Archiv štítku: Wędrowcy~tułacze~zbiegi

Redakční eintopf – duben 2021

Neptunian Maximalism – Solar Drone Ceremony

H.:
01. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Futurista
02. Neptunian Maximalism – Solar Drone Ceremony
03. Fyrnask – VII – Kenoma

Metacyclosynchrotron:
01. Nekromantheon – Visions of Trismegistos
02. Ifrinn – Caledonian Black Magick
03. Fuoco Fatuo – Obsidian Katabasis

Cnuk:
01. Neptunian Maximalism – Solar Drone Ceremony
02. Altarage – Succumb

Dantez:
01. Spectral Wound – A Diabolic Thirst
02. Altarage – Succumb
03. Bewitcher – Cursed Be Thy Kingdom

Sokol, doktor z hor:
01. Vreid – Wild North West
02. Bongzilla – Weedsconsin
03. Godspeed You! Black Emperor – G_d’s Pee at State’s End!

H.

H.:

Duben se zpočátku netvářil nijak zásadně, ale nakonec se to tam hezky nasypalo! Na první flek dejme třeba Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Nad jihopolskou scénou okolo Let the World Burn jsme zde hromadně onanovali již nejednou a zrovna tenhle projekt patří k tomu nejlepšímu, co se tam dá najít, byť třeba není tak na očích jako Furia nebo Massemord. Cokoliv z dřívější tvorby je super, minulé album „Marynistyka suchego lądu“ u mě svého času vyhrálo s přehledem titul desky roku a loňské elektronické ípko „Berliner Vulkan“ zabíjelo taktéž. To by v tom byl čert, aby „Futurista“ opět nekandidoval na nejvyšší příčky!

Hodně vysoko může v ročním zúčtování zamířit také druhá nahrávka Neptunian Maximalism. Už „Éons“ loni patřilo k nejpozoruhodnějším deskám sezóny a ambice novinky „Solar Drone Ceremony“ nejsou o nic nižší. Jedna 55 minut dlouhá kompozice nandává psychedelii až do pekla a osobně se v tom topím moc rád. Titul navíc zdobí famózní obal, to je pomalu škoda hovořit. Jestli tohle příští leden nenapíšu jako artwork roku, tak se budu hodně divit!

Na třetí příčku do eintopfu tu mám hned několik kandidátů, ale vypíchnu německé Fyrnask, kteří po pěti letech představí novou desku „VII – Kenoma“. S „Eldir nótt“„Fórn“ jsem strávil poměrně dost času, takže od novinky očekávám a chci to samé.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Devět let stará deska „Rise, Vulcan Spectre“ vraždí jak zkurvypičizmrd a tak si troufám tvrdit, že nové album thrashmetalových Nekromantheon je nejzásadnější metalovou událostí dubna.

Přijde-li na vyhrocený black/deathový fanatismus, je tištěný fanzine The Sinister Flame jeho ztělesněním. Proto rád sleduji vydání eponymního vydavatelství a možná i samí víte, že desky Domains, Aethyrick nebo Ordinance jsou zásahem do černého. Skotské Ifrinn jsem dosud neznal, ale vypuštěná skladba z chystaného EP „Caledonian Black Magick“ zaujala fest, neboť smrděla po „Lokabrenna“.

Funeral doom mám rád, ale poslední, skutečně ukrutná záležitost, co mi stála za pozornost, byla druhá deska Tyranny. Kvalitního funebráctví určitě vychází víc a problém bude na straně mého nezájmu, ale to se teď změní. Ukázku z nových Fuoco Fatuo jsem totiž zkusil prakticky náhodou, ale výsledkem bylo udivené „ty vole“. Až to bude venku, zavírám se do tmavé místnosti se sluchátky a nechám se zvuky svést do obsidiánových temnot. A když je teda řeč o funerálu, mám zkusit i nové Aphonic Threnody?

