Archiv štítku: Vyšehrad

Vyšehrad: nové album

Poutníku

právě se ti do zřetele dostala další pozvánka do snových krajin, živoucích mýtů, prastarých měst, turnajů, bitev, jiných časových perspektiv a krás samoty – album ᛒ.

Svět Vyšehradu zve ke vstupu do svých bran prostřednictvím třetího alba/kazety.

Při nahrávání jsem použil opět organické lo-fi postupy. Oproti „I” je zde hlavní změnou využití živé kytary. Dalším podstatným rozdílem je snaha konkrétněji definovat rukopis a zvuk Vyšehradu bez primárně epigonního přesahu do minulosti žánrů.

Raw odkaz na staro-blackovou atmosféru, kterého jsem tentokrát dosahoval zejména cíleným využitím „nesprávně” vytvořených začátků a konců písní (cuts in/out), zde naplňuje asi nejvíc poslední píseň „Černý pes”. Tento track vznikl na začátku roku 2019, jako úplně první počin Vyšehradu. Do kolekce jsem ho umístil nejen protože dle mého naplňuje onu kýženou raw/lofi atmosféru, ale funguje i kontrastně k ostatním písním, které vznikly v posledním půl roce.

V neposlední řadě je zde píseň také proto, že právě ona vyvolala u mých přátel, které jsem v začátcích projektu s demo-materiály oslovil, positivní a podpůrné reakce. Nyní jsou tedy i oni, jako lidé kterých si vážím, součástí tohoto jemného tributu.

„Černý pes” spolu s úvodní písní „Zora” rámují celek, jako sekvence začínající světelným vytržení a procitnutí o samotě na vrcholcích hor, která spěje k tragicky krásnému konci. Jinak je příběh, který se odehrává mezi písněmi, texty a grafikou opět čistě na fantasii posluchačů.

Fyzický produkt – kazetu vydalo Sky Burial Production v roce 2021. Společně s ᛒ vychází také reedice kazety s albem „I.” z loňského roku.

Krajina mého světa stojí mimo dobro a zlo. Je to kus země kde se stále oslavují bohové a čest patří hrdinům. Můj podivuhodný svět.

Vychádza prostredníctvom SKY BURIAL productions v limitovanom počte kaziet 49ks v krabičke z 450 gramového recyklovaného pevného papiera s priloženými kartičkami s minimalistickou krásnou grafikou.

Taktiež vyšiel spoločne s novým albumom aj album I v reedícii.

[tisková zpráva]


Redakční eintopf – speciál 2020: H.

H.

H.:

Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer

CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Artwork roku:
Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:
Entheogen a jeho projekty

Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:
Jaye Jayle – Prisyn

Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik

Film roku:
1. Possessor
2. Tenet
3. The Invisible Man

Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek

Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů

Top5 2020:

1. Thy Catafalque – Naiv

Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.

2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.

3. Plague Organ – Orphan

Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.

4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu HeolstoraMystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.

5. DomJord – Sporer

V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.

CZ/SVK deska roku:

1. Vyšehrad – I.

Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.

2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer

Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.

Lamia Vox

3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.

Neřadový počin roku:

1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.

Zalmoxis

3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.

Artwork roku:

Neptunian Maximalism – Éons

„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.

Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:

Entheogen a jeho projekty (A Binding Spirit, Fortress of the Olden Days, Zalmoxis)

Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.

Archeologický objev roku:

The Masque of the Red Death (1964)

Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.

The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:

Jaye Jayle – Prisyn

Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.

Videoklip roku:

Grausame Töchter – Klinik

Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.

Film roku:

1. Possessor

Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.

2. Tenet

Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.

Possessor (2020)

3. The Invisible Man

Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.

Potěšení roku:

mimořádný nášup skvělých desek

Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.

Plague Organ

Zklamání roku:

mimořádně málo skvělých filmů

U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.

Zhodnocení roku:

V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.

Thy Catafalque


Vyšehrad: nové vydání

Tento měsíc vyšla nová nahrávka českého projektu Vyšehrad. „Battlefield Rituals and Other Songs for Europe“ se pohybuje v ambientu a martial industrialu. CD je k mání přímo u kapely, poslech viz přiložený přehrávač.


Vyšehrad – I.

Vyšehrad - I.

