Vanessa tenhle klub dokázala naplnit, aniž by při tom končila.

Nicméně vzhledem k tomu, že šlo o poslední vystoupení Vanessy v její historii, mohlo překvapit, že čtveřice Samir Hauser, Miroslav Papež, Tuzex a Jaroslav Stuchlý – doplněna o druhého hostujícího kytaristu Edgara Schwarze ze Schwarzprior – nepředvedla nic skutečně speciálního. Myšleno v tom smyslu, že Vanessa vlastně odehrála svůj standardní koncert, jenž se od těch předchozích, jichž v Rock Café bylo hned několik, nijak zvlášť nelišil.

No, je to na polemiku… na jednu stranu by se k takové příležitosti asi hodilo vytáhnout i nějaké archivní kousky, jaké se v posledních letech moc nehrály, případně hodit jiné songy i z desek nové éry, protože i z „Ave Agony“ a „Antidotum“ se vesměs drhne furt to samé dokola. Na druhou stranu by ovšem byla škoda, kdyby naposled nezazněly ty nejvíc zásadní kulty jako „Kolumbie“ nebo „Jimmy Jones“, kdyby chyběla Diskopíča nebo novější hity, jejichž kvalita je ostatně dost dobrá na to, aby se vyrovnala letitým flákům z raného období. A ono co si budeme povídat, všechny tutovky a povinné tracky stejně nebyly a skutečně zamrzelo, že naposledy chyběl „Fízl na speedu“ nebo „Bisociál“. Ale to berte spíš jen jako takové přemítání, nikoliv kritiku, protože po konci vystoupení jsem rozhodně odcházel spokojený!

V souvislosti s tím, že to bylo naposled, mohla trošku překvapit ještě jedna věc. Taková příležitost svádí k tomu udělat nějakou show, aby to bylo echt legendární a mluvilo se o tom. Nicméně i v tomto ohledu Vanessa odehrála relativně cudné vystoupení, v němž měla jednoznačně navrch hudba nad laciným divadélkem. Ale onu cudnost samozřejmě berte s rezervou, bavíme se o Vanesse, takže byl prst v krku a zvracení, bylo šňupání „bílého prášku“ přímo na pódiu, bylo házení živých červů mezi lidi při „Jedu do pekla“, byla i již zmiňovaná Diskopíča ve „Spolkni ďábla“. Mimochodem, jestli někdo netuší, kdo nebo co to je Diskopíča, nechť si ráčí vygooglit obrázky, bude se vám to líbit.

Vanessa

První část vystoupení ubíhala jako ďábel, Vanessa se s ničím nesrala, na nic se nečekalo a notoricky známé pecky padaly v ostrém tempu. Snad jedině mi přišlo, že Tuzexova kytara byla až příliš nahlas, ale naštěstí ne natolik, aby se s tím nedalo žít. Navíc – kdo někdy v posledních letech pár koncertů Vanessy navštívil, jistě si už zvykl, že leckdy to živě bývá dost rock’n’roll, takže vlastně nic zvláštního. Většině písniček to navíc nijak neškodilo, snad jen „Vyvrhel“ a „Kolumbie“ mohly vyznít líp (byť je pravda, že první jmenované trochu uškodilo, že šla hned po „Fuck B.“, což je naživo ultimátní rozjebávačka). Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jako celek to kurevsky makalo a Vanessa nezněla jako kapela jednou nohou v hrobě. Jasně, dost zvuků jede z mašin, ale to je asi na jinou debatu. Každopádně, „Ahoj, chcípni“, tedy finální kus základního setu, přišel dost rychle. Však to znáte, jak čas ubíhá relativně…

Setlist Vanessa:
01. Intro
02. Prokopat se ven
03. Alobalista
04. Zrcadla
05. Buď Jidáš
06. Fuck B.
07. Vyvrhel
08. Král noci
09. Smutný pán
10. Holky z gymplu
11. Tragikomix (instrumental)
12. Jan Stihomam
13. Jedu do pekla
14. Flashback
15. Spolkni ďábla
16. Ahoj, chcípni
– – – – –
17. Dobře organizovaná tlupa
– – – – –
18. Jimmy Jones
– – – – –
19. Kolumbie