Cnuk

Cnuk:

Z dubnových desek ve mně nejvíce pozornosti vzbuzuje „Solar Drone Ceremony“ od Neptunian Maximalism. Obsahuje jednu živou skladbu o padesáti minutách, kterou tito Belgičané nahráli před rokem v Bruselu. Nese si v sobě všechny atributy známé z „Éons“, ale díky délce je to zase přeci jenom jiný zážitek. Nelze samozřejmě opomenout ani skvostný obal, jenž si zaslouží bližší prozkoumání.

Šanci dám dozajista i novým Altarage. Ani v jednom z předchozích řadových případů jsem jim nesedl úplně na lep, ale dobrá hudba to byla vždycky. Od „Succumb“ tak nečekám nic zásadního, ovšem zveřejněná skladba „Magno evento“ se mi teda líbí dost a lomoz „Forja“ také není marný, takže se moc rád nechám překvapit, jak na tom bude zbylá náplň alba.

Neptunian Maximalism

Dantez

Dantez:

Druhá deska kanadských Spectral Wound sklidila mnoho pozitivních ohlasů napříč metalovými weby. Přestože mě bavila, z „Infernal Decadence“ jsem necítil nic moc extra, jen fajn svižný black metal po vzoru Sargeist. „A Diabolic Thirst“ se nejspíš tohoto mustru nevzdá, songwriting se ale posouvá fest. Oba vydané singly jsou boží – tah na bránu je brutální, struktura songů ladná a melodičnost vybalancovaná. Vše navíc umocněno cool coverem. Zbytek desky si vpálím hned, jak to půjde.

Vyhlížím i novinku Altarage. Trochu mi přijde, že jsem jeden z posledních, který jim tu portalovskou kakofonní hru pořád žere, ale nemůžu si pomoct. Přijde mi, že podobně laděný death metal nikdo nehraje tak težkotonážně jako právě Altarage. „Succumb“ sice trochu děsí hodinovou délkou, desku však natahuje finální, 20 minut dlouhý kolos, takže kdo ví, o co vlastně půjde.

Zábavní by mohli být noví Bewitcher, kteří z posledních ukázek znějí, jako kdyby někdo vzal AthenaraMidnight a řekl mu, aby začal kecat do goticko-deathmetalového psaní Tribulation.

Altarage

Sokol, doktor z hor

Sokol, doktor z hor:

„Kraft“, „Pitch Black Brigade“, „I krig“ a „Milorg“ od Vreid, pohrobku Windir, to bylo svého času něco! Jenže pak, jak je u solidních kapel dobrým zvykem, mne Vreid začali neskutečně vytáčet a kompletně jsem na ně zanevřel. Co takhle jim dát novou šanci s květnovou novinkou? „Wild North West“ vyjde na konci dubna a já jsem opravdu zvědavý, zvláště když „Lifehunger“ sklízel pozitivní hodnocení.

Oproti Vreid, kteří mne po „Milorg“ začali srát, se to u formace Bongzilla nestalo. Ono taky nemělo jak, protože od „Amerijuanican“ těhle zahuhlaných bažináčů uplynulo šestnáct let. Takže jsem hodně zvědavý, v jakém hávu se novinka „Weedsconsin“ ponese. Nečekám nic převratnýho, jen poctivý stoner/sludge, jak ho mám rád.

Na poslední věc jsem spíš zvědavý, než že bych se těšil. Vlastně váhám s poslechem. Nesnáším reuniony. Dokázal jsem ho prominout jen pár veličinám, ale Godspeed You! Black Emperor rozhodně ne. Jejich diskografie pro mne končí „Yanqui U.X.O.“ a basta fidli. Ale druhého dubna tu bude k mání „G_d’s Pee at State’s End!“ a já si budu zase klást otázku – pustím si nové Godspeed You! Black Emperor, anebo ne? Na 90% ne, ale stejně si nechávám těch deset procent.


