Archiv štítku: Void Cruiser

Redakční eintopf – speciál 2017: Mythago

Mythago

Mythago:

Top5 2017:
1. Saiva – Markerna bortom
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland
3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean
4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams
5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

CZ/SVK deska roku:
Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
Gofannon – Lo vilatge

Artwork roku:
Void Cruiser – Wayfarer

Objev roku:
Saiva

Shit roku:
Mongol – Warrior Spirit

Koncert roku:
David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Videoklip roku:

Film roku:
Wind River

Potěšení roku:
kvantum nových objevů

Zklamání roku:
absence nejočekávanějších desek

Top5 2017:

1. Saiva – Markerna bortom

Kdo někdy slyšel o Lönndom případně LIK, tomu by ani jméno Saiva nemuselo být tolik cizí. Ano, jedná se o sólový projekt Andrease Pettersona, který se na prvních dvou zmíněných v minulosti podílel. A po poslechu „Markerna bortom“ musí být každému jasné, kdo byl tažnou silou Lönndom, minimálně na „Viddernas tolv kapitel“. Dalo by se skoro říct, že debutová deska Saiva je převedením „Viddernas tolv kapitel“ do metalové podoby. Ale hlavně – i přes poklidnější tempo, značně čistý a téměř jemný zvuk kytar s minimem zkreslení a výrazně převažující čisté vokály (dokonalé dvojhlasy!) zde byl Petterson ani ne tak za pomocí hudby, nýbrž atmosféry z ní plynoucí schopen stvořit uzavřený svět nasáklý přesně tou ponurostí a melancholií, kvůli níž black metal vyhledávám nejvíce. Ostatně to je důvod proč se v tomhle shrnutí Saiva nenachází jednou, ale hned dvakrát.

2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland

King Gizzard and the Lizard Wizard to dokázali – splnili, co slíbili, a my jsme se během roku mohli celkem pětkrát těšit z nové desky, která byla každá zcela odlišná a každá až překvapivě kvalitní (tedy s výjimkou „Sketches of Brunswick“, jíž jsem dosud nedokázal přijít na chuť). A pokud by to takhle šlo dál, mělo by se do budoucna začít uvažovat o kategorii Top 5 „Gizzárdích“ alb. A proč mne vlastně oslovil předposlední minuloroční zářez více než ostatní? Po předcházejících čtyřech kusech (včetně „Nonagon Infinity“, přestože je o rok starší) se jedná o první album, které nepřichází s žádným do očí bijícím nápadem (smyčka na „Nonagon Infinity“, mikrotonální ladění na „Flying Microtonal Banana“, příběhový koncept s možná až příliš výrazným využitím vypravěčky na „Murder of the Universe“ a jazzová fúze na „Sketches of Brunswick“), nýbrž všechny tyhle ideje kombinuje dohromady do zcela funkčního a nutno říci, že mnohem vyzrálejšího celku. Opakující se motivy v průběhu skladeb – máme; mikrotonální lazení – máme; vypravěčku (využitou tentokráte mnohem střídměji) – máme; klidnou až jazzovou náladu – máme; a navrch ještě časté zakomponování psychedelického folku z „Paper Maché Dream Balloon“. Tohle album má prostě všechno, co si „Gizzárdí“ fanoušek může přát, zaobalené do poklidné až mysteriózní atmosféry, díky níž působí celek dospěleji a zároveň v kontextu celé diskografie získává svůj vlastní výrazný „xicht“.

3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean

Nic nemá na pořádnou darkfolkovou melancholii a přesně tou dvoučlenné uskupení Viktor’s Joy je. Místy na mě „I Used to Be Clean“ sice působilo snad až příliš moderně indie a hipsta, ale za ty emoce, které ve mně dokázalo vzbudi,t jsem mu ochoten odpustit takřka cokoli. Nebál bych se říci, že i přesto, že se nejedná o mé nejoblíbenější album za rok 2017, je tím, na nějž budu pravděpodobně vzpomínat nejdéle.

Viktor's Joy

4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams

Psychedélie s blackmetalovými prvky a náckovskou estetikou od protinožců… už to samo o sobě si říká o zmínku v ročním shrnutí. Naštěstí nezůstává jen u slibné premisy a samotná hudba dokonává dílo v podobě nadmíru přijatelné. Jsem si sice jistý, že za minulý rok vyšlo mnoho lepších alb, já je ale naštěstí neslyšel, a tak tady Black Magick SS můžu s čistým svědomím ponechat. Jen škoda, že ohledně textů nejsou zrovna sdílní.

5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

Mírně lynchovský vokál a perfektní kombinace stoneru, blues a někdy až klasického rock’n’rollu, který svou dravostí a vzpurností připomíná postavy Linklaterova „Dazed and Confused“, avšak na rozdíl od nich v sobě má místy něco nadmíru znepokojujícího. Závan čerstvého vzduchu na stonerové scéně a to mě baví.

