Země: Švédsko Žánr: viking metal Datum vydání: 31.3.2003 Label: Black Mark Production
Tracklist:
01. Fanfare
02. Blooded Shore
03. Sea Wolf
04. Vinland
05. The Land
06. Death and Resurrection of a Northern Son
07. The Messenger
08. Flash of the Silverhammer
09. The Wheel of Sun
10. –
Prostřednictvím „Nordland I“ se Quorthon konečně naplno vrátil k tomu, co mu šlo nejlépe a co tak trochu naznačovalo už několik skladeb na „Destroyer of Worlds“, tedy k epickému viking metalu. A ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i jeho přímý následovník „Nordland II“, což dá samozřejmě rozum s ohledem na to, že jde o dvě vzájemně provázané desky, které byly zamýšleny jako první polovina rozsáhlé tetralogie „Nordland“.
Tímhle však bylo o „Nordland II“ řečeno prakticky vše podstatné, protože jinak bych musel z velké části opakovat to samé, co jsem psal již před nějakou dobou o „Nordland I“. To je sice nepříjemná situace pro jednoho bezvýznamného pisálka, ale v konečném důsledku na tomhle vůbec nesejde. Důležité totiž je, že z hudebního obsahu se opětovně jedná o výtečnou desku, jejíž kvality jsou hodny metalového titána, jenž na žánrové mapě zanechal tak výraznou stopu, že se to v takové míře povedlo už jen hrstce dalších.
„Nordland II“ – a chce se dodat: samozřejmě – trochu trápí standardní neduh celé tvorby Bathory, a sice vokál. Prolíná se to velkou částí mých článků o diskografii Bathory a tento počin není výjimkou. Quorthon prostě nikdy nebyl žádný úžasný pěvec, takže i na této desce by si některé pasáže z vokálního hlediska zasloužily o něco lepší péči. Na druhou stranu, nemyslím to vyloženě jako výtku, poněvadž ta určitá faleš k Bathory prostě patří.
Může se to zdát jako klišé, ale skutečně je asi namístě zaklínat se autentičností. Občas se říkává, že právě chyby dodávají hudbě pocit, že ji hrají lidé, nikoliv stroje, a zrovna v případě Bathory to platí naprosto dokonale. A jakkoliv to mohlo vypadat jako kritika a jakkoliv nepopírám, že místy zpěv na „Nordland II“ trochu zatáhne za uši, osobně si snad ani nedokážu představit, že by to nazpíval kdokoliv jiný. Když navíc člověk Quorthonovu hudbu poslouchá dnes, je to až příjemná změna oproti současné, povětšinou sterilní produkci.
A navíc – i kdyby vás zpěv místy iritoval, pořád stojí za to se přes něj i v takovém případě přenést, jelikož po hudební stránce je „Nordland II“ opětovně úžasná záležitost. Quorthon byl jednoduše mistr v tvorbě výpravné a pohlcující atmosféry, v níž není ani stopy po zbytečné nabubřelosti či kýči. I tahle nahrávka je toho jednoznačným důkazem. Skladby jako „Blooded Shore“, „Sea Wolf“, „Vinland“, „The Land“ a v neposlední řadě také dvě více jak desetiminutové kompozice „The Messenger“ a „The Wheel of Sun“ nepochybně ukazují, že Quorthonovi ani ve 21. století nedocházel dech a že stále dokázal přicházet s motivy, které se mohly postavit vedle legendárních skladeb z „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, aniž by při takovém srovnání přišly o svou důstojnost.
Oproti „Nordland I“ mi přijde, že dvojka nenabízí tolik momentů, jež by posluchače okamžitě odzbrojily, ale na druhou stranu je víc semknutá a vyrovnanější. I agresivnější pasáže jako třeba v „Death and Resurrection of a Northern Son“ tu v rámci celku působí přirozeněji než třeba „Broken Sword“ na jedničce. Jediný song, bez něhož bych se na „Nordland II“ obešel, je „Flash of the Silverhammer“ s divně „sekaným“ riffem, ale naštěstí ani zde se nejedná o takový propadák, aby bylo nutno při poslechu přeskakovat.
Celkově vzato ale myslím, že můžeme bez sebemenších obav prohlásit, že Quorthon svou výjimečnou kariéru uzavřel se ctí a ve výborné formě. Navíc můžeme považovat za obrovskou škodu, že již nestihl dokončit dva plánované díly ságy „Nordland“ případně jakékoliv jiné album…
3. června 2004 byl Quorthon nalezen mrtev ve svém bytě. Zemřel ve věku 38 let na selhání srdce. Pohřben byl 13. července téhož roku na hřbitově Sandsborgs na jihu Stockholmu. Quorthona přežil jeho otec Börje „Boss“ Forsberg, jenž produkoval všechna alba Bathory a vlastnil značku Black Mark Records, na níž nahrávky Bathory vycházely. Boss se nakonec dožil věku 73 let a zemřel 14. září 2017, třináct let po svém synovi.
Pouhý rok po rozpačitém a stylově rozhádaném „Destroyer of Worlds“ se Quorthon vrátil do stylových vod, které mu slušely asi ze všeho nejvíc. Tedy alespoň dle mého skromného osobního názoru, protože tohle je přesně ta tvář Bathory, kterou poslouchám ze všech nejraději.
„Nordland I“, první část původně zamýšlené tetralogie, se plně vrací k výpravnému vikinskému metalu. Už žádné žánrové přeskoky jako posledně, nýbrž epický opus se severskou atmosférou, která navazuje na tradici desek „Hammerheart“, „Twilight of the Gods“ a „Blood on Ice“. Jejich velikosti – myšleno tedy především prvních dvou jmenovaných – sice „Nordland I“ nedosahuje, přesto se jedná o vysoce důstojnou práci hodnou jména Bathory. Na rozdíl od jiných dalších alb, která jsou v diskografii kapely spíše do počtu.
Vlastně bych si dovolil říct, že „Nordland I“ je přesně takové album, jaké by chtěl člověk poslouchat od metalové legendy, která má své zlaté období, kdy definovala nové žánry a natáčela stěžejní díla, už nějakou dobu za sebou. Už to není taková magie jako kdysi, ale pořád to má onen uctívaný rukopis, skvělé momenty, dobrou atmosféru a kvalitně poskládané skladby. Přesně takhle já osobně „Nordland I“ vnímám a jako takové se mi i líbí, ačkoliv vím, že majstrštyky ze začátku devadesátých let byly ještě lepší.
Na „Nordland I“ místy opětovně trochu hapruje zpěv, ale to je v případě Bathory spíš už poznávací znamení než nějaká zásadní výtka. Deska má ovšem velké štěstí na velkolepé kytarové riffy, jejichž prostřednictvím dokáže Quorthon vyvolat mnohem působivější nálady než pozdější napodobitelé pomocí milionu folkových fidlátek.
„Nordland“, „Vinterblot“, „Dragons Breath“, „Foreverdark Woods“ a „Mother Earth Father Thunder“ jsou velmi dobré písně. Některé z nich sice obsahují i slabší pasáže, ale každá z nich dokáže nabídnout minimálně jeden odzbrojující hudební motiv. Jako celek je o něco níže „Great Hall Awaits a Fallen Brother“, ale díky fantastické druhé polovině stojí za to přečkat i méně záživný začátek. Mimořádně povedená je taktéž balada „Ring of Gold“, která pro mě osobně představuje nádhernou ukázkou toho, jak by taková balada metalové kapely měla vypadat. Není v ní ani stopa po kýči a popravdě řečeno ji mám mnohem radši než třeba známou „Hammerheart“, která uzavírá „Twililight of the Gods“. Nejméně mě z celé desky oslovuje „Broken Sword“, jejíž intro sice zní velmi slibně, ale záhy se z ní vyklube rychlý flák, který mi do celkové atmosféry „Nordland I“ nehraje tolik, jak bych si asi představoval.
