Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.2.2013 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. The Ramble 02. Way of the Serpent 03. The Devils Hand 04. Welcome Farewell 05. The Reap 06. Sights of Old 07. Black Waves 08. At the Brook Hodnocení: Ježura – 7/10 H. – 7/10 Stick – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Norští Vreid vždycky patřili k tomu druhu kapel, jejichž hudba okolo mě kroužila, ale nikdy se nepřiblížila natolik, abych se na ni mohl podívat zblízka a důkladně. Když tedy nepočítám jedno živé dostaveníčko, aktuální novinka “Welcome Farewell” se dá považovat za první vzájemné zkřížení mečů a její recenze pak příležitost, jak porovnat názor prakticky úplného nováčka s pohledem redaktorů s hudbou Vreid mnohem obeznámenějších. Tak tedy do toho, duel začíná.

Když jsem poprvé kliknul na tlačítko PLAY, čekal jsem necelou tři čtvrtě hodinu ponuré black’n’rollové jízdy, na které si Vreid v uplynulých letech udělali jméno a v jehož duchu se nesla i s předstihem uvolněná klipovka “The Reap”. Stavět na těchto dojmech očekávání byl však asi nejzásadnější omyl, kterého jsem se v případě “Welcome Farewell” dopustil, protože jak se velmi záhy ukázalo, ve skutečnosti si Vreid pro fanoušky připravili trochu jinačí hudební koktejl. Otázku, co to vlastně Vreid nahráli, přináší už otvírák “The Ramble”, jehož charakter s trochou nadsázky platí pro album jako celek. Podstatná část jeho pěti a něco minut nechává posluchače v podivné nejistotě. Na jednu stranu jde celkem snadno rozklíčovat stopy vedoucí k rozvážnému a s potemnělými melodiemi operujícímu black metalu, jakožto i k rock’n’rollové šlapavosti, ale je to zkrátka zvláštní, nezvyklé a nesnadno se v tom hledá krása. A přitom po několika pozorných posleších vyjde najevo, že tam ta krása, nebo chcete-li kvalita, opravdu je, nehledě na to, že závěr ožije v mnohem čitelnějším duchu, než jak tomu bylo do té doby. I tak je to ale pořád značně podivuhodné dílko, které spíš než aby uchvátilo, tak dlouhodobě jitří posluchačovu pozornost a zvědavost.

Zajímavé je, že podobným způsobem, jakým se přelévají rozličné pasáže v “The Ramble”, žije celé album. Podivnou leč v jádru velice zajímavou “The Ramble” střídá o poznání klasičtější skladba “Way of the Serpent”, která už se je tomu, co si lze pod pojmem “typický výraz Vreid“, o pořádný kus blíže, a následující “The Devils Hand” už konečně nechává doposud nejistého fanouška vydechnout úlevou – poprvé ten správný black’n’roll a navíc s pořádnou dávkou přesně takového lehce arogantního výrazu, který tomu dodává potřebné koule. Titulka “Welcome Farewell” však opět ukazuje, že ty podivnosti se na album nedostaly jen tak náhodou, a když přeskočíme solidní, leč drobátko neškodnou “The Reap”, tento trend vrcholí v takřka devítiminutové “Sights of Old”, kterou jsem i přes nespočet protočení nějak nebyl schopen pobrat. Samotný závěr pak opět brnká na klasičtější notu a především “Black Waves” bych se nestyděl označit za skutečně výbornou pecku a rozhodně jeden z nejlepších kusů alba. Jak vidno, Vreid hrají s posluchači zajímavou hru, ovšem otázkou zůstává, nakolik jim to vychází, respektive nakolik se podařilo skloubit klasiku s novými polohami.

Když bych prohlásil, že tak napůl, asi by vám to moc neřekl, takže to zkusím trochu rozvést. V zásadě jde o to, že když Vreid excelují, je to v poloze, na kterou byli doposud zvyklí a songy jako “The Devils Hand” nebo “Black Waves” opravdu fungují na výbornou. Kde to však trochu skřípe, to je asi jasné z předchozích dvou odstavců. Skutečně jde o ty skladby, ze kterých je znát snaha o trochu jinačí muziku, ale rozhodně je nelze jen tak šmahem odsoudit. Zaprvé všechny tyto skladby obsahují velice dobré momenty (čímž mám na mysli zejména pár opravdu vychytaných riffů nebo jiných instrumentálních obratů), ze kterých je poznat, že nejde o žádnou amatéřinu, ale dílo zkušených a autorsky vyzrálých skladatelů (když bych měl vybrat, z trojice skladeb, které se to týká zejména, mě nejvíce oslovila “The Ramble”). Zadruhé je to dílem specifické atmosféry, která se sice prolíná celou deskou, ale z oněch “problémových” skladeb prýští zdaleka nejvíce. V jedné recenzi to její autor velice trefně nazval jistým druhem melancholie, já si k tomu dovolím přidat jakousi všudypřítomnou auru nevyhnutelné pomíjivosti všeho okolo nás, kterou ostatně dokonale ilustruje verš z refrénu “The Reap”: “Nothing is to last…” a svérázným způsobem se projevuje i na velmi zajímavém artworku. A i když je tato atmosféra dost zásadně propojená se skladbami, nad kterými asi kde kdo zakroutí hlavou, sama o sobě je velice působivá a je rozhodně jedním ze zásadních důvodů, proč “Welcome Farewell” i přes řadu výhrad, které k němu mám, nepřestává dráždit moji zvědavost.

