Archiv štítku: viking metal

Bathory – Twilight of the Gods (1991)

Bathory - Twilight of the Gods

Země: Švédsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 29.6.1991
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A:
01. Twilight of the Gods
02. Through Blood by Thunder
03. Blood and Iron

Side B:
04. Under the Runes
05. To Enter Your Mountain
06. Bond of Blood
07. Hammerheart

Hrací doba: 56:52

Odkazy:
web

Veškerá alba Bathory do téhle doby přinesla nějaký citelný posun v tvorbě skupiny. „The Return……“ oproti debutu omezilo punkové vlivy a přineslo možná první skutečnou a ryzí blackmetalovou černotu. Na „Under the Sign of the Black Mark“ již byl cítit příklon k větší skladatelské rozmanitosti a „Blood Fire Death“ bylo první deskou, která se odpoutala od dřívějších témat a vnesla do světa Bathory nordickou atmosféru. Počin „Hammerheart“ pak okovy black metalu, které na „Blood Fire Death“ stále doznívaly, shodil úplně a definoval podobou takzvaného viking metalu.

Řekl bych, že „Twilight of the Gods“ je tím pádem první nahrávkou Bathory, která citelný posun nepřináší. Oproti „Hammerheart“ se toho totiž změnilo jen minimum, snad jen přibylo víc akustických kytar a „sborů“ (ve skutečnosti nejde o sbory, ale o několik vokálních stop samotného Quorthona přeložených přes sebe), ale co do atmosféry „Twilight of the Gods“ pokračuje ve šlépějích svého přímého předchůdce. Takové tvrzení však není nutné chápat jako nějaké negativum či snahu o znevážení velikosti tohoto opusu. „Twilight of the Gods“ je totiž opětovně kus majestátní a působivé muziky, a kdyby skutečně šlo o poslední desku Bathory, jak bylo původně zamýšleno, rozhodně by se dalo tvrdit, že se Quorthon se svým stěžejním projektem rozloučil na vrcholu.

Dovolím si tvrdit, že to nejlepší „Twilight of the Gods“ nabízí hned na svém začátku. Monumentální čtrnáctiminutová titulní skladba patří k vrcholům Quorthonovy tvorby, a kdyby mě někdo pod trestem kastrace nutil, abych vybral jednu jedinou nejoblíbenější píseň Bathory, myslím, že bych ukázal právě na „Twilight of the Gods“. Jakmile se po tichém intru ozvou první majestátní riffy doprovázené akustickou kytarou, tak z toho zamrazí snad pokaždé, ačkoliv už to člověk slyšel snad stokrát, ne-li víckrát. Ultimátním stvrzením Quorthonovy hudební geniality pak budiž dlouhé fenomenální kytarové sólo, které osobně považuju za jedno z nejlepších sól, jaká kdy kdo vymyslel a nahrál. Ostatně celá kompozice je pro mě ztělesněním metalové epiky a dokonalou ukázkou toho, jak by se měl výpravný metal dělat.

Titulní věc sice považuji za nejlepší, ale to rozhodně neznamená, že by deska po jejím skončení už dále neměla co nabídnout. „Blood and Iron“ nebo „To Enter Your Mountain“ jsou další nádherné epické věci, bez nichž by byl metalový žánr rozhodně chudší. Postupem času jsem si ovšem snad nejvýše z toho „zbytku“ začal cenit působivé „Bond of Blood“. V „Under the Runes“ vidím určitou paralelu k „Father to Son“„Hammerheart“ – opět jde o písničku, v níž se nacházejí úžasné momenty, před nimiž lze jenom hluboce smeknout, ale je tu i jeden motiv, který mi nikdy moc nevoněl. Podobně i „Through Blood by Thunder“ mi v jistém ohledu připomíná „Baptised in Fire and Ice“ z předcházejícího alba, poněvadž jde o kus, jenž se mi za ty roky na „Twilight of the Gods“ nejvíce oposlouchal.

Bathory

Nicméně i když to v jisté míře „kritizuju“, pořád jde o písně, k nimž mám velký respekt, které mě dlouho provázely a které se zásadně podílely na formování mého vkusu – jako ostatně celé „Twilight of the Gods“ a nakonec i celá tvorba Bathory. Jisté výhrady jen dokazují, že uctívání „Twilight of the Gods“ nemá nic společného s nostalgií, v takovém případě bych neutrousil jediné slůvko kritiky. Nicméně i s odvahou kritizovat metalové bohy nemohu jinak než hovořit o dech beroucím majstrštyku.

Což mi nakonec připomíná jednu další věc, již musím zmínit. Ať je „Twilight of the Gods“ sebevíc skvělá nahrávka, jednu výraznou nevýhodu má. Osobně bych si s klidným srdcem odpustil závěrečnou skladbu „Hammerheart“, která je Quorthonovou parafrází na melodii z orchestrální suity „The Planets“ od anglického skladatele Gustava Holsta (1874-1934). Osobně si myslím, že právě zde deska překračuje hranici mezi epičností a kýčem, a právě z toho důvodu danou písničku nemám rád, tudíž poslech alba končím vždy s „Bond of Blood“.

Bathory

Na rozdíl od mnohých jiných mi ovšem nijak nevadí zpěv, byť rozumím tomu, proč někomu neleze pod fousy. Nebudeme si nic nalhávat, Quorthon nikdy nebyl zrovna excelentní zpěvák, což je na „Hammerheart“„Twilight of the Gods“ hodně slyšet. Podle mě to ale k těm albům prostě patří a nedovedu si představit, že by to nazpíval kdokoliv jiný, byť třeba formálně „lépe“.

„Twilight of the Gods“ je stejně jako „Hammerheart“ metalový monument extrémně vysokých kvalit. Desek, jako je tahle, mnoho nevzniklo, ale o to víc bychom si ji měli cenit. Nesmrtelná záležitost.


Bathory – Hammerheart (1990)

Bathory - Hammerheart

Země: Švédsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 16.4.1990
Label: Noise Records

Tracklist:
Side A:
01. Shores in Flames
02. Valhalla
03. Baptised in Fire and Ice

Side B:
04. Father to Son
05. Song to Hall Up High
06. Home of Once Brave
07. One Rode to Asa Bay
08. Outro

Hrací doba: 55:43

Odkazy:
web

Dnes, když se na vše můžeme podívat zpětně a s velkým odstupem, už je docela lehké hodnotit vývoj Bathory a analyzovat žánrový oblouk, jejž tato švédská metalová legenda během své historie opsala. S lehkým srdcem tedy můžeme říct, že pátá dlouhohrající deska „Hammerheart“ z dubna roku 1990 plně dotahuje to, co naznačil již předešlý opus „Blood Fire Death“ z října 1988. Již v minulé vzpomínkové recenzi padlo, že „Blood Fire Death“ stojí rozkročeno mezi dvěma érami Bathory – zatímco střed alba se ještě ohlížel za dřívějším obdobím agresivního black metalu, začátek a konec vytyčený skladbami „A Fine Day to Die“ a titulní „Blood Fire Death“ jasně naznačil, kam budou Quorthonovy hudební kroky směřovat dál.

Není žádným tajemstvím – naopak by mělo jít o jednu z povinných znalostí každého příznivce metalové muziky – že Quorthonovo vizionářství posloužilo jako základní stavební kámen hned pro dva metalové subžánry. Raná tvorba platí za prazáklad black metalu, alba ze začátku devadesátých let zase pomohla stvořit (anebo stvořila?) to, čemu se dnes říkává viking metal – a právě „Hammerheart“ myslím můžeme považovat za první skutečnou desku tohoto stylu a zároveň monument, na nějž veškeré ostatní vikingmetalové nahrávky navazují, ať už přímo a chtěně, anebo nepřímo a nechtěně.

