Archiv štítku: Vemod

Prophecy Fest 2015

Prophecy Fest
Datum: 19.9.2015
Místo: Balve, Balver Höhle (Německo)
Účinkující: Amber Asylum, Camerata Mediolanense, Crone, Darkher, Empyrium, Lifelover, Tenhi, Vemod

Upřímně řečeno, na festivaly jsem poněkud vybíravá děvka. Nejde jen o to, že atmosféra klubu je mnohdy nenahraditelná a většina repertoáru na mém disku se hodí spíš do komorních prostor, jako spíš o to, že jen máloco mě přesvědčí k tomu, abych kdoví kde strávil několik dní s davem neznámých lidí a navrch nechal bankovní konto dobrovolně vykrvácet. Nicméně když se sejde unikátní místo konání, skvělý line-up a navrch dobrá společnost, v zásadě není co řešit. A to byl přesně i případ Prophecy Festu, který se v září odehrál v německém Balve.

Považte sami, už jste někdy byli na festivalu situovaném do prostor jeskyně? Potažmo na festivalu v jeskyni, během nějž mají vystoupit takové veličiny jako Lifelover či Empyrium? Nu, já určitě ne, proto jsem s rezervací a následnou koupí vstupenky neváhal ani minutu, protože něco tak unikátního se zkrátka vidí málokdy. Prophecy Fest totiž sliboval vše výše uvedené, areál Balver Höhle vypadal od pohledu luxusně a pořadatelé navrch vypustili do oběhu jen relativně omezený počet vstupenek, který se zastavil někde kolem čísla 1500.

Jediné, co mě odrazovalo, byla cesta tam a zase zpátky, nicméně s dobrou společností v podobě kolegy Ježury a šoféra Tomáše cesta plynula rychle (dobře, zčásti i díky plynu stlačenému až k podlaze) a my nechávali pole větrníků daleko za sebou. Zastávka v Kasselu, respektive návštěva tamního paláce a parku Wilhelmshöhe se nesla v duchu toho nejkýčovatějšího kýče z konce 18. století, jemuž chyběl snad už jen wagnerovský patos. Výhled na heroický výjev homosexuálního Herkula tak zachránila ochutnávka piva. Nebylo by to samo sebou, abychom se netrefili do vhodného období k návštěvě, proto byla vodní kaskáda vedoucí od památníku pro jistotu uzavřena a vypuštěna. Nijak zvlášť se nevyšvihla ani turecká divize hoteliérů, neb pověřená osoba očividně zcela zapomněla na takovou drobnost, jako je rezervace pokoje, a po několika obstrukcích a jednom přesunu na nové místo nocování jsme dostali ubytování v cimře, která víc než hotel připomínala pokoj pro hosty, případně laciný bordel.

Strasti a slasti cesty do Balve vynahradil přesně načasovaný příjezd, neb všechny odbavovací činnosti byly stihnuty téměř přesně na chlup, a já, s krásně zpracovaným průvodcem festivalu v tvrdé vazbě v rukou, mohl jít nakouknout do jeskyně na Crone, kteří tou dobou za sebou měli zhruba jednu, dvě odehrané písně. Boční projekt kapel Secrets of the Moon a Embedded nezněl věru zle, tím spíš, že šlo o první koncert vůbec, nicméně Philippův (aka sG) čistý vokál mi do těžko identifikovatelné směsky rocku a (black?) metalu příliš nesedl. Jako celek mě ale Crone rozhodně zabavili a neurazili.

S koncem setu Crone přišlo na řadu ono jméno, kvůli kterému jsem přijel. Depresivně sebevražední Lifelover se po několika letech od smrti kytaristy, vokalisty a skladatelského mozku B. probrali z letargie a k příležitosti deseti let existence se, nejspíš na posledy, vydali na koncertní podia. Podle očekávání rozjeli svůj black’n’roll ve vražedném tempu a tancovačky mohly začít. Tedy, začaly by, kdyby většina publika maximálně nekývala hlavou do rytmu, pročež jsem si uprostřed davu přišel trochu nepatřičně. Lifelover na počest zesnulého B. projeli křížem krážem celou diskografii od nejtemnějších hlubin až po poslední „Sjukdom“, přičemž nevynechali snad žádný z mých oblíbených válů. Škoda jen, že po nějakých 40 minutách se na pódium dostavil mně neznámý příslušník národa německého a za hudebního doprovodu se jal recitovat a střihl si s kapelou jednu, dvě písně. Bylo to dlouhé, nezáživné a kompletně to rozdrolilo intenzivní první část. ( ) se sice za mikrofon ještě vrátil, aby dovedl set Lifelover do úspěšného konce, ale zkrátka už to ztratilo říz.

