Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).
Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.
Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.
Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.
Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.
Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.
Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.
Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.
„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.
Kultu ohně se v posledních letech zalíbila minialba, jejichž prostřednictvím sebe sama prezentuje již potřetí za sebou. „Čtvrtá symfonie ohně“ (2014) z nastolené védské cesty vybočovala, a i když výhrady mnohých chápu, mně se tahle pocta jedné české a jedné slovenské řece docela líbila. Zato loňské „Life, Sex & Death“, které se opětovně neslo v orientálním duchu, s nímž svého času přišla druhá řadovka „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ (2013), bylo velmi nepřesvědčivé a představilo Cult of Fire v doposud nejnudnější formě.
Cult of Fire ovšem nezahálejí a jen půlroku po zklamání „Life, Sex & Death“ se snaží spravit si reputaci dalším ípkem, které se nese ve značně minimalističtějším provedení – žádný název počinu, žádné názvy skladeb, žádná výpravná grafika, dvě stopy, necelých 11 minut. Ale i to stačí, poněvadž tentokrát je výsledek o poznání lepší.
Možná je trochu paradoxní, že nové EP boduje návratem k větší přímočarosti a agresi. „Life, Sex & Death“ bylo příliš melodické, příliš jemné a neškodné, křečovitě „artové“, v kteréžto poloze to Cult of Fire zjevně neslušelo. Aktuální počin neopouští orientální tématiku Přední Indie, ale chápe ji v blackmetalovějším světle. Vymizela fidlátka, naštěstí zmizely i pokusy o zasněné atmo-skladby, které na předchozím minialbu nudily, a zbyl jen černý kov. I když… ne, že by šlo o úplně ortodoxní a tmářskou záležitost. Jako důkaz, že Cult of Fire stále umějí relativně usedlejší formu black metalu skvěle oživit, může posloužit třeba výtečně hammondkové sólo v polovině první písně. To je jen tak mimochodem můj úplně nejoblíbenější moment z celé nahrávky.
Na druhou stranu, zase bych nadšení nepřeháněl. Je příjemné, že novinka po slabém „Life, Sex & Death“ vykročila (opět) správným směrem, ale i přesto nemám pocit, že bych v případě nepojmenovaného ípka poslouchal něco zásadního. Nachází se tu několik povedených momentů, zejména v první písni, ale do úrovně vrcholných děl Cult of Fire (na prvním místě stále s přehledem zůstává „Triumvirát“) ještě dost zbývá.
Navzdory tomu potěšilo, že Cult of Fire pořád umí dobře a do jisté míry i nápaditě zahoblovat. Nač ale vynášet do nebes, když už víme, že trio Infernal Vlad – Tom Coroner – Devilish umí ještě lépe? Střídmá spokojenost na místě myslím je, ale budu doufat, že až se někdy Cult of Fire odhodlají ke třetímu řadovému albu, bude to se vší parádou a opět v nejvyšší kvalitě.
Cult of Fire možná nefungují závratně dlouhou dobu, přesto jsou aktuálně asi nejviditelnějším a největším vývozcem českého black metalu do zahraničí. Svým způsobem není divu, že si jejich tvorba získala takový ohlas, jelikož se prezentují druhem moderního black metalu, jehož počet příznivců poslední roky roste, ten doplnili o působivou vizuální stránku, později i vysoce atraktivní tematiku, jež z nekonečné řady samozvaných okultistů přeci jen vystupuje, a navrch to zalili vybroušeným skladatelským umem.
Z druhé desky „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“, s níž Cult of Fire zahájili svou védskou éru, jsem byl v době jejího vydání unešený, nicméně s odstupem času nadšení citelně opadlo a dnes už nemám úplně potřebu se k tomu materiálu vracet, byť zde s výjimkou zvuku není skoro nic špatně. Čas je ovšem nejlepší soudce a tento jednoznačně říká, že vrcholným dílem Cult of Fire je debutový „Triumvirát“. Přesto Cult of Fire stále považuji za výbornou kapelu, jejímuž skladatelskému umu může v České republice (a také na Slovensku vzhledem k původu Infernal Vlada) konkurovat málokdo. Což ostatně potvrdilo i album „The History of Death & Burial Rituals Part I“ vedlejšího projektu Death Karma (byť zvuk byl opět těžce vyjebaný) a nic na tom nezměnilo ani EP „Čtvrtá symfonie ohně“, ačkoliv mnohým přišla předělávka legendární klasické kompozice „Vltava“ odfláknutá (mě osobně bavila).
Tím vším směřuji k prohlášení, že nebyl příliš velký důvod ke skepsi ani v případě nejnovějšího minialba „Life, Sex & Death“, které vyšlo na krásně vypadajícím shaped picture vinylu (zatím hodnotím jen vizuální hledisko) na festivalu Prague Death Mass III, v jehož pořádání je (vlastně byl – šlo o poslední ročník) zainteresován bubeník Tom Coroner. Jedinou obavu člověk mohl mít snad ze zvuku, protože ten Cult of Fire bohužel dělává neplechu vlastně vždy.
Stručně bych mohl říct, že negativní očekávání stran zvuku se na „Life, Sex & Death“ opět potvrdilo. A naopak pozitivní očekávání stran skladatelské úrovně se tentokrát bohužel nepotvrdilo. Nechoďme dále kolem horké a povězme si to na rovinu – „Life, Sex & Death“ je suverénně tím nejslabším počinem, jaký Cult of Fire doposud vydali. Všechny jejich nahrávky nějakým způsobem vybočovaly – ať už to byla syrová atmosféra prvního EP „20:11“, fantastické pasáže na „Triumvirátu“, indická aura „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ nebo „Čtvrtá symfonie ohně“ jakožto pocta Bedřichu Smetanovi a dvěma československým řekám.
