 |
| Země: Německo Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 13.12.2013 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 6/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Aniž bych chtěl být jízlivý, “The Meaning of Isolation” z dílny drtičů Verdict by se dalo do posledního detailu popsat, aniž by ho člověk vlastně vůbec slyšel. Formulka, kdy začaly kapely dohromady spájet thrash metalovou rychlost s death metalovou hrubostí, je natolik provařená a natolik limitující, že vymyslet něco zajímavého, odlišujícího a neotřelého, je takřka nemožné. A Verdict se o to ani nesnažili. Nebo přesněji řečeno, nevypadá to tak. Jejich novinka je totiž takřka ukázkovým příkladem klasické hudební náplně, kterou si člověk pod výše uvedenou kombinací představí, ovšem, abych jim zase nekřivdil, tak je to rovněž důkaz, že i donekonečna omílané téma může posluchače na určitou chvíli slušně zabavit, i když něčeho hlubšího se u ní nedočká.
“The Meaning of Isolation” je v pořadí čtvrté album party z německého Miltenbergu, a přestože to první, “Reflections of Pain”, vyšlo “teprve” v roce 2002, tak historie samotné kapely sahá ještě dál, přesněji řečeno do roku 1991, kdy tato pětice začala drhnout technický death metal, jehož mantinely (údajně) v roce 1997 opustila, aby se zaměřila na energičtější formu metalové hudby. Přestože jsou na albu v relativně hojné míře ke slyšení melodie (zejména prostřednictvím slušných kytarových sól), tak je jejich hudba přesně taková, jaká má být. Agresivní, rychlá, v rámci mezí chytlavá a plná úderných sloganů, které slouží jako refrény. Určitě víte, co tím myslím. Formálně samozřejmě nic proti, ale takových kapel je dnes víc než dost, takže i když mě “The Meaning of Isolation” baví a klidně si jej pustím, aniž bych jej v půli chtěl vypnout, tak jsou na scéně mnohem lepší spolky, které znějí takřka stejně, ale jsou energičtější, melodičtější a já nevím co víc ještě. Ale fajn, za to kapela prostě nemůže. Pokud budu nestranně přistupovat k Verdict a jejich novince jako ke kapele, která hraje to, co ji baví, tak nelze v podstatě nic namítat.
Necelá tři čtvrtě hodinka uteče tak akorát rychle, abych měl pocit, že “The Meaning of Isolation” hezky odsýpá, ovšem na druhou stranu se nevleče tak pomalu, abych si začal říkat, že už je to až příliš. Prostě tak akorát. Skladby jsou sice jedna jako druhá a nebýt výmluvných, mnohdy velmi povedených refrénů (“Manifest of Hate”, “First to Fight”), které do světa vypouští tolik agrese, že by jim to mohl leckdo závidět, tak bych měl co dělat, abych je od sebe rozeznal a zorientoval se v nich. Vokálně statický zpěvák Daniel Baptista tomu taky moc nepomáhá, protože ani o píď neuhne z takové té nasrané polohy. Vím, že to k téhle hudbě patří jako prdel na hrnec, taky bych od něj neočekával žádné kejkle, ale krom toho, že změní frázování, tak náznak variability od něj očekávat nelze, což je určitě škoda. Jeho parťáci jsou jako nabroušená pila a jedou na plný kotel, ale co si budeme nalhávat, i tohle po nějaké době, zvlášť ve spojení s neměnným vokálem, omrzí. Ale dost sýčkování, když to tak dobře frčí. Některé ze skladeb mají v sobě víc thrash metalu (“Layer of Lies”), jiné zase death metalu (“Lack of Insight”), ale jsou to jen kosmetické rozdíly v tempu a vyznění kytarových riffů, protože v konečném znění to je tentýž nářez od začátku do konce. Pokud budu mluvit o nejlepších skladbách, tak jsou to spíš nejoblíbenější vály, které mě chytly, jako třeba “Manifest of Hate”, v níž se thrashová kytara dostane do potyčky s deathovými sypačkami, nebo “Killing Fantasies”, což je asi nejmelodičtější kousek desky a lehce tak vyčnívá z toho nekompromisního davu, jenž je tvořen zbylými osmi písněmi, ale žádná uchcávačka to není, jen si nemyslete, i ona je pořádně řízná.
Nemá smysl to protahovat, protože konec už stejně všichni znáte. Verdict a jejich “The Meaning of Isolation” není žádný vrchol umění, není to samozřejmě ani aspirant na titul nejoriginálnější počin, ale přesto je to album, které se velmi dobře poslouchá. Ta všudypřítomná přímočarost a energičnost je velmi nakažlivá a na pár poslechů dokáže vynahradit onu chybějící originalitu. Vlastně ani nevím, proč mám stále pro podobné desky mírnou slabost, když zní jedna jako druhá, ale minimálně co do nasazení se podobným kapelám jen tak někdo nevyrovná a to je velmi sympatické, takže i proto je konečný verdikt veskrze kladný. Máte-li rádi Legion of the Damned a jim podobné kapely, tak klidně do toho, asi vás to bude bavit. Těm ostatním to neublíží, ale po skutečných peckách bych se poohlédl radši někde jinde.