Archiv štítku: War-Head

Phantoms of Pilsen 8 (sobota)

Phantoms of Pilsen 8
Datum: 25.10.2014
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Angantyr, Attic, Centinex, Diabolical, Endezzma, Infest, Nocturnal Witch, Souldrainer, War-Head

Mí dva sobotní průvodci – neochota vstát v rozumnou hodinu a dlouhé zevlování bez smysluplné náplně – zapříčinili, že jsem přišel o start programu v režii strakonické death/blackové skvadry Impuritum a zpět do centra dění jsem se dostal až v momentě, kdy se z reproduktorů začalo ozývat intro chorvatských thrasherů War-Head. Tahle tříčlenná parta v Plzni předvedla vystoupení, které více méně odpovídalo relativně časné hodině, a o žádném neznámém žánrovém klenotu rozhodně nešlo hovořit. Na druhou stranu to ale ani nebylo špatné, poněkud nudnější pasáže se poměrně rovnoměrně střídaly s těmi, které byly úplně normálně zábavné, a dohromady se to poslouchalo celkem příjemně. Plusové body War-Head dále vytěžili z toho, jak poctivě a upřímně jejich vystoupení působilo, a tihle Chorvati si mě tedy nakonec získali na svou stranu, což potvrdili i poslední skladbou “War-Head”, která byla vážně super. Jako rozjezd tedy úplně v pořádku.

O poznání lepší výkon ale předvedli další Balkánci, srbští Infest. Infest jsou v Plzni jako doma a i já jsem s nimi měl tu čest už dvakrát, ovšem nikdy mi to nic neříkalo a ani tentokrát jsem od téhle party nečekal nic víc než agresivní death/thrashový nářez, který se v mém případě zcela mine účinkem. Omyl. Nevím, jak se to povedlo, ale Infest mě napotřetí konečně zachutnali, a to rovnou způsobem, jenž zbývajícím kapelám festivalu nasadil laťku, kterou dorovnaly respektive překonaly jen dvě z nich. Infest od posledně svůj repertoár nezměnili, ale jejich nelítostná death/thrashová palba tentokrát prostě zafungovala přesně tak, jak by podobná muzika fungovat měla, a byl to nářez jako kráva. Infest předvedli naprosto neuvěřitelné nasazení, v čemž exceloval především frontman Zoran, který hrál pro publikum s takovou vervou, jakou jsem dlouho neviděl. A vzhledem k tomu, jaká to byla technicky promakaná a vysoce agresivní smršť a jak zběsilé tempo Infest nasadili, prakticky nešlo nepařit nebo alespoň nemlátit hlavou. Odezva publika naštěstí nezůstala za výkonem kapely pozadu, a Infest se tak dočkali parádního randálu a jako jedni z mála na soupisce také skandování vlastního jména. A v takové situaci byly zcela na místě i upřímné a nestrojené díky, kterými Zoran na adresu publika i organizátorů nikterak nešetřil… Prostě pecka v každém ohledu a dokonalá ukázka, jaká vzájemnost může vzniknout mezi kapelou a lidmi.

Švédští Souldrainer, kteří přišli na řadu po Infest, pro mě rovněž nebyli žádnou neznámou. Tu čest jsem s nimi měl už loni na jaře, a i když na mě tehdy moc velký dojem neudělali, nebyl nejmenší důvod nedat jim a jejich nasamplovanému death metalu druhou šanci. A i když to ani tentokrát nebyl žádný extra zázrak a slibně rozjetou show nevybíravě přerušil stávkující počítač, z něhož Souldrainer pouštěli samply, nakonec to byl celkem příjemný zážitek. Muzika fajn, dobře se to poslouchalo, dobře se na to koukalo (protože nasazení Souldrainer předvedli velmi slušné a také proto, že vlasy a vousy kytaristy Marcuse Edvardssona si zaslouží přívlastek “epické”) a perlička v podobě hostovačky Carla Stjärnlöva, kytaristy Diabolical, který se k Souldrainer přidal na poslední skladbu, také potěšila, takže suma sumárum solidní vystoupení, kterým u mě Souldrainer zase o kousek stoupli v ceně.