Přiznám se, že s Lifelover skončila část programu, již jsem chtěl stůj co stůj vidět, a začala část, která závisela čistě na mé zvědavosti. Ta zpočátku obnášela především otázku, co se skrývá pod jménem Amber Asylum. Světla na pódiu odhalila čtveřici žen, povětšinou za smyčcovými nástroji. Stylizace byla očividně načichlá pohanstvím, Wiccou a důrazem na ženství, což je obvykle kombinace, od níž dávám ruce pryč. Hudebně to zpočátku nebylo špatné, nicméně nesmírně repetetivní, uspávací a ve výsledku nudné, pročež jsem se raději věnoval průzkumu zbylých prostor jeskyně. Balver Höhle se pyšní opravdu impozantní prostorou, přičemž pódium zabíralo největší část u vchodu. Poněkud mě překvapilo, jak moc je zkulturněná, vydlážděnou podlahu jsem rozhodně nečekal. Potěšilo mě ale, že se v některých místech lze pohodlně vyškrabat na stěnu, odkud je dobře vidět i slyšet, čehož jsem později několikrát využil. Zhruba uprostřed se jeskyně větvila do dvou částí – v pokračování hlavní lodi byl k nalezení výčep a galerie, v boční větvi pak rozsáhlý stánek s merchandisem, který jsem vzal z dlouhé chvíle útokem – a vzhledem k velmi příznivým cenám jsem neodešel s prázdnou.

Poněkud skeptický jsem byl i k dalšímu jménu programu. Camerata Mediolanese pro mě byli velkou neznámou a po předchozí zkušenosti jsem neměl příliš mnoho motivace zůstávat u pódia, nicméně vyplatilo se. Milánská kapela se blýskla neoklasickou, silně rytmickou hudbou a dal bych boty za to, že jsem z jejich vystoupení občas cítil silný zával martialu. Co však jejich set učinilo opravdu mocným, byl třicetihlavý sbor L’altro coro, který mě svým výkonem zamáčkl do země. Tohle prostě nemělo chybu a mně nezbylo než stát, nedudat, nechat se unášet a ve vhodných chvílích hlasitě aplaudovat. Bravo! Zato následující Darkher jsme svorně zatáhli všichni tři s tím, že to beztak bude něco jako neofolková verze Myrkur, takže jsme šli objevovat i jiné krásy Balve než jen kulturní jeskyni. Že to skončilo pivem, snad netřeba dále rozvádět.

Pro část naší výpravy však měl vrchol Prophecy Festu teprve přijít. Nicméně onen vrchol na sebe nechal pěkně dlouho čekat, neboť Empyrium nabrali víc než půlhodinové zpoždění. Dlouhé čekání (které jsem díky rabování místního Lidlu strávil poněkud příjemněji než jen postáváním pod pódiem) však vynahradili skvostným vystoupením. Sic tvorbu téhle neofolkové veličiny nijak podrobně neznám, nezbývá než smeknout, neboť duo SchwadorfHelm doplněné o početnou suitu mě naprosto uchvátilo. Podmanivé, melancholické, krásné. Nevím, co víc napsat, protože Empyrium víc než o skutečnostech byli o pocitech, představách a snech. Sympatické bylo i vydání kratičkého EP „The Mill“ o dvou skladbách, jež bylo k prodeji jen v rámci festivalu. Něco podobného platilo i pro finské Tenhi. Bohužel, včetně dalšího zpoždění. Jejich set byl ve všech ohledech ještě o něco dál než Empyrium – jemnější, melancholičtější, mnohem dál v říši snů. Akustická hudba však byla z vyvýšeného místa slyšet opravdu slabě, oproti štěbetajícímu davu. Nezbylo, než ze skalní stěny slézt do publika, abych si z jejich setu alespoň něco odnesl.

