Domácí EBM kult Vanessa vydal nový videoklip k songu „Špína Evropy“ z poslední desky „Ghost Army“. Sledujte v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Vanessa
Vanessa – Ghost Army
 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 44:00 Odkazy:
|
Jsou to už téměř tři roky, co domácí EBM kult Vanessa zval všechny své příznivce, aby si přišli do Rock Café plivnout na jeho hrob. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude naposledy, co se Diskopíča vlnila, kdy se polykal ďábel, a co se házeli živí červi do publika. Samir si šňupnul přímo na pódiu jelo se do pekla i do Kolumbie a všechno to další, co k Vanesse patří. Legenda se rozloučila se ctí a s bizarností sobě vlastní.
Nečinnost ovšem Vanesse nevydržela moc dlouho. Vlastně uběhla jen chvíle a kapela se vrátila ve štíhlejší sestavě čítající jen trio Samir Hauser, Miroslav Papež a Jaroslav Stuchlý. Do přípravy nové desky „Ghost Army“ se ale borci pustili s vervou a z crowdfundingové kampaně se nejenže podařilo vytěžit požadovanou ambiciózní částku 260 000 Kč, ale ještě dalších téměř padesát klacků navrch. Z toho myslím plyne jediné – po muzice Vanessy je tu stále hlad a ani čachry s odchodem a návratem skupině na lákavosti neubraly.
Osobně tohle končení kariéry a opětovné příchody po pár letech nemám příliš v lásce, ale zrovna u Vanessy mě to z kdovíjakého důvody ani nesralo. Snad i proto, že mě nijak nepřekvapilo, když se kapela k životu opět probrala, vlastně jsem to trochu čekal. Tak či onak, na „Ghost Army“ jsem se těšil docela fest. Očekávání nicméně silně zchladila první demo ukázka „Mr. 4/8“, což je fakt otravná primitivní halekačka. Sice ji dopředu ženou elektro rytmy, ale svým humpoláctvím má blíž k vidláckým agrorockovým vyřvávačkám (upozorňuji, že to neříkám kvůli vulgárnímu texty, jenž mi naopak na písni přijde jako to nejzábavnější) než kvalitě, jakou Vanessa předváděla na „Ave Agony“ nebo „Antidotum“, tedy předešlých dvou deskách nové éry.
Finální verze „Mr. 4/8“ na samotné desce je o trochu snesitelnější, pořád si nicméně myslím, že se hudebně jedná trochu o přešlap a zároveň jeden z nejslabších momentů „Ghost Army“. Druhým takovým je první polovina „Obyčejné penetrace“, kde rádoby mluvené slovo spíš vysírá. Škoda, protože druhá část songu je hodně ok a desku zakončuje v trochu „éteričtějším“ a „atmo“ pojetí, což mi přijde fajn. Ale platí to jenom pro CD verzi, poněvadž na vinylu tahle skladba chybí a celkově je na asfaltu tracklist proházený docela jinak.
Začal jsem sice tím nejhorším, ale jinak je „Ghost Army“ vlastně dobrá deska. Kecy o nejtvrdším albu jsou ale pičovina, a jestli by si někdo myslel, že se jedná o nejlepší album Vanessy, tak se hodně mýlí. Novinka má totiž jeden docela velký problém. Většina tracků je dobrá, ale trochu mi tu chybí nějaké opravdu zásadní kusy, u nichž bych si mohl být jistý, že si je budu s velkou chutí pouštět i za x roků a nikdy nepřestanou bavit.
Můžete tomu říkat třeba hity, ale tohle pojmenování asi úplně nevystihne jakousi elektrizující energii těch nejlepších zářezů, s nimiž Vanessa dokázala pravidelně přicházet i po svém návratu. „Ave Agony“ mělo „Spolkni ďábla“, „Ahoj, chcípni“, „Fízla na speedu“ nebo „Zrcadla“. „Antidotum“ zase světu dalo pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Fuck B.“, „Krev teenagerů“ nebo „Holky z gymplu“. Ale „Ghost Army“? Ty nejpřísnější parametry snese snad jedině „Captagon“, což je fakt exkluzivní jeba, a už s trochu přivřenýma očima má takový potenciál ještě „Bílá bohyně“ jejíž „tak honem, než skončí otrava alkoholem“ se z hlavy dostává jen těžko. Upřímně jsem však doufal ve víc.
