Archiv štítku: Vole

Vole – Dej Bůh pěstí

Vole - Dej Bůh pěstí

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 21.12.2019
Label: Stoned to Death Records

Tracklist:
01. André Beton
02. D-Gital
03. Heavy Metal je mi 13
04. Tinitus/Špiritus
05. Sanitka
06. Slunce
07. Stará kurva
08. Work
09. Zhustlit
10. Židle
11. Tvůj rozsudek je smrt

Hrací doba: 21:10

Odkazy:
bandcamp

První pohled (Cnuk):

Punkrockový žánr byl v České republice vždycky oblíben. Nějaká ta punková kapela se vykytuje v každém větším městě, ba co víc, právě na těchto místech a v přilehlých oblastech získávají s přibývajícími roky takřka kultovní postavení, protože na nich vyrostla celá jedna generace tamních výrostků. Že se v drtivé většině jedná o hraní stupidních odrhovaček bez špetky nápadu, je už věc druhá. Ostatně v tom je kouzlo celého punku, může ho hrát každý, kdo udrží kytaru a jakžtakž nějaký rytmus. Jsou tu ale samozřejmě i kapely, které v něm dokáží nabídnout daleko víc, a kde je častování přívlastky jako kultovní či legendární zcela na místě. Asi je nemá smysl v případě českých, potažmo československých kapel vyjmenovávat. V současné době vyrývají výraznou rýhu do stopy tuzemského punku pražští Vole.

„Dej Bůh pěstí“ je jejich druhou řadovkou a logicky se nabízí srovnání s tou první, tři roky starou „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Novinka na mě působí ve všech ohledech jako větší album. Ať už z hlediska skladatelského, textového nebo produkčního, je z toho cítit ten krok na pomyslný stupínek výše. Přitom základní premisa je stále stejná – dělat bordel, bouřit hovna, vytvářet chaos. A Vole se to daří dokonale, takřka není co vytýkat. Už na prvotině to všechno šlapalo na výbornou. „Dej Bůh pěstí“ to přesto ještě všechno vzalo a hodilo do ještě lepší formy.

Z produkčního hlediska zní „Dej Bůh pěstí“ čitelněji a stravitelněji. To uznávám, nemusí takto napřímo řečeno znít jako plus, kor když se zde bavíme o nasraném hardcoru-noisu. Zdejší zviditelnění nástrojů a získání většího přehledu v celém tom mišmaši však jenom dopomáhá k výslednému prožitku z poslechu, jelikož si člověk třeba uvědomí, že to co se tu hraje, není jen bezhlavý průplach, ale že některé z riffů a vyhrávek jsou kurva fest dobré a stejně tak přechody bicích jsou vyšší dívčí. Na to se dá ostatně navázat rovinou skladatelskou.

Skladby na „Dej Bůh pěstí“ rozhodně nepostrádají skvělé nápady. Po několika rotacích člověk zjistí, kde to celé má hlavu a patu. A opravdu, každý kus má svůj vlastní xicht, což mi u minulé desky úplně nepřišlo. Za tím dozajista stojí pestrost celého alba, kdy Vole moc dobře vědí kdy zvolnit, kdy si nekomplikovat život a namlátit tam střední tempo a kdy se pustit do nekontrolovatelného d-beatu. Čiší z toho všeho taková upřímnost a svoboda konání, že je vyloženě radost to poslouchat. Přestože se jedná o punk, rozhodně není svázaný jakýmikoliv žánrovými pouty, naopak si dovoluje jít tam, kam až mu možnosti sahají.

Po textové stránce je „Dej Bůh pěstí“ sondou do života každého z nás. Každého z nás komu chybí oblastní koncerty, koho sere lidský druh, zkurvená Praha, židle i těch, kteří si občas postesknou, proč už nikdo nehraje dobrý black metal. Zkrátka památných linek je tu spousta, což z „Dej Bůh pěsti“ snadno činí návykovou záležitost, která jen tak neomrzí. Nejedná se pouze o parádní věc na naší scénu, ale samo také v celosvětovém měřítku, jelikož v hardcoru jako takovém patří „Dej Bůh pěstí“ a vlastně celá tvorba Vole k tomu nejlepšímu za poslední léta.

Vole

Novinka Vole by se také s patřičným nadhledem dala z hlediska oslovení potencionálního publika přirovnat k výtvorům kapel Hanba nebo Pacino. Ti rovněž dokázali upoutat pozornost lidí mimo punk scénu a podobnou sílu by mohlo mít také „Dej Bůh pěstí“, v tomto případě zejména na všechny podzemní máničky, které rády vylezou zpoza otočených křížů a ochotně povstanou z umrlčích prken.

Už už to vypadalo, že „Dej Bůh pěstí“ ani v roce 2019 nevyjde. Nevím, jestli za tím stály ostatní aktivity členů souboru, třeba poblívání Tomáše Mitury v řadách stále výraznější Sněti, každopádně se původně avizované datum na 10. května přestřelilo až na 21. prosince. Přesto ale díky prvním singlům „Stará kurva“ a „Work“ a vlastně i „André Beton“, což je překopaná singlovka „Zmrzliny“, mohu říci, že mě provází životem již několik měsíců a těžko se na tom do budoucna něco změní. Vole mě totiž baví jako svině. „Dej Bůh pěstí“ je doprovodem života a Vole rostou v kultovní kapelu. Zde zcela oprávněně.


