 |
| Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 4.10.2011 Label: Dirthouse Records Tracklist: Hodnocení: 5,5/10
|
Není to nic neobvyklého, že se člen nějaké známější skupiny rozhodne pustit se rovněž do sólového alba. Nyní se do tohoto nekonečného zástupu takových hudebníků zařadil i jistý Wayne Static, jehož jistě všichni znají jako zpěváka, kytaristu a hlavního skladatele industrial metalové mašiny Static-X, která se v průběhu let vypracovala na jednu z největších (což obecně nemusí nutně znamenat i nejlepších) formací svého žánru. To je pěkné, neříkám, že ne, není ovšem žádné tajemství, že poslední nahrávky Static-X už šly s kvalitou docela povážlivě dolů – tak moc, že i spousta diehard fanoušků (kteří, co si budeme povídat, většinou ty “své” kapely brání zuby nehty, ať vydají cokoliv) začala trochu kroutit hlavou. Wayne Static místo toho, aby se pokusil mnohé pochybnosti o kvalitách nejnovější tvorby domovské kapely smést ze stolu novou deskou, jež by všem – lidově řečeno – nakopala kaďáky, se radši rozhodl udělat sólové album. Inu, proč ne, že ano?
Položme si však otázku, za jakým účelem vlastně sólové počiny vznikají. Osobně bych to klidně trochu expresivně nazval jakousi terapií, v níž si onen daný muzikant hodlá odpočinout od muziky svého domovského tělesa, s nímž už tvoří muziku XX let; mohli bychom to nazvat třeba i možností hudebníka vyzkoušet si něco jiného, než je zaběhlý styl jeho kapely, trochu si zakančit a zaexperimentovat. Zdá se vám tento popis v pohodě? Dle mého to docela sedí. Z tohoto pohledu však zůstává záhadou, proč je “Pighammer” sólovým albem zpěváka Static-X a ne další řadovkou Static-X. Já bych si to tak bez problému dokázal představit. Zkráceně řečeno, podle výše vyslovené definice sólových nahrávek (která samozřejmě není jakkoliv oficiální, je to pouze můj výmysl pro potřeby recenze) nemá označení “Pighammer” jakožto sólovka vlastně dost dobře smysl. Ale dejme tomu, vždyť co na tom, pod jakou hlavičkou placka vyjde, hlavně nás zajímá samotná muzika a její kvalita…
Jak již asi z prvního odstavce vyplynulo, podobně jako samotní Static-X i sólový Wayne Static nabízí cosi industriálně metalového, neboli metal “przněný” různými samply a industriálními pazvuky, čili žádné překvapení pro někoho, kdo už se v minulosti setkal se Static-X, což se asi týká většiny z nás. Až posud to zní ještě všechno docela v klidu, ale pokud chceme gordický uzel v podobě řečnické otázky, jak se “Pighammer” povedlo, musíme se přestat zaobírat tím, jak to zní, ale začít řešit, jak dobře to zní. A popravdě řečeno, zde už je to lehce na hraně…
Několik prvních ohlasů, co jsem na album na internetu zaznamenal, se vůbec nezdráhaly používat výrazy jako “zklamání” či dokonce “průser”, a to v dosti hojném počtu. Samozřejmě, je pravda, že lidé toho na internetu pod krytím domnělé anonymity nakecají až běda, když je však ohlasů v tomto duchu většina a nejde tedy o ojedinělé výkřiky do tmy, tak už nám z toho jistý obrázek může vzejít. Když jsem si ale “Pighammer” pustil poprvé, nepřišlo mi, že by šlo o něco tak výrazně hrozného. Rozhodně to nebyla žádná vyložená bomba, zároveň bych to však určitě po první ochutnání neklasifikoval jako “průser”. Nic mi tedy nebránilo vrhnout se na další poslechy… a tehdy už to pomalu začalo skřípat…
Čím déle “Pighammer” poslouchám, tím více si uvědomuji jeho nedostatky a chyby místo toho, abych do fošny více pronikal a objevoval její skrytá zákoutí, což je jedna z věcí, jež já osobně od opravdu dobrých nahrávek očekávám. Avšak “Pighammer” zní nejlépe na první dobrou a dále už zaujetí z něj jen klesá. Kdo si umí dát dohromady dvě a dvě, určitě si pomyslí něco o přílišné jednoduchosti, ne-li dokonce kolovrátkovitosti a primitivnosti. Ale co je vlastně špatně? Ono není zas tak těžké na to přijít – je to naprosto chromá a bezzubá kytarová práce. Bohužel je to tak. Kytara na “Pighammer” je zoufale nudná, monotónní, bez výraznějšího nápadu… čehokoliv. Řeknu to asi takhle – na desce je přesně dvanáct skladeb a asi tak stejný počet riffů. Máte výsledek? Wayne vezme jeden riff – ještě k tomu ne zrovna složitý, ba právě naopak dosti jednoduchý – a ten vám mlátí o hlavu celé tři, čtyři minuty, co jeden song trvá. A v druhém songu druhý riff atd. Jako já nemám nic proti monotónnosti, naopak jsem člověk, který opravdu upřímně fandí hudebnímu minimalismu, ale musí to o něčem být. Na “Pighammer” se jedná jen o mlácení prázdné slámy. (Jenom tak na okraj, než mě nikdo chytne v diskuzi za slovo, těch riffů na celém albu samozřejmě ve skutečnosti není jenom dvanáct, ale počítat v recenzi akordy je vážně něco zhola bezpředmětného a musíme tudíž trochu zobecňovat, ale snad si rozumíme, že kytara rozhodně není silnou stránkou “Pighammer”.)
