Švédský label Shadow Records vydá historický boxset sestávající z debutových sedmipalců Malign, Ofermod, Triumphator a Watain. Společně s vinyly dostanete dvanáctistránkový booklet, pohlednice, plakát a prvních 100 krabic (z celkových 500) bude obsahovat i vlajku. Pre-order je již možný.
 |
|
H.: Onotius: Cnuk:
|
H.:
Doporučovat zrovna koncert Watain asi není ukázka nějakého zásadně vytříbeného vkusu. Sám už je příliš neposlouchám a poslední album „Trident Wolf Eclipse“ bylo poměrně slabé. Nicméně živě to se vším tím divadélkem bývá dost zábava, která asi moc nemůže zklamat. O něco větším lákadlem je nicméně zámořský kult Profanatica, takže jestli tam kvůli něčemu půjdu, bude to hlavně kvůli nim. I když asi nepůjdu. Rotting Christ mě každopádně neurážejí, ale jsme je už všichni viděli tolikrát, že to není kapela, kvůli jejímuž koncertu bychom nemohli dospat.
Docela nenápadný koncert bez větší pozornosti se rýsuje na 24. listopadu. Švédové Naglfar jsou v poslední letech docela zdechlí a hrají spíš svátečně, takže když tu budou a navíc v klubu, asi to bude stát za úvahu. Vždyť jejich muzika je vlastně dost fajn, tak proč by ne. Schammasch zrovna dvakrát najeté nemám, nicméně věřím, že pro někoho budou tahákem i oni. Zato Anomalie je pičovina, kterou můžete s klidem prokalit na baru.
Fans pořádně hutné psychedelie by pak určitě měli chtít vidět koncert Dark Buddha Rising, kteří živě umí fakt hodně.
Největší škoda listopadu je každopádně zrušený koncert Mirrors for Psychic Warfare. Ten by byl jinak jednoznačně na prvním místě.
Onotius:
Ohledně listopadových akcí věru je z čeho vybírat – koncertní scéna jako tradičně vrcholí a snad i ten největší zmlsanec si najde aspoň nějaký ten favorizovaný večer, kdy vytáhne zadek z kanape a nakluše pod pódium. Pro mě prvním z takových večerů bude jednoznačně zastávka The Great Old Ones a islandských Auðn v Modré Vopici. Zatímco nahrávky druhých jmenovaných lze ještě přejít s mávnutím rukou a slovy „docela fajn atmosferický blekec“, možnost dát si naživo ty první je naprostá povinnost. A to taková, že je radno kvůli nim oželet i Beyond Creation s Gorod, kteří hrají ve stejný den v jiném klubu. Výtečný pos-tblack v podání The Great Old Ones bude jistě tak pohlcující zážitek, že hnilobný puch Cthulhu budeme vydýchávat ještě řádku dní.
Kdo by si chtěl odpočinout od těch všech siláckých metalových póziček, čas od času věru není nad to dát si nějaký pořádný hip-hop. 19. listopadu nám Jedi Mind Tricks přivezou ukázat jak se naživo vyjímá jejich novinka „The Bridge & The Abyss“ , tak doporučuji. Pro jejich zběsilé rapové kázání mám docela slabost – očekávání jsou proto nastavena na solidní míru, o to víc když si uvědomím, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném hip-hopu. Přijďte taky, bude to jistě šleha.
Třetí příčku pak nemohu přenechat nikomu jinému než Ihsahnovi a Ne Obliviscaris. Jasně, oba interpreti mě s posledními alby příliš neuhranuli, ale zase chovám stále velkou úctu k jejich starší tvorbě. Zejména pak u Ihsahna, jehož nejednu starší nahrávku považuji vysloveně za srdcovku. Pokud zbudou prachy tak zaběhnu, pokud ne, alespoň zavzpomínám z přehrávače.
Cnuk:
Třináctého listopadu přijedou do pražského Futurum Music Baru britští punkáči Idles. To je pro mě zcela jistě koncertní událostí roku, protože nevím, jakou jinou kapelu bych chtěl v současnosti vidět více. Idles už dva roky představují absolutní strop punku, dost možná se nacházejí v životní formě a jejich koncertní prezentace nabírá kultovního významu. Očekávám hodně. Možná až příliš moc, takže doufám, že nebudu zklamán.
