Archiv štítku: viking metal

Ragnarök Festival 2012 (pátek)

Ragnarök Festival 2012
Datum: 13.4.2012
Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo)
Účinkující: A Forest of Stars, Agalloch, Heol Telwen, King of Asgard, Mistur, Rabenschrey, Varg, Voluspaa, Waldgeflüster

H.: Německý Ragnarök Festival každoročně láká vskutku zajímavou sestavou, přičemž v tomto ohledu nebyl výjimkou ani ročník letošní, jenž nabízel několik velice zajímavých jmen, na něž se určitě vyplatilo nějakou tu cestu zpoza české hranice vážit. Právě to byl důvod, proč jsme onu cestu nakonec s kolegou (a čtyřmi dalšími spolucestovali) vážili. Zlomek dojmů, jaké jsme si odsud přivezli, si můžete – máte-li zájem – přečíst v několika řádcích níže.

H.: Článek je díky své délce, kterou admin Blogu nezvládl zpracovat, rozdělen na dvě části – logicky první a druhý den. Páteční dění právě vychází, pokračování ze soboty můžete očekávat zítra – stylově v sobotu.

H.: Cesta do německého Lichtenfelsu, kde se Ragnarök Festival odehrává, se nám trochu protáhla, čemuž padly za oběť první tři skupiny úvodního dne a většina čtvrté. Než se však pustíme do rozboru samotných účinkujících, jistě nebude na škodu věnovat trochu prostoru tomu, jak to zde vůbec vypadalo…

H.: Ragnarök se odehrává v městské hale dvacetitisícového Lichtenfelsu. Jsou zde dvě pódia, jejichž umístění a systém je srovnatelný s českým Brutal Assaultem, čili obě jsou vedle sebe, přičemž na jednom se hraje a na druhém probíhá přestavba a zvučení následující kapely. Ve vestibulu haly byl umístěn oficiální merchandise všech vystupujících skupin, místo pro autogramiády a v letošním roce taktéž jedna norská specialitka, k níž se dostaneme hned vzápětí. Do samotného areálu festivalu patří rovněž venkovní parkoviště před vchodem do haly, které posloužilo jako umístění občerstvení (pravda, nějaké to pitivo bylo k dostání i přímo uvnitř, aby člověk nemusel v průběhu kapel běhat pryč) a také metal marketu, který byl vskutku výživný, že by v něm člověk z fleku rozfofroval tisíce Euro [i ty stovky, co jsme tam nechali my, bohatě stačily – Ježura].

H.: Vnitřní umístění obou pódií mělo tu výhodu, že úplně všechny kapely hrály za tmy s plnou podporou světel, mlhy a podobných atmosféře-libých věciček. Na hudebním festivalu je samozřejmě rovněž důležitý (ne-li nejdůležitější) zvuk, který – a za to si Němci zaslouží opravdu pochvalu – byl opravdu výborný u drtivé většiny skupin. Pokud byla nějaká nesrovnalost, vždy se během první skladby setu spravila, mnozí vystupující však měli křišťálový sound hned od počátku. V tomto ohledu snad nemám výtek, ani jsem jich nezaznamenal od nikoho okolo (snad jen u závěrečných Dordeduh si pár lidí stěžovalo na utopenou kytaru, dle mého názoru to ovšem stále bylo v normě oproti hlukovým koulím, jež jsou občas ke slyšení v našich zeměpisných šířkách).

H.: Výše zmiňovaná norská specialitka se týkala malého stánku (v uvozovkách – byl to vlastně jen prostý stolek) folk/viking/black metalového jednočlenného projektu Myrkgrav, který živě nevystupuje. Lars Jensen, mozek kapely, však na Ragnarök přijel jednak prezentovat své chystané druhé album (po celou dobu festivalu jela muzika pořád dokola z přítomného notebooku, na nějž byla napojena sluchátka, tudíž si člověk mohl volně poslouchat do sytosti, měl-li zájem), jednak doprodat poslední kusy svého dlouhohrajícího debutu “Trollskau, skrømt ok kølabrenning”, kterých měl podle svých vlastních slov už jen 50 a šetřil si je pro zvláštní příležitost, jíž se stal právě Ragnarök. Zakoupené CD (+ ještě sedmipalcový split s Voluspaa, jenž byl rovněž k dispozici) pak Lars zájemcům na místě ochotně podepisoval. Docela příjemná záležitost, jen co je pravda… že jsem ji bez váhání využil, to snad ani není třeba dodávat…

H.: Nyní už však k samotným vystupujícím. Jak bylo řečeno výše, s kolegou Ježurou jsme kvůli pozdějšímu příjezdu promeškali koncerty Švýcarů Abinchova, domácích Imperious a Velnias z USA. Jak jsme se ovšem dozvěděli za další dva dny po návratu do České republiky, Abinchova svůj set nakonec stejnak musela za 5 minut 12 zrušit ze zdravotních důvodů. První skupinou se tedy pro nás stává norský projekt Voluspaa (ano, ten samý projekt ze zmiňovaného splitka s Myrkgrav – svět je holt malé místo), z jehož vystoupení jsme ale bohužel viděli pouze závěrečnou skladbu, což mne obzvlášť mrzí, jelikož zrovna Voluspaa patřili k tomu nejzajímavějšímu z prvního dne. On byl pátek celkově takový odpočinkovější a byly zde pouze dvě formace, které jsme pod trestem smrti nesměli minout (pravda, jedna z nich byla tím hlavním důvodem, proč jsem se já osobně do Německa vůbec vydával), to hlavní nastalo až druhý den. Každopádně soudě dle té jedné písničky Voluspaa (šlo o “Hymne til våre udødelige forfedre” z prvního demosnímku “Volvenes spådom”), jednalo se o podařený set, a to i přes zjevnou opilost Freddyho Skogstada, hlavní postavy kapely.

Ježura: Z té jedné skladby skutečně nejdou vyvozovat jakkoli erudované závěry, ovšem pravdou zůstává, že až do dvou pátečních es byli právě Voluspaa tím nejzajímavějším a na rozdíl od drtivé většiny páteční sestavy mě skutečně navnadili k bližšímu průzkumu jejich tvorby.

H.: Následující King of Asgard ze Švédska předvedli jedno z nejpovedenějších vystoupení dne. Sice jim chvilku trvalo, než se pánové rozjeli, ale poté jejich čtyřicetiminutovka dostala opravdové grády a rozhodně se bylo na co dívat. Hlavní díl show si vzal na svá bedra zpěvák a kytarista Karl Beckmann, jenž celou kapelu znatelně táhnul kupředu a bez něj by to bylo o poznání slabší. Naopak kytarový kolega Lars Tängmark vypadal, jako kdyby si spletl pódium se zkušebnou a celý koncert odehrál v brýlích a kšiltovce (plus samozřejmě další oblečení, aby si někdo nemyslel), neudělal jediný krok a pohled věnoval pouze své kytaře. Přesto byl výsledek více než solidní. Co se týče setlistu, hrálo se samozřejmě především ze zatím jediné desky “Fi’mbulvintr”, ale padla i ukázka z chystané druhé nahrávky.