Druhý pohled (Dantez):

„Dej Bůh pěstí“ dává pěstí svou nespoutaností – ať už instrumentální nebo lyrickou. V obou případech jde o geniální, dostatečně pevně uchopený clusterfuck. Na hardcore-punkové jádro kapela staví aspekty z široké škály žánrů. Kytary skřípou jak na deskách Unsane a gradace skladeb je místy tak absurdní, že připomíná bizarnější záseky The Jesus Lizard. Noiserockové výpady obměňují občasné překlopy ve stylu powerviolence a dochází i na ortodoxní grindový blast-beat. Kompoziční chaos doplňují absurdní texty plné vyjetých slovních obratů („oči vám vykouřím“), dialektů („se svoji staró“) a bezbřehé nenávisti vůči sobě i publiku („řeším vás dělem, vy kurvy“). Vše je deklamováno příhodně nezřízeným projevem, během kterého si Mitura plete řádky, šlape si po jazyku, přepadává do neverbálních ventilů a v jednom momentě zandá perfektně dementní „woo-hoo“. „Dej Bůh pěstí“ prostě sere na všechno a na všechny, v některých momentech do takové míry jako třeba Death Grips. I díky tomu zní světově. Ve vší své debilitě skvělá deska.


Redakční eintopf – speciál 2019: Dantez

Dantez

Dantez:

Top5 2019:
1. Lingua ignota – Caligula
2. Funereal Presence – Achatius
3. FKA Twigs – Magdalene
4. Altarage – The Approaching Roar
5. Profane Order – Slave Morality

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Bahratal – Lágry všem

Neřadový počin roku:
1. hel.IV – The Dagger and the Thought
2. V/A – Mors Omnibus I
3. Nails – I Don’t Want to Know You

Artwork roku:
Triumvir Foul – Urine of Abomination

Objev roku:
Gruzja

Shit roku:
Refused – War Music

Koncert roku:
1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019
2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019
3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019

Videoklip roku:
Hide – Raw Dream

Film roku:
1. The Lighthouse
2. Midsommar
3. Der goldene Handschuh

Potěšení roku:
rozšíření obzorů

Zklamání roku:
všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr

Top5 2019:

1. Lingua ignota – Caligula

„Caligula“ se těší úspěchu v mnoha sumářích; dokonce i v těch, které explicitně zavání hipsternem. Není se vlastně čemu divit. Lingua ignota je na poli hudebního extrému na podobné pozici jako Pharmakon. Obě umělkyně tvoří nepříjemnou hudbu, která po několika rotacích ukazuje, že zase tak nestravitelná není. Lingua ignota je nicméně v tomto ohledu originálnější. Začlenění sludgové mizérie a hlukové abraze do klasičtější – místy až operně-divadelní – hudební polohy je něčím, co bylo již některými testováno. Nikde však jednotlivé prvky do sebe nezapadly tak ladně a efektivně jako právě na „Caligula“. Toto unikum nicméně není jediným aspektem, který z desky dělá tak zásadní počin. V přední linii stojí podobně extrémní emoční vypjatost a hudební nápaditost. Nic letos netnulo do živého tolik jako „Caligula“, ať už zvukem nebo obsahem. Proto je časté umístění na přední příčky dostatečně ospravedlněno. U mě to není výjimkou.

2. Funereal Presence – Achatius

Nejprecizněji vykomunikovaná esence black metalu široko daleko. Funereal Presence se na „Achatius“ podařilo evokovat auru, která nemá daleko od nejlepších momentů kapel jako Cultes des ghoules nebo Sortilegia. Deska si přitom zachovává unikátní charakter. Nezní striktně „ritualisticky“. Její kouzlo vyvěrá spíše z tradičnějšího blackmetalového pojetí opředeného o neotřelé akustické aranže a vkusně zaprášenou produkci. Při poslechu lze cítit doutnající knot svícnu, mokvavý pergamen, zatímco před ksichtem vyvstávají obrazy podobné tomu na coveru. Čistá práce.

3. FKA Twigs – Magdalene

Vytvořit chytrý pop bez vrstvy pseudo-intelektuálního balastu vyžaduje talent. FKA Twigs ho má evidentně dostatek. „Magdalene“ si chytře hraje se zvukem i texty, které nepateticky strhují a poutavě komunikují nehezké osobní zkušenosti. Deska sice není zvukově ani emočně vypjatá jako „Caligula“. Za to je však produkčně vybroušenější, chytře balancující mezi popovou přístupností a avantgardní koketerií. Z na první pohled přímočarých skladeb se tak na posluchače i po mnoha rotacích sypou nové, předtím nezachycené prvky. Art pop bez kvazi-artu.

4. Altarage – The Approaching Roar

Trochu mě vlastně zaráží, jak moc jsem se k poslední desce Altarage vracel. „The Approaching Roar“ Je od minula velkým krokem vpřed. Zvuk je masivní, vokály nezemské a atmosféra tísnivá. Altarage srovnání s Portal neujdou a asi nikdy neustojí. Už s prvními sekundami je jasné, odkud vítr vane. Novinka však ukazuje, že i navzdory evidentní inspiraci Altarage dokážou přinést na daný zvuk odlišný pohled. Namísto precizní hry s chaotičností raději tvoří přímočařejší těžkotonážní death metal, který stále dusí kakofonickými strukturami, ale v prvé řadě podmaňuje hutnou produkcí. „The Approaching Roar“ sice není skrz naskrz skladatelským diamantem. Dotahuje však hudební rovnici, na jejíž základě mají Altarage šanci dělat v budoucnu ještě zajímavější věci.