Dále vypadá zajímavě třeba Zeal & Ardor. Ty si můžete vychutnat na stejném místě jako Idles, jen o čtyři dny později. A aby toho Futura nebylo málo, čtyři dny před Idles tu vystoupí zase Armored Saint v rámci vzpomínkového turné k výbornému albu „Symbol of Salvation“ z roku 1991, takže to jistě bude stát za to.
WATAIN (SWE), ROTTING CHRIST (GR), PROFANATICA (USA)
6. 11. 2018 – MeetFactory, Praha
www.obscure.cz
Nesvatá trojice Watain, Rotting Christ a Profanatica vyplení v listopadu Prahu! Tři blackmetalové ikony zamíří do smíchovského klubu MeetFactory!
Předprodeje startují v pondělí 18. 5. 2018 v 11:00. Nejlevnější vstupenky k dispozici na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.
[tisková zpráva]
 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 41:52 Odkazy:
|
Čas letí jako zběsilý. Člověk se ani nenadál a už je tomu celých pět roků od doby, kdy Watain vydali svou předchozí desku „The Wild Hunt“. Již tehdy jsem je v dobové recenzi označil za kapelu, kterou jsem svého času strašně žral, ale postupně můj vztah k její tvorbě poněkud ochladl a její pojetí černého kovu se mi docela vzdálilo. Nyní, po dalších pěti letech, už bych mohl s klidným srdcem říct, že Watain jsou skupinou, jejíž počínání je mi vcelku volné. Sice jsem věděl, že až vyjde další album, tak si ho pustím, ale nemohu tvrdit, že bych na „Trident Wolf Eclipse“ nějak vyčkával a těšil, vlastně mi bylo trochu jedno, co Watain celou tu půldekádu dělali.
To se ovšem týká současných Watain. Starou tvorbu v určité oblibě stále chovám (ačkoliv nějakou srdcovkou bych to nenazýval ani ve snu) a některou z prvních tří řadových nahrávek „Rabid Death’s Curse“, „Casus Luciferi“ a „Sworn to the Dark“ si tu a tam s chutí pustím. Ale možná právě tohle je důvodem, proč můj zájem o Watain strmě klesá – pozdější tvorba se prvním třem flákům prostě nemůže rovnat ani náhodou. „Lawless Darkness“ i „The Wild Hunt“ mě sice poměrně bavily v době vydání, ale dlouhodobé hledisko odhalilo, co jsem v období jejich čerstvosti prohlédnout nedokázal – že zkouškou časem ani jedno z těchto dvou alb neprošlo. S odstupem mohu říct, že z obou těchto nahrávek přežilo jen po jedné skladbě – „Waters of Ain“ respektive „They Rode On“, což je zejména v tom druhém případě paradoxní, jelikož se jedná o píseň pro Watain dost atypickou.
O nějaké sračky se však ani u „Lawless Darkness“, ani u „The Wild Hunt“ nejednalo. A když nic jiného, alespoň jisté dočasné uspokojení poskytnout dokázaly. A právě tohle se s příchodem „Trident Wolf Eclipse“ mění – novinka totiž nezvládne ani to.
Po „The Wild Hunt“, které bylo dejme tomu lehce otevřenější jiným vlivům, představuje „Trident Wolf Eclipse“ návrat k surovému black metalu, akorát s typickým rukopisem Watain. Ten je na desce stále přítomen, což lze jistě považovat za klad, ale výsledku schází divokost a autentičnost „Rabid Death’s Curse“ a „Casus Luciferi“. Chybí i skutečně nosné nápady, na nichž se dají stavět hymny a silné skladby, jako se to v hojné míře dařilo na „Sworn to the Dark“ (a částečně nakonec i na „Lawless Darkness“). Některé dílčí motivy a riffy můžou být vcelku dobré, kupříkladu určité pasáže v „Teufelsreich“, „A Throne Below“ nebo „The Fire of Power“ se mi poměrně líbí, ale z celkového hlediska prostě „Trident Wolf Eclipse“ nedokáže strhnout a jednotlivé písně se od sebe mnohdy rozeznávají jen dost těžko. Kdo nás čte pravidelněji, ten jistě ví, že já jsem ten poslední, kdo by si stěžoval na nedostatek záchytných bodů, ale takový stav musí vyvážit jiné přednosti. A to se v případě „Trident Wolf Eclipse“ nedaří.
