Archiv štítku: war metal

Holocausto – Diário de guerra

Holocausto - Diario de guerra

Země: Brazílie
Žánr: thrash / war metal
Datum vydání: 31.7.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Holocausto
03. Refugiados / Solução final
04. Zona de conflito (Faixa de Gaza)
05. Guerra total apocalipse
06. Símbolos da discórdia
07. Intro
08. Diário de guerra
09. Prisioneiro
10. Ocupação hostil
11. Pelotão da morte
12. Outro

Hrací doba: 30:14

Odkazy:
facebook

Brazilský metalový odboj vzniklý v polovině osmdesátých let si ve své době jen těžko uvědomoval, jaký vliv bude mít na budoucí vývoj extrémních odnoží. Black, death či thrash ještě nebyly ani definovány a Jihoameričané, zejména v ulicích metropole Belo Horizonte, už je mísili všechny dohromady. Mezi tuto rozvernou partu patřili také výrostci z Holocausto. Jak už název napovídá, ocejchováni Hakenkreuzema a vyzbrojeni nacistickou tématikou vyrazili šokovat všechny nepřipravené… takže všechny. Prvotina „Campo de extermínio“ nabrala časem poprávu kultovní status, avšak Holocausto, i vzhledem ke svému pozdějšímu vývoji, zůstali i v rámci tamní metalové scény až na druhé koleji.

Bestiální náhul jim vydržel pouze v prvních dvou letech formování. S další studiovkou „Blocked Minds“ se začali věnovat crossover thrash metalu, na „Negatives“ zase progresivnímu thrash metalu, až dospěli roku 1992 na „Tozago as deismno“ k experimentálnímu industrialu. Není divu, že takovéto stylové proměny jim hrubě nevycházely a působily spíše směšně. Na rozdíl od kolegů Sarcofágo nezvládli vydat více jak jednu solidní desku, o slovutné Sepultuře ani nemluvě, čímž se zapsali do historie jako ta kapela, která měla našlápnuto stejně nadějně, ale všechno zakopala hluboko pod zem.

Odkaz „Campo de extermínio“ je však i po letech stále silný, a tak Holocausto, stejně jako ostatní z „druhé brázdy“ – Mutilator, Sexthrash nebo Vulcano – stále žijí. Ba co víc, Holocausto dokonce nyní fungují i v původní sestavě. To znamená jediné – deathcore je zpátky. Nevýrazná, ale žánrově bližší nahrávka „De volta ao front“ z roku 2005 ještě nic moc neznamenala, ale dva roky staré EP „War Metal Massacre“ už volalo všechny hroziče do zbraně. Holocausto zase zní jako Holocausto a novinka „Diário de guerra“ je toho důkazem.

V dnešní době nelítostných warmetalových hnusů působí „Diário de guerra“ jako příjemná připomínka toho, jak to všechno začínalo. Stejně jako v začátcích Holocausto a vůbec celé oné brazilské scény, hudba je spíše hodně nasupený thrash metal, kde kulometné salvy bicích přehlušují změť riffů, z nichž si málokterý zapamatujete, a vokály štěkají nenávistné texty, kterým stejně prd rozumíte. Primitivní sypačky se od sebe výrazně neliší a ono není divu, když jediným úkolem „Diário de guerra“ je drtit posluchačovy zvukovody.

První půlka desky je oddaným z velké části již dobře známa, jelikož se minulý rok objevila na EP/demu „Guerra total“. Úvodní intro a eponymní skladba „Holocausto“, kde se v refrénu barbarsky vyřvává jméno kapely, se zaryje do hlavy a dokáže rychle vtáhnout do atmosféry díla. Tu mimochodem dotváří také snad až záměrné projevy neumětelství, asi aby ten návrat do starých časů byl se vším všudy. Souhra je občas trochu mimo, bicí přechody sem tam působí až náhodně, kytary jsou hlavně rády, že dělají hluk, prostě proto-war metal v celé své kráse.

