Archiv štítku: Voivod

Redakční eintopf – speciál 2018: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
3. Vole – Zmrzliny

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Tropical Fuck Storm

Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko

Film roku:
1. Hereditary
2. The House That Jack Built
3. Upgrade

Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí

Zklamání roku:
já sám

Top5 2018:

1. Idles – Joy as an Act of Resistance

Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.

2. Voivod – The Wake

Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.

3. Daughters – You Won’t Get What You Want

Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.

4. Turnstile – Time & Space

Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.

5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.

Infernal Coil

CZ/SVK deska roku:

1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.

2. Master’s Hammer – Fascinator

Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.

Master’s Hammer

3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.

Protomartyr

2. Tomb Mold – Cerulean Salvation

Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.

3. Vole – Zmrzliny

Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.

Artwork roku:

Portal – Ion

To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.

Portal – Ion

Objev roku:

Tropical Fuck Storm

Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.

Shit roku:

Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.

Daughters

Koncert roku:

1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018

Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.

2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018

Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.

Idles

3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.

Videoklip roku:

Idles – Danny Nedelko

Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.

Film roku:

1. Hereditary

Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!

2. The House That Jack Built

Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.

Hereditary

3. Upgrade

Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.

Potěšení roku:

silnější rok než ty předchozí

Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.

Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.

Voivod

Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?

Zklamání roku:

já sám

Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.

Idles

Zhodnocení roku:

Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.


Voïvod – The Wake

Voivod – The Wake

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Obsolete Beings
02. The End of Dormancy
03. Orb Confusion
04. Iconspiracy
05. Spherical Perspective
06. Event Horizon
07. Always Moving
08. Sonic Mycelium

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Studená válka nezůstala studenou. Přerostla ve válku nukleární. Ta zcela změnila chod dějin a svět se proměnil v chaos. Z něj roku 1982 povstal krvežíznivý upír Voivod, který začal svou pouť v zemi rozborcené neustálým válčením, Morgoth. Voivod, v jednom období známý též jako Korgüll the Exterminator, je připraven v plné zbroji zničit vše, co mu stojí v cestě. Brzy na svých vesmírných cestách objevuje nové rasy, tvoří dimenze, prochází modifikacemi, až nakonec sám sebe dobrovolně zničí, aby se za pomoci nanotechnologií stvořil ještě silnějším. Takto Kanaďané Voivod čeřili metalové vody v osmdesátých letech. Autorem tohoto fantastického příběhu je Michel Langevin, známější jako Away, mimoto také bubeník a grafik Voivod. Post-apokalyptický svět upíra Voivoda sice opustili, ale koncepční alba je baví dělat dodnes, ostatně důkazem je i letošní novinka „The Wake“, kde se o námět postaral zpěvák Snake.

„The Wake“ vypráví příběh o reakci lidstva na obrovskou pohromu, která propukla v důsledku neuvěřitelného objevu ve vodách oceánu. Lidé musí přistoupit na jiné myšlení, přijmout fakt, že nejsou ve vesmíru sami, zorientovat se v chaotických podmínkách a to samozřejmě není jen tak. Vznikne řada konfliktů, spikleneckých nálad, čelní představitelé států se schovají do ústraní, padnou náboženství, aby se vytvořila nová, mění se prostředí, tají ledovce, a neobejde se to bez boje. Jak už to tak bývá, někdo se přizpůsobí, někdo ne. Ale nakonec – teď velký spoiler – svět dosáhne nové úrovně vědomí a v této těžké zkoušce obstojí.

Koncepty Voivod vždy šly, však většina jejich nejlepších alb je založených na uceleném vyprávění. To může být koneckonců sepsáno i jen do jedné skladby, jako třeba v případě legendárního opusu „Jack Luminous“. Scénář „The Wake“ byl zhudebněn do osmi skladeb, což připomíná starou tvorbu, kdy méně znamenalo více. A to nemusí být náhoda, jelikož i hudebně se může „The Wake“ směle zařadit ke klasickým dílům Voivod. Už „Target Earth“ (2013) bylo vnímáno jako „návrat ke kořenům“, EPčko „Post Society“ (2016) tuto pozici potvrdilo a načrtlo další cestu, po níž se „The Wake“ vydalo a zavedlo Voivod do nových kosmických prostorů.

Ačkoli „Target Earth“, tehdy nejprogresivnější album Voivod za posledních dvacet let, obsahuje složité kompozice, stále v sobě má něco, co působí na první dobrou. Pochopitelně, že i to je geniální počin, něco takového skloubit do jednoho díla je obdivuhodné, ale „The Wake“ je v tomto směru k posluchači náročnější a ten si tak musí požitek „zasloužit“. Mám-li novinku někam v diskografii Voivod zařadit, pak je to na pomezí 80. / 90. let, tedy mezi desky „Nothingface“ a „Angel Rat“, potažmo „Outer Limits“. Jinými slovy k tvorbě z té nejinovativnější éry, kdy si i kovaný fanoušek musel dlouho zvykat, ale po objevení onoho kouzla naprosto propadl.

Je až s podivem jak se Chewymu podařilo absorbovat unikátní hru zesnulého Piggyho plnou nesourodých akordů a prapodivných (dis)harmonií. Sice je jeho hra trochu přímočařejší (v ranku Voivod), nezní, jako když hraje pozpátku, se zkříženýma rukama, kytarou vzhůru nohama, ale rozhodně nese vlajku Voivod hrdě dál. Právě on, podobně jako kdysi Piggy, stojí za většinou složených nápadů.

Popisovat jednotlivé skladby nemá smysl, je to prostě Voivodí nepředpovídatelný psych-prog-punkový styl zahraný se vší elegancí, který musí potěšit každého člena Iron Gangu, a i toho může v určitých momentech po pětatřiceti letech existence překvapit, třeba když se ozve podmalba v podobě smyčců (!). Zmíním snad jen geniální ohlédnutí za celým opusem, „Sonic Mycelium“, kde se na třináctiminutové ploše ozývají různě přearanžované pasáže předchozích skladeb, do nichž jsou zakomponovány i jejich texty, ale v úplně jiných melodiích a náladách, takže je z toho podivně schizofrenní zážitek. Ale to se prostě musí slyšet. Proto se vyplatí věnovat „The Wake“ čas. Husina na kůži, když Snake odcituje sloku ze skladby uvedené ve třetím odstavci recenze je už jen třešničkou na dortu.