Netvrdím, že se jedná o jediné dobré tracky na „Ghost Army“. Svoje kouzlo má určitě i „Nepodobat se jim“, „Fotr je v lochu“ a „Digitální řev“, jejíž agrese mi nakonec taky sedla, ačkoliv se to na první poslech tvářilo trochu mdle. „Matka je zlo“ mohla a měla být lepší, pořád jako kdyby se měla rozjet do nějaké rychty, ale nestane se to, takže i navzdory textu tomu chybí větší šmrnc. „Špína Evropy“ mi díky atmo-refrénu připomněla „Ragnarök“ z minulé desky, akorát že minule to mělo větší dopad. „Nibiru“ a „Mrtvá dáma“ jsou stravitelné, ale vesměs takové nevýrazné a na albu fungují spíš jako neurážející natažení hrací doby. Třeba „Mrtvou dámu“ si prakticky ani nepamatuju, a kdyby „Nibiru“ nebylo hned první, byl by na tom ten track stejně.
Nechci znít zbytečně zapškle, protože svým způsobem mám vlastně radost, že je Vanessa zpátky a opět bude rozsévat hnus a dekadenci z pódia. Ve skutečnosti se mi na desce vyloženě nelíbí jen jeden a půl songu a vlastně ani ty nejsou tak hrozné, aby se to nedalo přežít a musel jsem to bez milosti přeskakovat. Lze tedy bezpečně říct, že „Ghost Army“ skupině ostudu nedělá. Na vynášení do nebes to ale prostě není. Vanessa je skvělá kapela a největší eso tvrdé elektronické hudby v České republice, a proto je nutné na ni klást ty nejvyšší nároky, jimž „Ghost Army“ i navzdory svým kvalitám dostává jen zčásti. Přesto a zároveň i proto doufám, že nejde o poslední fošnu a že Vanessa hodlá tvořit i nadále, protože není sporu o tom, že ještě má co říct.
Vanessa: nové album
Český EBM kult Vanessa se vrací s novou deskou „Ghost Army“, která vyjde koncem listopadu na značce ZNK. 22. září začne kampaň na Startovači a 21. prosince proběhne křest.
Redakční eintopf – speciál 2017: H.
H.: |
|
Top5 2017: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.
Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.
Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti starším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.
5. The Ruins of Beverast – Exuvia
Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem tohoto odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins
Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.
Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).
Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!
3. Wederganger / Urfaust – Split
Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.
Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe
V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.
Objev roku:
V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboj, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.
Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!
Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back
Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.
Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017
Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“
Videoklip roku:
S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.
Film roku:
1. What Happened to Monday
V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.
Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!
Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka
Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!
Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky
Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.
Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.
Zhodnocení roku:
V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.
Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen…
Bruno Ferrari: album na cestě
Bruno Ferrari, což je sólové alter ego Samira Hausera z Vanessy, chystá nové album. Počin je podobně jako debut Mortal Cabinet, na němž se Samir podílel, financován pomocí crowdfundingu – vše potřebné naleznete přímo na Startovači.
Vanessa, Kurkus
 |
|
Datum: 5.1.2017
|
„Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“
Jak se zdá, čas domácího EBM kultu Vanessa se opětovně nachýlil. Koncert s příznačným podtitulem „Přijďte si plivnout na náš hrob!“ byl dlouho dopředu avizován jako úplně poslední. To je výzva, jakou lze jen těžko ignorovat, tudíž jinými slovy šlo o povinnost. A zjevně jsem v tom nebyl sám, poněvadž Rock Café bylo našlapané a už před datem konání kapela hlásila vyprodáno. Ale to se dalo čekat, protože Vanessa tenhle klub dokázala naplnit, aniž by při tom končila.