Ježura: King od Asgard, tedy další kapela, o které jsem do té doby neměl sebemenší ponětí, mě zprvu vůbec, ale vůbec nebavili. Na jejich značně agresivním kytarovém thrash-pagan metalu mi toho moc zajímavého nepřišlo, jenže člověk míní a King of Asgard mění. Čím více se jejich set blížil finiši, tím více se mi to líbilo a v samém závěru už jsem byl vyloženě spokojený, což je mnohem víc, než jsem od kapely s tak stupidním názvem kdy čekal.

H.: Přesně opačně než King of Asgard u mne dopadli další Heol Telwen. S keltským metalem z Francie mám prozatím dobré zkušenosti (viz třeba výborní Bran Barr, kteří na Ragnaröku zahráli vloni), avšak Heol Telwen působili velice rozpačitě. Pánové zjevně nebyli příliš sehraní, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného, což se v důsledku (vcelku logicky) neukázalo být příliš šťastným, a to dokonce do té míry, že jsem po chvíli s kolegou vypadli prošmejdit místní merchandise. Když jsme se ke konci setu Heol Telwen vrátili, kapela už působila, že se v mezičase trochu našla, přesto však zůstal dojem spíš horší.

Ježura: Z vystoupení Heol Telwen jsem si odnesl dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu to bylo občas dost slušné, na stranu druhou bylo takových momentů pomálu, takže celkový dojem znatelně pokulhává. V paměti mi však ulpěl výkon bubeníka, jehož práci byla skutečně radost sledovat. Nestává se každý den, že by mě bicí vysloveně nadchly, ale tady to bylo na velmi dobré cestě. I když Heol Telwen na Ragnaröku vážně nezahráli moc dobře, pořád mám tušení, že mají co nabídnout, takže jsem ochoten jim ještě šanci nebo dvě dát.

H.: Waldgeflüster se stejně jako všechny domácí formace těšili velké přízni německého publika, mně ovšem jejich black metal příliš zajímavý nepřišel. Což o to, rozhodně se zde objevovaly i velice nadějné pasáže, zároveň se však Waldgeflüster nevyvarovali i veskrze průměrných a podprůměrných momentů, pročež jejich set působil spíše polovičatě. Zvláště když ony podprůměrné momenty měly nebezpečně blízko německým pagan jódlovačkám, na něž místní publikum, celosvětově proslulé svým poněkud tupým vkusem, letí. Extrémně fousatý zpěvák sice vypadal cool, výkon celé kapely, která pařila seč mohla, byl rovněž sympatický, ale hudebně to bylo chvílemi opravdu děsné. Na druhou stranu, důkazem toho, že to jde i dobře, byla předposlední pomalá píseň (název vám bohužel neřeknu), jež byla naopak opravdu famózní.

Ježura: Kdyby těmhle muzikantům někdo vysvětlil, že roubovat na ty výborné atmosféricky black metalové pasáže naprosto uchcané melodie, které mohou najít odezvu jen v řadách emo puberťaček nebo obyčejných Němců, kteří jsou schopni zpracovat kdejaký hudební odpad, mohlo to být skvělé. Nikdo tak ale zjevně neučinil, a tak se s výjimkou poslední skladby a těch pomístně rozesetých špičkových momentů jednalo o cosi, co lze asi nejlépe popsat imaginární škatulkou atmosférický emo-black metal. Většinu setu jsem buď proklimbal nebo se snažil potlačit dávivý reflex. Toho nevyužitého potenciálu je vážně škoda…

H.: Norští Mistur ve mně zanechali dojem takový trochu… nijaký. Sice to byl vcelku solidní koncert, ale příliš vzpomínek na něj mi v hlavě neutkvělo, ať už co do té pozitivní či do té negativní stránky, což tedy svědčí spíše o průměru. Víc k tomu asi nemám co dodat, protože si toho díky svým sklonům ke skleróze víc nepamatuji.

Ježura: Na Mistur jsem se docela těšil, i když jsem vlastně neměl ponětí, co od nich čekat. A nakonec to nebylo vůbec špatné. Problém je, že si z toho pamatuji přibližně stejně, jako H., tedy skoro nic. Počkat, něco přeci jen. Celou dobu jsem trpěl neodbytným dojmem, že Mistur nemají moc dobře nazvučeno. H. se mě sice snažil přesvědčit o opaku a že je to samotnou hudbou [upřímně si nepamatuju, že bych něco takové tvrdil – H.], ale čert ho vem. Pořád mám za to, že Mistur hrají solidní muziku, kterou určitě podrobím bližšímu průzkumu – byť ve studiové podobě.

H.: Oproti tomu z Rabenschrey mám těch vzpomínek víc, než by bylo zdrávo. Že má německé publikum slabost pro kdejaký kýč, to není a nikdy nebylo žádné tajemství, avšak tahle kapela, to už bylo učiněné peklo. Až doposud jsem o nich neslyšel, ale podle popisu z Wikipedie (německý středověký metal) jsem očekával, že to nic zrovna uměleckého nebude, ale že to bude až takhle hrozné… s prominutím, ale hudební produkce Rabenschrey byla totální, ale opravdu totální apokalyptická sračka, ze které se soudnému člověku chtělo zvracet – takové jódlování s kytarou. Němci na to však pařili jak diví, až jsem musel kroutit hlavou. Pokud se na to podíváme z druhého úhlu pohledu, i přes značně odpudivou muziku se musí Rabenschrey nechat, že si evidentně byli vědomi toho, jak to zahrát, aby to Němcům chutnalo, a že věděli, jak si udržet kotel ve varu. Musím se ale přiznat, že bych zase lhal, kdybych tvrdil, že nejsem rád, že jsem Rabenschrey viděl živě, jelikož k podobné kravině se jen tak zase nedostanu (zjevně to není náhoda, že metr za hranicemi Německa po téhle skupině neštěkne ani pes), ale dobré to věru nebylo.

Ježura: Důkladně odrazen zvuky, které se linuly z reproduktorů, jsem se odvážil nahlédnout na pódium pouze ze strany a to mi úplně stačilo. Kytarista, který jako by z oka vypadl Jokerovi z posledního “Batmana”, zpěvák působící dojmem hybrida mezi zpěvákem švédské Katatonie a Penguinem (tedy antagonistou ze staršího netopýřího trháku), plus muzika, ze které mi bylo na blití, to je skutečně vražená kombinace. Právě tohle byl jeden z nezpochybnitelných důkazů obskurního německého vkusu. Jak vidno, Němci se nevyžívají jen v sexuálních úchylkách, když byli schopni svým nadšením takřka nadzvednout střechu haly…

H.: Opravdu zajímavé to začalo být až chvíli před desátou večerní, kdy se oproti předchozím Rabenschrey citelně přehodila stylová i náladová výhybka, jelikož na programu byl zámořský atmosférický klenot Agalloch. Skupina hrála především z posledních dvou desek “Ashes Against the Grain” a “Marrow of the Spirit”, a přestože se jedná převážně o delší skladby, které stojí především na silné gradující atmosféře a spoustě malých detailů, Agalloch dokázali kouzlo své hudby přenést na pódium. Nebylo to ani tak z důvodu husté umělé mlhy, ani na začátku rituálně zapáleného kadidla (ačkoliv obojí jistě udělalo své, o tom netřeba pochybovat), ale díky neskutečně soustředěnému výkonu hudebníků, kteří svou muziku opravdu prožívali a dokázali jí vtisknout tu správnou tvář i v Lichtenfelsu. Dojem z jinak opravdu výtečného koncertu kazilo pouze stupidní publikum, nad nímž jsem v tomto případě opravdu kroutil hlavou – ať se každý baví jak chce, nic proti tomu, ale rozjíždět moshpit na muziku, jakou hrají Agalloch, mi prostě přijde jako něco naprosto hovadského. Samotná kapela však zaslouží plný počet bodů, o tom žádná.