V pořadí pátí němečtí black/thrasheři Nocturnal Witch nebyli špatní, vlastně to byla docela fajn jízda. Po nelítostném nájezdu žánrově nepříliš vzdálených Infest to ale byl přeci jen trochu čajíček, takže než abych si rozmělňoval stávající dojmy, tak jsem se raději vzdálil a vyčkával, co přinese vystoupení příští. Toho se měli zhostit norští black metalisté Endezzma, jenže v průběhu přestávky se mě jaksi zmocnil hlad, a tak jsem se raději vypravil do města sehnat něco k jídlu, což mělo za následek to, že jsem ze setu Endezzma viděl tak dvě závěrečné skladby. Jestli si mohu dovolit soudit podle nich, Endezzma se snažili vcelku sympaticky a jako zpestření mezi vším tím thrashem a deathem, kterého byla sobota plná, to fungovalo příjemně. Na prvotřídní black metalová vystoupení ze závěru předešlého dne se to ale moc nechytalo, takže jsem nakonec ani nelitoval času stráveného obživou a naopak jsem byl rád, že jsem si pauzu vybral ve správnou chvíli, protože následující Diabolical jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Švédská death metalová mašinerie Diabolical produkuje vážně kvalitní muziku. Kdykoli jsem ale měl šanci vidět Diabolical živě, vždycky jim poměrně dlouho trvalo, než se rozjeli a všechnu tu kvalitu přenesli i na pódium. O našem třetím setkání to ale naštěstí říct nemůžu, protože Diabolical v Plzni předvedli set jak víno, který drtil už od prvních minut. Hodně tomu pomohl pěkně čitelný zvuk, ale hnacím motorem vystoupení bylo nasazení muzikantů, kteří do toho vletěli po hlavě, od samého začátku jeli na 100 % a bylo to ohromně znát. Diabolical sázeli do lidí jednu pecku za druhou a každá byla přesně tak drtivá, jak se na excelentní death metal sluší a patří. Dlužno ale dodat, že lidé předvedli taktéž vynikající výkon a kapelu hnali vpřed stejnou měrou, jako Diabolical ničili je. Doprovodná projekce pak jen vkusně doplňovala celou tu postapokalyptickou spoušť a výsledkem byla naprosto parádní atmosféra, která dovedla velmi snadno pohltit. Jakkoli jsem se bál, že mě Diabolical opět budou muset dlouho přesvědčovat, tentokrát jim stačilo sotva půl skladby na to, aby mě měli v hrsti, takže asi nebude žádné překvapení, když toto vystoupení prohlásím suverénně nejlepším vystoupením Diabolical, jaké jsem zatím viděl, a vedle Infest jedním ze tří vrcholů sobotního programu.

Jestli se na soupisce Phantoms of Pilsen objevily kapely, u kterých jsem moc netušil, co mám čekat, němečtí Attic jim v tomto ohledu asi vévodili. V přestávce před jejich koncertem sice začalo být zřejmé, že Attic asi zabrnkají na okultní notu, což se později potvrdilo, ale to mě stejně nemohlo připravit na to, co nakonec přišlo. Attic se totiž zjevně zhlédli v odkazu Mercyful Fate respektive Kinga Diamonda a na Božkov přivezli představení, které podle lidí znalejších předlohy dílo tohoto legendárního umělce zdatně napodobovalo. Tedy zdatně… Podobnost spočívala ve stylizaci kapely, okultismem načichlém heavy metalu, který pánové produkovali, a nechutně vysokém vokálu pana pěvce – a právě v posledním jmenovaném byl sice asi jediný, zato však zcela fatální kámen úrazu. Víte, já jsem zatím jaksi nedocenil ani Kingův vokál, takže asi málokoho překvapí, když prohlásím to, co ze svých hlasivek vyluzoval Meister Cagliostro, za naprosto neposlouchatelné kvílení, u kterého jsem pochyboval, jestli to dotyčný myslí vážně. Jelikož jsem ale nechtěl opakovat zbabělý úprk z koncertu Triumphant, tentokrát jsem se hecnul a pár skladbám jsem věnoval zcela regulérní pozornost. To mě ovšem jedině utvrdilo v dojmu, že tohle diplomaticky řečeno prostě není nic pro mě, protože poslouchat to delší dobu jsem vážně nevydržel. Přesto bych ale Attic nechtěl křivdit, protože když jsem si odmyslel zpěv, tak samotná muzika byla hodně na pohodu a je klidně možné, že až někdy přijdu na chuť podobně položenému zpěvu, budu se muset kapele zpětně omluvit. Do té doby to ale bude čirý děs namíchaný s nevěřícným úžasem, protože přesně takové pocity se ve mně celou dobu, co Attic hráli, dost ošklivě mlátily.