Holocausto

Druhá půlka, jež má také svoje vlastní intro, na mě působí přeci jenom dynamičtějším dojmem, díky čemuž mě také baví o něco více. Holocausto se tu dokonce pouští v titulní skladbě až do devadesátkového groovu, bohužel až příliš natahovaného. Na druhou stranu hned následující „Prisioneiro“ je asi tím nejextrémnějším z celé desky a dost možná tím nejlepším. Překvapí na zdejší standardy pomalá „Ocupação hostil“. Ta povedenou druhou půlku zbytečně přibrzďuje, avšak naštěstí závěrečná „Pelotão da morte“ je zase tím správným masakrem.

„Diário de guerra“ je tak přinejmenším zábavná cesta do extrémního pravěku. Holocausto nepřekvapivě ta animální zhovadilost sluší nejvíce, čiže tady jsou na svém hřišti. Není to deska, která by vydržela bavit na věky, nemá, ba ani nemůže mít historické kouzlo „Campo de extermínio“, ale důstojná výpověď Holocausto pro rok 2019 to jistě je.


Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God

Diocletian - Amongst the Flames of a Bvrning God

Země: Nový Zéland
Žánr: war metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nuclear Wolves
02. Degenerate Swarm
03. Repel the Attack
04. Berserker Rights
05. Invincibility Through Strife
06. Procreate Strength
07. Plundered by Hyenas
08. Restart Civilization

Hrací doba: 27:06

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Diocletian se už s první deskou vypracovali mezi vůdčí kapely násilného bordelu, který bývá nálepkován jako war metal nebo bestiální black metal, protože na rovinu: „Doom Cult“ je moderní klasika, kterou lze postavit mezi nejzásadnější desky subžánru jako „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ nebo „Desecration of the Holy Kingdom“. Diocletian samozřejmě hodně vycházeli z kanadských původců, ale do „worship“ kapely měli daleko, spíše byl jejich recept stejný; tedy black metal první vlny mixnutý brazilskou školou a starým grindem. Tomu dokázal novozélandský kult zkázy navíc vtisknout i jakýsi punc originality. V totožných intencích pokračovalo i solidní, byť ve srovnání s prvotinou slabší „War of All Against All“.

Třetí „Gesundrian“ nahrané v obměněné sestavě po krátké nečinnosti znělo jinak. Čistěji, deathmetalověji a možná obyčejněji, ale i tak se jedná o desku, kterou těžko přehlížet. Intenzita násilí a svébytnost zůstaly zachovány a společně s „Doom Cult“ se jedná podle mého názoru o to nejlepší, co Diocletian stvořili. Kapela se o něco později zase rozpadla, kmenový člen Atrociter se chvíli věnoval novému, Voivod inspirovanému projektu Solar Mass a posléze nepřekvapivě ohlásil reaktivaci Diocletian. Původně jen za účelem nahrání materiálu pro split „Tribute to Tregenda“ImpurathemBlack Witchery na vokálu, ale nakonec došlo na regulérní návrat se čtvrtou dlouhohrající deskou „Amongst the Flames of a Bvrning God“.

Rovnou řeknu na plnou hubu, že tohle je po všech stránkách nejslabší album Diocletian. Osobitost kapely je prostě pryč. První elpíčka měla vždy super oldschool zvuk, zatímco tu je uměle natlakované, zkompresované cosi, kde ani nejde poznat, že tu příležitostně řve Impurath. Bubeník by chtěl házet přechody a sypat jako J. Read, ale neumí to, skladby totálně splývají, bo riffy nejsou nic víc než obyčejné, pseudochaotické tam-zpátky a z kvazi-melodií si pamatuju jen tu na konci „Nuclear Wolves“, kterou Atrociter stejně zrecykloval z „Deathbitch“ od Witchrist, kde hrával na basu. To dlaczego, kurrrrwa mać?!?

