Archiv štítku: Watain

Redakční eintopf – leden 2018

Portal – Ion
Nejočekávanější deska měsíce:
Portal – Ion


H.:
1. Panphage – Jord
2. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
3. Abysmal Grief – Blasphema Secta

Zajus:
1. In Vain – Currents
2. Nils Frahm – All Melody
3. Machine Head – Catharsis

Onotius:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Shining – X – Varg utan flock
3. Portal – Ion

Metacyclosynchrotron:
1. Portal – Ion
2. Watain – Trident Wolf Eclipse
3. Eskhaton – Omegalitheos

Cnuk:
1. Corrosion of Conformity – No Cross No Crown
2. Mammoth Grinder – Cosmic Crypt
3. Portal – Ion

Mythago:
1. Shining – X – Varg utan flock
2. Portal – Ion

H.

H.:

Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.

Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.

Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.

Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.

Zajus

Zajus:

26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.

Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.

U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.

Abigor

Onotius

Onotius:

Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.

Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.

Portal

Cnuk

Cnuk:

Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of ConformityPepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.

Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.

Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.

Shining

Mythago

Mythago:

Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.

A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.


Graphic Noise: Watain Poster Series

ERIK DANIELSSON : WATAIN POSTER SERIES (GRAPHIC NOISE EXCLUSIVE)

The Watain poster series consists of 10 individual Watain posters created by Erik Danielsson / Trident Arts for Watain concerts between 2010 and 2015. Previously only used for online purposes, this is the first time these posters are printed in large, physical format

Erik comments: “Every time Watain has been booked for a festival I have made a unique artwork piece for the event, both out of need (since festival posters always look horrible) and out of the will to underline the graphical essence of Watain. I have also taken the liberty to only feature bands from these festival line ups that Watain has something to do with in one way or another, bands that fit into our universe and whose logos blend in well with our visual idea. An artist creates his own world on his own terms, and these posters are exactly about that.

Watain posters

While far too many bands end up using whatever graphic that comes their way, wehave always been cautious to not let anyone else speak on our behalf in that regard, since I believe that graphical art is as important an element in a band as a song or a lyric. These posters -behind which lay many days and nights of work- are a result of this approach, and it feels good to have them available now in this noble large scale format for those who appreciate such things as much as I do.”

Each poster measures 70 x 50 cm, screen printed color by color in Uppsala, Sweden, on 230 g natural paper. The 10 different posters are limited to 100 copies each, handnumbered, stamped and signed by the artist.

[tisková zpráva]


Watain – The Wild Hunt

Watain - The Wild Hunt
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.8.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Night Vision
02. De profundis
03. Black Flames March
04. All That May Bleed
05. The Child Must Die
06. They Rode On
07. Sleepless Evil
08. The Wild Hunt
09. Outlaw
10. Ignem veni mittere
11. Holocaust Dawn

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Watain byli svého času kapelou, kterou jsem vážně hltal a poslouchal ji téměř denně. To bylo především v období okolo vydání (z dnešního pohledu evidentně přelomové v kariéře kapely) desky “Sworn to the Dark”, jež nabídla excelentní black metalovou jízdu, která v mém osobním žebříčku nakonec vystoupala na jednu z nejvyšších pozic v roce 2007. Dodnes tu desku sem tam s obrovskou chutí protočím a pořád to má koule – skvělá atmosféra, výtečné nápady, chytře napsané skladby. Po hudební stránce byla pro švédské pekelníky přelomová v tom, že Watain se na ní mírně odpoutali od svého dřívějšího vyloženě undergroundového výraziva a nabídli black metal stravitelnější i širšímu publiku. Stačí si pustit kupříkladu pustit debut “Rabid Death’s Curse” a po zvukové i kompoziční stránce jasně uslyšíte, co mám na mysli. Watain to ovšem udělali chytře, neztratili svou tvář, stále šlo poznat, že jde o tu stejnou skupinu, a sotvakdo z black metalové scény je mohl považovat za zaprodance – jednoduše opravdu přirozený a uvěřitelný vývoj, který nakonec přinesl své ovoce. Se silnou a na svůj žánr relativně stravitelnou nahrávkou v zádech a s podporou vydatného koncertování jméno Watain narostlo…

“Now hear me, son of man;
I too have shed tears for thy suffering.
Yet tears of pity, they were not!
They were tears of joy!”
(All That May Bleed)

…a následující počin “Lawless Darkness” byl už bez přehánění očekávaný. Zpočátku jsem jej sice drtil s velkým zanícením, nicméně postupně se ukázalo, že tohle album zdaleka není tak silné jako “Sworn to the Dark” a zdaleka zkoušku časem neobstálo s takovou ctí jako jeho předchůdce. Ano, některé songy jako “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Total Funeral” a hlavně kolosální “Waters of Ain” byly parádní, ale celku cosi chybělo. Přesto Watain vyrostli ještě výše, ještě rozšířili svou fanouškovskou základnu a s nadsázkou se stali velkou kapelou. Jenže díky ne moc záživné nahrávce a otravnému hypu, který se kolem nich vytvořil, mě Watain postupem času přestali tak moc bavit. Ne, že bych na jejich muziku úplně zanevřel, ale trochu jsem z ní vystřízlivěl, už jsem ji nežral tolik a začal se na ni dívat s trochu větším odstupem, byť vše od “Sworn to the Dark” dozadu pořád považuji za kvalitní věci. Od nové desky “The Wild Hunt” už jsem toho ovšem moc neočekával…