Nicméně celkově jsem s „Nordland I“ spokojen. Deska samozřejmě stojí ve stínu svých slavnějších starších příbuzných, ale to z ní ještě nedělá špatnou záležitost, dokonce musím říct, že sám jsem tuhle nahrávku podceňoval možná až příliš. Vždy, když jsem dostal náladu na Bathory, vracel jsem se přednostně ke svaté dvojici „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, na „Nordland I“ jsem vzpomínal spíš jako na fajn album, které se mi líbí, ale nějakou zásadní potřebu jej poslouchat jsem neměl. O to příjemněji jsem byl nyní překvapen, když jsem si to zase pustil, poněvadž „Nordland I“ je mnohem lepší, než jsem si pamatoval. Čas tuhle desku zkrátka nechal krásně uzrát. A to je moc pozitivní zjištění, z něhož jasně vyplývá, že Quorthon měl stále co říct i na začátku nového tisíciletí.
Země: Švédsko Žánr: viking / thrash metal Datum vydání: 9.10.2001 Label: Black Mark Production
Tracklist:
01. Lake of Fire
02. Destroyer of Worlds
03. Ode
04. Bleeding
05. Pestilence
06. 109
07. Death from Above
08. Krom
09. Liberty & Justice
10. Kill Kill Kill
11. Sudden Death
12. White Bones
13. Day of Wrath
Po vydání „Blood on Ice“ se Quorthon v rámci Bathory na nějakou dobu opět odmlčel. Rok po zmiňované desce pustil do světa ještě druhý sólový počin s názvem „Purity of Essence“, který byl dokonce dvojalbem, nicméně na další desku Bathory se čekalo až do dalšího tisíciletí. Quorthon po sobě zanechal nahrávky, na něž všichni bez výhrad a bez keců přísaháme, ale i několik takových, na něž se názory různí, mnohdy i dost zásadně. Řekl bych, že „Destoyer of Worlds“ spadá jednoznačně do druhé jmenované kategorie. Tak si jej pojďme připomenout.
Předpokládejme na chvíli, že se někdo diskografií Bathory teprve postupně proposlouchává v rámci dohánění znalostí z metalové historie a že v této chvályhodné činnosti postupuje chronologicky. Začátek „Destroyer of Worlds“ se nese ve velmi slibném duchu a člověk v takové situaci může být z prvních skladeb až nadšený. Vše totiž nasvědčuje, že „Destroyer of Worlds“ nechá zapomenout na hubenější polovinu devadesátých let, z níž dnes stojí za zmínku jedině „Blood on Ice“.
První tři písně z „Destroyer of World“ totiž na svého přímého předchůdce navazuje velice důstojně. Nejde o skladby, které by se mohly bez obav konfrontovat se zlatým fondem vikinské epochy Bathory, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, své kvality ovšem mají a nemusejí se za ně stydět. Quorthon zde opětovně dokazuje, proč patří mezi metalové bohy a proč je jeho muzika tak nadčasová. Atmosféra z toho cáká na všechny strany a prostě to tam je.
Už „Lake of Fire“ potěší, i když jeden motiv trochu tahá za uši, ale jakási formální faleš k Bathory prostě patří a kdokoliv, kdo si oblíbil starší desky, by s ní neměl mít problém ani tady, obzvlášť když nepřesahuje únosnou míru. Titulní „Destroyer of Worlds“ je ještě lepší, v jejím případě před sebou máme hymnu jak stehno a zároveň mého osobního favorita z celé desky. Zádumčivá nálada, nekompromisní valivé tempo, pohlcující atmosféra, která kulminuje v momentech s několika jednoduchými tóny (v jednoduchosti je síla – stará známá pravda) a samozřejmě i v odzbrojujícím kytarovém sólu. Kurva, takhle teda jo! Ani třetí „Ode“ nijak nezklame a opět se vrací k postupům, které byly typické zejména pro „Twilight of the Gods“, což ale nemyslím nijak zle, protože je v ní prakticky vše, co od téhle tváře Bathory chci.
Poté ale přijde pecka mezi oči v podobě thrashmetalové vypalovačky „Bleeding“, která jako by se sem vůbec nehodila. Následující „Pestilence“ je takový hybrid, který se ze začátku tváří jako další thrashovka ve středním tempu, ale zanedlouho dojde i na trochu severské atmošky (hezký sborový motiv je nakonec to jediné, co utkví v hlavě), a některé postupy mi vzdáleně připomínají i Quorthonovy sólové věci. Nicméně kdyby byl tohle nejslabší článek „Destroyer of Worlds“ ještě bychom mohli být rádi.
Poté už totiž následuje přehlídka nudného thrash metalu, který je možná poslouchatelnější než „Octagon“, ale chybí mu divokost „Requiem“. „Death from Above“ by se možná uživila na některém z právě jmenovaných alb, ale třeba „Krom“ je diplomaticky nic moc a taková „Liberty & Justice“ je docela tragédie. Ani zbytek thrashových songů „109“, „Kill Kill Kill“ a „Sudden Death“ nepatří k ničemu, o čem bych musel psát domů. Spíš naopak.
Předposlední „White Bones“ připomíná „Pestilence“ v tom smyslu, že se opět jedná o srážku obou světů, zde primárně thrashového, jenž je okořeněn o něco málo atmosférických prvků. I tentokrát je výsledek poněkud rozpačitý, což jen korunuje nudné hevíkové sólování v závěru. Až poslední „Day of Wrath“ se opětovně vrací k vikinskému nádechu a hned je to o sto procent lepší. Tahle píseň sice zdaleka není dokonalá, ale jistě má své momenty a přinejmenším kytarové sólo v její polovině je vysoce exkluzivní.
„Destroyer of Worlds“ je každopádně rozhádaná deska stojící mezi dvěma hudebními světy, jejichž nálady jdou proti sobě. Z jednoho úhlu pohledu to vypadá, jako kdyby se Quorthon nedokázal rozhodnout, jak má „Destroyer of Worlds“ vlastně znít, z jiného úhlu to zas vypadá jako vymetání šuplíků – jedno jakých. Kdyby se vyházel všechen ten thrashový balast a nechaly se jen čtyři nejlepší písně, mohlo jít o skvělé EP o 25 minutách. Za stávající situace ale není jiná možnost, než si ručně promazat empétrojky, poslouchat jen ty čtyři kusy a desku mít v polici pouze z povinnosti.
Země: Švédsko Žánr: viking metal Datum vydání: 27.5.1996 Label: Black Mark Production
Tracklist:
01. Intro
02. Blood on Ice
03. Man of Iron
04. One Eyed Old Man
05. The Sword
06. The Stallion
07. The Woodwoman
08. The Lake
09. Gods of Thunder of Wind and of Rain
10. The Ravens
11. The Revenge of the Blood on Ice
Po thrashmetalové epizodě prostřednictvím alb „Requiem“ a „Octagon“, z nichž přinejmenším to druhé se příliš nepovedlo, přišel v roce 1996 konečně návrat k tomu, co šlo Quorthonovi ze všeho nejlépe – k epickému vikinskému metalu. Nejspíš všichni ale víme, že tohle tvrzení je trochu zavádějící, a to hned ze dvou důvodů.