Samozřejmě nikdo nepochyboval, že bude následovat přídavek, který také následoval, ale v něm se to bohužel začalo až moc kouskovat. Po každém přidaném songu totiž Vanessa opustila pódium, aby se na něj nakonec vracela třikrát. Navíc to už chvíli skoro vypadalo, že poslední „Kolumbie“ ani nebude, protože Samir Hauser, jenž si někdy v půlce setu šlehnul (sáček s matrošem měl připraven v pohotovostní poloze v kapse saka – a právě díky němu padla v úvodu citovaná hláška), už totiž sotva stál na nohou a vypadal, že má docela dost. Na druhou stranu, aspoň to bylo finále hodně Vanessy a její pověsti – patetické loučení by se k téhle formaci beztak nehodilo. Zato ilegální substancí posilněný Hauser, který s maniakálním výrazem v očích vrčí svoje hnusné texty, a pak vypadne bez rozloučení, bez zamávání, to je vlastně odpovídající tečka za koncertní kariérou legendy.

Před Vanessou se ještě jako předskokani objevili slovenští Kurkus. Popravdě řečeno, před jejich ohlášením coby supportu jsem o jejich existenci ani netušil a před koncertem jsem se po tvorbě nijak nesháněl s tím, že se nechám překvapit na místě. A musím říct, že to překvapení bylo! Trojice předvedla extravagantní vzhled i extravagantní muziku, která sama o sobě nebyla moc tvrdá (i když živě, kde vyzní skoro všechno trochu divočeji, to taky v některých momentech hezky kopalo), ale byla hodně zajímavá. Kurkus hráli bezmála hodinu a musím uznat, že jsem se bavil fakt hodně, i když jsem ty písničky slyšel prvně v životě. Všichni tři muzikanti byli něčím zvláštní, každý měl svůj styl a jeho výkon byl super. Moc fajn záležitost, určitě si to seženu k podrobnějšímu poslechu!


Koncertní eintopf – leden 2017

Grausame Töchter
Nejočekávanější koncert:
Grausame Töchter, Soon – Praha, 13.1.


H.:
1. Grausame Töchter – Praha, 13.1. (event)
2. Vanessa, Kurkus – Praha, 5.1. (event)
3. Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker – Praha, 23.1. (info)

H.

H.:
V prvním koncertním eintopfu pro roku 2017 jsem osiřel. Všichni ostatní na to buď jebou a na žádné koncerty se nechystají, anebo si ještě nejsou natolik jistí svou účastí na nějaké akci, aby se tím veřejně chlubili. No, já je tak úplně nechápu, protože po konci roku, kdy se neodehrávalo nic natolik zásadního, abych kvůli tomu musel ponocovat v nějakém hnusném zahuleném pajzlu, se leden tváří hodně slibně. Vzhledem k oběma těmto skutečnostem si v tomto vydání eintopfu dám výjimečně hned tři koncerty namísto dvou…

Popravdě řečeno, hned leden nabídne akci, jakou bude z hlediska očekávanosti těžké do konce roku překonat. Samozřejmě tím mám na mysli zvrhlé německé fetish-commando Grausame Töchter. Minulé vystoupení v Hostivaři bylo absolutní arcikult a historku se chcaním z pódia dodnes vykládám každému na potkání včetně svojí mámy (a skoro všichni závidí, panč oni to neviděli – akorát ta máma pro to moc pochopení neměla, haha). Kdybych se tam tenkrát neožral jak zkurvené prase a kdyby si holky z Reichu špatně nespočítali kurz, díky němuž byly ceny cédéček pěkná židovina, tak by to bylo v podstatě dokonalé. Tak či onak, zopakování je naprostá povinnost a očekávání jsou vysoko. Jak mě (v pátek třináctého!) nikdo nepochčije z pódia, tak to bude zklamání!

Na vlně EBM budu pokračovat i s druhým místem. Jak se zdá, dny domácí žánrové legendy Vanessy se pomalu chýlí ke konci. Samir a spol. ohlásili svůj poslední koncert, který se uskuteční 5. ledna v pražském Rock Café. Jsem docela zvědav, jestli to bude opravdu konečná stanice, nebo jde jen o laciný tahák. Nicméně první možnost vyloučit asi nelze a to by mě sakra sralo, kdybych něco takového prošvihl. Je-li to jen marketing, tak zafungoval, já tam budu a budu se těšit na nálož kultovních tracků, jichž má Vanessa v diskografii víc než dost.