Altarage

5. Profane Order – Slave Morality

Málo desek mě strhlo svou nepříčetnou agresí tak jako „Slave Morality“. Deska stojí na pozici nejvydařenějšího hudebního chlívu na stejné příčce s „Primitive Force“ od Concrete Winds. „Slave Morality“ si mé upřednostnění získalo zejména z důvodu používání hudebních prvků, které preferuji (hammer blasts, hajtro). Nejde o nic originálního či hranice-bořícího. Profane Order ale ten zajetý war-grind-black-death bordel hrají tak dobře a bez příkras, že je těžké to neocenit. Nejhouževnatější sonické kladivo do pysku za roku 2019.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Singl „Work“ od pražských Vole visel na netu dlouhou dobu před vydáním nové desky. Po jeho několikanásobném poslechu jsem chtěl od „Dej Bůh pěstí“ pouze dvě věci: podobně absurdní ventily, jako je povzdech „a proč nikdo nehraje dobrý black metal“, a ještě o kousek nezřízenější fúzi punku a noise rocku. Vyplnilo se a „Dej Bůh pěstí“ je tím pádem deskou, která by se umístila i v mém širším žebříčku nejlepších desek roku 2019 bez ohledu na původ interpreta. Vole mají na novince až nezdravě v piči. Skáčou mezi, tempy, rytmy a žánry tak moc, že rozdrtili očekávání a je vlastně dost komplikované desku klasifikovat. Vše je opepřeno surreálními proudy nenávisti, kterým neujdou posluchači samotní, studenti školou vymrdaní nebo židle. V závěru jde o naprosto geniální, dostatečně uchopitelný chaos, který mě alespoň na moment činí hrdým na to, že si musím říkat Čech.

Vole

2. Bahratal – Lágry všem

Načernalého punku se za poslední léta rojí až příliš a kapely, které se k této odnoži uchylují, často neoplývají významnou porcí originality, a tudíž splývají ve fádní masu. Bahratal tvoří něco podobného, ale do zmíněné šedi úplně nezapadají. Jejich přístup je o pár obrácených křížů osobitější. Neskáčou otrocky jenom mezi sypačkama, retardovanou polkou a d-beatovýma rubačkama. Black-punkový kanál obměňují o pasáže, které si hrají s gradací a atmosférou. Bicí jsou správně rozviklané a kytary místy skřípou tak, že skladby mají tendenci spadnout do noise rocku. Dostatečně specifická je i lyrika s projevem, který občas nemá daleko od chmurného kázání HauseraVanessy. Desetipalci rovněž pomáhá optimálně zasviněná produkce.

Neřadový počin roku:

1. hel.IV – The Dagger and the Thought

Nekompromisní industriální-techno rychta. Žádná melodie nebo hřejivé ambientní podmazy. Jenom hluk, basa a neutuchající pulz. Materiál tak tvrdý, že s přehledem přechcává některé letošní metalové extrémy (Diocletian), a proto snese i doporučení nepříznivcům techna.

2. V/A – Mors Omnibus I

Přesná trefa do mého vkusu. Kompilace, na které se podílejí obskurní hudební tělesa jako Trepaneringsritualen, Pact Infernal nebo Nastika, kombinuje ty nejlepší prvky z ritual ambientu, techna a drone. To, co by za běžných okolností mohlo většině znít poměrně fádně, je zde obohaceno o mohutnou basu, instrumentační variabilitu a dynamiku. Ne všechny skladby jsou stejně kvalitní, ale už jen za to, že se někdo rozhodl tento obskurní sub-subžánr prozkoumat, si kompilace zmínku zaslouží.

hel.IV

3. Nails – I Don’t Want to Know You

Možná trochu přeháňka. Singl obsahuje kromě titulní skladby věc s Maxem Cavalerou, která za moc nestojí. Samotná „I Don’t Want to Know You“ však vraždí s takovou vervou, že je to vlastně jedno. Více než vydařený pokračovatel agresivní strikce nastolené na „You Will Never Be One of Us“, a vlastně možná ještě brutálnější, přímější a energičtější. Pokud singl předestírá to, co se bude dít na další dlouhohrající desce, bude možné, že se zabiji vlastním roundhouse kickem. Vedle pár věcí z debutu Concrete Winds jde o jednu z největších hudebních smrští roku.

Artwork roku:

Triumvir Foul – Urine of Abomination

Možná lehce dětinské, ale kurevsky efektivní. Od umělce, který si říká Abomination Hammer, jsem další artworky nenašel (teda kromě reedice „Verrater“ od Leviathan, který je neméně perfektní). Pokud je však „Urine of Abomination“ jedním z prvních záseků, je se na co těšit. Je to obscénní, nechutné a správně ujebané. Zkrátka to zůstává na sítnici, a to i přestože jsem si při prvním pohledu močícího falu nevšiml. Byl jsem konsternován surreálně rozmazaným a poprskaným monstrem splývajícím se stejně barevným a odpudivým pozadím. Následovné studování mě přivedlo k detailům, které celkovou znepokojivost podpořily. Prostě vybroušená hra s děsem, znepokojivostí a chčijícím pérem.