„Life, Sex & Death“ však nic takového nemá a ve své podstatě vyznívá jen jako béčkové „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“, jako chudý příbuzný druhého alba, který se sice snaží o důstojné pokračování, nicméně se mu to nedaří nijak přesvědčivě. Skladby jsou nevýrazné, povětšinou nepříliš záživné, nosným nástrojem se stala sólová kytara, jejíž melodie mi ovšem mnohdy přijdou až kýčovité, v některých případech dokonce otravné.
EP obsahuje čtyři písně, z nichž dvě jsou blackmetalové a dvě se věnují (resp. snaží se věnovat) spíše atmosféře (jedna tak půl napůl s black metalem). Ani nedokážu říct, jaká dvojice z toho vychází hůře, protože výše jmenované neduhy se dají vztáhnout na obě kategorie. Sólová kytara je asi o něco otravnější v blackmetalových kusech. Zejména „Death“ se mi nezdá moc povedená, a i když v některých momentech dovede slušně zasypat, stále to diplomaticky řečeno není žádný zázrak a v oněch melodických pasážích mě to upřímně spíš otravuje. Naopak „Life“ z celého počinu vychází snad s největší ctí, místy je její nálada sympaticky majestátní, a přestože se s materiálem z takového „Triumvirátu“ nemůže rovnat, hloupá není a i ona kytara je tu nakonec snesitelná (byť některé linky mi stále připadají zbytečně hodné a nekonfliktní). Rozhodně to ale není tak dobré, aby mi dávalo smysl se k tomu vracet s odstupem.
Relativně solidní (zdaleka však ne zázračná) je ještě „Chinnamasta Mantra“, která je jako jediná nenabízí žádné rychlé blackmetalové pasáže a po celou dobu se nese v duchu védské atmosféry. Zapojení ženských vokálů lze jistě považovat za dobrý nápad a jejich zapracování není špatné, ale jako celek píseň prostě nedokáže strhnout, jde jedním uchem dovnitř a druhým ven a některé linky mi opět znějí trošku kýčovitě. Finální „Tantric Sex“ je stylově tak napůl, což znamená, že po klidné, leč poněkud zívací první půli nastoupí kytarový závěr, ale i v jeho případě musím znovu vytáhnout mantru dnešní recenze – veselá kytárečka, kýč, nuda. Sorry, ale je to tak.
Dojem z „Life, Sex & Death“ pak definitivně sráží výše zmiňovaný sound, který je klasicky slitý a nepříliš příjemný – mluvím o MP3 verzi, již sama kapela poskytla ke stažení na webu (v případě zájmu tady). Že mám přestat píčovat a radši si pořídit elpíčko? Chacha. Popravdě ani nechci slyšet, jak EP zní z onoho picture discu, u nějž je sound už z jeho podstaty vždy ještě horší (kdokoliv, kdo má nějaké povědomí o technologii výrobě vinylu, jistě ví, o čem mluvím), takže to musí být už vůbec výkon nahrávku doposlouchat. Určitě se na to hezky kouká, ale to je snad jediné plus picture vinylů. Již padlo, že zrovna zvukové inženýrství nikdy nepatřilo mezi přednosti Cult of Fire (ani Death Karma), nicméně starší věci byly skladatelsky tak dobré, že se to dalo kousnout a materiál si užít i tak. V momentě, kdy je kapela ve slabší formě jako na „Life, Sex & Death“, už ovšem nezbývá jediný důvod ke shovívavému přivírání očí nad tímhle neduhem.
„Life, Sex & Death“ je samozřejmě velké zklamání, jinak o EP mluvit ani nelze. Hudebně je materiál nezajímavý, je to slabší odvar starších věcí, skoro to až působí jako odřezky nebo šuplíkové nápady z období druhého alba, navrch s blbým zvukem. Jediné, co lze bez výhrad pochválit, je tradičně skvělá obálka od Davida Glomby, což je trochu málo. „Life, Sex & Death“ za pozornost nestojí – ani kvůli jménu Cult of Fire ne.
Země: ? Žánr: black metal Datum vydání: 15.4.2016 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Suryanamaskara (Entering the Gate of the Raging Sun)
02. Fire Breating (Urdva Kundali Arise)
03. Reveal the Unlight (Sudden Awareness)
04. Collapse of Maya (Transfiguration of the Warrior)
„These songs revolve around the transformation from man to The Übermensch, through the purification of the fire and the metaphor of the warrior, mainly taking inspiration from parts of Vijnanabhairava as well as personal experiences of meditation.
Fire is the main element manifested by Shiva, seen as a purifying factor and dissolving, regenerating and annihilating. In this case also seen as the awakening of a burning and dissolving energy, which brings chaos and destroys the boundaries of mortality to reach immortality.“
Mám velice rád kapely, které jsou zajímavé nejen hudebně, ale i co do těch záležitostí okolo. A zdá se mi, že Drought se právě do této sorty řadí. Ostatně se stačí podívat jen na koncept debutového EP „Rudra Bhakti“, jenž mi přišel natolik pozornostihodný, že jsem si dovolil převzít jeho nastínění a začít s ním recenzi. Pokud jste ty dva úvodní anglické odstavce přeskočili, tak se k nim vraťte a vážně je přečtěte. K tomu lze dále přidat, že Drought prý tvoří „antikosmické mantry ke konci věků“ nebo že se „soustředí na kvintesenci tantrické a jogínské koncepce“.