Redakční eintopf – speciál 2020: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
4. Shezmu – À travers les lambeaux
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Neřadový počin roku:
1. The Annihilated – Demo
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Artwork roku:
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:
Neptunian Maximalism

Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)

Shit roku:
Body Count – Carnivore

Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Videoklip roku:
Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Film roku:
1. Possessor
2. Druk
3. The Devil All the Time

Potěšení roku:
Kvelertak – Splid

Zklamání roku:
Sodom – Genesis XIX

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.

2. Oily Boys – Cro Memory Grin

Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.

3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.

4. Shezmu – À travers les lambeaux

Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.

5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.

CZ/SVK deska roku:

1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž

Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.

2. Malokarpatan – Krupinské ohne

„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.

Malokarpatan

3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.

Neřadový počin roku:

1. The Annihilated – Demo

The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.

Artwork roku:

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:

Neptunian Maximalism

Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.

Archeologický objev roku:

Leeway – Desperate Measures (1991)

S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.

Neptunian Maximalism

Shit roku:

Body Count – Carnivore

Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.

Koncert roku:

1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020

Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.

Cult of Fire, Malokarpatan

2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.

Videoklip roku:

Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.

Film roku:

1. Possessor

Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…

2. Druk

Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.

Possessor (2020)

3. The Devil All the Time

Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.

Potěšení roku:

Kvelertak – Splid

Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.

Oily Boys

Zklamání roku:

Sodom – Genesis XIX

Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.

Zhodnocení roku:

Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.

Black Curse


Redakční eintopf – speciál 2020: H.

H.

H.:

Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer

CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Artwork roku:
Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:
Entheogen a jeho projekty

Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:
Jaye Jayle – Prisyn

Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik

Film roku:
1. Possessor
2. Tenet
3. The Invisible Man

Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek

Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů

Top5 2020:

1. Thy Catafalque – Naiv

Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.

2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.

3. Plague Organ – Orphan

Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.

4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu HeolstoraMystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.

5. DomJord – Sporer

V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.

CZ/SVK deska roku:

1. Vyšehrad – I.

Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.

2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer

Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.

Lamia Vox

3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.

Neřadový počin roku:

1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.

Zalmoxis

3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.

Artwork roku:

Neptunian Maximalism – Éons

„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.

Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:

Entheogen a jeho projekty (A Binding Spirit, Fortress of the Olden Days, Zalmoxis)

Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.

Archeologický objev roku:

The Masque of the Red Death (1964)

Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.

The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:

Jaye Jayle – Prisyn

Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.

Videoklip roku:

Grausame Töchter – Klinik

Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.

Film roku:

1. Possessor

Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.

2. Tenet

Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.

Possessor (2020)

3. The Invisible Man

Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.

Potěšení roku:

mimořádný nášup skvělých desek

Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.

Plague Organ

Zklamání roku:

mimořádně málo skvělých filmů

U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.

Zhodnocení roku:

V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.

Thy Catafalque


Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy-tułacze-zbiegi - Berliner Vulkan

Země: Polsko
Žánr: electronica
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. I (Nieporozumienie)
02. II
03. III
04. IV
05. V

Hrací doba: 18:52

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Z loňského alba Wędrowcy~tułacze~zbiegi s názvem „Marynistyka suchego lądu“ jsem si dost ukrutně nacákal do trenclí. Nemá moc smysl to jakkoliv okecávat nebo o tom polemizovat. Jednoduše šlo o fantastickou desku, jež i s odstupem dělá husí kůži a udivuje servírováním jednoho odzbrojujícího nápadu za druhým. „Marynistyka suchego lądu“ jsem v našem tradičním žebříčku vyhlásil nejlepším albem roku 2019 a ani teď bych na téhle volbě nic neměnil, protože Wędrowcy~tułacze~zbiegi si to rozhodně zaslouží.

Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem v místních recenzích hovořil o tom, jak mám v oblibě jihopolskou scénu, k níž Wędrowcy~tułacze~zbiegi také náleží. Za projektem stojí SarsFuria a Massemord. Paradoxně jsem ale právě Wędrowcy~tułacze~zbiegi dříve nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si tahle muzika zasloužila. O to víc jsem se pak do skupiny zamiloval a každou doposud vydanou nahrávku považuji za excelentní. Letošní EP „Berliner Vulkan“ na tom nic nemění, přestože se v diskografii Wędrowcy~tułacze~zbiegi jedná o ojedinělý počin.

