Archiv štítku: Viranesir

Redakční eintopf – speciál 2016 (H.)

H.

H.:

Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
3. Conjuro nuclear – ♄
4. Panphage – Drengskapr
5. Neolunar – Neolunar

CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
2. Hewitt – Plnej zlosti

Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey

Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari

Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni

Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie

Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény

Top5 2016:

1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!

2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!

3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!

4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!

5. Neolunar – Neolunar
Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.

Neolunar

CZ/SVK deska roku:

1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!

2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.

Tomáš Kočko & Orchestr

Neřadový počin roku:

Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!

Artwork roku:

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:

House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!

Shit roku:

Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.

Videoklip roku:

Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir„Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!

Potěšení roku:

aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.

Zklamání roku:

povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.

Urfaust

Zhodnocení roku:

Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…


Viranesir – Dad’s Choking on My Vomit of His Semen

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: gay synthpunk
Datum vydání: 1.8.2016
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Soul
02. Pedophilic Torturer
03. Escapeless
04. The Father in Me
05. Sadness
06. Naphthalene
07. Bourgeois Beleaguered II

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.

Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, BlliigghhttedToğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.

Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.

Viranesir

Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.

Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.

P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.


Viranesir – Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))

Viranesir - Children's Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))
Země: Turecko
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Inwardia
02. Lovegate
03. Antimaster Keys
04. Darkness Always Prevails
05. Loveath
06. In the Underground
07. Void Base

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz / Viranesir

Možná si vzpomenete na jednu nedávnou recenzi, která se točila okolo nahrávky s velice roztomilým názvem „You Jewish Bastards“, jejž ještě korunoval hákový kříž na přebalu. Jednalo se o desku původem tureckého projektu Viranesir, za nímž stojí jistý Emir Toğrul (v současné době žijící ve Velké Británii), což je velice činorodý chlapík. Točí filmy, angažuje se v několika hudebních projektech (vedle Viranesir ještě Blliigghhtted a Yayla) a také řídí label Merdümgiriz, přičemž všechny nosiče, jež pod tímhle nakladatelstvím vyjdou, vyrábí ručně.

Samotná muzika Viranesir je především o hodně perverzním black metalu, který se pohybuje někde na hranici mezi chtěným amatérismem a řízeným chaosem, výsledkem čehož je patřičně šáhlá atmosféra. Tu navíc korunuje hodně specifický smysl pro humor, jenž si s politickou korektností suverénně vytírá prdel (ostatně, co čekat od kapely, která si na obálku prdne hákenkrajc a album pojmenuje „Vy židovský bastardi“… mimochodem, další fošna formace by se měla jmenovat „Racist Rights“). Zároveň tento projekt provází docela pekelná nadprodukce, protože Emir a jeho kumpáni ty desky pálí do světa rychleji, než to vůbec stačím poslouchat. V loňském roce vyšlo jen pod hlavičkou Viranesir pět nahrávek, z nichž hned čtyři byly dlouhohrající. Nicméně ta čtvrtá, o níž si nyní popovídáme, se od onoho základního black metalového modelu značně odlišuje.

„Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“, jak zní celý název oné nahrávky, se totiž vydává do ambientních vod, ačkoliv je pravda, že až takhle žánrově jednoznačné to také není (k tomu se ještě dostaneme), ale lze prohlásit, že základem desky je tentokrát klávesová hudba. Nicméně to pro Toğrula a spol. není první výlet na tohle pole – stačí vzpomenout třeba na „Kill Your Repulsive Child“, druhé album Viranesir z roku 2014, anebo na skladbu „Doubt“ z počinu „No Temple“ od Blliigghhtted. A když už jsme zmínili ty Blliigghhtted, asi by stálo za to dodat, že i navzdory tomu, že je Viranesir především osobním projektem Toğrula, jeho sestava je na různých deskách proměnlivá a provázaná s dalšími spřízněnýmu skupinami a zrovna „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ bylo natočeno v tříčlenné sestavě Blliigghhtted.

To znamená, že vedle Emira Toğrula na zpěvu a syntezátorech je zde ke slyšení ještě Ruhanathanas, která obstarává rovněž zpěv a syntezátory, a Merdümgiriz (ano, jmenuje se stejně jako ten label) za bicími. Že vám ty bicí v ambientní muzice tak úplně nesedí? Inu, to je právě jedna z těch věcí, kvůli níž jsem výše prohlásil, že „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ žánrově zas až tak jednoznačné není. Ve skutečnosti se totiž jedná o v základě syntezátorovou muziku, jež ovšem disponuje stejně zfetovanými vokály, jaké známé z black metalových desek Viranesir, a celé to pohání šílená bicí artilerie, která se nebojí mnohde i regulérně nefalšovaných black metalových sypaček.