Tak nějak jsem čekal, že “The Wild Hunt” se ponese ve stejném duchu jako “Lawless Darkness”, čili že více či méně bude jen stavět na základech, které Watain položili se “Sworn to the Dark”. S tímhle jsem k poslechu přistupoval, první zveřejněné skladby “All That May Bleed” a “The Child Must Die” tuto tezi jen podpořily, a když už jsem samotnou desku konečně pustil, její začátek také. Jak se ovšem ukázalo záhy, ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá. Každopádně rozjezd “The Wild Hunt” se nese ve víceméně klasickém duchu, na jaký jsme od Watain v posledních pár letech zvyklí. Výjimkou je pouze první instrumentální skladba “Night Vision”, jež staví na rozvážnější atmosféře a postupně graduje až do skvělé kytarové práce plné výtečných melodií… ale není to nic, kvůli čemu by člověk hned šílel, vždyť by se to taky mohlo brát “pouze” jako rozmáchlejší intro, byť hodně povedené. Následující “De profundis”, “Black Flames March”, “All That May Bleed” a “The Child Must Die” už však jedou podle zajetého mustru, jak již bylo zmíněno, čili povětšinou docela chytlavý black metal s parádně pekelnou atmosférou. Ale na druhou stranu, musí se nechat, že pořád to funguje lépe než většina těch “klasických” válů na “Lawless Darkness”, spíš jako by se ty písničky svou kvalitou obracely za “Sworn to the Dark”, což je dozajista pozitivní věc. Sem tam se sice i v nich ozve hodně zajímavá kytarová melodie, ale člověka znalého předchozí tvorby tohle nijak zvlášť nerozhází, jelikož zrovna melodiku Watain vždy uměli vkusně využívat a jejich sóla jsou prostě úžasná. Zde to v tomto ohledu dokazuje hlavně “All That May Bleed” ve své druhé polovině s pár moc pěknýmu detaily, byť to zdaleka není to jediné, co song nabízí.

Přibližně v téhle době, po nějakých 25 minutách hrací doby, jsem už byl přesvědčen, že “The Wild Hunt” bude tím, co jsem očekával, ale o to větší byl šok, když dohrála “The Child Must Die” a Švédové spustili “They Rode On”, s níž mi doslova zavřeli hubu a ukázali, že rozhodně ve své tvorbě ještě neřekli vše a že ještě pořád umí posluchače setsakra překvapit. “They Rode On” je totiž regulérní rocková balada – a jakkoliv by takové spojení mohlo u skupiny jako Watain znít na první pohled jako něco nepředstavitelného nebo dokonce nepatřičného, realita je na tom přesně opačně. Ta skladba je jednoduše fantastická, má neuvěřitelnou atmosféru, je nádherně vygradovaná (finále je vážně skoro až na mrazení v zádech) a procítěná, ale ani na jedinou vteřinku nesklouzává ke kýči, ba naopak je uvěřitelná, přirozená a funguje jak v rámci alba, tak i v rámci celé estetiky Watain, jako by k té kapele baladické vyznění, čistý vokál a dokonce ženský zpěv (!) v pozadí pasovaly odjakživa. Pro mě osobně naprosto jednoznačný vrchol “The Wild Hunt”.

“Say goodbye to the light.
Come twilight, come dark night.”
(They Rode On)

Přestože s následující “Sleepless Evil” Watain opět spustí black metal – a dokonce rovnou s jednou z nejagresivnějších písní na celé nahrávce – ještě není všem překvapením konec. Další totiž přichází hned vzápětí s titulní “The Wild Hunt”. Ačkoliv zde se už nejedná o takovou stylovou odbočku jako v případě “They Rode On” a song se dá bezesporu nacpat do black metalového šuplíku, i tak nabízí prvky a atmosféru, které byly kapele na předcházejících albech cizí. Především je skladba mnohem epičtější, než je člověk od Watain zvyklý, objevují se zde sbory a opět také čistší vokál, s nímž Erik Danielsson dokazuje, že v hrdle zdaleka nemá jenom svůj charakteristický jedovatý štěkot. A právě tyto zpívané pasáže jsou opětovně fenomenální, Watain zase skvěle pracují s gradací a co do tempa pomalou píseň trpělivě budují do další výborné kompozice. Rozhodně bych se přimlouval za to, aby se na další desce Watain nebáli použití čistého vokálu ještě o kousek rozšířit… ne o moc, aby neztratili svou tvář, přece jenom je to spíše koření, ale vpravdě úžasné a jak “They Rode On” a “The Wild Hunt” ukazují, i tudy vede cesta, kudy lze uniknout tvůrčímu stereotypu, jenž sužoval “Lawless Darkness”.

