Archiv štítku: VoidCeremony

VoidCeremony – Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel

VoidCeremony - Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel

Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Desiccated Whispers
02. Sacrosanct Delusions
03. Empty, Grand Majesty (Cyclical Descent of Causality)
04. Binded to Unusual Existence
05. Abandoned Reality
06. Solemn Reflections of the Void

Hrací doba: 32:27

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Příznivec technického death metalu si letos docela přichází na své. Přehlédnout nová alba Ulcerate nebo Imperial Triumphant asi nešlo. Není to ale zdaleka jenom o těchto dvou jménech. Pokusím se nastínit situaci na několika málo příkladech. Své novinky představili veteráni Afterbirth a Defeated Sanity, v nabídce jsou i úleťárny jako Pyrrhon či Xythlia, no a samozřejmě se urodilo také několik prvotin, s nimiž se hlásí třeba formace Cryptic Shift nebo VoidCeremony. A je toho určitě mnohem, mnohem víc, ale to jsem naneštěstí neslyšel.

Dnes jsem se rozhodl věnovat posledním jmenovaným, tedy VoidCeremony, rodákům z Kalifornie. Existují už od roku 2013, ovšem dosud se projevovali pouze skrze épéčka. Ty se jim za ty roky nastřádaly tři, takže zřejmě usoudili, že už je ten pravý čas na něco pořádného a reprezentativního – tím se stává „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Ze sestavy asi nejvíce pozornosti vzbudí bubeník Charles Koryn, který mimo jiné působí také v Ascended Dead, Funebrarum nebo znovu rozjetých Bloodsoaked. VoidCeremony ale založili kytaristé Garrett Johnson a Jon Reider, kteří k sobě později přizvali basáka Iana Manna (ten tu ale nehraje, viz níže) a právě Koryna.

Novinka „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ ukazuje, jak VoidCeremony od svého vzniku vyrostli. Samozřejmě se těžko srovnává demíčko s kanální produkcí (jimiž ta první dvě EPčka de facto jsou) a profi studiová práce, ale poslední vydané EP „Foul Origins of Humanity“ už znělo dobře a minimálně na jeho příkladu mohu říci, že se VoidCeremony na novince zlepšili, a to po všech stránkách. Zajímavé je, že první dvě krátké nahrávky vykazují také znaky black metalu, po těch se však slehla zem. Přitom dvě skladby z „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ pocházejí právě z „Cyclical Descent of Causality“, druhého EP VoidCeremony.

„Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ se dá z hlediska provedení označit za to klasičtější pojetí technického death metalu. Signifikantním momentem celého alba je bezpražcová basa, takže odkaz Atheist nebo Death se nad VoidCeremony vznáší výrazně. Na rozdíl od žánrových pionýrů jsou však VoidCeremony přeci jenom tvrdší, čímž mohou dát vzpomenout například na Immolation, Morbid Angel či australské StarGazer, kteří si s baskytarou taky užili své. Ostatně tu bezpražcovou baskytaru tady obsluhuje právě Damon Good, zakladatel StarGazer, který si tu na hostovačku uloupil ty nejzábavnější momenty pro sebe, haha. V hudbě VoidCeremony se tato technika vyjímá velice dobře a je fakt radost poslouchat každý moment, kdy o sobě dává Good svým nástrojem vědět – a že se tak děje často. Vzhledem k tomu, že tohle zas tolik kapel nepoužívá, se to jen tak neoposlouchá.

Dalším zásadním aspektem první desky VoidCeremony je její produkce. To je fakt žrádlo. Živočišná, zřetelná a zároveň těžká a v kombinaci s hudbou až surrealistická. I díky tomu si tady ta basa může tak příst. Prospívá to ale i ostatním nástrojům, zejména bicím, jejichž tvrdé údery si budete pamatovat. Zvukově se rovněž dá „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ přirovnávat ke sluncem prolitým deskám jako „Piece of Time“ nebo „Human“. Sci-fi estetika a zájem o okultismus však pomáhá VoidCeremony znít o něco temněji, a skladbám tak zdejší produkce výrazně pomáhá k dosažení zajímavé atmosféry.