Asi se dá bezpečně říct, že Wędrowcy~tułacze~zbiegi vždycky hráli nějaký zhruba avantgardní nebo experimentální rock s metalovými hranami. Jasně, míchají se do toho i elementy dalších žánrů a bla bla bla, tím se nyní asi nemusíme zdržovat, ale základní linie je snad jasná – i když stejně jasně nelze přehlížet, že mantinely Wędrowcy~tułacze~zbiegi byly vždy dost široké a skladatelská vytříbenost ani chuť dělat si věci po svém kapele nikdy nescházely.

Důvod, proč o tom hovořím, je nasnadě – „Berliner Vulkan“ se nastavenému pojetí vymyká a frčí si na striktně elektronické vlně. Nejedná se o žádnou harsh rychtu, Wędrowcy~tułacze~zbiegi se věnují spíše poklidnějšímu, hravějšímu a uvolněnějšímu odvětví. Kdybych měl střelit nějaká jména pro srovnání, tak „Berliner Vulkan“ svým pojetím a nakonec i kreativitou připomene třeba Neolunar, projekt Tamáse KátaieThy Catafalque. Od věci určitě nebude ani srovnání třeba se slovenskými Kurkus.

„Berliner Vulkan“ možná změnilo žánr a výrazové prostředky, přesto v tvorbě Wędrowcy~tułacze~zbiegi nepůsobí jako pěst na oko, ani nečumí jak péro z gauče, a to z jednoduché příčiny. Bez zaváhání se totiž podařilo zachovat to základní a vlastně i nejdůležitější. Starší nahrávky Wędrowcy~tułacze~zbiegi nejsou tak skvělé kvůli žánrovému rozkročení, nýbrž kvůli tomu, s jakou samozřejmostí kapela dokázala sypat bravurně vymyšlené momenty, při jejichž poslechu se člověku rozlije po dušičce učiněné blaho z toho, jak zkurveně dobré to je.

„Berliner Vulkan“ tohle umí taky a právě v tom tkví celý ten vtip. Pokud je muzika skvělá a dokáže chytnou za srdíčko, tak nám přece může být docela volné, jestli zrovna hraje tenhle nebo tamten žánr. Stejně si myslím, že zrovna Wędrowcy~tułacze~zbiegi vždycky lákali spíš otevřenější publikum, takže by s tímhle podle mě neměl nastat žádný problém. Jestli tedy máte uši a rádi je občas použijete k poslechu nějaké kvalitní muziky, určitě byste měli „Berliner Vulkan“ věnovat svou pozornost, pokud jste to ještě neudělali.


Wędrowcy~tułacze~zbiegi: nové EP

Polští Wędrowcy~tułacze~zbiegi mají připravené nové minialbum „Berliner Vulkan“. Fanoušci hudební avantgardy by si měli počíhat na 26. červen, kdy u Devoted Art Propaganda vyjde 12” LP. Obal a epický tracklist následuje níže.

U Devoted Art Propaganda také čerstvě vyšla CD edice loňské desky „Marynistyka suchego lądu“.

1. I 2. II 3. III 4. IV 5. V

Wedrowcy-tulacze-zbiegi - Berliner Vulkan


Redakční eintopf – speciál 2019: H.

H.

H.:

Top5 2019:
1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu
2. Óreiða – Óreiða
3. Затемно – В петле
4. Funereal Presence – Achatius
5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur
2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders
3. V/A – Вароша

Artwork roku:
Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Objev roku:
Gruzja

Shit roku:
Black Christmas

Koncert roku:
1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019
2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019
3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Videoklip roku:
Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Film roku:
1. Der goldene Handschuh
2. The Lighthouse
3. Bliss

Potěšení roku:
zmenšující se pořadník

Zklamání roku:
já a moje lenost

Top5 2019:

1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Od začátku jsem tušil, že „Marynistyka suchego lądu“ do první pětky zamíří a že to bude spíš výš než níž. S odstupem jsem si ale uvědomil, že druhá dlouhohrající deska Wędrowcy~tułacze~zbiegi si zaslouží tu čest být na nejvyšší příčce. Rok 2019 mi zas tolik odzbrojujících zážitků nenabídl, ale zrovna „Marynistyka suchego lądu“ k těm několika málo magickým p(r)ožitkům rozhodně patří. Už v recenzi jsem se nechal slyšet, že tohle album je skvost, což bezezbytku stále platí.