Zaprvé, „Blood on Ice“ sice formálně zapadá do stejné žánrové škatulky jako „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“ a rozhodně lze mezi nimi a devátou dlouhohrající deskou Bathory najít nejeden společný jmenovatel, svou náladou je ale tohle album trochu jinde. Zadruhé je poněkud zvláštní mluvit o návratu k předešlému stylu i z toho důvodu, že základy „Blood on Ice“ byly položeny prostřednictvím demo nahrávek již v roce 1989. Tehdy ovšem desku nedokončil. Na světlo pak materiál vytáhl až v polovině devadesátých let, kdy jej – částečně i na nátlak fanoušků, kteří se o tomto projektu dozvěděli díky tomu, že jej Quorthon zmínil v rozhovorech – předělal a dodělal. V pozdějších rozhovorech se nechal slyšet, že upravil přibližně 40 % starého materiál a zbytek nechal v jeho původní podobě.
Zajímavá historka se pojí i s obálkou „Blood on Ice“. Ambiciózní koncepční dílo si žádalo výpravný artwork, o nějž byl požádán peruánský malíř Boris Vallejo. Jeho jméno vám možná nemusí nic říkat, ale některá jeho díla jste jistě viděli, protože zdobí hromady fantasy (nejen) knížek. Sekci filmového koutku jsem kupříkladu začal se sérií „Deathstalker“ a videokazety s těmito bijáky zdobila právě jeho práce. Vallejo si ovšem řekl o částku (údajně $10 000, což při dnešním kurzu a po započtení inflace dělá cca 325 000 Kč), která byla pro možnosti Bathory příliš vysoká. Notoricky známý modrý přebal tím pádem namaloval Kristian Wåhlin alias Necrolord.
Ze staré vikinské trojky „Hammerheart“, „Twilight of the Gods“ a „Blood on Ice“ je u mě poslední jmenovaná nahrávka až na třetí pozici. Ale ne z toho důvodu, že by byla špatná, nýbrž protože předchozí dvě jsou jednoduše strop. Nicméně i „Blood on Ice“ je právem metalovou klasikou, která dokazuje, že Quorthon měl pro vytvoření odzbrojující atmosféry ohromný talent. I když se tu najde pár slabších míst (opět sem tam zavane menší kýč, ale to se dělo i na předchozích vikinských počinech), některé momenty opět sahají po hranici geniality a bez obav se mohou zařadit do výkladní skříně tvorby Bathory.
Mezi takové bych jistě zařadil titulní „Blood on Ice“ a s ní samozřejmě i finální „The Revenge of the Blood on Ice“, která se v závěru desky vrací k motivům své skoro-jmenovkyně ze začátku. Skvělá je „The Sword“ a osobně jsem měl vždycky slabost pro „One Eyed Old Man“, ačkoliv zde je nutno zmínit, že Quorthonův zpěv, jenž obecně patřil k jeho slabinám, tu místy trochu tahá za uši. Přesto bych si to s žádným jiným vokálem představit nedokázal – můžeme to nazývat nostalgií, můžeme se zaklínat autentičností, ale prostě to tak je a na působivosti prostřední pasáže s mluveným slovem (jejž ovšem nenamluvil Quorthon) to nic neubírá. Úplně nejvýš si ovšem cením osmé skladby „The Lake“, která by se rozhodně neztratila ani na „Twilight of the Gods“, na nějž ostatně odkazuje typickým kytarovým brnkáním. Popravdě řečeno, možná jedna z nejlepších písní, jaké po sobě Quorthon zanechal.
„Blood on Ice“ jsem vždy cenil a tuším, že právě tohle album Bathory jsem kdysi slyšel jako úplně první (ale jistý si tím už dnes nejsem). Přesto, jak už jsem naznačil výše, u mě vždycky stálo mírně ve stínu korunních děl vikinské éry, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“. Jak se ale nyní postupně proposlouchávám celou diskografií Bathory, musím říct, že po „Requiem“ a „Octagon“ je „Blood on Ice“ skutečným balzámem pro uši. Když hraje „The Lake“ a další oblíbené kusy, tak ta husí kůže tam pořád je a to se rozhodně cení. Quorthon byl jednoduše unikátní skladatel s vytříbeným citem pro tvorbu nálad a i tahle deska je toho důkazem.
Veškerá alba Bathory do téhle doby přinesla nějaký citelný posun v tvorbě skupiny. „The Return……“ oproti debutu omezilo punkové vlivy a přineslo možná první skutečnou a ryzí blackmetalovou černotu. Na „Under the Sign of the Black Mark“ již byl cítit příklon k větší skladatelské rozmanitosti a „Blood Fire Death“ bylo první deskou, která se odpoutala od dřívějších témat a vnesla do světa Bathory nordickou atmosféru. Počin „Hammerheart“ pak okovy black metalu, které na „Blood Fire Death“ stále doznívaly, shodil úplně a definoval podobou takzvaného viking metalu.
Řekl bych, že „Twilight of the Gods“ je tím pádem první nahrávkou Bathory, která citelný posun nepřináší. Oproti „Hammerheart“ se toho totiž změnilo jen minimum, snad jen přibylo víc akustických kytar a „sborů“ (ve skutečnosti nejde o sbory, ale o několik vokálních stop samotného Quorthona přeložených přes sebe), ale co do atmosféry „Twilight of the Gods“ pokračuje ve šlépějích svého přímého předchůdce. Takové tvrzení však není nutné chápat jako nějaké negativum či snahu o znevážení velikosti tohoto opusu. „Twilight of the Gods“ je totiž opětovně kus majestátní a působivé muziky, a kdyby skutečně šlo o poslední desku Bathory, jak bylo původně zamýšleno, rozhodně by se dalo tvrdit, že se Quorthon se svým stěžejním projektem rozloučil na vrcholu.
Dovolím si tvrdit, že to nejlepší „Twilight of the Gods“ nabízí hned na svém začátku. Monumentální čtrnáctiminutová titulní skladba patří k vrcholům Quorthonovy tvorby, a kdyby mě někdo pod trestem kastrace nutil, abych vybral jednu jedinou nejoblíbenější píseň Bathory, myslím, že bych ukázal právě na „Twilight of the Gods“. Jakmile se po tichém intru ozvou první majestátní riffy doprovázené akustickou kytarou, tak z toho zamrazí snad pokaždé, ačkoliv už to člověk slyšel snad stokrát, ne-li víckrát. Ultimátním stvrzením Quorthonovy hudební geniality pak budiž dlouhé fenomenální kytarové sólo, které osobně považuju za jedno z nejlepších sól, jaká kdy kdo vymyslel a nahrál. Ostatně celá kompozice je pro mě ztělesněním metalové epiky a dokonalou ukázkou toho, jak by se měl výpravný metal dělat.
Titulní věc sice považuji za nejlepší, ale to rozhodně neznamená, že by deska po jejím skončení už dále neměla co nabídnout. „Blood and Iron“ nebo „To Enter Your Mountain“ jsou další nádherné epické věci, bez nichž by byl metalový žánr rozhodně chudší. Postupem času jsem si ovšem snad nejvýše z toho „zbytku“ začal cenit působivé „Bond of Blood“. V „Under the Runes“ vidím určitou paralelu k „Father to Son“ z „Hammerheart“ – opět jde o písničku, v níž se nacházejí úžasné momenty, před nimiž lze jenom hluboce smeknout, ale je tu i jeden motiv, který mi nikdy moc nevoněl. Podobně i „Through Blood by Thunder“ mi v jistém ohledu připomíná „Baptised in Fire and Ice“ z předcházejícího alba, poněvadž jde o kus, jenž se mi za ty roky na „Twilight of the Gods“ nejvíce oposlouchal.
Nicméně i když to v jisté míře „kritizuju“, pořád jde o písně, k nimž mám velký respekt, které mě dlouho provázely a které se zásadně podílely na formování mého vkusu – jako ostatně celé „Twilight of the Gods“ a nakonec i celá tvorba Bathory. Jisté výhrady jen dokazují, že uctívání „Twilight of the Gods“ nemá nic společného s nostalgií, v takovém případě bych neutrousil jediné slůvko kritiky. Nicméně i s odvahou kritizovat metalové bohy nemohu jinak než hovořit o dech beroucím majstrštyku.