Ono se stačí jen podívat na názvy skladeb, aby bylo okamžitě jasné, že zde nepůjde o kýčovité vzývání Satana. K tomu přidejte třeba skutečnost, že o Drought nelze sehnat jakékoliv další informace – sestava neznámá, počet členů neznámý, fotky žádné, dokonce i místo původu skupiny není známo. Metal-Archives sice tvrdí, že přinejmenším někteří členové by měli pocházet z Itálie, ale kdo ví – jakkoliv je tato stránka užitečná, zdaleka ne vše zde je pravdivé a těžko říct, odkud toto tvrzení pochází.
No, a nad tím vším pak ční i vlastní hudební stránka. I kdybyste zahodili vše, co bylo dosud řečeno, kdybyste tomu vůbec nevěnovali pozornost a zaměřili se jenom a pouze na muziku, tak i v takovém případě by si Drought svou existenci naprosto s přehledem obhájili. „Rudra Bhakti“ je totiž excelentní nahrávka. Ne přímo výjimečná, to bych se zase zdráhal tvrdit, ale její kvality jsou setsakra vysoko a poslech je přinejmenším zábavný a zajímavý. A už při nějaké znalosti materiálu a ve správném rozpoložení mysli dokonce regulérně působivý.
Základním stavebním kamenem hudby Drought je black metal. Kapela se ovšem nevěnuje ortodoxnímu podání žánru, spíše se řadí do avantgardnější větve, která se nebojí prozkoumávat chaotická zákoutí černého umění. Je ovšem navýsost pozitivní, že Drought nejdou cestou laciného kopírování francouzské školy. To je ve velké míře dáno i tím, že Drought na to až na několik málo konkrétních pasáží nejdou cestou krkolomného kytarového zmatku, spíš ten pocit neuspořádanosti tvoří extrémním tlakem, který je v těch rychlých momentech hmatatelný. Ke cti skupiny ale slouží, že se nejedná o konstantní řežbu – tuhle se začnou proplétat melodie a támhle dojde i na skvěle fungující zvolnění nebo chvilky s rituální rytmikou.
Vedle toho hraje na „Rudra Bhakti“ svou roli i dark ambient. Úvodní „Suryanamaskara (Entering the Gate of the Raging Sun)“ je čistě darkambientní a ke slovu se tento žánr dostane i v závěrečném opusu „Collapse of Maya (Transfiguration of the Warrior)“. Nutno ovšem dodat, že to není taková ta klasická šumivá nuda, jaká z toho mnohdy leze, když se metalové kapely pokoušejí o dark ambient – Drought evidentně umějí i tenhle styl, takže to celou nahrávku koření výtečně.
Jakkoliv si Drought drží vysokou laťku po celou dobu, vrcholná kompozice „Rudra Bhakti“ je jasná – už jmenovaná „Collapse of Maya (Transfiguration of the Warrior)“. V necelých třinácti minutách skupina rozehraje přehlídku excelentních nápadů a povedené atmosféry, v níž se zvířecí výpady mísí s méně agresivními, leč neméně silnými momenty. Vše pak vrcholí v meditativní druhé půli, která musí potěšit každého příznivce dark ambientu. Nicméně ani zbylé blackmetalové skladby „Fire Breating (Urdva Kundali Arise)“ a „Reveal the Unlight (Sudden Awareness)“ nejsou vůbec špatné, naopak. I přes jistou neuchopitelnost a ne snadno stravitelné vyznění je to totiž celé složeno ohromně chytře.
Co vám budu dále povídat. Za mě je „Rudra Bhakti“ výtečnou nahrávkou, již poslední dobou hraju jak blázen a pořád mě to baví. Není nad čím váhat – tohle za koupi rozhodně stojí a také si dovolím prohlásit, že se vyplatí sledovat i další kroky Drought. Až se někdy začne schylovat k dalšímu počinu, já se rozhodně budu těšit, poněvadž debut je mocný.
Není to zas tak dávno, co jsem tu poprvé psal o indické kapele Heathen Beast – minulý měsíc zde vyšla recenze na jejich kompilaci „Trident“, v jejíchž útrobách se nacházela všechna tři dosavadní minialba, která vyšla v letech 2010, 2012 a 2015. Už tehdy jsem psal, že Heathen Beast mají těsně před vydáním svého čtvrtého EP, které ponese název „Rise of the Saffron Empire“. A vzhledem k tomu, že mě ta muzika na kompilaci bavila, rád jsem se pustil i do téhle novinky.
Heathen Beast si na „Rise of the Saffron Empire“ drží svůj nastolený standard a jako vždy nabízejí tři skladby o celkové délce cca čtvrthodiny (v tomto mírně vybočovalo jen třetí EP „The Carnage of Godhra“, které se vyšplhalo na bezmála dvacet minut). A svůj standard si vlastně Indové udržují nejen co do formy nového minialba, nýbrž i co do jeho obsahu. A tím mám na mysli jak styl, tak kvalitu muziky.
Právě hudební styl, jaký Heathen Beast předvádějí, je tím hlavním, proč téhle skupině věnovat pozornost. Indové totiž míchají black metal s folklórem oblasti svého původu, což v překladu znamená, že se jedná o extrémní metal s náladou Přední Indie. Možná, že dneska už si člověk z takové kombinace nesedne na prdel tak jako kdysi, ale pořád je to zajímavé a působí to svěže. Tím spíš, když to Heathen Beast dokážou přetavit do zábavného výsledku.
Navíc mi připadá, že na „Rise of the Saffron Empire“ je ono propojení folklóru a typických metalových propriet jako tvrdé kytary či extrémní řev ještě organičtějští než na předcházejících počinech. Jistě se zde najdou i momenty, kdy se jedná o regulérní metalovou vypalovačku, ale takové rozhodně netvoří majoritní část hrací doby. Naopak je čím dál tím častější situace, kdy pod blackmetalovou smrští stále jedou orientální rytmy. Docela by mě zajímalo, zdali Heathen Beast používají nějaké v „titulcích“ neuvedené perkusní nástroje, anebo to fakt všechno hrají na klasické bicí, jelikož čistě dle sluchu mi to připadá spíše jako ta první možnost. Tak či onak je to ale dobré.
