Další album Vintersorg se jmenuje „Till fjälls del II“ a vyjde 30. června. Na veřejnost se teď dostal nový song s názvem „Fjällets mäktiga mur“ – poslouchejte níže.
Archiv štítku: Vintersorg
Vintersorg: novinka v červnu
Nové album Vintersorg se jmenuje „Till fjälls del II“ a vyjde 30. června u Napalm Records. Jak už název napovídá, novinka naváže na debut „Till fjälls“ z roku 1998. Obal s tracklistem následují.
Disc I:
01. Jökelväktaren 02. En väldig isvidds karga dräkt 03. Lavin 04. Fjällets mäktiga mur 05. Obygdens pionjär 06. Vinterstorm 07. Tusenåriga stråk 08. Allt mellan himmel och jord 09. Vårflod
Disc II:
01. Tillbaka till källorna 02. Köldens borg 03. Portalen 04. Svart måne
Vintersorg – Naturbål
 |
| Země: Švédsko Žánr: viking / folk / progressive metal Datum vydání: 27.6.2014 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Když jsem před dvěma lety psal úvod k recenzi na Vintersorgovu desku “Orkan”, měl jsem to poměrně jednoduché. Představit pana Hedlunda jako jednoho z těch skandinávských muzikantů-workoholiků, jejichž jméno na člověka mává zdánlivě z každého druhého projektu, na který ukáže, se vyloženě nabízelo. Tím jsem si ale trochu netakticky vyplácal munici pro tenhle případ, takže mi nezbývá, než to zahrát na to, že se za ty dva roky od vydání “Orkan” Vintersorg na hudebním poli relativně flákal. Ze všech těch kapel, ve kterých funguje, vydali (skvělou) desku akorát Cronian a tím to hasne. Pořád je to ale kadence více než jedné desky za rok, což se při kvalitách všech nahrávek, jichž se to týká, dá považovat za malý zázrak, takže… ale ne, to už by stačilo, pojďme si konečně popovídat o desce. A slibuji, že příštího Vintersorga píše někdo jiný.
Pokud by se tu snad našel někdo, kdo o Vintersorgově takřka sólové tvorbě nemá páru a chtěl by vědět, jak ta muzika zní, zařadit ji někam na pomezí progresivního a viking/folk metalu by určitě nebylo špatně. K alespoň trochu použitelnému popisu je ale tahle škatulka moc neurčitá a hlavně by se dalo tvrdit, že si Vintersorg a spol. vytvořili tak trochu vlastní styl, kterého se i přes mírné odbočky tam nebo onam poměrně ochotně drží už pěknou řádku let. “Naturbål” v tomto ohledu zaběhlé pořádky rozhodně nemění a komukoli, kdo už se s Vintersorgovou muzikou někdy setkal, stačí pár taktů, aby věděl, s kým má tu čest.
Zpět je v podstatě vše, čím se skladatelská dvojice Hedlund–Marklund prezentovala v posledních letech. Trademarkové melodie, svérázná práce kytar a v neposlední řadě momenty, jež působí dojmem, že je v nich všechno naházeno na jednu hromadu a mele se to páté přes deváté – to všechno tu bylo už dřív a teď je to tu zase. Přesto ale nemám dojem, že by se jednalo o nějaké zásadní opakování, a to navzdory tomu, že jsou změny vesměs kosmetického charakteru a projevují se prakticky výhradně v konkrétních detailech. Tuhle folkové vybrnkávání, támhle výjezd do black metalu, jinde třeba zajímavé sólo. V širším měřítku jsou to jenom variace na jedno a to samé, ale v praxi i takové drobnosti zvládají posunout výraz “Naturbål” přesně o ten nepatrný kousek, který stačí k tomu, aby to pořád bavilo a člověk měl i tentokrát co objevovat.