Ježura: Bohudík, po ultradebilních Rabenschrey přišel čas na necelou hodinku inteligentní muziky. Agalloch jsem toužil vidět už dlouho a sotva jsem si mohl přát lepší premiéru, než jaké se mi dostalo v lichtenfelské městské hale. Už samotný začátek a takřka obřadní pálení kadidla (nebo nějaké obdobné vonné substance) naznačily, že živé vystoupení nezůstane atmosféričnu, jaké Agalloch páchají na deskách, nic dlužno. A vskutku – jakkoli se mi to zdálo nereálné, Agalloch celé to kouzlo dovedli převést na velké pódium velmi sugestivně. Nemalou měrou tomu přispěl výjimečně zdařilý zvuk a úchvatnému zážitku tak nebránilo zhola nic. Tedy, něco přeci jen – jediným rušivým elementem byla ta samá ožralá hovada, která již zmínil H. – mor na ně! Když ale pominu tenhle detail, celé vystoupení Agalloch bylo úžasným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.

H.: Varg to měli spočítané předem, i kdyby čistě náhodou zahráli ten nejlepší set svého života, protože zde vystupovali jako záskok za odpadnuvší Borknagar. Že to Norové zrušili… čert to vem, ačkoliv i to člověka naštve, ale zvolit jako náhradu jejich vizionářské hudby německý zpocený pivní (samozvaně pagan) metal, to je další věc, kterou mi prostě hlava nebere a upřímně to považuji za snad jediný přešlap ze strany pořadatelů, který se v rámci celého letošního Ragnaröku objevil. Ale stalo se a namísto Borknagar se na pódiu objevila parta červených počmáranců, kteří předvedli vesměs úplně to stejné jako vždycky, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od jejich českých setů z jejich muziky domácí publikum neuvěřitelně šílelo, což krásně korespondovalo s tím, že v kempu i v areálu byla právě trička Varg nejfrekventovanější. Upřímně by mne zajímalo, jakou měl letošní Ragnarök návštěvnost a jaká by ta návštěvnost byla, kdyby místo Varg hráli původně avizovaní Borknagar. Ale to asi nemá cenu řešit, tudíž zpátky k samotnému setu – ten mi (kromě výše zmíněných faktů) nepřišel ničím zajímavý, na čemž nic nezměnila ani klasická ohňová show.

Ježura: Jakkoli Varg nemám rád, tak tentokrát jsem byl vyloženě naštvaný. Skutečnost, že právě tahle banda počmáraných jelimanů vystřídala na postu headlinera norské progresivce Borknagar, jejichž účast mě přemluvila k nákupu lístku, mi vážně hnula žlučí nehorázným způsobem, takže jsem snad celý jejich set protrpěl u hrazení druhého pódia a v očekávání A Forest of Stars, kteří měli zahrát vzápětí. Jediným zmíněníhodným zpestřením tak zůstala neznámá banda, která dlouho a nahlas vyvolávala Borknagar (asi na truc tomu fiasku, jaké se vyklubalo z jejich náhrady) a potom také jakási slečna, která, zjevně unešená produkcí Varg, předváděla na volném place před druhým pódiem vskutku působivé taneční kreace…

H.: Zakončit první den dostal za úkol britský gentlemanský klub A Forest of Stars, což je právě ta skupina, kvůli níž jsem se do Lichtenfelsu vydal. Přiznám se, že jsem čekal opravdu velké věci, neboť nadpozemská hudební produkce tohoto sedmičlenného tělesa se k tomu přímo vybízí, přesto samotné vystoupení dalece předčilo veškerá má očekávání, a to do té míry, že jsem zcela vážně ochoten vám tu na místě odpřísáhnout, že to byl ten nejpůsobivější koncert, na jakém jsem kdy měl tu čest být. A Forest of Stars se totiž dokázali neskutečnou intenzitou, s jakou svou hudbu podali živě, dostat na úroveň ohromné impozantnosti svých desek, což je vskutku obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouhé a jak složité kompozice mají.

Muzika zněla z pódia naprosto totožně jako z desky, ale přece jinak, což si člověk uvědomil na takových detailech, že The Gentleman si například obohacoval klávesové linky, některé vokály byly mírně pozměněny… každopádně neuvěřitelně famózní výkon podal zpěvák Mister Curse – zcela upřímně vám řeknu, že nic podobného jsem v životě neviděl. Nejenže sám vypadal jako naprostý ďábel, ale ten vokál doslova tahal až ze samotného pekla – ještě mnohem více dechberoucí než na albech. Z toho, jak předvedl třeba poklidnou pasáž “Even the sun’s afraid to rise around here”“God”, postavenou čistě na jeho hlasu, doteď mrazí v zádech a naskakuje husí kůže. Kromě toho se za celou skoro hodinu téměř nepohnul (jednou (!) zvednul ruku) a do mikrofonu řekl všeho všudy tři věty, a to až v samotném závěru před přídavkem a po něm (přičemž dvě věty z toho byly prosté “Thank you”, ta třetí už byla složitější – celá tři slova), bylo to o tisíc koňských délek působivější než všichni zpěváci, kteří potřebují stokrát za písničku někoho hecovat, dohromady. Když se totiž opřel do mikrofonu, byl to doslova maniakální přednes. Mohl bych tu na vás ještě vychrlit celý setlist (kromě zmiňované “God” ještě třeba “Male”, “Female” nebo “Summertide’s Approach” atd.), ale bylo by to zbytečné, jelikož zde se není o čem bavit – A Forest of Stars je skupina asi tak o deset levelů výše než cokoliv jiného, umění po všech stránkách a každým coulem, a svou genialitu dokázali i naživo.

