Řečtí Varathron čerstvě vydali live album „Glorification Under the Latin Moon“. Poslechnout si jej můžete v přiloženém přehrávači. Fyzické nosiče jsou k mání u Agonia Records.
Archiv štítku: Varathron
Varathron, Lucifer’s Child a Barbarian Swords v neděli v Praze
Prahu čeká nápor black metalového běsnění! Nesvatá středomořská trojice v čele s legendárními VARATHRON, zástupci mladé vlny helénského black metalu LUCIFER’S CHILD a katalánskými nihilisty BARBARIAN SWORDS se chystá v rámci podzimního miniturné Order of Evil dobýt několik středoevropských měst, mezi kterými nechybí Praha, konkrétně smíchovský klub Underdogs’. Spolu s těmito vzácnými hosty se představí i zástupce domácí scény, a to jeden z nejpovolanějších, jmenovitě black-doomové komando HNUS UMÍRAJÍCÍ. Na večer plný bezbožného rouhání, rituálního zaříkávání a čisté black metalové temnoty se můžete těšit už zhruba za týden, tedy v neděli 27.10.
VARATHRON budou tento večer naprosto po právu kapelou číslo jedna. Spolu s Rotting Christ a Necromantia totiž patří mezi formace, které na přelomu osmdesátých a devadesátých let začaly utvářet žánr, jenž je dnes všeobecně známý jako helénský black metal. Už z dema „Procreation of the Unaltered Evil“ bylo jasné, že vzniklo další kultovní uskupení, jehož typický rukopis, postavený na riffech ve středním tempu, klasickém old schoolovém feelingu, progresivní perspektivě a epické atmosféře, naplno vynikl v debutu „His Majesty at the Swamp“. Na síle a zuřivosti VARATHRON neztratili ani o nějakých 30 let později, jak vidno z aktuální fošny „Patriarchs of Evil“, která dle recenzentů shrnuje zlatým písmem vše, co dělá helénský black metal helénským black metalem.
Tak jako se VARATHRON počítají mezi otce zakladatele helénské extrémní scény, jsou LUCIFER’S CHILD zárukou toho, že tato svébytná větev černého kovu rozhodně není u konce s dechem. U vzniku formace stáli v roce 2013 kytarista George Emmanuel, kterého jistě znáte pro jeho angažmá u Rotting Christ, a basák Stathis Ridis, jenž své jméno spojil s s další známou řeckou skupinou, Nightfall. Svoji hudební vizi představili LUCIFER’S CHILD nejprve na debutu „The Wiccan“ a dále rozpracovali na aktuální novince „The Order“. V obou případech můžeme hovořit o atmosférickém black metalu, jenž v sobě skrývá děsivá okultní poselství plynoucí ze spirituálního sebevyjádření jednotlivých hudebníků, kteří tak krok za krokem budují svoji „okultní synagogu“.
Třetím článkem miniturné Order of Evil jsou katalánští BARABARIAN SWORDS. V případě těchto maniaků se připravte na skutečné běsnění – přímočaré, zvrácené, špinavé. O nic jiného těmto nihilistickým black metalistům, kteří svou tvorbu tu ta tam ještě více „zašpiní“ doomovými plochami, nejde. Od samého začátku chtěli BARBARIAN SWORDS hrát co možná nejvíc špinavě a netechnicky, aby se posluchač přenesl do dob, kdy světu vládlo čiročiré pohanství. Ještě větší hlubiny hnusu a blasfémie se pak ukrývají v opravdu čerstvé novince „Totemic Anal Turbofucker“ (vychází 18.10.), která slibuje být tím největším zlem, které tato zvěř dosud vyprodukovala.
Kromě hnusu katalánského poctí svojí přítomností pražskou zastávku miniturné ORDER OF EVIL i hnus domácí, tedy HNUS UMÍRAJÍCÍ, tedy pražské black-doomové komando radioaktivních ještěrů. Zajímavostí je, že tito vyvrhelové ze samotného pekla však mají své kořeny zejména v hardcore-punkové subkultuře, což se v mnoha směrech promítá i do jejich současné black metalové tvorby, ať už je to D.I.Y přístup k fungování kapely, lyrická stránka tvorby, která mimo tradiční black metalovou temnotu akcentuje i složitější sociální otázky, nebo fakt, že „Hnusáci“ jsou skutečnými hardcore zastánci všech organizací hájících lidská jakož i zvířecí práva. Ve finále se tak pod hlavičkou HNUS UMÍRAJÍCÍ potkává velmi zajímavá směs černočerného black metalu, punkové energie a příležitostných doomových výletů, která je ovšem zcela kompaktní, jak vidno z jejich letos vydaného stejnojmenného debutu.
Jak vidno z výše zmíněné soupisky, příznivci black metalového undergroundu si rozhodně přijdou na své! Vstupenky na pražskou zastávku ORDER OF EVIL jsou stále k dispozici v předprodeji na MetalGate e-shop za cenu 250 Kč. Na místě pak budou k dostání za 300 Kč.
