Archiv štítku: war metal

Infernal Coil – Within a World Forgotten

Infernal Coil - Within a World Forgotten

Země: USA
Žánr: war metal
Datum vydání: 16.9.2018
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Wounds Never Close
02. Continuum Cruciatus
03. Crusher of the Seed
04. 49 Suns
05. Reflection of Waldeinsamkeit
06. Bodies Set in Ashen Death
07. In Silent Vengeance

Hrací doba: 35:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Už dlouho se mi nestalo, aby mě album začínající kapely lákalo k poslechu tak moc jako v případě výtvoru Infernal Coil. S prvním poslechem se mi „Within a World Forgotten“ zahloubalo tak moc do hlavy, že jsem si ho musel dopřát hned znovu. Zážitek se neustále umocňoval a mně bylo jasné, že tahle nahrávka není nic jen tak ledajakého. Občas nezáleží na jednotlivých skladbách, daleko přednější je fakt, jakým způsobem na vás tahle jednolitá hmota působí a jaké dojmy ve vás vytváří. Vůbec nemusíte vnímat, jestli už odehrály dvě písně, nebo se nacházíte na samém konci desky, čas plyne relativně a vy se necháváte zcela pohltit.

Co jsou teda ti Infernal Coil zač? Jsou tři, pocházejí z amerického Idaha a hrají od roku 2014. Takže Blight (bicí), Glum (kytara) a Blake Connally (kytary, zpěv), zřejmě bez přezdívky. Jeho jméno jste však již mohli zaznamenat dříve, a to v souvislosti s punkovou mlátičkou Dead in the Dirt. Ti za sebou mají dlouhohrající nahrávku „The Blind Hole“ z roku 2013, avšak v současnosti si dávají pauzu, což znamená prostor pro další smečku. Infernal Coil čekali na svou prvotinu do letošního září, ale studiově se už stihli představit minulý rok, kdy na Bandcamp umístili dvoupísňové EPčko s názvem „Bodies Set in Ashen Death“.

„Within a World Forgotten“ jako když pochází přímo z hlubin onoho zapomenutého světa plného chaosu, útrap a temnoty. Možná to je vize Infernal Coil o naší budoucnosti. Čistě na základě názvů skladeb a krásné malby zdobící obálku si troufám tvrdit, že tu jde hodně o střet člověka s přírodou. Podle tísnivé atmosféry to není nikterak příjemná představa, naopak se tu za dobu pětatřiceti minut vystřídají snad všechny ničivé živly, kdy příroda vrací lidstvu všechny špatnosti na ní prováděné. Zkrátka to není jen další soubor halekaček na oslavu Satana.

War metal, nebo chcete-li bestiální black metal (v případě této kapely spíše bestiální death metal) má v podání Infernal Coil veliký důraz na atmosféru a dal by se popsat, jakkoliv blbě to zní, jako kontrolovaný bordel. Zkrátka vše tu má své místo. Kompozice někde začíná, podstoupí pár změn a zase se překlene v něco dalšího. Není to jen bezhlavé hoblování (byť i to může mít své kouzlo), které vyšumí naprázdno. Má to určitou chytrost, dostatek nápadů a vypadá to promyšleně. „Within a World Forgotten“ zanechává v posluchači pocity pachuti něčeho zvráceného a zároveň lákavého. Skladby obsahují na škále – absolutní uvolněnost až brutální sypačka – všechno. Infernal Coil byli ve svých začátcích hodně do grindu a jeho esence je tu stále přítomna. Placka tedy rozhodně nepostrádá ani patřičnou živočišnost a nezní strojeně.

Infernal Coil

Vše propukne s kurevsky syrovým otvírákem „Wounds Never Close“. Syrovým myslím doslova, protože tady do hajzlu vazbí kytary! A nejenom tady. Je to ani ne dvouminutový útok přímo na solar a ne o moc delší „Continuum Cruciatus“ v tom nadále bez rozpaků pokračuje. Zde se zase ozývají zvony, zlomyslné jako při posledním soudu. Chvíli dává hudba dokonce naději na vydechnutí, ale pak se smršť kytar a salvy bicích znovu rozhodnou přemísťovat orgány v těle. Trochu delší „Crusher of the Seed“ má i prvky z klasického death metalu, přičemž po většinu doby se stále jedná o tíživou masáž. Baví mě tu hlavně výbuchy bicích, což zní, jako kdyby právě překročily rychlost Mach. Neurvalost sama, poprvé se sluchátky v uších jsem si říkal jen co to kurva je.