Atmosféra i zvuk se oproti starším deskám Bathory změnil zásadně a to platí i pro obě jmenované písně z „Blood Fire Death“. Kytary na „Hammerheart“ se sice stále mohou pochlubit puncem určité špíny, ale sound alba jako celku je mnohem čitelnější a čistší. Nicméně to platí jen relativně, protože nahrávka je daleka sterilnosti. Uvěřitelnost a přirozenost nakonec podporují i četné formální nedokonalosti, z nichž nejcitelnější je určitě zpěv. Už ani nevím, kolikrát jsem dával mimo jiné právě Bathory za příklad toho, že instrumentální ekvilibristika a precizní technická úroveň nejsou věci, jichž by v metalové hudbě bylo nutně zapotřebí, a že leckdy jsou naopak spíš na obtíž. Nejdůležitější je duše a ta „Hammerheart“ v žádném případě nechybí, právě naopak. Nenajdete velké množství desek, jejichž nálada by se mohla postavit na roveň atmosféře obou korunních děl Bathory z vikinského období, tedy „Hammerheart“ a následujícím „Twilight of the Gods“, o němž ještě bude řeč někdy příště.

Na „Hammerheart“ hraje hlavní roli střední tempo, zpěv namísto řevu, agrese ustoupila atmosféře a vzývání Satana nahradily nordická výpravnost. Quorthon na „Hammerheart“ mnohdy kráčí až na hranu kýče jako třeba v písních „Father to Son“ či „Song to Hall Up High“, ale daří se mu nespadnout do propasti přepálenosti a trapnosti. Snad jedině s výjimkou jednoho motivu ve „Father to Son“, ale ani ten není natolik zlý, aby dokázal ponížit význam tohoto metalového pomníku. Nehledě na skutečnost, že i tato skladba obsahuje fenomenální chvilky. A zdaleka není jediná.

Bathory

„Hammerheart“ ve svých útrobách nabízí množství doslova magických momentů, které jsou jednoduše nesmrtelné a patří do výkladní skříně celého metalového žánru. Ve skutečnosti se to týká takřka každé skladby na desce. Kupříkladu kytarové sólo v „Shores in Flames“ je naprosto úžasné, stejně tak jako mnohé pasáže v „Home of Once Brave“, „Valhalla“ nebo „One Rode to Asa Bay“ (poslední jmenovaný song se stal doprovodem k jedinému oficiálnímu videoklipu v historii Bathory). Jejich ohromná síla navíc tkví i v obdivuhodné životnosti – jednak je „Hammerheart“ albem, jehož kvality nijak nedokázalo degradovat ani staří téměř tří dekád, jednak nezáleží na tom, kolikrát jste tenhle opus slyšeli, protože husí kůže přijde vždy. Musím říct, že snad pouze „Baptised in Fire and Ice“ se mi po desítkách přehrání trochu oposlouchala, ale i v ní se pořád nacházejí skvělé motivy a riffy, díky nimž při poslechu nikdy nepřeskočím.

Samozřejmě, že pět dnes ódy na desky jako „Hammerheart“ je nošením dříví do lesa. Tohle je zásadní žánrové dílo, jejž všichni dávno uctíváme a chováme v obrovské úctě. Ale tím spíš si zde vzpomínku zaslouží.


Einherjer – Av oss, for oss

Einherjer - Av oss, for oss
Země: Norsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Fremad
02. Hammer i kors
03. Nidstong
04. Hedensk oppstandelse
05. Nord og ner
06. Nornene
07. Trelldom
08. Av oss, for oss
09. Blodsbånd [bonus]

Odkazy:
web / facebook

Nejspíš už je trochu otravné to omílat pořád dokola, zvlášť u nás na Sicmaggot, protože my jsme tu vždycky měli tunu keců na moderní pohansky metalové trendy a prudili jsme s tím při každé jen trochu vhodné příležitosti… Přesto by asi bylo slušné recenzi na kapelu jako Einherjer kvůli případným nezasvěcencům (to nemyslím pejorativně – vždyť nikdo nemůže znát úplně všechno) začít tím, že v případě těchto Norů se nebavíme o žádných pozérech, kteří naskočili do rozjetého vlaku, jenž vezl všechnu tu vikinskou, pohanskou a folkovou havěť v době největšího boomu těchto druhů metalu. Naopak, Einherjer totiž v tomto oboru patří mezi veterány, dalo by se říct až pionýry viking metalu, kteří své první nahrávky začali vydávat jen nedlouho poté, co celému tomuto subžánru položil dodnes neotřesitelné základy Quorthon v rámci vikinské éry Bathory na přelomu 80. a 90. let.

Já osobně se nijak netajím tím, že jsem měl tvorbu Einherjer vždy rád… netvrdím, že je to skrz naskrz geniální skupina nebo že patří do nejužšího okruhu srdcových záležitostí, to zase ne, ale přesto mě hudba téhle kapely vždy oslovovala a její staré věci mám opravdu rád. Snad s výjimkou trochu slabší, přesto však stále dobré druhé desky “Odin Owns Ye All” z roku 1998 po sobě Einherjer v první éře svého působení zanechali skutečně skvělé počiny, ať už jde o fantastický debut “Dragons of the North” (1996), třetí počin “Norwegian Native Art” (2000) nebo svého času labutí píseň “Blot” z roku 2003. Avšak jen rok poté, co vyšlo “Blot”, došlo k ukončení činnosti Einherjer a vlastně kompletní jádro kapely se vydalo hrát thrash metal do nově vzniknuvšího projektu Battered. Ačkoliv i to jediné album, které za sebou tato skupina zanechala, je určitě zajímavé, já jsem vždy doufal, že konec Einherjer přece jen není definitivní…

Asi nemá cenu dělat dramatické přestávky a budovat napětí v našem epickém příběhu o Einherjer, jelikož nepochybuji o tom, že je vám zcela jasné, že kdyby onen konec definitivní byl, tak bychom se tu dnes o desce “Av oss, for oss” asi nebavili. Obnova činnosti nastala v roce 2008, přičemž trvalo další tři roky, než světlo světa konečně spatřila pátá dlouhohrající nahrávka “Norrøn”. Sice by bylo hodně přehnané tvrdit, že šlo o to nejlepší, co kdy Einherjer vydali, protože to není pravda, ale přesto comebackový počin ukázal, že návrat těchto Norů rozhodně má smysl i s novou muzikou, protože šlo o povedenou záležitost, jež navázala důstojným způsobem.

Uběhlo dalších pár let a jsme v současnosti, kterou pro Einherjer reprezentuje celkově šestá deska “Av oss, for oss”, jež nakonec vyšla koncem října loňského roku – a samozřejmě právě o ní si nyní s menším odstupem popovídáme…

Zcela zjednodušeně by šlo říct, že “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. A jakkoliv toto platí (dle mého názoru, samozřejmě), jistě se najde pár dalších věcí, o nichž by bylo vhodné se tu zmínit. Předně bych řekl, že “Av oss, for oss” na první poslech působí podobně jako svého času “Norrøn”, které když jsem tehdy s obrovskou natěšeností vrazil do přehrávače, byl jsem napoprvé trochu zklamán a až později, když skladby dostaly svůj čas, jsem si to album konečně oblíbil. “Av oss, for oss” je na tom vlastně podobně, protože s prvním poslechem působí trošku suše a nevýrazně. Nicméně zde platí takové to provařené pořekadlo, které všichni známe, a sice že stačí dát albu víc poslechů a možnost trochu uzrát a hned je to o něčem jiném.

Další podobnost nového alba s “Norrøn”, která do jisté míry jistě souvisí i s tím, že v obou případech nejsou úvodní poslechy zrovna kulervoucí, vidím v tom, že to hlavní Einherjer nabízejí až v druhých půlích těchto desek. I když… spíš než druhé půle to jsou v obou případech druhé dvě třetiny. Tím neříkám, že ten úvod je špatný, ostatně minulé album načínala parádní třináctiminutovka “Norrøn kraft”, nicméně ty vrcholy se začaly objevovat až od coveru “Alu alu laukar” nebo úžasné “Varden brenne” a dál.