2. Óreiða – Óreiða

Může se zdát, že Óreiða je dalším z mnoha v posledních letech tolik ceněných a také populárních islandských black metalů, ale přístup tohoto projektu je docela o něčem jiném. Zdánlivě se jedná o více všední záležitost, ale mě osobně tohle zasáhlo násobně víc než nahrávky proslulejších krajanů. „Óreiða“ je syrové, monotónní, mlhavé, chladné a také mimořádně působivé strhující. Hudba přesně podle mého gusta.

3. Затемно – В петле

Nepříliš nápadná záležitost, jejíž vysoké kvality jsem sám zpočátku plně nedocenil. Čas nicméně pomohl. „В петле“ v průběhu dalších měsíců krásně uzrálo a vystoupalo u mě hodně vysoko. I přes počáteční nenápadnost se jedná o album, které je chytré, atmosférické a vysoce podmanivé. Přesně ten druh nahrávky, která by si zasloužila pozornost všech, ale věnuje se jí jen málokdo. Snad takto vysoké umístění v mém žebříčku donutí k průzkumu alespoň někoho z těch, kdo se s tímhle v době vydání minuli.

4. Funereal Presence – Achatius

Přestože „Achatius“ vyšlo prakticky zkraje roku, okamžitě jsem věděl, že bude nakonec hrát o nejvyšší příčky; už dlouho jsem o něm smýšlel jako o albu, které si místo v první pětce zaslouží. A co vám budu povídat: pořád jsem si to nerozmyslel. Vedlejšák bubeníka z Negative Plane prostě vraždí, vzývá u toho ducha oldschool metalu o sto šest, a přitom se nejedná o pitomý revival starých klasik, nýbrž svébytnou a charismatickou desku, která je „pouze“ věrna estetice svého žánru.

5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

„The Synarchy of Molten Bones“ bylo ok, ale na prdel mě neposadilo. „The Furnaces of Palingenesia“ ovšem vrací Deathspell Omega zpátky na trůn avantgardního black metalu. Už jsem skoro ani nevěřil, že by mě nějaký počin francouzských satanů dokázal takhle rozjebat, ale ono to tam pořád je. Deathspell Omega opět potvrdili svoji výjimečnost a zároveň mi připravili jeden z nejvýraznějších posluchačských zážitků roku.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Tady není vůbec co řešit. „Společenství“ je suverénně nejlepší česká metalová deska za rok 2019 a s určitostí i jednou z nejvýraznějších za spoustu předešlých let. Kdo tvrdí, že to tak není, tak ví píču, anebo prvotinu Černého kovu neslyšel. Black metal v té nejryzejší podobě, ale s o to větším účinkem. Kult!

Černý kov

Neřadový počin roku:

1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Beru, že zařazení tohoto počinu do neřadovek někdo může brát trochu jako ojeb, ale formálně je to prostě kolaborace, nikoliv klasický full-length. Ale koho to sere. Důležité je, že „Kosmískur hryllingur“ nabízí fest vychytanou půlhodinu náročného, avantgardněji laděného black metalu. Super záležitost, již byste si určitě měli dostudovat, pokud vám proklouzla mezi prsty.