A ještě jedno překvapení – i když už menší – přichází s “Outlaw”. Většina písně se nese opět v klasickém duchu, avšak náznakem v začátku a pořádně v závěru songu Watain vytasí jakousi rituální šamanskou pasáž s výraznými bicími – a opět se jedná o moc dobré ozvláštnění. Srandu nezkazí ani druhá instrumentálka “Ignem veni mittere”, jež se svým výrazem – hlavně v první polovině – asi nejvíce blíží “They Rode On”, ačkoliv je metalovější a – jak již bylo řečeno – instrumentální. Každopádně mi přijde malinko škoda, že v téhle chvíli “The Wild Hunt” nekončí, protože by “Ignem veni mittere” byla perfektním finále. Namísto toho však přijde ještě jeden kus “Holocaust Dawn”, který je rozhodně dobrý, až na klidnou vsuvku ve své střední části je to zase již známá tvář Watain, určitě se mi ten song líbí, ale osobně bych jej asi radši umístil na předposlední pozici. I když možná to byl záměr, aby “The Wild Hunt” skončilo rychlým black metalem, který se v samotném závěru po zmiňovaném vyklidněném intermezzu opět ujme slova.

Jestli lze “The Wild Hunt” popsat jedním jednoduchým slovem, pak je to zcela jistě – překvapení. A hodně příjemné. Zatímco od “Lawless Darkness” jsem svého času čekal až moc a po opadnutí prvotního nadšení to album neobstálo, od “The Wild Hunt” jsem zase nečekal skoro nic a deska mi mírně pošramocenou důvěru ve Watain zase vrátila. Rozhodně bych netvrdil, že skupina nějak výrazně otočila stylovým kormidlem a hnula se do úplně jiných vod, vždyť velká část nahrávky nabízí přesně to, na co jsme od Watain posledních pár let byli zvyklí, jenže je to tentokrát na lepší úrovni než posledně (obecně co se celku týče, jisté jednotlivé dílky “Lawless Darkess” jsou jinak samy o sobě rovněž výborné) a Švédové to navíc dokázali velmi šikovně okořenit poměrně nepředvídatelným způsobem. Ačkoliv z celkového pohledu ta překvapení zabírají menší prostor než typické black metalové výrazivo Watain, i tak tím kapela dokázala výrazně změnit a obohatit celkový ráz alba natolik, aby šlo o nahrávku bezesporu vynikající.


Redakční eintopf #53 – srpen 2013

Annihilator - Feast
Nejočekávanější album měsíce:
Annihilator – Feast


H.:
Watain – The Wild Hunt
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Fleshgod Apocalypse – Labyrinth
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Annihilator – Feast
Index očekávání: 7/10

nK_!:
DevilDriver – Winter Kills
Index očekávání: 7/10

Stick:
Annihilator – Feast
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Watain – The Wild Hunt
Index očekávání: 5/10

Zajus:
!T.O.O.H.! – Democratic Solution
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Fleshgod Apocalypse – Labyrinth
Index očekávání: 6/10

Mechanick:
Newsted – Heavy Metal Music
Index očekávání: 6/10

Srpen vypadá na poměrně rozporuplný měsíc. Zatímco někteří členové redakce říkají, že to bude jen o málo menší sucho na dobrá alba, než byl červenec, jiní zase skákají radostí dva metry do vzduchu, že tak silný měsíc dlouho neviděli. Přesto všichni dokola opakují jen několik málo jmen – Watain, Fleshgod Apocalypse, Annihilator. Více zmínek se v jednotlivých textech ale dočkaly počiny třeba i od DevilDriver, We Butter the Bread with Butter, Norma Jean, Blackfield, Newsted nebo Turisas, které ovšem všichni zmiňují jako album, od něhož očekávají spíše průser. Tak či onak, k poslechu se zjevně něco vždycky najde. A která nahrávka že to vyhrála náš vysoce prestižní titul nejočekávanější desky měsíce srpna na Sicmaggot? Moc drtivým rozdílem to sice nebylo, přesto si mohou blahopřát kanadští thrash metaloví veteráni Annihilator, jejichž novinka “Feast” těch očekávacích bodíků nasbírala nejvíce…

H.

H.:

Srpen sice pořád není žádná sláva, ale naštěstí už to ani není taková mizérie jako červenec. Pořád tu nejsou žádné desky, kvůli jejichž vydání bych nemohl dospat, ale aspoň jsou tu dvě, o nichž můžu s klidem říct, že si je poslechnu s chutí. Tou první jsou Fleshgod Apocalypse, jejichž novinka “Labyrinth” podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase… snad se zadaří a symfoničtí mafioso se strefí do první možnosti. Tím druhým albem, na nějž se těším o kousek více, je “The Wild Hunt” od švédských satanášů Watain. Sice je už zdaleka nežeru tolik jako čtyři, pět let zpátky, ale když není na skladě nic lepšího, tak nakonec proč ne. Průser to určitě nebude, i když na druhou stranu nepředpokládám, že by Watain nějak zvlášť hodlali uhnout z cesty, kterou sami sobě nastolili (evidentně přelomovým) opusem “Sworn to the Dark”. Ten – dovolím si tvrdit – s největší pravděpodobností překonán nebude, protože to by Švédové museli z rukávu vysypat opravdu pekelně (a to doslova pekelně) silné skladby, aby to trumflo majstrštyky jako “Stellarvoe”, “Underneath the Cenotaph” nebo “The Serpent’s Chalice”. Když se ovšem Watain vytáhnou v +/- stejné formě jako na minulém “Lawless Darkness” (i když spíš radši to +), tak budu spokojený.