Ježura: Páteční program uzavírající A Forest of Stars byli hlavním lákadlem naší šestičlenné výpravy a já, i když jsem to s tím očekáváním zase tak nepřeháněl, jsem nakonec také div nezačal samou nedočkavostí poskakovat na místě. A tenhle ostrovní septet se mi odvděčil měrou vrchovatou. Mix působivé stylizace a ještě mnohem působivější hudby totiž naprosto triumfoval. Naprosto fantastický zvuk, který mi přišel snad ještě lepší než z desky, dal vyniknout všemu, co dělá A Forest of Stars tak výjimečným tělesem, a to v několikanásobně intenzivnější podobě. Bylo to hypnotické a zároveň strhující. O mikrofon se opírající zpěvák působil dojmem bestie v lidském těle, a i když za celý koncert promluvil sotva pár slov, všechny přítomné si zcela podrobil. Takhle nějak to musí vypadat, když k někomu promlouvá ďábel – ve vší své zlověstnosti i dokonalé eleganci. Čert vem, že během přídavku vypověděla službu jedna z kytar a že nebylo slyšet kratičký příspěvek jistého obskurního hudebního nástroje kdesi uprostřed setu. Na kutě jsme toho večera všichni odcházeli takřka v transu…


Borknagar – Urd

Borknagar - Urd
Země: Norsko
Žánr: progressive viking / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Epochalypse
02. Roots
03. The Beauty of Dead Cities
04. The Earthling
05. The Plains of Memories
06. Mount Regenty
07. Frostrite
08. The Winter Elipse
09. In a Deeper World

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není až tak moc kapel, ke kterým bych choval vztah, ale Borknagar do tohoto elitního klubu určitě patří. Od okamžiku, kdy jsem poprvé odkryl závoj jejich vizionářské hudby, mě nikdy nepřestali fascinovat, a to dokonce i v případech, kdy jsem do některého z jejich děl nebyl s to proniknout. Když se tedy jednoho krásného dne začaly šířit zvěsti o novém albu, zaplesal jsem radostí. Radost a očekávání se však ještě znásobily, když vyšlo najevo, že se do sestavy Borknagar vrací a Vintersorga za mikrofonem doplní ICS Vortex, tedy muž, který mě svým nadpozemským vokálem uhranul na albu “Quintessence”. Podmínky se tedy sešly vynikají a album “Urd” se nakonec stalo realitou v březnu letošího roku. Necelý měsíc poté je načase ujasnit si, jak to nakonec dopadlo…

Mohl bych si to ulehčit a na férovku tu prohlásit, že to dopadlo fantasticky, ale nebudu líný a zkusím to trochu rozvést. Koneckonců, když jsem si “Urd” pustil poprvé, nebyl jsem z toho úplně na větvi. Moje chorá a předsudky zatížená mysl totiž asi čekala “Epic” v2.0 či co, a proto mi chvíli trvalo, než jsem docenil delikátnost materiálu, který nám kapela na “Urd” naservírovala. Jádro pudla spočívá ve skutečnosti, že snad až na jednu dvě výjimky album buď neobsahuje vyloženě do očí bijící, epické, nebesky klenuté a zástavy srdce působící pasáže jako právě “Epic”, anebo je umí velmi obratně maskovat. Prostě žádné velké “in your face”. Jenže když člověk poslouchá “Urd” déle, najednou zjistí, že je kouzlo alba ukryto právě v těch instrumentálních hrátkách, které zprvu působily trochu nemastně, a ve vokálních linkách, které místy nutily přemýšlet, jestli by to nešlo udělat trochu jinak, bezprostředněji, chytlavěji. Kdepak, vážení, ruce pryč a nic neměnit, protože tohle je promyšlené do posledního detailu a funguje to perfektně! Album totiž sice působí poněkud umírněným a rozvážným dojmem, ale i v rámci téhle domnělé umírněnosti nabízí neuvěřitelně silné skladby, plné vynikající instrumentální práce a brilantních nápadů. To vše s typickým rukopisem Borknagar, ovšem bez nejmenšího stínu vykrádání sebe sama, což je dvojnásob chvályhodné s přihlédnutím k tak bohaté historii, jakou se mohou chlubit právě Borknagar.

Zmiňované skladatelské mistrovství se projevuje pochopitelně skrze nástroje, a proto si zaslouží kapku podrobnější rozbor. Tak třeba kytary. Party, které mají na svědomí pánové Brun a Ryland, jsou postaveny navýsost rafinovaně a nechávají posluchače v neustálém napětí, jakým směrem se vlastně vyvinou. I když to občas vypadá, že vyzní do ztracena, nakonec pokaždé uzemní nebo alespoň potěší v drtivé většině naprosto luxusním obratem, přesně jak je pro Borknagar typické. Pravda, zdaleka ne všude je přehršel nějakých kytarových krkolomností, jenže ani tady nemám výhrad, neboť klidné (a nabízí se i velmi nepřesný přívlastek monotónní) pasáže nebo rovnou celé skladby jsou buď ozvláštněny uchu lahodícím sólem, nějakým tím určujícím riffem, nebo jsou ve své umírněnosti skvělé samy o sobě. Zpravidla to bývá mix několika těchto možností. A jestli máte dojem, že tahle recenze doposud zavání nekritickým obdivem, nejste daleko od pravdy…

Nic než obdiv nezaslouží ani ostatní nástroje. Za zmínku stojí rozhodně bicí, které ještě před svým odchodem stihl nahrát Američan David Kinkade, a je to vskutku labutí píseň, na kterou může být právem hrdý. Rovněž práce kláves a nesnese kritiku a tvoří tak další z perfektně zapadajících dílků téhle post-blackové skládačky. A k dobře složené skládačce album nepřirovnávám náhodou. Celý materiál totiž působí neuvěřitelně organicky, jednotlivé fragmenty na sebe naprosto přirozeně navazují, navzájem se rozvíjejí a dohromady tvoří velmi komplexní a perfektně vyvážené dílo. V dokonalé harmonii se zbytkem pak fungují i vokály. Vortexovo angažmá se totiž ukázalo být trefou do černého, protože to, co na “Urd” předvádí, je přímo dechberoucí. Vintersorg sice také odvádí skvělou práci, ovšem na takové orgastické momenty, jako je třeba počátek “The Beauty of Dead Cities”, se prostě chytit nemůže, ani kdyby se stavěl na hlavu. Oba pěvci však fungují ve vzájemné symbióze a jeden druhého vkusně doplňují. Dva rozdílné čisté vokály navíc albu dodávají na přitažlivosti a lepší výsledek, než jakého se v tomto poli Borknagar dobrali, si lze představit jen stěží.

Před vydáním “Urd” se muzikanti nechali několikrát slyšet, že se tahle deska bude moci pochlubit naprosto nekompromisním zvukem, protože tentokrát se prostě na žádné kompromisy nehraje. K těmto prohlášením jsem choval přirozenou skepsi, jak už tak tak v podobných případech bývá, ovšem už první protočení alba mě nenechalo na pochybách, že nešlo o žádné plané řeči. Zvuk “Urd” je totiž naprosto fenomenální a dokonce se nestydím říci strhující, jakkoli se tento přívlastek ke zvuku prakticky nedá vztáhnout. Nějak mi scházejí slova pro bližší popis, ale přísahám vám, že se jedná o zvukový orgasmus, který sotva hledá konkurenci. Abyste však alespoň přibližně tušili, styl nazvučení je velmi podobný tomu z předchozího alba “Universal”, vlastním provedením je však o nějaký ten světelný rok dál. To už se ale opakuji, takže to nebudu dál rozmazávat a odkážu vás na vlastní zkušenost, která je koneckonců výstižnější než jakákoli slova…

Všechny tyto klady nabírají tvar v podobě jednotlivých skladeb a já bych rád upozornil na některé kousky, které na mně zanechaly největší dojem. A ať se snažím sebevíce, až na dvě výjimky, o kterých pohovořím níže, jsou to všechny. První uvolněná skladba “Roots” naprosto uzemňuje svým závěrem, který svým vokálem zcela opanuje již glorifikovaný ICS Vortex. V plynulé návaznosti na závěr “Roots” přichází asi nejvzletnější moment celého alba – už vzpomenutý rozjezd “The Beauty of Dead Cities”, který mi pokaždé navodí husí kůži. Zbytek skladby však sází na úplně jinou kartu a boduje velmi atypickou melodikou, která dává vzpomenout na léta sedmdesátá. Netuším jak, ale funguje to.