O novince můžu utrousit jen dvě pozitivní věci. Nový vokalista R. W.Dawn of Azazel tu zapadl a ječí skvěle. Diocletian se taky podařilo víceméně udržet patřičnou úroveň agrese, chvílemi je novinka snad i maniakálnější, nepříčetnější než kterákoliv dřívější nahrávka, ale k čemu to je, když se jedná prakticky jen o stravitelnější emulaci Revenge? Nic proti nim, koneckonců je to srdcovka, ale taky jsem si zcela vědom, jak se to ve skutečnosti má s jejich „hudebními“ kvalitami. I přesto mají Revenge ve srovnání s nynějšími Diocletian mnohem zajímavější songwriting, a to veškerý matroš skládá Read způsobem „I smash my drums or bass until a song is written.“ Proto můžu i „zklamání“ jménem „Behold.Total.Rejection“ s odstupem let příležitostně poslouchat, zatímco tady po pár týdnech pomalu lituju každého nového stisknutí „play“.

Vydat tuhle desku jiná, neznámá kapela určitě budu smířlivější, neboť se posluchači stejně dostane příjemně vyhroceného, militantního námrdu na pár poslechů, jenže tohle je CÍSAŘ Dioklecián a ne ňákej Terrorgoatholocaust666 z Guatemaly, kurvadrát. Pokud potřebujete nasytit touhu po zběsilém metalovém násilí, tak si raději počkejte do října na nový Sammath nebo si pusťte dříve doporučované Concrete Winds. „Amongst the Flames of a Bvrning God“ je zbytečná deska a zklamání. Amen.


Cult of Extinction – Ritual in the Absolute Absence of Light

Cult of Extinction - Ritual in the Absolute Absence of Light

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Sacred Glorification of Pandemic
02. Anti-Monad Black Hole Bomb
03. Blood of the Theurg
04. Inverted Henosis
05. Possessed by a Servant of Iblis
06. Emanated from the Cosmic Darkness
07. The Descent
08. Ritual in the Absolute Absence of Light

Hrací doba: 32:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Německý projekt s přátelským názvem Cult of Extinction na sebe poprvé upozornil vloni s pilotním minialbem „Black Nuclear Magick Attack“. Na něm se sice neodehrávalo nic zázračného, o čem by člověk musel okamžitě psát domů mamince, ale o solidní prvotinu se jednalo.

Když tedy letos vyšel dlouhohrající debut „Ritual in the Absolute Absence of Light“, poslechnul jsem si jej docela bez keců. Obzvlášť když Cult of Extinction přestoupili k německým Iron Bonehead, na jejichž vydání se dost často vyplácí sázet (ne snad, že by Sentient Ruin Laboratories, kteří se podíleli na vypuštění „Black Nuclear Magick Attack“, byli nějaká ořezávátka). Obal řadovky se docela povedl a půlhodinová hrací doba (můžu dodat, že všech devět tracků je čerstvých, neopakuje se žádný z předešlé neřadovky) slibovala, že by pořád mohlo jít o intenzivní binec, takže hurá na věc.

Hned takhle ze začátku musím na Cult of Extinction prásknout jednu věc. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ není až takový bordel, jak by jeden možná čekal a možná i chtěl. Pokusím se tuto myšlenku trochu rozvést…

Prvně mě ale nechápejte mě špatně, Cult of Extinction samozřejmě hraje zvířecí black / death metal a stejně jako na „Black Nuclear Magick Attack“ platí, že díky citelným vlivům grindcoru (včetně náznaků guturálního vokálu jako třeba v pozadí „Emanated from the Cosmic Darkness“) lze v souvislosti s touhle deskou stále hovořit i o war metalu, což je podle mě jedna z nejagresivnějších forem metalové hudby obecně. Určitě tedy můžeme říct, že Cult of Extinction nehraje žádnou měkkou mrdku. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ sype často a fest nasraně, a dokonce bych i řekl, že tahle forma zabírá největší část nahrávky.

Jestliže ale prahnete po ortodoxně bestiálním bordelu bez přestávek, který vám vyšuká mozek z palice, „Ritual in the Absolute Absence of Light“ vás asi plně neuspokojí, a to hned ze dvou důvodů. První jsem zmiňoval už svého času v malé recenzi na „Black Nuclear Magick Attack“ – sice to leckdy sype jak piča, ale i přesto hodně takových momentů nedokáže vytočit obrátky do nejvyšších pater intenzity, nátlaku a hnusu. V dílčích momentech se daří posluchače trochu přitlačit ke zdi, ale obecně má Cult of Extinction co do extrémnosti podání jisté rezervy. Což nemusí potěšit posluchače s chutěmi na ten největší metalový bordel, jak by jeden u war metalu předpokládal.