Ježura

Ježura:

Tohle léto je prostě slabé jako čajíček a zajímavou novinku aby člověk pohledal. Přeci jen je na tom ale srpen lépe než červenec takže tentokrát není až takový problém vybrat. Jelikož mě Watain nijak zvlášť netankují a u Turisas by index značil, jak velký průser odjejich novinky čekám, nezbývá jiná volba než italští Fleshgod Apocalypse s jejich albem “Labyrinth”. Jeho předchůdce “Agony” se vydařil náramně a sami hudebníci v posledních měsících na adresu svého nového dítka pěli až neuvěřitelně sebevědomé ódy, takže se zdá, že pokud se tyhle věštby alespoň trochu naplní, mohlo by jít o skutečně šťavnatou desku. Akorát mnou hlodá vlezlý dojem, že to nakonec až taková hitparáda nebude, protože ačkoli první vypuštěná skladba “Elegy” opravdu drtí, dost mě mrzí utopené kytary. Tak uvidíme, třeba to kvalita celého alba přerazí a skutečně půjde o skvělou desku…

Kaša

Kaša:

Vypadá to, že v srpnu se (krom ukrutného vedra) ničeho zajímavého nedočkám. Pravda, není to taková slabota jako v červenci, ale pořád žádná sláva. Z toho mála jsem si ale nakonec pár jmen vybral. DevilDriver se marně snaží navázat na svá první alba a nevěřím, že tomu bude s “Winter Kills” jinak, přesto jim ještě jednu šanci dám. Norma Jean už dávno ztratili punc originality a skladatelskou jistotu, která je doprovázela na opusu “O God, The Aftermath”, takže “Wrongdoers” sjedu jen tak z nutnosti, aby se neřeklo. Jason Newsted se svým EP “Metal” nepřesvědčil a pořád si nejsem jistý, zda “Heavy Metal Music” přinese takovou palbu, jakou bych od něj očekával. Normálně bych za sázku na jistotu pokládal “Blackfield IV” od Blackfield, jenže bez Stevena Wilsona, který se na novince podílel ještě míň než minule, to už prostě není ono. Nakonec jsem si tedy nechal “Feast” od Annihilator, což by (alespoň podle prvního singlu) mohla být slušná thrashová jízda, na kterou se v srpnu budu těšit nejvíc, tak snad mě Jeff Waters nezklame.

nK_!

nK_!:

Nestačím se divit. V srpnu by měla vyjít hnedka čtyři mnou očekávaná alba. Jedná se o novinky kapel Asking Alexandria, DevilDriver, Annihilator a Avenged Sevenfold. Nevídané, obvykle mám problém vybrat jedno. Největší zálusk mám samozřejmě na “Winter Kills” od mých milovaných DevilDriver, kteréžto budu také posléze recenzovat. Poslední fošna těchto Amerikánů se sice co do kvality nedokázala vyrovnat prvním dvěma deskám, ale jako taková nebyla špatná a uvidíme, co si na nás DevilDriver nového vymyslí. Zajímavý cover art slibuje mnohé, takže se nejspíš necháme překvapit.

Stick

Stick:

Mám pro Jeffa Waterse a jeho smečku slabost, takže i přes různé výkyvy, které se v jejich diskografii vyskytují, se na každou novinku Annihilator těším. Na minulém eponymním albu Jeff i spoluhráči prokázali, že jsou opět ve formě a připraveni trhat na kusy. Nyní se nás o tom pokouší přesvědčit i na obálce a já doufám, že obsah se nenechá zahanbit. Jasně, doby přelomových “Alice in Hell” či “Never Neverland” jsou nenávratně pryč, ale přesto si jsou Annihilator i vrchní principál schopni udržet kvalitu a své věrné nezklamat, a když už, tak ne moc často. Uvidíme tedy, co “Hostina” přinese, snad ne břichabol…

Atreides

Atreides:

Pokud pro kolegu H. byl červenec ve znamení mizérie, pro moji maličkost je tomu přesně naopak. Srpen je z mého pohledu na nové nahrávky naprostý průser. Moji volbu shrnu stručně: z toho kýble exkrementů, který se chystá v srpnu uzřít světlo světa, je “The Wild Hunt” to nejlepší, na co mohl můj zrak padnout, především díky koncertu, jenž se před pár lety odehrál v pražském Matrixu, na kterém Watain předvedli solidní vystoupení, z něhož jsem si odnesl převážně velmi dobré pocity. Asi to nebude taková sláva vzhledem k tomu, že v poslední době dávám přednost poněkud odlišným formám black metalu, ale vzhledem k tomu, že Fleshgod Apoalypse mi i přes veškeré očividné klady jejich tvorby příliš nevoní, stále je pro mě “The Wild Hunt” mnohem lepší volbou než nadcházející počiny Turisas, Equilibrium, Tarji, ReVamp a Saltiato Mortis dohromady. A vězte, že mít trochu podrobněji nastudovanou tvorbu Ulver, než jen z pár poslechů na youtube, zcela jistě by do srpnového eintopfu letěla jejich novinka “Messe I.X-VI.X”, na kterou si zaručeně posvítím.