Borknagar

Následující “The Earthling” je dokonalou demonstrací Vintersorgova hlasového potenciálu a také jedna z mála skladeb, kde dostává dostatek prostoru také growling. Obojí je skvělé. Skvělý riff ve střední pasáži a samotný závěr vše jen podtrhují. “The Plains of Memories” je zamyšlená instrumentálka, do které někoho napadlo zakomponovat smyčcový part a opět to dopadlo výborně. Dokonalým kontrastem je šestka “Mount Regency”, která si nárokuje titul nejostřejší a nejmasivnější skladby alba, dokazuje, že Borknagar rozhodně nevyměkli a umí se do toho opřít jako zamlada. “Frostrite”, tedy druhá skladba, uvolněná před vydáním alba, mi připadá, jako by vypadla z Vortexovy sólové desky. Skoro bych se vsadil, kdo tu dával dohromady melodie vokálu. Nic to ale nemění na tom, že je to další z řady výborných skladeb, kterými “Urd” oplývá. A konečně “The Winter Eclipse”, která je skvělá tak nějak sama o sobě…

Blížíme se do finále a já zatím jenom chválím, takže to vypadá, že na “Urd” snad ani není co zkritizovat. Jestli si ale vzpomínáte, v předchozím odstavci jsem si na později odložil dvě skladby a právě ty jsou tím jediným, co mi na “Urd” úplně nesedí. Jde o první “Epochalypse” (což je shodou okolností nádherná slovní hříčka) a poslední “In a Deeper World” a vlastně ani nevím, co je na nich špatně. Možná mi chybí nějaký jasný vrchol nebo nosný motiv, protože je neoddiskutovatelné, že ani jedna ze skladeb nepostrádá výborné momenty. Stejně tak je ale možné, že je všechno v pořádku a na vině je nějaký opačně zatočený mozkový závit v mojí hlavě, vážně nevím. Ať tak či onak, i poněkud slabší skladby z dílny Borknagar svými kvalitami vyloženě zesměšňují klidně veškerou tvorbu nejrůznějších jiných kapel, takže tyhle výtky jsou velice relativní a je nutno na to brát ohled – obzvlášť když zbytek alba tvoří sedm klenotů…

Teď už je to definitivní. Borknagar vstoupili do roku 2012 v neuvěřitelně silné sestavě, která nahrála neméně silnou desku. “Urd” se honosí fenomenálním zvukem, fantastickými vokály a instrumentální stránkou, za niž by jiní ochotně platili duší. Devátá deska v pořadí v sobě snoubí něco ze svého předchůdce, něco ze vzpomínaného alba “Epic”, ale nemá zapotřebí cokoli recyklovat. Je důkazem nezměrného tvůrčího potenciálu, který se skrývá za jmény Øystein Garnes Brun, Jens F. Ryland a dalšími hudebníky, kteří dělají Borknagar tím, čím jsou. Je důkazem bravury, s jakou je možné podstupovat evoluci po dlouhých šestnáct let, aniž by výsledek ztratil cokoli ze své finesy. Uctivě smekám pokrývku hlavy, neboť pánové nejenže nezklamali – oni mě totiž zase jednou uchvátili a pouhopouhé dvě ne zcela dokonalé skladby na tom nemohou pranic změnit…


Další názory:

Borknagar vždy platili za skupinu, jejíž hudba je prostě skvělá, kvalitativně na výši, s myšlenkou a s nenapodobitelnou atmosférou… a soudě čistě dle “Urd”, minulý čas na místě není ani v nejmenším, jelikož to platí stále. Ono se o tom ani nemá cenu nějak zdlouhavě vybavovat, jelikož po tom, co je u Borknagar samozřejmým standardem, většina ostatních kapel jen z obrovské dálky závistivě pokukuje. Rád bych ovšem zdůraznil, že v případě “Urd” se nejedná o vysokou známku z povinnosti či z pouhé úcty k autorům desky, nýbrž o zcela zasloužené hodnocení, jak dokazují v podstatě všechny skladby na nahrávce. Jedná se totiž o kolekci vpravdě vyváženou, kde žádná kompozice není přebytečná nebo navíc, naopak všechny mají své pevně dané místo a svůj smysl. Je pravda, že některé momenty možná v paměti utkví o něco více – třeba začátek “The Beauty of Dead Cities”, závěr “The Earthling” nebo některá výtečná kytarová sóla (viz například “The Winter Eclipse”) -, ale to už je spíše otázka osobních preferencí. Ve skutečnosti mě vlastně ani nenapadá, co by šlo “Urd” vytknout… Jediné, co dost dobře nechápu, je, proč spousta lidí stále vehementně cpe Borknagar do black metalové škatulky, když s ní nemají nic společného už dlouhé roky (vždyť čistý black metal to byl snad jen na debutu “Borknagar”, tj. v roce 1996), čili aby nedošlo k mýlce – na “Urd” vás nečeká nic jiného než úžasná progresivní muzika od lidí, kteří již dávno jakékoliv žánrové hranice hodili za hlavu.
H.

Borknagar

Na norskou partu Borknagar jsem slyšel dost chvály, ale doteď jsem se nedostal k poslechu. Až tedy k nejnovější desce “Urd”. Ta nabízí pestrý mix zajímavých hudebních motivů a skvělých vokálních výkonů v celkové délce téměř jedné celé hodiny. Obávám se, že jsem album nestihl naposlouchat dostatečněkrát na to, abych doopravdy pronikl do všech aspektů jeho krásy. Album na jedno puštění, po kterém máte jasno, to zřejmě není. Nicméně i můj lehce povrchní a detaily málo zkoumající dojem je dostatečně dobrý na to, abych neváhal udělit známku osm. Z postupujícím časem a opakovanými poslechy by možná hodnocení mohlo ještě o něco vzrůst.
Ellrohir


Einherjer – Norrøn

Einherjer - Norrøn
Země: Norsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 9.9.2011
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Norrøn kraft
02. Naglfar
03. Alu alu laukar [Ym:stammen cover]
04. Varden brenne
05. Atter på malmtings blodige voll
06. Balladen om bifrost

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Einherjer patří poprávu mezi průkopníky viking metalu, kteří v polovině 90. let pomáhali společně s několika dalšími tento styl utvářet a dávat mu jeho tvář (přičemž všichni s největší pravděpodobností samozřejmě vycházeli z kořenů, které zasadil svými nesmrtelnými deskami Quorthon z období 1988-1991). Už jen z tohoto historického nástinu bude nejspíš každému jasné, že v případě těchto Norů nebudeme mít co dočinění s trendovou podobou viking metalu (která se snad ani viking metalem nazývat nedá, ale dejme tomu…), nýbrž s jeho prapůvodní podstatou.