Nejvýpravnější je skladba „49 Suns“. Surový začátek a skvělé riffy působí, jako když se ta Slunce přibližují a vyvolávají tlakovou sílu, která trvá nesnesitelně dlouho a pomalu, až nakonec skutečně dojde ke smířlivému interludiu. To trvá téměř celou druhou polovinu opusu, ale se sílícím dusotem bubnu je jasné, že to není konec. „Reflection of Waldeinsamkeit“ disponuje intrem, které patří k těm, jež dokáží otevírat brány pekel. Tento majestátní tón si drží a nebojí se sáhnout ani po thrashových sypačkách. Přestože v následující „Bodies Set in Ashen Death“ dojde i k odlehčení, připomíná začátek celé desky a zdárně spěje k závěrečné „In Silent Vengeance“. Ta opět nabízí všemožné polohy, skřípe to v ní, zpomalí, zrychlí a má i trochu epický podkres. Jednoduše tu vše funguje na výbornou, velice oceňuji celistvost díla a takřka úspěšnou eliminaci hluchých míst.

„Within a World Forgotten“ si dává záležet na detailech. Je to skličující a chaotické album, avšak s jasnými konturami a směřováním. Jestli nějak zní konec světa, může to být právě takhle. Okouzlující ohavnost, na níž není vůbec nic chytlavého, avšak má v sobě něco podivuhodného, co láká k dalším poslechům. Alespoň tak to mám já už asi poslední měsíc a nijak se to nezmenšuje. Uvidím, co na to řeknu s větším odstupem času, ale nyní je to dílo nutné poslechu a mé výhrady jsou minimální, pokud vůbec nějaké.


Cult of Extinction – Black Nuclear Magick Attack

Cult of Extinction - Black Nuclear Magick Attack

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Atavism Records

Hrací doba: 13:18

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nastal čas, abychom si na našich stránkách představili další sonickou prasárnu. Německá palba Cult of Extinction sice nepatří k formacím, které hrubozrnnost extrémního metalu povyšují na další stupeň zakomponováním noisových vlivů, v tomto případě formálně zůstáváme celou dobu na poli metalu. Nicméně i tak se jedná o poměrně slušný nájeb, který není určen příznivcům melodií, vzletných refrénů nebo groovy rytmů.

Za Cult of Extinction stojí borec, jenž si říká Void. Zachytit jste jej mohli kupříkladu v jeho dalším, tentokrát atmo-blackovém projektu Imperceptum, s nímž jen tak mimochodem čerstvě vydal čtvrtou desku „Heart of Darkness“. Všimnout jste si mohli také deathmetalové kapely Abominations, jejíž debutová dlouhohrající fošna „Summoning Death“ vyšla letos přibližně ve stejnou dobu jako „Black Nuclear Magick Attack“, tedy pilotní ípko Cult of Extinction. Důležité je ovšem říct, že právě dnes recenzovaný projekt je ze všech těchto aktivit nejzajímavější – hudebně, zvukově i atmosféricky.

Ne snad, že by v rámci Cult of Extinction na rozdíl od ostatních projektů předváděl něco zásadně originálního nebo nevídaného. To vůbec ne. Jedná se o poměrně standardní agresivní vřavu ve stylu kanadských Revenge. Koule to nicméně má, zvuk je povedený a správně nepřátelský, vokál patřičně zvěrský… má to prakticky vše, co člověk může od war metalu chtít, takže pokud máte tenhle bestiální druh black / death metalu v oblibě, klidně si „Black Nuclear Magick Attack“ vpalte do sluchovodů, protože za těch třináct minut času to určitě stojí. Však už jen pro ten krutopřísný název!

Lze-li na něco žehrat, pak jedině na skutečnost, že sypací pasáže by mohly vyznít ještě násilněji a nebezpečněji. Za aktuálního stavu posluchače nijak zásadně nedojmou. Naštěstí se však nejedná o tak zásadní nedostatek, aby to dojem z jinak povedeného EPčka zkazilo.

Ve finále tedy můžeme bez obav hovořit o dost solidně zajebané jednohubce pro fans bestiálního zlo metalu. Netvrdím nic o nějaké genialitě nebo hlubokém zážitku, ale kdybych tu mlel o tom, že mě „Black Nuclear Magick Attack“ nebavilo, tak bych kecal. Za mě dost cajk a další počiny si klidně počkám.