Upřímně ani nevím, co víc bych k tomu měl říct. Myslím, že jsem „Trident Wolf Eclipse“ zkoušel poslouchat vcelku intenzivně a že jsem té nahrávce dal dostatek prostoru, aby odhalila své případné kvality, ale i přesto jsem zde nic zásadního nenašel. Nakonec jsem tedy dospěl k závěru, že nejnovější počin Watain je jednoduše slabý. Až takhle prozaické to evidentně může být.
Jistěže určitou úroveň „Trident Wolf Eclipse“ má, o tom se asi nemusíme nijak zásadně přít, ale to je do jisté míry dáno i zkušenostmi a profesionalitou. Album není nějaká mrdka z krtka, pouze je nepříjemně obyčejné, neurážející, nevyčnívající. Watain zde rozhodně nehrají žádný vysoký nadprůměr. A to je příliš málo na skupinu, která se dlouhodobě tváří jako žánrová elita a která patří k nejviditelnějším představitelům black metalu. Dnes jsou Watain formací, jež má skvělou vizuální stránku a obecně estetiku a která vypadá dobře na fotkách, ale co se hudby týče, její aura a kouzlo už se vytratily.
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Portal – Ion |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.
Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.
Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.
Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.
Zajus:
26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.
Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.
U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.
Onotius:
Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.
Metacyclosynchrotron:
Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.
Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.
Cnuk:
Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of Conformity s Pepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.
Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.
Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.
Mythago:
Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.
A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.
Watain vypustili druhou skladbu z chystané nové desky „Trident Wolf Eclipse“, která vyjde pátého ledna u Century Media a His Master’s Voice. „Sacred Damnation“ poslouchejte na YouTube.
Švédové Watain hlásí, že jejich šesté studiové album vyjde 5. ledna 2018. Další detaily prozatím nejsou k mání.
Malajský label Diabolicurst Productions vydal několik nových audiokazet. Jmenovitě jde o album „Rabid Death’s Curse“ (původně 2001) od Watain a demo kompilaci „Mythological Occult Demo“ od Absu a demo „Yggdrasill“ (1992) od Enslaved.
ERIK DANIELSSON : WATAIN POSTER SERIES (GRAPHIC NOISE EXCLUSIVE)
The Watain poster series consists of 10 individual Watain posters created by Erik Danielsson / Trident Arts for Watain concerts between 2010 and 2015. Previously only used for online purposes, this is the first time these posters are printed in large, physical format
Erik comments: “Every time Watain has been booked for a festival I have made a unique artwork piece for the event, both out of need (since festival posters always look horrible) and out of the will to underline the graphical essence of Watain. I have also taken the liberty to only feature bands from these festival line ups that Watain has something to do with in one way or another, bands that fit into our universe and whose logos blend in well with our visual idea. An artist creates his own world on his own terms, and these posters are exactly about that.
While far too many bands end up using whatever graphic that comes their way, wehave always been cautious to not let anyone else speak on our behalf in that regard, since I believe that graphical art is as important an element in a band as a song or a lyric. These posters -behind which lay many days and nights of work- are a result of this approach, and it feels good to have them available now in this noble large scale format for those who appreciate such things as much as I do.”
Each poster measures 70 x 50 cm, screen printed color by color in Uppsala, Sweden, on 230 g natural paper. The 10 different posters are limited to 100 copies each, handnumbered, stamped and signed by the artist.
[tisková zpráva]
 |
| Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 16.8.2013 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: 8/10 Odkazy:
|
Watain byli svého času kapelou, kterou jsem vážně hltal a poslouchal ji téměř denně. To bylo především v období okolo vydání (z dnešního pohledu evidentně přelomové v kariéře kapely) desky “Sworn to the Dark”, jež nabídla excelentní black metalovou jízdu, která v mém osobním žebříčku nakonec vystoupala na jednu z nejvyšších pozic v roce 2007. Dodnes tu desku sem tam s obrovskou chutí protočím a pořád to má koule – skvělá atmosféra, výtečné nápady, chytře napsané skladby. Po hudební stránce byla pro švédské pekelníky přelomová v tom, že Watain se na ní mírně odpoutali od svého dřívějšího vyloženě undergroundového výraziva a nabídli black metal stravitelnější i širšímu publiku. Stačí si pustit kupříkladu pustit debut “Rabid Death’s Curse” a po zvukové i kompoziční stránce jasně uslyšíte, co mám na mysli. Watain to ovšem udělali chytře, neztratili svou tvář, stále šlo poznat, že jde o tu stejnou skupinu, a sotvakdo z black metalové scény je mohl považovat za zaprodance – jednoduše opravdu přirozený a uvěřitelný vývoj, který nakonec přinesl své ovoce. Se silnou a na svůj žánr relativně stravitelnou nahrávkou v zádech a s podporou vydatného koncertování jméno Watain narostlo…
“Now hear me, son of man;
I too have shed tears for thy suffering.
