Země: Francie Žánr: sludge / post-metal Datum vydání: 19.9.2015 Label: Sunruin Records Tracklist: Disc 1: 01. I Descend into the Deep 02. Dead Eyes 03. Strangers 04. Vanishing Point 05. Now Wakes the Sea 06. The Drift 07. Pilgrimage Disc 2: 01. Shelter 02. Absence of Doubt 03. Shape Shifter 04. A Night of Dark Trees 05. The Skeptic and His Shadows 06. Sound of Salvation 07. Return Trip Hrací doba: 82:29 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Phenix Promotion

Wheelfall je francouzská skupina, jejíž vznik se datuje do roku 2009. Tehdy se tahle parta začala prezentovat prašným stoner metalem, přičemž přesně v tomto duchu se nesla jejich debutová nahrávka „Interzone“, jež vyšla v listopadu 2012. Letos se Wheelfall opět přihlásili o slovo se svou druhou desku, která se ovšem nese v docela odlišeném duchu oproti svému předchůdci…

Na letošní novince „Glasrew Point“ znějí Wheelfall s nadsázkou řečeno jako docela jiná kapela. Sice jim je stále vlastní hutnost, zatěžkanost a jakási nečistota, ale neočekávejte vyprahlý stoner metal. Wheelfall model 2015 se totiž vrhli na pole poměrně netradičně pojatého sludge metalu, v němž nechybí ani sem tam nějaký vliv post-metalu. Mnohde se ještě hovoří i o industriálu, jenž se na „Glasrew Point“ v malé míře jistě objevuje, nicméně dle mého názoru to je pouze jemný poprašek, takové s mírou dávkované koření navrch, a rozhodně tam toho není tolik, aby bylo nutno to rvát do samotné škatulky, když se bavíme o tom, co Wheelfall na svém nejnovějším počinu produkují za muziku.

Vedle toho je ovšem nutné říct ještě jednu další věc, když se bavíme o nové desce – „Glasrew Point“ je totiž hned na první pohled velmi ambiciózním počinem. Francouzi přicházejí rovnou s dvojalbem, což je obecně nelehká disciplína, protože hrací doba v takových případech bývá značná, a člověk tím pádem musí mít skutečně hlubokou studnici nápadů, aby takovou stopáž (v tomto případě přes 80 minut) dokázal smysluplně naplnit. O tom, zdali to Wheelfall dokázali, se samozřejmě zlehka pobavíme níže. Nicméně, tohle není jediný důvod, proč jsem si dovolil nazvat „Glasrew Point“ ambiciózním počinem. Nahrávku totiž doprovází i stejnojmenný román, jehož autorem Blandine Bruyere a který vznikl na základě příběhu samotného alba. Bohužel, kniha prozatím vyšla pouze ve francouzštině (a navíc v nákladu sta kusů, který je již rozebrán [pozn. – mezi napsáním a zveřejněním recenze už byla vydána reedice]), tudíž nemohu sloužit podrobnostmi.

Radši tedy pojďme na samotnou muziku, která je… inu, rozhodně dobrá. To lze myslím prozradit hned. Musí se totiž nechat, že sludge v tom podání Wheelfall je rozhodně zajímavý, a i když se jedná o teprve druhou desku skupiny (navíc první v tomto stylu), je to složené vyzrále a zkušeně. Právě to pojetí je zajímavé, protože na vcelku klasický hutný sludgový základ se nabaluje další množství poměrně atypických melodií a také různých atmosférických vsuvek. Jindy je zase ono bahenní jádro prostoupeno post-metalovou pasáží, nicméně i v tomhle ohledu si Wheelfall počínají velice zručně. Všechny tyhle hrátky s post-metalem tedy nepůsobí nijak trendově, navíc nepůsobí ani nijak „teple“, jak je v tomhle odvětví bohužel mnohdy zvykem, takže mně osobně to rozhodně smysl dává.