Kariéra Einherjer je (snad až na jednu slabší výjimku v podobě “Odin Owns Ye All” z roku 1998) lemována samými kvalitními počiny, jenže v roce 2004 se nad nimi zavřela voda a tři ze čtyř tehdejších členů založili stylově velice odlišné (thrash metal) uskupení Battered. O čtyři léta později však nastal obrat o 180° a Einherjer opět povstali, aby všem pseudo-Vikingům ukázali, jak se to má hrát, a aby všem fanouškům, kteří si je ještě pamatují z dřívějších dob, opět potvrdili, že na samotnou špičku svého žánru jednoznačně patří. Palčivou otázkou zůstává, jestli se jim to s comebackovým počinem “Norrøn” – s nímž si dali docela na čas, když vychází až tři roky po samotném návratu – povedlo. Tak si ji pojďme zodpovědět…

Nebudu vás dlouho napínat – podle mého názoru se Einherjer“Norrøn” opravdu povedlo stvořit nahrávku, která na dřívější období a na všechny jejich desky, které jsou (nebo by přinejmenším měly být) ve všech učebnicích viking metalu, navazuje více než důstojně. Možná mi trochu kalí úsudek fakt, že Einherjer je kapela, kterou mám opravdu hodně rád a kterou poslouchám už relativně dlouho (poprvé jsem se k nim dostal okolo vydání “Norwegian Native Art”, což je dobrých 11 roků zpátky), a rozhodně také nezastírám fakt, že jsem v obnovu jejich činnosti v letech ticha pořád doufal, ale nemůžu si pomoct – ať se na “Norrøn” dívám z jakéhokoliv úhlu, vždy mi vychází album mimořádných kvalit.

Především oceňuji to, že “Norrøn” není pouhou kopií starých alb, která by se snažila těžit jenom a pouze z jejich odkazu. Na novince je cítit znatelný progres, avšak provedený nenásilně a s citem. Důkazem může být například na poměry kapely velice se vymykající “Alu alu laukar”, jež se i přes svou netradičnost do kontextu nahrávky i celé tvorby Einherjer stále hodí. Více než kdykoliv v minulosti je taktéž mnohem více cítit hojné využití sborů. Skupina je však necpe bezhlavě všude, jsou spíše vkusně využity k umocnění atmosféry a gradaci skladeb, což se povedlo na výbornou. A musím říct, že mě velice překvapila ještě jedna věc, a to vyloženě hard rocková a heavy metalová kytarová sóla v některých písních. A i když to možná bude znít trochu divné, i tohle Einherjer vyšlo a rozhodně se nejedná o nic rušivého, naopak to “Norrøn” hezky oživuje.

Úvod desky obstarává skoro-titulní věc “Norrøn kraft”, která je jednoznačně nejdelším kouskem nahrávky (bez pár vteřinek rovných 13 minut). Song se rozjíždí přibližně půlminutovým, vcelku epickým intrem, následující sloky nejednou podle jednoho mustru, ale střídají se ve dvou různých polohách – jakési řekněme plíživé a o něco klasičtější s kytarovým zápřahem. V tomto duchu – samozřejmě se střídáním refrénů a také mírnými obměnami či mosty – pokračuje následujících několik minut, ale pokud by vás napadlo něco o nudě, tak ta se, mrcha jedna, tak nějak nedostavuje; píseň díky tomuto přístupu spíše příjemně graduje. Zlom přichází až po sedmi minutách s pomalou a téměř bezkytarovou pasáží, jež se po několika dalších minutách přehoupne do výtečné akustického kousku a následného fantastického závěru. Z toho všeho nám vyplývá, že Einherjer plochu třinácti minut nevyužívají k zběsilým manévrům, díky nimž by píseň skončila úplně jinak než začala, spíš pečlivě budují, gradují song a napínají posluchače. A že se jim to ale daří!

Jak již bylo řečeno, následující položky nejsou zdaleka tak dlouhé (druhá nejdelší “Atter på malmtings blodige voll” má lehce přes osm minut, čili skoro o pět minut méně), takže lze očekávat trochu odlišný přístup. Druhá “Naglfar” se zvuky mořských vln na svém konci i začátku se nese relativně v mantinelech starší tvorby, takže nejde o nic špatného. Další “Alu alu laukar” jsem na začátku zmiňoval jako pro Einherjer docela netradiční kus, což stále trvá. Song zaujme hodně výraznou rytmickou linkou (která je sice docela jednoduchá, ale rozhodně má své nesporné kouzlo) a vícehlasem v refrénu. Ve “Varden brenne” vystrkují růžky ony výrazné sbory, jež se starají o patřičnou náladu, ale jinak píseň působí až příjemně staromilsky a dřevně, což mám já osobně rád. Jinak mi přijde, že Grimarův krákorák je ve “Varden brenne” oproti ostatním songům o dost víc vyzdvižený v mixu dopředu (zvláště v refrénu a při poslechu na sluchátkách je to cítit), ale to byl nejspíš záměr, Dále tato skladba nabízí vyloženě hard rockové kytarové sólo, jak jsem zmiňoval výše. Samozřejmě není jediné (jedno krátké se objevuje třeba i v “Norrøn kraft”), ale právě ve “Varden brenne” je nejdelší a nejvýraznější.

“Atter på malmtings blodige voll” má sice trochu nemastný, neslaný začátek, ale není to nic hrozného. Jak se však písnička rozjede, jedná se opět o záležitost, která lahodí sluchu. Zaujme především svou pestrostí a střídáním nálad. Song balancuje od nášupových sypaček (jediné na desce – tohle přece jenom nikdy nebyla doména kapely), přes klasické Einherjerovské pasáže až ke klidnějším momentům. Závěr se nese ve znamení akustické kytary, což připraví půdu pro šestou a poslední kompozici “Balladen om bifrost”, která se – jak už její název, byť je v norštině, napovídá – ponese v pomalejším baladickém duchu, což znalcům Einherjer jistě připomene debut “Dragons of the North” z roku 1996, který rovněž končil úžasnou baladou “Ballad of the Swords”. “Balladen om bifrost” má vcelku podobnou pozici, ale není tak sugestivní, přesto má svůj nesporný půvab. Pomalé akustické pasáže přímo srší severskou zasmušilostí, která vždy graduje povedeným refrénem, v němž nastupují i elektrické kytary.

Einherjer

To bychom měli probrané změny od minula i celý tracklist, takže nám zbývá ještě jedna důležitá věc – celkový dojem z “Norrøn”. Z textu už asi vyplynulo, že ten je – alespoň z mého pohledu dlouholetého příznivce Einherjer – velice příznivý. Album mě opravdu chytlo hned na první poslech – poprvé jsem si ho pouštěl asi ve tři hodiny ráno, kdy za okny zrovna zuřila bouřka, což skvělému úvodnímu dojmu velice napomohlo. Avšak i po velikém množství poslechů (a za různého počasí) mě “Norrøn” stále opravdu baví a opravdu si to užívám. Jen bych rád na závěr upozornil ještě na jednu věc – “Norrøn” je opravdu nutné poslouchat jako desku, čili v kuse a od začátku do konce, protože jedině v této podobě má tu pravou sílu a působí tak, jak má působit. Má svou pevně danou strukturu i gradaci, která se při pouštění náhodných válů na YouTube rozsype jako domeček karet v prudkém vichru. Takže, poslouchat jen kompletně jako desku a odměnou vám bude opravdu výtečný poslech.