Vzhledem k tomu, že jsou Vintersorg se svým kolegou ostřílení hudebníci, jejichž tvorba si napříč různými působišti drží jistou (a to vůbec ne nízkou) kvalitativní úroveň, není divu že ani “Naturbål” v tomto ohledu netvoří výjimku. Samozřejmě bych mohl ukázat na vydařený vokál (obzvlášť duety v první a páté skladbě se náramně vydařily) nebo vlastně na jakoukoli jinou dílčí část desky, ale bylo by to tak trochu nošením dříví do lesa, protože se to prostě očekává. A tuhle očekávanou, ale na druhou stranu ne úplně strhující kvalitu si deska drží jako celek, a když to člověk jen tak poslouchá, odnese si z toho příjemný zážitek a vědomí, že měl co dočinění s kvalitním, ale zase nijak výjimečným počinem. Teprve při bližším ohledání ale začnou vyplouvat na povrch drobné nuance, konkrétní obraty anebo se před posluchačem zhmotní ve vší své nádheře rovnou celé skladby, které onen “pouze” příjemný poslech posunou o kus dál.
Já osobně tyhle vrcholy spatřuji ve skladbách “Överallt och ingenstans”, “Rymdens brinnande öar” a “Natten visste vad skymningen såg”, protože v každé jedné z nich se podařilo dílčí jednotliviny poskládat způsobem, jehož výsledek se nebojím označit za vyloženě výborný. Tím ale nechci říct, že by zbytek nějak výrazně zaostával nebo se dokonce jednalo o druhořadý materiál, a dokonce ani songu “Elddraken”, který mě příliš neoslovil, nemohu upřít status kvalitního počinu. Akorát je prostě znát, že je to někde skvělé a někde “jen” dobré, a ono je to tak vlastně nakonec dobře, protože se člověk aspoň má na co těšit a “Naturbål” to přidává jistou formu dynamiky, která napomáhá k tomu, že i při své velmi vydatné délce album nepůsobí utahaně a už vůbec nenudí.
Určitě se ozve nejeden hlas, který bude brblat nad tím, že pod hlavičkou Vintersorg vzniklo jen další standardní album, které navzdory svým kvalitám ničím nepřekvapí. Nevím, možná je to skutečně tak a já to nevidím jen kvůli tomu, že tvorbu tohoto projektu nemám zmapovanou až tak do detailu a v celém jejím objemu. Ale čert vem překvapení! Dokud budou Vintersorg a jeho parťák nahrávat aspoň takhle povedené desky a vyhnou se při tom vykrádání sebe sama, upřímně kašlu na to, že by to mohlo být lepší.
Cronian – Erathems
 |
| Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 8.11.2013 Label: Season of Mist Tracklist: Hodnocení: 8/10 Odkazy:
|
Norská extrémní progresivní scéna je vskutku plodná a kapel se k ní dá zařadit opravdu hodně, přičemž většina z nich se může pyšnit zavedeným jménem a řadou příznivců. Zajímavé ale je, že když se v tom začnete trochu šťourat, vyjde vám, že většina těchto kapel je více či méně personálně spřízněná a není žádnou výjimkou, když nějaký konkrétní hudebník funguje třeba i ve třech i více věhlasných formacích či projektech. A přesně to je i případ jistých Cronian. Tato kapela (nebo spíše projekt, protože Cronian fungují výhradně na studiové bázi) je dítkem dvou mužů, jimiž jsou Øystein Garnes Brun a Andreas Hedlund, a ti obeznámenější čtenáři už teď mají asi jasno. Oba tito pánové figurují v sestavě slovutných Borknagar, přičemž mistr Hedlund (známý spíše pod pseudonymem Vintersorg) dále funguje v rámci svého sólového projektu, v kapele Otyg a ještě v dalších formacích. V obou případech tedy jde o nesmírně zkušené hudebníky, kteří mají navíc pod společnou hlavičkou Cronian na kontě už dvě plnohodnotné desky. Všechny předpoklady tedy mluví v jejich prospěch, tak se pojďme podívat, jak novinková, v pořadí třetí a jménem “Erathems” pokřtěná deska Cronian dopadla.