Tohle do určité míry plyne i ze zvuku, jenž je notně uzpůsoben druhému aspektu, díky němuž se nejedná o takové zvěrstvo. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ si i navzdory své krátké hrací době najde relativně často čas na zpomalení a pokusy o atmosféru, přičemž tyto nabírají na kvantitě s blížícím se koncem fošny. Což by naopak mohlo potěšit ty posluchače, kteří nemají potřebu, aby je deska jen barbarsky mlátila.

Cult of Extinction

Zde nicméně nestává určitý rozpor. Osobně se mi zdá, že právě ty náladovější momenty jsou tím nejzajímavějším, co „Ritual in the Absolute Absence of Light“ nabízí, což se ale trochu bije s tím, že primární tváří alba je stále agrese. Zkřížení sypacího black / death metalu s atmosférickými vsuvkami mi v základě přijde jako dobrý nápad, ale u Cult of Extinction se to bohužel trochu mlátí. Ale to nic nemění na tom, že pomalé pasáže v „Possessed by a Servant of Iblis“ a „Emanated from the Cosmic Darkness“, celá „The Descent“ nebo kytarové sólování v titulní skladbě jsou dost povedené.

Na druhou stranu uznávám, že moje výtky vůči „Ritual in the Absolute Absence of Light“ jsou do určité míry vlastně malicherné, protože ta deska je jinak zhotovena dobře a nemyslím, že by patřila k těm jednoduše, rychle a lehce zapomenutelným. Nastavená cesta mi každopádně přijde správná a album jako celek je stále dost kvalitní na to, abych měl chuť si pustit i budoucí materiál Cult of Extinction.


Infernal Coil – Within a World Forgotten

Infernal Coil - Within a World Forgotten

Země: USA
Žánr: war metal
Datum vydání: 16.9.2018
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Wounds Never Close
02. Continuum Cruciatus
03. Crusher of the Seed
04. 49 Suns
05. Reflection of Waldeinsamkeit
06. Bodies Set in Ashen Death
07. In Silent Vengeance

Hrací doba: 35:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Už dlouho se mi nestalo, aby mě album začínající kapely lákalo k poslechu tak moc jako v případě výtvoru Infernal Coil. S prvním poslechem se mi „Within a World Forgotten“ zahloubalo tak moc do hlavy, že jsem si ho musel dopřát hned znovu. Zážitek se neustále umocňoval a mně bylo jasné, že tahle nahrávka není nic jen tak ledajakého. Občas nezáleží na jednotlivých skladbách, daleko přednější je fakt, jakým způsobem na vás tahle jednolitá hmota působí a jaké dojmy ve vás vytváří. Vůbec nemusíte vnímat, jestli už odehrály dvě písně, nebo se nacházíte na samém konci desky, čas plyne relativně a vy se necháváte zcela pohltit.

Co jsou teda ti Infernal Coil zač? Jsou tři, pocházejí z amerického Idaha a hrají od roku 2014. Takže Blight (bicí), Glum (kytara) a Blake Connally (kytary, zpěv), zřejmě bez přezdívky. Jeho jméno jste však již mohli zaznamenat dříve, a to v souvislosti s punkovou mlátičkou Dead in the Dirt. Ti za sebou mají dlouhohrající nahrávku „The Blind Hole“ z roku 2013, avšak v současnosti si dávají pauzu, což znamená prostor pro další smečku. Infernal Coil čekali na svou prvotinu do letošního září, ale studiově se už stihli představit minulý rok, kdy na Bandcamp umístili dvoupísňové EPčko s názvem „Bodies Set in Ashen Death“.