Nicméně vzhledem k tomu, že šlo o poslední vystoupení Vanessy v její historii, mohlo překvapit, že čtveřice Samir Hauser, Miroslav Papež, Tuzex a Jaroslav Stuchlý – doplněna o druhého hostujícího kytaristu Edgara Schwarze ze Schwarzprior – nepředvedla nic skutečně speciálního. Myšleno v tom smyslu, že Vanessa vlastně odehrála svůj standardní koncert, jenž se od těch předchozích, jichž v Rock Café bylo hned několik, nijak zvlášť nelišil.
No, je to na polemiku… na jednu stranu by se k takové příležitosti asi hodilo vytáhnout i nějaké archivní kousky, jaké se v posledních letech moc nehrály, případně hodit jiné songy i z desek nové éry, protože i z „Ave Agony“ a „Antidotum“ se vesměs drhne furt to samé dokola. Na druhou stranu by ovšem byla škoda, kdyby naposled nezazněly ty nejvíc zásadní kulty jako „Kolumbie“ nebo „Jimmy Jones“, kdyby chyběla Diskopíča nebo novější hity, jejichž kvalita je ostatně dost dobrá na to, aby se vyrovnala letitým flákům z raného období. A ono co si budeme povídat, všechny tutovky a povinné tracky stejně nebyly a skutečně zamrzelo, že naposledy chyběl „Fízl na speedu“ nebo „Bisociál“. Ale to berte spíš jen jako takové přemítání, nikoliv kritiku, protože po konci vystoupení jsem rozhodně odcházel spokojený!
V souvislosti s tím, že to bylo naposled, mohla trošku překvapit ještě jedna věc. Taková příležitost svádí k tomu udělat nějakou show, aby to bylo echt legendární a mluvilo se o tom. Nicméně i v tomto ohledu Vanessa odehrála relativně cudné vystoupení, v němž měla jednoznačně navrch hudba nad laciným divadélkem. Ale onu cudnost samozřejmě berte s rezervou, bavíme se o Vanesse, takže byl prst v krku a zvracení, bylo šňupání „bílého prášku“ přímo na pódiu, bylo házení živých červů mezi lidi při „Jedu do pekla“, byla i již zmiňovaná Diskopíča ve „Spolkni ďábla“. Mimochodem, jestli někdo netuší, kdo nebo co to je Diskopíča, nechť si ráčí vygooglit obrázky, bude se vám to líbit.
První část vystoupení ubíhala jako ďábel, Vanessa se s ničím nesrala, na nic se nečekalo a notoricky známé pecky padaly v ostrém tempu. Snad jedině mi přišlo, že Tuzexova kytara byla až příliš nahlas, ale naštěstí ne natolik, aby se s tím nedalo žít. Navíc – kdo někdy v posledních letech pár koncertů Vanessy navštívil, jistě si už zvykl, že leckdy to živě bývá dost rock’n’roll, takže vlastně nic zvláštního. Většině písniček to navíc nijak neškodilo, snad jen „Vyvrhel“ a „Kolumbie“ mohly vyznít líp (byť je pravda, že první jmenované trochu uškodilo, že šla hned po „Fuck B.“, což je naživo ultimátní rozjebávačka). Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jako celek to kurevsky makalo a Vanessa nezněla jako kapela jednou nohou v hrobě. Jasně, dost zvuků jede z mašin, ale to je asi na jinou debatu. Každopádně, „Ahoj, chcípni“, tedy finální kus základního setu, přišel dost rychle. Však to znáte, jak čas ubíhá relativně…
|
Setlist Vanessa: |
Samozřejmě nikdo nepochyboval, že bude následovat přídavek, který také následoval, ale v něm se to bohužel začalo až moc kouskovat. Po každém přidaném songu totiž Vanessa opustila pódium, aby se na něj nakonec vracela třikrát. Navíc to už chvíli skoro vypadalo, že poslední „Kolumbie“ ani nebude, protože Samir Hauser, jenž si někdy v půlce setu šlehnul (sáček s matrošem měl připraven v pohotovostní poloze v kapse saka – a právě díky němu padla v úvodu citovaná hláška), už totiž sotva stál na nohou a vypadal, že má docela dost. Na druhou stranu, aspoň to bylo finále hodně Vanessy a její pověsti – patetické loučení by se k téhle formaci beztak nehodilo. Zato ilegální substancí posilněný Hauser, který s maniakálním výrazem v očích vrčí svoje hnusné texty, a pak vypadne bez rozloučení, bez zamávání, to je vlastně odpovídající tečka za koncertní kariérou legendy.