Jelikož je “Erathems” prvním albem Cronian, se kterým mám tu čest, před vlastním poslechem jsem trochu hledal, co od toho můžu čekat, a dočetl jsem se, že prý progresivní metal. Fajn, progresivní metal opatřený skladatelským rukopisem Øysteina Bruna a Vintersorgovým vokálem, to zní vážně lákavě, takže jsem se chutě pustil do poslechu, a ani jsem “Erathems” nedoposlouchal a už jsem kroutil hlavou. Můj první dojem z desky byl totiž až trapně prostý – Borknagar 2 s občasným připomenutím Vintersogových sólovek. A ono se není moc čemu divit. Vintersorg je skutečně nezaměnitelný zpěvák a Øystein G. Brun se podle všeho svoji kytarovou hru ani nesnaží nějak rozlišovat… Jestli vám tedy připadá, že melodika a kytarový základ “Erathems” opravdu dost připomínají současnou tvorbu Borknagar, máte naprostou pravdu, protože to vážně přeslechnout nelze. Na druhou stranu by ale bylo pošetilé “Erathems” jen tak odstřelit jako kopírku a důvody jsou pro to dva – zaprvé je ta deska vážně dobrá a zadruhé to není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Ono je to svým způsobem znát hned zkraje. Ano, Borknagar z toho koukají na všechny strany, ale něco vám stejně říká, že je to přeci jen trochu jiné. A když se do “Erathems” trochu zaposloucháte, postupně to začne vycházet na povrch. Co? Neuvěřitelné bohatství téhle desky, protože je to právě to, co ji přes všechny styčné body odlišuje od Borknagar. Ačkoli je to z velké části dílem kláves, “Erathems” je deska bohatá na celou řadu “nástrojů”, které z ní dělají studnici, v níž se na první pohled trochu chaoticky a nevýrazně, ale ve výsledku zcela funkčně převalují desítky motivů i samotných zvuků, které ve vhodných chvílích vyplouvají na povrch, vzájemně symbiotizují a ve výsledku tvoří stejně důležitý pilíř soundu celé desky, jako jsou kytary nebo vokál. I když to ale ze začátku může vypadat, jako by ta masa klávesových rejstříků splývala a působila spíše samoúčelně, není tomu tak a naopak jde o ukázkový případ, jak s tímto nástrojem nakládat. Klávesy zde totiž nejsou jen na okrasu a k tomu, aby dodaly epický feeling, ale je radost poslouchat, jak citlivě je nakládáno s jejich potenciálem a jak je ve vhodných momentech užíváno nejrůznějších rejstříků, a to takřka výhradně ku prospěchu věci. Jednou je to žesťový sbor, podruhé jemné zvonky, jindy mix toho i dalších možností, ale jakkoli se nabízí námitka, že album s tak důležitým postavením kláves bude pořád jedno a to samé do kolečka, právě inteligentní způsob využití tohoto mocného nástroje a z něj plynoucí bohatství, o kterém padla řeč výše, “Erathems” markantně přidává na přitažlivosti.
Pokud se mezi čtenáři této recenze pořád ještě nachází někdo, koho povídání o zásadní roli kláves na albu děsí a má za to, že se Cronian snaží zabodovat prvoplánovou syntetizovanou rozmáchlostí, i ten může být v klidu, protože na dně tohoto eintopfoidně působícího, leč perfektně namíchaného guláše se nenachází nic jiného než poctivá muzikantská práce. Nezaměnitelná Brunova kytara dodává typicky rozvážné riffy i melodické vyhrávky, ale kdo poslouchá pozorně, ten si nezřídka kdy povšimne nejrůznějších poloh, které v dosavadní repertoáru tohoto kytaristy mimo Cronian nenajdeme. Jde především o různé experimenty se stavbou a navazováním melodií, strukturou dílčích částí skladeb i sóly. Právě zde se naplno projevuje kýžená progrese, a ačkoli je pořád poznat, z čího pera tyto party pochází, je úplně vidět, jak pan Brun zkouší všechny možné nápady a postupy, které by mu u Borknagar neprošly. Co se týče bicích, upřímně nechápu, jak se je ústřednímu duu hudebníků podařilo naprogramovat. I když to podle všeho vypadá, že do škopků zde skutečně tluče automat, bicí jsou nejen že technicky promakané, ale mají parádní dynamický zvuk – úplně jak od živého a zatraceně dobrého bubeníka! Ohledně vokálů toho pak k popisu moc není, protože Vintersorg exceluje jak v čisté, tak v ostré poloze, a pěvecké výkony tak kvalitativní úroveň celé nahrávky jednoznačně dorovnávají.