Bestial Raids – Master Satan’s Witchery

Bestial Raids - Master Satan's Witchery

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Elder Devilry
02. Excrements of Creation
03. Descending the Thantifaxath
04. All Sins Abode
05. Kingdom Below
06. Angel of the Abyss
07. Darkness Visible

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
bandcamp

Kdyby mě dříve někdo požádal o tip z ranku bestiálního black metalu (nebo war metalu, chcete-li), tak vím, že Bestial Raids bych nejspíš nezmínil. Ne, že by alba „Reversed Black Trinity“ a „Prime Evil Damnation“ byla úplně marná. Pár solidních nápadů měla a jejich provedení bylo dost slušné, ale celkový dojem degradovaly různě roztroušené debilní riffy, které zněly jako bez přípravy a bez rozmyslu z fleku splácané ve zkušebně. Ale přeci na těch Polácích něco bylo, minimálně naživo, a snad proto se drželi na dosah všem zájemcům o temný a násilný black metal.

Třetí album trojice Sadist, Necron, Desolator zvané „Master Satan’s Witchery“ je suverénně nejlepším titulem kapely. Pokud na dřívějších nahrávkách vyčnívaly maximálně 2-3 skladby, ke kterým jsem se byl ochotný občas vracet a o jejichž kreditu svědčí i to, že je Bestial Raids hrají živě, tak zde jsou pouze dva kousky, úvodní „Elder’s Devilry“ a prvně vypuštěná „Descending the Thantifaxath“, u nichž po mnoha posleších nedokážu říct, čím jsou vlastně zajímavé. Jejich smysl spočívá alespoň v tom, že člověka seznámí s výborným (!) soundem a také faktem, že album v prvé řadě stojí na šíleném výkonu bubeníka Desolatora. Nejenže vlivem polské vodky umí ultra-rychle sypat, ale dovede si s rytmy hrát, a proto „Master Satan’s Witchery“ oplývá i jakousi nevyzpytatelností, která s posluchačem určitě dokáže pořádně zahýbat.

Album je evidentně zasvěceno klifotickým světům, tedy nevybalancovaným, nebezpečným energiím noční strany, které hrozí, že pozřou samy sebe i svět stvoření. A Bestial Raids se na této desce stali jejich kanálem. V krátkosti bych uvedl, že v druhé půlce „Kingdom Below“ nebo nosných partech „Darkness Visible“ Bestial Raids nikdy nebyli tak zlovolně nepříčetní a majestátní. Kdo si chce nechat urvat palici rovnou, bez toho aby musel sjíždět celé album, nechť dá šanci „All Sins Abode“. No, a pokud máte rádi, když se nakurw a napierdol spáří s pomalejšími pasážemi, jistě by mohly zaujmout „Excrements of Creation“ nebo „Angel of the Abyss“. Ale vzhledem k výše zmíněné nevypočitatelnosti a faktu, že je „Master Satan’s Witchery“ chytře poskládáné album, nelze samozřejmě jednotlivé songy shrnout adjektivy „pomalý“, „rychlý“ a podobně. Mimochodem, i když Sadist nikdy nepatřil k výrazným vokalistům, zde překonal sám sebe. Ne všechny pazvuky ale vycházejí právě z jeho hrdla, protože podobně jako na „Prime Evil Damnation“ se zde objevují i hosté. Jistý jsem si ale pouze příspěvkem ImpurathaBlack Witchery.

Samozřejmě, že zde hovořím primárně k lidem, kteří se podobného Blasphemy / Sarcófago soundu neštítí. Pokud pro vás ideální agresivní black metal představují spíše desky jako „Panzer Division Marduk“ nebo „Diabolis Interium“ než „Desecration of the Holy Kingdom“, tak nevím, zda vám bude „Master Satan’s Witchery“ zrovna po chuti. Nedá se také tvrdit, že by Bestial Raids vnášeli něco nového do subžánru, kterým se profilují, ale nekompromisní realizací své vize určitě dosáhli něčeho, co si respekt zaslouží.

Ještě před pár týdny jsem nečekal, že bych s hudbou Bestial Raids někdy mohl strávit tolik času jako teď, a vše nasvědčuje tomu, že se mírné závislosti na „Master Satan’s Witchery“ ještě nějakou dobu nezbavím. Ale s tím se nedá nic dělat, protože volání Ďábla je zde silné…


Caveman Cult – Savage War Is Destiny

Caveman Cult – Savage War Is Destiny

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.5.2016
Label: RCP Tapes & Records / Wohrt Records / Larval Productions

Tracklist:
01. F. F. F. (Intro)
02. The Bludgeoning
03. Iron Scourge
04. Ceremonial Disembowelment
05. Altar of Crushed Enemies
06. La eterna guerra sangrienta
07. Caveman Cult
08. Barbaric Bloodlust
09. Death Before Surrender
10. Supremacy of the Savage Hordes
11. Caverns of Atrocity

Hrací doba: 31:02

Odkazy:
bandcamp

Už to bude aspoň pět roků, co odezněl trend bestiálního black / war metalu vycházejícího ze soundu Blasphemy a Sarcofago. Všude byla samá plynová maska, bipedální kozli s rotačáky, kopírky vykrádaly jiné kopírky, až se nakonec všechny ty bestiální satanik goat jednoakordovky po pátý pražec nedaly ani rozumně sledovat, natožpak poslouchat. Jak to s takovými vlnami bývá, na jednu slušnou kapelu připadlo alespoň deset dalších mrdek. Zájem blackmetalového světa se poté přesunul z kozofilie a zavádění jaderných hlavic do pochvy panenky Marie na hady a okultismus level Ezo.tv.  A tak v onom bestiálním ranku setrvaly, nebo teprve začaly vyrůstat, kapely, co si hrají prostě po svém.