Voivod

Plusem je i produkce, jelikož ta je na daleko větší úrovni než tomu bylo v případě „Target Earth“. Nástroje zní zřetelně, hlavně basa Rockyho mě tu baví, zvuk je ostrý, vyvážený a se sluchátky na uších je to radost. Ale i tak by tomu možná neuškodilo méně „metalu“, a naopak více provzdušnění a volnosti. Přesto kombinace výpravných textů, čisté produkce a nápadité hudby činí z „The Wake“ až kinematografický zážitek. Představivost pomáhají dotvářet také stylové kresby Awaye v bookletu cédéčka, kde každé skladbě jedna náleží. Jednoduše mají ten koncept dotažen k dokonalosti. Slyšel jsem, že se o kapele chystá dokument, ale určitě by stálo za to zfilmovat také něco z jejich tvorby.

Voivod platí za jednu z nejoriginálnějších kapel hudební historie a ani s „The Wake“ nepřestávají udivovat. Je úžasné, do jaké formy se s Chewym dostali a jak se jim podařilo navázat na klasické počiny nahrané původní sestavou, aniž by ustrnuli v čase a opakovali se. „Target Earth“ a „Post Society“ jsou super, ale „The Wake“ je ještě dál. Mají svoji tvář, svůj styl, žádnou konkurenci, žádné hranice, prostě oni samotní ve světě Voivod.


Voivod, Maggot Heart

 Voivod, Maggot Heart

Datum: 7.9.2018
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Maggot Heart, Voivod

Kanadské nestory progresivního thrash metalu Voivod jsem dosud pokaždé viděl na velké scéně. Poprvé to bylo v hale Folimaka, kde vystupovali tři roky nazpátek vedle Carcass, Napalm Death a Obituary a schytali poměrně mizerný zvuk, podruhé pak na jednadvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde zase hráli poměrně krátce a už kolem čtvrté odpolední. Proto šance vidět je v poměrně komorní klubové atmosféře, s plnohodnotným setem a potenciálně tentokrát i se solidním zvukem, to byla šance, jíž jsem jednoduše nemohl ignorovat. Vždycky jsem měl v oblibě jejich punkovou špinavost, vypiplanou komiksovou estetiku a neskutečnou osobitost, charisma a elán, jímž jak nahrávky, tak koncerty přetékají. Proto nezbývalo než koupit lístky s předstihem – a na tuhle párty 7. září, která startuje evropské turné, se těšit jako děcko na Vánoce.

Že tohle bude co do atmosféry věru něco jiného než vzhlížení na vzdálené bohy, jak tomu bylo ve Folimance, jsem poznal hned v době příchodu do klubu kolem sedmé hodiny, kdy mne ve dveřích míjel bubeník a zároveň hlavní stvořitel legendy o nukleárním upírovi VoivodoviAway. Je to tak, muzikanti se procházeli klubem, čas od času se vyfotili s agilními fans, ba si někteří i z publika pěkně poslechli předskokan(k)y z berlínského projektu Maggot Heart. Kanaďané jednoduše ukázali, že nejsou žádné primadony, co se úzkostlivě zavírají v zákulisí a bojí se zaplést s „plebsem“ pod pódiem, nýbrž parta skromných sympaťáků a srdcařů. Člověk si skoro říká, že je to trochu nefér, když tahle kultovní kapela, jež za svých petatřicet let existence zanechala na žánrové mapě svou nesmazatelnou stopu, zaplní v Praze pouze klub, zatímco nejedna skupina, již inspirovali, vyprodává haly.

Zpátky ale k hudební náplni. Ta začíná deset minut po sedmé s příchodem předskakující zpěvačky Maggot Heart a její doprovodné kapely sestávající se ze dvou neméně sympatických slečen a jednoho energického bubeníka. Jedná se o muziku, která ze studiovky zní jako takový mix alternativního rocku, hardrocku a s nezanedbatelným vlivem i právě Voivodí umělecké punkovosti. Syrové a lehce namelancholičtělé kytary a úderné rytmy songů z desek „City Girls“ a „Dust to Dust“ dokáží poměrně slušně zachytit posluchačovu pozornost. Místy tam člověk slyší špetku starých Ghost, jindy zase zaslechne feeling à la Sonic Youth a čas od času se to zařízne ve vysloveně metalovém duchu. A navzdory postupnému zapadání do lehké jednotvárnosti to poměrně příjemně zabaví. Jistě, není to věc, která by měla potenciál uhranout, ale jejich set zkrátka potěšil a mít možnost je vidět někdy zase předskakovat, určitě bych se zvednul od piva a šel je zase očíhnout.

Prostor se před setem Voivod poctivě plní, nicméně i před pódiem se dá stále docela dýchat, takže nějaký přílišný diskomfort se naštěstí nekoná. Přibližně dle stanoveného harmonogramu je nakonec napjaté očekávání prolomeno naběhnutím čtyřčlenné sestavy na pódium a spuštěním songu „Post Society“ ze stejnojmenného, dva roky starého ípka. Nazvučení působí celkem solidně a kapela je v dobrém rozmaru. Kudrnáč Snake zvládá při zpěvu ztřeštěně pobíhat po pódiu a střídat grimasy, kytarista Chewy vyhrává s přehledem jak své, tak původně Piggyho party s naprostou elegancí, Away působí za bicími naprosto jako doma a i nejnovější člen, basák Rocky, se s kapelou za ty čtyři roky velmi dobře sžil. Všechno šlape jako hodinky, protože kapela působí jako jeden organismus.

Následuje legendární hitovka „The Unknown Knows“„Nothingface“, jež svou mechanickou sugestivností a chytlavým refrénem roztančí i největšího kliďase. Vždycky mě bavilo, jak na jednu stranu drhnou s energií a špinavostí punku, na druhou stranu jsou ale jejich kompozice vždy velmi dobře vymyšlené a společně s příběhy textů a estetikou obalů alb dávají dohromady výtečný smysl.