Ačkoli mám death metal rád, švédskou scénu moc nevedu, a tak jsem byl docela zvědavý, jestli se obnovení veteráni Centinex zařadí ke kapelám, které mě neustále přesvědčují o tom, že je to velká chyba. Jenže navzdory tomu, že se o Centinex hovoří s velkým respektem, a také skutečnosti, že to v rámci Phantoms of Pilsen dotáhli na pozici sobotního headlinera, což naznačovalo, že by mělo jít o více než kvalitní zážitek, za sebe nic takového tvrdit nemůžu, protože Centinex mě rozhodně nijak zvlášť neuchvátili. Neříkám, že by to bylo přímo špatné – oldschoolový death metal v jejich podání měl něco do sebe a sem tam to bylo vyloženě dobré, jenže větší část setu jsem se zkrátka dost obyčejně nudil, protože to na mě působilo dost suše a bez energie. Pánové na mě navíc dělali dojem, jako by čekali, že jim budou lidé zobat z ruky, aniž by se nějak zvlášť snažili, jenže to jim úplně nevyšlo a nevalná odezva stále řídnoucího publika v kombinaci s nepříliš zaujatým vystupováním mezi skladbami mě přesvědčily o tom, že se v sále nemusím zdržovat déle, než by bylo nezbytně nutné. Vzhledem k očekáváním to pro mě bylo asi největší zklamání festivalu, a když to srovnám s palbou, jakou o dvě a půl hodiny dřív předvedli kolegové z Diabolical, Centinex z toho opravdu moc dobře nevycházejí…

Blbá nálada z nepříliš uspokojivých Centinex ale nakonec nepřišla úplně vniveč a naopak se docela hodila. Díky ní jsem totiž upnul veškeré své naděje v hodnotný závěr festivalu na black metalisty Angantyr a fakt jsem doufal, že mě tihle Dánové nezklamou. Netuším, jestli to bylo tím, že black metal byl v sobotu hodně nedostatkovým zbožím, že se mé přání zázračně splnilo, nebo prostě tím, že byli Angantyr tak dobří, ale opravdu mě nezklamali a naopak se postarali o finále ve velkém stylu. Jejich set byl totiž asi tím nejlepším, co jsem za celý letošní ročník Phantoms of Pilsen měl možnost vidět.

Že to bylo kvalitní po hudební stránce, to asi nemá cenu zdůrazňovat (i když já sám jsem třeba do poslední chvíle netušil, co přesně Angantyr hrají). Samotné provedení ale zdůraznit rozhodně zaslouží, protože bylo skvělé. YnleborgazVredem působili naprosto suverénně a sehraně a postarali se o vskutku mimořádnou podívanou, která musela chtě nechtě strhnout všechny přítomné, a že jich nebylo vůbec málo. Atmosféra jako kráva a neuvěřitelný tah na bránu, to jsou hlavní atributy, díky kterým Angantyr dobyli Plzeň, a když se jejich 50 minut nachýlilo ke konci, vůbec bych se nezlobil, kdyby měli pánové ještě nějakou dobu protahovat. Tak jako tak ale předvedli naprosto výtečné vystoupení, které rozmetalo na kusy veškeré chmury a pochyby, a publikum je za to odměnilo náležitě bouřlivou odezvou a toho dne již podruhé skandováním jména kapely. I letos jsem tak nakonec opouštěl božkovskou hospodu výsostně spokojen a jen letmo jsem si pohrával s myšlenkou, nakolik je to náhoda, že podobně skvělého výsledku se loni podařilo dosáhnout Make a Change… Kill Yourself, v jejichž řadách funguje celá koncertní sestava Angantyr