Triumvir Foul – Urine of Abomination

Objev roku:

Gruzja

Tady není o čem. Nevím, která jiná kapela by letos navázala na nabušený debut (v mnoha ohledech) ještě lepším následovníkem (i s ohledem na obočí zdvihající druhou polovinu). To, co zprvu znělo jako vydařený derivát polských kultů jako Odraza a Massmord, se proměnilo ve svébytný projekt s unikátní stylizací. A to nejen hudební, ale i vizuální: stačí mrknout na fotky z koncertu nebo do bookletu. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat kapela, která se neskličuje škatulí, ale přesto ji zůstává věrná natolik, aby finální produkt nezněl jako plonková nabubřelost.

Shit roku:

Refused – War Music

S touto kategorií jsem měl problém. Vyloženým mrdkám jsem se buďto vědomě vyhýbal, nebo jsem jim nevěnoval vhodný čas na to, abych je bez výčitky mohl onou mrdkou shledat. Nechtíc jsem se však dostal k „War Music“ od Refused – kapele, které ani zdaleka neholduji, ale její zásluhy za vnesení solidní porce čerstvého vzduchu do zatuchlé punkové škatule prostřednictvím desky „The Shape of Punk to Come“ respektuji. „War Music“ je vlastně tak trochu „The Shape of Punk to Come“, ale bez nápadu, sebereflexe a jakéhokoliv důvodu k existenci. Z obecného hlediska možná nejde o absolutní hovno. Z osobního však ano. „War Music“ kombinuje všechny propriety moderního, napopovitělého punku, které bytostně nesnáším. Deska se snaží být chytlavá, ale zároveň chce brojit proti establishmentu. Chce, aby do jejího rytmu řvali nasraní puberťáci do polštářů, ale nechce pobouřit jejich matky. Je bezbřeze dementní ve vší svojí pseudo-chytrosti. Zkrátka permanentně rotující uroboros utkaný ze zatuchlého hovna. Pro novodobé třináctileté anarchisty asi ideální soundtrack k životu. Pro ostatní naprostá zbytečnost.

Gruzja

Koncert roku:

1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019

Agresivně-spirituální intenzita proudící z Darvaza na mě skrz videa smrděla už nějakou tu dobu, a proto jsem si zastávku tohoto norsko-italského hybridu v Modré Vopici nemohl nechat ujít. Osobní hype byl veliký, ale i tak překonaný. Perfektně zfanatizovaný Wraath se zbytkem kapely si ukradl celý večer pro sebe. Pomalé, oldschoolové části srážely na kolena. Ty nepozérsky epické pak přetáčely oči davu do mozkovny. Extáze samozřejmě vyvrcholila při skvostné „Silver Chalice“. Krví zbrocení Vortex of End otevřeli večer se svým do plných otáček vyhnaným black metalem ovlivněným francouzskou větví a velice příjemně překvapili. Dokonce tak moc, že jejich vystoupení předčilo samotné headlinery. To nicméně neznamená, že by Misþyrming také neničili. Spíše jde o pěkný důkaz, jak moc se tento večírek povedl.

2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019

Slayer, kurwa! Asi nikdo neví, jak moc je tato rozlučka reálná, ale když už vám thrashoví fotři hrajou zhruba hodinu od baráku autem, proč si to nevpálit. Poupravená sestava a věk může v mnohých vyvolat skepsi. Vystoupení samotné ale veškeré pochyby zbořilo. V téměř dvouhodinovém průřezu zaznělo skoro vše, co každý chtěl (snad jen „Necrophiliac“ pochyběl). Špínu nejde kydat ani na formu kapely. Navzdory nemilosrdnému fotrovství si to Slayer dali s vervou, bez škobrtnutí a zbytečných kokotin kolem; jen s Arayovým dojemným finálním pohledem do rozhicovaného polského kotle, jehož zápal nebyl zapříčiněn permanentním šleháním plamenů z pódia. Vskutku Slayer, kurwa!

Misthyrming, Darvaza, Vortex of End

3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019

Line-up 24. Brutal Assaultu mě překotně nenadchnul. Festival si žel už delší dobu jede na strategii zvaní ob rok stejných kapel. Po několika návštěvách se tak radost při postupném ohlašování jmen znatelně vytrácí. V závěru ale i skromnější výčet nových a mnou očekávaných vystupujících uspokojil. V některých případech dokonce tak, že poskytl v daných ohledech nejpamátnější koncerty roku: Prurient intenzitou, Midnight zábavou a Daughters neospravedlnitelnou neurvalostí.

Videoklip roku:

Hide – Raw Dream

Perfektní naturalistický hnus jako vystřižený z hybridního mozku Cronenberga a Švankmajera, který umocňuje podobně zneklidňující hudební stopu. Schopnost vokalistky Heather Gabel proměnit se v absolutně odpornou fúrii je zarážející a video toho využívá na sto procent. Ukázkový příklad toho jak vyrobit evokativní klip za pár šupů.