„Within a World Forgotten“ jako když pochází přímo z hlubin onoho zapomenutého světa plného chaosu, útrap a temnoty. Možná to je vize Infernal Coil o naší budoucnosti. Čistě na základě názvů skladeb a krásné malby zdobící obálku si troufám tvrdit, že tu jde hodně o střet člověka s přírodou. Podle tísnivé atmosféry to není nikterak příjemná představa, naopak se tu za dobu pětatřiceti minut vystřídají snad všechny ničivé živly, kdy příroda vrací lidstvu všechny špatnosti na ní prováděné. Zkrátka to není jen další soubor halekaček na oslavu Satana.

War metal, nebo chcete-li bestiální black metal (v případě této kapely spíše bestiální death metal) má v podání Infernal Coil veliký důraz na atmosféru a dal by se popsat, jakkoliv blbě to zní, jako kontrolovaný bordel. Zkrátka vše tu má své místo. Kompozice někde začíná, podstoupí pár změn a zase se překlene v něco dalšího. Není to jen bezhlavé hoblování (byť i to může mít své kouzlo), které vyšumí naprázdno. Má to určitou chytrost, dostatek nápadů a vypadá to promyšleně. „Within a World Forgotten“ zanechává v posluchači pocity pachuti něčeho zvráceného a zároveň lákavého. Skladby obsahují na škále – absolutní uvolněnost až brutální sypačka – všechno. Infernal Coil byli ve svých začátcích hodně do grindu a jeho esence je tu stále přítomna. Placka tedy rozhodně nepostrádá ani patřičnou živočišnost a nezní strojeně.

Infernal Coil

Vše propukne s kurevsky syrovým otvírákem „Wounds Never Close“. Syrovým myslím doslova, protože tady do hajzlu vazbí kytary! A nejenom tady. Je to ani ne dvouminutový útok přímo na solar a ne o moc delší „Continuum Cruciatus“ v tom nadále bez rozpaků pokračuje. Zde se zase ozývají zvony, zlomyslné jako při posledním soudu. Chvíli dává hudba dokonce naději na vydechnutí, ale pak se smršť kytar a salvy bicích znovu rozhodnou přemísťovat orgány v těle. Trochu delší „Crusher of the Seed“ má i prvky z klasického death metalu, přičemž po většinu doby se stále jedná o tíživou masáž. Baví mě tu hlavně výbuchy bicích, což zní, jako kdyby právě překročily rychlost Mach. Neurvalost sama, poprvé se sluchátky v uších jsem si říkal jen co to kurva je.

Nejvýpravnější je skladba „49 Suns“. Surový začátek a skvělé riffy působí, jako když se ta Slunce přibližují a vyvolávají tlakovou sílu, která trvá nesnesitelně dlouho a pomalu, až nakonec skutečně dojde ke smířlivému interludiu. To trvá téměř celou druhou polovinu opusu, ale se sílícím dusotem bubnu je jasné, že to není konec. „Reflection of Waldeinsamkeit“ disponuje intrem, které patří k těm, jež dokáží otevírat brány pekel. Tento majestátní tón si drží a nebojí se sáhnout ani po thrashových sypačkách. Přestože v následující „Bodies Set in Ashen Death“ dojde i k odlehčení, připomíná začátek celé desky a zdárně spěje k závěrečné „In Silent Vengeance“. Ta opět nabízí všemožné polohy, skřípe to v ní, zpomalí, zrychlí a má i trochu epický podkres. Jednoduše tu vše funguje na výbornou, velice oceňuji celistvost díla a takřka úspěšnou eliminaci hluchých míst.

„Within a World Forgotten“ si dává záležet na detailech. Je to skličující a chaotické album, avšak s jasnými konturami a směřováním. Jestli nějak zní konec světa, může to být právě takhle. Okouzlující ohavnost, na níž není vůbec nic chytlavého, avšak má v sobě něco podivuhodného, co láká k dalším poslechům. Alespoň tak to mám já už asi poslední měsíc a nijak se to nezmenšuje. Uvidím, co na to řeknu s větším odstupem času, ale nyní je to dílo nutné poslechu a mé výhrady jsou minimální, pokud vůbec nějaké.