Viranesir

To se může zdát jako trochu zvláštní, velice kontrastní kombinace, ale funguje to. Nevím jak vy, ale já si pod ambientní muzikou představím povětšinou klidnější a jímavější záležitosti, leckde třeba s temnější atmosférou, to je samozřejmé, ale obecně vzato to nejsou žádná zvěrstva… zde to ovšem platí tak napůl. Oproti chlíváckým a chaotickým black metalovým deskám Viranesir je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ rozhodně takové, řekněme, rozvážnější, nicméně pořád i z téhle desky dýchá podobně nervní nálada a nejedná se o moc klidnější nebo snad dokonce přívětivější záležitost. A velkou měrou se na tom podílejí právě bicí, byť i vokální stránka a také temné táhlé tóny synťáků dělají své. Vedle toho všeho jsem si však při poslechu vzpomněl i na nizozemské nihilisty Urfaust, protože z „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ dýchá relativně podobná nálada. A to i navzdory tomu, že se na téhle desce nenachází žádný metal… asi další důkaz toho, že s tou ambientní čistokrevností to skutečně zas tak žhavé nebude.

Je ovšem pravda, že jinak je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ poměrně jednotvárnou deskou a celá hrací doba se nese v jednotném podání všudypřítomného synťákového zvuku, vokálních eskapád a bicích, které se pohybují od rituálních rytmů až po metalové výjezdy. Na tomto modelu je postavena vlastně celá nahrávka, díky čemuž mezi sebou jednotlivé písně hodně splývají a třeba mně se ani po dvojciferném počtu poslechů nepodařilo si nějaké konkrétní kousky opravdu zapamatovat. Ve finále to ale vůbec nevadí, protože album táhne kupředu především výborná atmosféra, jež je dostatečně silná k tomu, aby na tom tu desku postavit šlo.

Viranesir

To je svým způsobem docela podobné tomu, jak jsou postaveny i black metalové počiny Viranesir, protože i tam je to všechno vlastně splývající chlívek, který ale díky své náladě zvládne nenudit. Zároveň s tím je na „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ cítit, kdo je autorem, jelikož i přes odlišný žánr z toho je cítit ten rukopis Viranesir, což je svým způsobem zajímavé a uznáníhodné zjištění. A navrch bych se ještě nebál přihodit tvrzení, že nejen díky své výlučnosti v rámci diskografii, ale i díky koncentrovanosti atmosféry patří „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ k tomu nejzajímavějšímu, co pod hlavičkou Viranesir doposud vyšlo (alespoň tedy z toho, co jsem prozatím slyšel, protože jsem se ještě neprokousal vším), a myslím, že se k tomu budu vracet častěji než k těm metalovým nahrávkám kapely (osobně mi totiž přece jen o trochu víc sedí Blliigghhtted, byť je to skoro stejné). Ve výsledku se tak jedná o album, které by mělo stát za zkoušku i těm z vás, jimž třeba black metalová tvář Viranesir tak úplně nesedla.


Viranesir – You Jewish Bastards

Viranesir - You Jewish Bastards
Země: Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Hitler Rape
02. Extreme Art
03. Kill Nigger
04. The Neo Nazis
05. Estrogen Whoremone

Hrací doba: 38:23

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Mně je jasné, co spoustu z vás napadlo, jakmile jste viděli název, obal nebo rovnou tracklist tohohle alba – ostatně, co tak může neznalého člověka napadnout, když zavadí o desku s tak roztomilým názvem jako „You Jewish Bastards“, která má navíc na obálce hákový kříž. Nicméně, než nasraně prohlásíte, že s naším webem končíte, protože tu recenzujeme a propagujeme nácky (a že takových komentářů si za ty roky pamatuju hned několik – a to ty kapely ani nemusely mít na obalech hákáče), a než náš půjdete prásknout na Antifu, tak ještě chvíli počkejte…