Malokarpatan

CZ/SVK deska roku:

Malokarpatan – Nordkarpatenland

Domácí scénu příliš nesleduji, respektive téměř vůbec – ne snad proto, že bych ji považoval za méně kvalitní nebo méněcennou, ale jednoduše mne míjí, nevím proč. Co každopádně nemohlo minout ani mě, je samozřejmě Malokarpatan. Nezmiňuju je první a ani k nim nic moc nového nepřidám – „Stridžie dni“ byly skvělé, ale „Nordkarpatenland“ jde ještě dál a především folklorní prvky, ať už nástrojové, textové, samplové nebo prostě v celkové náladě, si mě ve své podobě „slováčisko jako noha“ naprosto získaly a jsou to právě ony, jež zajišťují naprostou unikátnost Malokarpatan, který se už teď stává kultem.

Neřadový počin roku:

Gofannon – Lo vilatge

Má to kytaru, má to flétnu, tahací harmoniku, možné i nemožné perkuse, housle, klarinet, brumle, nějaké další mnou neidentifikovatelné nástroje, francouzštinu a francouzský venkov je z toho cítit i v zaprděných pražských ulicích (a to jsem na francouzském venkově nikdy nebyl – vlastně ani ve Francii). A abych nezapomněl, není to kýčové a na rozdíl od předchozího EP „Prosodie“ tu není žádná elektrická kytara, co by prznila zbytek. Ideální folkové album? Ne, jen taková hopsačka, ale sakra dobře se to poslouchá. Pořád. A pořád.

Void Cruiser – Wayfarer

Artwork roku:

Void Cruiser – Wayfarer

Tahle kategorie patřila k těm, s nimiž jsem letos měl největší problém, a nebylo to nedostatkem nýbrž naopak přehršlí kvalitních přebalů, jež jsem za tento rok zaregistroval. Ani vyřazení alb, která jsem pořádně nebo vůbec neslyšel, příliš nepomohlo. Nakonec jsem ale nemohl jinak – obal „Wayfarer“ vyvolává přesně tu nejistotu a neurčitost, jakou může člověk pocítit při pohledu do hlubokého neznámého vesmíru, který si pro sebe usurpuje všechny myšlenky pozorovatele a jen tak snadno je původnímu majiteli nevrátí. Vrcholky hor vystupující z mlhy a šumu zaobalené v nafialovělém nádechu toho o svém původu příliš neříkají a právě ta nejistota mě na tom baví.

Objev roku:

Saiva

Naznačil jsem to už výše – každopádně oním druhým místem, kde se Saiva vyskytuje, je právě objev roku a nakolik pro mne odzbrojující se dá vyčíst z pořadí letošní top pětky. Váhal jsem sice ještě nad The Minerva Conduct, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že skandinávská neotřelá blacková syrovost je pro mne mnohem přitažlivější než moderní vypiplaný sound.

Saiva

Shit roku:

Mongol – Warrior Spirit

Psal jsem to už v recenzi – hudba Mongol není zas tak příšerná, ale folk metal v jejich podání je tak neuvěřitelně průměrnou a frigidní záležitostí, že více než pár poslechů se stává neúnosnými. A jako shit roku jsem je vybral ne kvůli vyloženým nekvalitám, ale jen z důvodu, že špatné hudbě se snažím co nejvíce vyhýbat, poněvadž to prostě nemám zapotřebí, a většinou se mi to docela daří – ale holt stane se a aspoň do téhle kategorie mám co napsat.

Koncert roku:

David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Bohužel Wardruna to o nějaké dva týdny promeškala, jinak by nebylo o čem. Takhle ovšem můžu na první (a vlastně jediné) místo aspoň hodit tuhle slovensko-norskou kolaboraci. Ne, že bych snad na vícero koncertech nebyl, ale žádný z nich nebyl natolik světoborný, aby si zde zasloužil zmínit. Tohle vystoupení bylo kromě hudby, sestávající až na jednu výjimku pouze z industriálně-jazzové improvizace, výjimečné především v jejím spojení s prostorem, který představovala dávno nepoužívaná Elektrárňa Piešťany. Toto spojení dalo vzniknout neuvěřitelné atmosféře, v níž na světlo světa vyplouvaly střípky minulosti prolínající se se současností a ve výsledku drcené na prach zvukovou masou, o níž se až nechtělo věřit, že je opravdu produkována jen dvěma lidmi.

David Kollár & Arve Henriksen

Videoklip roku:

Pravidelným divákem metalových ani nemetalových klipů zrovna nejsem, a přestože jsem jich letos pár viděl, s výjimkou „ještěrčího čaroděje“ se nejspíš neřadili do tohoto desetiletí. Proto drahocenní čtenáři dozajista odpustí, že do této kategorie nepřispěji svou Troškou.