Třetí akce je sice formálně na třetím místě, ale věřte tomu, že i tady se to tváří kurevsky zajímavě a je záhodno tomu věnovat pozornost. Scott Kelly (Neurosis) a Sanford Parker (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight) se potkali již v Corrections House, ale to jim zjevně nestačilo, takže letos vydali debut dalšího projektu Mirrors for Psychic Warfare. Experimentální industriální dronování bylo působivé už z desky, takže nad účastí na koncertě není radno váhat. Obzvlášť když tento proběhne na komorní Sedmičce. Mimochodem, Sanford Parker by měl jako předkrm předvést i sólo set.

Grausame Töchter


Vanessa, Schwarzprior

Vanessa
Datum: 1.10.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Schwarzprior, Vanessa

Na začátek letošního roku měla domácí EBM legenda Vanessa původně naplánované halové turné po České republice, které však nakonec bylo kvůli nízkému prodeji lístků v předprodejích zrušeno. Zbyl jen jediný koncert, a to v Praze ve Fóru Karlín. Přesně půl roku nato se Vanessa do hlavního města vrátila, tentokrát ale do klubového prostředí Rock Café. A když se navíc role předskokana ujali ostravští bejci Schwarzprior, jejichž loňský debut „IDDQD“ na naší elektronické scéně udělal (zcela právem) docela vítr, nebylo co řešit a program na první říjnový den byl jasný. Evidentně jsem to tak neviděl sám, protože zájem byl velký a už těsně před koncertem jsem kdesi zachytil zprávu, že na vstupu nebude ani 50 lístků pro ty, kteří si je nepořídili předem. Klub byl tedy dle očekávání narvaný a pořádný EBM kravál mohl začít…

Jako první se slova samozřejmě ujímá ostravská trojice a hned od začátku je laťka sakra vysoko. Jak na pódiu, tak i pod ním, protože Schwarzprior už jméno mají, takže prázdná plocha rozhodně nebyla. Edgar Schwarz a eRP do lidí prali hypnotické rytmy, zpěvák Tomkopf předváděl svoje typické robotické pohyby a samozřejmě i maniakální vokál a vše dokonávala naprosto monumentálně zfetovaná videoprojekce. Někdy těsně před půlkou vystoupení sice Schwarzprior zbrzdily technické problémy s vypadlým zvukem, díky čemuž se nějakých pár minut nic nedělo a jen se přepojovaly kabely, ale naštěstí se nakonec všechno povedlo opět uvést do provozu a Ostraváci mohli pokračovat ve svojí elektronické krasojízdě.

Skladba setlistu nijak překvapivá nebyla, jelikož Schwarzprior mají doposud na kontě jen jednu dlouhohrající fošnu, již zmiňované „IDDQD“, ale to mně osobně nijak nevadilo. Set začal s peckou „Radio Dark Side“, pokračoval s „Frau Dust“ a i nadále zněly další mocné šlehy z debutu, který byl přehrán skoro celý. Nechyběly tedy kusy jako „Situace Star Wars“, titulní „IDDQD“, syrová „Železem rty“, „Smrt láska chcaní“, „Potěšen z masa“, „Móda manýry extravagance“ a finální genialita (možná můj nejoblíbenější track Schwarzprior) „Vidět vodu ze dna“, s níž celé vystoupení skončilo. Možná, že bylo ještě „Disko“, ale to už si takhle s odstupem nevybavím s jistotou.

Každopádně, Schwarzprior zahráli i několik kusů, které jsem vůbec neznal, takže hádám, že šlo o nějaké nové věci (tuším, že byly tři?), a nutno uznat, že všechny zněly parádně a nesly se přesně v duchu kapely, charakteristickou svojskou textovou stránku nevyjímaje. Jeden track byl třeba zpočátku trochu rozvážnější, posléze naléhavý, aby nakonec vyvrcholil v uhrančivém finále, zatímco druhý byl naopak asi tou nejvíc taneční peckou, jakou Schwarzprior mají. Tak či onak, snad to do další placky nebude trvat zas tak dlouho…

Po menší přestávce už nastupují domácí EBM králové Vanessa… bicí, dvoje synťáky, ikonický Samir Hauser na vokálu a… dvě kytary! Jako host se ke kapele připojil Edgar Schwarz ze Schwarzprior na druhou kytaru, jenž ostatně s Vanessou nevystupoval poprvé, protože už třeba na jaře na několika koncertech zaskakoval za Tuzexe, když se kryly termíny VanessyTuzexovou druhou skupinou Smrtislav.