Před Vanessou se ještě jako předskokani objevili slovenští Kurkus. Popravdě řečeno, před jejich ohlášením coby supportu jsem o jejich existenci ani netušil a před koncertem jsem se po tvorbě nijak nesháněl s tím, že se nechám překvapit na místě. A musím říct, že to překvapení bylo! Trojice předvedla extravagantní vzhled i extravagantní muziku, která sama o sobě nebyla moc tvrdá (i když živě, kde vyzní skoro všechno trochu divočeji, to taky v některých momentech hezky kopalo), ale byla hodně zajímavá. Kurkus hráli bezmála hodinu a musím uznat, že jsem se bavil fakt hodně, i když jsem ty písničky slyšel prvně v životě. Všichni tři muzikanti byli něčím zvláštní, každý měl svůj styl a jeho výkon byl super. Moc fajn záležitost, určitě si to seženu k podrobnějšímu poslechu!
Koncertní eintopf – leden 2017
 |
| Nejočekávanější koncert: Grausame Töchter, Soon – Praha, 13.1. |
|
H.:
|
H.:
V prvním koncertním eintopfu pro roku 2017 jsem osiřel. Všichni ostatní na to buď jebou a na žádné koncerty se nechystají, anebo si ještě nejsou natolik jistí svou účastí na nějaké akci, aby se tím veřejně chlubili. No, já je tak úplně nechápu, protože po konci roku, kdy se neodehrávalo nic natolik zásadního, abych kvůli tomu musel ponocovat v nějakém hnusném zahuleném pajzlu, se leden tváří hodně slibně. Vzhledem k oběma těmto skutečnostem si v tomto vydání eintopfu dám výjimečně hned tři koncerty namísto dvou…
Popravdě řečeno, hned leden nabídne akci, jakou bude z hlediska očekávanosti těžké do konce roku překonat. Samozřejmě tím mám na mysli zvrhlé německé fetish-commando Grausame Töchter. Minulé vystoupení v Hostivaři bylo absolutní arcikult a historku se chcaním z pódia dodnes vykládám každému na potkání včetně svojí mámy (a skoro všichni závidí, panč oni to neviděli – akorát ta máma pro to moc pochopení neměla, haha). Kdybych se tam tenkrát neožral jak zkurvené prase a kdyby si holky z Reichu špatně nespočítali kurz, díky němuž byly ceny cédéček pěkná židovina, tak by to bylo v podstatě dokonalé. Tak či onak, zopakování je naprostá povinnost a očekávání jsou vysoko. Jak mě (v pátek třináctého!) nikdo nepochčije z pódia, tak to bude zklamání!
Na vlně EBM budu pokračovat i s druhým místem. Jak se zdá, dny domácí žánrové legendy Vanessy se pomalu chýlí ke konci. Samir a spol. ohlásili svůj poslední koncert, který se uskuteční 5. ledna v pražském Rock Café. Jsem docela zvědav, jestli to bude opravdu konečná stanice, nebo jde jen o laciný tahák. Nicméně první možnost vyloučit asi nelze a to by mě sakra sralo, kdybych něco takového prošvihl. Je-li to jen marketing, tak zafungoval, já tam budu a budu se těšit na nálož kultovních tracků, jichž má Vanessa v diskografii víc než dost.