U kapely, jež nahrává písničky se jmény jako „Kill Nigger“, to může znít trochu divně, ale věřte tomu, že Viranesir vážně nejsou žádní náckové (ostatně, kdyby byli, tak by asi něco bylo špatně, protože tihle lidi mají dost daleko do árijců). Je to totiž jen parta tureckých magorů s hodně specifickým smyslem pro humor, v jejichž čele (a také v čele labelu Merdümgiriz, okolo něhož se to všechno motá) stojí jistý Emir Toğrul. To je člověk, který se veřejně chlubí svou bisexualitou („hrdě kouřím čůráky“), na Facebooku si fotí svoje péro, na YouTube ukazuje svojí prdel a do toho ještě natáčí písničky jako „I Only Like Jews When They Kill Muslims“ nebo „Child Porn Is Sublimated High Art“. Pokud někdo fakt není schopen pochopit, že je to celé jedna velká nadsázka a že Toğrul má ze všeho a ze všech jednu velkou čurinu, tak je to při vší úctě fakt idiot.

Může se zdát, že na „You Jewish Bastards“ (někdy jen tak mimochodem stylizováno do ještě krásnějšího „You Jewi卐h Ba卐tards“) byla forma extrémně politicky nekorektní prezentace dotažena k dokonalosti, ale to se fakt jen zdá kvůli tomu názvu. Hákové kříže totiž nebyly Viranesir cizí už v minulosti stejně jako žalud na obalu první desky nebo „Znásilňování lesbiček za svobodu“ (tak se jedno album fakt jmenuje). Jen je to v tomhle případě prostě víc vidět – a taky to za to projekt docela schytal, protože byl odstaven z Bandcampu, některé jiné kapely opustily label Merdümgiriz a některá média prý Toğrula požádala, aby je už nikdy nekontaktoval. Odpovědí Emira bylo, že Bandcamp označil za bandu fašounů.

Budu chápat, že tohle někdo neskousne a že to pro něj bude už za hranou, ale mě osobně to fakt baví – je mi to prostě sympatické, že se někdo takhle zcela záměrně chová jak totální vylízanec, politickou korektnost má těžce na háku a ještě má z toho všeho evidentně obrovskou prdel. Kam se sere nějaký Mortal Cabinet, protože kontroverze a provokace vypadá přesně takhle – jako ultimátní fakace všeho a všech s hákáčem na obalu. A když se to někomu nelíbí, tak je Toğrul označí za fašouny a ještě zvýší tempo.

Ale pozor, Viranesir a další spřízněné projekty (možná si z předchozích měsíců vybavíte dvě recenze na další podobnou srandu Blliigghhtted) jsou zábavné hlavně díky tomu, že tenhle astronomický level zvrácenosti a „mám v piči“ přístup je slyšet i v samotné muzice, protože i hudebně je to zvěřinec jak čuně. Jasně, je pravda, že kdo slyšel předchozí tvorbu Viranesir nebo Blliigghhtted, toho „You Jewish Bastards“ po hudební stránce moc nepřekvapí, protože se to vlastně pořád nese v obdobném duchu. Na druhou stranu je to ale docela očekávatelné, protože minimálně ta kytarová práce je prostě natolik svojská, až by se tomu špinavému čurbesu dalo klidně říkat i něco jako rukopis.

Viranesir

Bicích se tentokrát neujal Merdümgiriz (ano, jmenuje se stejně jak to vydavatelství), jenž v roli hosta přispěl vokály, kytarou a baskytarou, ale nový bubeník Yağız, pro nějž je „You Jewish Bastards“ debutem v řadách Viranesir. Musím říct, že Merdümgirizova hra mi přišla jako trochu větší zvěrstvo, ale z obecného hlediska je to pořád dost šílené na to, aby to zapadlo do celkové pošukanosti Viranesir. Jestli mě ale novinka něčím fakt baví snad o kousek víc než předchozí věci, tak to jsou totálně vymaštěné vokály, protože ty jsou v některých momentech tak mimo mísu, až to nemá chybu.

Ono co si budeme povídat, Viranesir znějí kompletně tak trochu „mimo mísu“, skoro jako takový brajgl, když do toho někdo řeže v garáži a jakoukoliv souhru nástrojů má těžce na salámu. I přesto ten špinavý chaos dohromady funguje a opětovně disponuje tak zvrácenou atmosférou, že na tom tu desku jde utáhnout. O nějakých vrcholech se však nemá cenu bavit, jelikož je to komplet jeden velký bordel a je úplně jedno, jestli hrají pětiminutové úchylnosti jako „Extreme Art“ a „Estrogen Whoremone“, nebo je na pořadu dne vyfetovaná desetiminutovka „The Neo Nazis“. Fakt to zní všechno vlastně úplně stejně… ale prdel to je.