Každopádně, Vanessa v šesti vraždila a koncert uháněl hned od začátku ve vysokém tempu. Narvaný klub Samirovi zobal z ruky a kotel jel na plné obrátky po celou dobu. Místy to byl díky dvěma kytarám sice skoro až metal, ale to mi vůbec nevadilo – hlavně, že to mělo koule! Žádné velké prasárny se tentokrát neděly a jako zpestření show se jen v několika válech objevila tanečnice a v jednom momentě i házení živých červů do publika (po jejichž rozšlapaných zbytcích jsem pak klouzal až do konce koncertu, heh), takže na poměry Vanessy vlastně docela normálka, nicméně i když bylo vystoupení hlavně o muzice (přece jen – ta je pořád tím hlavním), nebyl sebemenší prostor pro nudu.

Podobně jako u Schwarzprior, ani setlist Vanessy nebyl nijak překvapivý, protože zazněl vcelku očekávatelný průřez tvorbou z nové i staré éry, přičemž právě ta současná měla o něco málo navrch. Z poslední řadovky „Antidotum“ tedy padly pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Smutný pán“, „Holky z gymplu“, vypalovačka „Fuck B.“ (která zabíjí i na albu, natožpak živě!) nebo „Krev teenagerů“, zatímco z předchozí „Ave Agony“ nechyběl „Fízl na speedu“, „Spolkni ďábla“, „Zrcadla“ nebo „Ahoj, chcípni“. No, a ze starých věcí se objevily namátkou „Jedu do pekla“, „Mikronaut“ (ten ovšem v nové verzi), „Buď Jidáš“ nebo „Flashback“.

Po hodinové metalově-EBM masáži se Vanessa odebrala do zákulisí, ale všem bylo jasné, že konec ještě není, takže po chvíli přišel nástup zpátky, Samir zavelel „ještě jednu a spát“ a přišel „Bisociál“. Nakonec se ale Vanessa vrátila ještě jednou na druhý přídavek, jímž se stal další kultovní a definitivně poslední vál „Kolumbie“. Při jeho začátku bylo mimochodem hezky poznat, že se Hauser v zákulisí něčím trochu „upravoval“, ale tak zrovna u něj by pomalu víc překvapilo, kdyby to tak nebylo.

No nic, dál už není moc co řešit – koncert byl prostě super, což snad bylo jasné už z řádků výše. A myslím tím jak koncert Vanessy, tak i koncert Schwarzprior, protože já jsem užil obě kapely


Koncertní eintopf #6 – říjen 2015

God Is an Astronaut poster 2015
H.:
1. Epic Rap Battle of History – Praha, 18.10.
2. Vanessa, Schwarzprior – Praha, 1.10.

Ježura:
1. Phantoms of Pilsen – Plzeň, 22.-24.10.

Atreides:
1. God Is an Astronaut – Praha, 22.10.
2. Cruachan, Ereb Altor, Hakka Muggies – Praha, 13.10.

Onotius:
1. Leprous, Sphere, Rendezvous Point – Praha, 22.10.

Po zářijovém zahřívacím kole je již v říjnu klubová sezóna v plném proudu a evidentně je rozhodně z čeho vybírat. Tomu ostatně odpovídá i náš redakční vzorek, jelikož každý ze čtyř redaktorů, kteří se tohoto vydání koncertního eintopfu účastní, volí v rámci svých osobních preferencí dočista jiné akce (což je také důvod, proč tentokrát není koncert měsíce – jednoduše vyrovnané skóre). Tak či onak, následující měsíc bude v naší reportové sekci evidentně pestrý, protože pestrá je i žánrová směska koncertů, na něž se chystáme – rap, EBM, post-rock, folk metal, progressive metal, převážně black metalový festival… a výčet samozřejmě není konečný, jelikož ne úplně vše, na co půjdeme, je níže napsáno…

H.