Země: Česká republika
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Strmá cesta
02. Nad hlubinou věčnosti
03. Útěk z hrobky
04. Bílá postava
05. Hory spánku
06. Žitná pole
07. Chrám boha Jupitera
08. Poklad pod horou
09. Chronos

Hrací doba: 28:08

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Český black metal mě v letošním roce mě prozatím víc nudí, než baví. Co jsem poslouchal, to mě buď moc nezaujalo (Cult of Fire), případně jsem z toho trochu zklamaný a nemám zatím chuť poslouchat dál (Forest) nebo se rovnou jedná regulérní sračku (Koschcoroth, Purnama). Na vše zmíněné zde nakonec najdete příslušné recenze, takže podrobnosti případně najdete v nich, pokud vás zajímají. Rozšíříme-li pojem domácí scény i na kolegy Slováky, tak v té dosavadní bídě zazáří alespoň Malokarpatan, ale jinak si nevzpomínám na žádné blackmetalové album, které bych poslouchal a skutečně by mě bavilo…

Až na jednu výjimku, o níž hodlám hovořit právě nyní. Projekt Vyšehrad tento nelichotivý stav věcí naštěstí zvrátil a konečně představil desku, o níž mohu s klidným srdcem mluvit jako o povedené, a dokonce ji budu moct v lednu s klidným srdcem napsat i do ročního žebříčku díky jejím kvalitám, ne jenom proto, abych kategorii určenou českým a slovenským nahrávkám něčím zaplnil.

Deska s jednoduchým názvem „I.“ vyšla na audiokazetě limitované na 24 kusů pod značkou slovenských Sky Burial Productions. Jako tradičně u téhle firmy, opět stojí za pochvalu krásně udělaná kazeta v papírovém obalu s doprovodnými kartičkami, které kromě doplňkové grafiky nabízejí i povídání přibližující téma dané skladby. To vše v elegantním zlato-černém provedení.

Z hudebního hlediska je recept Vyšehradu vlastně docela jednoduchý. Tady se žádné inovace nevymýšlejí, ale jde o jeden z těch případů, kdy to vůbec nevadí. Na „I.“ se valí syrový atmosférický ambient black metal ve stylu Burzum, model první polovina devadesátých let. A když říkám ve stylu Burzum, tak to tentokrát myslím prakticky doslovně, protože Vyšehrad svou hudbou nejdou dál než za cvičení na téma „Filosofem“.

Chápu, že tohle nezní dvakrát slibně a že takové prohlášení k poslechu úplně neláká, ale říct jsem to samozřejmě musel, protože takhle nějak to prostě je a byla by blbost nad takhle zjevnou skutečností přivírat oči. Jenže určitě znáte takové ty pindy, že v některých případech není třeba originality, aby vznikla silná muzika. Na Vyšehrad potažmo „I.“ to sedí naprosto přesně.

Za ty roky, během nichž svůj přehrávač v pravidelných intervalech oblažuji black metalem, jsem slyšel už hromadu kopírek Burzum. Dokonce si myslím, že Vikernesova tvorba z devadesátých let patří k těm nejcitovanějším záležitostem v žánru, protože kapel, které vycházejí z jeho vize – ať už black metalu nebo ambientu –, jsou prostě hromady. Kam mi paměť sahá, Vyšehrad patří k těm nejpovedenějším a nejsugestivnějším variacím na dané pojetí žánru.

„I.“ je sice blackmetalová deska, ale svým feelingem působí víc ambientně. Čistě ambientních stop se tu nachází hned několik, viz „Hory spánku“ nebo „Poklad pod horou“, další třeba líznou i dungeon synth – nejznatelněji určitě „Útěk z hrobky“. Další mají ambientní strukturu i atmosféru, přestože se v nich vyskytuje kytara – jako příklad může opět posloužit „Útěk z hrobky“ a také úvodní „Strmá cesta“.

Vyšehrad

Další skupina písní to míchá půl napůl a nabídne ambientní část, po níž následuje blackmetalový závěr. Tuto reprezentuje „Bílá postava“ nebo „Žitná pole“. Vždycky to ale dává velký smysl, viz třeba druhá jmenovaná stopa, kde se jednoduchá melodie představená v ambientním začátku vrací i v blackmetalové variaci. Jednoduché, leč vysoce účinné.

Když si to tedy spočítáte, těch striktně blackmetalových kompozic se na „I.“ nenachází příliš – „Nad hlubinou věčnosti“, „Chrám boha Jupitera“ a „Chronos“. I ony ale dodržují ambientní ráz nahrávky, ať už burzumovsky předoucími riffy anebo ambientními klávesami v pozadí.