Zajus

Zajus:

Tentokrát je to obzvláště složité. Srpen přinese řadu alb a mezi nimi i jedno, na které jsem čekal mnoho let. Čeští !T.O.O.H.! vydají “Demokratické řešení”, svou labutí píseň, a uzavřou tak existenci jedné z nejlepších kapel domácí scény. Volba pro srpen by tak měla být jasná, ovšem nemohu popřít nejistotu, kterou jsem nabyl po poslechu první zveřejněné skladby “Právo”. Nahrazení kytar elektronikou by nevadilo, ovšem u kapely, kterou jsem si zamiloval částečně kvůli úžasným riffům a nádherným sólům, jde o krok hodně odvážný. I tak se na “Democratic Solution” těším a napjatě čekám, jak bude celé znít. V srpnu ovšem vyjdou také další desky, které slibují přinejmenším kvalitní poslech. Fleshgod Apocalypse vydají nástupce výtečné symfonické a brutální death metalové smrště “Agony”, která mě před dvěma roky řádně smetla. Němečtí We Butter the Bread with Butter zase plánují nástupce neuvěřitelně zábavné desky “Der Tag an dem die Welt unterging”. Z méně lákavých (a přesto zajímavých) alb nesmím opomenout nejhůře pojmenovaný počin století “Turisas2013” (asi tušíte od koho), šestou studiovku Norma Jean a “Late for Nothing” šílenců iwrestledabearonce, což bude první počin po výměně zpěvaček. Mohl bych pokračovat, ale asi by to k ničemu nebylo, a tak zmíním už jen poprockové Blackfield, jejichž novinka “Blackfield IV” bude prvním albem po oficiálním odchodu Stevena Wilsona, ačkoliv poslední “Welcome to My DNA” již jeho stopu neslo jen minimálně. Srpen tak bude překvapivě nabitý měsíc.

Skvrn

Skvrn:

Když se zadívám na seznam alb, která mají ještě letos vyjít, srpen bude zřejmě posledním slabším měsícem. I tak se naskytne pár desek, které pro mě mají význam sledovat a poslechnout si. Asi nejočekávanější z nich je pro mě novinka Italů Fleshgod Apocalypse. Ačkoli má za sebou tahle parta jen dva plnohodnotné počiny, získala si přízeň nejednoho metalového fanouška svým ojedinělým mixem technického, brutálního death metalu se symfonickými prvky. Čekám tedy intenzivní nálož extrémního metalu, která patřičně prověří mé sluchové orgány. Nic víc snad nemá cenu očekávat. Protipólem k desce Fleshgod Apocalypse bude zřejmě geniálně nazvaná deska Turisas, “Turisas2013”, která pojmenováním prozrazuje, o jakou věc asi půjde. Ale co, i zázraky se dějí… A i kdyby se zázrak nekonal, nezoufejme, všechno zlé však může být k něčemu dobré, adeptů na shit roku je relativně málo.

Mechanick

Mechanick:

Mám takový dojem, že nám srpen pořádně zatopí. Za dveřmi čeká cela řada žhavých a taky přinejmenším zajímavých hudebních náloží. Vyjdou noví Annihilator a první deska kapely Newsted. Na obě uvedené se těším a zároveň ve mně klíčí obava, zdali budou má očekávání naplněna. Především v případě Newsted. Na předešlém EP se Jason Newsted vytáhl se skladbou “Soldierhead”, která byla mozky vystřelující, ale zbytek matroše znatelně za touto peckou kulhal. Uvidíme, uslyšíme, jak to celé dopadne. V srpnu vyjdou i zaručené věci jako třeba EP švédských veteránů Grave a kvalitu očekávám i u Watain, kteří vydají novinku s divokým názvem “The Wild Hunt”. Neméně s nervozitou očekávaní jsou dozajisté Ulver s deskou nazvanou “Messe l.X-Vl.X”, We Butter the Bread with Butter, Fleshgod Apocalypse a Gorguts.


Masters of Rock 2011 (pátek)

Masters of Rock 2011
Datum: 15.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain

H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…

Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…

H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).

Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…

H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance”“Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…

Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!

H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…

H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.

H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.

Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…

H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!

Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!

H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.

Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!

H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.

Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…


Redakční eintopf #14.1 – speciál 2010 (H.)

H.

H.:

Top5 2010:
1. Triptykon – Eparistera Daimones
2. Deathspell Omega – Paracletus
3. Aborym – Psychogrotesque
4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

CZ/SVK deska roku:
Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Neřadový počin roku:
Enochian Crescent – NEF.VI.LIM

Koncert roku:
Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010

Zklamání roku:
Kataklysm – Heaven’s Venom

Top5 2010:

1. Triptykon – Eparistera Daimones
Jaká deska bude figurovat v mém speciálním eintopfu na prvním místě, to mi bylo jasné už od konce března, kdy Thomas Gabriel Fischer vyvrhl na svět nový opus pod hlavičkou svého aktuálního projektu Triptykon. Pokud někdo měl tu odvahu o jeho kvalitách pochybovat, pochyboval zbytečně. “Eparistera Daimones” je totiž monument hodný srovnání s legendárním počinem “To Mega Therion” i comebackovým eposem “Monotheist”. Je to album neskutečně uhrančivé a slova beroucí, deska, která svého posluchače nenechá vydechnout. Přesně takhle zní hudba, která je nadčasová a geniální. K tomu si ještě připočtěte úchvatnou grafickou podobu luxusního digibooku a nebudete mít žádných pochyb, že nic lepšího již snad pěkných pár let nevyšlo.

