Archiv štítku: Vole

Koncertní eintopf – červenec 2019

Impetuous Ritual

H.:
1. Impetuous Ritual, Ascended Dead, Sněť – Praha, 16.7. (event)
2. Full of Hell, The Body, Decultivate, Instistent – Praha, 8.7. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual, Ascended Dead, Sněť – Praha, 16.7. (event)
2. Enter the Eternal Fire – Volyně, 19.-20.7. (event)

Cnuk:
1. Negative Approach, Repelent SS, Vole – Brno, 23.7. (event)

Dantez:
1. Full of Hell, The Body, Decultivate, Instistent – Praha, 8.7. (event)
2. Impetuous Ritual, Ascended Dead, Sněť – Praha, 16.7. (event)
3. Obscene Extreme – Trutnov, 3.-7.7. (web)

H.

H.:

V červenci není vůbec co řešit. Impetuous Ritual jsou naprostá povinnost. Australské deathmetalové arci-zlo konečně živě. I když mě poslední dobou už moc nebaví chodit na koncerty, výjimečně se najdou akce, kde se prostě nedá vynechat, a tahle k nim jednoznačně patří. Kdo nepřijde, tak je zpocená buzna.

Slušný bordel by mohl být i osmého v Modré Vopici, kde svoje extrémní umění předvedou Full of Hell a The Body, což jsou ostatně kapely, které se navzájem znají i ze společné kolaborace „Ascending a Mountain of Heavy Light“. Asi tedy nebude od věci očekávat i nějaké společné věci. Jinak pro mě osobně jsou výrazně zajímavější The Body a celkově to s největší pravděpodobností vynechám.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pražského koncertu Impetuous Ritual se nemůžu dočkat, protože už po vydání debutu se stali mojí velkou srdcovkou a s každou následující deskou byla laťka šílenství překonána. Z rozhovoru v Bardo Methodology lze také tušit, že jsou borci docela dobytci, takže pokud aspoň trochu vyjde zvuk a pánové při přejezdech mezi štacemi nechcípnou, čeká nás fakt extrémní až legendární večer. Na Ascended Dead a Sněť jsem také zvědav.

A rád ještě zmíním Enter the Eternal Fire Fest, i když se tam nechystám. V sestavě pár zajímavých věcí nalézt lze, namátkou třeba Enthroned, Aeternus, Murder nebo Depths Above. Ale hlavně bych vypíchnul, nakolik příjemné prostředí volyňského koupaliště je. Nejde samozřejmě jen o koupák, ale o zázemí celkově. Je zde spousta prostoru kam se zašít, Volyně je hezká a na místě se dá skvěle napít/nažrat za vstřícné ceny. Loni se mi tam fakt líbilo.

Cnuk

Cnuk:

Brněnští by rozhodně měli zpozornět a do kalendáře si poznamenat datum 23. 7., kdy v Kabinetu Múz vystoupí legendární detroitská parta Negative Approach. Ti sice už skoro čtyřicet let žijí ze svého jediného alba a EPčka, ale (s přestávkami) žijí, což jenom ukazuje, jak vlivné tyto dva počiny na hardcorové scéně jsou. Vroubkem však zůstává fakt, že z původní sestavy, která za těmito opusy stojí, je v řadách Negative Approach pouze zpěvák John Brannon. Doprovod jim budou dělat výborné domácí kapely Repelent SS a Vole.

Dantez

Dantez:

Hned na začátku druhého červencového týdne rozjebou stodolovitý prostor Modré Vopice Full of HellThe Body. Právě tento stísněnější a trouchnivějící prostor určitě dodá oběma vystoupením solidní dávku intenzity; kór když to půjde ruku v ruce noisovými serepetičkami a narvaným materiálem z poslední desky „The Weeping Choir“.

Pár dní poté rozpoutá peklo v pražském Underdogs’ zkryplený bratr Portal jménem Impetuous Ritual. Deathmetalových akcí se po Česku koná možná až příliš. V případě Impetuous Ritual to ale dává smysl. Málokdo totiž dokáže nabídnout takhle odporný a zvukově trestající přístup k jinak poměrně šablonovitému žánru.