Největším překvapením večera byl rozhodně okamžik, kdy Tenhi dohráli a na pódiu se zjevili Eviga a InveDornenreich a lačnému publiku nadělili dvě, tři písně z posledního alba „Freiheit“. Drobná vložka se postarala o skvělé oživení a potěšila fanoušky kapely, kterých na Prophecy Festu podle všeho nebylo málo. Festival uzavřeli Vemod, a byť jsem byl na set Norů již notně polomrtvý, vydržel jsem – a jako už toho dne po několikáté, nelitoval jsem. Repetetivní, hypnotická nálož black metalu podpořená kosmickou projekcí mě smetla. Jak mě domácí poslech příliš nezaujal, v Balver Höhle všechno klaplo a síla riffů mě unesla mimo realitu. Chvílemi jsem nevěděl, jestli se mi chce víc spát, nebo v extatických stavech házet hlavou, jak silné to bylo. Takhle nějak si představuji závěr festivalu – vyždímat ze sebe zbytky sil, tak tak se dobelhat do stanu, praštit s sebou a usnout. Jedním slovem, luxusní.

Prophecy Fest na mě udělal velmi dobrý dojem. Popravdě jsem od line-upu nečekal zázraky, ostatně jel jsem především za Lifelover, neb mám takový dojem, že tuhle smečku již živě pod tímhle názvem nejspíš nikdy neuvidím. Jsem náramně zvědavý, s čím se Prophecy vytasí na příští rok, protože na ten letošní byly údajně v jednání i takové veličiny, jako jsou třebas A Forest of Stars, nicméně i kdybych našel v soupisce jen jedno zásadní jméno a zbytek byl neznámý, nejspíše pojedu, protože jak se ukázalo, v prostoře Balver Höhle mnohdy vše vyzní zásadně jinak, než je tomu při domácím poslechu, a mnozí sami upraví pro toto speciální místo setlist tak, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Na první rok, kdy je řada prvků jakékoliv akce většinou ve fázi nástřelu a testování, tedy můžu pět leda chválu, ačkoliv se ne všechno podařilo vychytat k naprosté dokonalosti. I tak – kdo nejel, může jen hořce litovat.


Novinky 1-5-15

Chelsea Wolfe - Abyss

>>> Britská legenda Black Sabbath se v roce 2016 vydá na své poslední rozlučkové turné, po jehož absolvování (opětovně) ukončí kariéru. Prozradil to zpěvák Ozzy Osbourne na tiskové konferenci na festivalu Monsters of Rock v Brazílii, kde vystupoval se svou sólovou kapelou. O případném dalším albu, o němž se před nějakou dobu mluvilo, však nic neprozradil. Ozzy zároveň potvrdil, že po konci Black Sabbath se bude dále věnovat své sólové kariéře.

>>> Již nějakou dobu se ví, že Chelsea Wolfe vydá 7. srpna u Sargent House svou novou desku „Abyss“. Nyní byl zveřejněn přebal nahrávky a také první skladba „Iron Moon“, již můžete poslouchat na YouTube.

>>> Irští folk metaloví veteráni Cruachan, resp. tedy spíš jejich label Trollzorn Records, se dostali do sporu s německou death metalovou kapelou Debauchery, a to díky názvu posledního alba Irů, „Blood for the Blood God“. Thomas Gurrath, hlavní mozek Debauchery, totiž vlastní ochrannou známku na slovní spojení „Blood God“ na území Německa a po Trollzorn Records požadoval stažení veškerého merchandisu spojeného s „Blood for the Blood God“ z německých obchodů. Nakonec došlo k dohodě, že Trollzorn mohou doprodat již vyrobený merchandise, ale nesmí vyrábět nový pro německý trh; mimoto Gurrath také dostal finanční kompenzaci v blíže nespecifikované výši. Cruachan se nechali mj. nechali slyšet, že do budoucna se bude album na území Německa prodávat pod názvem „Blood for Crom Cruach“ (celé vyjádření v anglickém jazyce na Facebooku skupiny).

>>> Progressive metaloví Britové Haken hlásí, že začali pracovat na své čtvrté dlouhohrající desce. Chystaná novinka naváže na počin „The Mountain“ z roku 2013.

>>> Kanadští death metalisté Kataklysm prozradili, že se chystají natočit videoklip ke všem deseti písničkám z chystaného alba „Of Ghosts and Gods“. Samotná nahrávka vyjde 31. července.

>>> Němci Morgoth pustili do světa další klip ze své novinky „Ungod“. „Traitor“ můžete sledovat na YouTube anebo níže.

>>> Domácí mlátička Poppy Seed Grinder začne 8. května nahrávat své další řadové album. Místem činu bude německé studio Schallsucht.