“Av oss, for oss” je na tom úplně stejně – její rozjezd vůbec není špatný. Epické intro “Fremad” s trochou představivosti nemá příliš daleko k hudbě z filmu “Conan the Barbarian”, což rozhodně myslím jako pochvalu, protože tenhle soundtrack je nadčasové veledílo. Stejně tak i úvodní songy “Hammer i kors” a chytlavá “Nidstong” nejsou vůbec špatné, přesto to opravdu hlavní přijde až někdy po nich. V obou je kromě toho cítit znatelný vliv klasického heavy metalu, což především v sólech probleskovalo již na “Norrøn”. Nemusíte se však bát, ve výsledku to zní rozhodně lépe než nudná hevíková deska “Fire on the Mountain” mezinárodního all-star projektu Twilight of the Gods, na němž se mimo jiné podílel Frode Glesnes, zpěvák a kytarista Einherjer.

Dál “Av oss, for oss” postupně roste s každou další skladbou. “Hedensk oppstandelse” má blíž k čistému viking metalu, je méně heavy metalová, je vybavena skvělým refrénem a hlavně – vygraduje do naprosto excelentního finále. Oproti tomu následující “Nord og ner” je co do svého výraziva jednodušší, a i když je její refrén díky výraznému vokálu docela zapamatovatelný a ve třech čtvrtinách také dospěje ke svému vyvrcholení, hlavní roli v ní stále hrají především kytary. Což ale vůbec nevadí, protože i to úplně stačí. Na poměrně epičtější notu pak uhodí “Nornene”, ale jak vidno, Norům sluší obě polohy, protože i v tomto případě se jedná o skvělý song. “Trelldom” zase kombinuje oba přístupy… její začátek je postavený čistě na atmosféře s výraznou rytmikou a hlubokým mužským sborem, díky němuž si člověk může vzpomenout třeba na “Varden brenne” z předchozího alba, později však nabídne kytarovější a metalovější momenty.

Tak či onak, deska vcelku jasně spěje ke svému absolutnímu vrcholu v podobě rozmáchlé titulní skladby “Av oss, for oss”, jež dosahuje téměř 11 minut. Jestli “Nornene” reprezentovala tu epičtější podobu tvorby Einherjer, pak právě o “Av oss, for oss” to platí ještě dvojnásob. Záměr vytvořit atmosférický opus je vcelku zřejmý, důležité je ovšem to, že se to kapele skutečně povedlo a titulní věc tak celou desku uzavírá ve velkém stylu… tedy alespoň její základní verzi, protože v té limitované přichází ještě bonus v podobě “Blodsbånd”. Naštěstí je však i ona povedená a hlavně dojem nijak netříští.

Závěrem by šlo vlastně jen zopakovat to, co jsem již jednou řekl – “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. Je pravda, že Norové už na svém kontě mají i povedenější alba, byť fakt, že stará tvorba v mých očích zůstává nepřekonána, může být ovlivněn i mocným faktorem nostalgie. Stejně tak je pravda, že “Av oss, for oss” asi není albem, jež by někoho vysloveně překvapilo – posluchače, jenž zná starší materiál Einherjer, už vůbec ne. Ani jedna z těchto věcí však kvality desky nijak nesnižuje, protože tihle Norové prostě umí… a fakt, že “Av oss, for oss” stále bez problémů baví i více jak tři měsíce po svém vydání, je toho snad dostatečným důkazem.


King of Asgard – Karg

King of Asgard - Karg
Země: Švédsko
Žánr: melodic death / viking metal
Datum vydání: 22.7.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Runes of Hel
02. The Trickster
03. Highland Rebellion
04. Remnant of the Past
05. Omma
06. The Heritage Throne
07. Huldran
08. Rising
09. Total Destruction

Hodnocení:
Atreides – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

Nemá cenu tu kolem a kolem bědovat, jak ten současný pagan metal stojí za hovno, ať už proto, že pidlikající uskupení hrají sračky, nebo si u toho hrají na rádoby vikingy/kelty/slovany (nehodící se škrtněte nebo připište chybějící), případně obojí – jakkoliv k tomu žánrové recenze svádí. Ale upřímně, když jsem prvně zaslechl jméno King of Asgard, zježily se mi chlupy na zátylku, co to zase bude za hovězinu, protože přesně taková patetická jména jsou (na základě dlouhodobého pozorování) docela spolehlivým indikátorem sračkoidnosti obsahu, který se za ním skrývá. Tím spíš, že letmý pohled na Encyklopaedii Metallum prozradí, že tahle švédská smečka drhne melo-death s vikinským odérem.

Jistě si proto dokážete představit moji úlevu při zjištění, že King of Asgard na novince “Karg” vlastně drhnou velmi dobrý metal a já se tu nemusím zaobírat s pozérským klystýrem ve stylu Amon Amarth (dobře, napovědět mi mohl i pěkný, střízlivě vyvedený artwork, ale to v dnešní době zase až tolik neznamená). Co tedy dostanu, když si odmyslím kýčovitý název? Cirka 50 minut poctivého viking metalu, řadu velmi obstojných nápadů, pár zajímavých a bohužel i nějakou tu vatu. Devítku skladeb otevírá “Runes of Hel”, která nastavuje valivé tempo, ne nepodobné rozjeté parní lokomotivě. 120 tun soptící oceli ale naštěstí není to jediné, co na desce najdete, protože ačkoliv mají King of Asgard tenhle výraz docela zmáknutý, není to vyloženě nic, co by mě usadilo na prdel. Mnohem víc mě bavily pasáže, kdy se pánové rozhodli vsadit jednak na atmosféru, jednak na ne zcela typické prvky pro melo-death, jako jsou čistě baskytarové party.

V atmosféře jednoznačně vede pátá “Omma”, která je přesně na rozmezí obou polovin desky. Z pomalých, hutných pasáží s čistým vokálem epičnost vyloženě kape. Příjemně kontrastují s agresivním zbytkem skladby a pro mě jde o nejvydařenější kousek. Jediná výtka směřuje k tomu, že klavírní melodii použili jen v intru a ne i později v rámci skladby. Nejvíc mě potěšilo, že veškerá ta epika a atmosféra typická drsným seveřanům není nijak falešně strojená a samovolně vyplývá z kompozice skladby. King of Asgard se prostě nesnaží být hrubí barbaři za každou cenu, což nejde neocenit. Druhým favoritem desky je pak čtyřka “Remnant of the Past” – propracovaná struktura a právě ony baskytarové pasáže z ní dělají v rámci alba rovněž výjimečný kus, který prostě zaujme na první poslech. Stejně tak mě příjemně potěšilo, když ze skladeb jako “Huldran” nebo “The Trickster” zavanul svěží blackový odér, jenž mi nejvíc připomíná staré Månegarm.

To vše stačí na velmi slušnou nahrávku a musím přiznat, že jsem nečekal, že mě bude “Karg” až tak bavit – a to i navzdory vatovitému páru v podobě nijaké “Highland Rebellion” a zbytečně přímočaré “Total Destruction”, bez kterých bych se s klidem obešel. Námitky bych mohl mít i proti vokálu, protože řev Karla Beckmanna mi nepřijde ničím specifický. Do hudby sice sedne, nenabízí ale nic víc. Na druhou stranu, King of Asgard se očividně neženou za odkláněním se od žánru a v mnoha ohledech jsou příjemně staromilští. Za svoje železo vzít umí s grácií, a i když ze sebe povětšinu času sypou převážně zavedené postupy a příliš nevybočují, dělají to kvalitně a nebojí se přidat i něco navrch, takže skladby jsou docela jasně rozpoznatelné. “Karg” je navíc počin příjemně vyrovnaný a produkčně velmi dobře zvládnutý.