Angantyr


Zhodnocení:

Letos stejně jako v loňském roce jsem na Phantoms of Pilsen nevyrazil proto, že by mě nějaké jméno na soupisce lákalo natolik, aby to stvrdilo mou účast. Naopak, když to vezmu hodně do extrému, letošní program mi nenabízel v podstatě žádné lákadlo a do Plzně jsem tak vyrazil ze stejného důvodu jako posledně – doufal jsem, že pořadatelé opět nezklamou a sezvou takovou sestavu, ve které si najdu svoje navzdory tomu, že její větší část neznám. To se nakonec splnilo a z festivalu jsem vedle příjemných hudebních zážitků opět odjížděl bohatší o několik tipů na rozšíření mého posluchačského záběru. Přesto to ale pro mě byl subjektivně asi nejslabší ročník, kterého jsem se zatím zúčastnil, a to z několika důvodů.

Předně je na vině fakt, že navzdory několika opravdu skvělým vystoupením v čele s Angantyr, Diabolical a Infest a celé řadě těch velmi dobrých jsem na rozdíl od let předchozích letos nenarazil na žádné, které by mě opravdu odrovnalo. A když k tomu přidám zklamání z Centinex a hned dva koncerty (Triumphant, Attic), které šly úplně mimo mě, je to o to výraznější.

Další detail, který k tomu přispěl, byla návštěvnost respektive její rozvrstvení. I když pořadatelé z toho rozhodně radost mít nemohli, ze sobeckého pohledu návštěvníka mi bylo samozřejmě příjemné, že se v sále dalo bez větších problémů pohybovat i během produkce headlinerů. Trochu horší ale bylo, že valnou většinu návštěvníků tvořili Rakušané a Němci, a jakkoli proti tomu v zásadě nic nemám, celou dobu jsem měl tak trochu pocit, že jsem na festivalu někde v cizině, což po skvělé zkušenosti s domáckou atmosférou dřívějších ročníků Phantoms of Pilsen poněkud zamrzelo. S tím se dále pojí i (údajně) nadměrná koncentrace hovad a opilců, a ačkoli jsem byl ze strany fanoušků svědkem jen jednoho vyloženě retardovaného incidentu a několika těch, co byly “jen” hloupé, stejně se to na celkovém dojmu trochu podepsalo.

Důvod číslo tři může znít poněkud úsměvně, ale stejně si za ním stojím. Věřte nebo ne – je jím počasí. Na rozdíl od posledních let, kdy počasí pokaždé vyšlo prakticky nejlépe, jak mohlo, si letos vybralo slabší chvilku a s výjimkou krátkého sobotního rozjasnění byla celé dva dny kosa jako kráva. “Tak ses měl ty vole oblíct,” řekne si asi čtenář, jenže on je docela rozdíl, když se na zahrádce s bandou kamarádů oddáváte bujaré zábavě v odpoledním slunci a když se s těmi samými lidmi na tom samém místě všem bundám navzdory klepete jak drozd. Ale je pravda, že aspoň nepršelo. To už by byla fakt bída…

Tohle všechno, co jsem zatím zmínil, samozřejmě nikdo nepřičítá na vrub pořadateli. Co ale na hlavu pořadatelů padá, to je ona trochu nešťastná warm-up party, o které jsem mluvil už na začátku reportu. Samozřejmě je mi jasné, že je mnohem ekonomičtější naplnit malý klub s malým nájmem než zbytečně cálovat větší podnik, kde pak stejná návštěva skoro nevynikne. Jistě že to nakonec nebyla žádná katastrofa, ale stejně bych byl mnohem raději, kdyby podobně atraktivní sestava dostala příště poněkud víc prostoru. Když byla návštěvnost Parlamentu na maximu (v průběhu vystoupení Agrypnie), v klubu bylo opravdu dost těsno a na kapelu nebylo moc vidět, nehledě na to, že stísněný prostor pódia a vůbec celého klubu právě tomuto vystoupení dost uškodil, neboť při sebevětší snaze muzikantů zkrátka nemohlo vyniknout tak, jak by si zasloužilo. Vím, že se mi to snadno kecá, když do toho nevidím, ale z čistě fanouškovského pohledu je to zkrátka tak, jak jsem napsal, je mi líto.