Na viděnou tedy 27.10. v Underdogs’ Ballroom! Těšíme se na vás!
[tisková zpráva]
Varathron – Patriarchs of Evil
 |
|
Země: Řecko Tracklist: Hrací doba: 45:38
|
Varathron je kapela, k níž chovám respekt a jejíž muziku mám poměrně rád. Ještě aby ne, když jde o jednu ze zásadních blackmetalových formací z Řecka, kde dlouhodobě bují obsáhlá a kvalitní, byť někdy zbytečně podceňovaná scéna. Přesto placky těchto veteránů dávám do přehrávače méně, než by si asi zasloužili (anebo zasloužily? obojí dává smysl).
Nejspíš i z toho důvodu mi trvalo takovou dobu, než jsem se dostal k jejich letošní desce „Patriarchs of Evil“ – teprve šesté řadové, což na takhle dlouho hrající formaci není zas tak tolik. Kvalita je nicméně nadřazena kvantitě a toto motto Varathron evidentně uznávají. Nakonec i „Patriarchs of Evil“ je toho jednoznačným důkazem.
Možná, že jsem s náslechem novinky mírně zaváhal (ale co už, ono to nikam neuteče a je rozumnější poslouchat, až když má člověk odpovídající náladu na daný druh hudby, nikoliv z povinnosti, že to je zrovna čerstvé), ale když už jsem si ji pustil, byl jsem… ty vole, nebojím se říct, že vlastně nadšený! Hnedka od prvního poslechu na mě „Patriarchs of Evil“ mocně zabralo a oč více jsem jej v posledních měsících ignoroval, o to intenzivněji jsem jej v nedávné době začal točit.
Varathron zde totiž předkládají výtečný výpravný black metal s patřičně helénskou atmosférou. „Patriarchs of Evil“ je natřískané epickými melodiemi, žhaví atmosférický tachometr doběla a v každé písni předkládá působivé nápady. Dokonce bych řekl, že jde v tomto ohledu ještě dále než předcházející deska „Untrodden Corridors of Hades“, a také je ve výsledku silnější. A to „Untrodden Corridors of Hades“ nebylo vůbec špatné album!
Vrcholy se vůbec nevybírají lehce, ačkoliv „Patriarchs of Evil“ nepatří k těm nahrávkám, které by byly neprostupně homogenní a stály na konstantní atmosféře či zvukovém tlaku. Tvorba Varathron je stále písničková (bez zrnka pejorativnosti), nicméně každá ta písnička na „Patriarchs of Evil“ maká jako svině a má desce svoje místo. Já vím, já vím, je to klišé jak kráva, takže mi věřte, že takovéhle slinty nepíšu zrovna s kdovíjakým nadšením, ale ty vole, fakt to tak cítím. Jde o parádní fošnu od začátku do konce, na níž je obligátního výplně, neřkuli vyložené vaty, sympaticky malé množství (i když něco se samozřejmě vždycky najde).
Měl-li bych někde hledat nedostatky, ukázal bych zejména na artwork, který se tentokrát dle mého nevyvedl na sto procent, přijde mi zbytečně „pohádkový“ a společně s „Crowsreign“ jej považuji za nejslabší obal ze všech studiových alb Varathron. Přebaly „Untrodden Corridors of Hades“ a „Stygian Forces of Scorn“ mi tedy připadají o poznání vkusnější, o klasikách „His Majesty at the Swamp“ a „Walpurgisnacht“ ani nemluvě.
Nicméně tak odpudivý, aby to zkazilo zážitek z vlastního hudebního obsahu, ten obal naštěstí není. A co se akustické stránky „Patriarchs of Evil“ – o niž jde ve finále vždy nejvíce – týče, zde jsem spokojen a s klidným srdcem můžu veřejně říct, že novinka mojí sbírku nosičů Varathron v dohledné době rozšíří.
Varathron i po třech dekádách fungování umí přijít s výstavní plackou, jež jejich legendárnímu jménu dělá čest. A i z takového titulu si dovolím tvrdit, že mezi veličinami helénského black metalu jsou v současné době právě oni ti nejživotaschopnější. Víc než Rotting Christ, kteří se utopili v neustálém hu-ha, víc než třeba Necromantia, kteří nejsou schopni už sto roků vydat další řadovku.
Varathron: videoklip
Řečtí veteráni Varathron zveřejnili videoklip k songu „Remnants of the Dark Testament“, který pochází z jejich letošního počinu „Patriarchs of Evil“. Sledujte níže.
Varathron – The Confessional of the Black Penitents
 |
| Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2015 Label: Agonia Records Hrací doba: 40:08 K recenzi poskytl:
|
Je to pouhý rok, co se řečtí veteráni Varathron blýskli excelentní deskou „Untrodden Corridors of Hades“. V jejím rámci tahle zkušená smečka okolo zpěváka Stefana Necroabyssiouse stvořila prvotřídní materiál s výtečnou helénskou atmosférou, kterou umocňovaly skutečně brilantní nápady. Ne nadarmo jsem na tohle album před nějakými těmi měsíci sepsal poměrně nadšenou recenzi – a i s ročním odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že byla zcela oprávněná, jelikož „Untrodden Corridors of Hades“ si s chutí pořád sem tam pustím. Když nic jiného, tak skladby jako „Kabalistic Invocation of Solomon“ nebo „Death Chant“ jsou síla jako prase a skutečně stojí za to se k nim pořád vracet.