Třetí akce je sice formálně na třetím místě, ale věřte tomu, že i tady se to tváří kurevsky zajímavě a je záhodno tomu věnovat pozornost. Scott Kelly (Neurosis) a Sanford Parker (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight) se potkali již v Corrections House, ale to jim zjevně nestačilo, takže letos vydali debut dalšího projektu Mirrors for Psychic Warfare. Experimentální industriální dronování bylo působivé už z desky, takže nad účastí na koncertě není radno váhat. Obzvlášť když tento proběhne na komorní Sedmičce. Mimochodem, Sanford Parker by měl jako předkrm předvést i sólo set.
Vanessa: poslední koncert
Domácí EBM kultovka Vanessa ohlásila svůj poslední koncert na 5. ledna 2017. Akce se odehraje v pražském klubu Rock Café a jako předskokani se představí slovenští Kurkus. Předprodej lístků již byl spuštěn.
Vanessa, Schwarzprior
 |
| Datum: 1.10.2015 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Schwarzprior, Vanessa
|
Na začátek letošního roku měla domácí EBM legenda Vanessa původně naplánované halové turné po České republice, které však nakonec bylo kvůli nízkému prodeji lístků v předprodejích zrušeno. Zbyl jen jediný koncert, a to v Praze ve Fóru Karlín. Přesně půl roku nato se Vanessa do hlavního města vrátila, tentokrát ale do klubového prostředí Rock Café. A když se navíc role předskokana ujali ostravští bejci Schwarzprior, jejichž loňský debut „IDDQD“ na naší elektronické scéně udělal (zcela právem) docela vítr, nebylo co řešit a program na první říjnový den byl jasný. Evidentně jsem to tak neviděl sám, protože zájem byl velký a už těsně před koncertem jsem kdesi zachytil zprávu, že na vstupu nebude ani 50 lístků pro ty, kteří si je nepořídili předem. Klub byl tedy dle očekávání narvaný a pořádný EBM kravál mohl začít…
Jako první se slova samozřejmě ujímá ostravská trojice a hned od začátku je laťka sakra vysoko. Jak na pódiu, tak i pod ním, protože Schwarzprior už jméno mají, takže prázdná plocha rozhodně nebyla. Edgar Schwarz a eRP do lidí prali hypnotické rytmy, zpěvák Tomkopf předváděl svoje typické robotické pohyby a samozřejmě i maniakální vokál a vše dokonávala naprosto monumentálně zfetovaná videoprojekce. Někdy těsně před půlkou vystoupení sice Schwarzprior zbrzdily technické problémy s vypadlým zvukem, díky čemuž se nějakých pár minut nic nedělo a jen se přepojovaly kabely, ale naštěstí se nakonec všechno povedlo opět uvést do provozu a Ostraváci mohli pokračovat ve svojí elektronické krasojízdě.
Skladba setlistu nijak překvapivá nebyla, jelikož Schwarzprior mají doposud na kontě jen jednu dlouhohrající fošnu, již zmiňované „IDDQD“, ale to mně osobně nijak nevadilo. Set začal s peckou „Radio Dark Side“, pokračoval s „Frau Dust“ a i nadále zněly další mocné šlehy z debutu, který byl přehrán skoro celý. Nechyběly tedy kusy jako „Situace Star Wars“, titulní „IDDQD“, syrová „Železem rty“, „Smrt láska chcaní“, „Potěšen z masa“, „Móda manýry extravagance“ a finální genialita (možná můj nejoblíbenější track Schwarzprior) „Vidět vodu ze dna“, s níž celé vystoupení skončilo. Možná, že bylo ještě „Disko“, ale to už si takhle s odstupem nevybavím s jistotou.