Jak jsem ale říkal, tohle všechno jsou čistě subjektivní výtky, někdo jiný to mohl vidět úplně jinak a hlavně – všechno ostatní bylo snad až na několikrát trochu moc přeřvaný zvuk tradičně v nejlepším pořádku. Organizace příkladná, hrací časy až na jednu výjimku dodržovány bez významnějších prodlev, nabídka občerstvení i piva více než uspokojivá… Zázemí doznalo od posledně dalších vylepšení a volná wi-fi a otevřený bar na zahrádce v každém případě potěšili. Do budoucna je na tomto poli ale stále prostor k růstu, tak se těším, co v příštím roce pořadatelé pro návštěvníky připraví za nové vychytávky.

I když jsem tvrdil, že osmý ročník Phantoms of Pilsen byl pro mě asi zatím nejslabším, stejně jsem si festival náramně užil, účasti v žádném případě nelituji, a pokud to bude jen trochu možné, příští rok dorazím znovu. Jen doufám, že počasí vyjde příznivěji, lidí (zejména našinců) přijede víc a dorazí všechny kapely, které to slíbí, protože těch Samael byla letos vážně škoda. A jelikož bych se chtěl vyhnout přílišnému podlézání, ukončím to obligátním za rok na shledanou. A ten další taky. I ten po něm…


Nifelheim, Vulcano, War-Head

Nifelheim poster
Datum: 16.10.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Hellocaustor, Nifelheim, Vulcano, War-Head

Když do Prahy v loňském roce přijeli Nifelheim na svůj první koncert v České republice vůbec, upřímně mě opravdu sralo, že jsem tenkrát nemohl jet. Zvlášť když společně s nimi jeli brazilští veteráni Vulcano, kteří patří mezi nejstarší extrémně metalové smečky Jižní Ameriky, a dost luxusní support v podobě srbských The Stone a domácího kultu Maniac Butcher. Dost mě mrzelo, že jsem takovou akci tenkrát prošvihnul, zvlášť vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že by se sem snad Nifelheim mohli někdy v blízké budoucnosti vrátit.

O to větší ovšem bylo překvapení, když měla švédská black/thrashová kultovka po roce a půl přijet znovu, a aby toho nebylo málo, opětovně v doprovodu Vulcano. Další předkapely tentokrát tak zajímavé nebyly, ale čert to vem, protože hlavním předmětem zájmu bylo přece jenom chodící železářství známé pod krycím názvem Nifelheim.

Zatímco loni večer otvírali Maniac Butcher, letos se této role ujala thrash metalová úderka Hellocaustor, v níž ovšem nepůsobí nikdo jiný než Vlad Blasphemer známý právě jako jedna polovina ústředního dua “Šíleného řezníka”. Hellocaustor už jsem viděl docela dostkrát, a i když to bylo snad pokaždé v trochu jiné sestavě, žádné velké rozdíly tam nikdy nebyly (s výjimkou jedné mocné akce v Děčíně, kde byli snad všichni členové totálně na plech a vyváděli takové píčoviny, že už to nikdy nepřekonají), takže člověk už prostě ví, co by měl čekat – a ani tentokrát se žádné velké překvapení nekonalo. Zpěvák Diktator zavelel “Hellocaustor, píčo!!!” a rozjela se nasraná thrash metalová bruska, jakou tahle kapela určitě umí. Jasně, není to nic moc originálního, ale rozhodně se Hellocaustor nedá upřít, že jim to na koncertech šlape opravdu zodpovědně, je to zábavné a hlavně tomu nechybí energie. Na tom nic nezměnil ani baskytarista Soulreaper, který mezi mocně pařícím kytaristou Onslaughterem a Diktatorem vypadal trochu zakřiknutě. Zbytek kapely to ovšem svým nasazením bezpečně vynahrazoval, takže se jednalo o povedený výstup, který mě bavil.