Demonaz – March of the Norse

Demonaz - March of the Norse
Země: Norsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 1.4.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Northern Hymn
02. All Blackened Sky
03. March of the Norse
04. A Son of the Sword
05. Where Gods Once Rode
06. Under the Great Fires
07. Over the Mountains
08. Ode To Battle
09. Legends of Fire and Ice

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

V současnosti se považuje za obecně uznávaný fakt, že heavy metal vznikl někdy na pomezí 60. a 70. let převážně na území Velké Británie. Po poslechu Demonazova sólového debutu se mi ale začíná vkrádat na mysl lehce kacířská myšlenka. Jsem totiž čím dál tím víc přesvědčen, že se původ heavy metalu datuje někam do Norska desátého století a Demonaz jej prezentuje v podobě takřka nezměněné. Říkáte si, že pojmy heavy metal, Norsko a prominentní postava black metalové scény nejdou moc dohromady? Čtěte dál a možná svůj názor poupravíte…

Mám-li být upřímný, když jsem poprvé zaslechl o tom, co se chystá v páně Demonazově kuchyni, byl jsem lehce vyděšen. Děs se ale záhy proměnil v nenasytná očekávání, protože zveřejněné promonahrávky přinesly něco, co si s Demonazovými domovskými Immortal nemohl splést skutečně nikdo. Přes veškeré syntetizéry si ale hudba uchovala specifickou mrazivou atmosféru tak typickou pro výše zmíněnou smečku neznabohů. Jak diametrální odlišnost, tak lehké společné rysy ve mně probudily očekávání, jaké jsem naposled zakusil před více než rokem. Jakmile jsem se ale do desky poprvé pustil, následovala studená sprcha. Místo náladových syntetizérů kytary, místo něčeho naprosto neortodoxního “pouhý” metal. Moje zklamání z nenaplněných očekávání bylo tak mocné, že na dlouhou dobu spolehlivě udusilo všechno, čím mě mohlo album “March of the Norse” oslovit. Zpětně si však žehnám za osvícené rozhodnutí dopřát desce čtvrtou šanci. V opačném případě bych totiž přišel o mnohé…

Zprvu jsem albu nejvíce vyčítal, že od sebe jednotlivé skladby takřka nelze odlišit, není se u nich čeho chytit, znějí všechny stejně. Po úporném a blahodárném poslechu je ale vše zapomenuto. Je sice pravda, že rozhodně nelze očekávat nepřeberné variace skladatelských postupů nebo muzikálních archetypů, ale ve výsledku to není vůbec na škodu, ba naopak. Když nepočítám dvě krátké atmosférické vložky a bonusovou “Dying Sun”, na albu je sedm písní. Záměrně se vyhýbám použití termínu “skladba”, protože jde skutečně o klasicky vystavěné a strukturované počiny sloka – refrén – sloka – sólo, takže odpadá prvoplánové odlišení jednotlivin ve stylu lovesong/vypalovačka/půlhodinový epos.

Neoriginální? Jak se to vezme. Oldschoolové? Každopádně! Ostatně oldschoolovost čiší z celého alba. Stačí se do něj ponořit a najednou slyšíte těžkopádné heavymetalové riffy, jednoduchá a přesto úchvatná sóla a žádné laciné pozlátko, prostě kus poctivé hudby. Tomu všemu sekunduje zřetelný odkaz na legendární Bathory a úcta ke Quorthonově dílu. S přihlédnutím k tomuto začíná dávat smysl postavení alba na zmiňovaný heavy metalový základ. Pochopitelně tu nechci obviňovat Demonaze z nějaké vypočítavost nebo tvůrčí pojistky (protože by to byla zaprvé neúcta a zadruhé hovadina), ale právě heavy metalové jádro zaručuje svébytnost a vlastní zvuk, které by byly v případě vystavění alba na black nebo death metalu dost obtížně zajistitelné. Je tedy nasnadě, že o jakémkoli vykrádání Bathory nebo třeba Immortal nemůže být řeč i přesto, že jsou v “March of the Norse” obě jména celkem snadno identifikovatelná.

Už jsem tu psal, že je základním pilířem alba klasický heavy metal? Ano? Tak to tedy píšu znovu, protože je skutečně hudební esencí tohoto díla. Nejde ale o žádné vyjuchané, tisíckrát recyklované riffy. Demonaz nám předkládá takové, které se sice svůj původ ani nesnaží zapírat, ale přesto působí jinak, staře, mocněji a naléhavěji než u klasického hevíku. Při jejich povětšinou drtícím rytmu a mrazivě zkreslenému zvuku kytar jde o silně náladotvornou složku, se kterou celé album stojí a padá. Ozdoby v podobě sólových vyhrávek, z nichž některé mě i přes svou jednoduchost naprosto uchvacují, jsou pak příjemným zpestřením, které efektivně ozvláštňuje skladby, jež by bez něj zněly značně monotónně. Jak vidno, k perfektnímu vyvážení stačí málo…

Druhý pilíř alba tvoří bezesporu vokál. Demonaz zvolil pro moje uši veskrze ojedinělý hlasový projev, který kombinuje zastřené čisté party à la Chris Rea s blackovým skřekem. Výsledek je stejně neobvyklý a stejně skvělý jako hudba samotná. Obě složky k sobě ve své neobvyklosti dokonale pasují a troufám si tvrdit, že jakýkoli jiný vokál by album ve výsledku jedině potopil.

Písně samotné si drží vysoký standard a jejich kvalita vzájemně prakticky nekolísá. Pravda, mně osobně k srdci nijak zvlášť nepřirostla titulní “March of the Norse”, ale to je dost možná subjektivní názor, vhledem k tomu, kolik chvály jsem na ni slyšel z jiných zdrojů. Mezi moje favority však rozhodně patři trojice “All Blackened Sky”“A Son of the Sword”“Legends of Fire and Ice”, ke kterým nemám výtek. Jediným prostorem pro nejistou kritiku tak zůstává stopáž. Ta činí včetně bonusu třicet devět a půl minuty, reálně ještě o minutu a půl hudby méně. Na jednu stranu je to vzhledem k přímočarosti alba logické, na druhou posluchače jímá dojem, že šel nepoužitý čas zhodnotit. Takhle se člověk ani nenaděje a album má přehrané, což v porovnání s podobně zaměřenými počiny jiných interpretů působí poněkud nepatřičně.