Caveman Cult nezaložily nijak slavné persony undergroundu. Pohled na archivy odhalí spřízněnost s kapelami, které neznám a znát asi nepotřebuji. Bubeník, hvězda tohoto alba, dokonce hraje v Torche, kteří hrají takový jemný a neškodný stoner / doom (?). Ovšem pokud člověk není kokot, co si eklektismem jen honí ego, je široký hudební záběr obvykle plus. Už jenom proto, že takový hudebníkům podle mého skromného názoru nechybí schopnost přemýšlet za roh a hluboká oddanost hudbě jako takové nese své plody, ať už se hraje kdovíco. Zdali jsou všichni tři členové Caveman Cult skutečně takoví, to opravdu netuším. Vím jen, že před dvěma roky vydali první, kurevsky slibné demo „Rituals of Savagery“ a to pak vedlo k dnes recenzovanému debutu „Savage War Is Destiny“.

Caveman Cult nehrají stokrát slyšený rip-off Blasphemy. Špičaté logo napovídá, že se kmen inspiruje spíše tupou hrubostí Conqueror / Revenge, ale pro exaktnější popis, by se mi hodilo jmenovat mnohem mladší kapely. Úplně nejbližší této desce mi přijde debut australských Impetuous Ritual. Především co se týče zvukové podoby, protože obě desky jsou zkurveně surové, maximálně destruktivní, ale zároveň je hudební chaos cílený a promyšlený. Lze tady slyšet naprosto vše, i když teda nevím, zda si riffy ve zdejší hlukové stěně někdy nedomýšlím podle sebe, haha. Dále zde cítím jakousi „duchovní“ spřízněnost s nepříčetnou Austrálií (SadEx / Martire) a militantním Novým Zélandem (Diocletian / Heresiarch) a také mi Caveman Cult ve svém urputném primitivismu evokují duch španělských Proclamation. Dále má „Savage War Is Destiny“ tah na branku srovnatelný s přehlíženými, avšak vysoce smrtícími grindery Watchmaker, kteří svého času vycházeli u Willowtip. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby členové měli v oblibě hnusný crust, ale zde nemohu sloužit. I když je zdejší hudba fakt megabrutální, spokojí se s pomalejším, ale o to surovějším tempem. Až budete chtít někoho ubít šutrem, asi mu do hlavy nebudete třískat v 270 bpm, ale hezky ze všech sil bum, buch, buch, kch, kch, křup, čvacht, čvacht, čvacht… Rychlost, ale ani „temnotu”, byť si pod ní může každý představit leccos, zde nehledejte.

„Savage War Is Destiny“ je pochopitelně deska s jediným cílem, ale i tak jsou skladby ve svém barbarství dosti různorodé. Netrvá to dlouho, než člověk začne rozeznávat jednotlivé tracky od sebe a vybírat oblíbené kousky. Také si dost cením detailu, že se Caveman Cult pro občasné výplně (intro, outra některých skladeb) neuchylují k stupidnímu metalovému ambientu (hate!) nebo samplům vykradených z kdejaké béčkové sračky, ale prostě začnou hlukařit. K úplné spokojenosti mi chybí snad jen maličko šílenější vokál. Lze slyšet, že vokalista se do mikrofonu opírá ze všech sil, sem tam zaječí opravdu nepříčetně, a dokonce jasně vyslovuje texty (teda ne, že bych jim nějak zvlášť rozuměl). Ale nejvíc by mi tu asi vyhovoval hysterický řev à la Revenge.

V dřívějších odstavcích padlo pár jmen, díky kterým se případný posluchač může rozhodnout, zda desce věnovat svůj čas, ale Caveman Cult (už ten název hovoří za vše!) by podle mého neměl přehlížet nikdo, kdo si libuje v doopravdy agresivní a násilné hudbě. Půlhodina strávená s touhle deskou dovede v posluchači rozdmýchat velice divoký, živočišný plamen a představa, jak by tohle mohlo působit živě, je celkem zajímavá. Asi to bude kruté.