2. Deathspell Omega – Paracletus
Deathspell Omega
je hudební personifikace chaosu, ztělesnění pekla na zemi. Neutuchající touha tvořit silné skladby s působivou atmosférou za pomoci disharmonicky extrémního výraziva stejně tak jako mrazivých melodií dalo vzniknout desce tak úchvatné, až se tají dech. S každým novým poslechem má člověk možnost objevovat nová zákoutí, neslyšené zákruty každého jednotlivého tónu a zároveň si užívat ty již dříve slyšené. Album promyšlené do poslední noty, avšak zároveň neskutečně organické a živé. Úchvatné a uchvacující. Tohle snad nikdy nemůže omrzet.

3. Aborym – Psychogrotesque
Na tomto místě měla původně figurovat deska “Belus” od Burzum, vše jsem měl již dokonce připraveno, oslavný odstavec pějící ódy na její kouzelnou atmosféru byl napsán, ale nakonec jsem, i přes své nezměrné sympatie k Vargově muzice musel dát přednost italské industrial-techno-black šílenosti Aborym. “Psychogrotesque” je deska nesmírně barvitá, plná překvapení, experimentů, skrytých uliček a mnohých dalších věcí. Ostatně, nemá cenu už se opakovat, dohledejte si případně recenzi, tam jsem se nad tímto skvostem ukájel už dostatečně. Kecy o genialitě tudíž tentokráte přeskočím a jen řeknu, že tato nahrávka má u mě na polici setsakramentsky čestné místo!

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Příchod novinky Poláků Massemord jsem zaregistroval čirou náhodou až týden po jejím vydání, s jejím sehnáním jsem ale nikterak neotálel, neboť jsem se těšil na novou dávku brutálního black metalového prasopalu té nejvyšší kvality přesně tak, jak to kapela předváděla na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. První poslech se však rovnal ráně pěstí, když jsem místo infernálního nářezu dostal jednu pomalou, hypnotickou, monotónní skladbu, navíc tak úžasnou, že dává na své dva předchůdce úplně zapomenout. Že hrát jeden riff 35 minut v kuse zvládne každý? To možná ano, ale hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to za něco stálo, to už je umění. I takto může vypadat jeden z nejlepších počinů letošního roku.

5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
Nihilovi
se povedl opravdu husarský kousek, když se do mého eintopfu (a vlastně nejen mého, že ano, Sedo?) pro letošek narval hned dvakrát. Tento muzikant z Massemord (a ještě Furia) je totiž podepsaný rovněž pod post-black metalovým projektem Morowe, jehož debut “Piekło.Labirynty.Diabły” nabídl nevídaný posluchačský zážitek plný chorobné atmosféry, v níž však není nouze o experiment či progresi. Překvapení roku? Bezesporu! Tleskám, a to opět nejen za hudbu, ale i za nádherný digibook a znepokojivý booklet.

CZ/SVK deska roku:

Gorgonea Prima – Black Coal Depression
Stejně jako je problém vybrat pouhopouhých pět zahraničních desek, přijde mi šibeniční i limit jednoho alba na scénu českou, zvláště pakliže se toho letos vylíhlo nemálo zajímavého. Vypíchnout si zaslouží přerod Sator Marte na druhé řadovce “Za zdmi”, MASAKRující návrat legendárních Maniac Butcher, industriálně chladný debut Gorgonea Prima nebo extrémně čilý Morbivod hned se čtyřmi počiny (2× Umbrtka, Trollech, War for War). Copak lze z něčeho takového vybrat jen jednu věc? Dost těžko. Z nutnosti ale nakonec po zralé úvaze zvedám přece jen hnát pro black metalový sci-fi nářez v podání Gorgonea Prima. Jejich “Black Coal Depression” představuje v rámci tuzemské scény notnou dávku čerstvého větru ve velice svůdné podobě, v níž nechybí silná atmosféra post-apokalyptické budoucnosti tvořenou ubíjejícím (v tom dobrém slova smyslu) tuc-tuc podkladem v kombinaci s black metalovými atributy. Výsledek? Na debutující kapelu více než úctyhodný.

Enochian Crescent - NEF.VI.LIM

Neřadový počin roku:

Enochian Crescent – NEF.VI.LIM
Ačkoliv i v této kategorii bylo kandidátů na titul vícero, nakonec to zas až takové terno nebylo. V elegantním digipacku zabalené minialbum “NEF.VI.LIM” finských progresivně black metalových šílenců Enochian Crescent si totiž mé srdce získalo i přes mou nechuť k neřadovým nahrávkám. Aristokratický, inteligentní black metal v podání Enochian Crescent je přímo radost poslouchat. Jak pravil kdosi v jedné recenzi, byť se konkrétně týkala poslední dlouhohrající desky “Black Church”, takhle zní black metalová elita!

Koncert roku:

Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010
Stejně jako loni mě do této kategorie automaticky napadlo zařadit festival Brutal Assault, rozhodl jsem se nakonec tentokráte opravdu dodržet koncertní, nikoliv festivalový formát, přesně jak velí nadpis. Po takto razantní selekci již nebylo o čem spekulovat, vítězství si totiž pro sebe spoustou krve, ohně a parádního black metalu uzmuli Watain na svém říjnovém koncertu v Praze. A když jim kryl záda výtečný support, tím lépe (i když ti zrušení Otargos mě doteď štvou).