>>> Norové Vemod podepsali kontrakt s labelem Prophecy Productions, pod nímž vydají připravovaného následovníka debutové desky „Venter på stormene“ z prosince 2012.


Prague Death Mass II (sobota)

Prague Death Mass II
Datum: 13.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Hetroertzen, Kadotus, Kringa, Mgła, Negative Plane, Sortilegia, Vemod

Sobotní program opět měl začínat s úderem šesté hodiny večerní, ale když jsem se do prostor Futura dostavil deset minut před (mimochodem, po cestě mě velmi pobavily hloučky ultra zlých fanoušků té nejextrémnější muziky, kteří mírumilovně vyspávali ve stínu na trávě v přilehlém parčíku), první koncert už byl v plném proudu. Rakušané Kringa se na vystoupení v Praze asi tak těšili, že na to vlítli o něco dřív… ono pro kapelu, která do té doby vydala pouze dva demosnímky, asi bylo vystoupení na akci jako Prague Death Mass dost důležité, ostatně Kringa speciálně ku příležitosti tohoto koncertu vydali nové EP. Každopádně, pro mě osobně byli Kringa doposud úplnou neznámou a zcela upřímně můžu říct, že jsem od jejich vystoupení nečekal vůbec, ale vůbec nic, přesto kapela hodně příjemně překvapila. Hudebně to sice nebylo nic výjimečného, přesto byl ten jejich black metal poměrně pestrý a hlavně dost záživný na to, aby dokázal bavit celých 50 minut, na něž si Kringa díky brzkému nástupu svou hrací dobu prodloužili. A snad ještě hlavnější bylo to, že byl v té muzice cítit opravdový potenciál – pokud se někdy kapela vytasí s nějakým větším počinem, určitě se budu snažit, aby se ke mně dostal, jelikož v živém provedení Kringa navnadit dokázali. Rovněž i pódiová prezentace byla v pořádku – stále dostatečně black metalová, ale pořád docela umírněná a v žádném případě směšná, což u mnoha mladých žánrových skupin bývá dost často problém (a nejen vyloženě mladých, aneb další příležitost se strefit do Azazel z prvního dne). Obligátní paint sice nechyběl a navíc by směšně mohlo znít, kdybych řekl, že jeden kytarista byl pěkně zakuklený v mikině a ani se nepohnul, druhý kytarista a zároveň hlavní zpěvák měl většinu setu kolem hlavy obmotaný skoro až babičkovský šátek a baskytarista měl zase nádherný účes “na nácka”, že by se za to hitlerjugend stydět nemusel, ale přesto to tam všechno tak nějak sedlo a vyklubalo se z toho hodně příjemné vystoupení.

Kanadské duo Sortilegia bylo další z pěti kapel, s jejichž muzikou jsem se před Prague Death Mass nesetkal a o nichž jsem ani dříve neslyšel (dalšími byli Obscure Burial, Azazel, Kringa a pak ještě následující Kadotus, o kterých jsem jen věděl, že existují, ale muziku také neznal), nicméně jsem hodně rád, že se to nyní změnilo, protože vystoupení Sortilegia bylo naprosto, ale naprosto úžasné, pro mě osobně zcela jednoznačně největší překvapení festivalu a asi i tak top3 ze všech koncertů, což je při tak obrovské konkurenci, jaká na Prague Death Mass byla, ohromný úspěch. Sortilegia nastoupili ve dvou lidech – zpěvačka a kytaristka Koldovstvo (ano, opravdu to byla ona, není to překlep) a bubeník Haereticus, avšak jak se záhy ukázalo, i to bylo dost na naprosto skvělý koncert. Sortilegia hráli za úplné tmy bez jakéhokoliv osvětlení s výjimkou jednoho svícnu uprostřed pódia, za nímž se matně rýsoval obrys Koldovstvo. A i když to takhle může znít, že to asi byla strašná nuda, dívat se 40 minut v kuse na dva stěží znatelné stíny, opak byl pravdou, jelikož to vystoupení mělo neskutečně hutnou a hypnotickou atmosféru, z pódia se doslova linula aura zhudebněného zla. Rychlé pasáže byly zničující a ohromně agresivní, ale ty pomalé byly ještě působivější, neuvěřitelně mrazivé a chvílemi to až znělo, jako kdyby z člověka stahovali kůži zaživa. Speciálně musím vypíchnout výkon Haereticuse, jehož hra byla absolutně uhrančivá a na svých bicích předváděl doslova černou magii… samozřejmě i všichni ostatní bubeníci na festivalu byli velice, velice dobří, protože uklepat podobně extrémní hudbu přece jenom není žádná prdel, ale zrovna zde mě to zaujalo jako málokde jinde. Jednoduše skvost. Kdo se v téhle době ještě pořád válel před klubem na trávě, přišel opravdu o hodně.