Yet tears of pity, they were not!
They were tears of joy!”
(All That May Bleed)
…a následující počin “Lawless Darkness” byl už bez přehánění očekávaný. Zpočátku jsem jej sice drtil s velkým zanícením, nicméně postupně se ukázalo, že tohle album zdaleka není tak silné jako “Sworn to the Dark” a zdaleka zkoušku časem neobstálo s takovou ctí jako jeho předchůdce. Ano, některé songy jako “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Total Funeral” a hlavně kolosální “Waters of Ain” byly parádní, ale celku cosi chybělo. Přesto Watain vyrostli ještě výše, ještě rozšířili svou fanouškovskou základnu a s nadsázkou se stali velkou kapelou. Jenže díky ne moc záživné nahrávce a otravnému hypu, který se kolem nich vytvořil, mě Watain postupem času přestali tak moc bavit. Ne, že bych na jejich muziku úplně zanevřel, ale trochu jsem z ní vystřízlivěl, už jsem ji nežral tolik a začal se na ni dívat s trochu větším odstupem, byť vše od “Sworn to the Dark” dozadu pořád považuji za kvalitní věci. Od nové desky “The Wild Hunt” už jsem toho ovšem moc neočekával…
Tak nějak jsem čekal, že “The Wild Hunt” se ponese ve stejném duchu jako “Lawless Darkness”, čili že více či méně bude jen stavět na základech, které Watain položili se “Sworn to the Dark”. S tímhle jsem k poslechu přistupoval, první zveřejněné skladby “All That May Bleed” a “The Child Must Die” tuto tezi jen podpořily, a když už jsem samotnou desku konečně pustil, její začátek také. Jak se ovšem ukázalo záhy, ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá. Každopádně rozjezd “The Wild Hunt” se nese ve víceméně klasickém duchu, na jaký jsme od Watain v posledních pár letech zvyklí. Výjimkou je pouze první instrumentální skladba “Night Vision”, jež staví na rozvážnější atmosféře a postupně graduje až do skvělé kytarové práce plné výtečných melodií… ale není to nic, kvůli čemu by člověk hned šílel, vždyť by se to taky mohlo brát “pouze” jako rozmáchlejší intro, byť hodně povedené. Následující “De profundis”, “Black Flames March”, “All That May Bleed” a “The Child Must Die” už však jedou podle zajetého mustru, jak již bylo zmíněno, čili povětšinou docela chytlavý black metal s parádně pekelnou atmosférou. Ale na druhou stranu, musí se nechat, že pořád to funguje lépe než většina těch “klasických” válů na “Lawless Darkness”, spíš jako by se ty písničky svou kvalitou obracely za “Sworn to the Dark”, což je dozajista pozitivní věc. Sem tam se sice i v nich ozve hodně zajímavá kytarová melodie, ale člověka znalého předchozí tvorby tohle nijak zvlášť nerozhází, jelikož zrovna melodiku Watain vždy uměli vkusně využívat a jejich sóla jsou prostě úžasná. Zde to v tomto ohledu dokazuje hlavně “All That May Bleed” ve své druhé polovině s pár moc pěknýmu detaily, byť to zdaleka není to jediné, co song nabízí.
Přibližně v téhle době, po nějakých 25 minutách hrací doby, jsem už byl přesvědčen, že “The Wild Hunt” bude tím, co jsem očekával, ale o to větší byl šok, když dohrála “The Child Must Die” a Švédové spustili “They Rode On”, s níž mi doslova zavřeli hubu a ukázali, že rozhodně ve své tvorbě ještě neřekli vše a že ještě pořád umí posluchače setsakra překvapit. “They Rode On” je totiž regulérní rocková balada – a jakkoliv by takové spojení mohlo u skupiny jako Watain znít na první pohled jako něco nepředstavitelného nebo dokonce nepatřičného, realita je na tom přesně opačně. Ta skladba je jednoduše fantastická, má neuvěřitelnou atmosféru, je nádherně vygradovaná (finále je vážně skoro až na mrazení v zádech) a procítěná, ale ani na jedinou vteřinku nesklouzává ke kýči, ba naopak je uvěřitelná, přirozená a funguje jak v rámci alba, tak i v rámci celé estetiky Watain, jako by k té kapele baladické vyznění, čistý vokál a dokonce ženský zpěv (!) v pozadí pasovaly odjakživa. Pro mě osobně naprosto jednoznačný vrchol “The Wild Hunt”.