Zklamání roku:

Kataklysm – Heaven’s Venom
Zklamání roku… docela problémová záležitost. Netvrdím, že jsou Kataklysm a jejich “Heaven’s Venom” tím nejhorším, co jsem v průběhu letošního roku slyšel, právě naopak, mnohem větších sraček se objevilo požehnaně, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ně netěšil, nemohly mne zklamat. Oproti tomu od kanadské čtveřice jsem čekal po výborném “In the Arms of Devastation” a stále ještě velice solidním “Prevail” něco o dost lepšího. Kataklysm se totiž s “Heaven’s Venom” začali točit v jakémsi bludném kruhu svého groove death metalu a radši dali přednost osvědčeným postupům, které průměrného fanouška vždy uspokojí, než aby se snažili o nějaký výraznější posun. Cenou za to však je výrazný pokles kvality, dobrých nápadů a zábavnosti pro posluchače trochu náročnějšího. Příště už by to chtělo se někam pohnout. Vzývám metalové bohy, aby pokračování vedlejšáku Ex Deo dopadlo o mnoho lépe!


Watain, Deströyer 666, Root

Watain, Deströyer 666
Datum: 23.10.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Deströyer 666, Root, Watain, Zlo

Akci odpaluje domácí undergroundová horda Zlo s patřičně špinavou image. Džísky, černé brýle a hlavně slušný hoblovací black metal ze staré školy. Sestavu tvoří pro každého vymetače domácích podzemních koncertů známé tváře, namátkou jmenujme kytaristu Seta ze Sekhmet (jen tak mimochodem… vždycky, když jej vidím čas od času na nějakém koncertě, tak má pokaždé jiný účes) nebo Vlada Blasphemera (Maniac Butcher) drtícího škopky. Rychlé skladby jsou sice naživo zábavné, ale rozhodně ne jakkoliv výjimečné. Oproti tomu některé vály ve středním tempu, chvílemi se blížící až k black’n’rollu, mají opravdové koule, viz třeba taková “Posedlost” nebo “Satan a smrt”. Vrchol invence to není, ale živě mě tahle muzika baví. Zlo rozehřáli klub na správnou provozní teplotu, zvláště pakliže jim na poměry otvírací skupiny přihlížel celkem početný dav. Na závěr svého setu si střihli kultovní vypalovák “Věčný návrat” od Master’s Hammer, což byl asi největší kámen úrazu jejich půlhodiny. Jasně, přehrát Štormovce není jen tak, to uznávám, a hudebně to ještě šlo, jenže zpěvák Chainsaw těžce nestíhal, zvláště v refrénu to až rvalo uši. I tak jsem se ale u jejich setu bavil.

Zde měli původně přijít francouzští ďáblové Otargos, naneštěstí však den před pražskou zastávkou z Reaping Death Tour z osobních důvodů z turné odstoupili, což mě osobně vážně nepotěšilo. Těšil jsem se nejen na nějaké pecky z poslední, velmi vyvedené fošny “No God, No Satan” v živém podání, ale byl jsem také zvědavý, zda dokážou přenést chorobnou atmosféru svých desek i na pódium. Škoda, snad někdy příště…

Na pódium se tedy chystá druhá česká kapela večera. Root je už dávno zbytečné představovat, v našich končinách již platí za nefalšovanou legendu. Doby, kdy jsem je poslouchal každý den a bez váhaní je mohl prohlásit za svou nejoblíbenější skupinu, jsou už sice dávno pryč, ale pořád mám tu jejich muziku hodně rád. BigBoss byl ten večer v hodně dobré náladě (a evidentně povzbuzený nejedním lomcovákem s vysokým obsahem ethanolu, hehe) a sázel jednu hlášku za druhou. Publikum nazval homosexuály (co se člověk o sobě na koncertech nedozví…), přiznal se, že už ho píča nevzrušuje, a dělal si prdel z Mozarta. Kromě slovních exhibic vrchního fousáče české scény však Root stihli jen tak mimochodem zahrát i nějaké ty songy a právě v souvislosti s tím mě napadá, že by se kapela nemusela bát občas sáhnout do setlistu, protože posledních pár let hrají pořád to samé dokola (konkrétně tenhle večer viz setlist) Netvrdím, že to všechno nejsou dobré fláky, ale což takhle zkusit zase někdy sáhnout i do “Hell Symphony” nebo “The Book”? To je ale jenom taková hnidopišská výtka, jinak se jednalo bylo parádní a profesionální vystoupení. Ne nadarmo se už Root dají považovat za koncertní jistotu… i když je pravda, že mě baví vždycky, takže si nevyberete (smích).

Setlist Root:
01. Talking Bones
02. Sonata of Chosen Ones
03. Hřbitov
04. Endowment
05. The Festival of Destruction
06. And They Are Silent
07. Kärgeräs
08. Píseň pro Satana
09. 666

V klubu to začíná houstnout, objevují se první ožralí a nástroje si chystají Deströyer 666. Tuhle výbornou smečku už jsem neslyšel ani nepamatuji (hanba mi!), takže jsem se s chutí těšil na osvěžení paměti, jenže ouha, Deströyer 666 schytali jednoznačně nejhorší zvuk večera, takže všechny vyhrávky takřka dokonale zanikly a atmosféru studiových nahrávek jejich vystoupení rovněž potratilo někde po cestě, čímž se nápaditá black/thrash metalová muzika ten večer smrskla na pouhopouhou hoblovačku. Kdo s jejich tvorbou obeznámen nebyl, tomu to asi moc nedalo, ten, kdo měl zodpovědně naposloucháno, to nějak překousnul a užil si to i tak, což byl jen tak mezi námi i můj případ. Zmíněným neduhům navzdory, za něž však nebyla na vině kapela, jsem ale opravdu rád, že jsem měl možnost tuhle bandu konečně vidět taky živě. Pokud se ale člověk přenesl přes roztodivné nazvučení, mohl si ze strany samotných hudebníků užít opravdu skvělý koncert s drtícím tahem na bránu.