Voivod

Setlist je postaven velmi vyrovnaně a průřezově, o což si koneckonců program výročního turné docela říká. Dočkáme se kousků jak z dřevního debutu v podobě „Voivod“, klasik z „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“, tak i třeba progrockovější „The Lost Machine“„The Outer Limits“, chytlavé „The Prow“ z alternativnějšího „Angel Rat“ a samozřejmě nechybí ani ukázky z chystaného alba „The Wake“. Snad jen se mi nevybavuje, že by zazněl nějaký song z éry, kdy byl za mikrofonem Eric Forest. Nějaký kousek třeba z „Negatron“, což byla nahrávka, jež znamenala odbočku ke směru à la staří Machine Head či Fear Factory, by celek docela dobře opepřili. Ale to je jen taková drobnost maximálně rozmazleného rejpala.

Atmosféra v publiku je pěkně vyvážená. Na jednu stranu člověk v kotlíku při posledních sonzích typu „Voivod“ mohl dostat slušnou pecku do žeber, stejně tak ale osmiletá dívenka v první lajně přežila naprosto bez úhony, cheche. Kapela je v závěru odměněna fanatickým potleskem, a tak přidá ještě na závěr „Overreaction“.

Celkově se jednalo skvělou akci, která obnažovala jak punkové kořeny Voivod, tak jejich progresivní svébytnost a především onu potřebnou thrashovou divokost. Vše bylo podáno zatraceně charismaticky a je zkrátka fajn vidět, jak si staříci to hraní nehorázně užívají. Sálala z toho výborná uvolněná nálada a nejen proto na tenhle koncert budu dlouho a rád vzpomínat. Myslím, že lépe evropské turné Voivod otevřít ani nemohli.


Redakční eintopf – září 2018

Voivod – The Wake
Nejočekávanější deska měsíce:
Voivod – The Wake


H.:
1. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
2. Kommandant – Blood Eel
3. Stellar Descent – The Future Is Dark

Onotius:
1. Sumac – Love in Shadow
2. Voivod – The Wake
3. Madder Mortem – Marrow

Metacyclosynchrotron:
1. P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis
2. Archgoat – The Luciferian Crown
3. Dakhma – Hamkar Atonement

Cnuk:
1. Voivod – The Wake
2. Deicide – Overtures of Blasphemy
3. Clutch – Book of Bad Decisions

H.

H.:

Na prvním místě, samozřejmě, ty vole, nejde jinak – A Forest of Stars. Britský klub gentlemanů už sice na pozdějších nahrávkách nedosahuje geniality prvních dvou desek, přesto je jejich hudba v porovnání prakticky se vším okolo stále nadpozemská. „Grave Mounds and Grave Mistakes“ už u nás v redakci nějakou dobu zodpovědně točíme a můžu bez obav říct, že komu seděla cesta nastolená „A Shadowplay for Yesterdays“ a „Beware the Sword You Cannot See“, toho ani novinka ani v nejmenším nezklame. Atmosféra je stále unikátní, rukopis stále nezaměnitelný a fantastických momentů opět požehnaně. Rozhodně se máte na co těšit!

Zmínit musím americké Kommandant, jejichž agresivní válečný black metal s totalitní image mě poprvé rozmrdal na „The Draconian Archetype“. „Blood Eel“ sice není album, kvůli němuž bych nemohl dospat, ale jsem si jistý, že rozhodně nevynechám. A hlavně doufám, že mi zas nebude trvat dva roky, než se dokopu k poslechu, jako se mi to povedlo u minulého „The Architects of Extermination“, haha.

Sice mám na září vícero želízek v ohni, ale svůj poslední hlas pošlu zámořskému atmo-blacku Stellar Descent. Z jednoduchého důvodu. Minulé dlouhohrající album „Fading“ je prostě výtečné a moc rád – a možná až překvapivě často – jej poslouchám i zpětně. Velká očekávání k novince pak zapříčiňuje skutečnost, že i „The Future Is Dark“ nabídne pouze jednu velice dlouhou píseň (tentokrát 46 minut). Akorát obal mi připadá vhodný spíš pro DSBM, tak snad se tímhle směrem nestočí i muzika a bude se pokračovat ve stylu předchozího opusu.

Onotius

Onotius:

Ohledně zářijových desek jsem poměrně vysmátý, protože tu, na kterou bych se jinak zdaleka nejvíce těšil, jsem už díky promo kopii slyšel. Viktoriánské psychaře proto teď ponechám stranou. Ale i mimo toho vychází hodně nacpaná porce zajímavých alb, takže příčky hravě zaplním i s jejich vynecháním. Za zmínku jednoznačně stojí noví Sumac, jejichž temný sludge-metalový rámus „What Once Becomes“ byl věru výborná očista, takže do „Love In Shadow“ vkládám velké naděje.

Dále zopakuji to, co už jsem načal v koncertním vydání, a to upozorněním na novinku Voivod. První vypuštěná ukázka disponující překvapivě klidnějším soundem mě zprvu tolik nevzala, ale s dalšími poslechy se dojem vylepšoval, takže nakonec je natěšenost přeci jen slušná. Na třetí příčku po zvážení umístím novinku sympatických progresivců Madder Mortem, docela jsem zvědav, kam se v době blížícího se výročí debutu zase posunou. Předloni to bylo moc příjemné, tak doufejme, že novinka nezklame. No a těch zajímavých nahrávek se chystá i víc, takže určitě ještě doporučím mrknout do archivů nad rámec mých doporučení…

A Forest of Stars

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nezdržujte se čekáním na recenzi a jakmile se někde objeví k poslechu nové album P.H.O.B.O.S., jděte do něj. „Phlogiston Catharsis“ je povinností pro všechny fanoušky godfleshovské tváře Blut aus Nord, ale povrchnímu zdání navzdory to rozhodně není kopírka. Fakt to stojí za poslech! Stejně jako nový Archgoat. Obával jsem se, že „The Luciferian Crown“ bude vařit z vody jako slabé EPko „Eternal Damnation of Christ“, ale skutečnost je trochu jiná, zajímavější. Sice ještě nevím, jaký nad deskou vynesu konečný verdikt, ale album mě s prvními poslechy příjemně překvapilo. Doufám, že se tomu nakonec stane i s Anaal Nathrakh, ale vzhledem k tomu, jak slabé byly vypuštěné ukázky, tak se tady raději zmíním o debutu švýcarských Dakhma, „Hamkar Atonement“. EP „Astiwihad-Zohr“ mě nějakou dobu bavilo fest. Chaotické stěny kytar, sem tam čitelný, ale fakt hnusný riff, vyluzování divných zvuků z hrdla, atmosféra ponuré jeskyně a primitivních krvavých ceremonií… Jsem zvědav, jak to vyzní na ploše 70 minut.