Viranesir

Těžko říct… tihle lidi ty nahrávky solí v neuvěřitelné kadenci (jen letos čtyři řadovky a jedno splitko Viranesir, tři desky a jedno splitko Blliigghhtted), všechno to zní skoro stejně a s každým dalším počinem si říkám, že už to prostě musí být nuda, ale nemůžu si pomoct, pořád mě ta šílenost baví. Určitě to nejsou věci pro každého, ale jestli máte nějaký smysl pro zvrácenost, tak tvorba těchto tureckých magorů za zkoušku rozhodně stojí. Ber, nebo nech být, ty židovskej bastarde…


Children’s Suicide Music by Turkish Experimental Metal Act VIRANESIR is out today through Merdumgiriz Records

Viranesir - Childrens Suicide Music

Children’s Suicide Music is designed to provide an entertaining means of teaching children about the importance of losing hope. The 43-minute album, recorded with the Blliigghhtted line-up Emir, Merdumgiriz and Ruhanathanas, is continuing the drum and synth based bad trip of the sophomore “Kill Your Repulsive Child”. This time around, the music can best be described as Doom Metal without guitars, maybe suitable to call this album “Blackened Doom Synth”. Merdumgiriz’ vast and psychotic drumming alongside Ruhan’s and Emirs expansive and suffocating synths create the backdrop to mostly echo soaked chanted vocals. While having a ritualistic background, the music is very progressive in both style and form. Each song shows a great deal of variety in terms of musical ideas both within and without, while keeping a nostalgic overtone. The dreamlike lyrics are written in a time of depression that made the principle songwriter lock himself in a room for 6 months and they are meant to be a propagandist tale to make depressed children lose all hope and commit suicide. The music, composed at that same dark times is as unrelenting and dreamlike as the dungeons that the dark but strong cathedral production and psychotically depressive melodies present. Overall, this album is not only presenting an unarguably unique experience, but also one that is strangely addictive.

VIRANESIR birthed itself as an experimental musical project created by YAYLA mastermind Emir Toğrul. Originally intended as the solo project of the fictional main character in the film “Drink From The Fountain Of Uncertainty”. The project has released 6 full-length albums and a split since its inception, ranging from psychedelic synthpunk to experimental death metal.

As with all his work on Merdumgiriz Records, Emir Toğrul’s grand vision, each copy of the “Children’s Suicide Music: ((Ritual Of (Love) Is The Key))” CD and Tape will be made by hand in the artisanal style. Emir paints the discs, cuts and inserts the prints for the jewel case and jacket, making all non-machined parts from scratch. All current and upcoming merch comes to fans direct from the hand of the creator himself.

Inwardia
Lovegate
Antimaster Keys
Darkness Always Prevails
Loveath
In The Underground
Void Base

Official: http://www.merdumgiriz.org/Viranesir_Official.html
Facebook: https://www.facebook.com/viranesir
Merchandise: http://www.merdumgiriz.org/Store.html

[tisková zpráva]


Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer | Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Viranesir - Suffering, Fear, Lucifer
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 10.2.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Fuck You Vermin
02. I Love Torturing Defenseless Creatures and Eating Them
03. Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika
04. Middle East Should Be Wiped Out the World, Kill Us Too If You Have To
05. Murder Citation Guide
06. War Is a Political Language
07. If They Are So Equal, Then Why Aren’t They Better?

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer

Možná si vzpomenete, že se zde před nějakým časem objevila recenze na debutové album experimentálně black metalového projektu s prapodivným názvem Blliigghhtted, který pocházel z Turecka. Dnes se do této země vrátíme, dokonce i do stejného žánru… a dokonce i k úplně stejným lidem…

Jádro veškerého dění tkví ve vydavatelství Merdümgiriz, pod jehož křídly nachází útočiště jen velice omezený počet (v řádu jednotek) skupin a projektů, přičemž takřka všechny jsou vzájemně personálně propojeny skrze tři lidi, jimiž jsou Merdümgiriz (ano, říká si stejně jako onen label), Ruhanathanas (což je jen tak mimochodem dívka, ačkoliv to tak podle pseudonymu nemusí na první pohled vypadat) a nakonec Emir Toğrul, který všechny nosiče vydávané pod onou firmou vyrábí ručně. Těmi propojenými projekty pak jsou kromě již zmiňovaných Blliigghhtted ještě Viranesir a Yayla, přičemž jejich vznik je seřazen přesně opačně, než jsem je vyjmenoval.