Na druhou stranu, po takovéhle skvělé nahrávce mají Varathron sakra na co navazovat. S oním navazováním však Řekové příliš dlouho neotáleli a jen rok po „Untrodden Corridors of Hades“ se opět hlásí ke slovu s dalším počinem, byť se tentokrát nejedná o záležitost dlouhohrajícího rázu. „The Confessional of the Black Penitents“ je totiž jen minialbum, jehož přebal – to jen tak pro zajímavost – zdobí obraz „L’onda“ od švýcarského malíře Carlose Schwabeho (1866-1926).
„The Confessional of the Black Penitents“ na první pohled disponuje poměrně ambiciózní stopáží na ípkové poměry – trvá totiž celých 40 minut. Počin je ovšem rozdělen na dvě části, z nichž mně osobně připadá zajímavá jen jedna. Tu tvoří úvodní tři písně a zároveň úvodních bezmála 20 minut. Jedná se totiž o zbrusu nové kompozice. Tyto zcela evidentně navazují na styl „Untrodden Corridors of Hades“, takže po rituálním titulním intru následují dva rozmáchlé kusy, jež představují helénský black metal v jeho plné síle. Opětovně nechybí mocné epické melodie a zhmotnělá mystická atmosféra této jihoevropské země. Nicméně i navzdory tomu, že jsou obě písně obecně vzato výtečné a obsahují velice povedené momenty, musím přece jenom říct, že na úroveň vrcholných věcí z „Untrodden Corridors of Hades“ jim ještě cosi schází. Přesto se mi to i tentokrát líbí, baví mě to a dle mého názoru to jistě stojí za poslech.
Oproti tomu druhá půle „The Confessional of the Black Penitents“ mi již přijde poměrně nezajímavá. Jedná se totiž o živé záznamy čtyř starších písniček. Svoje příznivce si to asi najde, ale já jsem živákům nikdy nepřišel moc na chuť, takže i tohle jde tak trochu mimo mě a subjektivně to vnímám spíše jako docela zbytečný bonus ke třem novým skladbám. Popravdě řečeno jsem si to vlastně poslechnul jen asi dvakrát kvůli recenzi, protože bez ní bych to rovnou okázale ignoroval, a dál už jsem na to dlabal a poslech končil po dohrání třetí „Utter Blackness“. Každopádně, zvukově je to v pohodě, samotná muzika je samozřejmě parádní, ale jaksi nevidím žádný důvod k tomu, proč bych měl upřednostnit tyhle živé verze před studiovými originály, tím spíš když jsou takto vytrženy z albového konceptu. Ale jak říkám, vnímám to spíš jako bonus, takže to moc neřeším…
VARATHRON: new EP coming this October
 |
Greek black metal legends, VARATHRON, are gearing up to release a new seven-track EP, called “The Confessional Of The Black Penitents”, this October 23rd on Agonia Records.
“The Confessional Of The Black Penitents” features three brand new tracks and four songs recorded live, with a total playing time of 40 minutes.
The live tracks were recorded in Larisa (Greece) on the 16th of May, 2015 and mastered by Achilleas Kalantzis (guitars). Tracks 2 & 3 have been recorded and mixed at Infinite Loop Music Studio (Greece) and mastered by Tom Kvålsvoll at Strype Audio (1349, Arcturus, Darkthrone, Emperor, Code, Ulver) in Norway.
The front cover artwork and layout include paintings by Carlos Schwabe (July 21, 1866 – 22 January, 1926); a Swiss Symbolist painter and printmaker.
The band commented: “Infernal warriors we salute you! The Abyssic Black Cult strikes again! “The Confessional… ” is the closing chapter of “Untrodden..” era. Featuring 3 brand new tracks of amazing occult atmosphere. For the first time we also include 4 live tracks from our show in Greece in 2015. Classic masterpieces from the dark past like “Unholy Funeral” and “Cassiopeia’s Ode” will be unleashed upon you”!
The EP will be available in:
– limited eko-pack (1000 copies),
– gatefold black MLP,
– gatefold colour MLP with poster (limited to 166 copies),
– digital formats,
– t-shirt and hsw.
Pre-orders:
https://www.agoniarecords.com/index.php?pos=shop&lang=en
Tracklist:
01. The Confessional Of The Black Penitents
02. Sinister Recollections
03. Utter Blackness
04. Unholy Funeral*
05. Cassiopeia’s Ode*
06. Descent Of A Prophetic Vision*
07. Kabalistic Invocation Of Solomon*
* recorded live
VARATHRON‘s early albums are considered to be the cornerstones of the Hellenic black metal scene, alongside the releases of Necromantia and Rotting Christ, with whom the group shared members as well as similar fascination towards early style. Since their inception back in 1988, the band’s trademark are mid-paced riffs that have a classic, old-school feel strengthened by a progressive view, as well as epic atmospheres that only few can match.