Což mi nakonec připomíná jednu další věc, již musím zmínit. Ať je „Twilight of the Gods“ sebevíc skvělá nahrávka, jednu výraznou nevýhodu má. Osobně bych si s klidným srdcem odpustil závěrečnou skladbu „Hammerheart“, která je Quorthonovou parafrází na melodii z orchestrální suity „The Planets“ od anglického skladatele Gustava Holsta (1874-1934). Osobně si myslím, že právě zde deska překračuje hranici mezi epičností a kýčem, a právě z toho důvodu danou písničku nemám rád, tudíž poslech alba končím vždy s „Bond of Blood“.
Na rozdíl od mnohých jiných mi ovšem nijak nevadí zpěv, byť rozumím tomu, proč někomu neleze pod fousy. Nebudeme si nic nalhávat, Quorthon nikdy nebyl zrovna excelentní zpěvák, což je na „Hammerheart“ i „Twilight of the Gods“ hodně slyšet. Podle mě to ale k těm albům prostě patří a nedovedu si představit, že by to nazpíval kdokoliv jiný, byť třeba formálně „lépe“.
„Twilight of the Gods“ je stejně jako „Hammerheart“ metalový monument extrémně vysokých kvalit. Desek, jako je tahle, mnoho nevzniklo, ale o to víc bychom si ji měli cenit. Nesmrtelná záležitost.
Dnes, když se na vše můžeme podívat zpětně a s velkým odstupem, už je docela lehké hodnotit vývoj Bathory a analyzovat žánrový oblouk, jejž tato švédská metalová legenda během své historie opsala. S lehkým srdcem tedy můžeme říct, že pátá dlouhohrající deska „Hammerheart“ z dubna roku 1990 plně dotahuje to, co naznačil již předešlý opus „Blood Fire Death“ z října 1988. Již v minulé vzpomínkové recenzi padlo, že „Blood Fire Death“ stojí rozkročeno mezi dvěma érami Bathory – zatímco střed alba se ještě ohlížel za dřívějším obdobím agresivního black metalu, začátek a konec vytyčený skladbami „A Fine Day to Die“ a titulní „Blood Fire Death“ jasně naznačil, kam budou Quorthonovy hudební kroky směřovat dál.
Není žádným tajemstvím – naopak by mělo jít o jednu z povinných znalostí každého příznivce metalové muziky – že Quorthonovo vizionářství posloužilo jako základní stavební kámen hned pro dva metalové subžánry. Raná tvorba platí za prazáklad black metalu, alba ze začátku devadesátých let zase pomohla stvořit (anebo stvořila?) to, čemu se dnes říkává viking metal – a právě „Hammerheart“ myslím můžeme považovat za první skutečnou desku tohoto stylu a zároveň monument, na nějž veškeré ostatní vikingmetalové nahrávky navazují, ať už přímo a chtěně, anebo nepřímo a nechtěně.
Atmosféra i zvuk se oproti starším deskám Bathory změnil zásadně a to platí i pro obě jmenované písně z „Blood Fire Death“. Kytary na „Hammerheart“ se sice stále mohou pochlubit puncem určité špíny, ale sound alba jako celku je mnohem čitelnější a čistší. Nicméně to platí jen relativně, protože nahrávka je daleka sterilnosti. Uvěřitelnost a přirozenost nakonec podporují i četné formální nedokonalosti, z nichž nejcitelnější je určitě zpěv. Už ani nevím, kolikrát jsem dával mimo jiné právě Bathory za příklad toho, že instrumentální ekvilibristika a precizní technická úroveň nejsou věci, jichž by v metalové hudbě bylo nutně zapotřebí, a že leckdy jsou naopak spíš na obtíž. Nejdůležitější je duše a ta „Hammerheart“ v žádném případě nechybí, právě naopak. Nenajdete velké množství desek, jejichž nálada by se mohla postavit na roveň atmosféře obou korunních děl Bathory z vikinského období, tedy „Hammerheart“ a následujícím „Twilight of the Gods“, o němž ještě bude řeč někdy příště.
Na „Hammerheart“ hraje hlavní roli střední tempo, zpěv namísto řevu, agrese ustoupila atmosféře a vzývání Satana nahradily nordická výpravnost. Quorthon na „Hammerheart“ mnohdy kráčí až na hranu kýče jako třeba v písních „Father to Son“ či „Song to Hall Up High“, ale daří se mu nespadnout do propasti přepálenosti a trapnosti. Snad jedině s výjimkou jednoho motivu ve „Father to Son“, ale ani ten není natolik zlý, aby dokázal ponížit význam tohoto metalového pomníku. Nehledě na skutečnost, že i tato skladba obsahuje fenomenální chvilky. A zdaleka není jediná.
„Hammerheart“ ve svých útrobách nabízí množství doslova magických momentů, které jsou jednoduše nesmrtelné a patří do výkladní skříně celého metalového žánru. Ve skutečnosti se to týká takřka každé skladby na desce. Kupříkladu kytarové sólo v „Shores in Flames“ je naprosto úžasné, stejně tak jako mnohé pasáže v „Home of Once Brave“, „Valhalla“ nebo „One Rode to Asa Bay“ (poslední jmenovaný song se stal doprovodem k jedinému oficiálnímu videoklipu v historii Bathory). Jejich ohromná síla navíc tkví i v obdivuhodné životnosti – jednak je „Hammerheart“ albem, jehož kvality nijak nedokázalo degradovat ani staří téměř tří dekád, jednak nezáleží na tom, kolikrát jste tenhle opus slyšeli, protože husí kůže přijde vždy. Musím říct, že snad pouze „Baptised in Fire and Ice“ se mi po desítkách přehrání trochu oposlouchala, ale i v ní se pořád nacházejí skvělé motivy a riffy, díky nimž při poslechu nikdy nepřeskočím.
Samozřejmě, že pět dnes ódy na desky jako „Hammerheart“ je nošením dříví do lesa. Tohle je zásadní žánrové dílo, jejž všichni dávno uctíváme a chováme v obrovské úctě. Ale tím spíš si zde vzpomínku zaslouží.
Země: Norsko Žánr: viking metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Fremad
02. Hammer i kors
03. Nidstong
04. Hedensk oppstandelse
05. Nord og ner
06. Nornene
07. Trelldom
08. Av oss, for oss
09. Blodsbånd [bonus]
Nejspíš už je trochu otravné to omílat pořád dokola, zvlášť u nás na Sicmaggot, protože my jsme tu vždycky měli tunu keců na moderní pohansky metalové trendy a prudili jsme s tím při každé jen trochu vhodné příležitosti… Přesto by asi bylo slušné recenzi na kapelu jako Einherjer kvůli případným nezasvěcencům (to nemyslím pejorativně – vždyť nikdo nemůže znát úplně všechno) začít tím, že v případě těchto Norů se nebavíme o žádných pozérech, kteří naskočili do rozjetého vlaku, jenž vezl všechnu tu vikinskou, pohanskou a folkovou havěť v době největšího boomu těchto druhů metalu. Naopak, Einherjer totiž v tomto oboru patří mezi veterány, dalo by se říct až pionýry viking metalu, kteří své první nahrávky začali vydávat jen nedlouho poté, co celému tomuto subžánru položil dodnes neotřesitelné základy Quorthon v rámci vikinské éry Bathory na přelomu 80. a 90. let.