Cult of Extinction – Black Nuclear Magick Attack

Cult of Extinction - Black Nuclear Magick Attack

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Atavism Records

Hrací doba: 13:18

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nastal čas, abychom si na našich stránkách představili další sonickou prasárnu. Německá palba Cult of Extinction sice nepatří k formacím, které hrubozrnnost extrémního metalu povyšují na další stupeň zakomponováním noisových vlivů, v tomto případě formálně zůstáváme celou dobu na poli metalu. Nicméně i tak se jedná o poměrně slušný nájeb, který není určen příznivcům melodií, vzletných refrénů nebo groovy rytmů.

Za Cult of Extinction stojí borec, jenž si říká Void. Zachytit jste jej mohli kupříkladu v jeho dalším, tentokrát atmo-blackovém projektu Imperceptum, s nímž jen tak mimochodem čerstvě vydal čtvrtou desku „Heart of Darkness“. Všimnout jste si mohli také deathmetalové kapely Abominations, jejíž debutová dlouhohrající fošna „Summoning Death“ vyšla letos přibližně ve stejnou dobu jako „Black Nuclear Magick Attack“, tedy pilotní ípko Cult of Extinction. Důležité je ovšem říct, že právě dnes recenzovaný projekt je ze všech těchto aktivit nejzajímavější – hudebně, zvukově i atmosféricky.

Ne snad, že by v rámci Cult of Extinction na rozdíl od ostatních projektů předváděl něco zásadně originálního nebo nevídaného. To vůbec ne. Jedná se o poměrně standardní agresivní vřavu ve stylu kanadských Revenge. Koule to nicméně má, zvuk je povedený a správně nepřátelský, vokál patřičně zvěrský… má to prakticky vše, co člověk může od war metalu chtít, takže pokud máte tenhle bestiální druh black / death metalu v oblibě, klidně si „Black Nuclear Magick Attack“ vpalte do sluchovodů, protože za těch třináct minut času to určitě stojí. Však už jen pro ten krutopřísný název!

Lze-li na něco žehrat, pak jedině na skutečnost, že sypací pasáže by mohly vyznít ještě násilněji a nebezpečněji. Za aktuálního stavu posluchače nijak zásadně nedojmou. Naštěstí se však nejedná o tak zásadní nedostatek, aby to dojem z jinak povedeného EPčka zkazilo.

Ve finále tedy můžeme bez obav hovořit o dost solidně zajebané jednohubce pro fans bestiálního zlo metalu. Netvrdím nic o nějaké genialitě nebo hlubokém zážitku, ale kdybych tu mlel o tom, že mě „Black Nuclear Magick Attack“ nebavilo, tak bych kecal. Za mě dost cajk a další počiny si klidně počkám.


Bestial Raids – Master Satan’s Witchery

Bestial Raids - Master Satan's Witchery

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Elder Devilry
02. Excrements of Creation
03. Descending the Thantifaxath
04. All Sins Abode
05. Kingdom Below
06. Angel of the Abyss
07. Darkness Visible

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
bandcamp

Kdyby mě dříve někdo požádal o tip z ranku bestiálního black metalu (nebo war metalu, chcete-li), tak vím, že Bestial Raids bych nejspíš nezmínil. Ne, že by alba „Reversed Black Trinity“ a „Prime Evil Damnation“ byla úplně marná. Pár solidních nápadů měla a jejich provedení bylo dost slušné, ale celkový dojem degradovaly různě roztroušené debilní riffy, které zněly jako bez přípravy a bez rozmyslu z fleku splácané ve zkušebně. Ale přeci na těch Polácích něco bylo, minimálně naživo, a snad proto se drželi na dosah všem zájemcům o temný a násilný black metal.

Třetí album trojice Sadist, Necron, Desolator zvané „Master Satan’s Witchery“ je suverénně nejlepším titulem kapely. Pokud na dřívějších nahrávkách vyčnívaly maximálně 2-3 skladby, ke kterým jsem se byl ochotný občas vracet a o jejichž kreditu svědčí i to, že je Bestial Raids hrají živě, tak zde jsou pouze dva kousky, úvodní „Elder’s Devilry“ a prvně vypuštěná „Descending the Thantifaxath“, u nichž po mnoha posleších nedokážu říct, čím jsou vlastně zajímavé. Jejich smysl spočívá alespoň v tom, že člověka seznámí s výborným (!) soundem a také faktem, že album v prvé řadě stojí na šíleném výkonu bubeníka Desolatora. Nejenže vlivem polské vodky umí ultra-rychle sypat, ale dovede si s rytmy hrát, a proto „Master Satan’s Witchery“ oplývá i jakousi nevyzpytatelností, která s posluchačem určitě dokáže pořádně zahýbat.