Na Obscene Extreme sice nejezdím, ale nedoporučit tuhle kultovní prasárnu by byla demence. Line-up každoročně sílí a podle pravidelných účastníků začíná festival jako celek pomalu dotahovat Brutal Assault. Z letošní sestavy můžu namátkou vytáhnout třeba Misery Index, Repulsion nebo Siege. Hlavním tahákem jsou však Cannibal Corpse – vlastně ani ne kvůli tomu, že jsou jejich koncerty standardně kvalitní. Obscene Extreme totiž nabízí jedinečnou možnost, kdy si mohou fandové vylézt na stage, udělat si kolečko okolo Corpsegrindera a doufat, že je nevezme krkem. Neberte to.


Redakční eintopf – speciál 2018: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
3. Vole – Zmrzliny

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Tropical Fuck Storm

Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko

Film roku:
1. Hereditary
2. The House That Jack Built
3. Upgrade

Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí

Zklamání roku:
já sám

Top5 2018:

1. Idles – Joy as an Act of Resistance

Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.

2. Voivod – The Wake

Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.

3. Daughters – You Won’t Get What You Want

Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.

4. Turnstile – Time & Space

Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.

5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.

Infernal Coil

CZ/SVK deska roku:

1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.

2. Master’s Hammer – Fascinator

Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.

Master’s Hammer

3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.

Protomartyr

2. Tomb Mold – Cerulean Salvation

Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.

3. Vole – Zmrzliny

Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.

Artwork roku:

Portal – Ion

To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.

Portal – Ion

Objev roku:

Tropical Fuck Storm

Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.

Shit roku:

Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.

Daughters

Koncert roku:

1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018

Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.

2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018

Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.

Idles

3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.

Videoklip roku:

Idles – Danny Nedelko

Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.

Film roku:

1. Hereditary

Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!

2. The House That Jack Built

Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.

Hereditary

3. Upgrade

Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.

Potěšení roku:

silnější rok než ty předchozí

Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.

Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.

Voivod

Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?

Zklamání roku:

já sám

Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.

Idles

Zhodnocení roku:

Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.


Koncertní eintopf – říjen 2018

Hetroertzen, Sektarism, LvxCaelis

H.:
1. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Emma Ruth Rundle, Jaye Jayle – Praha, 16.10. (event)

Onotius:
1. Minsk, Zatokrev – Praha, 23.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Soviet Soviet, Baical, Don Juan – Praha, 5.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
2. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
3. Goath, The Negative Bias, Ain, 0N0 – Bratislava (Slovensko), 27.10. (event)

Cnuk:
1. Master, Brutally Deceased, Pikodeath, Sabathory – Jaroměř, 20.10. (event)
2. Benefit pro Save the Syrian Children – Praha, 6.10. (event)
3. The Adicts, The Fialky – Praha, 11.10. (event)

H.

H.:

V říjnu se chystají hned dvě hodně zajímavé blackmetalové akce, které si nenechám ujít. O kousek více se asi těším na kombo Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest. Sice jde o formace, které jsou u nás k vidění relativně často, nicméně dohromady jde o kurevsky lákavé kombo. Tady mě zajímají vlastně úplně všechny kapely, tudíž rozhodně nehodlám přijít pozdě.

V těsném závěsu následují Hetroertzen, Sektarism a LvxCælis. První jmenovaní jsou živě hodně silní a vizuálně působiví, takže se vyplatí přijít, i když nemáte dopodrobna naposloucháno. Věřte mi, že to bude fungovat i tak. Zato Sektarism mě z alb doposud nijak zásadně neoslovili a LvxCælis jsem prozatím věnoval méně pozornosti, než by si nejspíš zasloužili. Ale třeba mě živá vystoupení přesvědčí, že to není tak blbé respektive že jsem měl začít poslouchat už dříve.