Cnuk

Cnuk:

Inovátoři Voivod s novinkou „The Wake“ navazují na pět let starou výtečnou věc „Target Earth“, což jistě není lehká práce. Ale kdo jiný by to měl zvládnout než právě oni. Ohledně obálky se stále nemůžu rozhodnout, jestli je naprosto geniální, nebo naopak úplně příšerná, zato zveřejněný singl „Obsolete Beings“ mi zcela jasné říká, že opět bude co poslouchat.

Voivod

Rovněž po pěti letech hlásí studiový návrat Deicide. Tady už asi nelze čekat zázraky, ale milerád se nechám překvapit, s čím se Bentonovci na „Overtures of Blasphemy“ vytasí. Minulá placka „In the Minds of Evil“ mě vlastně docela bavila a i ukázky z novinky zní slibně.

Poslední příčku zářijového topfu obsazují další veteráni, tentokrát stonerového žánru, Clutch. Až se mi chtělo napsat, že i oni se vracejí po pěti letech, ale není tomu tak. Skoro bych zapomněl na nepříliš povedené „Psychic Warfare“ z roku 2015. Tady už jsem trochu skeptičtější, protože dosavadní ukázky z „Book of Bad Decisions“ nejsou žádné terno a vypadá to, že povedenému „Earth Rocker“ se ani toto album nepřiblíží.


Koncertní eintopf – září 2018

Spectral Voice, Blues for the Redsun

Onotius:
1. Voivod, Maggot Heart – Praha, 7.9. (event)
2. Lvmen + Tomáš Palucha / Lvmen + Povodí Ohře, Praha (event)
3. Spectral Voice, Blues for the Redsun – Praha, 23.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Spectral Voice, Blues for the Redsun – Praha, 23.9. (event)
2. Hluková mystéria IX. – Ostrava, 8.9. (event)
3. Necrot, Blues for the Redsun – Rožnov, 12.9. (event)

Cnuk:
1. Voivod, Maggot Heart – Praha, 7.9. (event)
2. Spectral Voice, Blues for the Redsun – Praha, 23.9. (event)

Onotius

Onotius:

V září považuji za nejdůležitější akci pražský koncert Voivod, avantgardně thrashové klasiky, která zároveň chystá v nastávajícím měsíci i novou desku „The Wake“. Viděl jsem je sice už dvakrát, ale tohle je zkrátka záležitost, která jen tak neomrzí. Předkapelu jim budou dělat jistí Maggot Heart a akce proběhne 7. září ve Futuru.

Dále by byl hřích nezmínit dvojici pražských vystoupení Lvmen, kteří budou hypnotizovat hned dvakrát na palubě Lodi Tajemství bratří Formanů. Jednou po boku Povodí Ohře, podruhé pak s uskupením Tomáš Palucha, což jsou obojí kapely, jež letos vydaly nový materiál. Zatímco ten Povodí Ohře, což je vlastně formálně debut téhle jinak už, pokud vím, docela hojně vystupující tuzemské „gothic country“ bandy, jsem zatím ještě nestihl prohnat zvukovody, novinka Tomáše Paluchy nazvaná „Čaro“ je rozhodně výtečný materiál. Takže pokud se vydáte, jistě neprohloupíte.

Dále určitě za zvážení stojí taktéž vystoupení hrubozrnných smrťáků Spectral Voice. Nic hutnějšího v Praze v září jen tak neuslyšíte.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už ten koncertní nápor zase začíná. Asi největší povinností jsou Spectral Voice v pražské 007. Pánové z Blood Incantation mě na Brutal Assaultu rozstřelili na kvarky a věřím, že spřízněná pomalost to dovede taky. Navíc by bylo záhodno konečně vidět Blues for the Redsun. Takže DOOOOOOOM, kurvo!

Vždycky jsem si říkal, že by se do oblasti dolních Vítkovic, kde je rezavé dědictví ostravského těžkého průmyslu nejmarkantnější, hodil nějaký skřípající sekec mazec. No a v Prostoru Hlubina se odehraje příznačně pojmenovaná akce Hluková Mystéria. Neznám žádného z vystupujících, ale bude se tam hlučit tradičně i netradičně (třeba jenom čistě hlasem), má tam být i nějaký free jazz, trombóny, saxofóny… no jestli dorazím, tak pak odejdu s tikem v oku, pískáním v uších a perverzním úsměvem na ksichtě.

Blues for the Red Sun mimochodem předskakují i zámořským deathmetalistům Necrot. Jejich loňskou desku „Blood Offerings“, jsme tu stejně jako třeba povedená alba Phrenelith nebo Undergang, zazdili, ale pokud uctíváte prohnilý oldschool death, kde riff je zákon, a víte, kde se Rožnov vůbec nachází, tak valte.

Cnuk

Cnuk:

Voivod chystají novou fošnu „The Wake“, k tomu slaví 35. výročí a už za pár dní zavítají do Futurum Music Baru v Praze. Podpořit je přijede Švédka Maggot Heart známá z Grave Pleasures, která má stále celkem čerstvě venku sólovou prvotinu „Dusk to Dusk“. Zajímavé spojení kapel, být 7. září v Praze, neváhám.

O dva týdny později si to v pražské Sedmičce rozdají těžké váhy Spectral Voice a Blues for the Redsun. O tom, že ¾ Spectral Voice naživo umí, jsem se už na koncertě Blood Incantation přesvědčil, a tak myslím, že v případě samotných Spectral Voice tomu nebude jinak. Rovněž Blues for the Redsun stojí za poslech. Pokud vše vyjde, půjdu na to kouknout.


