 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 45:08 K recenzi poskytl:
|
Vždycky se mi líbí, když název kapely a alba znamená něco zajímavého a když se za těmi slovy ukrývá nějaký hlubší význam, ne aby šlo jenom o metalově znějící změť písmen. Němečtí Werian tohle na svém debutovém dlouhohrajícím albu „Animist“ nepochybně splňují.
Slovo „werian“ vystihuje přeměnu člověka na vlkodlaka, ale nikoliv v tom standardním smyslu, jak si můžete představit dle beletrické literatury a filmů, nýbrž pomocí šamanských rituálů, oblékání vlčích kůží a, samozřejmě, užívání přírodních drog. Animismus je pak víra, že všechny věci, místa i bytosti mají duši, a přestože o definici tohoto pojmu se postaral anglický antropolog Sir Edward Burnett Tylor až v devatenáctém století, považuje se animismus za jeden z nejstarších náboženských konceptů.
Někde tady by už Werian mohli mít posluchačovu pozornost. Z letmého objasnění pojmů lze vidět, že Němci nechtějí hrát tupou muziku a nejsou líní u celého procesu okolo chodu kapely trochu přemýšlet. A to je prakticky vždycky slibné východisko. Tak se pojďme podívat, jestli „Animist“ skutečně stojí za to.
Tři skladby při 45minutové hrací době slibují výpravnější poslech, což mně osobně docela vyhovuje, protože delší kompozice mám obecně vzato radši než tříminutové štěky. Má to ale háček. Čím delší ta která píseň je, tím větší musí mít interpret schopnosti, aby bohatší stopáž dokázal naplnit smysluplně a aby posluchač po většinu hrací doby jen nezíval nudou. Werian se tohoto úkolu zhostili podle všeho svědomitě a tuhle poučku si uvědomují, přesto jej dokázali dotáhnout do konce jen tak napůl.
„Animist“ určitě není nuda v tom smyslu, že by mě to snad sralo poslouchat. Ona třičtvrtěhodinka ve společnosti Werian se dá přetrpět bez nějakých větších obtíží. Což je dejme tomu první krok. Nemůžu ovšem zbavit dojmu, že jsou všechny tři písně zbytečně natahované a neobsahují zas tolik nápadů, aby z nich měl člověk požitek po celou dobu jejich trvání. V průměru čtvrthodina na song přece jenom není málo a Werian takový čas nedokázali naplnit bez berličky v podobě planých a obyčejných pasáží. I ty se v jejich podání sice stále dají v pohodě poslouchat, aniž by to člověka uráželo, ale bohužel se mi zdá, že jich je na „Animist“ víc než těch skutečně nosných a dobrých nápadů.
Díky tomu nijak zvlášť neúčinkuje atmosféra a chřadne posluchačova pozornost. Kvalita je přespříliš naředěna na to, aby mohli Werian nějak vybočit z davu a zasloužili si větší pozornost. Z provedení „Animist“ mám tak trochu pocit, že Němci se snaží cílit spíš na náročnější publikum, v čemž zároveň tkví i jejich problém, poněvadž náročnější publikum mívá vysoké nároky a nedostatky odpouští dost neochotně.
Netvrdím, že to celé stojí za vyližpiču. Dovolím si tvrdit, že Werian mají nějaký talent a mají i něco nahráno, což na výsledku cítit je. Není to žádná politováníhodná sračka, ale solidně udělané album, a přinejmenším třetí skladba „March Through Ruins“ má i zajímavé chvíle. Řekl bych ale, že ambice „Animist“ byly vyšší než být jenom „proč ne“ albem na pár poslechů. Myšlenka i směr jsou v zásadě dobré, ale k postupu do vyšší ligy ještě poměrně dost schází.