VoidCeremony

VoidCeremony to zpravidla nejvíce sluší, když se ve skladbách něco děje. Kombinace zatěžkaných morbidních riffů a rychlých výpadů v úvodní „Desiccated Whispers“, melodické kytary a rozvolňující se tempo „Empty, Grand Majesty (Cyclical Descent of Causality)“ nebo vrstevnatost „Abandoned Reality“ patří ke skutečně skvělým momentům desky. Ony se dají nějaké najít po celé délce alba, a to z většiny nahrávky činí atraktivní poslech. Škoda ale, že „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ disponuje také méně oslnivými party.

Ty nastávají právě v případech, kdy píseň po delší dobu ustrne na jednom místě, třeba když bicí klepou „Sacrosanct Delusions“ kupředu, ovšem může to začínat už trochu nudit. Podobně hluchá místa tu prostě jsou. Nebo když je tatáž stopa ukončena bubenickým sólem, které působí jak zapomenutý fragment z nějaké zkoušky. To bych označil spíše za přešlap, nad nímž se dá přimhouřit oko, avšak poslech to vždy zbytečně naruší. Rovněž konec poslední skladby „Solemn Reflections of the Void“ působí dost líně. Samotný motiv je sice fajn, ale je podivně rychle useknutý. Tato místa tak výsledný dojem z prvotiny VoidCeremony bohužel srážejí, nicméně o kvalitní a povedenou nahrávku se jedná i tak.

Myslím, že VoidCeremony se se svým prvním zářezem „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ představili v dobrém světle. V rámci žánru toho moc lepšího ke slyšení za poslední roky nebylo. Pod krásnou obálku napěchovali půlhodinku zajímavého materiálu, ke kterému se budu rád vracet. Do budoucna určitě mohou předvést ještě něco silnějšího, takže jakmile budou chystat další placku, určitě mě to bude zajímat.


Redakční eintopf – červen 2020

Paysage d'hiver – Im Wald

H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Aether
2. Neptunian Maximalism – Éons
3. Paysage d’hiver – Im Wald

Metacyclosynchrotron:
1. Throneum – Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…
2. Infer – Aeon of Deathless Blight
3. Ljosazabojstwa – Głoryja śmierci

Cnuk:
1. VoidCeremony – Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel
2. Cro-Mags – In the Beginning
3. Neptunian Maximalism – Éons

Dantez:
1. Paysage d’hiver – Im Wald
2. Run the Jewels – RTJ 4
3. Irae – Lurking in the Depths

H.

H.:

Volbu nejočekávanějšího alba pro červen 2020 mám dost jednoduchou. Tvorba maďarských The Moon and the Nightspirit se mi líbí strašně moc a nepředpokládám, že by na tom „Aether“ mělo cokoliv změnit. Minulou desku „Metanoia“ jsem nakonec vyhlásil jedním z nejlepších alb roku 2017, takže očekávání jsou rozhodně vysoko. Nadšení sice trochu kalí dost nepovedený obal, ale první vypuštěná skladba „Kaputlan kapukon át“ naznačuje, že po hudební stránce by mělo být vše v pořádku.

Zvědavý jsem rovněž na „Éons“ od belgického avantgardního kolektivu Neptunian Maximalism. Dosud vyhozené ukázky mi znějí fakt skvěle a vypadá to, že by mohlo jít o hodně zajímavou a pohltivou hudební odysseu. Více jak dvouhodinové stopáže se sice lehce děsím, ale zároveň mám pocit, že ji budu ochoten absolvovat.

Povinností samozřejmě bude taková dlouho očekává první řadovka Paysage d’hiver s názvem „Im Wald“. I tady sice na posluchače čekají dvě hodiny hudby, ale trochu to dává smysl, když demosnímky mívaly běžně přes hodinu, že jo. Hudební převraty nicméně nečekám. Hypnotický ambientní black metal však určitě ano.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Tohle je druhý nebo třetí eintopf, kam chci zařadit novinku polských maniaků Throneum, haha. Teď už to každopádně vypadá, že „Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…“ definitivně vyjde 8. června a naváže na krásně narušené album „The Tight Deathrope Act over Rubicon“. Mám rád, když i oldschool fanatici zkouší překračovat hranice – nejen žánrové, ale zejména ty své, protože pak je dle mého názoru pravděpodobnější, že je osvítí nějaká hnusná múza, a to je vzhledem k nadprodukci Throneum vcelku žádané. Druhé „Mutiny of Death“ nepotřebuju, ale bez odporného metalu smrti žít nelze a ortodoxních kapel, jejichž hudba je i doopravdy svébytná a „psycho“, je podle mě málo.