Film roku:

1. The Lighthouse

Eggers na geniální „The Witch“ navázal ještě o kousek ambicióznějším projektem a znovu trumfoval. „The Lighthouse“ je nediváckou odyseou až na dno šílenství. Nedává nic zadarmo a po vzoru Lynche, Bergmana a Zulawskiho poskytuje hrstku vodítek a symbolů k dešifrování příběhu, zatímco burcuje absurditu ke hranici snesitelnosti. O to se stará zejména herecká dvojice DefoePattinson, které místy pomáhají vhodně inkorporované bizarní výjevy a permanentně řvoucí mlhový roh. Vše umocňuje padnoucí čtvercový rámec, špinavý černobílý vizuál a nervy drásající zvukový design. „The Lighthouse“ zůstává v hlavě dlouho po projekci, a pokud divák na Eggersovu hru přistoupí, zažije s interpretací hodně zábavy.

2. Midsommar

Ne tak vybroušené a pevně uchopené jako „Hereditary“, ale stále velmi nápadité a odvážné. „Midsommar“ mě ihned po projekci trochu zklamal. Hlavu však neopustil, a to nejen díky jeho psychedelicko-nepříjemně-barvité vizuální stránce, ale také kvůli symbolice, skrytým vodítkům a hlavní myšlence. Aster se mi na bezmála tříhodinové stopáži do vkusu netrefil se vším, ale když už vroubek udělal, zaťal velice hluboko.

Midsommar

3. Der goldene Handschuh

Nejodpornější film roku. A navzdory silně explicitním scénám jeho hnus vyvěrá spíše z naturalistického vyobrazení existenčního dna. „Der goldene Handschuh“ dává brutální facku. Ostrý reality check, při kterém momenty zachycující brikule Fritze Honky – německého sériového vraha – často slouží spíše jako černě-komický oddych, aby posléze mohl natvrdo ukázat, jak může skoro každý z nás skončit. Nijak kolosálně přesahový, ale zároveň neprvoplánový skalpel spodiny střední třídy.

Potěšení roku:

rozšíření obzorů

Pravidelné psaní zapříčinilo častější vystavování se hudbě, o kterou bych v normálních případech pravděpodobně nezakopl. To samé platí o nyní již dennodenním čtení textů od kolegů ze Sicmaggot zinu. V mezičase jsem do větší hloubky prozkoumával ritual ambient a techno. O mnohem víc proto doceňuji hudební plochy, které vytváří Arktau Eos a jim spřízněná uskupení, a také bezlítostnou náturu proklatě nízko položených pulzů z pultů lidí jako SNTS, hel.IV nebo Outlander.

Funereal Presence

Zklamání roku:

všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr

Poskládání top pětky nebylo úplně tak lehké. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Spíše toho nevyšlo tolik, co mě sundalo zas tak brutální silou. Pravdou je, že mnoho nosičů, které se dle prvních singlů/vizualizací/plků jevily jako nadějné, spadly většinou do škatule „neurazí, nenadchne“. Namátkou lze vypíchnout nové desky od Lord Mantis, Aoratos, Swans, Chelsea Wolfe nebo Diocletian. Možná jde o běžný stav, který jsem v dobách nesamozvaného recenzenta příliš nepociťoval, ale nutkání vracet se k mnoha letošním nosičům se prostě často nedostavovalo.

Zhodnocení roku:

Rok 2019 ve mně nezanechal zásadní zklamání ani nadšení. Rozhodně vyšly desky, ke kterým se budu vracet. Určitě jsem zhlédnul filmy, s jejichž pitvou jsem zdaleka neskončil. Dokonce jsem viděl pár vystoupení, která z paměti nevymažu. Dokážu si nicméně představit, že toho klidně mohlo být více a občas i o kus lepší. Na základě předběžného ohlášení se prozatím na nic výjimečně netěším. Rád bych však uvítal zejména nějaké vydařené rapové desky. Rovněž doufám, že letošní koncertní dovoz do českých končin bude oproti minulému roku silnější a zajímavější, a to hlavně z blackmetalového hlediska.

Lingua ignota


Redakční eintopf – speciál 2019: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

Artwork roku:
Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:
Black Midi

Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin

Koncert roku:
1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019
2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019
3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
2. The Lighthouse
3. Gisaengchung

Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů

Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Top5 2019:

1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.

2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.

3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.

4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits

K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.

5. Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.

Ceremony of Silence

2. Ceremony of Silence – Oútis

Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.

3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“ Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.

Neřadový počin roku:

1. Bölzer – Lese Majesty

Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.

Bölzer

2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.

3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.

Artwork roku:

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:

Black Midi

O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…

Shit roku:

Mötley Crüe – Like a Virgin

Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.

Koncert roku:

1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019

Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.

Imperial Triumphant

2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019

Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.

3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.

Videoklip roku:

Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.

Film roku:

1. Once Upon a Time in Hollywood

Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.

2. The Lighthouse

„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.

Gisaengchung

3. Gisaengchung

Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.

Potěšení roku:

počet navštívených klubových koncertů

Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Zklamání roku:

neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson„The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.

Zhodnocení roku:

Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.