Já osobně se nijak netajím tím, že jsem měl tvorbu Einherjer vždy rád… netvrdím, že je to skrz naskrz geniální skupina nebo že patří do nejužšího okruhu srdcových záležitostí, to zase ne, ale přesto mě hudba téhle kapely vždy oslovovala a její staré věci mám opravdu rád. Snad s výjimkou trochu slabší, přesto však stále dobré druhé desky “Odin Owns Ye All” z roku 1998 po sobě Einherjer v první éře svého působení zanechali skutečně skvělé počiny, ať už jde o fantastický debut “Dragons of the North” (1996), třetí počin “Norwegian Native Art” (2000) nebo svého času labutí píseň “Blot” z roku 2003. Avšak jen rok poté, co vyšlo “Blot”, došlo k ukončení činnosti Einherjer a vlastně kompletní jádro kapely se vydalo hrát thrash metal do nově vzniknuvšího projektu Battered. Ačkoliv i to jediné album, které za sebou tato skupina zanechala, je určitě zajímavé, já jsem vždy doufal, že konec Einherjer přece jen není definitivní…
Asi nemá cenu dělat dramatické přestávky a budovat napětí v našem epickém příběhu o Einherjer, jelikož nepochybuji o tom, že je vám zcela jasné, že kdyby onen konec definitivní byl, tak bychom se tu dnes o desce “Av oss, for oss” asi nebavili. Obnova činnosti nastala v roce 2008, přičemž trvalo další tři roky, než světlo světa konečně spatřila pátá dlouhohrající nahrávka “Norrøn”. Sice by bylo hodně přehnané tvrdit, že šlo o to nejlepší, co kdy Einherjer vydali, protože to není pravda, ale přesto comebackový počin ukázal, že návrat těchto Norů rozhodně má smysl i s novou muzikou, protože šlo o povedenou záležitost, jež navázala důstojným způsobem.
Uběhlo dalších pár let a jsme v současnosti, kterou pro Einherjer reprezentuje celkově šestá deska “Av oss, for oss”, jež nakonec vyšla koncem října loňského roku – a samozřejmě právě o ní si nyní s menším odstupem popovídáme…
Zcela zjednodušeně by šlo říct, že “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. A jakkoliv toto platí (dle mého názoru, samozřejmě), jistě se najde pár dalších věcí, o nichž by bylo vhodné se tu zmínit. Předně bych řekl, že “Av oss, for oss” na první poslech působí podobně jako svého času “Norrøn”, které když jsem tehdy s obrovskou natěšeností vrazil do přehrávače, byl jsem napoprvé trochu zklamán a až později, když skladby dostaly svůj čas, jsem si to album konečně oblíbil. “Av oss, for oss” je na tom vlastně podobně, protože s prvním poslechem působí trošku suše a nevýrazně. Nicméně zde platí takové to provařené pořekadlo, které všichni známe, a sice že stačí dát albu víc poslechů a možnost trochu uzrát a hned je to o něčem jiném.
Další podobnost nového alba s “Norrøn”, která do jisté míry jistě souvisí i s tím, že v obou případech nejsou úvodní poslechy zrovna kulervoucí, vidím v tom, že to hlavní Einherjer nabízejí až v druhých půlích těchto desek. I když… spíš než druhé půle to jsou v obou případech druhé dvě třetiny. Tím neříkám, že ten úvod je špatný, ostatně minulé album načínala parádní třináctiminutovka “Norrøn kraft”, nicméně ty vrcholy se začaly objevovat až od coveru “Alu alu laukar” nebo úžasné “Varden brenne” a dál.
“Av oss, for oss” je na tom úplně stejně – její rozjezd vůbec není špatný. Epické intro “Fremad” s trochou představivosti nemá příliš daleko k hudbě z filmu “Conan the Barbarian”, což rozhodně myslím jako pochvalu, protože tenhle soundtrack je nadčasové veledílo. Stejně tak i úvodní songy “Hammer i kors” a chytlavá “Nidstong” nejsou vůbec špatné, přesto to opravdu hlavní přijde až někdy po nich. V obou je kromě toho cítit znatelný vliv klasického heavy metalu, což především v sólech probleskovalo již na “Norrøn”. Nemusíte se však bát, ve výsledku to zní rozhodně lépe než nudná hevíková deska “Fire on the Mountain” mezinárodního all-star projektu Twilight of the Gods, na němž se mimo jiné podílel Frode Glesnes, zpěvák a kytarista Einherjer.
Dál “Av oss, for oss” postupně roste s každou další skladbou. “Hedensk oppstandelse” má blíž k čistému viking metalu, je méně heavy metalová, je vybavena skvělým refrénem a hlavně – vygraduje do naprosto excelentního finále. Oproti tomu následující “Nord og ner” je co do svého výraziva jednodušší, a i když je její refrén díky výraznému vokálu docela zapamatovatelný a ve třech čtvrtinách také dospěje ke svému vyvrcholení, hlavní roli v ní stále hrají především kytary. Což ale vůbec nevadí, protože i to úplně stačí. Na poměrně epičtější notu pak uhodí “Nornene”, ale jak vidno, Norům sluší obě polohy, protože i v tomto případě se jedná o skvělý song. “Trelldom” zase kombinuje oba přístupy… její začátek je postavený čistě na atmosféře s výraznou rytmikou a hlubokým mužským sborem, díky němuž si člověk může vzpomenout třeba na “Varden brenne” z předchozího alba, později však nabídne kytarovější a metalovější momenty.
Tak či onak, deska vcelku jasně spěje ke svému absolutnímu vrcholu v podobě rozmáchlé titulní skladby “Av oss, for oss”, jež dosahuje téměř 11 minut. Jestli “Nornene” reprezentovala tu epičtější podobu tvorby Einherjer, pak právě o “Av oss, for oss” to platí ještě dvojnásob. Záměr vytvořit atmosférický opus je vcelku zřejmý, důležité je ovšem to, že se to kapele skutečně povedlo a titulní věc tak celou desku uzavírá ve velkém stylu… tedy alespoň její základní verzi, protože v té limitované přichází ještě bonus v podobě “Blodsbånd”. Naštěstí je však i ona povedená a hlavně dojem nijak netříští.
Závěrem by šlo vlastně jen zopakovat to, co jsem již jednou řekl – “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. Je pravda, že Norové už na svém kontě mají i povedenější alba, byť fakt, že stará tvorba v mých očích zůstává nepřekonána, může být ovlivněn i mocným faktorem nostalgie. Stejně tak je pravda, že “Av oss, for oss” asi není albem, jež by někoho vysloveně překvapilo – posluchače, jenž zná starší materiál Einherjer, už vůbec ne. Ani jedna z těchto věcí však kvality desky nijak nesnižuje, protože tihle Norové prostě umí… a fakt, že “Av oss, for oss” stále bez problémů baví i více jak tři měsíce po svém vydání, je toho snad dostatečným důkazem.
Země: Švédsko Žánr: melodic death / viking metal Datum vydání: 22.7.2014 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. The Runes of Hel
02. The Trickster
03. Highland Rebellion
04. Remnant of the Past
05. Omma
06. The Heritage Throne
07. Huldran
08. Rising
09. Total Destruction
Nemá cenu tu kolem a kolem bědovat, jak ten současný pagan metal stojí za hovno, ať už proto, že pidlikající uskupení hrají sračky, nebo si u toho hrají na rádoby vikingy/kelty/slovany (nehodící se škrtněte nebo připište chybějící), případně obojí – jakkoliv k tomu žánrové recenze svádí. Ale upřímně, když jsem prvně zaslechl jméno King of Asgard, zježily se mi chlupy na zátylku, co to zase bude za hovězinu, protože přesně taková patetická jména jsou (na základě dlouhodobého pozorování) docela spolehlivým indikátorem sračkoidnosti obsahu, který se za ním skrývá. Tím spíš, že letmý pohled na Encyklopaedii Metallum prozradí, že tahle švédská smečka drhne melo-death s vikinským odérem.