Každopádně, Schwarzprior zahráli i několik kusů, které jsem vůbec neznal, takže hádám, že šlo o nějaké nové věci (tuším, že byly tři?), a nutno uznat, že všechny zněly parádně a nesly se přesně v duchu kapely, charakteristickou svojskou textovou stránku nevyjímaje. Jeden track byl třeba zpočátku trochu rozvážnější, posléze naléhavý, aby nakonec vyvrcholil v uhrančivém finále, zatímco druhý byl naopak asi tou nejvíc taneční peckou, jakou Schwarzprior mají. Tak či onak, snad to do další placky nebude trvat zas tak dlouho…
Po menší přestávce už nastupují domácí EBM králové Vanessa… bicí, dvoje synťáky, ikonický Samir Hauser na vokálu a… dvě kytary! Jako host se ke kapele připojil Edgar Schwarz ze Schwarzprior na druhou kytaru, jenž ostatně s Vanessou nevystupoval poprvé, protože už třeba na jaře na několika koncertech zaskakoval za Tuzexe, když se kryly termíny Vanessy s Tuzexovou druhou skupinou Smrtislav.
Každopádně, Vanessa v šesti vraždila a koncert uháněl hned od začátku ve vysokém tempu. Narvaný klub Samirovi zobal z ruky a kotel jel na plné obrátky po celou dobu. Místy to byl díky dvěma kytarám sice skoro až metal, ale to mi vůbec nevadilo – hlavně, že to mělo koule! Žádné velké prasárny se tentokrát neděly a jako zpestření show se jen v několika válech objevila tanečnice a v jednom momentě i házení živých červů do publika (po jejichž rozšlapaných zbytcích jsem pak klouzal až do konce koncertu, heh), takže na poměry Vanessy vlastně docela normálka, nicméně i když bylo vystoupení hlavně o muzice (přece jen – ta je pořád tím hlavním), nebyl sebemenší prostor pro nudu.
Podobně jako u Schwarzprior, ani setlist Vanessy nebyl nijak překvapivý, protože zazněl vcelku očekávatelný průřez tvorbou z nové i staré éry, přičemž právě ta současná měla o něco málo navrch. Z poslední řadovky „Antidotum“ tedy padly pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Smutný pán“, „Holky z gymplu“, vypalovačka „Fuck B.“ (která zabíjí i na albu, natožpak živě!) nebo „Krev teenagerů“, zatímco z předchozí „Ave Agony“ nechyběl „Fízl na speedu“, „Spolkni ďábla“, „Zrcadla“ nebo „Ahoj, chcípni“. No, a ze starých věcí se objevily namátkou „Jedu do pekla“, „Mikronaut“ (ten ovšem v nové verzi), „Buď Jidáš“ nebo „Flashback“.
Po hodinové metalově-EBM masáži se Vanessa odebrala do zákulisí, ale všem bylo jasné, že konec ještě není, takže po chvíli přišel nástup zpátky, Samir zavelel „ještě jednu a spát“ a přišel „Bisociál“. Nakonec se ale Vanessa vrátila ještě jednou na druhý přídavek, jímž se stal další kultovní a definitivně poslední vál „Kolumbie“. Při jeho začátku bylo mimochodem hezky poznat, že se Hauser v zákulisí něčím trochu „upravoval“, ale tak zrovna u něj by pomalu víc překvapilo, kdyby to tak nebylo.
