Archiv štítku: werewolf horror

The Wolf of Snow Hollow (2020)

The Wolf of Snow Hollow (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: werewolf horror

Originální název: The Wolf of Snow Hollow

Režie: Jim Cummings
Hrají: Jim Cummings, Riki Lindhome, Robert Forster

Hrací doba: 83 min

(Budou velké spoilery.)

Vlkodlak patří ke klasickým hororovým motivům už odnepaměti, a to i ve filmovém světě. Ne náhodou patří Vlčí muž k pilířům slavné éry Universalovského klasického hororu. Najít však mezi novějšímu počiny nějaký vlkodlačí biják, který by skutečně stál za to, je sakra těžký úkol. O dobrý snímek s vlkodlakem se snaží také letošní počin „The Wolf of Snow Hollow“ a vlastně na to jde z určitého úhlu pohledu docela dobře. Neznamená to však, že by se tím pádem jednalo o dobrý film. „The Wolf of Snow Hollow“ má pár dobrých nápadů, povedených momentů i sympatických řešení, zároveň ale trpí na zásadní problémy, které mu nekompromisně brání v tom, aby se dostal do vyšší třídy.

„The Wolf of Snow Hollow“ se odehrává v prostředí, jež je pro řádění pořádně vlkodlačí potvory jako stvořené. Film začíná záběry krásnými záběry na zasněžené majestátní hory a lesy. Někde mezi nimi se v údolí nachází městečko Snow Hollow. Za mě v pořádku, tohle se vcelku povedlo, kulisy dobré.

Také samotné řádění vlkodlaka je natočeno poměrně zručně. První vražda vypadá ještě trochu komorněji, ale v těch dalších už se chlupáč předvede v celé kráse a vypadá docela fajnově. Mordům by nepochybně slušelo víc krve, ale dá se to. Spíš mi vadilo, že těch smrtí je tam… vlastně strašně málo.

Poměrně pozitivně lze hodnotit také závěrečné rozuzlení, to se mi docela líbilo. I tady ovšem najdeme problém. Pointa do filmu spadne jako by ze vzduchoprázdna, strašně náhodně, zčistajasna. Přesto nebo možná právě proto nezapůsobí tak šokantním dojmem, jak asi měla. Obojí je škoda, protože se jedná o poměrně svěží zakončení vlkodlačího snímku.

Jak tedy vidno, „The Wolf of Snow Hollow“ má svoje nedostatky a určitě by se na něčem dalo zapracovat. Zmiňované problémy nicméně výsledek nepotápí, protože je všechny vysoce převyšuje ještě větší problém. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy viděl, aby celý biják takhle extrémně pohřbívala hlavní postava.

Zástupce šerifa, okolo něhož se to celé točí, je naprosto nesnesitelný, hysterický a afektovaný kretén a s přibývajícími minutami mě sral čím dál tím víc a víc. Hrůza. Postupem času navíc zjistíte, že „The Wolf of Snow Hollow“ je ve skutečnosti právě o něm. Vraždy, vlkodlak a dokonce i vyšetřování se přesunou do role sekundárních zápletek a většinu času sledujeme právě tohohle uřvaného vola, jenž se v každé situaci zachová naprosto nepochopitelně. Jediná potenciálně zajímavá linka v podobě vztahu s umírajícím otcem a zároveň šerifem navíc zůstane nevyužita a vyšumí do ztracena asi tak stejně rychle, jak rychle do filmu na konci spadne už diskutovaná pointa. Naopak příšerné lince o randící náctileté dceři se věnuje víc času, než by si zasloužila.

The Wolf of Snow Hollow (2020)

Odkud tenhle problém plyne, je evidentní. Zástupce šerifa totiž hraje Jim Cummings (jméno jak do porna), jenž se zároveň postaral i o režii a scénář. Z „The Wolf of Snow Hollow“ si Jim udělal vlastní one man show. Titul slibuje vlkodlaka, ale ve skutečnosti je to film o tomhle idiotovi. Z nějakého důvodu se borec rozhodnul, že napíše šíleně otravnou hlavní postavu a sám se jejího ztvárnění ujme zběsilým přehráváním.

„The Wolf of Snow Hollow“ podle mělo potenciál a mohlo se jednat o výbornou žánrovku. Námět by se však musel soustředit na to, co mělo být zajímavé, a vybodnout se na to, co ve vlkodlačím filmu beztak nikoho nezajímá. Mělo se přitlačit na pilu v hororové složce a větší důraz na vyšetřování by to také sneslo. Především měl ale slibnou látku dostat do pařátů někdo, kdo nemá potřebu se takhle předvádět, a když už, tak neměl dostat volnou ruku, což Jim Cummings evidentně dostal. Kdyby se toho ujal nějaký úchyl, dopadlo by „The Wolf of Snow Hollow“ podle mě mnohem lépe, a to by se ani nemusel opouštět nastavený tón, kde nechybí prostor i pro nějaký ten humor. Takhle se ale bohužel jedná o promarněnou příležitost. A to svým způsobem zamrzí víc než regulérní sračka.