Jistě si proto dokážete představit moji úlevu při zjištění, že King of Asgard na novince “Karg” vlastně drhnou velmi dobrý metal a já se tu nemusím zaobírat s pozérským klystýrem ve stylu Amon Amarth (dobře, napovědět mi mohl i pěkný, střízlivě vyvedený artwork, ale to v dnešní době zase až tolik neznamená). Co tedy dostanu, když si odmyslím kýčovitý název? Cirka 50 minut poctivého viking metalu, řadu velmi obstojných nápadů, pár zajímavých a bohužel i nějakou tu vatu. Devítku skladeb otevírá “Runes of Hel”, která nastavuje valivé tempo, ne nepodobné rozjeté parní lokomotivě. 120 tun soptící oceli ale naštěstí není to jediné, co na desce najdete, protože ačkoliv mají King of Asgard tenhle výraz docela zmáknutý, není to vyloženě nic, co by mě usadilo na prdel. Mnohem víc mě bavily pasáže, kdy se pánové rozhodli vsadit jednak na atmosféru, jednak na ne zcela typické prvky pro melo-death, jako jsou čistě baskytarové party.
V atmosféře jednoznačně vede pátá “Omma”, která je přesně na rozmezí obou polovin desky. Z pomalých, hutných pasáží s čistým vokálem epičnost vyloženě kape. Příjemně kontrastují s agresivním zbytkem skladby a pro mě jde o nejvydařenější kousek. Jediná výtka směřuje k tomu, že klavírní melodii použili jen v intru a ne i později v rámci skladby. Nejvíc mě potěšilo, že veškerá ta epika a atmosféra typická drsným seveřanům není nijak falešně strojená a samovolně vyplývá z kompozice skladby. King of Asgard se prostě nesnaží být hrubí barbaři za každou cenu, což nejde neocenit. Druhým favoritem desky je pak čtyřka “Remnant of the Past” – propracovaná struktura a právě ony baskytarové pasáže z ní dělají v rámci alba rovněž výjimečný kus, který prostě zaujme na první poslech. Stejně tak mě příjemně potěšilo, když ze skladeb jako “Huldran” nebo “The Trickster” zavanul svěží blackový odér, jenž mi nejvíc připomíná staré Månegarm.
To vše stačí na velmi slušnou nahrávku a musím přiznat, že jsem nečekal, že mě bude “Karg” až tak bavit – a to i navzdory vatovitému páru v podobě nijaké “Highland Rebellion” a zbytečně přímočaré “Total Destruction”, bez kterých bych se s klidem obešel. Námitky bych mohl mít i proti vokálu, protože řev Karla Beckmanna mi nepřijde ničím specifický. Do hudby sice sedne, nenabízí ale nic víc. Na druhou stranu, King of Asgard se očividně neženou za odkláněním se od žánru a v mnoha ohledech jsou příjemně staromilští. Za svoje železo vzít umí s grácií, a i když ze sebe povětšinu času sypou převážně zavedené postupy a příliš nevybočují, dělají to kvalitně a nebojí se přidat i něco navrch, takže skladby jsou docela jasně rozpoznatelné. “Karg” je navíc počin příjemně vyrovnaný a produkčně velmi dobře zvládnutý.
Je možná škoda, že se nesnaží více vsázet na méně zaběhlé, méně slyšené a méně klišé postupy, protože alespoň mě většinou baví objevovat nevšední kombinace. Kdyby na tom King of Asgard trochu zapracovali, třeba by z “Karg” nebyla deska jen velmi dobrá, ale rovnou výborná. I přesto ale ve mně nechali Švédové velmi dobrý dojem, který rozhodně vyvrací vše, co by mohlo mluvit v jejich neprospěch. Ale aby to nevypadalo, že tahle recenze vypadá spíš jako obhajoba existence kapely, musím “Karg” doporučit. Nemůžu jej srovnávat s předchozími zářezy v diskografii, ale jestli máte rádi poctivý, upřímný melo-death s porcí atmosféry, rozhodně v tomhle případě nešlápnete vedle. Deska by k větší spokojenosti snesla tak o deset minut kratší stopáž a pár dalších výtek by se taky našlo, rozhodně ale nejde o nic, co by nahrávce upřelo nadprůměrné hodnocení.
Další názory:
Ačkoliv se název King of Asgard na první pohled netváří zrovna vábně, ve skutečnosti tito Švédové nepatří do sorty pozérských pseudo-vikingů s plastikovými rohy na plastikových přilbách. Vlastně je mi tahle kapela docela sympatická, a ačkoliv nemohu tvrdit, že by její muzika byla geniální a že bych její alba točil neustále až do zblbnutí, tak když King of Asgard vydají novou placku, s chutí si ji nejednou poslechnu. Třetí “Karg” mě v tomto ohledu opětovně nezklamalo, a i když je mi jasné, že za půl roku to poslouchat rozhodně nebudu, aktuálně mě to album dost baví a poslouchá se mi velice příjemně. Je fakt, že King of Asgard oproti minulým počinům nepřicházejí s ničím vyloženě novým, ale tak nějak mi to v jejich případě (zatím) nevadí. Zvlášť když se povedlo přijít s několika opravdu dobrými skladbami – mě osobně nejvíce zaujala trojice “Highland Rebellion”, “Remnant of the Past” a “Omma”. Jinak se ovšem jedná o velice slušnou práci i z pohledu celku. H.
Země: Švédsko Žánr: viking / folk / progressive metal Datum vydání: 27.6.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Ur aska och sot
02. Överallt och ingenstans
03. En blixt från klar himmel
04. Lågornas rov
05. Rymdens brinnande öar
06. Natten visste vad skymningen såg
07. Elddraken
08. Urdarmåne
09. Själ i flamma
Když jsem před dvěma lety psal úvod k recenzi na Vintersorgovu desku “Orkan”, měl jsem to poměrně jednoduché. Představit pana Hedlunda jako jednoho z těch skandinávských muzikantů-workoholiků, jejichž jméno na člověka mává zdánlivě z každého druhého projektu, na který ukáže, se vyloženě nabízelo. Tím jsem si ale trochu netakticky vyplácal munici pro tenhle případ, takže mi nezbývá, než to zahrát na to, že se za ty dva roky od vydání “Orkan” Vintersorg na hudebním poli relativně flákal. Ze všech těch kapel, ve kterých funguje, vydali (skvělou) desku akorát Cronian a tím to hasne. Pořád je to ale kadence více než jedné desky za rok, což se při kvalitách všech nahrávek, jichž se to týká, dá považovat za malý zázrak, takže… ale ne, to už by stačilo, pojďme si konečně popovídat o desce. A slibuji, že příštího Vintersorga píše někdo jiný.
Pokud by se tu snad našel někdo, kdo o Vintersorgově takřka sólové tvorbě nemá páru a chtěl by vědět, jak ta muzika zní, zařadit ji někam na pomezí progresivního a viking/folk metalu by určitě nebylo špatně. K alespoň trochu použitelnému popisu je ale tahle škatulka moc neurčitá a hlavně by se dalo tvrdit, že si Vintersorg a spol. vytvořili tak trochu vlastní styl, kterého se i přes mírné odbočky tam nebo onam poměrně ochotně drží už pěknou řádku let. “Naturbål” v tomto ohledu zaběhlé pořádky rozhodně nemění a komukoli, kdo už se s Vintersorgovou muzikou někdy setkal, stačí pár taktů, aby věděl, s kým má tu čest.