Tomb Mold


Koncertní eintopf – červenec 2019

Impetuous Ritual

H.:
1. Impetuous Ritual, Ascended Dead, Sněť – Praha, 16.7. (event)
2. Full of Hell, The Body, Decultivate, Instistent – Praha, 8.7. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual, Ascended Dead, Sněť – Praha, 16.7. (event)
2. Enter the Eternal Fire – Volyně, 19.-20.7. (event)

Cnuk:
1. Negative Approach, Repelent SS, Vole – Brno, 23.7. (event)

Dantez:
1. Full of Hell, The Body, Decultivate, Instistent – Praha, 8.7. (event)
2. Impetuous Ritual, Ascended Dead, Sněť – Praha, 16.7. (event)
3. Obscene Extreme – Trutnov, 3.-7.7. (web)

H.

H.:

V červenci není vůbec co řešit. Impetuous Ritual jsou naprostá povinnost. Australské deathmetalové arci-zlo konečně živě. I když mě poslední dobou už moc nebaví chodit na koncerty, výjimečně se najdou akce, kde se prostě nedá vynechat, a tahle k nim jednoznačně patří. Kdo nepřijde, tak je zpocená buzna.

Slušný bordel by mohl být i osmého v Modré Vopici, kde svoje extrémní umění předvedou Full of Hell a The Body, což jsou ostatně kapely, které se navzájem znají i ze společné kolaborace „Ascending a Mountain of Heavy Light“. Asi tedy nebude od věci očekávat i nějaké společné věci. Jinak pro mě osobně jsou výrazně zajímavější The Body a celkově to s největší pravděpodobností vynechám.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pražského koncertu Impetuous Ritual se nemůžu dočkat, protože už po vydání debutu se stali mojí velkou srdcovkou a s každou následující deskou byla laťka šílenství překonána. Z rozhovoru v Bardo Methodology lze také tušit, že jsou borci docela dobytci, takže pokud aspoň trochu vyjde zvuk a pánové při přejezdech mezi štacemi nechcípnou, čeká nás fakt extrémní až legendární večer. Na Ascended Dead a Sněť jsem také zvědav.

A rád ještě zmíním Enter the Eternal Fire Fest, i když se tam nechystám. V sestavě pár zajímavých věcí nalézt lze, namátkou třeba Enthroned, Aeternus, Murder nebo Depths Above. Ale hlavně bych vypíchnul, nakolik příjemné prostředí volyňského koupaliště je. Nejde samozřejmě jen o koupák, ale o zázemí celkově. Je zde spousta prostoru kam se zašít, Volyně je hezká a na místě se dá skvěle napít/nažrat za vstřícné ceny. Loni se mi tam fakt líbilo.

Cnuk

Cnuk:

Brněnští by rozhodně měli zpozornět a do kalendáře si poznamenat datum 23. 7., kdy v Kabinetu Múz vystoupí legendární detroitská parta Negative Approach. Ti sice už skoro čtyřicet let žijí ze svého jediného alba a EPčka, ale (s přestávkami) žijí, což jenom ukazuje, jak vlivné tyto dva počiny na hardcorové scéně jsou. Vroubkem však zůstává fakt, že z původní sestavy, která za těmito opusy stojí, je v řadách Negative Approach pouze zpěvák John Brannon. Doprovod jim budou dělat výborné domácí kapely Repelent SS a Vole.

Dantez

Dantez:

Hned na začátku druhého červencového týdne rozjebou stodolovitý prostor Modré Vopice Full of HellThe Body. Právě tento stísněnější a trouchnivějící prostor určitě dodá oběma vystoupením solidní dávku intenzity; kór když to půjde ruku v ruce noisovými serepetičkami a narvaným materiálem z poslední desky „The Weeping Choir“.

Pár dní poté rozpoutá peklo v pražském Underdogs’ zkryplený bratr Portal jménem Impetuous Ritual. Deathmetalových akcí se po Česku koná možná až příliš. V případě Impetuous Ritual to ale dává smysl. Málokdo totiž dokáže nabídnout takhle odporný a zvukově trestající přístup k jinak poměrně šablonovitému žánru.

Na Obscene Extreme sice nejezdím, ale nedoporučit tuhle kultovní prasárnu by byla demence. Line-up každoročně sílí a podle pravidelných účastníků začíná festival jako celek pomalu dotahovat Brutal Assault. Z letošní sestavy můžu namátkou vytáhnout třeba Misery Index, Repulsion nebo Siege. Hlavním tahákem jsou však Cannibal Corpse – vlastně ani ne kvůli tomu, že jsou jejich koncerty standardně kvalitní. Obscene Extreme totiž nabízí jedinečnou možnost, kdy si mohou fandové vylézt na stage, udělat si kolečko okolo Corpsegrindera a doufat, že je nevezme krkem. Neberte to.


Redakční eintopf – speciál 2018: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
3. Vole – Zmrzliny

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Tropical Fuck Storm

Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko

Film roku:
1. Hereditary
2. The House That Jack Built
3. Upgrade

Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí

Zklamání roku:
já sám

Top5 2018:

1. Idles – Joy as an Act of Resistance

Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.

2. Voivod – The Wake

Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.

3. Daughters – You Won’t Get What You Want

Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.

4. Turnstile – Time & Space

Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.

5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.

Infernal Coil

CZ/SVK deska roku:

1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.

2. Master’s Hammer – Fascinator

Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.

Master’s Hammer

3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.

Protomartyr

2. Tomb Mold – Cerulean Salvation

Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.

3. Vole – Zmrzliny

Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.

Artwork roku:

Portal – Ion

To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.