2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Urfaust patří k pravidelným účastníkům mých ročních eintopfů. V roce 2018 jsem je sem sice nevměstnal, přestože si na konto připsali řadovku „The Constellatory Practice“, ale za rok 2019 si tu zmínku zaslouží. „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ plnými hrstmi rozhazuje to, kvůli čemu jsem si tuhle kapelu oblíbil – hypnotický black metal s omamnou atmosférou a nezaměnitelným rukopisem. Příspěvek Lugubrum je k tomu příjemným bonusem, ale Urfaust jednoznačně vládnou!

Wormlust / Skáphe - Kosmískur hryllingur

3. V/A – Вароша

Na projekty a nahrávky okolo ruského labelu UIS jsem zde už několikrát pěl chválu. Ani poslední kompilace „Вароша“, jejíž tématická náplň se točí okolo kyperského konfliktu, nezklamala a opět potvrzuje, že fanoušci experimentálních žánrů by tomuhle nepochybně měli věnovat pozornost.

Artwork roku:

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

„The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ je sama o sobě výborná nahrávka. Některé momenty jsou tu naprosto dokonalé a bez problémů se vyrovnají i tomu, co jsem dal do první pětky. Počin nicméně trpí na nevyrovnanost, přestože zpětně o něm smýšlím výrazně lépe, než asi vyznělo z dobové recenze. O impozantnosti obalu však není sporu a už jen on sám si nahlas řekl o koupi vinylu.

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Objev roku:

Gruzja

Trochu zvláštní kategorie. Technicky vzato by měla patřit kapelám, které se umístily v královské pětce s první řadovkou (tentokrát Óreiða a Затемно), já ji však pravidelně používám pro vypíchnutí další formace, jež v daném roce vydala skvělý debut, ale do top 5 se nevešla. Těch zajímavých jmen se objevilo víc, ale nějak cítím, že bych to měl hodit polským dobytkům Gruzja. Ti v roce 2019 stihli hned dvě desky „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. I ta první je dost cool, ale až ta druhá mě fakt strhla. Pro fans polského divno-blacku povinnost.

Shit roku:

Black Christmas

Tentokrát tuhle kategorii nevyužiju pro muziku, nýbrž pro film, protože máloco mě loni nasralo takovým způsobem jako (už druhý) remake kultovního „Black Christmas“. Stará hororová klasika, která se výrazně podepsala na vývoji slasherového subžánru, tu byla zprzněna do retardované feministické agitky. Všichni bílí chlapi jsou totální svině a jediný chlap, co přežije, je aspoň černoch. Women power propagace teče z každého záběru, na agitku se tu kladl větší důraz než na filmovou kvalitu a navrch to dorazí menstruační kalíšek. S tímhle jděte… no, kam jinam než do piči.

Gruzja

Koncert roku:

1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019

Dozvuk toho nejlepší za rok 2018 prostřednictvím živé prezentace desky „No Trail and Other Unholy Paths“. Jaye Jayle na Sedmičce předvedli procítěný, soustředěný, a přitom bezprostřední výkon a také jeden z mála loňských koncertů, které jsem si skutečně užil.

2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019

Z Austrálie přijela banda neandrtálců a zajebala jeden z nejkrutějších deathmetalových koncertů, co jsem kdy viděl. Barbarské a zvířecí, jak má extrémní metal kurva být.

3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Sugestivní meditace. Kdo někdy Phurpu viděl, ví. Kdo nikdy Phurpu neviděl, tomu to nemá cenu popisovat.

Videoklip roku:

Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Tradičně sem nedávám klip, který by mě vizuálně zas tak zásadně zaujal. Na videoklipy totiž prakticky nekoukám a žádný mě nezasáhl natolik, abych si na něj teď vzpomněl. Radši volím ten, který jsem z nějakého důvodu přehrával nejvíce. „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ jsem jeden čas při čekání na vydání „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ točil jak blázen, takže tyto parametry rozhodně splňuje. Ale musím uznat, že zrovna videa Ordo rosarius equilibrio obecně svou atmosféru mají a hudbu doplňují docela důstojně, „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ nevyjímaje.