Kadotus byla poslední kapela festivalu, u níž jsem neměl moc velké ponětí, co očekávat, jelikož jsem znal pouze jejich jméno, ale k poslechu hudby jsem se doposud nedokopal, nicméně jsem na adresu těchto Finů slyšel slušnou chválu, tudíž jsem byl poměrně zvědavý, co ze z toho vyvrbí. Polovina kapely se představila již předchozí den v rámci Obscure Burial – a v porovnání s nimi byli Kadotus minimálně tak o třídu výš po všech myslitelných stránkách. Už jen co do pódiové prezentace, protože Kadotus svůj set odehráli v mnišských hábitech, což sice není extra velký provar a originalita v rámci black metalu, ale pořád to svoje kouzlo má. Přední je však samozřejmě muzika, která byla mnohem zajímavější a především o poznání osobitější. Stále se jednalo o black metal klasického střihu, který více či méně nic nového nepřináší, ale už je dávno známým faktem, že to se s kvalitou nikterak nevylučuje, a to byl i tento případ. Ačkoliv v rámci celého Prague Death Mass šlo spíše o standardní záležitost po stránce vystoupení i po té hudební stránce, pořád ta jejich tři čtvrtě hodina uběhla hodně v pohodě. Ještě se sluší zmínit, že se v samotném závěru na pódiu zjevil jakýsi hostující vokalista, ale opravdu jsem nedokázal identifikovat, o koho šlo, protože byl zakuklený, jako kdyby se právě chystal nějakou pochybnou demonstraci.

Stejně jako v pátek, i v sobotu se program ze “zahřívací” části do té opravdu zajímavé láme mezi třetí a čtvrtou kapelou (dobrá, trochu to nabourávají Cult of Fire, ale princip jistě chápete). Stejně tak se děje i s časovým rozpisem, který se v sobotu dodržoval ještě méně. Kapely sice hrály takovou dobu, kolik měly stanoveno, ale se zvukovkami už to bylo o poznání horší a většina z nich si zvučila tak dlouho, jak sama uznala za vhodné. Například takoví Negative Plane, kteří měli dle programu na nazvučení 10 minut (což je, uznávám, dost vražedná doba), se chystali dobu více jak čtyřnásobnou. Výsledek byl asi takový, že zatímco bylo v plánu skončit v půl druhé ráno, ve skutečnosti se první tóny vystoupení posledních Hetroertzen rozezněly až krátce po druhé hodině. Program byl už tedy vlastně jen hodně orientační, ale hlavní bylo to, že všechny kapely doopravdy vystoupily a odehrály to, co měly, protože ve všech čtyřech následujících případech by byla obrovská škoda, kdyby se tak nestalo. Pojďme na věc!

Poláci Mgła jsou aktuálně jednou z největších nadějí podzemního black metalu a po dvou naprosto fenomenálních deskách “Groza” a “With Hearts Toward None” jsou ohromně na koni (vzhledem ke kvalitě studiové tvorby zcela zaslouženě), zvlášť po tom, co v nedávné době začali hrát i živě. A tomu také odpovídalo i přijetí na Prague Death Mass, protože soudě dle něj byli právě Mgła asi pro spoustu lidí – ne-li pro většinu – headliner. Nutno podotknout, že ohlas na většinu skupin byl spíše rozvážný a někdy skoro až vlažný, jako by publikum spíš poslouchalo a o hudbě přemýšlelo (což mně osobně vyhovuje, protože black metal při vší úctě nepovažuji za hudbu určenou k paření), ale Mgła měli společně s One Tail, One Head nejbouřlivější odezvu ze všech – jenže zatímco Norové si ji předchozí den z lidí vyhecovali svým obdivuhodným výkonem, Mgła si jí mohli užívat hned poté, co se odtáhla opona. Jak se ale posléze ukázalo, Mgła rozhodně nepatřili k těm, kteří by si takovou podporu nezasloužili, neboť předvedli další perfektní vystoupení. Zpočátku jsem si sice musel chvíli zvykat na zvuk, protože v živém podání ta hudba zněla poměrně odlišně, obzvláště u songů z “With Hearts Toward None”, jež má (na black metal) poměrně čistý zvuk; dost vytažená byla basa a bicí a naopak melodie se trochu ztrácely… těžko říct, jestli se zvuk začal postupně srovnávat, nebo jsem si na něj já začal zvykat, ale čím déle Mgła hráli, tím více mě jejich vystoupení odrovnávalo. A když ke konci (tuším jako předposlední) spustili úvodní skladbu “I” právě z “With Hearts Toward None”, už bych se nebál mluvit o naprostém klenotu, protože v konečném důsledku ta muzika i v živém podání vážně zabíjela. Stejně jako drtivá většina zbylých kapel se ani Mgła nijak neobtěžovali s komunikací, jen stáli téměř bez hnutí na svých místech, všichni oblečení v křiváku a s obličejem zakrytým látkou, přesto to bylo naprosto dostatečné. Někdo musí lítat po pódiu jak králík a i tak jeho koncert nudí, jinému jednoduše stačí “jenom” hrát a stejně se jedná o strhující záležitost. Mgła předvedli další set jak víno, a pokud někdy budu mít další příležitost na ně jít, nebudu váhat ani minutu… i když tohle bych asi mohl prohlásit o víc jak polovině skupin na Prague Death Mass