The Wolf of Snow Hollow (2020)


Dog Soldiers (2002)

Dog Soldiers (2002)

Země: Velká Británie / Lucembursko / USA
Rok vydání: 2002
Žánr: action / werewolf horror

Originální název: Dog Soldiers
Český název: Psí vojáci

Režie: Neil Marshall
Hrají: Sean Pertwee, Kevin McKidd, Emma Cleasby, Liam Cunningham

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Vzpomínám si, že když jsem byl na základce, o „Dog Soldiers“ kolovaly doslova legendy. Že je to ultra drsná podívaná, kde běhají hustí vlkodlaci, trhají lidi na kusy a týpkovi tam vypadnou střeva. Kdo měl to neskonalé štěstí, že se mu tuhle perlu podařilo navzdory zákazu rodičů zhlédnout, ten byl za největšího husťáka na celé chodbě a všem ostatním vyprávěl, jak to bylo zkurveně kruté a jak se u toho vůbec nebál. Ale v noci si určitě pochcával peřiny ještě měsíc. Akorát s tím už se samozřejmě nikomu nechlubil.

Já osobně jsem k těm několika málo vyvoleným nepatřil a na první zhlédnutí „Dog Soldiers“ jsem si musel počkat ještě pár let, když jsem byl na střední škole a moje máma už se tak trochu smířila s tím, že čumím na horory, kde lidem vypadávají střeva. Ale možná dobře, alespoň jsem si nemusel pochcávat peřiny. „Dog Soldiers“ se mi napoprvé každopádně dost líbilo a po následující roky jsem si to pamatoval jako mocně zábavný akčně hororový výplach. Dost často se sice stává, že film, jejž si člověk nostalgicky pamatuje jako povedený, jej při zhlédnutí po letech spíš zklame. Tohle ovšem naštěstí není případ „Dog Soldiers“. Nedávno jsem si jej kvůli tomuhle psaní připomněl a můžu směle prohlásit, že to pořád byla prdel.

Jistě, není nutné z „Dog Soldiers“ dělat nějaké velké umění, protože ničím takovým tenhle biják není a hlavně ani nemá ambice být. „Dog Soldiers“ je béčko jak noha a zároveň je to film, jenž se za svou béčkovost vůbec nestydí, a dokonce z ní dělá i jednu ze svých největších předností. Filmy Neila Marshalla se ostatně vždy vyznačovaly nepříliš velkou myšlenkovou hloubkou, zato jim ale nechyběla velká stylovost a pořádné koule. Stejně tak umí svoje počiny natáčet tak, aby vypadaly mnohem lépe, než na kolik skutečně přišly. Už na jeho vlkodlačím debutu lze tohle všechno vidět dost jasně, ačkoliv u „Dog Soldiers“ ten nepříliš vysoký rozpočet trochu poznat jde. Ale nakonec i vzhledem k tématu a ladění nijak nevadí, že se většina snímku odehrává ve tmě.

S příběhem se nemá cenu úplně zdržovat, protože, ruku na srdce, ten hraje u filmů jako „Dog Soldiers“ druhořadou roli, a kdoví jestli ne ještě menší. Můžeme to shrnout asi tak, že ve skotské vysočině máme vojenskou jednotku na cvičení, ale to cvičení bude o dost ostřejší, než si asi představovali, a to včetně borce, co si furt stěžuje, že mu zrovna utíká důležitý fotbalový zápas. V místních lesích se totiž prohání banda vlkodlaků, takže je jasné, že o rušnou noc bude postaráno.

„Dog Soldiers“ do toho nebuší do plných hned od začátku, nějakou dobu se buduje očekávání a chvíli to trvá, než naše jednotka narazí na prvního agresivního chlupáče. Ale ani tahle část filmu není nudná a dobře připraví půdu pro to hlavní. Jakmile nastoupí vlkodlaci na scénu, tak už se to řeže hlava nehlava až do úplného konce a moc času na odpočinek není. Ačkoliv se prakticky všechno odehrává v jednom baráku a okolních lesích, tempo je celou dobu vysoké a pro nudu vesměs není prostor. Samá přestřelka, každou chvíli někdo zařve anebo mu, jak už padlo výše, alespoň vypadají vnitřnosti z pupku, aby si je posléze posbíral, kolega mu ránu zalepil lepidlem a hobluje se dál.

Dog Soldiers (2002)

Už jen z téhle momentky je asi jasné, že byste u „Dog Soldiers“ neměli nějak zaníceně přemýšlet. Pokud ale toužíte po zběsilém akčním hororu s povedenou atmosférou skotských hlubokých lesů (i když se natáčelo v Lucembursku, haha) a dobře udělanými maskami vlkodlaků (žádný CGI shit), ještě rozhodně na správné adrese.