Album je evidentně zasvěceno klifotickým světům, tedy nevybalancovaným, nebezpečným energiím noční strany, které hrozí, že pozřou samy sebe i svět stvoření. A Bestial Raids se na této desce stali jejich kanálem. V krátkosti bych uvedl, že v druhé půlce „Kingdom Below“ nebo nosných partech „Darkness Visible“ Bestial Raids nikdy nebyli tak zlovolně nepříčetní a majestátní. Kdo si chce nechat urvat palici rovnou, bez toho aby musel sjíždět celé album, nechť dá šanci „All Sins Abode“. No, a pokud máte rádi, když se nakurw a napierdol spáří s pomalejšími pasážemi, jistě by mohly zaujmout „Excrements of Creation“ nebo „Angel of the Abyss“. Ale vzhledem k výše zmíněné nevypočitatelnosti a faktu, že je „Master Satan’s Witchery“ chytře poskládáné album, nelze samozřejmě jednotlivé songy shrnout adjektivy „pomalý“, „rychlý“ a podobně. Mimochodem, i když Sadist nikdy nepatřil k výrazným vokalistům, zde překonal sám sebe. Ne všechny pazvuky ale vycházejí právě z jeho hrdla, protože podobně jako na „Prime Evil Damnation“ se zde objevují i hosté. Jistý jsem si ale pouze příspěvkem ImpurathaBlack Witchery.

Samozřejmě, že zde hovořím primárně k lidem, kteří se podobného Blasphemy / Sarcófago soundu neštítí. Pokud pro vás ideální agresivní black metal představují spíše desky jako „Panzer Division Marduk“ nebo „Diabolis Interium“ než „Desecration of the Holy Kingdom“, tak nevím, zda vám bude „Master Satan’s Witchery“ zrovna po chuti. Nedá se také tvrdit, že by Bestial Raids vnášeli něco nového do subžánru, kterým se profilují, ale nekompromisní realizací své vize určitě dosáhli něčeho, co si respekt zaslouží.

Ještě před pár týdny jsem nečekal, že bych s hudbou Bestial Raids někdy mohl strávit tolik času jako teď, a vše nasvědčuje tomu, že se mírné závislosti na „Master Satan’s Witchery“ ještě nějakou dobu nezbavím. Ale s tím se nedá nic dělat, protože volání Ďábla je zde silné…


Caveman Cult – Savage War Is Destiny

Caveman Cult – Savage War Is Destiny

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.5.2016
Label: RCP Tapes & Records / Wohrt Records / Larval Productions

Tracklist:
01. F. F. F. (Intro)
02. The Bludgeoning
03. Iron Scourge
04. Ceremonial Disembowelment
05. Altar of Crushed Enemies
06. La eterna guerra sangrienta
07. Caveman Cult
08. Barbaric Bloodlust
09. Death Before Surrender
10. Supremacy of the Savage Hordes
11. Caverns of Atrocity

Hrací doba: 31:02

Odkazy:
bandcamp

Už to bude aspoň pět roků, co odezněl trend bestiálního black / war metalu vycházejícího ze soundu Blasphemy a Sarcofago. Všude byla samá plynová maska, bipedální kozli s rotačáky, kopírky vykrádaly jiné kopírky, až se nakonec všechny ty bestiální satanik goat jednoakordovky po pátý pražec nedaly ani rozumně sledovat, natožpak poslouchat. Jak to s takovými vlnami bývá, na jednu slušnou kapelu připadlo alespoň deset dalších mrdek. Zájem blackmetalového světa se poté přesunul z kozofilie a zavádění jaderných hlavic do pochvy panenky Marie na hady a okultismus level Ezo.tv.  A tak v onom bestiálním ranku setrvaly, nebo teprve začaly vyrůstat, kapely, co si hrají prostě po svém.