Brutal Assault 21 (pátek)

Brutal Assault 21

Datum: 12.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Cattle Decapitation, Coroner, Dark Funeral, Dead Factory, In the Woods…, Kronos, Moonspell, Nod Nod, Septicflesh, Sigh, TeHȎM, Textures, Voivod, Year of No Light

Onotius: Venku je regulérně hezky a čeká mě den v kontextu festivalu přeci jen o špetku odpočinkovější. To však neznamená, že bych si alespoň devět kapel nestřihnul; jen nepůjdu spát s poslední skupinou (ale s tou předposlední, hehe) a zbude i o špetku víc času na pivko. První formací, kterou sice nějak smrtelně nutně vidět nepotřebuju, ale jsem zvědavý, a proto se na ní na konec na rozdíl od dopoledních Catastrofy vydám, jsou brutal deathmetaloví Kronos. Zběsilí, přesní, nezdolní, avšak v rámci žánrových vystoupení ničím výrazně se vymykající. Nicméně udrželi mou pozornost po celou dobu, i když že bych si zpětně vybavil nějaký výrazný highlight jejich výstupu, to moc ne.

Skvrn: Náklonností k menším pódiím jsem se nikdy netajil, jsou mi jednoduše bližší. Žádný dohled kamer, ohňů a jim podobných kravinek. Pátek jsem proto bral s maximálním povděkem – iniciativu převzala opět menší pódia. Start do dne jsem však ještě nechal nasmrádnout včerejšek, Voivod samozřejmě hráli na hlavním náměstí, což je logické a pochopitelné. Natolik logické a pochopitelné to už ale není se začátkem vystoupení kolem čtvrté hodiny odpoledne. Chápu, zřejmě legendu tlačil čas a musela již zase brzy pádit, ale škoda to bezpochyby je, zvlášť když na místě nakonec opravdu setrvalo velmi statické a na festivalové poměry početně chudé publikum. Posteskuhodný byl i zvuk, kytary dostávaly od vokálu vytrvalou nakládačku, kterou utnul až konec koncertu. Nejsem fanoušek téhle muziky, ale třeba Vektor fungovali báječně. Tohle byl jen čajíček, v němž se samotní Voivod vymáchali vlastně dost nevinně.

Onotius: Voivod jsem viděl podruhé a tentokrát ještě s trochu mizernějším zvukem, takže z jejich progresivního thrash metalu s lehkým, umělecky punkovým feelingem se nejvíc na povrch prodíral ten punk. To mi však nebránilo si vychutnat jinak velmi charismatické vystoupení. Nemohu si pomoct, Snake, Away, Chewy a Rocky vždycky působí tak uvolněně a přesvědčivě, že i mizerný zvuk mě nezbaví dobrého pocitu z koncertu. Zazněl opět celkem průřez tvorbou, přičemž asi nejlepší byl pro mě střed s „Tribal Convictions“, „Kluskap O’Kom“ a „Killing Technology“. Nu, ale stejně bych si je přál vidět jednou regulérně dobře nazvučené.

Skvrn: Po Voivod měl přijít úprk na zadní pódium, jenže úprk by to byl marný. Blues for the Redsun, na něž jsem měl v plánu zajít, si vyměnili set s Grave a ti… hráli před Voivod. Český doom mi zničehonic proklouzl skrz prsty. Trochu jsem si zanadával, poslechl si Textures, očekávaně zjistil, že mě to neba, a odešel jsem si vystát první lajnu na Nod Nod.

Onotius: Hudba nizozemských Textures působila velmi svěže. Sice po čase začala působit trochu sterilně, avšak pozornost byla schopna vcelku udržet. Zvuk, pokud mě paměť nešálí, působil i překvapivě vyrovnaně (což zrovna u hudby tohoto typu jsou hned celkem body k dobru) a hudebníkům se dostalo solidního ohlasu (pod pódiem například proběhla pěkná wall of death). Paradoxně mě naživo více bavily kousky z umírněnější novinky „Phenotype“, než například úvodní věci („Drive“, „Regenesis“)  z mého oblíbeného „Drawing Circles“, za což asi mohl  především zpěv, který byl jistější tam, kde byly skladby napsány současnému zpěvákovi Daniëlovi na míru. Celkový dojem z vystoupení zůstal pozitivní, nicméně nějaká velká přidaná hodnota, která by mě donutila vrhat se na každou další akci, kde se tihle Holanďané mihnou, to asi ne. Zkrátka dobrý standard.

Onotius: A nebylo třeba nikam přebíhat, než bys řekl „Abbath“, spustili z vedlejšího pódia řečtí Septicflesh. Kapela zvučného jména, disponující majestátní a velkolepou muzikou a lehce gigerovskou image. Velkolepost jejich muziky má však naživo jedno úskalí, a sice že orchestrální složka hrající ze samplu je v podstatě alfou omegou a to, co hudebníci předvádějí na pódiu, jsou tu více, tu méně propracované doprovodné pasáže a divadlo. A druhé jmenované jakkoliv na první pohled může působit atraktivně, v měřítku, v jakém to předvedli Řekové, působilo trochu kontraproduktivně. Práce s publikem a hecování v takové kadenci pak znamená, že máte skoro pocit, jako byste více skandovali, než poslouchali muziku. Samozřejmě trochu nadsazuji, ale když občas frontman Spiros Antoniou ze samého nadšení vynechává baskytarové party a  namísto toho hraje to své okázalé divadlo, přeci jen si říkám, jestli není něco trochu špatně. Zpočátku byly hodně přepálené bicí a rytmika, což se v průběhu sice trochu napravilo, nicméně orchestraci jsem si místy stále spíše domýšlel. Hrálo se pouze z nové éry kapely, a tak jsem si nejvíc užil asi „Annubis“„Communion“ a „Vamipre from Nazareth“ a „Pyramid God“„The Great Mass“. Jako celek navzdory zmiňovanému přehrávání mě to vlastně i celkem solidně bavilo a rád bych pochválil bicí party Kerima „Krimha“ Lechnera.