Film roku:

1. Der goldene Handschuh

Tady nemám moc co řešit, protože „Der goldene Handschuh“ nabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl. Syrová a špinavá rekonstrukce činů sériového vraha Fritze Honky, který pod bičem démona alkoholu píchal staré hnusné tlusté báby, pak je vraždil, porcoval a kusy těl schovával u sebe v bytě. Vše podáno bez příkras a explicitně. Herecký výkon Jonase Dasslera v hlavní roli snese nejpřísnější parametry.

Der goldene Handschuh

2. The Lighthouse

Artový atmosférický zážitek v černobílých barvách a čtvercovém formátu. Rozhodně víc drama než horor, ale bezesporu velký film, jenž si do budoucna právem vybuduje status kultu. A Willem Dafoe je ďábel.

3. Bliss

Zprvu se mi „Bliss“ nezdálo zas tak zásadní, ale v paměti mi snímek rozhodně uvízl a mnohé výjevy z něj se mi v myšlenkách často vrací. Moderní „artová“ upířina natočená ohromně nafetovaným způsobem (furt tam něco zběsile bliká), což vlastně docela koresponduje s obsahem, protože se tu takřka pořád fetuje, šuká a nadává. Všechno vyvrcholí mimořádně vytripovanou působivou scénou, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších věcí, co jsem loni ve filmu viděl.

Potěšení roku:

zmenšující se pořadník

Byly doby, kdy bylo v našem nechvalně neproslulém pořadníku na alba napsáno nějakých 130 alb, z nichž víc jak 100 na mě. A ty doby nebyly zas až tak dávno. A trvaly dlouho. Teď se ta strašidelná čísla konečně začala trochu krátit a počty nahrávek ve frontě usměrňovat do snesitelných mezí. Vyhráno ještě není, ale třeba se jednou dočkáme toho, že nebudu začínat s poslechem na recenzi půlroku po vydání placky. Ale radši nic neslibuju!

Oreida

Zklamání roku:

já a moje lenost

Furt jsem líné prase. Měl bych odpovídat rychleji na emaily. Mohl bych psát víc a měl bych psát víc. V roce 2019 jsem flákal hlavně psaní bijáků a filmový koutek byl z velké části živ z toho, co jsem napsal už v roce 2018. Měl bych pečlivěji připravovat články k vydání, ne tu editaci bastlit na poslední chvíli ráno v práci, když čekám na zkompilování projektu nebo dojetí unit testů. Zkusím se polepšit! A protože se nehodí říkat, že se mi to nejspíš nepovede (a kurva!), tak naivně řeknu, že se to snad konečně povede. (Ale neberte to jako novoroční předsevzetí, taková buzna nejsem.)

Zhodnocení roku:

Tenhle závěrečný vejblitek jsem kdysi vymyslel já sám a s každým dalším rokem toho lituju víc a víc, poněvadž nevím, co bych sem měl nakydat. Asi by se hodily takové ty obligátní pindy o tom, jak doufám, že právě začínající rok přinese hromadu skvělých zážitků, ale nikdy jsem nebyl fanda klišé. A taky bych trochu kecal, protože v nic moc zásadního v 2020 nedoufám. Očekávám spíš standardní rok. Dál hodlám poslouchat hnusnou hudbu, čumět na trashové bijáky, do bezvědomí farmit v Diablu, bezúčelně zabíjet hodiny času, souložit, nechlastat, nefetovat a mluvit sprostě. Zduř vykuř!

Deathspell Omega


Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Wedrowcy-tulacze-zbiegi - Marynistyka suchego ladu

Země: Polsko
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 5.8.2019
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. Starganiec
02. Reta
03. …
04. Sucha góra
05. Czarnożyły
06. Na górze Ciemno
07. Żelazo
08. Nad Revekol
09. Hoburgsgubben 10104

Hrací doba: 39:28

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Už ani nevím kolikrát jsem zde psal o tom, jak zasraně skvělá je celá ta katovická mini-scéna okolo Furia a Massemord. Jsem si jistý, že to bylo mockrát – dost na to, aby se mi to už nechtělo počítat. Ono to totiž u zmiňovaných dvou kapel jen začíná. Vedle nich mají jednotliví členové hromadu dalších výborných vedlejšáků a bočních kapel, namátkou třeba Morowe, Odraza, Cssaba, Biesy, Gruzja, je tu napojení i na Totenmesse nebo Thaw. Hromada jmen, která hledačům kvalitního, svojsky pojatého black metalu jistě nebudou neznámá.