Skupina Viranesir, jejímž hlavním mozkem je Emir Toğrul, ačkoliv i oba další zmiňovaní uličníci se v ní nějakým způsobem angažují, tedy nevznikla jako první, ze všech tří projektů je však co do vydávaných nosičů nejčilejší. První deska vyšla v roce 2013 a aktuálně recenzované „Suffering, Fear, Lucifer“, jež se objevilo letos v únoru, je pak už pátou plackou. A jak vidno, neskromná kadence zjevně nebude mít jen tak konce, jelikož než jsem se k sepsání recenze dokopal, stačilo již vyjít další album „Kaos Garden: Burn the Homeless“ (v dubnu) a čerstvě, sotva před týdnem, také split „Unity / Solaris“ se zámořskou bandou Survival, o němž ještě v krátkosti pohovoříme v druhé části článku.

Nejprve se však pojďme podívat na „Suffering, Fear, Lucifer“, které je pro mě osobně prvním seznámením s muzikou Viranesir – krásně dle hesla „hoďte ho do vody“ začínám přímo uprostřed diskografie. Jednu věc ovšem těmhle tureckým bláznům musím rozhodně nechat – ačkoliv jsem byl zocelen poslechem „Zeroes“ od Blliigghhtted, ačkoliv jsem vycvičen poslechem velkého množství pošukaných šíleností a od „Suffering, Fear, Lucifer“ jsem předem neočekával vrchol normálnosti, i tohle album mi podobně jako zmiňované „Zeroes“ dalo docela zabrat.

Zajímavé přitom je, že se hudba Viranesir od Blliigghhtted zas až tak neliší – přinejmenším tedy co se „Suffering, Fear, Lucifer“ týče. Navíc je právě tahle fošna svým způsobem o kousek stravitelnější než „Zeroes“, nicméně onu stravitelnosti berte s velkou rezervou, jelikož „Suffering, Fear, Lucifer“ je stále marast jako prase. Deska trvá pouhopouhých necelých 28 minut, a přesto upřímně říkám, že na první pokus jsem ji až do konce nedoposlouchal…

„Suffering, Fear, Lucifer“ totiž s naprostým přehledem ukazuje, jak zní špinavá garáž. Zároveň s tím však ukazuje i to, jak zní experiment v black metalu. „Suffering, Fear, Lucifer“ je totiž obé najednou – syrovost a experiment jdou ruku v ruce, pak si zasouloží a vznikne hodně prazvláštně znějící humus. Nakonec ještě štěstí, že má to album jen těch 28 minut, protože těžko říct, jak by se to vůbec dalo strávit, kdyby to mělo hodinu.

Zajímavé je však i to, že „Suffering, Fear, Lucifer“ nejenže zní podobně jako „Zeroes“, ale nakonec na mě obě alba působí takřka stejně a stejně probíhalo i jejich vstřebávání. V oné první recenzi jsem napsal: „Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu.“ Stačilo by mi vyměnit jen 43 za 28 a mohl bych to samé napsat i o „Suffering, Fear, Lucifer“.

V tom brajglu, který se místy opravdu blíží úrovni chaotické kombinace bzučení a sypání brambor (rozuměj kytarových včelínů a bicího mlácení), se totiž vážně ukrývá i množství zajímavých a zvláštních momentů, divných melodií, sjetých vokálů, výtečných rytmických přechodů a dalších ve špíně ukrytých legrácek. A jak postupně narůstá počet poslechů a s ním se postupně všechny tyhle zajímavé věci posluchači odkrývají jedna vedle druhé, roste ohromným způsobem i zábavnost nahrávky. A vzhledem k tomu, kolik tam toho všeho je, se nakonec „Suffering, Fear, Lucifer“ vypracuje z desky, jež zní na první pokus téměř neposlouchatelně, až k desce, od níž lze jen těžko odtrhnout sluch. Inu, jak se říká: trpělivost přináší růže, byť jsou ty růže v tomto případě velmi zaprasené.