Zpět je v podstatě vše, čím se skladatelská dvojice Hedlund–Marklund prezentovala v posledních letech. Trademarkové melodie, svérázná práce kytar a v neposlední řadě momenty, jež působí dojmem, že je v nich všechno naházeno na jednu hromadu a mele se to páté přes deváté – to všechno tu bylo už dřív a teď je to tu zase. Přesto ale nemám dojem, že by se jednalo o nějaké zásadní opakování, a to navzdory tomu, že jsou změny vesměs kosmetického charakteru a projevují se prakticky výhradně v konkrétních detailech. Tuhle folkové vybrnkávání, támhle výjezd do black metalu, jinde třeba zajímavé sólo. V širším měřítku jsou to jenom variace na jedno a to samé, ale v praxi i takové drobnosti zvládají posunout výraz “Naturbål” přesně o ten nepatrný kousek, který stačí k tomu, aby to pořád bavilo a člověk měl i tentokrát co objevovat.
Vzhledem k tomu, že jsou Vintersorg se svým kolegou ostřílení hudebníci, jejichž tvorba si napříč různými působišti drží jistou (a to vůbec ne nízkou) kvalitativní úroveň, není divu že ani “Naturbål” v tomto ohledu netvoří výjimku. Samozřejmě bych mohl ukázat na vydařený vokál (obzvlášť duety v první a páté skladbě se náramně vydařily) nebo vlastně na jakoukoli jinou dílčí část desky, ale bylo by to tak trochu nošením dříví do lesa, protože se to prostě očekává. A tuhle očekávanou, ale na druhou stranu ne úplně strhující kvalitu si deska drží jako celek, a když to člověk jen tak poslouchá, odnese si z toho příjemný zážitek a vědomí, že měl co dočinění s kvalitním, ale zase nijak výjimečným počinem. Teprve při bližším ohledání ale začnou vyplouvat na povrch drobné nuance, konkrétní obraty anebo se před posluchačem zhmotní ve vší své nádheře rovnou celé skladby, které onen “pouze” příjemný poslech posunou o kus dál.
Já osobně tyhle vrcholy spatřuji ve skladbách “Överallt och ingenstans”, “Rymdens brinnande öar” a “Natten visste vad skymningen såg”, protože v každé jedné z nich se podařilo dílčí jednotliviny poskládat způsobem, jehož výsledek se nebojím označit za vyloženě výborný. Tím ale nechci říct, že by zbytek nějak výrazně zaostával nebo se dokonce jednalo o druhořadý materiál, a dokonce ani songu “Elddraken”, který mě příliš neoslovil, nemohu upřít status kvalitního počinu. Akorát je prostě znát, že je to někde skvělé a někde “jen” dobré, a ono je to tak vlastně nakonec dobře, protože se člověk aspoň má na co těšit a “Naturbål” to přidává jistou formu dynamiky, která napomáhá k tomu, že i při své velmi vydatné délce album nepůsobí utahaně a už vůbec nenudí.
Určitě se ozve nejeden hlas, který bude brblat nad tím, že pod hlavičkou Vintersorg vzniklo jen další standardní album, které navzdory svým kvalitám ničím nepřekvapí. Nevím, možná je to skutečně tak a já to nevidím jen kvůli tomu, že tvorbu tohoto projektu nemám zmapovanou až tak do detailu a v celém jejím objemu. Ale čert vem překvapení! Dokud budou Vintersorg a jeho parťák nahrávat aspoň takhle povedené desky a vyhnou se při tom vykrádání sebe sama, upřímně kašlu na to, že by to mohlo být lepší.
Dnes recenzovanou kapelu snad ani není třeba nijak zvlášť představovat. Equilibrium je po více než deseti letech fungování značka tak provařená, že profláklejší je snad už jen Sabaton a spol., takže bych se notně divil, kdyby o téhle pětihlavé smečce z bavorského Starnbergu někdo neslyšel. Jen pro úplnost tedy zmíním, že Equilibrium existují někdy od roku 2001, kdy naskočili na začínající “novou vlnu” folk metalu, kterou ve velkém odstartovali notoricky známí Finntroll a se záplavou dalších (většinou ne příliš originálních) celků se jali se svojí klávesovou vichřicí dobývat Evropu. Sluší se i zmínit, že před nedávnem kapelou otřásla další velká personální změna, během které odešli sourozenci Andreas a Sandra, dva ze tří zbývajících zakládajících členů. Z původní kapely tak zbývá již jen kytarista a klávesák René Berthiaume, to je však v rámci novinky “Erdentempel” informace vcelku bezpředmětná, neboť nové tváře do její podoby neměly šanci jakkoliv zasáhnout.
Nicméně k hudbě. Myslím, že když na hned úvod řeknu, že od předchozích alb se takřka nic nezměnilo, čtenáře o nic neochudím (o překvapení tady nemůže být řeč). Fanoušci kapely již desku beztak dávno slyšeli a ti, kteří “Erdentempel” ještě ušima neprohnali s největší pravděpodobností tuší, na jakou notu Equilibrium od počátku sází. Předpokládat, že by pánové a dáma ze zajetých kolejí jakkoliv odbočili, tak může leda vzbudit leda rozpačitý úsměv. Ačkoliv jsem se předchozí desce “Rekreatur” až na videoklip k “Der ewige Sieg” vyhnul, předchozí dvě alba “Turys Fratyr” a “Sagas” jednu dobu protáčel, a byť už to bude pár let, co jsem Equilibrium prohnal sluchovody naposledy, myslím, že v porovnání s předchozí tvorbou nebude kdovíjaký problém.
Equilibrium recepturu opravdu nezměnili – stále nabízí víceméně jen dvě polohy, v jejichž rámci vaří nejrůznější variace ze stále stejných ingrediencí. Na jedné straně jde o (místy až přehnaně) epické songy postavené na rozmáchlých riffech a mohutných, přeplácaných klávesových partech, na druhé straně potom o skočné songy protkané veselými melodiemi a sem tam nějakým tím folkovým motivem hraným na klávesy. Za sebe mohu říct, že v případě Equilibrium se mi mnohem více zamlouvá ta epičtější poloha, která, když nic jiného, nezpůsobuje nevolnost. Textům sice nerozumím, neboť všechny písně jsou kompletně německy (vyjma závěrečné “The Unknown Episode”) a já německy umím sotva pozdravit, ale pokud kapela skutečně pěje o nějakých heroických skutcích, jak by alespoň papírově měla, sedí mi to k danému tématu mnohem více než pokusy o bujarý folk nesoucí se ve zběsilých rytmech. Folkové nástroje (jakkoliv nasamplované) se samozřejmě objevují i v těch výpravnějších kusech, jejich aranže mi ale přijdou alespoň o řád povedenější a vkusnější.
Z předchozího odstavce pak nepřekvapí, že mezi favorizované kousky budou patřit zejména písně jako “Freiflug”, “Wellengang” nebo singlovka “Karawane”, jakkoliv samotné skladby nejsou žádná výhra a strojená epičnost z nich táhne na sto honů. Na opačném konci spektra pak stojí “folkové” odrhovačky v čele s “Wirtshaus Gaudi”. Ta je sice nejspíše jedinou skladbou, která se jakž takž blíží tomu, co si představuji pod folk metalem, totiž přímou fúzí metalu s folkovými písněmi, v podání Equilibrium jde ale o tak otravnou zhovadilost, že jsem přemýšlel o jeho zprovození ze světa (nebo alespoň z harddisku). Stejný dojem ve mně ale vyvolávají i další skladby, jakkoliv nemusí být otravné a debilní zároveň. Pokud “Uns’rer Flöten Klang” je “jen” otravně veselá a vlezlá, “Heavy Chill” je zase nudným a dost průhledným obšlehem fotbalové vyřvávačky “Solskinnsmedisin” od Trollfest. V člověku to skoro vyvolává dojem, že letos nemůže žádná folk metalová deska existovat bez nějakého rádoby free songu nacpaného havajskými samply a letní atmosféry plné cool drinků a slečen v plavkách. Jenže pokud je v podání Trollfest takový úlet ještě dobrý a hlavně vtipný, o “Heavy Chill” se něco tak lichotivého rozhodně říct nedá. Spíš naopak.