“Erathems” funguje jak v reálném čase, tak když se na něj člověk podívá s odstupem jako na celek, a děje se tak ze dvou důvodů – zaprvé je každý takt téhle desky napsaný opravdu výborně, všechny skladby bez výjimky jsou skvělé a jednoduše řečeno je pořád co poslouchat a stojí to za to. Zadruhé se díky obratné práci se strukturou desky podařilo dosáhnout toho, že i při značné stopáži “Erathems” neztrácí přitažlivost a nezačíná nudit. Může to znít trochu jako utopie, ale “Erathems” je zkrátka živoucím důkazem, že šestapadesát minut dlouhé a klávesami od podlahy po strop natřískané album může být nejen dobré, ale dokonce přímo skvělé. Materiál, který se tu sešel, je totiž opravdu výtečný a posluchačsky nesmírně přitažlivý, takže se na to vážně stačí jen trochu soustředit a Cronian se vám odvděčí vskutku působivým zážitkem. Deska “Erathems” jen potvrzuje, jak silná je současná norská scéna, a i když nejde o úplný a bezchybný hudební démant, rozhodně se jedná o nahrávku, kterou by si neměl nechat ujít žádný příznivce inteligentní progrese. Za mě absolutní spokojenost a zatraceně silná osmička k tomu.
Vintersorg – Orkan
 |
| Země: Švédsko Žánr: viking / folk / progressive metal Datum vydání: 29.6.2012 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
Kdo se alespoň okrajově zajímá o skandinávskou post-black metalovou a progresivní scénu, ten určitě se jménem Vintersorg minimálně přišel do styku. Pro ty ostatní – za tímto pseudonymem se skrývá multiinstrumentalista Andreas Hedlund, který patří k těm muzikantům, kteří mají co do činění s většinou žánrových kapel, co jich tato scéna jen nabízí. Jméno Vintersorg se však skloňuje také ve spojitosti s projektem, pod jehož hlavičkou s Hedlundem již dlouhých třináct let spolupracuje kytarista Mattias Marklund. A jako už v minulosti pětkrát, tihle dva pánové dali hlavy dohromady a výsledkem je album “Orkan”, které po pouhém roce navazuje na svého předchůdce “Jordpuls”.
A ještě než se pustím do samotné novinky, pokusím se trochu nastínit, z jaké pozice vlastně hodnotím, protože mám dojem, že to bude mít na závěrečný verdikt podstatný vliv. Tak předně – Vintersorgovy hudby jsem si vždy nesmírně vážil od doby, kdy mi učarovala deska “Cosmic Genesis”. To však nic nemění na tom, že další průzkum početné diskografie vždy ztroskotal na tom, že jsem tu kterou ukázku buď nebyl s to pojmout, nějak mi neseděla, nebo to byl mix obou těchto důvodů. Proto u mě celkem propadla i tehdy aktuální deska “Jordupls”, jíž jsem marně porovnával s “Cosmic Genesis”, kterou jsem si mezitím prakticky idealizoval a čekal, že se ostatní Vintersorgovy počiny ponesou v podobném duchu. Jenže časy se mění, a když jsem si “Jordpuls” pustil znovu, najednou to začalo fungovat, a to z jednoho prostého důvodu – nesrovnával jsem s “Cosmic Genesis”, protože mi došlo, že i při zachování typických poznávacích znaků Vintersorgovy tvorby jde o tak odlišné desky, že jejich vzájemné srovnání je dost bezpředmětné. A stejně nešťastně jsem nahlížel i na “Orkan”, než jsem se oprostil od stigmatu “Cosmic Genesis”…