Septicflesh

Skvrn: Překvapení na letošní soupisce nebylo málo. Přijeli Mutoid Man, Chelsea Wolfe, King Dude, kupy ambientů. A taky sludgoví alternativci Nod Nod. Představit si Veroniku před kupou vlasatých hlav, jež možná přijely i na Angelcorpse nebo Goatwhore, nebylo lehké. Vlastně jsem se i trochu bál. Ztráty křehkosti, vlažné odezvy a samozřejmě zvuku, u ze soupisky vybočujících kapel ostatně jako vždy. Jako okamžitá odpověď však přiskočily úvodní tóny. Staly se odpovědí na všechno, na následující průběh i vznesené obavy. Ztráta křehkosti? Kdepak, žádné ústupky, Veronika čarovala stejně neomylně jako na desce i v klubu – s již charakteristickým měněním nálad zastřešených neustálým napětím, bez slyšitelné známky nervozity. Vlažná odezva? Ani nápad. Proběhl jen jediný odchod ve velkém, ten finální, po vydatném potlesku a s širokými úsměvy na tváři přítomných. A zvuk? V první lajně až nečekaně výborný, proto nevím, jak na tom byl zadek, ale já si nemohl stěžovat. Už žádné průtahy, Nod Nod zahráli fenomenálně. Bez ztráty vlastní tváře, bez ztráty pokory. Jeden z nejlepších festivalových zážitků zněl právě takto.

Nod Nod

Skvrn:In the Woods… se v souvislosti s Josefovem mluvilo již loni. Norové však ještě rok setrvali v lesích, klohnili návratovou desku a příjezd do pevnosti nakonec načasovali až na letošek. V rámci festivalového harmonogramu tu byli vlastně jen tak mimochodem, bez velkých pomp, jako by se nic moc nedělo – menší zadní stage, start v půl sedmé. Není ani divu, In the Woods… vždycky stávali spíš opodál, ač s progresí vycházející z blacku a poté doomu přišli mezi prvními. Norové se sice částečně vymanili z toho nejdřevnějšího přístupu – na pódium nastoupili s grafickými doplňky za zády a kapelními triky na sobě –, ale stačilo vidět patřičně nameteného basáka Christophera či takřka mladický metalový zápal a nebylo nutno pochybovat, že v hloubi duše jsou In the Woods… prostě rock’n‘roll. Jaký to protipól oproti eleganci Ihsahnově nebo Dødheimsgard, kteří vyrůstali skoro na stejném.

Skvrn: In the Woods… přichystali průřez diskografií, ostatně co jiného čekat od čerstvě se navrátivší kapely. Nejnesmazatelněji se zapsal začátek – tak charakteristické intro z debutu a jeho následné vyústění do progresivně blackmetalové polohy. Samozřejmě ale došlo i na názorné představení nové desky. Celková odezva výtečná, skandovalo se. Mně ale k úplné spokojenosti chybělo něco navíc. Takhle zůstali In the Woods… jen dalším povedeným vystoupením festivalu, což je míň, než jsem čekal.

<

Onotius: Já se bez mučení přiznám, že tvorbu In the Woods… nemám ani zdaleka tak naposlouchanou, jak by se asi slušelo. Jejich vystoupení mě ovšem bavilo. Bez jakékoliv jakékoliv pózy, upřímné, náladotvorné, ale zároveň ve svém jádru prosté a velmi charismatické.

Skvrn: Také po In the Woods… jsem pokračoval v maratonu na Metalgate Stage. Přítomné publikum se vynořilo z lesního porostu a počalo přípravy na temný rok, který se stal kvůli festivalovému provizoriu pouhou hodinou. Year of No Light. Post-metal na Brutalu v posledních letech válel. Při The Ocean se před dvěma lety neskákalo do slané vody, ale do publika (kvůli všudypřítomnému potu to ale k oceánům nebylo daleko), loňská Amenra zase předvedla uzemňující kázání pro soustředěné. Year of No Light zkrátka měli na co navazovat.

Year of No Light

Skvrn: Kapela svým setlistem neobešla tišší repetitivní party a také naživo je jakožto protiváhu postavila před intenzivní riffáž. V ostrých post-metalových vodách Francouzi vládli, přítomnost hned dvou bicích souprav zadupávala do země. Méně akční pasáže ale nepřinesly žádané účinky. V klubu bych na Francouze přísahal, avšak na krátké festivalové minutáži repetitivnost spíš ředila než hypnotizovala. Přesto nadprůměrný set, který štafetu od svých předchůdců nejenže převzal, ale také s ní slušně běžel a po roce, během rozednění, pustí kolík z rukou a svěří jej další post-metalové továrně na pot. Snad.

Onotius: Jak koneckonců už můj předfestivalový průvodce prozrazuje, na švýcarské Coroner jsem se zatraceně těšil. A přesto ve mně hlodaly tak trochu obavy, zda tito stárnoucí chlapíci dokážou převést atmosféru skvělých desek naživo. Tyto obavy se naštěstí ku mému potěšení staly nejen liché, ale zpětně na ně nahlížím jako naprosto pošetilé. Coroner předvedli naprosto fantastické vyrovnané a přeci neskutečně intenzivní vystoupení. Na pódiu působili přirozeně jak málokdo a vše vygradovali nesmrtelnými kousky z „Grin“ a „Mental Vortex“. Při „Internal Conflicts“ chorobný refrén způsoboval mrazení a zároveň šikovné kytarové riffy výtečně kolébaly. Když pak v „Grin (Nails Hurt)“ přišla ta pasáž, kde hrají pouze bicí a hypnotické kytary, to bylo neskutečné. Lehce introvertní vizionářská thrashmetalová show, která zkrátka neměla konkurenci. Respektive měla, ale o tom později. Pokud jsem minule zavedl svůj soukromý žebříček festivalových koncertů, vězte, že Coroner obsadili krásnou druhou příčku.

