 |
| Datum: 16.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Audrey Horne, Guano Apes, Jiří Schmitzer, Legion of the Damned, Powerwolf, Seven, U.D.O., Visions of Atlantis
|
H.: Sobota se nesla ve velice příjemném zjištění, že už konečně někoho napadlo vyhodit tu **** moderátorku, která plácala samé debility a prznila jména skupin i hudebníků, za pohodového frajera. Konečně! Jinak ráno hned na začátek pobavil Jirka Schmitzer svým humorem. Nejdříve jen sám se svojí akustickou kytarou, o něco později i v doprovodu své kapely hýřil hláškami, vtipnými prupovídkami a historkami a hrál své pohodové písničky. Moc pěkně ozvláštnění programu. Je to borec.
H.: Výteční byli opět Audrey Horne se svým řekněme progresivnějším hard rockem. Největší pozornost na sebe poutal uvolněný a hustě potetovaný (jak omalovánka, heh) frontman Toschie, jenž hýřil aktivitou, energií a bezprostředností a nebál se odzpívat si podstatnou část koncertu přímo u diváků. Záda mu kryl bezchybný a soustředěný výkon spoluhráčů. Vrcholem snažení Audrey Horne byly jednoznačně výbušná “Last Chance for a Serenade” a hitová “Treshold”. Tihle Norové jsou tak dobří, že si zaslouží mnohem více pozornosti, než se jim dostává.
H.: Oproti tomu Visions of Atlantis mě úplně minuli. Jak hudebně, tak svou prezentací. Obyčejný symfonický metálek se zpěvačkou v čele, bez nápadu. Tak to na mě působilo. Dal jsem dva songy a utekl jsem.
H.: S moc dobrou show se vytasili Powerwolf. Tahle kapela šla v poslední době strašně nahoru a stejně tak narostla i jejich fanouškovská základna. Zatímco na loňském Metalfestu je ještě znal málokdo (alespoň mi to tak přišlo), ve Vizovicích už se na ně těšil velký počet přihlížejících, kteří jejich tvorbu znali, takže se Attila Dorn mnohdy ani nemusel moc namáhat zpívat, jelikož to za něj odkdákal dav. Powerwolf předvedli klasicky religiózní osvětu, výbornou práci s publikem, perfektně navolený setlist a obrovské nasazení. Bylo opravdu cítit, že si mezinárodní kvintet hraní vyloženě užívá a že má radost ne jen ze své muziky, ale i z ohlasu publika. Takhle vypadá chytlavý power metal se vší parádou. Nakonec jediné, co mi na jejich necelé hodince vadilo, byla žhavá výheň, ve kterou se díky intenzivní sluneční grilovačce proměnila betonová plocha likérky.
Ježura: Následkem vynuceného běhání po Zlíně byli Powerwolf první sobotní kapelou, na kterou jsem dorazil. Tahle německo-rumunská banda humoristů nezklamala. Když je radost nejen poslouchat, ale také sledovat, co se děje na pódiu, hned se žije lépe a člověk na chvíli zapomene i na to nechutné vedro vůkol…
H.: Seven, kteří na Masters of Rock natáčeli DVD (kromě nich ještě údajně natáčeli i Twisted Sister a U.D.O.), jsem sledoval jen na obrazovce a vnímal to spíše jenom minimálně. Ale je pravda, že hraní sóla vrtačkou jsem ještě nežral. Z avizovaných hostů jsem zaregistroval pouze Blaze Bayleyho a Victora Smolskiho, avšak slibovaného Schmiera z Destruction jsem si nějak nevšiml – ale jak říkám, sledoval jsem to jen tak na okraj mezi chlastáním a hraním karet.
H.: Větší pozornost jsem věnoval až nizozemských pořízkům Legion of the Damned, avšak protože už jsem byl v té době nalitý jak dělo, lítal jsem takřka celý koncert v kotli a nic jiného mě nezajímalo (smích). Jelikož se mi ale povedlo v pekelném circle pitu docela dobře vystřízlivět, byl už jsem schopen dostatečně vnímat alespoň závěrečnou čtvrtinu vystoupení, z níž usuzuji, že se na poměry Legion of the Damned jednalo o standardně dobrý set. Nový kytarista se evidentně osvědčil a do soukolí zapadl na výbornou, takže nezasvěcení si té změny ani nemuseli všimnout.
H.: Na vizovický koncert U.D.O. jsem doposud slyšel ze všech stran jenom chválu, ale já si nemohu pomoct, mě to prostě nebavilo. Působilo to na mne jaksi nijak, absolutně bez šťávy. Udo Dirkschneider má stále i ve svých letech hlas jako břitva, to se mu musí nechat, ale to je asi tak všechno pozitivní, čeho jsem si všiml. Pokud bych měl rozsoudit tolik proklamovaný “souboj” U.D.O. a Accept, kdo zahraje lépe, jednoznačně bych dal svůj hlas živou vodou politým Accept. Nejmarkantnější rozdíl byl samozřejmě cítit ve starých klasikách Accept – nechci být zlý, ale samotný Wolf Hoffmann na Metalfestu strčil svého bývalého parťáka Kaufmanna i jeho kytarového společníka s přehledem do kapsy. Nemůžu jinak, pro mě největší zklamání letošního Masters of Rock.
H.: Poslední kapelou toho dne se pro mne stali Guano Apes. Německá parta si na pódium postavila čtyři písmena, jež dohromady dávala slovo APES, a jak se později ukázalo, nebyla tam jen na ozdobu, protože takový baskytarista Stefan Ude si na jedno z nich (tuším, že konkrétně na E, pokud vás to zajímá) s přehledem vylezl a odehrál zde jeden celý song. Sandře Nasic to ten večer docela seklo a živě komunikovala s diváky, avšak celkové snažení Guano Apes srážel jakýsi prapodivný zvuk, který byl tak prapodivný, až jsem ani nepřišel na to, co na něm bylo prapodivného (smích). Jo, a taky mě opravdu dost štvaly ty nové písničky z comebackové alba “Bel Air”… doufal jsem, že v živém podání se to spraví, ale prostě ne, ten materiál není dobrý. Jak ale kapela spustila nějakou známou pecku, hned to bylo o mnoho lepší. A ze všech nejlépe dle mého názoru vyzněla “Pretty in Scarlet”.
/p>
Ježura: Tak tohle bude jednoduchoučké – následkem krutopřísného macháčka s enormním objemem vodky pochybné kvality jsem byl celý set tak ožralý, že jsem se sotva udržel na nohou. Dost možná proto jsem si Guano Apes výborně užil i ze zadních řad. Jako bonus jsem dokonce poznal svoji oblíbenou “Pretty in Scarlet” a to mi ke štěstí dokonale postačilo…