Aby byl ovšem dojem turecké divnosti úplně kompletní, je nutno k celkovému obrazu připočíst rovněž lyrickou stránku, jež si s tou hudební v šílenosti v ničem nezadá a nechybí jí řádná dávka hodně svojského nadhledu. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést pouhý název songu „Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika“ (a to ty texty jen mimochodem píše ta holka)…

Jen těžko lze věci jako „Suffering, Fear, Lucifer“ skutečně doporučovat každému posluchači na potkání. Řadíte-li se ovšem mezi dobrodružnější příznivce black metalu, pak se na tuhle záležitost neváhejte podívat.


Survival / Viranesir - Unity / Solaris
Země: USA / Turecko
Žánr: thrash metal / hardcore / experimental black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Merdümgiriz

Odkazy Survival:
facebook / bandcamp

Odkazy Viranesir:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Vzhledem k tomu, že o Viranesir jsme si podrobněji povídali výše, začněme část o splitu „Unity / Solaris“ menším představením té druhé (na samotném nosiči vlastně spíš první) formace, jež se na tomhle počinu společně s Viranesir podílela. Jsou jí Američané Survival, kteří aktuálně fungují šestým rokem. Obecně nejsou ve vydávání nahrávek až takoví bombarďáci jako jejich turečtí kolegové, nicméně i oni už stihli vyjma tohoto splitu letos vydat dvě řadové desky, jmenovitě „Shayda:1“ a „Hapiness“. Co se předchozích let týká, Survival mají na kontě ještě jedno řadové album („Love God“ – 2012) a pak nějaké ty neřadové kraťasy.

Kámen úrazu však tkví v tom, co Survival hrají. Jestli čekáte podobnou zhůvěřilost jako Viranesir, pak při poslechu narazíte podobně jako já – Američané totiž produkují jakousi směsku thrash metalu, hardcoru a špetky groove metalu. Kombinace je to značně neoriginální stejně jako vlastní výsledek. Jako jediný trochu zajímavější track mi připadá druhá „Mother of Alchemy“, již si člověk zapamatuje díky houpavému riffu, vibrující baskytaře a také dvěma solidním kytarovým sólům. Potenciálně interesantně se rozjíždí i „Persevere“, kterou otevře klidnější intro, ale zanedlouho Survival opětovně vytáhnou svoji neobjevnou klasiku.

Vezmu-li „Unity“ (tak se jmenuje strana Survival na splitu) jako celek, tak ani ta jedna slušnější věc to nezachraňuje a stále se dle mého skromného názoru jedná o docela nudnou záležitost. Jasně, nemám problém přiznat, že to, co Survival hrají, není zrovna můj šálek kávy a drtivá většina obdobně laděných formací mi prostě zní na chlup stejně, ale i tak si nemohu pomoct – příspěvek Survival mě jednoduše nebaví.

S o poznání větší nadějí jsem se upíral ke straně Viranesir, jež byla pojmenována „Solaris“. Nicméně přítomná čtveřice skladeb (z nichž jedna je navíc jen coverem) bohužel citelně zaostává za tím, co je ke slyšení na „Suffering, Fear, Lucifer“. Zprvu se to tak nemusí zdát, protože zdánlivě je vše stále na svém místě a několik povedených momentů se rozhodně najde (zejména v písních „Love“ a „Night of the Mare“ – druhá jmenovaná je onou předělávkou a původně pochází od belgických gotiků Poésie noire). Netrvalo to však příliš dlouho, aby mi došlo, že opakované poslechy „Solaris“ mi zdaleka nečiní takovou radost jako opakované poslechy „Suffering, Fear, Lucifer“. Řečeno jinými slovy, „Solaris“ se prostě tuze rychle ohraje.

Vyjma slabšího materiálu od Viranesir a nudného materiálu od Survival (což je samo o sobě dost) má „Unity / Solaris“ ještě jeden obrovský neduh, který jsem sice doposud nezmínil, avšak myslím, že musí být zřejmý jen z povídání o žánrech. Ty kapely se totiž k sobě absolutně, ale absolutně nehodí. Možná, že spolu jsou kámoši (což asi ano, když pod Merdümgiriz vyšla poslední deska Survival), ale hudebně i náladou jsou si obě formace na světelné roky vzdálené a společně na jednom nosiči k sobě vůbec nepasují. Když vše sečtu dohromady, tak tento split k poslechu doporučit nemohu.