Band’s last full-length album, “Untrodden Corridors Of Hades”, had its premiere in November 2014, after a five year break. More news on “The Confessional Of The Black Penitents” will follow shortly!
Upcoming shows:
Black Flames of Blasphemy Festival, 13-14.11.2015 – Nosturi, Helsinki, Finland
VARATHRON on-line:
https://www.facebook.com/VarathronOfficial
http://www.varathron.com
Agonia Records:
Website: http://agoniarecords.com
Facebook: https://facebook.com/agoniarecords
Twitter: https://twitter.com/agoniarecords
Soundcloud: https://soundcloud.com/agoniarecords
YouTube: http://youtube.com/AgoniaRec
Bandcamp: https://agoniarecords.bandcamp.com/
[tisková zpráva]
Hellenic Darkness 2015
 |
| Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Desire for Sorrow, Kawir, Rotting Christ, Secret of Darkness, Varathron Akreditaci poskytl
|
První pohled (H.):
Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr – jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir – a samozřejmě i toho českého supportu navrch.
Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut “At Dawn of Abysmal Ruination”, jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic – až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…
Oproti tomu Secret of Darkness jsem živě viděl snad stokrát. Skupina aktuálně vydala novou placku “Neotericus universum”, z níž se ten večer hrálo především, ale něco málo z předchozího “(In)Humanity” taktéž zaznělo. Osobně jsem novinku v její studiové podobě ještě neslyšel, nicméně mi přišlo, že Secret of Darkness svou muziku posunuli ještě kousek víc k death metalu a možná i trochu k technice (ale samozřejmě zase ne tolik, aby z toho byl technical death metal… to jen aby si někdo nemyslel), každopádně mě to docela bavilo. Samotný koncert byl tak dost povedený, a i když jsem Secret of Darkness viděl fakt mnohokrát, přišlo mi, že tohle bylo jedno z nejpovedenějších setkání. Poprvé jsme se potkali v době, kdy ještě ani neměli venku svoje první ípko, a tehdy to byla taková obyčejná lokálka… nyní bylo znát, že se Severočeši stačili za tu dobu vyhrát, na pódiu jim to dost šlapalo a zejména zpěvák Vojta docela řádil a publikum pořád hecoval. Lidé naštěstí reagovali a připravili Secret of Darkness více než slušnou odezvu. Jasně, do nějakého výjimečného koncertu to pořád mělo hodně daleko, ale i tak jsem se poměrně bavil a vyhrazený čas uběhl příjemně rychle (na čemž se ale jistě podepsal i fakt, že Secret of Darkness stačili zahrát snad jen pět nebo šest písniček včetně jednoho přídavku).
Nyní už nastal čas, aby akce dostála svého názvu, protože konečně mělo dojít na onu helénskou temnotu o třech chodech. Jako první se slova ujímají Kawir a klidně se vsadím, že na začátku jejich koncertu si úplně všichni v sále pomysleli jednu a tu samou věc. Jakmile na pódium přišel polonahý baskytarista, všem, kdo sledovali i zvukovou zkoušku, nejspíš bleskla hlavou humorná myšlenka, že snad do půl těla nepřijde i ten kytarista. Když o pár vteřin později kytarista do půl těla skutečně přišel, humor se změnil na zděšení. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, že má nějaké to kilo navrch, ostatně já sám taky nejsem extrémně vysportovaný atlet, ale ty vole – když vážím 200 kilo a mám takovou vanu, že by i Halina Pawlowská mohla jen tiše závidět, tak se přece nesvlíkám na veřejnosti. A nejhorší na tom bylo, že ani tak to nebyl nejvtipnější muzikant na pódiu, protože tenhle titul si u mě odnesl zpěvák Phaesphoros – ten sice zpívat uměl a hlavně čistý vokál byl skvělý, o tom žádná, akorát u toho zpívání tak neskutečně přehrával a dělal takové ksichty, až jsem měl místy co dělat, abych se nezačal chlámat. Nevím, jestli to měl být jakože rituál, čemuž by odpovídalo i to, že byl na rozdíl od svých polonahých kolegů oblečen do kutny, ale připadalo mi to spíše směšné.
Hudebně se mi Kawir líbili… upřímně se přiznám, že ze všech tří přítomných řeckých skupin znám jejich tvorbu nejméně, vlastně spíš jen okrajově, ale živě mě to určitě zaujalo, mělo to povedené momenty (třeba zmiňovaný čistý zpěv velká paráda), dokonce to mělo i kvalitní atmosféru, akorát jen v případě, že člověk zavřel oči a pouze poslouchal. Hudebně super, vizuálně spíš nepovedený vtip.