Vemod byla jedna z těch skupin, na jejíž výstup jsem se speciálně těšil a očekávání měl opravdu extrémně vysoko, protože debutová dlouhohrající deska “Vener på stormene” je prostě absolutní skvost, nehledě na zvěsti o geniálním koncertu, které internetem kolovaly na adresu předcházející živé prezentace Vemod (pokud se nemýlím, na Prague Death Mass to bylo teprve podruhé, kdy skupina hrála živě). Jenže jak člověk většinou v případě takhle vysokých očekávání bývá zklamaný, Vemod opravdu dokázali uhranout, vtáhnout do své ojedinělé atmosféry a nepustit. Nejdříve předstoupil kytarista Jan Even Åsli, jenž si pódium “osahal” už předchozího dne s One Tail, One Head, a se svazkem klíčů v ruce symbolicky odemkl koncert, jenž se pro mě osobně následně stal největším vrcholem už tak skvělé akce, takovou tou třešničkou na dortu, jak se říká. Vemod byli jedni z mála, kteří hráli bez nějakého malování nebo maskování, pouze sladěni v černých košilích s malým odznakem na prsou. Zároveň i jejich black metal se od zbytku sestavy Prague Death Mass svou atmosférou značně liší a navzdory velkému množství sypaček a rychlých momentů se jedná o záležitost spíše zadumanou, přemýšlivou, až meditativní – a přesně takové bylo i samotné vystoupení. Sugestivní hudební produkci doprovázelo decentní modré nasvícení a jednoduchá projekce, na níž se promítaly povětšinou abstraktní obrazy jako znak Vemod, hvězdy, srpek měsíce nebo polární záře. Přesto to bylo více než dostatečné k tomu, abych já osobně nedokázal odtrhnout oči od pódia byť o jen na vteřinku. Stejně tak obdivuhodný výkon všech čtyř hudebníků byl i v těch nejrychlejších pasážích soustředěný, zahloubaný, snad až důstojný a poklidný, ale k atmosféře hudby Vemod naprosto pasující. V jistých momentech muzika Vemod působila skoro až jako trans, v jiných zase doslova naskakovala husí kůže, jak moc působivé to bylo. Tohle byla prostě naprostá extratřída a zcela jistě bych Vemod zařadil minimálně mezi deset nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl.