Do třetice doporučím koncert Emmy Ruth Rundle, což je holčina z Marriages nebo Red Sparrowes. Na strahovskou Sedmičku přijede se svým sólovým projektem, s nímž čerstvě vydala album „On Dark Horses“ na značce Sargent House, což by už sama o sobě měla být známka kvality. Deska se mi zdá příjemná, a jestli si myslíte, že by vás mohlo bavit něco na půli cesty mezi starší Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey, tak téhle akci zkuste dát šanci.

Onotius

Onotius:

Koncertní říjen nabízí docela pestrou paletu zajímavých koncertů všemožných žánrů, což je vlastně celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že klubová scéna v tomhle období většinou vrcholí. Na druhou stranu, těch naprostých must-see akcí je tu kupodivu třeba v porovnání s loňskem docela pomálu. To nicméně neznamená, že nebude na co chodit. V první řadě si určitě nenechám ujít pražskou návštěvu post-metalových Minsk po boku Zatokrev, kteří společně mimochodem upekli splitko, jež vyjde 5. října. Samotná akce se koná v úterý 23. října v klubu Underdogs’. A v tomto smíchovském klubu zůstaneme i pro další doporučení, a to pro původně chilský blackový rituál v podání Hetroertzen a jejich supportu v podobě LvxCælis a francouzských funerálních doomařů Sektarism. Ti zahrají hned zkraje měsíce – první čtvrtek. A vlastně i mé třetí doporučení zůstane ve stejném prostředí – tentokrát ale nepůjde o metal, nýbrž o post-punk. Hned den po Hetroertzen, tedy 5. října, totiž do Underdogs’ dorazí italští Soviet Soviet.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V říjnu budu na koncerty spíše srát, protože listopad toho bude perný, ale pár akcí doporučím rád. Být z Prahy, tak určitě neváhám nad návštěvou koncertu Hetroertzen, LvxCælis a Sektarism. První jmenované jsem viděl dvakrát a bylo to super, i když dnes hrají v trochu jiném koncertním složení, Sektarism nedávno vyšlo nové album u End All Life / Norma Evangelium Diaboli, takže to asi sračka nebude, ale roli černého koně by mohli sehrát LvxCælis. Jak klapne zvuk, může to být fakt síla.

Na TaakeBölzer samotné bych asi nešel, bo tu naživo hrají skoro furt, každopádně strašně rád vzpomínám na ten parádní kotel, co měli One Tail, One Head na prvních dvou ročnících Prague Death Mass. Trondheimští konečně představí svoje první album, aby to pak definitivně zabalili. Že bych si tedy ještě jednou a naposledy zajel rozdat a utržit pár ran?

No a pokud jste náhodou ze severních Uher, tak doporučuji vidět Goath, kteří zahrají na konci října v Bratislavě. Vydávají je Ván Records a naživo to jistě bude námrd jak svině; Pro bližší představu doporučuji nahlédnout do [H]itlerovy recenze. The Negative Bias budou mít asi slušnou atmosféru, elektro-akustický set 0N0 může být zajímavý a jestli je hudba Ain tak dobrá, jak silácké jsou jejich cool-occult kecy, tak bude o kvalitní sobotní kulturu jistě postaráno. Minimálně se pak můžete po skončení dokalit na jakési industrial/techno či co to tam má být.

Taake

Cnuk

Cnuk:

Dvacátého října bych se rád dostavil do jaroměřského Bastionu, kde zahrají deathmetaloví veteráni Master včele s Paulem Speckmannem. Předskakovat jim budou našinci Brutally Deceased a Sabathory a česko-němečtí Pikodeath. Studiově Master sice už za moc nestojí, ale naživo by to mohla být jiná.

V Praze je říjen výživný. Nakonec jsem vybral dvě menší záležitosti, jako třeba zajímavou akci, co se koná hned první říjnový víkend, kdy v pražském klubu Underdogs’ vystoupí špinavé mlátičky Mörkhimmel, Sekeromlat a Vole. Vystoupení je benefiční akcí pro Save the Syrian Children. Dále 11. vystoupí v MeetFactory kultovní punkáči The Adicts. Ti aktuálně jedou turné k nové desce „And It Was So!“, ale určitě dojde i na klasiky, takže Viva La Revolution!