Večer se definitivně přehoupnul do své druhé půle a slova se ujímají Varathron. Většina lidí ten den nejspíš dorazila kvůli samotným Rotting Christ a v tomhle jsem byl asi výjimka, protože já jsem byl skutečně nejvíc zvědavý právě na Varathron – ani ne tak kvůli tomu, že Rotting Christ už jsem viděl několikrát a Varathron ani jednou, jako spíš kvůli setsakra povedené loňské desce “Untrodden Corridors of Hades”. S takhle kvalitním materiálem v zádech jsem toho od nich čekal fakt hodně, bohužel ale musím, že realita zůstala za mým očekáváním. Možná to bude i tím, že jsem si z novinky nevšiml snad jediného tracku a to jsem si myslel, že ji znám opravdu dobře… jenže starší nahrávky jsem neslyšel tak strašně dlouho, že už se nedá tvrdit, že bych je znal, a skutečně žádná písnička mi nebyla moc povědomá. Samozřejmě nechci vzbudit dojem, že jsou starší věci hovadina, ale živě to znělo možná až moc přímočaře a třeba to, co mě na aktuálním albu tak bavilo (atmosféra), jsem tam nějak moc neslyšel.
Nedá se tvrdit, že by snad Varathron dělali něco vyloženě špatně – hoblovali poměrně solidně, image v kapucích byla dostatečně metal, ale nebyla nijak přehnaná (a tudíž spíš úsměvná) jako v případě Kawir, muzikanti se snažili a hlavně vokalista Stefan Necroabyssious byl správný zloun. Kdybyste ho potkali v noci na ulici a on se na vás takhle zatvářil, okamžitě položíte peněženku na zem a utíkáte. Jednoduše nedokážu říct, co přesně se na tom setu nepovedlo, protože formálně to bylo všechno v pořádku, jen jsem z toho neměl nějak zvlášť kulervoucí pocit a nedokázalo mě to strhnout. Nicméně uznávám, že problém mohl být i v tom, že jsem od Varathron jaksi čekal vrchol večera a ono nic… kdo k jejich koncertu přistupoval bez větších očekávání s tím, že se nechá překvapit, asi měl oproti mně tentokrát výhodu.
Sice ještě nejsme na konci celé akce, pojďme si však už nyní trochu zabilancovat. Ze čtyř dosavadních vystoupení prozatím vedou Secret of Darkness, jejichž vystoupení však bylo stále jen slušné. Desire for Sorrow mě nijak nebavili a Kawir s Varathron se zkouknout dali, v obou případech to však bylo trošku zklamání. Zatím ta bilance nevypadá nějak zvlášť pozitivně, což? Inu, bylo to tedy na samotných Rotting Christ, aby čest večera zachránili a výsledný dojem alespoň nějak vylepšili. A víte co? Ono se jim to vlastně povedlo…
Smečka s jedním Tolisem vepředu u mikrofonu a druhým Tolisem vzadu za bicími totiž živě vážně umí a opětovně to potvrdila. Setlist byl takový standardní a nepřekvapivý – pár kousků z poslední desky “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jako “In Yumen – Xibalba”, “Χ ξ ς'” nebo “Grandis Spiritus Diavolos”, něco málo ukázek z předchozích dvou alb (“Nemecic” a “Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)” z “Theogonia” a z “Aealo” bohužel jen “Noctis era”), novodobá hitovka “Athanati este” a pak samozřejmě pár starých válů jako “Non serviam”, “The Sign of Evil Existence” nebo “King of a Stellar War”, což jsou věci, jež Rotting Christ hrají pořád dokola. Tohle je ovšem asi tak jediná věc, již lze vytýkat, protože jinak to byla paráda.
|
Setlist Rotting Christ: |
Kapela jela na plné obrátky a řečtí nezmaři to rozhodně nešidili – ať už šlo doprovodné hudebníky, Themise Tolise, jenž zpoza bicích hnal koncert neúnavně kupředu, nebo Sakise Tolise, což je prostě parádní frontman, který rozhodně umí s publikem pracovat. Co si budeme povídat, koncert ubíhal jedna báseň, a i když se hrálo přes hodinu, rozhodně jsem se nenudil. Základní set zakončený pomocí “Noctis era” byl vtahu jak nic a Rotting Christ už se klidili z pódia, aby se na něj za chvilinku mohli samozřejmě zase vrátit a zakončit svůj výstup s kultovkou “Non serviam”. Během ní se k Rotting Christ připojila i většina členů Varathron a Kawir a společně celý večer dotáhli do konce – celé to působilo jako parta dobrých kámošů, kteří jsou rádi, že měli možnost vyjet tisíc kilometrů daleko a spolu zahrát spolu trochu toho svého řeckého metalu. Žádné hvězdné manýry se nekonaly, a i když se ten večer hrál black metal, což by přece jen měla být zlá muzika, v tenhle moment bylo vidět, že samotní muzikanti jsou za tuhle akci vážně rádi a užívají si ji.