Slova o naprosté odlišnosti produkce od zbytku sestavy Prague Death Mass by se dala bez sebemenších potíží vztáhnout i na tvorbu Američanů Negative Plane, byť značně odlišným způsobem než Vemod. Nicméně i na zámořskou trojici jsem byl setsakra zvědavý, protože poslední album “Stained Glass Revelations” je parádní magořina někde na pomezí hodně syrového black metalu a hodně velkého psychedelického tripu. A očekávání té největší avantgardnosti festivalu Negative Plane vážně splnili, přestože byli jediní, kdo svůj set odehrál v naprostém civilu. Musím říct, že zpočátku mě to vlastně vůbec nebavilo a také jsem chtěl odejít pryč, ale tak nějak jsem ten odchod pořád odkládal, až jsem si po chvíli uvědomil, že se vlastně koukám na další koncert, od něhož se prostě nedokážu odtrhnout, jakkoliv to zpočátku působilo až moc divně. Je možná trochu škoda, že baskytara Diega Garcii bylo většinu trochu dost přebitá bicími, ale hlavní “hvězdou” byl stejně zpěvák a kytarista Nameless Void, protože nakonec se set zvrhl v jeho hodinovou kytarovou onanii doplňovanou o štěkavý vokál, čemuž zbylí dva kolegové při vší úctě dělali spíše křoví. I když to na papíře může opět znít poměrně nezáživně, když se má člověk hodinu v kuse dívat, jak někdo nemilosrdně týrá kytaru a vyrábí na ni milion variací na psychedelické zvuky (zvlášť když za celou tu hodinu ani jednou nezahlídnete jeho obličej, protože jej měl permanentně skrytý pod vlasy), ale v reálu to bylo přesně naopak a i přes počáteční nechuť jsem se postupem času začal nehorázně bavit a přišlo mi až škoda, když to Negative Plane zabalili.

Pozice závěrečného uskupení festivalu připadla na rituální seanci v podání chilsko-švédských Hetroertzen – a v tomto případě takové označení vážně není ani náhodou nadnesené, jelikož vystoupení Hetroertzen spíš než hudební koncert opravdu připomínalo okultní hudební rituál. Po extrémně dlouhé zvukovce konečně nastoupilo extrémně dlouhé klávesové intro, na jehož začátku se na pódium vplížilo několik v pláštích zahalených postav, jež několik minut stály bez hnutí zády k publiku. Následně se objevil vrchní kněz, vokalista Kæffel, který postupně každému pokynul dýkou, aby odhodili plášť a spustili očekávaný magický black metal. Každý člen Hetroertzen vypadal neskutečně zajímavě už jen svým vzhledem, ale nejvíce pozornosti poutala drobounká kytaristka Åskväder s neskutečně dlouhými vlasy a nástrojem skoro větším než ona sama a již zmiňovaný zpěvák Kæffel v bílé košili, s rituální maskou na tváři a stříbrnými náprstníky. Mimoto ještě během vystoupení vystřídal několik barevných plášťů (černý, sněhobílý, krvavě rudý), čas od času pro umocnění atmosféry mlátil palicí do přistaveného gongu, část jedné skladby odzpíval z pergamenu, který byl posléze obřadně spálen, jindy zase zpíval a nad hlavou držel obrovský pentagram, který jinak vévodil zadní části pódia. Kromě toho byl naprosto suverénní i co do vokálního projevu, jeho šílený jekot byl doopravdy skvělý, když však v pár místech spustil i čistým zpěvem, bylo to snad ještě působivější. Nicméně rozhodně nemohu křivdit ani ostatním členům, protože i oni byli ve svém projevu famózní. Přestože už to zní poněkud na jedno brdo, opět šlo o naprosto excelentní koncert. Prague Death Mass si jen těžko mohl přát důstojnější tečku.


Zhodnocení:

Hudební stránka již snad probrána dostatečně vyčerpávajícím způsobem, tak se nyní pojďme podívat na další záležitosti okolo Prague Death Mass

Docela slušně jsem se obával místa konání. Samotný prostor byl v pořádku a poskytoval pódium, které bylo stále dostatečně klubové, jak se na všechny vystupující kapely hodí, zároveň však i dostatečně důstojné. Také se mi na Futuru líbí, že po stranách po celé délce sálu jsou dva vyvýšené schůdky, kam se dá bez problému uchýlit, takže i lidé ne zrovna velkého vzrůstu, což je shodou náhod tak trochu i můj případ, měli možnost si najít slušný výhled na hlavní dění. Problém jsem ovšem větřil jinde… nevím, kolik z vás již někdy bylo Futuru, ale nějaký extra velký klub to zrovna není, malý sice také ne, přesto jsem tak nějak nevěřil, že by dokázal pohodlně pojmout 450 lidí. Nakonec se to přežít dalo, i když tam na některých kapelách tam byla skoro doslova hlava na hlavě a pohnout se nedalo… pro příští ročník, pokud by se měl konat na stejném místě, bych osobně ocenil ještě menší limitaci vstupenek. Radši dám na lístku o nějakou tu stovku navíc (při takové ceně to už člověka stejně nezabije) a na místě viděl aspoň o 50 lidí míň, spíš ale radši 100.