Skutečná lahůdka se ovšem nachází v závěru „Rise of the Saffron Empire“ ve skladbě „Swachh Bharat“. Až doposud byli Heathen Beast vždy metalovou kapelou s orientálními prvky, ale právě v téhle kompozici se ten poměr pocitově když ne přímo obrací, tak přinejmenším vyrovnává, a ačkoliv tam kytary, bicí i řev stále jsou, metal zde hraje roli jen jakéhosi doplňku védským rytmům a také jedné skutečně nádherné melodii, jež tu a tam probleskne na povrch. Za mě je tohle asi doposud ten nejlepší kus, jaký mají Heathen Beast na kontě, a pokud by do budoucna takových věcí chtěli udělat víc, já jsem pro všemi deseti.
Každopádně, „Rise of the Saffron Empire“ je povedenou orientálně blackmetalovou jednohubkou i jako celek, a jestli máte míchání takových věcí dohromady, určitě se na Heathen Beast. Svou dosavadní krátkohrající tvorbou mě Indové získali na svou stranu, tak doufám, že příště už bude následovat dlouhohrající porce, která definitivně rozhodne, jak na tom kapela je…
Je to už nějakých pár let, co na metalové scéně vrcholil trend pohanského metalu. Metalová obec tehdy letěla po čemkoliv folkovém či vikinském jako slepice po flusu a vydavatelství a promotéři s vidinou výdělku podobné bandy posluchačům s radostí servírovaly ve velkém. Tak nějak mi připadá, že celá tahle vlna vykrystalizovala do stavu, kdy se metalové pohanství pojilo především se severskou mytologií (mnohdy znásilněnou romantikou a pohádkovým přístupem, ale to už je zase jiná věc), protože právě do Skandinávie ve své tvorbě mířila podstatná část podobně laděných kapel, a to i když z téhle oblasti třeba nepocházely.
Nicméně ve skutečnosti taková rovnice, že vše pohanské je severské, neplatí a dnešní formace toho bude důkazem, jelikož se už jen podle názvu jedná o hrdé neznabohy, ale nějakému severu se nevěnují ani náznakem, dokonce ani Slovanům, Keltům nebo čemukoliv jinému evropskému. To je ovšem dobře, protože už jen vzhledem k původu Heathen Beast by něco takového bylo dost zvláštní. Tahle smečka totiž pochází z Kalkaty v Západním Bengálsku, což je – ano, vzpomínáte si správně na zeměpis na střední – v Indii.
Nepochybuji o tom, že vám je po tomhle důvodu docela zřejmé, v jakém duchu a v jaké atmosféře se muzika Heathen Beast bude nést, nicméně i přesto by – přinejmenším alespoň z formálních důvodů – mělo explicitně zaznít, že oblast původu skupiny je zde skutečně cítit. Heathen Beast drhnou pohodový black metal, který je takový příjemně neurvalý a disponuje hodně uřvaným vokálem. To by v zásadě nebylo nic špatného, avšak ani nic výjimečného. Nicméně důvod, proč téhle skupině věnovat pozornost, tkví právě v tom, že Indové onen metalový základ kombinují s orientálními melodiemi a rytmy Přední Indie.
Pokud byste tuhle složku, jež produkci Heathen Beast dodává ten patřičný šmrnc, škrtli, tak by vám vlastně nezbylo nic jiného než pohodová hoblovačka, ale na kdyby se nehraje, protože to tam je a zní to prostě zajímavě. Jistě, tihle Indové rozhodně nejsou prvními ani posledními, kdo něco takového zkouší – ostatně, několik takových kapel jsme si tu již v průběhu let také představili, namátkou třeba singapurskou stálici Rudra nebo nepálský objev Dying Out Flame. Ale to nic nemění na tom, že to není přístup, na nějž byste narazili u každé druhé kapely – zvláště pak to platí pro nás Evropany, jelikož zas tolik podobně laděných formací sem k nám nepronikne ani v době internetu.
Ale zpátky k Heathen Beast a tentokrát už konkrétně k jejich počinu „Trident“, protože by se rozhodně slušelo vysvětlit, co je tahle nahrávka vlastně zač. V minulosti Indové vydali tři EPčka, jmenovitě „Ayodhya Burns“ (2010), „The Drowning of the Elephant God“ (2012) a „The Carnage of Godhra“ (2015), z nichž každé obsahuje celkem tři skladby (první dvě minialba trvají cca čtvrthodinku, to poslední necelých dvacet minut). Zcela záměrně jsem tu ta tři ípka takto otrocky vypsal, protože právě ta jsou také náplní „Trident“. Nejedná se totiž o řadové album, nýbrž jen o kompilaci, jež shrnuje dosavadní tvorbu Heathen Beast. Svým způsobem by tedy skoro šlo „Trident“ chápat i jako uzavření jedné části historie kapely a nadcházející čtvrté EP „Rise of the Saffron Empire“, jež vyjde 15. března, považovat za cosi jako druhý začátek. Ale nutno dodat, že takhle to působí možná jen na mě, protože jinak samozřejmě netuším, zdali to tímhle způsobem bylo míněno.
U podobných kompilaček, kde se schází materiál z různých období, mnohdy nastává problém nevyrovnanosti, ať už co do kvality skladeb či co do jejich formy, když se skupina v průběhu let vyvíjí. Je pozitivní, že v tomto ohledu u „Trident“ nevidím žádný problém. Už na prvním ípku „Ayodhya Burns“ totiž Heathen Beast hráli poměrně zajímavě a veškeré ty etno prvky tu již byly. Sice je znát, že v samotném závěru kompilace (všechny tři počiny jsou na ní seřazené chronologicky) je to propojení metalu a orientálních prvků ještě organičtější, čehož je nejlepším důkazem asi „Gaurav Yatra (The Aftermath)“, ale není to zas až tak zásadní rozdíl, aby to při poslechu „Trident“ nějak výrazněji rušilo.