Je trochu trapné hajpovat desku, na které jsem se osobně podílel, ale „Aeon of Deathless Blight“ slovenských Infer je námrd, který jsem protočil asi tisíckrát a zkrátka už se nemůžu dočkat, až vyjde oficiálně. O téhle desce bych tu ale psal, i kdybych ji ještě neslyšel, protože deset let staré „Sede vacante aeternum“ jsem svého času poslouchal s nadšením jako desky jiných deathmetalových veličin, které tehdy vycházely. Novinka je ale spíše míněna pro fanoušky přímočarých útoků ve stylu Angelcorpse nebo Infernal War, i když čertovský majestát à la Dead Congregation také nevymizel.

Naopak za fanouška běloruských Ljosazabojstwa se ještě považovat nemůžu. Vždycky při letmém poslechu jejich hudby, třeba při psaní novinek, jsem si říkal, že tohle musím okoštovat pořádně, a pak se na to vysral. S debutovým LP „Głoryja śmierci“ stejnou chybu znova neudělám.

Cnuk

Cnuk:

V červnu mě bude nejvíce zajímat partička VoidCeremony a jejich chystaná dlouhohrající prvotina „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Na Bandcampu mají k poslechu dvě skladby a musím říct, že to vypadá na dost slibný death metal, kterému by neměla chybět promyšlenost ani hnusná aura. Posun oproti tři roky starému „Foul Origins of Humanity“ bude nejspíše výrazný, a to je dobře.

Nedávno jsem se náhodou proklikal ke kapele Neptunian Maximalism. Ta se rovněž představí se svou první studiovkou, která ponese jméno „Éons“. Jedná se o spolek Belgičanů, kteří tvoří hudbu přelévající se z dronu do jazzu a psychedelie. Zní to dost lákavě, ale je mi jasné, že se tím budu dlouho prokousávat, protože jedna z dosud uveřejněných písní má osmnáct minut a skladeb se na „Éons“ bude nacházet celkem šestnáct, takže očekávám výzvu nejen hudební, ale i časovou.

Na závěr jedna absolutní klasika. Cro-Mags jsou zpátky. Po nutných tahanicích o toto zvučné jméno získal práva na jeho užívání ten nejpovolanější, Harley Flanagan. Ten se obklopil lidmi, kteří v různých obdobích Cro-Mags již prošli, takže má tohle obnovení celkem smysl. Novinka „In the Beginning“ bude jejich prvním studiovým počinem po dlouhých dvaceti letech a soudě dle loňského EP „Don’t Give In“ by to nemuselo být marné. Nechme se překvapit.

Neptunian Maximalism - Éons

Dantez

Dantez:

Na „Im Wald“ jsem se těšil ještě dříve, než bylo několika vyvoleným přehráno a posléze předáno na dřevěných fleškách během tajné poslechové seance. Od prvního full-lengthu vlastně nic nového nečekám – zejména z toho důvodu, že se většina dem Paysage d’hiver jako klasická alba tváří. Nikdo si totiž s touto ambient-black metalovou formulí netyká tak jako Wintherr.

S obdobně velkým očekáváním a absencí obav vyhlížím čtvrtou řadovku Run the Jewels. Killer MikeEl-P od první desky kultivují nenapodobitelnou chemii, jejíž síla dosud nechcípá. Rapová nasranost, mix newyorské špíny a tvrdosti západního pobřeží, jedovaté a bombastické beaty přímo úměrné břitkosti textů v nejryzejší a nejmodernější podobě.

Za zmínku stojí i novinka portugalských Irae, kteří se na novince oprošťují od ortodoxního lo-fi soundu a ve větším, ač stále umírněném měřítku testují své skladatelské ambice. Jo, a má to hrozně cool fotky v bookletu.