Na druhou stranu, o poznání větší kreativitu Wayne Static prokázal v oné industriální složce. Jsou to právě samply, elektronika a industriální ruchy, které spoustu skladeb zachraňují a dělají z nich něco alespoň trochu zajímavého. Z tohoto důvodu ale považuji trochu za přehmat, že všechny tyto motivy plní spíše úlohu doplňku v pozadí k oněm zmiňovaným nezajímavým riffům, což je opravdová škoda, neboť díky tomu je vlastně to jediné, co je na “Pighammer” opravdu dobré, docela upozaděné. Možná vás napadne, že do boje o nejlepší atribut alba by mohl výrazněji promluvit ještě zpěv, ale ten člověka dle mého názoru také zrovna nevytrhne. Ruku na srdce, Wayne Static má ve svém portfoliu přibližně asi tak jednu polohu hlasu, kterou vám hustí do uší nejen po celou hrací dobu “Pighammer”, nýbrž i po celou dobu, co se pohybuje na scéně. A čistě selským rozumem a prostou logikou je asi každému jasné, že to nemůže bavit donekonečna…
Začátek placky je trochu nevýrazný. Nic neříkající půlminutové intro “Pighammer” je snad i škoda vůbec zmiňovat, první pořádný song “Around the Turn” taky nepředvádí nic světoborného. Klipovka “Assassins of Youth” už je o něco lepší, ale je to přímo ukázkový příklad toho, co jsem popisoval výše, což znamená, že kytara je pěkné nůďo, ale decentní samply v refrénu dělají divy a jsou jasně tím nejlepším na písničce. “Thunder Invader” je sám o sobě naprosto o ničem, jediné, co u něj stojí za zmínku, je velice dobrý ambientně-elektronický závěr. První opravdu výborný vál se nachází až na páté pozici v podobě “Static Killer”, u něhož se dá konečně hovořit o nějaké solidní atmosféře. Jednak je to jeden z mála kousků, v němž se dají vzít na milost i kytary, k tomu přidejte samply jak ze starých arkádovek z 90. let a hlavně výtečný refrén. Kdyby takto obdobně znělo celé “Pighammer”, hned by to bylo o něčem jiném. Jednoznačně nejlepší pecka fošny! I následující “She” patří mezi ty lepší položky a opět to má na svědomí elektronika.
“Get It Together” je s prominutím nudná blbost. “Chrome Nation” hraje především na trochu větší pestrost, kde se prolínají tvrdší kytarové pasáže s těmi klidnějšími, v nichž hrají prim samply. A docela to v tomhle případě vychází. “Shifter” je takový rozporuplný song. Jako vyloženě dobrý bych jej rozhodně neoznačil, ale na druhou stranu je tak “blbý”, až má něco do sebe, a rozhodně se mu nedá upřít, že právě on jeden z těch, které se posluchači uhnízdí v hlavě nejvýrazněji. “Slave” je ve své podstatě nic moc, ale v pár momentech (tuším, že celkem třikrát) se zde objeví moc pěkný klávesový motiv. Předposlední kus patří opět k těm zajímavějším. “The Creatures Are Everywhere” je pomalejší věc, ale na rozdíl od “Get It Together” se povedla, má až jakousi post-apokalyptickou náladu. Závěrečná “Behind the Sky” stojí především na elektronice, avšak naprosto paradoxně není nijak převratná, byť je elektronika obecně tím nejlepším na “Pighammer”. Ale poslouchat se ovšem dá, to ano.
Závěrem bych to shrnul asi tak následovně: po prvotních reakcích na “Pighammer” jsem to čekal ještě horší, než to ve skutečnosti je. S poslechem problém nemám, ale nepovažuji desku za nic extra skvělého. Při bilancování na konci roku tohle určitě nebude věc, na kterou bych si vzpomněl mezi prvními. Ačkoliv, dokážu si docela živě představit, že fanouškům Static-X se to bude opravdu líbit. Ale to už je samozřejmě o individuálním vkusu, ostatně jako u všeho…