Z téhle stránky by se tedy skoro mohlo zdát, že člověk neznalý starší tvorby Heathen Beast by „Trident“ klidně mohl vzít jako normální desku a tak ji také poslouchat. Ve skutečnosti to však zas tak lehce nejde, protože tomu přece jen brání jedna věc – zvuk. Zdá se, že jednotlivá ípka neprošla žádnou zvukovou úpravou či sjednocením a byla zde ponechána ve své původní formě. To sice má svůj smysl, ale na druhou stranu to taky znamená, že sound na „Trident“ trochu kolísá a vždy po třech písničkách jakoby přeskočí. Obzvláště mezi „Ayodhya Burns“ a „The Drowning of the Elephant God“, to jest mezi třetím a čtvrtým songem, je ten skok opravdu citelný a doslova praští přes uši.
Nicméně předpokládám, že účelem „Trident“ asi nebylo pohodlným způsobem suplovat první řadovku, spíš šlo o představení dosavadního snažení Heathen Beast novým posluchačům v ucelené formě jednoho počinu. A to se vlastně povedlo. Třeba já jsem starší počiny vůbec neznal, takže pro mě šlo o první seznámení – které zafungovalo. Muzika Heathen Beast je zajímavá, bavila mě a je v ní cítit velký potenciál. Pokud budou Indové pokračovat v nastolené cestě a nevydají se opačným směrem k omezení orientálních prvků, což by dle mého názoru byla velká škoda, pak se na jejich další tvorbu rád podívám.
Země: Nepál Žánr: technical death metal Datum vydání: 15.8.2014 Label: Xtreem Music
Tracklist:
01. Praise of the Omnipresent One
02. Shiva Rudrastakam
03. Eternal Mother of Great Time
04. Vayuputra
05. Maisasura Maridini
06. Trinetra Dhari (Three Eyed One)
Když vám řeknu, že je “Shiva Rudrastakam” debutové album úplně neznámé death metalové kapely z Nepálu, očekávali byste od toho nějaké zázraky? Předpokládám, že asi ne, protože ani já sám jsem je neočekával. Jenže chyba lávky! Navzdory očekáváním je totiž první deska téhle formace z nepálského hlavního města Káthmándú opravdu skvělá.
Základním stavebním kamenem hudby Dying Out Flame je silně technický death metal, v němž není nouze o charakteristické krkolomné jízdy po hmatnících, nicméně tu a tam umí Nepálci přijít i s nějakým tím klasičtějším (do jisté míry by šlo říct “jednodušším”, avšak myšleno bez negativního zabarvení) death metalových riffem. Nicméně v takové “Vayuputra” se Dying Out Flame vytasí i s jednou vskutku brutální sypanicí, jaká by se neztratila ani v repertoáru goregrindových part. Tohle všechno sice dělají kvalitně, ale to, co je skutečně odlišuje od zbytku podobně laděných uskupení, je jejich původ. Tedy abych se vyjádřil přesněji – ne to, že pocházejí z Nepálu, nýbrž to, že je i v samotné hudbě cítit, že pocházejí z Nepálu.
Když totiž o sobě Dying Out Flame tvrdí, že hrají hindu/vedic death metal, rozhodně to není nadnesené označení, protože přesně tak to je a navíc – a to je skutečně skvělé – ta exotika není jen na ozdobu, je to regulérní součást jejich hudby. V reálu tedy “Shiva Rudrastakam” vypadá tak, že si vysoce kvalitní (technical) death metal předává slovo s atmosférickými pasážemi postavenými na motivech folklóru Přední Indie. Hodně si cením toho, že to v případě Dying Out Flame není jen samoúčelnost a tyto momenty jsou death metalu v podstatě rovnocenné. Je pravda, že metal má co do stopáže mírně navrch, ale to rozhodně neznamená, že byste si neužili i védskou atmosféru, protože skupina takové pasáže nabízí v každém tracku bez výjimky.
Považuji však za nutné ještě jednou připomenout, že “Shiva Rudrastakam” nestojí a nepadá pouze s exotikou (samozřejmě bráno z našeho středoevropského úhlu pohledu – pro samotné Dying Out Flame to jistě zas tak neobvyklé není a naopak by jim jako exotický metal připadali třeba Silent Stream of Godless Elegy), ale že i death metal v jejich podání má pořádně chlupaté koule. Vůbec se nelekejte toho, že je to mladá skupina, jejíž členové nehráli v padesáti jiných kapelách, protože tohle jim nijak nebrání v tom, aby byli technicky setsakra namakaní a – a to je to hlavní! – evidentně i vyzrálí kompozičně. Samozřejmě, jsou v tom cítit vlivy jiných a známějších formací, třeba na takové Nile si člověk tu a tam vzpomene jak nic (ostatně už jen díky oné kombinaci technical death metalu s folklórem, byť v obou případech folklórem jiné oblasti), ale i tak Dying Out Flame prokázali cit i pro napsání kvalitní death metalové řežby.
Vždy jsem zastával názor, že podobné technické orgie mají největší účinek, pokud to kapela zbytečně nepřežene s hrací dobou, protože poslouchat technické orgie třeba přes hodinu mi nepřijde jako věc, jež by mě zrovna lákala. Proto považuji za ideál, když se podobné placky zastaví kousek za půlhodinovou hranicí, což platí i v případě “Shiva Rudrastakam” – vší netradičnosti a zajímavosti Dying Out Flame navzdory. Tím pádem mě potěšilo i to, že Nepálci pro svůj debut natočili “jen” 35 minut hudby, jelikož při takovém stavu je ta deska intenzivní, našlapaná a zábavná od začátku do konce.