Je možná škoda, že se nesnaží více vsázet na méně zaběhlé, méně slyšené a méně klišé postupy, protože alespoň mě většinou baví objevovat nevšední kombinace. Kdyby na tom King of Asgard trochu zapracovali, třeba by z “Karg” nebyla deska jen velmi dobrá, ale rovnou výborná. I přesto ale ve mně nechali Švédové velmi dobrý dojem, který rozhodně vyvrací vše, co by mohlo mluvit v jejich neprospěch. Ale aby to nevypadalo, že tahle recenze vypadá spíš jako obhajoba existence kapely, musím “Karg” doporučit. Nemůžu jej srovnávat s předchozími zářezy v diskografii, ale jestli máte rádi poctivý, upřímný melo-death s porcí atmosféry, rozhodně v tomhle případě nešlápnete vedle. Deska by k větší spokojenosti snesla tak o deset minut kratší stopáž a pár dalších výtek by se taky našlo, rozhodně ale nejde o nic, co by nahrávce upřelo nadprůměrné hodnocení.


Další názory:

Ačkoliv se název King of Asgard na první pohled netváří zrovna vábně, ve skutečnosti tito Švédové nepatří do sorty pozérských pseudo-vikingů s plastikovými rohy na plastikových přilbách. Vlastně je mi tahle kapela docela sympatická, a ačkoliv nemohu tvrdit, že by její muzika byla geniální a že bych její alba točil neustále až do zblbnutí, tak když King of Asgard vydají novou placku, s chutí si ji nejednou poslechnu. Třetí “Karg” mě v tomto ohledu opětovně nezklamalo, a i když je mi jasné, že za půl roku to poslouchat rozhodně nebudu, aktuálně mě to album dost baví a poslouchá se mi velice příjemně. Je fakt, že King of Asgard oproti minulým počinům nepřicházejí s ničím vyloženě novým, ale tak nějak mi to v jejich případě (zatím) nevadí. Zvlášť když se povedlo přijít s několika opravdu dobrými skladbami – mě osobně nejvíce zaujala trojice “Highland Rebellion”, “Remnant of the Past” a “Omma”. Jinak se ovšem jedná o velice slušnou práci i z pohledu celku.
H.


Vintersorg – Naturbål

Vintersorg - Naturbål
Země: Švédsko
Žánr: viking / folk / progressive metal
Datum vydání: 27.6.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Ur aska och sot
02. Överallt och ingenstans
03. En blixt från klar himmel
04. Lågornas rov
05. Rymdens brinnande öar
06. Natten visste vad skymningen såg
07. Elddraken
08. Urdarmåne
09. Själ i flamma

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Když jsem před dvěma lety psal úvod k recenzi na Vintersorgovu desku “Orkan”, měl jsem to poměrně jednoduché. Představit pana Hedlunda jako jednoho z těch skandinávských muzikantů-workoholiků, jejichž jméno na člověka mává zdánlivě z každého druhého projektu, na který ukáže, se vyloženě nabízelo. Tím jsem si ale trochu netakticky vyplácal munici pro tenhle případ, takže mi nezbývá, než to zahrát na to, že se za ty dva roky od vydání “Orkan” Vintersorg na hudebním poli relativně flákal. Ze všech těch kapel, ve kterých funguje, vydali (skvělou) desku akorát Cronian a tím to hasne. Pořád je to ale kadence více než jedné desky za rok, což se při kvalitách všech nahrávek, jichž se to týká, dá považovat za malý zázrak, takže… ale ne, to už by stačilo, pojďme si konečně popovídat o desce. A slibuji, že příštího Vintersorga píše někdo jiný.

Pokud by se tu snad našel někdo, kdo o Vintersorgově takřka sólové tvorbě nemá páru a chtěl by vědět, jak ta muzika zní, zařadit ji někam na pomezí progresivního a viking/folk metalu by určitě nebylo špatně. K alespoň trochu použitelnému popisu je ale tahle škatulka moc neurčitá a hlavně by se dalo tvrdit, že si Vintersorg a spol. vytvořili tak trochu vlastní styl, kterého se i přes mírné odbočky tam nebo onam poměrně ochotně drží už pěknou řádku let. “Naturbål” v tomto ohledu zaběhlé pořádky rozhodně nemění a komukoli, kdo už se s Vintersorgovou muzikou někdy setkal, stačí pár taktů, aby věděl, s kým má tu čest.

Zpět je v podstatě vše, čím se skladatelská dvojice HedlundMarklund prezentovala v posledních letech. Trademarkové melodie, svérázná práce kytar a v neposlední řadě momenty, jež působí dojmem, že je v nich všechno naházeno na jednu hromadu a mele se to páté přes deváté – to všechno tu bylo už dřív a teď je to tu zase. Přesto ale nemám dojem, že by se jednalo o nějaké zásadní opakování, a to navzdory tomu, že jsou změny vesměs kosmetického charakteru a projevují se prakticky výhradně v konkrétních detailech. Tuhle folkové vybrnkávání, támhle výjezd do black metalu, jinde třeba zajímavé sólo. V širším měřítku jsou to jenom variace na jedno a to samé, ale v praxi i takové drobnosti zvládají posunout výraz “Naturbål” přesně o ten nepatrný kousek, který stačí k tomu, aby to pořád bavilo a člověk měl i tentokrát co objevovat.

Vzhledem k tomu, že jsou Vintersorg se svým kolegou ostřílení hudebníci, jejichž tvorba si napříč různými působišti drží jistou (a to vůbec ne nízkou) kvalitativní úroveň, není divu že ani “Naturbål” v tomto ohledu netvoří výjimku. Samozřejmě bych mohl ukázat na vydařený vokál (obzvlášť duety v první a páté skladbě se náramně vydařily) nebo vlastně na jakoukoli jinou dílčí část desky, ale bylo by to tak trochu nošením dříví do lesa, protože se to prostě očekává. A tuhle očekávanou, ale na druhou stranu ne úplně strhující kvalitu si deska drží jako celek, a když to člověk jen tak poslouchá, odnese si z toho příjemný zážitek a vědomí, že měl co dočinění s kvalitním, ale zase nijak výjimečným počinem. Teprve při bližším ohledání ale začnou vyplouvat na povrch drobné nuance, konkrétní obraty anebo se před posluchačem zhmotní ve vší své nádheře rovnou celé skladby, které onen “pouze” příjemný poslech posunou o kus dál.

Já osobně tyhle vrcholy spatřuji ve skladbách “Överallt och ingenstans”, “Rymdens brinnande öar” a “Natten visste vad skymningen såg”, protože v každé jedné z nich se podařilo dílčí jednotliviny poskládat způsobem, jehož výsledek se nebojím označit za vyloženě výborný. Tím ale nechci říct, že by zbytek nějak výrazně zaostával nebo se dokonce jednalo o druhořadý materiál, a dokonce ani songu “Elddraken”, který mě příliš neoslovil, nemohu upřít status kvalitního počinu. Akorát je prostě znát, že je to někde skvělé a někde “jen” dobré, a ono je to tak vlastně nakonec dobře, protože se člověk aspoň má na co těšit a “Naturbål” to přidává jistou formu dynamiky, která napomáhá k tomu, že i při své velmi vydatné délce album nepůsobí utahaně a už vůbec nenudí.

Určitě se ozve nejeden hlas, který bude brblat nad tím, že pod hlavičkou Vintersorg vzniklo jen další standardní album, které navzdory svým kvalitám ničím nepřekvapí. Nevím, možná je to skutečně tak a já to nevidím jen kvůli tomu, že tvorbu tohoto projektu nemám zmapovanou až tak do detailu a v celém jejím objemu. Ale čert vem překvapení! Dokud budou Vintersorg a jeho parťák nahrávat aspoň takhle povedené desky a vyhnou se při tom vykrádání sebe sama, upřímně kašlu na to, že by to mohlo být lepší.