Po Hellocaustor se pokračuje v thrash metalovém duchu, tentokrát ovšem v podání Chorvatů War-Head, pro něž to byl první koncert v naší zemi. Hudebně vlastně nešlo o vyloženě nezajímavou záležet – dost často vystrkovaly růžky death metalové vlivy, jinde se zase objevily povedené vyhrávky na kytaru, což sice ani v jednom případě není nějaký vyslovený trhák, který byste ještě nikdy v životě neviděli a neslyšeli, ale nakonec proč ne. Na druhou stranu, bavilo mě to hlavně ze začátku, protože čím dále set War-Head postupoval, tím více mi to celé splývalo a přestávalo mě to bavit – jediné štěstí pro skupinu bylo, že nehrála zas až tak dlouho, takže to nestačilo překročit únosnou mez. Nějaká velká show to taky nebyla, jelikož ta největší akce, jakou Chorvati předvedli, bylo třepání palicí. Navíc kapelu trochu zbrzdily i technické problémy, když se hned po prvním songu muselo vystoupení na chvíli přerušit kvůli potížím s kytarou. Netvrdím, že to bylo vyloženě marné, ale jestli někdy War-Head přijedou znova, určitě se nebudu hnát, abych se na ně podíval znova… ledaže by tu zas hráli před někým zajímavějším. Abych to totiž řekl upřímně, asi nejvíc jsem se bavil nad faktem, že zpěvák a baskytarista Dario Turčan vypadal jako absolutní dvojník Romana Izaiáše z české Dogy, což mi přišlo docela vtipné.

Večer se přehoupl do své druhé poloviny a slova se ujímají brazilští veteráni Vulcano. Nemůžu tvrdit, že bych jejich tvorbu vyloženě miloval, ani jsem popravdě řečeno netušil, co bych měl od nich živě očekávat, ale byl jsem docela zvědavý, jaké to bude. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že brazilské kvarteto předvede takhle kulervoucí nářez. Tohle byl jednoduše Metal s velkým M, kapela v obrovské formě – všechno, co jste kdy na tomhle žánru mohli mít rádi, Vulcano ten večer měli. Všichni členové si vystoupení vyloženě užívali a třeba ksichty baskytaristy Ivana Pellicciottiho neměly chybu, největší hvězdou kapely byl ovšem bubeník Arthur Von Barbarian, který si koncert vysloveně vychutnával, a bylo na něm vidět, že ho to ohromně baví. Vlastně i zpoza bicích působil tak trochu jako druhý frontman, protože lidi pořád hecoval a předváděl různé vtípky, jako bylo například hraní ve stoje nebo odbubnování kusu posledního songu s lahvemi od piva namísto paliček.

Odezvu měli Vulcano také skvělou a takřka po každém songu následovalo mohutné skandování jména skupiny, na což Brazilci odpovídali jednou hitovkou vedle druhé. V setlistu nechyběly pecky jako “Prisoner from Beyond”, “Bloody Vengeance”, “Death Metal” nebo “The Evil Always Returns”, vrcholem koncertu ovšem byla skladba “Witche’s Sabbath”, při níž na pódiu naběhli bratři GustavssonovéNifelheim (Erik ostatně během celého setu Brazilců poctivě třepal palicí v publiku… Per možná taky, ale toho jsem osobně nezahlédl) a střihli si u Vulcano hostovačku. Zcela upřímně říkám, že takovouhle jízdu jsem nečekal ani náhodou.