Portal – Ion

Objev roku:

Tropical Fuck Storm

Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.

Shit roku:

Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.

Daughters

Koncert roku:

1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018

Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.

2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018

Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.

Idles

3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.

Videoklip roku:

Idles – Danny Nedelko

Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.

Film roku:

1. Hereditary

Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!

2. The House That Jack Built

Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.

Hereditary

3. Upgrade

Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.

Potěšení roku:

silnější rok než ty předchozí

Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.

Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.

Voivod

Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?

Zklamání roku:

já sám

Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.

Idles

Zhodnocení roku:

Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.


Koncertní eintopf – říjen 2018

Hetroertzen, Sektarism, LvxCaelis

H.:
1. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Emma Ruth Rundle, Jaye Jayle – Praha, 16.10. (event)

Onotius:
1. Minsk, Zatokrev – Praha, 23.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Soviet Soviet, Baical, Don Juan – Praha, 5.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
2. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
3. Goath, The Negative Bias, Ain, 0N0 – Bratislava (Slovensko), 27.10. (event)

Cnuk:
1. Master, Brutally Deceased, Pikodeath, Sabathory – Jaroměř, 20.10. (event)
2. Benefit pro Save the Syrian Children – Praha, 6.10. (event)
3. The Adicts, The Fialky – Praha, 11.10. (event)

H.

H.:

V říjnu se chystají hned dvě hodně zajímavé blackmetalové akce, které si nenechám ujít. O kousek více se asi těším na kombo Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest. Sice jde o formace, které jsou u nás k vidění relativně často, nicméně dohromady jde o kurevsky lákavé kombo. Tady mě zajímají vlastně úplně všechny kapely, tudíž rozhodně nehodlám přijít pozdě.

V těsném závěsu následují Hetroertzen, Sektarism a LvxCælis. První jmenovaní jsou živě hodně silní a vizuálně působiví, takže se vyplatí přijít, i když nemáte dopodrobna naposloucháno. Věřte mi, že to bude fungovat i tak. Zato Sektarism mě z alb doposud nijak zásadně neoslovili a LvxCælis jsem prozatím věnoval méně pozornosti, než by si nejspíš zasloužili. Ale třeba mě živá vystoupení přesvědčí, že to není tak blbé respektive že jsem měl začít poslouchat už dříve.

Do třetice doporučím koncert Emmy Ruth Rundle, což je holčina z Marriages nebo Red Sparrowes. Na strahovskou Sedmičku přijede se svým sólovým projektem, s nímž čerstvě vydala album „On Dark Horses“ na značce Sargent House, což by už sama o sobě měla být známka kvality. Deska se mi zdá příjemná, a jestli si myslíte, že by vás mohlo bavit něco na půli cesty mezi starší Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey, tak téhle akci zkuste dát šanci.

Onotius

Onotius:

Koncertní říjen nabízí docela pestrou paletu zajímavých koncertů všemožných žánrů, což je vlastně celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že klubová scéna v tomhle období většinou vrcholí. Na druhou stranu, těch naprostých must-see akcí je tu kupodivu třeba v porovnání s loňskem docela pomálu. To nicméně neznamená, že nebude na co chodit. V první řadě si určitě nenechám ujít pražskou návštěvu post-metalových Minsk po boku Zatokrev, kteří společně mimochodem upekli splitko, jež vyjde 5. října. Samotná akce se koná v úterý 23. října v klubu Underdogs’. A v tomto smíchovském klubu zůstaneme i pro další doporučení, a to pro původně chilský blackový rituál v podání Hetroertzen a jejich supportu v podobě LvxCælis a francouzských funerálních doomařů Sektarism. Ti zahrají hned zkraje měsíce – první čtvrtek. A vlastně i mé třetí doporučení zůstane ve stejném prostředí – tentokrát ale nepůjde o metal, nýbrž o post-punk. Hned den po Hetroertzen, tedy 5. října, totiž do Underdogs’ dorazí italští Soviet Soviet.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V říjnu budu na koncerty spíše srát, protože listopad toho bude perný, ale pár akcí doporučím rád. Být z Prahy, tak určitě neváhám nad návštěvou koncertu Hetroertzen, LvxCælis a Sektarism. První jmenované jsem viděl dvakrát a bylo to super, i když dnes hrají v trochu jiném koncertním složení, Sektarism nedávno vyšlo nové album u End All Life / Norma Evangelium Diaboli, takže to asi sračka nebude, ale roli černého koně by mohli sehrát LvxCælis. Jak klapne zvuk, může to být fakt síla.

Na TaakeBölzer samotné bych asi nešel, bo tu naživo hrají skoro furt, každopádně strašně rád vzpomínám na ten parádní kotel, co měli One Tail, One Head na prvních dvou ročnících Prague Death Mass. Trondheimští konečně představí svoje první album, aby to pak definitivně zabalili. Že bych si tedy ještě jednou a naposledy zajel rozdat a utržit pár ran?

No a pokud jste náhodou ze severních Uher, tak doporučuji vidět Goath, kteří zahrají na konci října v Bratislavě. Vydávají je Ván Records a naživo to jistě bude námrd jak svině; Pro bližší představu doporučuji nahlédnout do [H]itlerovy recenze. The Negative Bias budou mít asi slušnou atmosféru, elektro-akustický set 0N0 může být zajímavý a jestli je hudba Ain tak dobrá, jak silácké jsou jejich cool-occult kecy, tak bude o kvalitní sobotní kulturu jistě postaráno. Minimálně se pak můžete po skončení dokalit na jakési industrial/techno či co to tam má být.