Equilibrium – Erdentempel

Equilibrium - Erdentempel
Země: Německo
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 6.6.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Ankunft
02. Was lange Wahrt
03. Waldschrein
04. Karawane
05. Uns’rer Flöten Klang
06. Freiflug
07. Heavy Chill
08. Wirtshaus Gaudi
09. Stein meinen Ahnen
10. Wellengang
11. Apokalypse
12. The Unknown Episode

Hodnocení:
Atreides – 3,5/10
H. – 2,5/10
Ježura – 3/10
Skvrn – 3/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dnes recenzovanou kapelu snad ani není třeba nijak zvlášť představovat. Equilibrium je po více než deseti letech fungování značka tak provařená, že profláklejší je snad už jen Sabaton a spol., takže bych se notně divil, kdyby o téhle pětihlavé smečce z bavorského Starnbergu někdo neslyšel. Jen pro úplnost tedy zmíním, že Equilibrium existují někdy od roku 2001, kdy naskočili na začínající “novou vlnu” folk metalu, kterou ve velkém odstartovali notoricky známí Finntroll a se záplavou dalších (většinou ne příliš originálních) celků se jali se svojí klávesovou vichřicí dobývat Evropu. Sluší se i zmínit, že před nedávnem kapelou otřásla další velká personální změna, během které odešli sourozenci Andreas a Sandra, dva ze tří zbývajících zakládajících členů. Z původní kapely tak zbývá již jen kytarista a klávesák René Berthiaume, to je však v rámci novinky “Erdentempel” informace vcelku bezpředmětná, neboť nové tváře do její podoby neměly šanci jakkoliv zasáhnout.

Nicméně k hudbě. Myslím, že když na hned úvod řeknu, že od předchozích alb se takřka nic nezměnilo, čtenáře o nic neochudím (o překvapení tady nemůže být řeč). Fanoušci kapely již desku beztak dávno slyšeli a ti, kteří “Erdentempel” ještě ušima neprohnali s největší pravděpodobností tuší, na jakou notu Equilibrium od počátku sází. Předpokládat, že by pánové a dáma ze zajetých kolejí jakkoliv odbočili, tak může leda vzbudit leda rozpačitý úsměv. Ačkoliv jsem se předchozí desce “Rekreatur” až na videoklip k “Der ewige Sieg” vyhnul, předchozí dvě alba “Turys Fratyr” a “Sagas” jednu dobu protáčel, a byť už to bude pár let, co jsem Equilibrium prohnal sluchovody naposledy, myslím, že v porovnání s předchozí tvorbou nebude kdovíjaký problém.

Equilibrium recepturu opravdu nezměnili – stále nabízí víceméně jen dvě polohy, v jejichž rámci vaří nejrůznější variace ze stále stejných ingrediencí. Na jedné straně jde o (místy až přehnaně) epické songy postavené na rozmáchlých riffech a mohutných, přeplácaných klávesových partech, na druhé straně potom o skočné songy protkané veselými melodiemi a sem tam nějakým tím folkovým motivem hraným na klávesy. Za sebe mohu říct, že v případě Equilibrium se mi mnohem více zamlouvá ta epičtější poloha, která, když nic jiného, nezpůsobuje nevolnost. Textům sice nerozumím, neboť všechny písně jsou kompletně německy (vyjma závěrečné “The Unknown Episode”) a já německy umím sotva pozdravit, ale pokud kapela skutečně pěje o nějakých heroických skutcích, jak by alespoň papírově měla, sedí mi to k danému tématu mnohem více než pokusy o bujarý folk nesoucí se ve zběsilých rytmech. Folkové nástroje (jakkoliv nasamplované) se samozřejmě objevují i v těch výpravnějších kusech, jejich aranže mi ale přijdou alespoň o řád povedenější a vkusnější.

Z předchozího odstavce pak nepřekvapí, že mezi favorizované kousky budou patřit zejména písně jako “Freiflug”, “Wellengang” nebo singlovka “Karawane”, jakkoliv samotné skladby nejsou žádná výhra a strojená epičnost z nich táhne na sto honů. Na opačném konci spektra pak stojí “folkové” odrhovačky v čele s “Wirtshaus Gaudi”. Ta je sice nejspíše jedinou skladbou, která se jakž takž blíží tomu, co si představuji pod folk metalem, totiž přímou fúzí metalu s folkovými písněmi, v podání Equilibrium jde ale o tak otravnou zhovadilost, že jsem přemýšlel o jeho zprovození ze světa (nebo alespoň z harddisku). Stejný dojem ve mně ale vyvolávají i další skladby, jakkoliv nemusí být otravné a debilní zároveň. Pokud “Uns’rer Flöten Klang” je “jen” otravně veselá a vlezlá, “Heavy Chill” je zase nudným a dost průhledným obšlehem fotbalové vyřvávačky “Solskinnsmedisin” od Trollfest. V člověku to skoro vyvolává dojem, že letos nemůže žádná folk metalová deska existovat bez nějakého rádoby free songu nacpaného havajskými samply a letní atmosféry plné cool drinků a slečen v plavkách. Jenže pokud je v podání Trollfest takový úlet ještě dobrý a hlavně vtipný, o “Heavy Chill” se něco tak lichotivého rozhodně říct nedá. Spíš naopak.

Celkově ale na “Erdentempel” opravdu chybí cokoliv výrazného. A to tak, že jsem slovo “cokoliv” málem napsal kapitálkami, protože tahle deska je jedna vrstva hlušiny na druhé. Když nepočítám již zmíněnou otravnou zhovadilost “Wirtshaus Gaudi”, která je tak blbá, až člověku prostě zůstane v hlavě, kde ho sere minimálně další hodinu, album postrádá výraznější nápad, riff, melodii, cokoliv. Najde se pár dejme tomu slušných momentů, zejména sborových refrénů a sem tam i nějakou tou melodií nebo dokonce povedeným zvratem ve skladbě, ale nejsem pořádně schopný si je přiřadit ke konkrétním skladbám. Výjimkou v tomto ohledu není ani trojice “Freiflug” a spol. Snad jedinou skladbou, která se vyloženě vymyká výrazu alba, je předposlední “Apokalypse”, a to díky naprosto potlačeným klávesám a celkově temnějšímu, agresivnějšímu feelingu. I tak ale nejde o kdovíjakou skladbu, protože i když jsou pro jednou slyšet hlavně kytary, nic světoborného zrovna nehrají. Sekané riffy jsou možná na poměry kapely opravdu nezvyk, dobrou skladbu to však z “Apokalypse” rozhodně nedělá.

“Erdentempel” se tak suverénně utápí v podprůměru, z něhož občas vykoukne skladba s trochou atmosféry (již zmiňovaná trojice středně-tempých kusů), kolem a kolem to ale žádná sláva zdaleka není. Když přihlédnu k vokálu, křikloun Robse, stejně jako kapela samotná, nabízí dvě polohy – velmi dobrý, čistší projev, který občas nemá daleko k Tillu LindemanoviRammstein, a tuze protivný growl, kterému jsem prostě nepřivykl. Nemusíte hádat, které polohy na albu najdete více. Ať se na mě Robse nezlobí, ale čistě instrumentální verze alba, která je součástí digipackové edice, je pro mě zhruba desetkrát poslouchatelnější (a i tak je pořád nic moc). Pokud bych měl v závěru porovnat “Erdentempel” s mě známou starší tvorbou, průserem je ještě větší míra generických riffů a omezení kytarových vyhrávek, které si pamatuji hlavně ze “Sagas”, na naprosté minimum. Klávesy sice nejsou tak přebujelé a přeplácané, jako tomu bylo v minulosti, silných melodií ale pořád nabízejí spíše poskrovnu. Jakkoliv se většina alba snaží být epická, velkolepá a výpravná, v porovnání s jinými kapelami ze žánru se jí to zdaleka nedaří a celé je to jen načančaná slupka, pod kterou není zhola nic. Osobně jsem téměř hodinovou hrací dobu z větší části prozíval. Tohle hodnocení si Equilibrium za rámeček nedají.