Coroner

Skvrn: Zadní stagi pro dnešek odzvonilo a následoval přesun za ambientem, tedy do prostor, kde to po dvou dnech už jen víceméně leželo. Na vyvýšeném stupínku zrovna čaroval projekt Dead Factory, který nabídnul příběh staré industriální továrny. Ta po celou dobu vzdorovala – provozu i neoblomné přírodě. Vzdorovala až do návratu člověka vybaveného Nobelovým vynálezem. Hudba na pomezí industrialu a dark ambientu okamžitě vtáhla, dílo zkázy bylo dovršeno živými bicími rytmy. Ucelený koncept, velmi konkrétní, ale oproti abstraktním prezentacím rozhodně neméně hodnotný a poutavý.

Onotius: Portugalce Moonspell jsem naživo už jednou viděl na jejich samostatném vystoupení. A musím říct, že na velkém pódiu jim to slušelo i o špetku víc. Přesto mi však příliš nesedl setlist (který se zakládal na jejich klasice „Irreligious“, již ale zrovna jako naschvál moc naposlouchanou nemám), což ve spojitosti s únavou znamenalo, že jsem upadl do lehké letargie a koncert kolem mě spíš tak proplul. V hlavě jsem měl ještě stále skvělé Coroner, kteří mě i bez velkolepých aranží hravě dokázali odpálit, v porovnání s nimi byli Moonspell jen školácká gotika.  Hudebníci do toho dávali sice celkem poctivé nasazení, avšak přesto mi to přišlo takové chladné a neosobní. Verdikt? Ač slušná, tak rutina.

Onotius: Pokud bych měl jmenovat jedno jediné krytí dvou kapel, které mě štve úplně nejvíc, bez váhání bych řekl Cattle Decapitation vs. Satyricon. Extrémní vizionáři nebo naprostá blackmetalová klasika, která navíc zahraje celou jednu svou kultovní desku. Nakonec jsem volil extrémní vizionáře s tím, že pak ještě solidní kus Satyricon stihnu. A zpětně toho nelituji. Cattle Decapitation byl naprosto precizní, intenzivní, technický nátěr, který smetl vše živé. Obžaloba prohnilosti konzumní společnosti. Naprosto brilantní propracovaná rubanice, k níž v podstatě nemám, co bych dodal. Grind, technický death, místy takřka epické refrény, vše šperkováno výtečně drtící rytmikou. Jedinou slabinou byla délka setu, takže nebylo tolik času se do jejich hudby tolik ponořit. Jinak kdo ví, zda by mým žebříčkem ještě nezamíchali. Konec Satyricon byl sice solidní, ale lidí jako much, a tak si říkám, že jsem asi nakonec vybral dobře.

Skvrn: Pátečních vrcholů byla spousta a Sigh jedním z nich. Necítil jsem to tak sám, plácek před Oriental Stage se dočkal hojného zaplnění, každopádně hnout z místa se dalo, to zas jo. Od Sigh jsem nečekal málo, ale samotní Japonci mě hlasitě okřikli. Prý za troškaření. Kapela předvedla neskutečně šáhlou avantgardně blackovou jízdu, jíž se nepodobá žádná jiná. Dekadentní kabaret, parádní show s nadhledem, ale přesto s důkladně vměstnanou vážností. Originalita kupředu, klišé stranou. A když už klišé, tak zesměšněné a japonsky osvojené. Celkové vyznění bylo mnohem sypačkoidnější než ze studia, ale nesmutnil jsem, Sigh to sypali po svém a publikum nakonec začalo i kolečkovat. Jo, Sigh umí. Předvedli parádní řežbu, ukázali lebku, zapálili nevyhovující knihy, polili se krví, a přesto se nestali trapnými.

Onotius: Na Arch Enemy jsem šel tak trochu z nostalgie, ale nakonec příjemně překvapili. Lehkou hořkost zapříčiněnou tím, že si zkrátka myslím, že Jeff Loomis zde tak trochu plýtvá svým potenciálem, a také tím, že po příchodu Alissy mě ani The Agonist, ani Arch Enemy ze studiovek moc nebaví, celkem vyrovnala energie, kterou do vystoupení hudebníci dávali. Ze svého celkem mizerného místa jsem tak nakonec musel dát za pravdu, že jim ten jejich melodic death pořád skvěle šlape. Pravda, dost jim nahrával fakt, že dostali celkem solidní prostor a tím pádem se show stala přehlídkou všech metalových rituálů skandováním počínaje, patetickou divadelní ukláněčkou konče. Ale co, ať nezním jako morous, co nedokáže ocenit příjemný hevík. Bylo to fajn.

Skvrn: Konec dne jsem plánoval strávit pod dohledem Monarch, kteří měli přijít na řadu deset minut před druhou hodinou. Jenže hodinky ještě neukazovaly ani půlnoc. Co teď? První varianta, tedy rozumně vydržet na nohou až do druhé, byla naprosto nereálná – nohy jsem tahal za sebou a popohnat je čímsi dobrým a omamným se mi nechtělo. Druhou variantou byl dvouhodinový odpočinek ve stanu, jenže když jsem si chtěl loni takhle zdřímnout, díky nedostatečně ohulenému budíku to dopadlo prospáním půlky Skepticism. Nakonec jsem volil variantu třetí, tedy pohádku na dobrou noc od TeHȎM a oželení Monarch. Ambient chorvatského projektu působil relaxačně, na plátně vévodila různá ztvárnění zemských živlů a i přes únavu jsem s radostí poslouchal až do konce. Již zklidněné publikum vyrušovala snad jen přes kalhoty souložící dvojice opodál. Naštěstí bez hlesů…

Dark Funeral

Onotius: Nová deska Dark Funeral nesoucí název „Where Shadows Forever Reign“ mě celkem potěšila. Jistě, jedná se v podstatě o křišťálově čistou esenci pravého black metalu, je ovšem opravdu dobře poskládaná. A estetice Dark Funeral se tím namísto blasfemického nářezu trochu vrací i více mrazivé atmosféry a estetiky takového debutu (koneckonců zkuste schválně porovnat obaly obou desek). A jejich živá prezentace mě navzdory mnoha zklamaným či znuděným názorům lidí, s nimiž jsem o vystoupení mluvil, bavila. Co se týče zvuku, kytary mohly být trochu více nahlas, ale bicí zase vynikly fantasticky. Rozpačitě však působil především zpěv, který se stal celkem zaslouženým terčem kritiky. Jinak ale show působila solidně, i když trochu teatrálně – především tím narážím na brnění a ohňové efekty. Avšak i trochu díky těmhle serepetičkám nakonec působilo vystoupení správně stylově a já si ho navzdory vzpomínaným nedostatkům užil.