Samozřejmě Dying Out Flame nejsou první ani poslední, kdo kombinují atmosféru Přední Indie s metalem… stačí vzpomenout asi třeba na Rudra ze Singapuru, kteří jsou v tomto ohledu asi průkopníci, nechceme-li tu vytáhnout i třeba Cult of Fire a jejich opus “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Pořád však tento přístup není ničím, co by člověk potkával na každém rohu, tudíž to – alespoň z mého osobního pohledu – stále zní poměrně neotřele. Snad i díky tomu mi připadá, že Dying Out Flame se svým debutem z jinak zaměnitelného davu mladých death metalových kapel vystupují a jsou rozpoznatelní. A to je něco, čeho je třeba si cenit!
Musím říct, že i když jsem toho od “Shiva Rudrastakam” v předstihu moc nečekal, výsledná podoba nahrávky mě upřímně potěšila a ten poslech mě baví takovým způsobem, v jaký jsem se ani neodvažoval doufat… což je samozřejmě dáno tím, že jsem dopředu nevěděl, že zde bude přítomen takový přesah za hranice metalu. A právě všechen tento folklór, jímž je muzika Dying Out Flame tak načichnutá, nasazuje celému snažení Nepálců korunu a je onou pověstnou třešničkou na dortu, která ze “Shiva Rudrastakam” dělá jeden z nejzajímavějších death metalových počinů, jaký jsem v letošním roce slyšel. Společně s “Venture” od Stench je tohle pro mě prozatím asi nejlepší death metal, s nímž jsem měl letos tu čest.
Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 2.12.2013 Label: Iron Bonehead Productions
Tracklist:
01. संहार रक्त काली
02. अस्तित्व की चिता पर
03. शव साधना
04. काली मां
05. मृत्यु ही सत्य है
06. मृत्यु का वीभत्स नृत्य
07. खण्ड मण्ड योग
08. दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध
Úplně prvotní nástup Cult of Fire byl ještě trochu nenápadný a vydání debutového EP “20:11” z roku 2011 zaznamenali snad jen lovci domácích undergroundových chuťovek. S prvním dlouhohrajícím počinem “Triumvirát” už to ovšem bylo naprosto jiné a najednou se o Cult of Fire mluvilo všude, čemuž se ovšem nelze divit. Přišli totiž s něčím, co tady v naší zemi ještě nebylo… s “moderním” black metalem světové úrovně, který byl dotažený do maxima naprosto po všech stránkách… prezentace, koncertní mše, celková atmosféra okolo skupiny a samozřejmě v neposlední řadě také hudba, jež se nesla v duchu excelentního black metalu té nejvyšší kvality s úžasnou atmosférou, výtečnými nápady a obrovskou silou… vše v podání natolik přesvědčivém, že se Cult of Fire téměř okamžitě vyšvihli do pozice nejžádanějšího koně české scény a začali své temné umění předvádět na nejvybranějších evropských podzemních festivalech, o nichž se všem ostatním místním kapelám jenom zdá.
Všechna ta kvalita Cult of Fire však nespadla jen tak ze vzduchoprázdna, protože za impozantně vysokými kápěmi a červenými kutnami se totiž skrývají lidé s bohatými zkušenostmi. Ačkoliv se o Cult of Fire vždy mluví jako o české formaci, v jejím středu ve skutečnosti stojí hudebník slovenského původu – Infernal Vlad, jenž se objevil v projektech jako Infernal Imperator, Zlo, ale i v živé sestavě podzemní legendy Maniac Butcher. Druhou klíčovou postavou je bubeník Tomáš Corn, který taktéž působí v živé sestavě Maniac Butcher, ale prošel množstvím dalších kapel, mezi nimiž nejvíce ční mnohými dodnes uctívaná death metalová formace Lykathea Aflame. Základní trojici pak kompletuje vokalista Devilish z Dark Storm. Všechno lidé, kteří už se v metalovém podzemní pohybují nějaký ten pátek, mají toho dost za sebou a nechybí jim zkušenosti, jež nyní využili právě v rámci Cult of Fire. A výsledek je natolik fenomenální, že se nebojím říct, že suverénně převyšuje cokoliv, na čem se všichni zúčastnění podíleli v minulosti.
Jedna věc ale byla poměrně jasná – “Triumvirát” byl natolik silnou nahrávkou, že jeho vyrovnání nebo dokonce překonání se jevilo být úkolem opravdu náročným. Cult of Fire ovšem příliš neváhali a pouhý rok a půl po “Triumvirátu” přišli s druhým opusem “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, jenž sliboval něco hodně netradičního už jen svým názvem. Jakkoliv se ale důstojné navázání na debut mohlo zdát těžkým úkolem, Cult of Fire se s tím popasovali se ctí a za pomoci “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” smetli veškeré pochybnosti ze stolu a opět přišli albem, jež ční téměř nade vším, co tu kdy v rámci žánru vyšlo, a to takovým způsobem, že si jen přetěžko hledá konkurenci – a popravdě řečeno, asi bychom museli začít tahat ty nejslavnější kusy české black metalové historie, abychom tu odpovídající konkurenci našli.