Vulcano byli tak dobří, že i kdyby už po nich nikdo nehrál, odcházel bych spokojený, ve skutečnosti však samozřejmě byli na řadě ještě samotní Nifelheim. Ti v loňském roce docela znatelně obměnili sestavu, takže v ní víceméně zbyla už jenom dvojčata Erik a Per Gustavssonova alias Tyrant (baskytara) a Hellbutcher (vokál), ale na výsledku to nebylo nijak znát a švédská kultovka se po brazilských kolezích nenechala nijak zahanbit. Jasně, celý koncert byl především o Gustavssonech a jejich rouhání v kožených hadrech s 50 kily železa dělal zbytek sestavy skoro jen křoví, ale to nebylo vyloženě špatně a i tak ostatní hráči odvedli svou práci dobře. Hellbutcher byl trochu indisponován, protože měl ruku (asi zápěstí?) v sádře (nebo obvaz?), přes kterou si sice na koncert “nenápadně” přetáhnul černou látku, protože bílý fáč asi není moc metal, ale nakonec jej to nijak zvlášť nebrzdilo… pomineme-li tedy, že se mu evidentně špatně drželo pivo.

Setlist Nifelheim:
01. Sacrifice to the Lord of Darkness
02. Black Evil
03. The Final Slaugther
04. Satanic Sacrifice
05. Hell’s Vast Plains
06. Bestial Rites
07. Sodomizer
08. Storm of the Reaper
09. Soldier of Satan
10. Infernal Flame of Destruction
11. Praise Lord Satan
12. The Bestial Avenger
– – – – –
13. Tormentor [Tormentor cover]
14. Possessed by Evil
15. Storm of Satan’s Fire

Nesměla samozřejmě chybět ani pořádná výzdoba pódia… to bylo plné lebek, kostí, svícnů (napíchaných ve flaškách od Birellu, hehe), jedné rakve, nějakých těch obrácených křížů, řetězů, oprátek (přilepených izolepou na zesilovačích) a po obou stranách pódia se navíc nacházely velké pavučiny. Sice je to všechno klišé jak prase, ostatně jako všechny ty kožené hadry, hřeby, pyramidy a další výstřelky metalové módy, ale k Nifelheim to prostě patří a bez toho by to nebyly oni.

Švédové svůj set odpálili válem “Sacrifice to the Lord of Darkness” se skvělým refrénem, který byl živě ještě drtivější než z placky “Servants of Darkness”, kde se song původně objevil. Tím ovšem přísun kvalitních pecek samozřejmě zdaleka nebyl vyčerpán a i další skladby zabíjely více než zodpovědně. Kdybych měl říct, jaké konkrétní písničky se líbily nejvíce mně osobně, rozhodně bych jmenoval nářezy jako “The Final Slaughter”, “The Bestial Avenger” a hlavně smrtící dvojici “Sodomizer” a “Storm of the Reaper” v polovině koncertu. Nifelheim mimo jiné zahráli i několik nových kusů, jež by se měly objevit na chystaném EP, které je údajně (jak prohlásil Hellbutcher během koncertu) již natočené. Jedna obrovská pecka se pak nacházela ještě v přídavku – v současné koncertní sestavě Nifelheim totiž působí Tamás Buday, někdejší člen Tormentor, a právě od téhle maďarské black metalové kultovky zazněl cover “Tormentor”.

Ačkoliv Vulcano byli rozhodně skvělí, a když dohráli, pomalu jsem ani nedoufal, že by je Nifelheim mohli trumfnout, nakonec to Švédové přece jenom vyhráli. Nicméně obě kapely byly naprosto parádní a obě předvedly kurevsky špinavý oldschool metal, jak se na taková jména sluší a patří. War-Head byli spíš do počtu, a i když se na jejich výstup také dalo dívat, žádný zázrak to nebyl a domácí Hellocaustor byli jasně lepší než Chorvati. Tak jako tak šlo o hodně povedený večer, který byl především v režii Vulcano a Nifelheim – ti první mě obrovsky překvapili, a jestli budu mít někdy možnost, opravdu rád se na ně podívám znovu; ti druzí pak naplnili očekávání a ve výsledku o nich platí to samé, tedy že bych se šel klidně z fleku podívat ještě jednou. Zvuk byl také v pohodě a ani u jedné ze skupin jsem s ním problém neměl, takže jediným opravdovým mínusem večera bylo pivo, které bylo hnusné jak chcánky, což je ale na Chmelnici bohužel standard.