Vole – Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit

Vole - Nikdo vam nemuze dat tolik kolik my vam muzeme slibit

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 13.12.2017
Label: Stoned to Death

Tracklist:
01. Vole
02. Noční psi
03. Skini
04. Perón
05. Tkaný ocas
06. Kaufland
07. Neraddeach
08. Mrzácký ráj
09. Jeden svět
10. Ortel

Hrací doba: 17:11

Odkazy:

Špinavého hardcore punku není nikdy dost. Tím spíše jedná-li se o českou tvorbu s českými texty. To nabízí pražská kapela s poetickým názvem Vole. Koncem minulého roku vydali první dlouhohrající dílo pojmenované blaníkovsky, „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Ve stejný den, tedy 13. prosince, vyšlo také jejich první ípko, takže na kontě mají všehovšudy odškrtnuty dvě nahrávky.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ obsahuje deset skladeb a celé to má něco málo přes čtvrt hodiny. Tedy klasické žánrové standardy. Album je zabaleno do zajímavé obálky, kterou má na svědomí zpěvák Tomáš Mitura, jakožto absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, dá se říci, odborník.

Tvorba Vole spočívá především v dělání bordelu. Jak už jsem řekl v úvodu, je to špína, ale ne pouze způsobená účelově produkcí, ale také samotnou hudbou. Občas je všechno jasně čitelné, ale jsou zde i momenty, kdy se to všechno mydlí dohromady a vzniká tak jedna velká hluková koule. Základ je v klasickém punku, ale ten přesah zasahuje od noisu, přes crust až po grindcore.

Důležité je, že veškerou tu chaotičnost a lavinu nasranosti tomu věříte. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ je ideálním albem v případě, že se chcete uvolnit, vypnout mozek, nechat se ničit touhle změtí a zároveň dobít energií. Celá placka je tak krátká, že poslech uteče raz dva, a to je v tomto žánru jenom dobře. Žádné zbytečné natahování. Ostatně jsem se dočetl, že podobně krátké jsou i jejich koncerty, jelikož jsou tak intenzivní, že déle to prostě nejde. To už sice trochu smrdí klasickými promo kecy okolo, ale budiž.

Jsem rád, když česká kapela používá české texty, hlavně v žánrech, kde tomu není tak úplně pravidlem. Stejně tak to oceňuji u Vole. Jediný malý problém zůstává, že rozumět textům je v tom hluku docela problém. To samozřejmě neberu jako výtku, k hudbě, kterou hrají, to prostě patří. Možná, že deska obsahuje uvnitř obalu také texty, já jsem však „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ poslouchal pouze z Bandcampu labelu Stoned to Death, kde nejsou k dispozici. Asi nejzřetelnějším bodem celého alba, co se textů týče, je konec třetí pumelice „Skini“, která končí jasným „kurva“. Ale abych zase nepřeháněl, ucho trénovaného punka dokáže odposlechnout minimálně tak polovinu textů.

Asi nemá úplně smysl vypichovat nějaké světlé momenty, jelikož lze celou nahrávku brát jako jeden světlý moment. Ať už vezmete kteroukoliv píseň, každá nabízí ten podobný nářez, a když vám tento styl sedne, nenajdete tu nic nepovedeného nebo navíc. Když už jsem se k nějaké pasáži vracel, tak většinou k úvodní dvojici nebo sedmé „Neraddeach“. Nelze čekat, že by tu bylo něco, co by vás doslova ohromilo, ale zároveň je nahrávka daleko od všudypřítomného nudného průměru. Nejlíp funguje si to jednoduše pustit celé na jeden zátah. A třeba hned několikrát za sebou.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ bez většího váhání vřele doporučuji všem, ať už posloucháte v tvrdší hudbě cokoliv. Škoda, že jsem se k Vole dostal až po Novém roce, jelikož jinak by bylo vhodno jejich prvotinu zařadit mezi nejlepší výtvory československé scény uplynulého roku. Závěrečný verdikt a doporučení zní: prostě si to pusť, vole, a uvidíš, protože Vole jsou správně smradlavý a mají co nabídnout.