Film roku:

Wind River

Původně jsem měl v plánu tuhle kategorii zcela vynechat, jelikož zhlédnuté filmy z minulého roku bych spočítal na prstech obou rukou, ale nakonec mi to nedalo – „Wind River“ mi nabídlo tak mrazivou a nepříjemnou podívanou s takovou záplavou pocitů odporu a vzteku a následného uspokojení v podobě provedení spravedlnosti přesně podle mých představ, že ho prostě nemůžu nezmínit. A k tomu parádní soundtrack dokonávající onu mrazivost a místy vytvářející hypnotickou atmosféru, na němž se podílel i Nick Cave. Na mainstreamovou produkci skvělá záležitost a Taylor Sheridan po „Sicariu“ potvrzuje své scenáristické schopnosti (a v tomto případě dokazuje, že o nic hůře na tom není ani po režisérské stránce).

Wind River

Potěšení roku:

kvantum nových objevů

V minulém roce mne nejvíce potěšila četnost mých hudebních objevů, především co se dark a pagan-folkové scény týče. Tak se mi do merku dostala seskupení jako Splinterskin, Irfan, Gofannon nebo Weh a já pevně doufám, že tenhle žánr mi i v tomto roce bude odhalovat svá tajemství stejně intenzivně jako v minulém, v němž mne celkově nejvíce ovlivnil. A nebyly to jen folkové žánry, které mne v minulém roce obohatily (ačkoli žádný další to nezvládl v takové míře) – třeba takoví už zmiňovaní progresivní The Minerva Conduct mi rovněž výrazně utkvěli v paměti.

Zklamání roku:

absence nejočekávanějších desek

Nemůžu říct, že by mne v tomto roce něco vyloženě zklamalo, proto si nakonec vyberu záležitost celkem přízemního a nezajímavého rázu – bohužel žádná z kapel, u kterých bych si to opravdu přál, tento rok nevydala album, přestože od vydání toho posledního uplynulo čtyři nebo více let. Nezbývá mi tak doufat, že se tento rok konečně dočkám nového Toma Waitse, WWW a především Tenhi, na jejichž stránky jsem se díval pravidelně několikrát za měsíc, nejintenzivněji pak před sepisováním každého eintopfu.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Zhodnocení roku:

Tenhle ročník sice nebyl vyloženě slabý, ale ke spokojenosti mám rovněž daleko, poněvadž tak 50 % toho nejzajímavějšího, co jsem slyšel, už za sebou nějaký ten rok existence má. Na druhou stranu, pár příjemných překvapení se konalo (a těch nepříjemných naštěstí jen minimum), takže si nebudu příliš stěžovat. Přesto si od roku 2018 slibuji více, už jen proto, že s výše zmiňovanými Tenhi a WWW to vypadá dost nadějně.


Void Cruiser – Wayfarer

Void Cruiser - Wayfarer

Země: Finsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 27.2.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. A Day on Which No Man Was Born
02. I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have
03. As We Speak
04. Madonnas and Whores
05. Seven Years Late
06. All Over Nowhere
07. Maailman Kallein Kaupunki

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Z výrobního pásu skandinávských vod a fjordů je nám většinou doručováno kvantum blackmetalových smeček a různých ponuře folkových seskupení. Proto taková finská space/stoner kapela, jakou je Void Cruiser, může být příjemným zpestřením, obzvlášť pokud uvážíme blížící se léto, pro nějž je stonerový soundtrack více než příhodným.

Kromě již zmíněné destinace, která je mou oblíbenou co se týče hudební produkce, mne ještě před vyslechnutím druhého studiového alba této bandy zaujaly další dvě věci. Za prvé uchvacující přebal, který prostě evokuje psychedelický trip do mezigalaktického prostoru, a zároveň by se za něj nemusela stydět ani kdejaká progresivní kapela, za druhé sympatická scifoidní prezentace na Bandcampu. Na druhou stranu jsem si tak vytvořil určitá očekávání, která mohla zapříčinit zklamání, pokud by ve výsledku předávané zvukové vlny nebyly pro mé zvukovody tak lahodné jako vizuální projev pro mé oči. Řeknu to však hned zkraje, má očekávání k téhle formaci, která byla naposledy spatřena v galaxii Andromeda, byla až na drobné výjimky zcela naplněna. Přesto se nejednalo o jednoduchou cestu. Abych řekl pravdu, po prvním poslechu jsem byl spíše zklamán, ale když jsem se do projevu Void Cruiser dostal více, nezbylo místo pro nic jiného než spokojenost. A to i z důvodu, jenž vycházel z prezentace. Void Cruiser o sobě totiž mluvili jako o kapele, která si není jistá svým směřováním, a tak se nevyhýbá experimentování, čímž ještě vzrostla má naděje, že po dlouhé době uslyším stonerovou kapelu, u níž v půlce alba nemáte pocit, že jste si ho omylem pustili znovu a k jeho konci už si nejste jistí, zdali všechno, co jste dosud slyšeli, nebyly jen nepovedené cover verze Electric Wizard.