Žehrání na poddimenzovanou délku alba je ale skutečně to poslední, co by mohlo ovlivnit moje hodnocení, tím spíše v případě, jako je tento. I přesto, že jsem se na “March of the Norse” dočkal něčeho značně odlišného od mých představ, musím uznale smeknout. Demonaz je mistr svého řemesla a já doufám, že se příště odváží trochu víc zaexperimentovat. Skladatelsky na to bez debat má a nyní se může opřít o nesmírně silnou nahrávku, ve které se probouzí minulost hned ve dvou ideových rovinách – zaprvé svým textovým zaměřením a zadruhé přístupem k hudbě samotné. Obzvlášť druhá zmíněná rovina je v současnosti využívána poskrovnu a je potřeba si jí vážit. V případě “March of the Norse” by to však nemělo činit sebemenší problém…


Další názory:

Když jsme hned po vydání album probírali s Ježurou, trochu si postěžoval (anebo mi to tak alespoň vyznělo), že “March of the Norse” nemá zas až tak daleko k Immortal. Ano, opravdu tam je duch norské black metalové ikony cítit, ale když se nad tím člověk zamyslí, co Demonaz pro Immortal znamenal a doposud znamená, je to nejenže naprosto logická věc, ale dokonce by to bylo spíše divné, kdyby tomu tak nebylo. Přesto se v žádném případě a za žádných okolností nejedná o Immortal2. “March of the Norse” je mnohem heavy metalovější, rockovější… jako kdyby si podali ruce Immortal, Abbathův vedlejšák I (pro nějž dělal Demonaz rovněž texty, stejně jako u Immortal) a Bathory. A právě odkaz této nesmrtelné švédské legendy z desky vystupuje, zvláště pak v epických kytarových melodiích a monumentálních refrénech. Pořád je to album ale své; kus krásné, svojské a poctivé muziky od srdce – a je to opravdu cítit… žádná kreténská rychlokvaška, kterých je dnes na tisíce. “March of the Norse” je dílo hodné mistrů.
H.


Månegarm – Nattväsen

Månegarm - Nattväsen
Země: Švédsko
Žánr: viking / folk / black metal
Datum vydání: 19.11.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

O Månegarm jsem měl vždy povědomí, ohlasy na jejich hudbu jsem zaznamenával v podstatě jen kladné, vše mi vždy nasvědčovalo, že jde o kvalitní uskupení. Přesto jsem se k poslechu jejich hudby nikdy tak nějak nedostal. Byli “v pořadí”. Znáte to, je prostě tolik dobrých kapel, že nejde poslouchat úplně všechno. S vydáním nové desky “Nattväsen” jsem se však konečně dokopal k okoštování jejich produkce a hned ze začátku předesílám, že jsem spokojen.

Od prvního soustředěného poslechu na mě Månegarm působí jako vyspělá kapela na svém místě, která ví, co chce a jak toho dosáhnout. Ono se není čemu divit. Vždyť už za sebou má 14 let a šest dlouhohrajících alb včetně novinky. Každopádně jde ale o první krok k vytvoření dobré nahrávky, kterou “Nattväsen” bezpochyby je.

Månegarm se pohybují na hranici progresivní kombinace black metalu a folk metalu. Ale pozor, stále jsou více black než folk. Abych to trochu rozvedl, přijde mi, že produkují spíše neotřelý a otevřený black metal za podpory nemetalových (nebo chcete-li folkových) nástrojů. Doufám, že cítíte ten jemný rozdíl mezi tímto popisem a jednoduchým označením black/folk metal. Paralela s folkem by se však dala najít i v jisté hitovosti jednotlivých písní, jíž však není dosaženo pouze pomocí přítomných houslí. Když Månegarm spustí riffovou masáž, nohy vám budou do rytmu lítat úplně samy. Musím vás ale důrazně upozornit, že i přesto se nejedná o nějakou bezduchou skákačku, nýbrž o chytrou muziku s myšlenkou.

“Nattväsen” se mi jeví jako velmi ucelený a kvalitativně vyrovnaný počin. Deska se prostě líbí tak, jak se poslouchá. Žádný song vás při poslechu nepleskne přes uši, že by nějak vybočoval. A to mně osobně opravdu vyhovuje, protože nesnáším, když jsou na albu jeden, dva vyložené hity a zbytek vata. Tady ne. “Nattväsen” přirozeně plyne píseň po písni bez jakýchkoliv hluchých míst. Většinou v recenzích doporučím nějaké skladby, které jsou hodny vaší pozornosti. V případě novinky Månegarm se ale jedná o tak vyrovnanou kolekci, že ani nevím, jaké kousky bych měl vypíchnout. Snad bude nejlepší si poslechnout videoklipovou “Vetrarmegin”, když si ji na propagaci placky zvolila sama kapela.

Takže abychom to shrnuli, ještě jednou v kostce zopakuji výluh z předešlých odstavců. Na “Nattväsen” najdete sympaticky nápaditou hudbu, která vás chytne na první poslech, ale rozhodně vás nepřestane po chvíli bavit. Co víc si přát?


Ensiferum – From Afar

Ensiferum - From Afar
Země: Finsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 9.9.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ensiferum jsem měl svého času docela rád. První dvě alba nebyla vůbec špatná. Jejich třetí řadovka už sice šla s kvalitou dolů a s dávkou klišé naopak nahoru, přesto se to pořád dalo poslouchat. Aktuální počin “From Afar” jde ale ještě dál a směle se tak může pyšnit titulem “nejdebilnější album Ensiferum“. Relativně nedávno jsem tu pranýřoval Leaves’ Eyes za jejich vikinskou kýčovitost. Jenže jestli jsou Leaves’ Eyes kýč, pro nové Ensiferum už mě prostě nenapadá dostatečné přirovnání…

A přitom to nezačíná tak hrozně, právě naopak. Akustické intro “By the Diving Stream” nezní vůbec zle. Jenže jak se později ukáže, právě intro je to nejlepší, co deska nabízí. Pak totiž přichází titulní song “From Afar” a s ním první porce trapnosti. Přesně podle současného trendu, bez invence, předvídatelně, nezábavně. A to ani nemluvím o tom klipu, na kterém je možná vidět, že tam někdo nalil prachy, přesto ale parta samozvaných “vikingů”, stojících na louce a tvářících se rádoby drsně, působí dosti trapně. Očekával bych, že v dnešní době už budou mít kapely, potažmo jejich labely, alespoň jistou dávku sebereflexe. Když jsem ale potlačil počáteční nechuť, ukázalo se, že píseň “From Afar” stále není to nejhorší.

Nejbrutálnější útoky na můj mozek představuje hned následující “Twilight Tavern”, v níž platí to samé, co jsem vyřkl výše u songu “From Afar”, jen několikrát znásobené, a to ani nemluvím o tom, že ten pomalý kousek kolem dvou a půl minut zní jako vánoční koleda, “Elusive Reaches” a “Stone Cold Metal”, která je naprostým vrcholem vší trapnosti. Tohle bude fungovat možná tak jenom na německém trhu, kde mají podobné jódlování v krvi.

Za světlý moment se dá považovat alespoň úvodní riff songu “Heathen Throne”, který je oproti předchozí “Twilight Tavern” přímo balzámem pro uši. Kdyby tenhle kousek hrál padesát minut v kuse, celkový výsledek by dopadl lépe. Celkem kladně se dají hodnotit také “Smoking Ruins” (sice pokračuje podle stejného mustru, ale mozek posluchače alespoň netrpí jako u jiných “pecek”) a “Tumman Virran Taa” (pouze zpívaná mezihra, která společně s intrem a začátkem “Heathen Throne” patří k tomu nejlepšímu na albu).

Takže, když si to shrneme. Podle mé recenze možná “From Afar” vypadá jako jedna velká a smradlavá kopa hnoje. Jenže… ono to tak v podstatě je. Ani dobrý zvuk neudělá z hoven diamanty. Ne, fakt sorry, jestli se to někomu líbí, možná mi to prostě jenom nesedlo, ale na tohle já už nemám žaludek. Nejvíc se mi na “From Afar” líbí ten obal, který je možná taky kýčovitý jak noha, ale má alespoň nějaké koule. Howgh, soudruzi!