Mimoto Wheelfall dokážou být i relativně rozmanití v rámci daných mantinelů. Jsou zde minimalistické atmosféry, které se proplétají mezi standardnějšími písněmi („I Descend into the Deep“, „Now Wakes the Sea“, „Shelter“, „A Night of Dark Trees“… zejména druhá jmenovaná se hodně povedla), i trochu netradičnější kytarové kusy jako třeba výtečná „Strangers“. Vedle toho Wheelfall dokážou předvést i natlakovanější jízdy typu „Vanishing Point“ (jež mi jen tak mimochodem díky kytarovému kvílení prostě připomíná Sepulturu) či „Sound of Salvation“ a nad tím vším pak ční delší sludgové kolosy jako „The Drift“ nebo „Shape Shifter“. Nenechte se ovšem zmýlit – ta výše proklamovaná neotřelost Wheelfall nevězí pouze v těch (dejme tomu, že by to tak šlo nazvat) mezihrách, jelikož velice zajímavé a mnohdy poměrně zvláštní pasáže se vyskytují i v rámci těch na prvních poslech zdánlivě konvenčnějších písní. A to nejen těch dlouhých, v nichž by člověk nějaké místo pro experimenty docela i očekával, ale i v oněch hybnějších kusech.

Zatím to tedy zní docela lákavě, ale pořád je tu jeden strašák – ona délka. Základní ingredience jsou tedy parádní a navíc z nich Wheelfall dokážou uvařit i chutný pokrm, nicméně je otázka, zdali toho jídla dokázali navařit tolik, aby to utáhlo celých 80+ minut. A tady už naneštěstí musím být trochu skeptičtější a přestat jen chválit. Na „Glasrew Point“ se určitě nachází spousta skvělých momentů, o nichž jsem mluvil, ale jsou tu i takové, o nichž bych se nebál říct, že jsou trochu hluché. Paradoxní je, že většina takových plyne z toho základního žánru Francouzů, tedy sludge.

Nechápejte mě špatně, jde zde i dost povedených čistě sludgových momentů, netvrdím, že jakmile jsou Wheelfall žánrově čistí, tak to automaticky stojí za pendrek. Neplatí to tedy všude, ale prostě tu cítím nezanedbatelné množství pasáží, kdy se kapela pustí do vcelku generického riffování, jež mi moc nevoní. A obzvlášť to zamrzí v kontextu toho, jak nápadití dokážou být Francouzi o kousek dál, nezřídka kdy i v rámci téže písničky. Jako příklad mohu uvést třeba finální song prvního disku, „Pilgrimage“. Zde se povedené houpavé melodie střídají s dost nezáživnými kytarovými výjezdy – a právě o tom mluvím.

Měl-li bych tedy odpovědět na otázku, zdali Wheelfall dokázali obhájit vysokou hrací dobu tím způsobem, že by po celou dobu nabízeli jen skvělý materiál, pak musím říct spíše ne, ačkoliv mě to mrzí, protože v jádru je „Glasrew Point“ vlastně výborné a ten přístup skupiny je mi hodně sympatický. Nicméně, pocitově mi prostě připadá, že kdyby Wheelfall z obou disků vyextrahovali to nejsilnější a udělali z toho jedno normální album o délce 50-60 minut (což také není úplně nejméně, ale tohle už by s tímhle množstvím nápadů myslím dokázali utáhnout bez ztráty kytičky), byla by to fakt šleha. V současné podobě tam však rezervy cítím.

Nicméně, nechci, aby to celé vyznělo negativněji, než to ve skutečnosti je. I přes menší výhrady a jisté rezervy je totiž „Glasrew Point“ stále hodně povedený počin, u něhož kladné dojmy jednoznačně převažují. Možná, že zde je několik ne tak silných pasáží, ale těch dobrých je přece jenom víc. Stále tedy máme co do činění s nadprůměrným a hodně zajímavým albem a také s kapelou, jež zde představuje nemalý potenciál. Tak nějak tuším, že s příští deskou už se Wheelfall žánrově měnit nebudou a budou „jen“ pilovat to, co začali s „Glasrew Point“. A to určitě bude stát za to si pohlídat – mohlo by to totiž být sakra parádní, protože už s aktuální fošnou je k tomu nakročeno velice slibně. A to nejsou kecy, ta kvalita v tom fakt je.