H.:

Zatímco léto bylo z mojí strany co do návštěv koncertů poměrně suché, na podzim si to opětovně plně vynahradím. Nikdy jsem nebyl fanouškem takových těch YouTuberů a podobných věcí, ale jedna výjimka musí potvrdit pravidlo – a tou výjimkou je série Epic Rap Battles of History. Zrovna tenhle seriál mě fakt strašně baví a všechny čtyři sezóny znám bez přehánění nazpaměť, takže živé vystoupení v České republice je naprostá povinnost. Mimoto se však těším i na koncert Vanessy… může se to zdát divné, klidně si ťukejte na čelo, ale já jsem tuhle domácí EBM legendu ještě živě nikdy neviděl. Příležitostí bylo dost, ale zatím nikdy se nepoštěstilo… jednou to nevyšlo skrz prachy, podruhé zase kvůli nedostatku času, potřetí jsem zas neměl chuť koukat na takovou kapelu v hale, ale ve finále jsem se prostě s těmito drogovými barony až do nynějška míjel. První den v měsíci se to snad konečně zlomí a navíc za účasti ostravské elektronické dekadence Schwarzprior, díky jejichž přítomnosti už vůbec není co řešit a účast se stává takřka povinnou.

Ježura

Ježura:

S výčtem říjnových akcí, na které se těším, to je trochu zvláštní – je mezi nimi totiž jen jedna jediná, na kterou se opravdu chystám. Tou mám na mysli letošní vydání UG festivalu Phantoms of Pilsen. Na soupisce sice není žádná kapela, která by mě tam vyloženě nutila jet, celá řada zajímavých jmen tam ale je, takže nemám pochyb, že si to užiju i letos, byť laťka, kterou nastavily předchozí ročníky, je vysoko. Pak jsou tu další zajímavé koncerty, jenže problém je v tom, že se mi buď tlučou s něčím jiným, nebo jsou to takové, kam bych šel asi jen v případě, že bych neměl na práci nic lepšího, což není moc pravděpodobné. Protentokrát si tedy vystačím akorát s Phantoms of Pilsen, koneckonců se tam vážně těším.

Atreides

Atreides:

Ačkoliv jsem očekával, že začátek koncertní sezóny bude našlapanější, nakonec to jsou jen dvě jména, která mě k sobě táhnou svojí železnou jistotou. Říjen patří bezesporu Irsku. První místo zaujímají God Is an Astronaut – jakkoliv o téhle bandě někdo může tvrdit, že na studiovkách stagnuje a opakuje z jejich strany stokrát slyšené (což si osobně tak docela nemyslím), na loňském Brutal Assaultu mi ukázala, že její hlavní síla tkví v živém přednesu, jímž mě naprosto smetla. A to je přesně ten důvod, který potřebuji k tomu, abych je chtěl vidět znovu a v komornějším prostředí. Druzí jsou pak Cruachan – tahle dublinská legenda folk metalu se po velmi dlouhé době ukáže v klubovém prostředí, přičemž u takové události rozhodně nemůžu chybět. Jedni z mých žánrových favoritů se představí po boku pražských Hakka Muggies a jediné, co ve mně vzbuzuje mírnou nejistotu, je místo, v němž se má celá akce odehrát.

Onotius

Onotius:

Letošní podzim není na zajímavé akce rozhodně skoupý. Peníze však nerostou na stromech, a tak je třeba si dobře vybírat. Pokud jde o říjen, rozhodně si nenechám ujít pražskou zastávku norských progresivně metalových Leprous, kteří přijedou v rámci turné k nové desce „The Congregation“. Naživo jsem zatím neměl tu čest je vidět, tak jsem zvědav, jak jejich precizní i atmosférická muzika na pódiu zafunguje. Především jsem zvědav na vokální projev Einara Solberga, jenž na deskách vyzpívává i solidní výšky, tak uvidíme, jak přesvědčivě se předvede. Doufejme, že si všechno sedne a bude postaráno o progový večer par excellence.