Jedním z takových dalších projektů je i Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, jehož žádnou nahrávku jsme zde doposud nerecenzovali. Což byla škoda už dřív, ale ignorovat tuhle skupinu i nadále po vydání desky jako „Marynistyka suchego lądu“, tak to už by byla kardinální píčovina. Nebudeme chodit okolo horké kaše a vpálím vám to hned zkraje – tohle patří ke žhavým kandidátům na nejvyšší příčky, až se bude hodnotit hudební sklizeň za sezónu 2019.

Když už jsem výše nakousnul personální záležitosti, tak je rovnou i dokončím. Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi má na svědomí Kamil Staszalek neboli Sars, což je dlouholetý baskytarista pro FuriaMassemord. Co do bočních aktivit není tak pilný jako třeba kolegové Nihil, Namtar nebo Stawrogin, svou vlastní kreativitu soustředí výhradně do Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi. Ne, že by to snad bylo špatně. Vždyť první deska „Światu jest wszystko jedno“ (2016) byla výtečná a obě doposud vydaná minialba „Kiedy deszcz zaczął padać na zawsze?“ (2014) a „Korpus Czechosłowacki“ (2017; našince u této nahrávky jistě zaujme název) stejně tak.

Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi jde v progresivním pojetí black metalu tak daleko, až je velmi diskutabilní mluvit ve spojitosti s tímhle projektem o black metalu a možná i metalu obecně. Na nejméně metalových momentech Furia se tady teprve začíná. Rockové srdce v tom nicméně pořád je, o tom žádná. Vedle něj ale i chuť experimentovat, progresivní elektronika a hlavně obrovská porce fantastických nápadů, chytrých motivů a působivých pasáží.

Chvíli jsem přemýšlel, že bych se pokusil napsat i pár vrcholných momentů „Marynistyka suchego lądu“, ale rychle jsem zjistil, že to nezvládnu, protože bych ve finále skončil s vyjmenováváním celého tracklistu. Já vím, že to zní jako klišé, ale tady je to skutečně všechno tak super. Když prostě vypíchnu slovanský šamanismus „Nad Revekol“, tak přece nemůžu vynechat ani „Czarnożyły“, natožpak třeba sugestivní „Reta“ nebo snad „Na górze Ciemno“, která zase ukazuje, že i z jednoho jednoduchého monotónního motivu lze vytřískat sakra dobrý song. Problém ale je, že i ty nezmíněné písně by si tu zmínku zasloužily, jelikož jsou výborné. Byť se samozřejmě vlastně jedná o velice příjemný problém.

„Marynistyka suchego lądu“ je počin, na němž nemá smysl hledat jakékoliv chyby. Hledali byste totiž něco, co tam vůbec není. Klidně mě můžete vypíčovat, až si to pustíte a bude vás to nudit, ale já sám za sebe můžu úplně upřímně říct, že se letos neobjevilo moc nahrávek, jejichž obsah by na mě zapůsobil takovým způsobem jako právě tahle. Skvost.


Wędrowcy~tułacze~zbiegi: nové album

Polský projekt Wędrowcy~tułacze~zbiegi ohlásil vydání nové desky „Marynistyka suchego lądu“. Vinyl bude k mání u Devoted Art Propaganda a dle Bandcampu by to mělo být už od 20. července. Tracklist s obalem následují.

01. Starganiec 02. Reta 03. … 04. Sucha góra 05. Czarnożyły 06. Na górze Ciemno 07. Żelazo 08. Nad Revekol 09. Hoburgsgubben 10104

Wedrowcy-tulacze-zbiegi - Marynistyka suchego ladu