Další názory:

Equilibrium je jednou z těch skupin, jejíž velká popularita mi prostě a jednoduše dočista uniká… Když si vezmu jen novinku “Erdentempel”, tak o ní ani nemůžu tvrdit, že by mne “jenom” nebavila, ten poslech mě vyloženě otravuje a pomalu co dvě minuty si s železnou pravidelností kladu otázku, jestli mám vážně zapotřebí takový blábol poslouchat. Trochu poslouchatelná je na celé desce snad jedině “Karawane”, jenže vzhledem k tomu, že i tento “vrchol”, jenž nad zbytkem ční rozdílem třídy, je stěží byť i jen průměrný, je asi jasné, že s hodnocením musím jít hluboko do podprůměru. Většinu hracího času totiž zabírají naprosto tupé, retardované, klišovité, kýčovité a strojenou a samoúčelnou epičností nadopované blitky, v jejichž čele stojí absolutní píčoviny typu “Uns’rer Flöten Klang”, “Heavy Chill” nebo “Wirtshaus Gaudi”. Zejména ta poslední jmenovaná prostě nemůže být myšlena vážně, protože je to taková hrůza a zrůdnost, až ani nevím, jak bych to vystihnul, aniž bych použil vulgarismy… I když, tady se vlastně nadávat může, takže klidně řeknu, že je tenhle song shnilá mrdka… přesně ten druh písničky, které byste nejradši strčili hlavu do hajzlu a utopili ji tam, kdybyste mohli. Když tak o tom ale přemýšlím, něco takového bych vlastně mohl říct i o celém “Erdentempel”. 2,5 bodu z milosti…
H.

I když jsem Equilibrium nikdy neposlouchal, celou dobu jsem je měl zaškatulkované jako nic moc německý folk metal, který ale ještě zvládá překročit laťku přiměřené poslouchatelnosti. Netuším, jak jsou na tom předchozí tři řadovky a jestli se na podobě aktuální “Erdentempel” třeba negativně nepodepsala obměna sestavy, ale doposlouchat tenhle kus to konce, to je vážně fuška. Upřímně, já mám trochu slabost pro epické melodie, a tak mě několik takových oslovilo i zde, jenže ta deska má 56 minut a drtivou většinu z nich tvoří naprosto nezajímavý nebo rovnou úplně dementní materiál. Hudebně je “Erdentempel” na zajímavé kytary nebo bicí neskutečně chudá, ale zato klávesami vyhoněná hovadina ve svižném tempu a skočném rytmu a až na pár výjimek to zní pořád na jedno a to ještě dost nelichotivé brdo. Těmi výjimkami myslím pár příspěvků asi flétny někdy zkraje, jejíž folkový nádech vzácně poškádlí tu moji slabost, potom song “Karawane”, který mi díky slušnému motivu intra jako jediný utkvěl v paměti a i přes řadu záporu jsem ochoten mu jakous takous úroveň přiznat, a potom “Wirtshaus Gaudi”, což je tak strašlivá vymrdanost, že to slovy popsat nejde. Zbytek je až na pár melodií v lepším případě o ničem, v horším pak rovnou úplně špatný, takže dohromady ani průměr, vážení, protože tohle se průměru prostě neblíží.
Ježura

Jestli se v poslední době nabízí k nějakém aktuálnímu albu slovíčko kalkul, “Erentempel” na plné čáře vyhrává. Chlapci z Equilibrium totiž nejspíš zjistili, že s tím epickým metalem budou na folk metalové scéně pořád ti druzí, proto se přiučili od zpřátelených spolků a do “Erentempel” zakomponovali i pár bavorských pivních halekaček a svou již tak slabou tvorbu přivedli na samé dno. Paradoxně mi však rádoby rozmáchlé epické skladby, které stále tvoří základy hudby Equilibrium, mi v mnoha případech připadají snad ještě zoufalejší než ty vyřvávačky. Kolega H. to s tou “samoúčelnou epičností” naprosto vystihl. Kdyby se celé “Erdentempel” neslo v duchu bavorských chlastošansónů, možná by to dopadlo líp, protože by člověk aspoň věděl, kam Equilibrium cílí, i když by mi to připadalo sebeblbější. Na druhou stranu, jakmile se člověk pustí chlastací “Wirtshaus Gaudi”, hned aby měnil názor. Celkem zajímavé, že Aktarum, vykrádačce komerčních folk metalových kapel, jsem nasolil 4/10 a teď originál schytává ještě o stupeň horší vyznamenání. Buď je hudba Equilibrium čím dál horší, nebo mi ty klávesové píčovinky čím dál víc lezou na mozek. Na letošní Sonatu Arcticu to sice nemá, ale přece se táži, s jakým že to scheissetem vyrukuje Nuclear Blast příště?
Skvrn


Icethrone – See You in Valhall

Icethrone - See You in Valhall
Země: Itálie
Žánr: death / viking metal
Datum vydání: duben 2012
Label: Black Tears of Death

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Music Solutions Agency

Už je to nějakých pár let, co proběhl obrovský doom viking (a taky folk a pagan) metalu, který ovšem nezasáhl jen ty země, s nimiž měli Vikingové něco společného, ale takřka celý svět, díky čemuž pak začaly vznikat naprosto bizarní úkazy jako třeba viking metalové kapely z Brazílie nebo Austrálie. Do téhle sorty vtipných Vikingů spadají rovněž Icethrone, což jsou sice Italové jak noha, ale nic jim to nebrání v tom, aby opěvovali nordické mýty a svou druhou řadovku pojmenovali třeba “See You in Valhall”… uff, tak pojďme na věc.

Co si vybavíte, když se řekne spojení death metalu a Vikingů? Jasně, všichni asi hned z voleje vyplivneme populární Švédy Amon Amarth. Hoši z Icethrone jsou na tom evidentně docela podobně, protože podle všeho se svými známějšími kolegy nechali poměrně dost inspirovat. Možná to bude znít hnusně, ale asi tak polovina songů na “See You in Valhall” opravdu zní jako nepřiznané covery neexistujících songů Amon Amarth. Pokud byste si ale řekli, že vám to nevadí, protože jste jejich fanoušci a další podobnou skupinou nepohrdnete, tak se moc netěšte, protože Icethrone znějí spíš jako takoví Amon Amarth pro chudé.

Snad jediné, co italská parta přináší navíc, jsou občasné klávesy a naprosto výjimečně třeba i náznak folku (jako třeba na začátku “No Sacrifice No Glory”), ale v obou případech se jedná o věci natolik minoritního rázu, že celkový dojem ze “See You in Valhall” nijak zvlášť nezmění.

Abych byl ale zase férový, nejde tvrdit, že by Icethrone hráli vyloženě nějaká extrémní hovna, tak nějak se ten jejich počin pořád otočit dá, aniž by měl člověk nutkání se z toho vyblinkat. Jednoduše to není nic jiného než naprosto standardní album amatérské skupiny, jež svou kvalitou patří někam do céčkové ligy…


Ymir’s Blood – Voluspa: Doom Cold as Stone

Ymir's Blood - Voluspa: Doom Cold as Stone
Země: Finsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 21.2.2014
Label: Archaic Sound

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ymir’s Blood je poměrně mladé uskupení z Finska, jež svůj vznik datuje do roku 2012. A právě v něm také tato trojice vydala své první demíčko pojmenované “Voluspa: Doom Cold as Stone”… pokud vám jeho název přijde nápadně podobný názvu letošního EP napsaného v nadpisu této minirecenze, přijde vám tak správně. Ve skutečnosti se totiž jedná o zcela totožný materiál, jenž akorát nyní vychází znovu, oficiálně, s novým přebalem a doplněn navíc jednou skladbou “Ritual for the Invocation of Thunder”. Původní podobu písniček na demosnímku jsem ovšem neslyšel, pročež nemohu soudit, jestli došlo k nějakým změnám ať už ve zvuku nebo rovnou v samotných kompozicích.