Taake

Cnuk

Cnuk:

Dvacátého října bych se rád dostavil do jaroměřského Bastionu, kde zahrají deathmetaloví veteráni Master včele s Paulem Speckmannem. Předskakovat jim budou našinci Brutally Deceased a Sabathory a česko-němečtí Pikodeath. Studiově Master sice už za moc nestojí, ale naživo by to mohla být jiná.

V Praze je říjen výživný. Nakonec jsem vybral dvě menší záležitosti, jako třeba zajímavou akci, co se koná hned první říjnový víkend, kdy v pražském klubu Underdogs’ vystoupí špinavé mlátičky Mörkhimmel, Sekeromlat a Vole. Vystoupení je benefiční akcí pro Save the Syrian Children. Dále 11. vystoupí v MeetFactory kultovní punkáči The Adicts. Ti aktuálně jedou turné k nové desce „And It Was So!“, ale určitě dojde i na klasiky, takže Viva La Revolution!


Vole – Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit

Vole - Nikdo vam nemuze dat tolik kolik my vam muzeme slibit

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 13.12.2017
Label: Stoned to Death

Tracklist:
01. Vole
02. Noční psi
03. Skini
04. Perón
05. Tkaný ocas
06. Kaufland
07. Neraddeach
08. Mrzácký ráj
09. Jeden svět
10. Ortel

Hrací doba: 17:11

Odkazy:

Špinavého hardcore punku není nikdy dost. Tím spíše jedná-li se o českou tvorbu s českými texty. To nabízí pražská kapela s poetickým názvem Vole. Koncem minulého roku vydali první dlouhohrající dílo pojmenované blaníkovsky, „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Ve stejný den, tedy 13. prosince, vyšlo také jejich první ípko, takže na kontě mají všehovšudy odškrtnuty dvě nahrávky.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ obsahuje deset skladeb a celé to má něco málo přes čtvrt hodiny. Tedy klasické žánrové standardy. Album je zabaleno do zajímavé obálky, kterou má na svědomí zpěvák Tomáš Mitura, jakožto absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, dá se říci, odborník.

Tvorba Vole spočívá především v dělání bordelu. Jak už jsem řekl v úvodu, je to špína, ale ne pouze způsobená účelově produkcí, ale také samotnou hudbou. Občas je všechno jasně čitelné, ale jsou zde i momenty, kdy se to všechno mydlí dohromady a vzniká tak jedna velká hluková koule. Základ je v klasickém punku, ale ten přesah zasahuje od noisu, přes crust až po grindcore.

Důležité je, že veškerou tu chaotičnost a lavinu nasranosti tomu věříte. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ je ideálním albem v případě, že se chcete uvolnit, vypnout mozek, nechat se ničit touhle změtí a zároveň dobít energií. Celá placka je tak krátká, že poslech uteče raz dva, a to je v tomto žánru jenom dobře. Žádné zbytečné natahování. Ostatně jsem se dočetl, že podobně krátké jsou i jejich koncerty, jelikož jsou tak intenzivní, že déle to prostě nejde. To už sice trochu smrdí klasickými promo kecy okolo, ale budiž.

Jsem rád, když česká kapela používá české texty, hlavně v žánrech, kde tomu není tak úplně pravidlem. Stejně tak to oceňuji u Vole. Jediný malý problém zůstává, že rozumět textům je v tom hluku docela problém. To samozřejmě neberu jako výtku, k hudbě, kterou hrají, to prostě patří. Možná, že deska obsahuje uvnitř obalu také texty, já jsem však „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ poslouchal pouze z Bandcampu labelu Stoned to Death, kde nejsou k dispozici. Asi nejzřetelnějším bodem celého alba, co se textů týče, je konec třetí pumelice „Skini“, která končí jasným „kurva“. Ale abych zase nepřeháněl, ucho trénovaného punka dokáže odposlechnout minimálně tak polovinu textů.

Asi nemá úplně smysl vypichovat nějaké světlé momenty, jelikož lze celou nahrávku brát jako jeden světlý moment. Ať už vezmete kteroukoliv píseň, každá nabízí ten podobný nářez, a když vám tento styl sedne, nenajdete tu nic nepovedeného nebo navíc. Když už jsem se k nějaké pasáži vracel, tak většinou k úvodní dvojici nebo sedmé „Neraddeach“. Nelze čekat, že by tu bylo něco, co by vás doslova ohromilo, ale zároveň je nahrávka daleko od všudypřítomného nudného průměru. Nejlíp funguje si to jednoduše pustit celé na jeden zátah. A třeba hned několikrát za sebou.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ bez většího váhání vřele doporučuji všem, ať už posloucháte v tvrdší hudbě cokoliv. Škoda, že jsem se k Vole dostal až po Novém roce, jelikož jinak by bylo vhodno jejich prvotinu zařadit mezi nejlepší výtvory československé scény uplynulého roku. Závěrečný verdikt a doporučení zní: prostě si to pusť, vole, a uvidíš, protože Vole jsou správně smradlavý a mají co nabídnout.