Všechno začíná u první a jediné instrumentální skladby „A Day on Which No Man Was Born“, kterou zároveň považuji za jednu z nejzdařilejších na celé desce. Po úvodním sci-fi samplu a následném mile se tvářícím, až téměř veselém intru se na vás vyvalí zvuková masa, po níž, kdyby na mě narazila při živáku, bych pravděpodobně neodešel po svých a už bych jen tak odevzdaně povlával, a jež před očima, adekvátně k přebalu, vyvolává představu vesmírného křižníku probíjejícího se prázdnotou kosmu. Zároveň se ovšem nedočkáte zcela přímočarých riffů, což považuji za plus, o to větší, že se jedná o jev vyskytující se více méně ve všech zářezech. Na „I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have“ se již odhalí i zpěvák, jehož by určitě neodmítla ani kdejaká post-rocková kapela (ostatně je post-rock žánr, s nímž si Void Cruiser v průběhu alba rovněž citelně pohrávají). Umí však i zařvat, čímž přispívá k celkově umně zvládnuté gradaci jednotlivých písní. Nepopře se ani původ kapely, jelikož se zde výrazněji projeví cit pro atmosféru, která je v různých podobách rovněž přítomna v podstatě po celou dobu trvání „Wayfarer“.

Void Cruiser

To, v kombinaci s tentokráte poměrně typickými stonerovými melodiemi a riffy, zaručuje příjemný a odpočinkový divácký zážitek, který v něčem připomene již zmíněné Electric Wizard, avšak nikoliv v negativním smyslu přílišné nápodoby, jelikož Finové si udržují svou osobitost. Ta je bezpochyby způsobena nejistotou ohledně směřování ústící v procházení různými žánry, ať už se jedná o doom, space rock, stoner nebo post-rock. V souvislosti s vlivem posledně zmíněného žánru jsem však byl v druhé polovině alba nemile překvapen. „Seven Years Late“, jež za tímto nežádaným zážitkem stojí, je totiž v kontextu celého alba jako pěst na oko. Jedná se o neuvěřitelně průměrný post-rock, který jednoduše nemá co nabídnout, a její přítomnost je politováníhodným kiksem. Zamrzí to o to víc, že zbytek alba si drží poměrně slušnou úroveň. Při zpětném pohledu soudím, že právě ona může za nedobrý pocit z celé desky, jaký jsem měl při prvním poslechu. Možná pokud tento žánr vyhledáváte více než já, tak to pro vás tak zlý zážitek nebude, ale v případě, že jste si přišli spíše pro stonerové úlety, raději se jí vyhněte. Já jen doufám, že se nebude jednat o směr, jímž by se v budoucnu kapela vydala.

Pro změnu ovšem zas pozitivum. Co musím jednoznačně ocenit, je dobré rozvrstvení a střídání delších atmosféričtějších kusů s těmi přímočařejšími a kratšími. „As We Speak“ nebo „All Over Nowhere“(nemůžu si pomoci, ale ty kroky na začátku a konci mi hrozně připomínají běhání po zasněžených končinách Skyrimu) tak přicházejí právě včas, aby vytrhly posluchače z letargie, jež by jinak mohla přijít. Taková „Madonnas and Whores“ zase přinese ten typický pocit vznikající při poslechu stonerových alb, kdy přestanete vnímat jakékoliv struktury a jen se necháte unášet hutným zvukem kytar, který v druhé části přejde v jamové sólo beroucí vaši mysl na výlet ještě dále mimo tělo.

Rozloučení se nám dostane v podobě nejdelšího desetiminutového kusu „Maailman kallein kaupanki“, jehož text je, jak již název napovídá, ve finštině, což mu přičítám jen k dobru. Jedná se zároveň o skladbu, která svou atmosféru buduje snad nejplynuleji a nejpomaleji, a tak je solidním uzavřením a zamáváním z křižníku mizejícího v hlubinách hvězdné oblohy.

Ve výsledku je tak „Wayfarer“ poctivým řemeslem, doplněným o nenápadnou a soudržnou jinakost a jedná se o album, které může sloužit jako vhodné zpříjemnění slunečného a pohodového odpoledne. Jediným neduhem zůstává „Seven Years Late“, a pokud post-rocku příliš neholdujete, tak ji raději přeskočte. O nic nepřijdete. Spíš z celého alba získáte daleko lepší pocit. Na budoucnost Void Cruiser mod.1.0 (Interstellar heavy metal exploration vessel) jsem jednoznačně zvědavý.