Pojďme už však na samotnou muziku. Jak známo, není viking metal jako viking metal. Pokud byste se těšili na chytlavé pivní halekačky třeba ve stylu Ensiferum a podobných kriplovin, které s opravdovým viking metalem nemají nic společného, nechte si zajít chuť… Ymir’s Blood totiž produkují syrovější viking metal v té původnější formě, čili pojetím, jež má blíž poslední desetiletce minulého tisíciletí než k těm debilním odrhovačkám, které jsou posledních cca deset let naprosto nelogicky vydávány za viking metal. A musím říct, že to je mně osobně obrovsky sympatické, takže už jen za tohle si Finové připisují kladné body.

Ve výsledku sice “Voluspa: Doom Cold as Stone” není žádný vyložený zázrak a jedná se spíše o standardní záležitost, nicméně se musí nechat, že se to velice příjemně poslouchá, Ymir’s Blood dokážou přijít s několika dost povedenými nápady a co je hlavní – jsou uvěřitelní. Není to zázrak, ale pořád je to prvotina, takže asi nikdo nečeká žádnou genialitu, stěžejní je to, že v tom rozhodně je potenciál do budoucna. První tři songy jsou staré dva roky, ale “Ritual for the Invocation of Thunder” bude předpokládám novější kus – a právě na něm je opravdu znát velký pokrok, díky němuž by se Ymir’s Blood klidně mohli stát velmi zajímavou kapelou.


Falkenbach – Asa

Falkenbach - Asa
Země: Německo
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 1.11.2013
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Vaer stjernar vaerdan
02. Wulfarweijd
03. Mijn laezt wourd
04. Bronzen Embrace
05. Eweroun
06. I nattens stilta
07. Bluot fuër bluot
08. Stikke wound
09. Ufirstanan folk

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Projekt Falkenbach vedený tajuplným Vratyasem Vakyasem je už tak trochu stálicí pagan metalové scény, a když předloni po několikaleté pauze pod jeho hlavičkou vyšlo album “Tiurida”, byl to velmi očekávaný návrat. S “Tiurida” pak vyšlo jasně najevo, že jestli jdou od Falkenbach očekávat nějaké změny výrazu, budou buď kosmetické nebo nejlépe žádné. Vratyas Vakyas si zkrátka našel svoji polohu (i když našel… krom debutu “…en their medh riki fara…”, který jsem neslyšel, a snad i ještě starších demáčů jde s menšími obměnami a trochou nadsázky pořád o dost podobnou muziku), ve které se cítí pohodlně a tak už to asi bude na věky věků. Jedním dechem je však třeba dodat, že ačkoli v případě Falkenbach nelze hovořit o žádném výraznějším vývoji, pořád jde o hudbu natolik kvalitní, že to vlastně ani nevadí. Ale nebylo by to pořádné nové album, kdyby v někom přeci jen nehlodal červík pochybnosti. Co kdyby… co kdyby se na “Asa” přeci jen urodilo něco nového?

A popravdě řečeno, zrovna tentokrát se to jevilo pravděpodobnějším než kdy dřív. Jak známo, vydání alba předcházel singl “Eweroun”, jehož titulní skladba nejen že byla (a pořád je) vážně výborná, ale zejména její silná akustická složka i nepatrně odlišná melodika napovídaly, že by se v podobném duchu mohl nést i zbytek řadovky, a to by byla i při zachování typického Vakyasova rukopisu na současné poměry Falkenbach docela zásadní změna. Vy, kdo čtete tuhle recenzi ještě předtím, než jste si “Asa” sami poslechli, se ale můžete zase pěkně uklidnit. “Eweroun” bylo sice pěkné lákadlo, ovšem samotná deska už jede v podstatně konvenčnějších kolejích, takže se žádné velké překvapení opravdu nekoná. Ve zkratce by se dalo říct, že je to prostě další deska Falkenbach se vším, co k tomu patří, a je to vlastně pravda. Přesto se ale “Asa” od svých předchůdců trochu liší. Ne moc, jen trochu… asi jako všechny ostatní desky Falkenbach navzájem.

Trochu o tom vypovídá už přebal desky respektive obě jeho varianty. Oproti černobílému a rytinu připomínajícímu ztvárnění základní verze “Tiurida” jsme totiž svědky návratu působivé krajinné scenerie, a to v obdobném duchu, v jakém se nesly přebaly tria desek “…magni blandinn ok megintiri…”, “Ok nefna tysvar ty” a “Heralding – The Fireblade”. Hudební analogie tohoto návratu spočívá v lehkém příklonu zpět k black metalovým kořenům Falkenbach, a to jak po hudební, tak po atmosférické stránce. U atmosféry to není tak znát, ale přesto mi připadá trochu vážnější, melancholičtější a v tom dobrém smyslu chladnější než dejme tomu “Heralding – The Fireblade” a “Tiurida” (ačkoli i tam se najdou výjimky). Slyšitelnější to je jak na konkrétních skladbách (třeba taková “Wulfarwijed” je docela solidní struhadlo), tak především na zvuku. Ten je sice technicky vyspělý a relativně dynamický, ale přesto má takovou lehounce špinavou auru, která je příjemným pomrknutím do minulosti. Nemůžu tvrdit, že je to horší nebo lepší, než celkem vypulírovaný zvuk “Tiurida”, ale je rozhodně fajn, že to nezní úplně stejně.

Těžko říct, jestli album stejně nebo podobně zapůsobí na každého. Nezpochybnitelná je naopak skutečnost, že ačkoli je “Asa” soudržné album, je zároveň docela pestré. Můžou za to jak jednotlivé skladby respektive, jejichž charaktery se tu více, tu méně liší, tak celá řada drobných detailů, které desku příjemně ozvláštňují. Ony detaily na povrch nevylezou okamžitě a je třeba album nechat, ať se trochu usadí, ale když se tak stane, “Asa” dovede opravdu potěšit, protože pak v různých momentech nečekaně ožívá. Na druhou stranu je také ale třeba dodat, že zase nejde o žádný velký zázrak od začátku do konce. Tu a tam se nějaká melodie nepovedla úplně tak, jak by bylo třeba, například celá “I nattens stilta” mě úplně neoslovila, a pořád platí, že se “Asa” nevydává nijak daleko mimo tvůrčí území svého skladatele. Album jako celek ovšem dává smysl, funguje více než dobře a hlavně baví. Hudba je to totiž pořád silně nadprůměrná a ve svém žánru pak vyčnívá ještě o něco víc.

Když jsem si “Asa” pustil poprvé, bylo to docela zklamání, ale nakonec se z něj vyklubala velice příjemná deska, která je bezpečně hodná pověsti svého tvůrce. Jistě, nejde o žádný kvalitativní ani stylový převrat, ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc mi připadá, že se “Asa” od svých předchůdců liší vlastně docela dost, aniž by jí to bylo ke škodě. Čím to je… pocitově bych tipnul snad trochu jinačí přístup ke kompozici, ale ruku do ohně za to nedám. Nevím, ale ono je to vlastně jedno. Důležité je, že Vratyas Vaykas přispěl do diskografie Falkenbach albem, které je prostě a jednoduše dobré.