Jak už název “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” napovídá, deska se tematicky stáčí zcela jiným směrem než “Triumvirát”, což je ostatně jeden z důvodů, proč se novinka dokázala i proti tak silnému předchůdci obhájit – je jednoduše jiná. “Je to pocta bohyni Kálí, aghóríům [hinduistická sekta], pohřebním obřadům v Indii a v blízkém okolí. Přístup těchto lidí k určitým věcem v životě a samotnému náboženství je fascinující,” praví Infernal Vlad o koncepčním pozadí desky na webu kapely. A ruku v ruce s tím, jak je produkce Cult of Fire dotažená po všech stránkách, se to promítlo nejenom do textů či grafiky, ale i do nového loga, nové koncertní prezentace a především samotné hudby. Tím pádem na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vznikla neobvyklá kombinace okultního black metalu a atmosféry orientální Indie. Ne, že by doposud neexistovala skupina, která by zkusila zkombinovat extrémní metal a atmosféru Přední Indie, ale stále je to hodně neotřelá věc – a v našich zeměpisných šířkách navíc naprosto ojedinělá.
Začátek desky je naprosto fenomenální a člověka přímo zarazí do křesla. “संहार रक्त काली”, která je se svými téměř osmi minutami hned na úvod nejdelší kompozicí nahrávky, se rozjíždí tajuplným orientálně laděným intrem, k němuž se posléze přidává plíživá kytara, aby se následně zlomila do black metalového inferna nejvyšší kvality. Nápadité kytary, výtečný řev Devilishe a především nelidské sypání Tomáše Corna, který by si na své bicí mohl pořídit zbrojní pas. Následuje lehké zvolnění, do hudby poprvé začnou promlouvat orientální prvky a člověk ihned pochopí, proč je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” takovým unikátem. Skladba dospěje do působivého rituálního finále a jde se na druhou píseň, jež je opětovně dechberoucí. Když se “अस्तित्व की चिता पर” po atmosférickém intermezzu v podobě praskání ohně přelije do své druhé poloviny, tak mě v této chvíli při prvním poslechu zcela vážně napadlo, že tohle je prostě na 10/10. A kdyby tahle laťka vydržela celou hrací dobu až do konce, asi bych tu nejvyšší možné hodnocení opravdu vytáhnul.
Tuhle nejvyšší laťku, při níž posloucháte s otevřenou hudbou, se totiž daří držet především v rychlejších kusech, kde se black metalové palby střídají s atmosférou. Taková je i třetí “शव साधना” nebo pátá “मृत्यु ही सत्य है”, ačkoliv v té a ještě v hned následující “मृत्यु का वीभत्स नृत्य” se ubere na orientálních prvcích, díky čemuž mají tyto dva kusy asi nejblíže skladbám z “Triumvirátu”. Stále to jsou ovšem výtečné záležitosti, jež v kontextu zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a v konceptu fungují s naprostým přehledem, přestože jsem řekl, že se v nich vyskytuje méně orientálních elementů – stále ovšem dodržují jednotnou atmosféru.
Z toho poměrně jasně vyplývá, že mně osobně přijdou trochu slabší ty pomalejší a melodičtější písně… nicméně – a na to hodně velký pozor – slabší opravdu jen relativně, protože ve skutečnosti jde stále o mimořádně kvalitní věci. “काली मां”, “खण्ड मण्ड योग” i “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” totiž jenom nejsou tak silné jako skladby jmenované výše, ale z obecného hlediska jde stále o naprosto výtečnou muziku. Z této trojice se mi nejvíce zamlouvá “खण्ड मण्ड योग”, která se i přes právě řečené hodně povedla, a i když jsem řekl, že “slabší” (věnujte pozornost uvozovkám), pořád mě hodně baví, poslouchám ji moc rád a má na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” své právoplatné místo. “काली मां” také není ani náhodou špatná, ale přijde mi, že úžasně rozjetou desku po třech takřka perfektních kusech zabrzdí až moc brzo. Avšak uznávám, že je dost dobře možné, že na téhle pozici musí být kvůli konceptu, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nečetl samotné texty. Jedinou kompozicí, která mi opravdu přijde slabší už bez uvozovek, je závěrečná “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध”. Ta je formálně velice zajímavá, vrací se v ní orientální nálada, proti zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” zní až progresivněji, ale z nějakého důvodu si ji neužívám tak moc.
Jenže… i přesto je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” stále naprosto fenomenální nahrávka, která je obrovsky působivá a má obrovskou sílu. Pořád se jedná o desku, jež dalece převyšuje okolní konkurenci a zcela jednoznačně patří k vrcholům svého žánru v loňském roce – a tím nemyslím jen v rámci České republice (protože tady Cult of Fire koukají všichni jen záda a z hodně úctyhodné dálky… trochu blíž jsou jedině Inferno), nýbrž vážně v rámci celého žánru. Jednoduše řečeno – “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvost.