Jaké tedy “Orkan” předsudky nezatíženou optikou vlastně je? Jednoznačným jednotícím prvkem je sound alba, který vychází z “Jordpuls”. Tento základ novinka decentně, leč znatelně rozvíjí a vrchem přidává vlastní typické znaky, které zajišťují svébytnost, takže stačí pár minut a člověk, který má jakýs takýs přehled o posledních Vintersorgových albech, dovede bezpečně případnou ukázku zařadit. Nevím, jak to přesně popsat, ale je to slyšet všude – v melodiích, stavbě riffů, zvuku kytar… Jasný Vintersorg, ale je to zase trochu jinačí. Dobrou zprávou tedy je, že Vintersorg nestojí na místě a pořád se vyvíjí. Na druhou stranu si dovedu živě představit, že to asi nebude úplně všem po chuti, protože drtivá většina skladeb, které jsou na “Orkan” k nalezení, je leccos, jen ne chytlavá na první poslech. A kdybych mě vynášet soudy právě po první poslechu, asi by to nebyla žádná sláva, protože bych musel popisovat album, kde se kytary často tlučou s klávesami, občas do toho zasáhne mírně řečeno zvláštní zpívaná melodie a pár zajímavých momentů to určitě nezachrání. To bych však udělal velkou chybu, protože bych opomenul některé skvostné harmonie, které není vůbec jednoduché objevit, naprosto exkluzivní přechody mezi různými částmi skladeb, parádní melodické obraty a vůbec spoustu drobných detailů, které posouvají celé dílo na další úroveň.
A jsou to právě tyhle detaily, nenápadné drobnosti a chytré postupy, které sice netlučou do očí, ale kterým “Orkan” vděčí za moji přízeň. Vintersorg sice experimentuje, pouští se do velmi odvážných producentských pokusů skladatelských etud, u kterých nemá jistotu, že na ně lidé zaberou, neštítí se melodií, které mu ortodoxní metalisté asi budou mít za zlé, a občas to dokonce zní, že opravdu trochu přestřelil, ale stačí věnovat téhle muzice trochu více pozornosti a najednou začnou vyplouvat na povrch drobnosti, které sice nevydrží v permanenci nikterak dlouho, ale posluchače naplní uspokojením, které vystačí, než přijde další taková drobnost. A může to být opravdu cokoli – ať už nepatrný příspěvek flétny, pomalu jazzové sólo nebo jemný ženský vokál (který si střihla Vintersorgova dlouholetá kolegyně z kapely Otyg, Cia Hedmark). No, a když si vezmete, že vedle detailů funguje i zbytek alba dobře, místy skvěle, není důvod k nespokojenosti.
A víte, co je na tom všem největší paradox? Když o tom tak přemýšlím, všechna ta nejistota, kterou jsem ve vztahu k “Orkan” donedávna trpěl, všechny ty místy zvláštní melodie a všechny ty podivné a na první poslech nikterak zdařilé momenty nebo celé pasáže nakonec v kontextu celku dávají dokonalý smysl. Jsou totiž zdrojem jedinečné atmosféry, kterou album oplývá a která (alespoň myslím) je tím, čeho chtěl Vintersorg dosáhnout. Je to atmosféra divoké přírody, živoucí a nespoutané energie, a když jí člověk dá šanci, z dříve nenápadných náznaků vyroste v mocnou složku, která nakonec celé album definuje. Právě to je ta odlišnost proti předchozím Vintersorgovým albům a nyní již nemám sebemenších pochyb, že to ani náznakem není změna k horšímu. Pánové Hedlung a Marklund předvedli, že je na ně spoleh, a to i v případě, kdy mají na skládání poměrně málo času, který je navíc omezen Vintersorgovým angažmá v dalších kapelách a projektech, Borknagar především. Pokud se tedy vyvarujete nemístného srovnávání a k “Orkan” přistoupíte jako tabula rasa, dříve nebo později uznáte, že máte co do činění s vyzrálým dílem velmi nadaných skladatelů, jakých po světě nechodí zas tak moc, takže by byla náramná škoda nechat se od jejich tvorby odradit povrchními prvními dojmy.