Další názory:

Občas se mi zdá, že v hodnoceních jsem relativně často za toho kazišuka, který ničí redakční průměr, anebo naopak ten, kdo hodnotí výš než ostatní, ale tentokrát půjdu s davem a stejně jako kolega nade mnou i kolegové pode mnou udělím velmi pěkných 7,5 bodu. Ne, že by byla “Asa” nějakým extrémním zázrakem, ve své podstatě je to vlastně “jenom” docela příjemná deska… ale opravdu hodně příjemná. A navíc je přesně tohle to, co chci od Falkenbach slyšet a v co doufám, když si album tohoto projektu cpu do přehrávače. A navíc je ještě novinka a poznání záživnější než předchozí “Tiurida”, které jsem sice v dobové recenzi také dal slušných 7 bodů, ale s odstupem času bych šel aspoň o bod níže, jelikož se ta nahrávka hodně rychle oposlouchala a dnes už si na ni téměř nevzpomenu, kdežto u “Asa” cítím, že jde o počin, který si milerád pustím i za čas. Samozřejmě, v tvorbě Falkenbach se v žádném případě nejedná o nějaký převrat, Vratyas Vakyas více či méně pouze pracuje s tím, co už řekl v minulosti, jenže to pořád funguje a navíc je i přesto na “Asa” cítit oproti “Tiurida” alespoň lehký posun v tom, že je novinka o něco málo black metalovější… tedy, v rámci mezí, jelikož do čistého black metalu to má jistě stále hodně daleko, přesto se zde objeví několik pěkně ostřejších výjezdů jako ve “Wulfarweijd” nebo “Bronzen Embrace”, což album velice hezky oživuje. Dále se mi stejně jako ostatním strašně líbí “Eweroun”, ale rozhodně nepohrdnu ani takovou “Ufirstanan folk”, “I nattens stilta” nebo “Mijn laezt wourd”. Upřímně říkám, že po minulé nahrávce jsem to čekal spíš nudnější než zábavnější, ale v tomto ohledu mě “Asa” velmi příjemně překvapilo. Za mě určitě líbí.
H.

Po dvou letech tu máme opět nové album Falkenbach. Popravdě, když jsem předloni zjistil, že se s novou desku “TiuridaVratyas vrací k tvorbě, moc jsem na to tehdy nedal a nechal si desku proplout mezi prsty, ani ne tak proto, že tou dobou už nebyl folk metal na špici zájmu, ale spíš že jsem už ani moc nevsázel na to, že by mohlo jít o něco nového a bombastického, co by mě posadilo na prdel. Když ale oznámil letošní novinku, bylo jasné, že “Tiurida” není jen výstřelem do prázdna a Vratyas bere návrat Falkenbachu na vážnou notu, pročež jsem se rozhodl, že dám novému albu šanci, abych uzřel, co se za tu dobu změnilo a co zůstalo při starém. A krom toho i proto, že z viking metalové scény letos žádná pořádná deska ještě nevzešla. Nepřekvapivě jde stále o klasický Falkenbach. Postupy, zvuk, atmosféra – změnilo se máloco. Velmi mě ale potěšila rozmanitost novinky. Album obsahuje široké spektrum skladeb, jež se pohybuje od blackových vypalovaček jako “Bronzen Embrace” přes středně tempé klasiky typu “I nattens stilta” až k folkovým oslavám stylu ve stylu legendárního “Hávamál”, jenž má v tomto případě podobu v závěrečné písni “Ufirstanan folk”. “Asa” se poslouchá opravdu sama a jejích čtyřicet minut vám proteče ušima snad až nebezpečně rychle. Pokud bych měl vyzdvihnout pár nejoblíbenějších kusů, sáhnu asi po singlovce “Eweroun” a již zmíněné “Ufirstanan folk”, vyložně špatná však není žádná skladba. Vratyasovi se prostě povedla kvalitativně vyvážená a materiálem pestrá deska, která sice dle očekávání nepřináší nic nového, v dnešní záplavě sračkoidního folk metalu však potěší každého, kdo si pod pojmem folk metal představí něco víc než klávesovou smršť a sud medoviny.
Atreides

Desky Falkenbach nikdy nepatřily ke komplikovaným záležitostem, přesto si člověka dokážou obmotat kolem prstu na až překvapivě dlouhou dobu. Hudba, kterou komponuje jediná tvář projektu, Vratyas Vaykas, je vždy snadno rozpoznatelná, nikdy příliš neodbočí o zažitých Falkenbachovských tradic a přesto je vždy servírována tak trochu jinak. Nevím, jaký recept na to ten chlápek má, ale vždycky to fungovalo a funguje to i nyní na “Asa”. Folkověji laděné skladby střídají ty blackové, kterých je na novince požehnaně. Na tomhle projektu mě nejvíce bavily ty hitovky s čistým zpěvem hlavního aktéra, tudíž ani tady nepřekvapí, že jsem si nejvíc trio “Vaer stjernar vaerdan”, “Mijn laezt wourd” a “Ufirstanan folk”. Já myslím, že není třeba natahovat, revoluce se očekávaně nekoná, Vratyas Vaykas vydal další kvalitní porci skladeb, které rychle utečou a posluchačovy uši ušetří složitých matematických postupů. Kvůli tomu mi Falkenbach vždy imponoval a konstatuji, že “Asa” řadím do nadprůměru jeho diskografie.
Skvrn


Ereb Altor – Fire Meets Ice

Ereb Altor - Fire Meets Ice
Země: Švédsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 26.7.2013
Label: Cyclone Empire

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Ereb Altor, kteří jsou formálně vlastně jen vedlejším projektem několika členů doom metalových Isole (ačkoliv třeba já osobně mám radši hudbu Ereb Altor než Isole), se nikdy netajili tím, že prvotním podnětem ke vzniku téhle kapely bylo vzdát hold nesmrtelnému odkazu legendárních titánů Bathory. Pánové tak ale nechtěli učinit hraním coverů, nýbrž svou vlastní tvorbou, jež se ponese v duchu vikinského období Bathory. Stalo se a výsledkem byly dvě desky “By Honour” (2008) a “The End” (2010), z nichž zejména ta první jmenovaná je opravdu hodně povedená a osobně ji považuji za jeden z nejlepších tributů Bathory.

Následně si ovšem Ereb Altor sami (a zcela správně) uvědomili, že na tom nelze stavět donekonečna a se třetí deskou “Gastrike” se v loňském roce pohnuli spíše do black metalovějších vod, přestože onen viking metal zde byl stále patrný. Nicméně se ukázalo, že i v této poloze to Švédům slušelo a rozhodně to má smysl. Aktuální novinka “Fire Meets Ice” mi přijde, jako by se snažila propojit obě dosavadní tváře Ereb Altor. Rozhodně mi připadá o poznání méně agresivní a méně black metalová než “Gastrike”, jako by se svým vyzněním otáčela zpátky za odkazem Bathory, přesto tak nečiní natolik znatelným způsobem, jako tomu bylo na prvních dvou nahrávkách.

Přesto se ten duch Bathory – nebo lépe řečeno viking metalových desek z období raných 90. let – prolíná takřka celým “Fire Meets Ice” a u mnohých riffů si na Quorthonovu tvorbu nelze nevzpomenout, byť to zde samozřejmě není ani zdaleka v tak geniální podobě. Jen tu a tam vykouknou trochu black metalovější růžky, ale jak vidno, vůbec to není na škodu.

Pokud jste na tom stejně jako já a stále vás mrzí, že Bathory už je jen minulost, pak právě alba jako “Fire Meets Ice” jsou přesně pro vás a rozhodně byste si tento počin a muziku Ereb Altor obecně neměli nechat uniknout. Stejně tak je “Fire Meets Ice” deska jak dělaná pro ty, kteří mají po krk trendového viking metalu a chtějí hudbu, jíž lze věřit nos mezi očima.