Úplný závěr akce tedy proběhl ve velkém stylu, o tom žádná, ale jinak mám pocit, že jsem toho od samotných účinkujících čekal o malinko víc. Rotting Christ byli výborní (ačkoliv vlastně odváděli jen svůj standard), ale druhou nejlepší kapelou byli Secret of Darkness, což není zrovna věc, jakou by člověk očekával na oslavě řeckého metalu (což samozřejmě není nic proti Secret of Darkness!). Alespoň zvukově se však podnik povedl a naštěstí nenastalo situace, kdy by nějakému účinkujícímu podrazil nohy sound (kolegové Inquisition & spol., kteří si na Chmelnickém ozvučení vylámali zubu měsíc nazpět, by mohli povídat) a snad s výjimkou uřvaného začátku Desire for Sorrow (což se ale velmi rychle spravilo) jsem nezaznamenal žádný problém – na rozdíl od kolegy ani u Rotting Christ.
Přes všechny výtky k výkonu některých skupin je ovšem koncept a myšlenka celého Hellenic Darkness nadmíru sympatická a upřímně se mi líbí, že taková věc probíhá – zvlášť s tematickým zaměřením na Řecko, protože já jsem měl řecký metal vždy rád a místní scéna je podle mě velmi silná. Pokud se tedy někdy uskuteční třetí Hellenic Darkness (klidně už s jiným headlinerem, aby nebyli furt ti Rotting Christ), bude to jenom dobře – ostatně v Řecku je těch skvělých kapel mraky (a není nutné zůstávat jen u obligátních Septicflesh, kteří napadnou většinu lidí… namátkou třeba Necromantia, Nightfall, Acherontas, Devathorn, Deviser a tuny dalších), takže stačí jen vybírat…
Druhý pohled (Ježura):
Pokud si dobře vzpomínám (kecy, jasně, že si vzpomínám, to já jen tak pro větší drama), na prvním Hellenic Darkness se Rotting Christ svým prvním vystoupením, které jsem viděl, postarali o suverénně nejlepší koncert roku 2013, k němuž jsem měl tu čest se nachomýtnout. Jejich návrat pod hlavičkou stejné akce tak pro mě byl jasným signálem k uskutečnění další výpravy na akci svým pojetím minimálně u nás velmi ojedinělou, a i když jsem s výjimkou headlinera o vystupujících kapelách slyšel maximálně letmo, očekávání byla stejně dost vysoko. V mainstreamu nepříliš provařená řecká scéna mě totiž už vícekrát přesvědčila, že skrývá nejednu mimořádně vypečenou smečku, a nebyl tedy důvod předpokládat, že by Varathron a Kawir měli činit výjimku.
Vezměme to ale popořadě. Desire for Sorrow respektive jejich debut “At Dawn of Abysmal Ruination” šli doposud úplně mimo mě, a tak jsem byl poměrně zvědavý, nakolik mě to osloví, i když jsem vzhledem k páně šéfredaktorovu informačního servisu nečekal žádné přehnané zázraky. Výsledek? Zázraky se rozhodně nedostavily a Desire for Sorrow měli co dělat, aby mě vůbec udrželi v sále. Navzdory vší (dlužno dodat opravdu zřetelně viditelné a nestrojené) snaze o co nejlepší dojem mě to totiž po hudební stránce dost ukrutně nudilo. Prostě jakože-black metalová hoblovačka plná kláves, pod jejichž příkrovem se ale prakticky nic nedělo. Neříkám, že to bylo vyloženě zlé a v závěru jsem pár solidnějších motivů nakonec přeci jen zachytil, ale vzato kolem a kolem prostě slabý průměr, z něhož jsem si neodnesl vůbec nic.
To druzí Secret of Darkness se předvedli v o poznání příznivějším světle. Jejich vystoupení mě chytlo v podstatě okamžitě, a to jak živelností, s jakou se muzikanti projevovali, tak nečekaně zajímavou muzikou. Mělo to pořádné koule, ale Secret of Darkness přitom působili dost odlehčeně a přirozeně, takže když po čtyřech písničkách přišla stopka, docela mě to rozladilo. Sice jsme se dočkali ještě přídavku, ale i tak to bylo vzhledem podanému výkonu kapely dost málo. Jak se ale říká – dobrého pomálu a v tomhle případě to určitě platilo. Zábava to byla vážně solidní a já doufám, že to nebylo naposledy, co mě Secret of Darkness takhle potěšili.
O existenci Kawir jsem se poprvé dozvěděl ze soupisky Hellenic Darkness, ale po příjemné zkušenosti s předloňskými řeckými předkokany jsem stejně čekal přinejmenším uspokojivý zážitek – a Kawir nakonec nezklamali. Na pohled to vážně bylo poměrně ujeté, ale samotná muzika mně naštěstí pomohla na to divadýlko přistoupit, díky čemuž jsem si to celé užil. Mělo to atmosféru, mělo to dokonce i nějaký ten vlastní ksicht a především z toho byla do daleka cítit poctivost, s jakou to Kawir drhnou už déle než dvacet let, takže ve výsledku z toho vzešla alespoň z mé strany naprostá spokojenost a velice příjemný hudební zážitek.