Caveman Cult nezaložily nijak slavné persony undergroundu. Pohled na archivy odhalí spřízněnost s kapelami, které neznám a znát asi nepotřebuji. Bubeník, hvězda tohoto alba, dokonce hraje v Torche, kteří hrají takový jemný a neškodný stoner / doom (?). Ovšem pokud člověk není kokot, co si eklektismem jen honí ego, je široký hudební záběr obvykle plus. Už jenom proto, že takový hudebníkům podle mého skromného názoru nechybí schopnost přemýšlet za roh a hluboká oddanost hudbě jako takové nese své plody, ať už se hraje kdovíco. Zdali jsou všichni tři členové Caveman Cult skutečně takoví, to opravdu netuším. Vím jen, že před dvěma roky vydali první, kurevsky slibné demo „Rituals of Savagery“ a to pak vedlo k dnes recenzovanému debutu „Savage War Is Destiny“.

Caveman Cult nehrají stokrát slyšený rip-off Blasphemy. Špičaté logo napovídá, že se kmen inspiruje spíše tupou hrubostí Conqueror / Revenge, ale pro exaktnější popis, by se mi hodilo jmenovat mnohem mladší kapely. Úplně nejbližší této desce mi přijde debut australských Impetuous Ritual. Především co se týče zvukové podoby, protože obě desky jsou zkurveně surové, maximálně destruktivní, ale zároveň je hudební chaos cílený a promyšlený. Lze tady slyšet naprosto vše, i když teda nevím, zda si riffy ve zdejší hlukové stěně někdy nedomýšlím podle sebe, haha. Dále zde cítím jakousi „duchovní“ spřízněnost s nepříčetnou Austrálií (SadEx / Martire) a militantním Novým Zélandem (Diocletian / Heresiarch) a také mi Caveman Cult ve svém urputném primitivismu evokují duch španělských Proclamation. Dále má „Savage War Is Destiny“ tah na branku srovnatelný s přehlíženými, avšak vysoce smrtícími grindery Watchmaker, kteří svého času vycházeli u Willowtip. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby členové měli v oblibě hnusný crust, ale zde nemohu sloužit. I když je zdejší hudba fakt megabrutální, spokojí se s pomalejším, ale o to surovějším tempem. Až budete chtít někoho ubít šutrem, asi mu do hlavy nebudete třískat v 270 bpm, ale hezky ze všech sil bum, buch, buch, kch, kch, křup, čvacht, čvacht, čvacht… Rychlost, ale ani „temnotu”, byť si pod ní může každý představit leccos, zde nehledejte.

„Savage War Is Destiny“ je pochopitelně deska s jediným cílem, ale i tak jsou skladby ve svém barbarství dosti různorodé. Netrvá to dlouho, než člověk začne rozeznávat jednotlivé tracky od sebe a vybírat oblíbené kousky. Také si dost cením detailu, že se Caveman Cult pro občasné výplně (intro, outra některých skladeb) neuchylují k stupidnímu metalovému ambientu (hate!) nebo samplům vykradených z kdejaké béčkové sračky, ale prostě začnou hlukařit. K úplné spokojenosti mi chybí snad jen maličko šílenější vokál. Lze slyšet, že vokalista se do mikrofonu opírá ze všech sil, sem tam zaječí opravdu nepříčetně, a dokonce jasně vyslovuje texty (teda ne, že bych jim nějak zvlášť rozuměl). Ale nejvíc by mi tu asi vyhovoval hysterický řev à la Revenge.

V dřívějších odstavcích padlo pár jmen, díky kterým se případný posluchač může rozhodnout, zda desce věnovat svůj čas, ale Caveman Cult (už ten název hovoří za vše!) by podle mého neměl přehlížet nikdo, kdo si libuje v doopravdy agresivní a násilné hudbě. Půlhodina strávená s touhle deskou dovede v posluchači rozdmýchat velice divoký, živočišný plamen a představa, jak by tohle mohlo působit živě, je celkem zajímavá. Asi to bude kruté.