Další názory:
Ačkoli mám black metal rád, pořád je spousta black metalových kapel, které jsou mnohými uctívány a kterým dlužím poslech. U domácích Cult of Fire jsem to napravil s aktuální novinkou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a stačilo pár protočení na to, abych seznal, že jejich pověst skutečně nelhala. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je nesmírně propracovaná, inteligentní a silná deska, která má navíc originality na rozdávání, což platí nejen v rámci domácí, ale i světové scény v nejširším slova smyslu. A netýká se to jen indickou mytologií nasáklé atmosféry nebo originálně využitých nástrojů, které jsem na black metalové nahrávce ještě neslyšel. Z každé skladby táhne vynikající kvalita na sto honů, album je doslova natřískáno výtečnými momenty a i ten “zbytek” je kompozičně natolik vyspělý, že může kde kdo závidět. Jenže já si prostě nemohu pomoct, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jako celek mě zkrátka nedostává tak moc, jak by papírově měla. Ta kvalita tam samozřejmě je, je jí spousta a já jsem si jí plně vědom, ale subjektivně mě to prostě až tak nebere, je mi líto. Jestli vám ale připadá divné, proč v tom případě hodnotím vynikající osmičkou, pak mějte na paměti, že kolegové s těmi devítkami nijak nepřehánějí, ale moje známka vzhledem k mým dojmům z desky vlastně zcela odpovídá. Každopádně to nic nemění na tom, že Cult of Fire natočili album, které může směle konkurovat zavedeným zahraničním formacím a na domácím písečku pak takřka nemá konkurenci. Ježura
Předchozí debutové album tuzemské party Cult of Fire, “Triumvirát”, je pro mne svým způsobem přelomové. Krom legendárních Master’s Hammer mi česká black metalová scéna přišla vždy nezajímavá a neoriginální. Cult of Fire mě však přesvědčili o opaku a ukázali mi, že i z našich končin lze v dnešní době vzejít s žánrovým počinem zahraniční úrovně. Novinkové “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvělé a ve všech ohledech dotaženější směrem k perfekcionismu. Líbí se mi způsob, jak hladce se do skladeb, které jsou v jádru přesně tak nesmlouvavé jako minule, dokázaly prodrat orientální melodie Středního východu. To však není jediný posun od minula. Skladatelský rukopis se zdánlivě přesunul blíž k tradičním melodiím, takže hrají mnohem větší roli než na předešlém počinu, na čemž staví třeba závěrečná instrumentálka “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” nebo druhá “अस्तित्व की चिता पर”, v jejímž úvodu slyším dokonce něco, co zní jako hard rockové hammondy, za což posílám palec nahoru. Rozhodně necítím potřebu detailněji popisovat jednotlivé skladby, protože věřím, že tohle album má drtivá většina z vás zažrané hluboko pod kůží, což je samozřejmě v pořádku, protože pokud si to letos nějaká česká deska zasloužila, tak jsou to určitě Cult of Fire, kteří ve velmi krátkém čase dokázali ujít dost dlouhou cestu, kdy se od velmi dobré, leč hudebně stále klasicky stavěné nahrávky posunuli k výrazu, který by jim mohly závidět leckteré legendární spolky. Chytrá, poutavá a přesto žánrově špinavá alba, jako jsou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, nevycházejí každý den, což je obrovská škoda. Tohle je skvělá deska, která sice může být pro skupinu mírně limitujícím v ohledu věcí příštích, protože tohle se bude překonávat velmi těžce, ale čert to vem. To jsem si totiž myslel svého času i u “Triumvirátu”, ovšem skutek utek. Cult of Fire zkrátka umí! Kaša
Z českého black metalu toho popravdě příliš neposlouchám, obvykle končím u starších kusů Umbrtky, občas protočím poslední Avenger, ale takové kulty jako třeba Master’s Hammer nebo Root mě nikdy nijak zvlášť neoslovily. Není se tedy co divit, že debut pekelníků Cult of Fire se k mým uším dostal o poznání později než k ostatním. V případě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem si však řekl, že takovou chybu znovu neudělám a nástupce skvělého “Triumvirátu” si tentokráte utéct nenechám. Název psaný sanskrtem slibuje black metal protkaný indickou exotikou a už jen obálka vyobrazující osmirukou Kálí, bohyni smrti, vám dá za pravdu ještě dřív, než vůbec začnete s poslechem. Pokud vás prvním dojmem nepřesvědčí ona, kapela pak zaručeně, protože druhá řadovka je vskutku excelentní. Skvělá atmosféra vystavěná na řízném black metalu, který se sice v základu příliš nezměnil (ale to vem čert), jenž byl obohacen o vlivy dálné Indie. Ta je zastoupena jednak sitarem, jednak mantrami (třeba čtvrtá “काली मां” je v tomto ohledu krásná) a mně nezbývá než smeknout, jak přirozeně a nenuceně se exotické prvky snoubí s prvotřídním black metalem. Prakticky každá skladba je skvostem, jenž obstojí sám o sobě, album pak působí velice soudržným dojmem a popravdě snad ani nemám, co bych albu vytkl, protože “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” obsahuje vše, co od black metalového alba chci – solidní hudbu, pohlcující atmosféru a hloubku, to něco, co vás nutí se k albu pravidelně vracet. Prdovous
Ačkoli se toho o Cult of Fire v posledních letech dost napovídalo a na jejich debut “Triumvirát” bylo často nahlíženo jako na údajného spasitele českého black metalu, já jsem doposud jejich hudební tvorbu úspěšně míjel. Má neznalost však neubírala na očekávání, ba naopak jsem byl velice zvědavý, jaký skvost se nám tu zase urodil. Hned na začátek poznamenávám, že mě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” nadchlo. Možná by se mohlo zdát, že vypravování o indické bohyni by mohla čeština uškodit, avšak jelikož je vokalistovi rozumět jen občas, vůbec to nahrávce neuškodilo. Deska má skvostný zvuk, což podporuje fakt, že intenzivnější a přesto výborně nazvučenou black metalovou fošnu jsem letos snad neslyšel. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” skvěle plyne, na desce jsem nenašel slabé místo, pánové to nepřehnali se stopáží, a kdyby mi někdo řekl, že je to teprve druhá deska kapely, nejspíš bych mu nevěřil, jak uceleně deska zní. Jediná věc – čekal jsem, že deska bude znít orientálněji, ale po jediném poslechu mě Cult of Fire přesvědčili, že by to možná tenhle výtečný materiál zkazilo a zbytečně přeplácalo. Na konec rád zopakuji větu ze svého přehledu letošního roku; jedná se o jednu z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území kdy vznikla. Skvrn
Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníkyWormrotpodle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelemEarache Records) aRudrapodle jména.
A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…
Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.
Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…
Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.
P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.
![Cult of Fire - [Untitled EP]](http://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2017/06/Cult_of_Fire_-_Untitled_EP.jpg)