“Say goodbye to the light.
Come twilight, come dark night.”
(They Rode On)
Přestože s následující “Sleepless Evil” Watain opět spustí black metal – a dokonce rovnou s jednou z nejagresivnějších písní na celé nahrávce – ještě není všem překvapením konec. Další totiž přichází hned vzápětí s titulní “The Wild Hunt”. Ačkoliv zde se už nejedná o takovou stylovou odbočku jako v případě “They Rode On” a song se dá bezesporu nacpat do black metalového šuplíku, i tak nabízí prvky a atmosféru, které byly kapele na předcházejících albech cizí. Především je skladba mnohem epičtější, než je člověk od Watain zvyklý, objevují se zde sbory a opět také čistší vokál, s nímž Erik Danielsson dokazuje, že v hrdle zdaleka nemá jenom svůj charakteristický jedovatý štěkot. A právě tyto zpívané pasáže jsou opětovně fenomenální, Watain zase skvěle pracují s gradací a co do tempa pomalou píseň trpělivě budují do další výborné kompozice. Rozhodně bych se přimlouval za to, aby se na další desce Watain nebáli použití čistého vokálu ještě o kousek rozšířit… ne o moc, aby neztratili svou tvář, přece jenom je to spíše koření, ale vpravdě úžasné a jak “They Rode On” a “The Wild Hunt” ukazují, i tudy vede cesta, kudy lze uniknout tvůrčímu stereotypu, jenž sužoval “Lawless Darkness”.
A ještě jedno překvapení – i když už menší – přichází s “Outlaw”. Většina písně se nese opět v klasickém duchu, avšak náznakem v začátku a pořádně v závěru songu Watain vytasí jakousi rituální šamanskou pasáž s výraznými bicími – a opět se jedná o moc dobré ozvláštnění. Srandu nezkazí ani druhá instrumentálka “Ignem veni mittere”, jež se svým výrazem – hlavně v první polovině – asi nejvíce blíží “They Rode On”, ačkoliv je metalovější a – jak již bylo řečeno – instrumentální. Každopádně mi přijde malinko škoda, že v téhle chvíli “The Wild Hunt” nekončí, protože by “Ignem veni mittere” byla perfektním finále. Namísto toho však přijde ještě jeden kus “Holocaust Dawn”, který je rozhodně dobrý, až na klidnou vsuvku ve své střední části je to zase již známá tvář Watain, určitě se mi ten song líbí, ale osobně bych jej asi radši umístil na předposlední pozici. I když možná to byl záměr, aby “The Wild Hunt” skončilo rychlým black metalem, který se v samotném závěru po zmiňovaném vyklidněném intermezzu opět ujme slova.
Jestli lze “The Wild Hunt” popsat jedním jednoduchým slovem, pak je to zcela jistě – překvapení. A hodně příjemné. Zatímco od “Lawless Darkness” jsem svého času čekal až moc a po opadnutí prvotního nadšení to album neobstálo, od “The Wild Hunt” jsem zase nečekal skoro nic a deska mi mírně pošramocenou důvěru ve Watain zase vrátila. Rozhodně bych netvrdil, že skupina nějak výrazně otočila stylovým kormidlem a hnula se do úplně jiných vod, vždyť velká část nahrávky nabízí přesně to, na co jsme od Watain posledních pár let byli zvyklí, jenže je to tentokrát na lepší úrovni než posledně (obecně co se celku týče, jisté jednotlivé dílky “Lawless Darkess” jsou jinak samy o sobě rovněž výborné) a Švédové to navíc dokázali velmi šikovně okořenit poměrně nepředvídatelným způsobem. Ačkoliv z celkového pohledu ta překvapení zabírají menší prostor než typické black metalové výrazivo Watain, i tak tím kapela dokázala výrazně změnit a obohatit celkový ráz alba natolik, aby šlo o nahrávku bezesporu vynikající.