Vanessa – Antidotum

Vanessa - Antidotum
Země: Česká republika
Žánr: EBM
Datum vydání: 28.11.2013
Label: X Production

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (H.):

Přestože zrovna EBM v poslední době patří mezi žánry, které mám v hodně velké oblibě, jsem na tom úplně stejně jako kolega v minirecenzi pode mnou – předchozí tvorbu Vanessy trestuhodně vůbec neznám, především z toho důvodu, že mě až doposud vlastně ani nenapadlo se po podobných věcech poohlížet v rámci naší země. Jak ale vidno jen na albu “Antidotum”, byla to docela chyba. Vanessa totiž nahrála desku, která možná není dokonalá a nepatří na vrchol toho, co jsem v rámci EBM nebo dokonce celé elektronické scény slyšel, ale přesto je minimálně zajímavá a obsahuje v sobě něco, co mě prostě nutí tu hudbu nevypínat a naopak ji pustit znova, když to album dohraje.

“Antidotum” obsahuje hned několik moc dobrých atributů, jež ji činí opravdu zábavnou nahrávkou a které už zmiňoval kolega pode mnou – jedná se například o zapojení elektrické kytary nebo skutečně výtečné texty, které jsou parádně úchylné a nekonveční, ale už jen na stavbě slov a na zvolených výrazech je vidět, že si při jejich vymýšlení dal autor práci o nich vážně přemýšlet, což už v dnešní době bohužel není pravidlem. Esem v rukávu Vanessy je také Samir Hauser, jehož neotřelý vokál dělá opravdu hodně, nicméně ani instrumentální stránka v žádném případě nezaostává a nabízí mnoho vysloveně skvělých momentů.

Mezi největší pecky “Antidotum” bych rozhodně zařadil hned první “Dobře organizovanou tlupu” s bez přehánění perfektním refrénem. Hodně mě baví rovněž temnější “Ragnarök” s několika výtečnými detaily a opět excelentním refrénem nebo šlapavé kusy jako “Holky z gymplu” či “Král noci”. Mým asi největším favoritem celého alba je ovšem neuvěřitelně chytlavá “Fuck B.”, která sice téměř celá stojí v podstatě na jednom motivu, ale její strojové tempo a uječený vokál mě prostě berou. Celkově skutečně povedená nahrávka.


Druhý pohled (Zajus):

Psát o legendární Vanesse a přitom neznat její tvorbu je trošku troufalost. Někdo to však oddřít musí, a tak to vezmu na triko já – a rád. “Antidotum” je totiž opravdu povedené album. Kapela která byla v devadesátých letech průkopníkem tvrdé elektroniky na české hudební scéně dokáže i v druhém desetiletí jedenadvacátého století šokovat a zůstat hudebně aktuální i přesto, že scéna samotná výrazně zhrubla. Album otevírá “Dobře organizovaná tlupa”, ohromná pecka s industriálním nádechem, připomínající i díky výrazné kytaře starou tvorbu Rammstein. Zbytek alba se však pohybuje v méně chytlavé elektronické úrovni. Mezi klíčové skladby tak můžeme zařadit “Nekrodisco”, nekompromisní mechanickou diskotéku se zcela primitivní, zato však návykovou basovou linkou. Dvojice “Ragnarök” a “Véna s kudlou” představuje méně agresivní a zároveň nejtemnější stránku alba. První zmíněná boduje chytrým refrénem, druhá pak naprosto uvěřitelně zobrazuje mysl mentálně narušeného člověka, a to jak po stránce textové, tak hudební.

Právě texty jsou zcela špičkové, a i když je seznam témat dosti omezený, jejich autor Samir Hauser dokáže zaručeně potěšit jak chytrou stavbou (nejde tedy o jednoduchou rýmovačku), tak samotnou náplní. Ta se sice snaží šokovat, zároveň však nepřekračuje určité limity, za nimiž by již nebyl poznat rozdíl mezi povedenou nadsázkou a opravdovou mentální poruchou. Ostatně na loňském sólovém počinu “Vaudeville” prezentoval Hauser texty mnohem jemnější a i tato poloha mu šla výtečně. Obdobně lze mluvit i o hudbě, Vanessa snadno spadá mezi tvrdou elektroniku, která může vystrašit “rádiového” posluchače, přesto ale zůstává snadná na pochopení i nenáročná na pozornost. Rozhodně mě potěšila skvělá integrace (částečně) živých bicí a elektrické kytary. Jen málokdy slýchám organické spojení “analogových” nástrojů s elektronickou hudbou a “Antidotum” mezi tyto případy rozhodně patří. Už jen proto ho mohu naprosto doporučit.


Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson
za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away”
jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.