Když jsem v úvodu přirovnával celou desku ke skladbě “The Ramble”, v závěru nacházím jejich další vzájemnou paralelu. Stejně jako úvodní skladba je totiž deska ve své podstatě dobrá až velmi dobrá. Některé ze skladeb jsou bez debaty vynikající, a i když to u jiných až tak slavné není, i takové ukrývají řadu kvalit, ke kterým je třeba se postupně propracovat. A to je ostatně i důvod, proč mám trochu problém s vyslovením číselného hodnocení. I přes opravdu poctivou listening session bych totiž opravdu nedal ruku do ohně za to, že jsem se “Welcome Farewell” dostal na kobylku. Moji slušnou sedmičku tedy berte trochu s rezervou. Čert ví, jak to bude za měsíc…

Další názory:

Ačkoliv známka 7/10 podle toho nemusí na první pohled úplně vypadat, pro mě osobně je “Welcome Farewell” trochu zklamáním a vidím v něm spíš krok vzad. Velmi se mi líbilo ono mírně progresivnější pojetí, s nímž Vreid vyrukovali na předcházející desce “V”, a tak trochu jsem doufal, že v něm budou pokračovat, což se ovšem bohužel nestalo a “Welcome Farewell” se opět vrací k dřívějšímu vyznění kapely někde na průsečíku mezi black metalem a black’n’rollem. Nechápejte mě špatně, rozhodně je to sama o sobě dobrá muzika, ostatně proto také hodnotím 7/10, jelikož jakoukoliv nižší známkou bych Vreid zase křivdil, ale výše jít také nemohu. Album možná trochu dojíždí na to, že jsem od něj jednoduše čekal něco trochu jiného a také trochu víc, než mi ve výsledku nabídlo, a tím pádem nevylučuji, že se můj pohled na něj časem změní, v současnosti však ve mně stále převažuje mírné zklamání, přestože samotné “Welcome Farewell” je určitě velmi dobrá práce.
H.

Vreid patří mezi kvalitní metalové akvizice, kterým není cizí ani vývoj, při kterém mohou razantněji uhnout z předurčené cesty. To se stalo především s předchozí famózní nahrávkou “V”, na které zpomalili black’n’roll, a výrazně přidali na melancholii a výsledkem byla opravdu epická nahrávka, nemající v historii kapely obdoby. S novým albem “Welcome Farewell” hoši zase trochu přitlačili na pilu, což se někomu může zdát jako krok zpět, nicméně já jsem spokojen. Deska odsýpá, baví mě jak rychlejší části, tak i epičtější skladby, které se ale většinou projevují pod nánosem všeho toho black’n’rollového chrastění. Některé skladby lze považovat přímo za hitovky.
Stick

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 7.2.2011 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Arche 02. The Blood Eagle 03. Wolverine Bastards 04. The Sound of the River 05. Fire on the Mountain 06. The Others and the Look 07. Slave 08. Welcome to the Asylum 09. Then We Die Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Novinka “V” má v kariéře Vreid velice specifické postavení, pro jehož objasnění se musíme podívat trochu do historie. V roce 1994 vzniká v norském městě Sogndal skupina Windir, jež se zanedlouho stává jedním z průkopníků viking metalu (nebavíme se teď o těch uchcaných hopsačkách, které má většina lidí v dnešní době tendenci považovat za viking metal, ale o té původní podobě stylu – surové a temné, která má velice blízko k black metalu). Windir postupem času vydali čtyři desky, díky nimž jsou dnes považováni za veličinu své stylu, a možná by ve vydávání pokračovali až doteď, nebýt smrti hlavní postavy, Valfara, umrznuvšího ve sněhové bouři v roce 2004. Zbylí členové se rozhodli nepokračovat pod zavedeným jménem, ale založit novou skupinu (odehrán byl jen jeden vzpomínkový koncert, později vydaný jako DVD “SognaMetal”, a taktéž vyšla kompilačka “Valfar, ein Windir”). A v této chvíli přichází čas Vreid, neboť právě to je ona nová skupina. Tři z pohrobků Windir si k sobě přizvali nového kytaristu a společně se posunuli k čistějšímu pojetí black metalu (ačkoliv odkaz Windir v jejich hudbě lze vystopovat, což je ovšem logické). Tím se pomalu dostáváme k zásadnímu postavení páté desky “V” – v roce 2009 totiž Vreid opouští onen nový kytarista Ese a ke kapele se přidává starý parťák z Windir, díky čemuž je spojení mezi současnou a předchozí formací ještě silnější.