Jsa namlsán recenzí na “Untrodden Paths of Hades”, jsem si od Varathron sliboval rozvážný a působivý black metal plný nápadů a atmosféry – a v tomto mě milí Řekové poměrně zklamali. Z jejich setu se totiž vyklubala přímočará a agresivní hoblovačka, která byla mým představám na hony vzdálená. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že to zní jinak, než jsem čekal, začalo mě to bavit. Varathron tlačili na pilu opravdu příkladně a byl to vážně solidní nářez, při němž se v předních řadách sálu hned několikrát rozjel solidní mosh pit. Varathron se takhle prohoblovali celým setem, lidé se jim za to náležitě odvděčili a já byl také spokojený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že posledně byl řecký support o kus lepší, a tak jsem raději vložil své naděje na opravdu kulervoucí vystoupení v Rotting Christ, kvůli kterým jsem se na Chmelnici vydal a od kterých by bylo cokoli slabšího než opravdová šleha povážlivým zklamáním.
Protože jste si o výkonu hlavních hvězd večera stejně přečetli v kolegově části reportu, nemá smysl to uměle natahovat, a můžu tedy bez obalu prohlásit, že Rotting Christ ani tentokrát nezklamali a naopak potvrdili, že jim to naživo šlape jako málokomu. Kýžená šleha se totiž opravdu dostavila a tohle vystoupení mohlo posloužit jako učebnicový příklad stoprocentního výkonu. Ohromné nasazení všech muzikantů však publikum oplácelo stejnou měrou, a podařilo se tak vytvořit opravdu výtečnou atmosféru, kdy kapela sypala do lidí jednu bombu za druhou a lidi zase hnali kapelu k ještě odevzdanějšímu výkonu. Ačkoli ale byli Rotting Christ opravdu famózní a za jejich výkon před nimi musím smeknout až ke kotníkům, musím se přiznat, že posledně mě to sebralo ještě o kus víc. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že před dvěma lety to bylo poprvé, co jsem tyhle řecké veterány viděl, a tehdy to pro mě byl tak trochu splněný sen, ale hlavní důvod vězí jinde – ve zvuku. Ne, že by to nešlo poslouchat, to určitě netvrdím, ale i když se to ke konci zlepšilo, naprostou většinu koncertu jsem si musel z velké části domýšlet kytary, a to je při charakteru muziky Rotting Christ poněkud problém. Zamrzelo to o to víc, že všechny čtyři předcházející kapely měly zvuk jak víno, a je vážně k vzteku, že si to musela odskákat zrovna ta, na kterou jsem se těšil zdaleka nejvíc. Na zcela brilantním výkonu Rotting Christ to ale samozřejmě nemění vůbec nic stejně jako na skutečnosti, že jsem si to vážně užil a nelituji jediné koruny, které jsem do tohoto podniku vrazil.
Shrnutí? Hellenic Darkness ve svém druhém vtělení potvrdila, že akce takového formátu má nejen smysl, ale je také přitažlivá pro fanoušky. Nová Chmelnice sice rozhodně nebyla vyprodaná, ale v pozdějších fázích večera už rozhodně nebylo od věci hovořit o plném klubu a to se na výsledném dojmu nakonec podepsalo alespoň z mého pohledu opravdu příznivě. Publikum se totiž ukázalo v dobrém světle a de facto všem kapelám přichystalo takovou odezvu, že si nikdo z vystupujících nemohl stěžovat – ba naopak. A výkony tomu (až na jednu výjimku) rozhodně zavdaly důvod, takže celkově vzato u mě panuje naprostá spokojenost a už teď jsem zdravě zvědavý, jaká sestava se urodí na příštím ročníku, který nás nejpozději do dvou let (alespoň doufám) čeká.
Varathron – Untrodden Corridors of Hades
 |
| Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 21.11.2014 Label: Agonia Records Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Pokud něčemu Řekové dali základ, pak je to jistě současná západní civilizace, která v nemalé míře dodnes staví na tom, co začalo kdysi dávno právě v antickém Řecku, nicméně se rozhodně nejedná o jedinou oblast, v níž mají tito jihoevropané silnou tradici. Ačkoliv se to může zdát trochu troufalé nebo rovnou dokonce blbé (a ono to blbé trochu je, ale vymýšlejte pořád dokola chytré úvody recenzí!) srovnávat hodnoty jako demokracii nebo kritické myšlení s extrémním metalem, právě ten metal jsem měl na mysli… což bylo asi docela jasné vzhledem k tomu, na jaké stránce se nacházíte.
Každopádně, šlo mi jen o vytvoření oslího můstku k tvrzení, že právě extrémní metal a právě Řecko k sobě prostě patří… sice se zde nenacházejí ty největší a nejzářivější žánrové hvězdy, ale to nic nemění na tom, že tu metalové podhoubí bují již desítky let a dalo světu tvrdých kytar již mnoho zajímavých kapel. Jednou z těch skupin, jež potvrzují jak tu dlouhověkost, tak i tu zajímavost, jsou dozajista Varathron, o jejichž aktuální desce “Untrodden Corridors of Hades” si nyní v krátkosti povíme.