Celkově ale na “Erdentempel” opravdu chybí cokoliv výrazného. A to tak, že jsem slovo “cokoliv” málem napsal kapitálkami, protože tahle deska je jedna vrstva hlušiny na druhé. Když nepočítám již zmíněnou otravnou zhovadilost “Wirtshaus Gaudi”, která je tak blbá, až člověku prostě zůstane v hlavě, kde ho sere minimálně další hodinu, album postrádá výraznější nápad, riff, melodii, cokoliv. Najde se pár dejme tomu slušných momentů, zejména sborových refrénů a sem tam i nějakou tou melodií nebo dokonce povedeným zvratem ve skladbě, ale nejsem pořádně schopný si je přiřadit ke konkrétním skladbám. Výjimkou v tomto ohledu není ani trojice “Freiflug” a spol. Snad jedinou skladbou, která se vyloženě vymyká výrazu alba, je předposlední “Apokalypse”, a to díky naprosto potlačeným klávesám a celkově temnějšímu, agresivnějšímu feelingu. I tak ale nejde o kdovíjakou skladbu, protože i když jsou pro jednou slyšet hlavně kytary, nic světoborného zrovna nehrají. Sekané riffy jsou možná na poměry kapely opravdu nezvyk, dobrou skladbu to však z “Apokalypse” rozhodně nedělá.
“Erdentempel” se tak suverénně utápí v podprůměru, z něhož občas vykoukne skladba s trochou atmosféry (již zmiňovaná trojice středně-tempých kusů), kolem a kolem to ale žádná sláva zdaleka není. Když přihlédnu k vokálu, křikloun Robse, stejně jako kapela samotná, nabízí dvě polohy – velmi dobrý, čistší projev, který občas nemá daleko k Tillu Lindemanovi z Rammstein, a tuze protivný growl, kterému jsem prostě nepřivykl. Nemusíte hádat, které polohy na albu najdete více. Ať se na mě Robse nezlobí, ale čistě instrumentální verze alba, která je součástí digipackové edice, je pro mě zhruba desetkrát poslouchatelnější (a i tak je pořád nic moc). Pokud bych měl v závěru porovnat “Erdentempel” s mě známou starší tvorbou, průserem je ještě větší míra generických riffů a omezení kytarových vyhrávek, které si pamatuji hlavně ze “Sagas”, na naprosté minimum. Klávesy sice nejsou tak přebujelé a přeplácané, jako tomu bylo v minulosti, silných melodií ale pořád nabízejí spíše poskrovnu. Jakkoliv se většina alba snaží být epická, velkolepá a výpravná, v porovnání s jinými kapelami ze žánru se jí to zdaleka nedaří a celé je to jen načančaná slupka, pod kterou není zhola nic. Osobně jsem téměř hodinovou hrací dobu z větší části prozíval. Tohle hodnocení si Equilibrium za rámeček nedají.
Další názory:
Equilibrium je jednou z těch skupin, jejíž velká popularita mi prostě a jednoduše dočista uniká… Když si vezmu jen novinku “Erdentempel”, tak o ní ani nemůžu tvrdit, že by mne “jenom” nebavila, ten poslech mě vyloženě otravuje a pomalu co dvě minuty si s železnou pravidelností kladu otázku, jestli mám vážně zapotřebí takový blábol poslouchat. Trochu poslouchatelná je na celé desce snad jedině “Karawane”, jenže vzhledem k tomu, že i tento “vrchol”, jenž nad zbytkem ční rozdílem třídy, je stěží byť i jen průměrný, je asi jasné, že s hodnocením musím jít hluboko do podprůměru. Většinu hracího času totiž zabírají naprosto tupé, retardované, klišovité, kýčovité a strojenou a samoúčelnou epičností nadopované blitky, v jejichž čele stojí absolutní píčoviny typu “Uns’rer Flöten Klang”, “Heavy Chill” nebo “Wirtshaus Gaudi”. Zejména ta poslední jmenovaná prostě nemůže být myšlena vážně, protože je to taková hrůza a zrůdnost, až ani nevím, jak bych to vystihnul, aniž bych použil vulgarismy… I když, tady se vlastně nadávat může, takže klidně řeknu, že je tenhle song shnilá mrdka… přesně ten druh písničky, které byste nejradši strčili hlavu do hajzlu a utopili ji tam, kdybyste mohli. Když tak o tom ale přemýšlím, něco takového bych vlastně mohl říct i o celém “Erdentempel”. 2,5 bodu z milosti… H.
I když jsem Equilibrium nikdy neposlouchal, celou dobu jsem je měl zaškatulkované jako nic moc německý folk metal, který ale ještě zvládá překročit laťku přiměřené poslouchatelnosti. Netuším, jak jsou na tom předchozí tři řadovky a jestli se na podobě aktuální “Erdentempel” třeba negativně nepodepsala obměna sestavy, ale doposlouchat tenhle kus to konce, to je vážně fuška. Upřímně, já mám trochu slabost pro epické melodie, a tak mě několik takových oslovilo i zde, jenže ta deska má 56 minut a drtivou většinu z nich tvoří naprosto nezajímavý nebo rovnou úplně dementní materiál. Hudebně je “Erdentempel” na zajímavé kytary nebo bicí neskutečně chudá, ale zato klávesami vyhoněná hovadina ve svižném tempu a skočném rytmu a až na pár výjimek to zní pořád na jedno a to ještě dost nelichotivé brdo. Těmi výjimkami myslím pár příspěvků asi flétny někdy zkraje, jejíž folkový nádech vzácně poškádlí tu moji slabost, potom song “Karawane”, který mi díky slušnému motivu intra jako jediný utkvěl v paměti a i přes řadu záporu jsem ochoten mu jakous takous úroveň přiznat, a potom “Wirtshaus Gaudi”, což je tak strašlivá vymrdanost, že to slovy popsat nejde. Zbytek je až na pár melodií v lepším případě o ničem, v horším pak rovnou úplně špatný, takže dohromady ani průměr, vážení, protože tohle se průměru prostě neblíží. Ježura
Jestli se v poslední době nabízí k nějakém aktuálnímu albu slovíčko kalkul, “Erentempel” na plné čáře vyhrává. Chlapci z Equilibrium totiž nejspíš zjistili, že s tím epickým metalem budou na folk metalové scéně pořád ti druzí, proto se přiučili od zpřátelených spolků a do “Erentempel” zakomponovali i pár bavorských pivních halekaček a svou již tak slabou tvorbu přivedli na samé dno. Paradoxně mi však rádoby rozmáchlé epické skladby, které stále tvoří základy hudby Equilibrium, mi v mnoha případech připadají snad ještě zoufalejší než ty vyřvávačky. Kolega H. to s tou “samoúčelnou epičností” naprosto vystihl. Kdyby se celé “Erdentempel” neslo v duchu bavorských chlastošansónů, možná by to dopadlo líp, protože by člověk aspoň věděl, kam Equilibrium cílí, i když by mi to připadalo sebeblbější. Na druhou stranu, jakmile se člověk pustí chlastací “Wirtshaus Gaudi”, hned aby měnil názor. Celkem zajímavé, že Aktarum, vykrádačce komerčních folk metalových kapel, jsem nasolil 4/10 a teď originál schytává ještě o stupeň horší vyznamenání. Buď je hudba Equilibrium čím dál horší, nebo mi ty klávesové píčovinky čím dál víc lezou na mozek. Na letošní Sonatu Arcticu to sice nemá, ale přece se táži, s jakým že to scheissetem vyrukuje Nuclear Blast příště? Skvrn