Ona změna v sestavě (mimochodem vůbec první v historii samotných Vreid) však není jedinou zásadní novinkou spjatou s “V”. Nebo je právě naopak natolik zásadní, že zapříčinila ještě další podstatnou změnu, jíž je velice znatelná progrese ve zvuku kapely, což je slyšitelné hned na první poslech. Zatímco předchozí čtyři desky šly více či méně charakterizovat jako black metal, u “V” bych se nebál dodat přívlastek progresivní, a to v plném významu tohoto slova. Obecným znakem “V” je velice nápaditá struktura jednotlivých skladeb, které se přelévají od vpravdě black metalových pasáží (a že jde narazit i na kousky, které jako by vypadly ze začátku 90. let!) přes ty black’n’rollové až k epickým sólům a vyhrávkám nebo k opravdu pomalým, atmosférou prodchnutým mezihrám, třebas i akustických či odzpívaných čistým vokálem.

První polovina úvodní skladby “Arche” ještě takovou změnu, snad s výjimkou velice výrazné sólové kytary, nenaznačuje. Změna přichází se sólem, jež přechází do výtečného atmosférického partu, vrcholícím v závěru mohutnými riffy. Oproti tomu začátek druhé “The Blood Eagle” dá vzpomenout na nejlepší roky norské black metalové školy z první poloviny 90. let, to však rychle přechází šlapavého marše. A následně opět pomalá, melancholií prodchnutá pasáž, po níž následuje rychlejší variace na riff z první poloviny songu. Následující “Wolverine Bastards” člověka uzemní black metalovou divokostí, ale nenechte se zmást – i zde vás čeká další klidné intermezzo s úžasnou sólující kytarou. O videoklipové “The Sound of the River” se skvostným refrénem a velice proměnlivými náladami, působivé “Fire on the Mountain” (ten závěr, to je bomba!), ale i o dalších následujících skladbách ani nemluvě. Co se tímto obšírným popisem vlastně snažím říct? Že si na “V” rozhodně smlsnou ti, kteří mají v oblibě muziku, jež není tak lehce předvídatelná. Na první poslech je to svým způsobem dosti silná nálož a člověk opravdu nemá tušení, co na něj vybafne za rohem, ale to je snad dobře, což? Na první poslech to však není, to mi věřte – až po důkladném a mnohačetném prozkoumávání “V” mohu prohlásit, že se jedná o desku opravdu skvělou. Nejspíše to bude znít jako to nejobehranější recenzentské klišé, ale jedná se o záležitost, jež roste až s opakovaným vstřebáváním, což je věc, kterou já osobně považuji za jeden z nejdůležitějších aspektů pro vytvoření kvalitní nahrávky, nad níž budu ochoten trávit svůj čas. Vždyť koho by bavila alba, o nichž po prvním ochutnání víte vše?

Celou dobu tu hovořím o progresi a velkém skoku, avšak pokud si člověk poslechne desky Vreid za sebou, zjistí, že se nejedná o násilné tlačení se kamsi, kde to bylo kapele dříve cizí. Obdobné progresivní a atmosférické náznkay byly přítomny už na předchozí “Milorg”, Vreid je však na “V” dotáhli, jak se tak říká, na vyšší level a stvořili tak desku, která je tou nejrozmanitější položkou jejich diskografie, ale svým způsobem i tou nejkomplexnější. Že se to vzájemně vylučuje? Ale kdeže, co vás nemá! Stačí jen poslouchat! Označení “V” jako nejlepšího počinu skupiny bych se sice bál, už jen z toho důvodu, co Vreid nahráli v minulosti, že se však jedná velice kvalitní fošnu, o tom myslím není pochyb.

Rozhodně jde přinejmenším o desku, díky níž se Vreid posunuli opět o krok dále ve svém vývoji. Nabízí se hnidopišská otázka, zdali je to krok tím správným směrem. Ať se na to dívám jak se na to dívám z jakékoliv strany, já si myslím, že ano – ten směr je správný. Progrese musí být a pokud je smysluplná, což v případě Vreid dle mého názoru je, tak to rozhodně oceňuji. Nedovolím si označit nějaký vrchol “V”, jelikož těch vrcholů tam je prostě hodně. První polovina, druhá polovina, není rozdíl – kvalita od začátku do konce. Prozatím dávám velice silnou osmičku, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neuvažoval i o 8,5. Ani tak ale další zvednutí nevylučuji. Shrnuto podtrženo – skvělá věc.