„Dog Soldiers“ samozřejmě není žádný skutečný majstrštyk, ale má svoje kouzlo a dovolím si tvrdit, že se nejedná o náhodu, že si tenhle biják dodnes mnozí z nás pamatují a že má stále fanoušky, kteří touží po pokračování. O něm se poměrně dlouhou dobu mluvilo a probíhaly přípravy, mělo se jmenovat „Dog Soldiers: Fresh Meat“. Také se v průběhu let objevily zvěsti o možném prequelu anebo dotáhnutí „Dog Soldiers“ rovnou na trilogii. Dokonce padlo i několik dat možného vydání sequelu. Projekt byl nicméně pokaždé odložen, až postupně zdechnul úplně. Což mi přijde škoda, protože další nášup téhle vlčí krasojízdy bych si já osobně klidně nechal líbit. Vypadá to ovšem, že toho už se nikdy nedočkáme.

Dog Soldiers (2002)


Wildling (2018)

Wildling (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / werewolf horror

Originální název: Wildling

Režie: Friedrich Böhm
Hrají: Bel Powley, Brad Dourif, Liv Tyler, Collin Kelly-Sordelet

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Do sledování „Wildling“ jsem se pouštěl s naivní představou, že půjde o horor. Hned na začátek vás musím prudce zarazit – pokud byste byť i jen pomysleli na to, že byste se na tenhle film podívali s podobnou motivací jako já, nedělejte to. Za žádnou cenu. Jinak by totiž došlo k nevyhnutelnému důsledku, že byste nadávali na to, jak jste zbytečně ztratili hodinu a půl života u strašné kokotiny, která vůbec není hororem. Vlastně víte co? Radši na to nekoukejte vůbec, i kdybyste nehodlali očekávat horor, poněvadž „Wildling“ tak trochu kokotina je.

Nejprve trochu té dějové omáčky. Film začíná v uzavřené místnosti na půdě, kde je nonstop uzamčená malá holčička. Její fotřík v podání tradičně slizkého (to berte jako pochvalu) Brada Dourifa ji nepouští ven a zdůvodňuje to tím, že je posledním dítětem široko daleko, protože všechny ostatní sežrala hnusná obluda „wildling“, přičemž on ji chrání. A protože je takzvaně nemocná, den co den jí píchá nějakou medicínu.

I přes tenhle náběh se ale nejedná o horor ve Fritzlově stylu. Když Anně, jak se dívka jmenuje, začne přitěžovat, táta se pokusí si vystřelit mozek z hlavy (což se mu nepovede). Přivolaná policie najde zanedbanou holčičku, a protože nelze dohledat žádné příbuzné, ujme se jí dočasně místní šerifka, již hraje Liv Tyler (pod filmem podepsaná i jako producentka) a jejíž náctiletý bratr se do nového hosta naprosto nečekaně zamiluje. Anna si pomalu začíná zvykat na normální život, s nímž se doposud nesetkala, ale brzy se ukáže, že pod zámkem nebyla držena jen tak náhodou.

„Wildling“ se v zásadě točí okolo toho, jak se člověk (berte s rezervou) sžívá s tím, že vlastně není člověk, nýbrž monstrum. Snímek tak ale činí strašně naivně a hloupě. Tím vám neprozrazuji nic zásadního z děje, jelikož skutečnost, že se z hlavní hrdinky vyklube onen netvor, dokázala úplně na frajera odhalit už ukázka. Což je prostě k smíchu. A i kdybyste trailer neviděli, tak tohle odhalení je tak neskutečně do očí bijící už od samotného začátku, že to snad nemůže překvapit ani toho nejhloupějšího lofase, který u bijáků už ze zásady odmítá používat mozek.

Problém „Wildling“ tkví především v tom, že téma, které by se teoreticky dalo zpracovat dobře (ačkoliv ne prvně), pojímá z dost špatné strany. Vysloveně anti-hororově i anti-dramaticky. Spíš z toho zbyl nezáživný a nudný vejblitek pro náctileté ve stylu „Twilight“. Tedy ne, že bych snad někdy pověstné „Stmívání“ viděl, ale vždycky jsem si ho představoval nějak takhle – jako kýč pro děcka. Což mi na „Wildling“ zatraceně sedí.

Wildling (2018)

Pocit blbého filmu pak s jistotou dodělávají slabé triky, (předpokládám, že) nechtěně vtipná maska po proměně holky na vlkodlakyni (nebo co to je) a několik dost debilních momentů. Mezi nimiž snad ani nevévodí trapné finále v jeskyni, nýbrž scéna, kdy bráchovi šerifky naběhne přirození v momentě, kdy zjistí, že Anička má drápy jak čokl a chlupatá záda, aby jí hned vzápětí pustil do rodidel zárodky malého vlčete. Nasmál jsem se u toho dost. Což může být fajn u nějakého explotačního trashe, ale ne u snímku, který se zcela evidentně snaží tvářit jako něco hlubšího a chytřejšího.

Pokud bych měl vyloženě najít nějaké klady, pak mě napadá snad jedině kamera, která občas dokázala nabídnout pár hezkých obrázků. Především tehdy, když nezabírala žádné postavy a jen tak se prolétla po přírodě. To je ale samozřejmě dost málo na to, aby to „Wildling“ zachránilo od sterilní nudy pro kvazi-intelektuály, kteří jsou navzdory svému přesvědčení dost nenároční a nemají koule na pořádný hororový výplach plný střev, krve a usekaných končetin. Ne, raději „Braindead“

Wildling (2018)