Vyšehrad

Jak už to tak ale u podobně laděné muziky bývá, nejdůležitější je (a hádám, že pravidelní čtenáři tušili, že nějaké takové prohlášení dřív nebo později přijít musí, protože o tom v recenzích melu často) – atmosféra. A na tu „I.“ rozhodně nestrádá, spíš naopak. Vyšehradu se podařilo vyčarovat vysoce náladotvorný materiál, do jehož hlubin mám chuť se nořit s železnou pravidelností. Dokonce jsem kvůli tomu i nějakou chvíli odkládal napsání recenze, abych měl omluvu „I.“ pořád poslouchat a nemusel se už přesouvat k dalším deskám na poslech.

Jako jeden příklad strhující atmosféry za všechny bych doporučil finální skladbu „Chronos“. Ta představuje působivou tečku za celým počinem a její procítěný jekot „na cestě poslední“ se mi skutečně vryl pod kůži. Takhle to má vypadat.


Funeral Propaganda – pohřební industrial dvojkoncert Praha 3.9. a Kolín 4.9. 2020

Funeral Propaganda PRAHA
https://www.facebook.com/events/290476872400782/

Totengräber (funeral martial industrial)
Pochodové duo zabývající se smrtí. Úcta k mrtvým i fetiš černého řemesla pohřebáckého. Chladné pochodové zvuky posílené baskytarou doprovázejí dynamické perkuse na urny, krumpáče či na speciálně vyrobené máry.
https://soundcloud.com/totengraber666

Blind Ruler Cursed Land (drone/dark ambient/martial industrial)
Jednočlenný projekt Willhelma Grasslicha kombinující pochodový industrial a temně ezoterický drone/ambient. V atmosferické paletě zvuků najdete obrazy civilizačního zhroucení, sebeobětování či metafyzických přitakání. Užívaná symbolika militarismu císařského Japonska nechť je brána především jako vstupní portál do hlubšího surreálného příběhu.
https://blindrulercursedland.bandcamp.com/

3. 9. 2020
Balada bar, Praha
19:00
Doporučené vstupné – 100

Funeral Propaganda


Funeral Propaganda Kolín Pod Hodinama
https://www.facebook.com/events/3457201871010037/

Vyšehrad (dungeon synth/martial industrial)
„Jednočlenný hudební experimentální projekt Vyšehrad ve své tvorbě propojuje několik méně populárních hudebních žánrů jako dark ambient, dungeon synth, lofi – blackmetal a martial industrial. Témata skladeb odkazují k prahistorii lidstva a původu národů, ke kontroverzním stránkám lidského života a duše, či k různě vnímaným historickým událostem. Některé kompozice nechť jsou brány přímo za “soundtracky” k výsekům běhu dějin.“
https://vysehrad.bandcamp.com/

Instinct Primal (experimental noisebient)
Projekt zvukového experimentátora a technika Jana Krumla odhaluje na živo nepřeberné množství stylů, jak pojmout základní přístup Instinct Primal, tedy noisebient. Zvukové koláře, field recordings, DIY náčiní, práce s prostorem…to všem ovšem zaobalené do osobitého zvukopisu a post-kompozice.
http://instinctprimal.com/
https://soundcloud.com/instinct-primal

Blind Ruler Cursed Land (drone/dark ambient/martial industrial)
Nový projekt Willhelma Grasslicha, který bude tentokrát Pod Hodinama opět týrat pro změnu lidskou duši. Jako Blind Ruler Cursed Land kombinuje pochodový industrial a temně ezoterický drone/ambient. V atmosferické paletě zvuků najdete obrazy civilizačního zhroucení, sebeobětování či metafyzických přitakání. Užívaná symbolika militarismu císařského Japonska nechť je brána především jako vstupní portál do hlubšího surreálného příběhu.
https://blindrulercursedland.bandcamp.com/

Totengräber (funeral martial industrial)
Pochodové duo zabývající se smrtí. Úcta k mrtvým i fetiš černého řemesla pohřebáckého. Chladné pochodové zvuky posílené baskytarou doprovázejí dynamické perkuse na urny, krumpáče či na speciálně vyrobené máry.
https://soundcloud.com/totengraber666

Funeral Propaganda

[tisková zpráva]