Největší problém se nakonec ukázal být někde jinde, ačkoliv to s předchozím jistě tak trochu souvisí. Již to několikrát náznakem proběhlo v samotném reportu, ale vzduch v klubu byl místy vážně vražedný. Vezměte si 450 lidí na docela malém prostoru, už to je samo o sobě dost, do toho minimálně třetina z nich má u huby cigáro, na pódiu věčně cosi hoří, vždycky minimálně větší množství svícnů, někdy i kadidla, spousta umělé mlhy a kouře a samozřejmě žádná klimatizace. Jak již bylo řečeno, například takové Svartidauði jsem už prostě musel na chvíli opustit, protože se uvnitř skoro nedalo vydržet. I z tohoto důvodu by příště menší počet lidí vážně bodnul, pokud se Prague Death Mass nebude opět přesouvat; také by bylo z mého pohledu super z toho udělat nekuřáckou akci, ale to už bych chtěl asi moc…

Dobrým zvykem ve festivalových reportech bývá také zmínit, jaké bylo pivo. Inu, klasicky jako vždycky ve Futuru pěkná močůvka. Urychleně jsem radši přešel na točené nealko, což sice taky nebyla nějaká extra hitparáda a navíc bylo dražší, ale aspoň jsem po každém doušku neměl potřebu udělat kyselý ksicht. Na druhou, všichni přítomní Němci a seveřani to do sebe lili hlava nehlava, takže buď jsem moc zmlsaný, nebo tam u nich mají ještě větší chcánky.

Bomba byl ovšem merchandise a na své si musel přijít snad každý, kdo podobnou muziku poslouchá, což byli asi všichni přítomní, když sem přišli. To byl přesně ten moment, kdy mě opravdu hodně mrzelo, že jsem v té době nebyl zrovna při penězích, protože tady by člověk za vinyly utratil deset talířů a ani by nemrknul. Možná speciální zmínku si zaslouží festivalový plakát, z něhož pořadatelé udělali stejnou exkluzivnost jako ze samotné sestavy. Vytisknut byl v limitované sérii na extra kvalitním papíře, ve velkém formátu, každý kus měl vlastní tubus a každý byl vlastnoručně podepsán krví umělce, který jej vyrobil. Inu, cena tomu také odpovídala…

Hodně důležitý je na koncertech vždycky i zvuk, což je asi vcelku jasné. Na Prague Death Mass to bylo většinou v pohodě, žádná extratřída, ale na druhou stranu ani jedna kapela nebyla nazvučená tak, aby se to nedalo poslouchat, což bohužel rozhodně ne všude je pravidlem. Pokud byl nějaký problém, většinou šlo o příliš vytažené basy, ale jak již bylo řečeno, ani v jednom případě to nebylo v takové míře, aby se to vyloženě nedalo poslouchat.

Velkým tématem v některých diskuzích před začátkem byla cena lístku, ale o tom už jsem se zmínil v úvodu. Za to, co na festivalu vystoupilo, šlo myslím o adekvátní částku, která rozhodně nebyla nezaplatitelná. Komu jde o opravdovou kvalitu a o to, aby viděl něco, co hned tak úplně běžně nevidí, ten to myslím dal docela rád. Budu-li mluvit sám za sebe, přišlo by mi trochu pokrytecké dát bez problému tolik peněz za Iron Maiden, ale nechtít je dát za akci, kde hrají Hades Almighty, když si hudebně obou kapel cením víceméně nastejno a obě řadím ke svým největším oblíbencům. Pokud ovšem někdo z lineupu znal třeba jen jednu kapelu a myslel si, že se za dvě, tři kila zajde podívat třeba na Mgła (zdravím kolegu Ježuru :)), pak chápu, že mu to přišlo jako přehnaná cena.

Já osobně jsem nakonec i přes některé dílčí výhrady (moc lidí, špatný vzduch) opravdu výsostně spokojen a jsem rád, že jsem tam byl – už jen z toho důvodu, že vím zcela jistě, že pokud bych tohle vynechal, mrzelo by mě to ještě dlouho. Takto jsem ovšem viděl pár téměř geniálních koncertů (Vemod, Sortilegia, Hetroertzen), spoustu skvělých, dva slušné (Kadotus, Obscure Burial) a jeden špatný (Azazel), což je nakonec sakra dobrá bilance. Každopádně, pokud se příští rok podaří dotáhnout podobně skvělou sestavu, minimálně s jedním prodaným lístkem si pořadatel může být jistý už teď…