No nic, dál už není moc co řešit – koncert byl prostě super, což snad bylo jasné už z řádků výše. A myslím tím jak koncert Vanessy, tak i koncert Schwarzprior, protože já jsem užil obě kapely
Koncertní eintopf #6 – říjen 2015
 |
| H.: 1. Epic Rap Battle of History – Praha, 18.10. 2. Vanessa, Schwarzprior – Praha, 1.10. Ježura: Atreides: Onotius:
|
Po zářijovém zahřívacím kole je již v říjnu klubová sezóna v plném proudu a evidentně je rozhodně z čeho vybírat. Tomu ostatně odpovídá i náš redakční vzorek, jelikož každý ze čtyř redaktorů, kteří se tohoto vydání koncertního eintopfu účastní, volí v rámci svých osobních preferencí dočista jiné akce (což je také důvod, proč tentokrát není koncert měsíce – jednoduše vyrovnané skóre). Tak či onak, následující měsíc bude v naší reportové sekci evidentně pestrý, protože pestrá je i žánrová směska koncertů, na něž se chystáme – rap, EBM, post-rock, folk metal, progressive metal, převážně black metalový festival… a výčet samozřejmě není konečný, jelikož ne úplně vše, na co půjdeme, je níže napsáno…
H.:
Zatímco léto bylo z mojí strany co do návštěv koncertů poměrně suché, na podzim si to opětovně plně vynahradím. Nikdy jsem nebyl fanouškem takových těch YouTuberů a podobných věcí, ale jedna výjimka musí potvrdit pravidlo – a tou výjimkou je série Epic Rap Battles of History. Zrovna tenhle seriál mě fakt strašně baví a všechny čtyři sezóny znám bez přehánění nazpaměť, takže živé vystoupení v České republice je naprostá povinnost. Mimoto se však těším i na koncert Vanessy… může se to zdát divné, klidně si ťukejte na čelo, ale já jsem tuhle domácí EBM legendu ještě živě nikdy neviděl. Příležitostí bylo dost, ale zatím nikdy se nepoštěstilo… jednou to nevyšlo skrz prachy, podruhé zase kvůli nedostatku času, potřetí jsem zas neměl chuť koukat na takovou kapelu v hale, ale ve finále jsem se prostě s těmito drogovými barony až do nynějška míjel. První den v měsíci se to snad konečně zlomí a navíc za účasti ostravské elektronické dekadence Schwarzprior, díky jejichž přítomnosti už vůbec není co řešit a účast se stává takřka povinnou.
Ježura:
S výčtem říjnových akcí, na které se těším, to je trochu zvláštní – je mezi nimi totiž jen jedna jediná, na kterou se opravdu chystám. Tou mám na mysli letošní vydání UG festivalu Phantoms of Pilsen. Na soupisce sice není žádná kapela, která by mě tam vyloženě nutila jet, celá řada zajímavých jmen tam ale je, takže nemám pochyb, že si to užiju i letos, byť laťka, kterou nastavily předchozí ročníky, je vysoko. Pak jsou tu další zajímavé koncerty, jenže problém je v tom, že se mi buď tlučou s něčím jiným, nebo jsou to takové, kam bych šel asi jen v případě, že bych neměl na práci nic lepšího, což není moc pravděpodobné. Protentokrát si tedy vystačím akorát s Phantoms of Pilsen, koneckonců se tam vážně těším.
Atreides:
Ačkoliv jsem očekával, že začátek koncertní sezóny bude našlapanější, nakonec to jsou jen dvě jména, která mě k sobě táhnou svojí železnou jistotou. Říjen patří bezesporu Irsku. První místo zaujímají God Is an Astronaut – jakkoliv o téhle bandě někdo může tvrdit, že na studiovkách stagnuje a opakuje z jejich strany stokrát slyšené (což si osobně tak docela nemyslím), na loňském Brutal Assaultu mi ukázala, že její hlavní síla tkví v živém přednesu, jímž mě naprosto smetla. A to je přesně ten důvod, který potřebuji k tomu, abych je chtěl vidět znovu a v komornějším prostředí. Druzí jsou pak Cruachan – tahle dublinská legenda folk metalu se po velmi dlouhé době ukáže v klubovém prostředí, přičemž u takové události rozhodně nemůžu chybět. Jedni z mých žánrových favoritů se představí po boku pražských Hakka Muggies a jediné, co ve mně vzbuzuje mírnou nejistotu, je místo, v němž se má celá akce odehrát.
Onotius:
Letošní podzim není na zajímavé akce rozhodně skoupý. Peníze však nerostou na stromech, a tak je třeba si dobře vybírat. Pokud jde o říjen, rozhodně si nenechám ujít pražskou zastávku norských progresivně metalových Leprous, kteří přijedou v rámci turné k nové desce „The Congregation“. Naživo jsem zatím neměl tu čest je vidět, tak jsem zvědav, jak jejich precizní i atmosférická muzika na pódiu zafunguje. Především jsem zvědav na vokální projev Einara Solberga, jenž na deskách vyzpívává i solidní výšky, tak uvidíme, jak přesvědčivě se předvede. Doufejme, že si všechno sedne a bude postaráno o progový večer par excellence.