Voivod – Post Society

Voivod – Post Society

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Post Society
02. Forever Mountain
03. Fall
04. We Are Connected
05. Silver Machine [Hawkwind cover]

Hrací doba: 30:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím jak vy, ale já bez ostychu přiznám, že jsem čekal, že smrt Denise „Piggyho“ D’Amoura v roce 2005 položí Voivod na lopatky a že se tato kanadská smečka z této pozice již nezvedne. Aniž bych nějak chtěl pochybovat o výjimečnosti této skupiny, kterou považuji za jednu z nejosobitějších thrashmetalových kapel vůbec, tak jsem se v období kolem vydání alba „Katorz“ obával, že dalšího počinu se již nedočkám. A vidíte, uplynulo více než 10 let, Voivod jsou stále tady a dokazují, že i bez svého kytarového tahouna můžou nadále zásobovat fanoušky sci-fi thrashem té nejvyšší kvality.

Vezmu to trochu retrospektivně a zeširoka, abych si mohl připravit půdu pro přiblížení aktuální pozice, v níž se kanadští vizionáři nacházejí. Dvojice alb „Katorz“ a „Infini“ byla ještě „handicapována“ omezenými možnostmi, kdy se kapela rozhodla dokončit rozpracované nápady Piggyho, které nahrál před svou smrtí a ačkoli obsahují nemálo dobrých momentů, tak obě alba zpětně vnímám spíš jako poctu zesnulému kamarádovi. Proti tomu nelze samozřejmě nic namítat, ale minimálně v případě „Infini“ mi toho ke spokojenosti scházelo dost. Pojďme ovšem kupředu. Nenahraditelného Piggyho nahradil Daniel „Chewy“ Mongrain a již s jeho přispěním nahrané „Target Earth“ bylo trefou do černého a dle mého skromného názoru před třemi lety vydali Voivod své nejlepší album od dob „The Outer Limits“.

A tím se pomalu dostáváme do současnosti, tedy k vydání EP „Post Society“, jímž Voivod krátí fanouškům čekání na regulérní řadovou desku. Od vydání poslední placky se v sestavě Voivod objevil Dominique „Rock“ Laroche, jenž nahradil starého známého Blackyho, a v současnosti tak sestavu Kanaďanů tvoří dvojice Snake a Away, které doplňují Chewy a Rocky. A že jim to šlape, to se nám snaží dokázat prostřednictvím čtveřice nových songů, jež na „Post Society“ doplňuje předělávka „Silver Machine“. Stařičký to hit spacerockerů Hawkwind z dob, kdy v jejich sestavě ještě působil Lemmy, jenž tuto nesmrtelnou pecku taky v původní verzi nazpíval.

Přestože jsem si před prvním poslechem říkal, že spojení Hawkwind a Voivod nemůže dost dobře fungovat, tak teď smekám a říkám, že lepší předělávku jsem dlouho neslyšel. Pojetí Voivod možná nijak nemění původní strukturu písně, protože čtveřice ji jen trochu zhutnila a zrychlila, ale Snake Lemmyho part válí famózně a závěrečné kytarové sólo, které dostalo trošku jiný rozměr, je taktéž parádní. Chewy ctí v kytarových partech historii, ovšem vkládá do ní i něco svého, což platí nejen pro zmíněnou předělávku, ale hlavně pro písně nové. Jeho hra v jistých momentech připomíná tu Piggyho, avšak těžko mluvit o okatém napodobování.

Co se čtveřice autorských kompozic z pera Voivod týče, tak lze říct, že se pánům daří udržet vysokou laťku, již si na sebe upletli s vydáním „Target Earth“. Dvojice „Forever Mountain“ a „We Are Connected“ sice není úplně nová, jak by se mohlo zdát, protože pochází ze splitek s Napalm Death a At the Gates z let nedávných, celkově vzato však do sebe všechny písně zapadají a tvoří jeden celek, byť na kratší ploše, než bych si přál.

Vrchol „Post Society“ přichází právě s jednou ze „starších“ písní. Jmenovitě mám na mysli „We Are Connected“. Tato rychlejší položka zní v dílčích momentech jako naprosto klasičtí Voivod, ovšem nejedná se o prostou thrashovou rychlovku s ksichtem kanadských průkopníků. Voivod její strukturu natáhli za hranici sedmi minut a vystavěli z ní progmetalovou pecku, v níž se několikrát změní tempo a hlavní motiv. Především odlehčená pasáž v prostředku hrací doby nemá chybu. Líbí se mi, jak se po úvodní jízdě vše zklidní a začnou se pomalu zpět nabalovat všechny nástroje a končí se už zase za kvapíkového tempa. A přitom ani vteřina z hrací doby „We Are Connected“ není navíc. Bravo.

Voivod

To úvodní titulka „Post Society“ je spolu s další novou písní „Free“ svým způsobem spíše opak, protože obě míří hlavně na posluchačovy animální pudy a co do rychlosti a neurvalosti si minimálně titulní palba nic nezadá se starými klasikami, kterých mají Voivod na kontě mnoho. Jasně, i v ní přijde na řadu krátké zpomalení, její dopad jako celku je však oproti „We Are Connected“ drtivější, jestli chápete, jak to myslím. Skvělý Snakeův refrén a vokální přednes vůbec jsou jednou z předností kapely, ale zrovna tady předvádí parádní práci, hlavně pak v pomalejších, psychotičtějších pasážích.

Nemá smysl zdržovat dalšími plky, protože je zřejmé, že Voivod se mi s „Post Society“ trefili do noty. Jestli tohle má být jen taková malá ochutnávka a předzvěst další plnohodnotné řadovky, tak můžu říct, že už teď se zatraceně těším. Což o to, těšil bych se i tak, ale Voivod dokazují, že triumf „Target Earth“ nebyl jen náhodná shoda okolností a na „Post Society“ důrazně prohlašují, že se máme na co těšit i v budoucnu.