Večer se pomalu blíží do finiše a na řadu tak přichází formace, na niž většina přítomných dorazila – Watain. Zajímavé bylo sledovat už jen přestavbu pódia. Rekvizit bylo opravdu požehnaně, takové menší ochotnické black metalové divadlo. Plachty s vlky, spousta svícnů, řetězy, prasečí hlavy, krysí (?) lebky, obrácené kříže a uprostřed pódia oltář. K tomu si připočtěte spoustu mlhy, krve a skvělého black metalu a vyjde vám po čertech (v tom případě doslova) pekelný zážitek.

Setlist Watain:
01. Malfeitor
02. Devil’s Blood
03. Satan’s Hunger
04. Reaping Death
05. Sworn to the Dark
06. Wolves Curse
07. Legions of the Black Light
08. Total Funeral
09. On Horns Impaled
– – – – –
10. Sacrifice [Bathory cover]
11. The Serpent’s Chalice

První sprška krve do publika letí už s nástupem při prvních tónech otvíráku “Malfeitor” z posledního alba “Lawless Darkness”, ta největší dávka však přichází přesně v souladu s názvem skladby až s druhou “Devil’s Blood”, kdy frontman Erik vzal do ruky kalich a bez sebemenších rozpaků vylil jeho obsah prvním řadám na hlavy. S tím se ale skupina samozřejmě nespokojila a cákance krve lítaly mezi lidi takřka po každém songu, hlavně z úst baskytaristy Alvara Lilla. Já osobně jsem zdaleka nestál v první řadě, ale stejně jsem takhle zlitý po koncertě ještě nebyl, dokonce i Gwar jsem přežil čistější. Na koncertech Watain se holt s něčím podobným musí počítat, aneb kdo neměl na konci držku od krve, jako by tam ani nebyl (smích).

Ano, do jisté míry je tohle všechno – krev, ohně, obrácené kříže atd. – jenom divadélko pro potěchu oka (a taky nosu – ta krev smrděla opravdu ukrutně, tipoval bych na pravou zvířecí), ale zrovna případě Watain je ono divadélko dost působivé a hlavně nevyznívá jako nějaká pozéřina. Když totiž pozorujete Erika, jak při zpěvu teatrálně gestikuluje, ale i zbytek kapely, jak svou hudbu prožívá, nelze se zbavit dojmu, že tihle lidé si na nic nehrají. A že je to vlastně celé jenom to nejohranější black metalové klišé dovedené k pekelné dokonalosti? Jistým způsobem možná ano, ale na druhou stranu, kolik skupin tohle “klišé” dnes v takovéto čisté podobě předvádí? A navíc… k Watain to všechno prostě patří.

Nejvíce prostoru dostaly v setlistu podle očekávání dvě poslední desky “Sworn to the Dark” z roku 2007 a aktuální, letos vydaná “Lawless Darkness”. Z předchozích dvou opusů zaznělo z každého po jedné skladbě – již zmiňovaná “Devil’s Blood”“Casus Luciferi” a závěrečná “On Horns Impaled” z debutu “Rabid Death’s Curse”, po níž se Watain odebrali do zákulisí. To ale jen proto, aby mohla být rozehrána klasická hra na přídavky (zcela upřímně by mne zajímalo, jak by se nějaká kapela zachovala, kdyby ji nikdo nevolal zpátky), v jejichž rámci zazněl cover “Sacrifice” od legendárních Bathory. Watain si sice při předělávání kultu nevylámali zuby tak jako ZloMaster’s Hammer, ale do geniality originálu to – co si budeme povídat – přece jenom mělo daleko. Je ale fakt, že slyšet staré Bathory s jiným než totálně garážovým zvukem, je divný pocit sám o sobě. Definitivní tečkou vystoupení se nakonec stal druhý přídavek “The Serpent’s Chalice”.

Jestli je hudba Watain z desek výborná, tak na koncertech nabývá na síle ještě víc. Jejich show má jednu nespornou výhodu, a sice že si ji budete ještě dlouho pamatovat, neboť, když už nic jiného, se nejedná o nic menšího než poctivé peklo. Shrnuto, podtrženo, Watain předvedli opravdu našlapané vystoupení, jehož atmosféra se s malými klubovými prostory jen násobila (v porovnání s kraťoučkým koncertem na Brutal Assaultu v srpnu). Kdo chtěl jet a nakonec nejel, může jenom litovat.

Chyb by se na celém večeru našlo opravdu požehnaně. Zrušení Otargos, debilní sloupy na pódiu, které opravdu vadily při výhledu a určitě nebyly příjemné i samotným kapelám, vybrakovaný merchandise Watain (mikiny jen ve velikosti M, žádné digipacky posledního alba… konec turné je holt poznat) a to ani nemluvím o tom, že jsem už tradičně ztratil v Praze (smích). Skvělé výkony Watain & spol. však všechno bez problému vynahradily a z celé akce tak zůstal jeden jediný, ale zcela jasný pocit – bylo to kurva dobré a dal bych si znova.