“Untrodden Corridors of Hades” je pátou dlouhohrající deskou Varathron, což na první pohled není žádné závratné číslo, přesto však tato smečka funguje již od konce 80. let – pouze svými nahrávkami poněkud šetří. Novinka kupříkladu vychází po pěti letech od svého předchůdce “Stygian Forces of Scorn”, přičemž tohle není ani zdaleka nejdelší mezera mezi řadovými alby. Zkušeností však Varathron mají i tak dost a je to sakra znát, protože “Untrodden Corridors of Hades” je deska jak víno – to lze prozradit rovnou.
Varathron hrají něco, co bychom mohli pracovně nazvat třeba helénským black metalem… co si budeme povídat, tento přívlastek pro svou tvorbu používá poměrně dost řeckých kapel, nicméně u spousty z nich to je vlastně jen takové pozlátko na ozdobu, neboť ve skutečnosti je to úplně normální metal (byť ten třeba může být kvalitní, to neříkám). V případě Varathron však toto neplatí – jakmile se totiž rozjede úvodní opus “Kabalistic Invocation of Solomon”, hned od úvodních vteřin na posluchače dýchne pradávná pohanská atmosféra jižní Evropy. A to myslím skutečně doslova, jelikož si stále pamatuji, jak to vypadalo, když jsem si “Untrodden Corridors of Hades” pustil poprvé – deska se rozjede působivým chórem, k němuž se záhy přidá rituální rytmika… stačí minuta a už mají Varathron vaši pozornost zajištěnou. A když se zanedlouho skladba zlomí do metalu, pozornost neopadne ani náhodou, protože i zde lze nalézt množství zajímavých detailů jako třeba skvělé kytarové melodie nebo předoucí baskytaru. Nemusíte se však bát, ona helénská atmosféra se z nahrávky nevytratí po odeznění onoho krátkého intra – spousta lahůdek podobných té, s níž se “Untrodden Corridors of Hades” rozjede, bude ke slyšení i dále.
Je pravda, že s “Kabalistic Invocation of Solomon” otevřou Varathron svou novinku ve velkém stylu a hned na úvod nabídnou jedno ze svých největší es, přesto se nedá tvrdit, že by snad Řekové po úvodní devítiminutovce vystříleli veškerou munici. I následující skladby jsou totiž výtečné – v některých případech dokonce excelentní, že si nic nezadají ani s otvírákem. Mezi takové patří třeba třetí “Arcane Conjuring”, která v sobě – mimo jiné, samozřejmě – ukrývá jednu (dvakrát opakovanou) neskutečně působivou pasáž, která je silná jako hovado. Dalším vrcholem je dozajista “Death Chant”, jež se v mnohém podobá právě “Kabalistic Invocation of Solomon”, neboť nabízí další porci ohromné atmosféry a nemetalových vsuvek – důkazem budiž jak rozjezd, tak i mocně vygradovaný moment ve dvou třetinách písně.
Jiné písně jsou možná tradičnější v tom smyslu, že jsou převážně metalové, nicméně vám je myslím jasné, že kdyby v těchto Varathron nudili, nesl by se dosavadní průběh recenze v poněkud kritičtějším duchu. Řekové jsou však po čertech zábavní i tady a stále posluchači předkládají množství výtečných nápadů, zvratů, silných momentů, skvělých melodií a samozřejmě i stále výborné atmosféry. Ono to sice může vyznívat všelijak, když jsem songy na “Untrodden Corridors of Hades” nepřímo jakoby rozdělil do dvou kategorií na klasické “metalovky” a songy, které nabízejí něco víc, ale takhle blbě jsem to nemyslel, protože Varathron jsou výteční na celé ploše nahrávky, a i když mám na desce své osobní vrcholy (viz předchozí odstavec), realita je taková, že Řekové povedené pasáže sypou z rukávu takřka celou a že slabou píseň tu nenajdete. Řečeno jinými slovy, obyčejné a nudné black metalové hoblovačky tu nenajdete – Varathron se pohybují spíš ve středním tempu a black metal v jejich podání bych se nebál nazvat poměrně sofistikovanou záležitostí.
Odpovídat v závěru recenze na otázku, jestli je “Untrodden Corridors of Hades” dobrým či špatným albem, je myslím trochu zbytečné, protože jestli jste četli předchozí řádky, asi je vám jasné, jaká možnost je ta správná. Varathron se na svém pátém albu představují v ohromně silné formě, výsledkem čehož je deska, jež si rozhodně zaslouží, aby s ní člověk “ztrácel” čas. Hledáte-li chytrý black metal s výtečnou atmosférou, který má své kořeny hluboko v undergroundu a přesto je stravitelný (bez jakéhokoliv negativního zabarvení tohoto slova) a otevřený, pak s poslechem neváhejte…