Archiv štítku: Whoredom Rife

Cloven Hoof: nové kazety

Pražský label Cloven Hoof představuje ve spolupráci s Terratur Possessions dvě nové audiokazety. MC reedice se dočkaly bezejmenný debut Misotheist (200 kusů) a album „Nid – Hymner av hat“ od Whoredom Rife (300 kusů).

V dohledné době Cloven Hoof chystají kazetový box s prvními čtyřmi deskami Drudkh a tříkazetový box Windswept.


Brutal Assault 23 (středa)

Brutal Assault 23

Datum: 8.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 777 Babalon, Act of Defiance, Armored Saint, Brujeria, Cannibal Corpse, Gojira, Helmet, Lvmen, Obscure Sphinx, Oraculum, Paradise Lost, Shantidas, Shelter, Steve ‘n’ Seagulls, Tormentor, Toxic Holocaust, Whoredom Rife

Onotius: Brány Josefovské pevnosti se opět otevírají, aby odhalily každoroční bohatou porci extrémní muziky těch nejrůznějších odstínů. Úterní warm-up šel víceméně mimo mne – o těch dvou skladbách Suicidal Tendencies, z nichž jsem usoudil, že tohle nebude můj šálek piva, asi nemá moc smysl se rozepisovat a milerád to ponechám na povolanějším kolegovi. Festival tedy plnohodnotně v mých očích otevírají až středeční post-metaloví Obscure Sphinx, které jsem si za poslední rok neuvěřitelně oblíbil. Velkou zásluhu na tom mělo jejich loňské vystoupení na Žižkovské noci, jež o špetku trumflo i Swans a zaslouženě získalo u mne příčku „koncert roku“. Byla tedy na místě velká očekávání, i když zároveň značná skepse, vzhledem k tomu, že jejich set má začínat v brzkých odpoledních hodinách. Zatímco pro svou speciální ambientní show mají vyhrazenou tmu a Oriental Stage, tady je spoustu světla a podmínky tím pádem o poznání ztíženy.

Onotius: Již při prvních tónech je však jasné, že se s tím kapela popere se ctí. Hutný riff otvíráku „Nothing Left“ se zařízne do lebky s intenzitou pneumatického kladiva a kontrastní atmosférické pasáže kolébají a hypnotizují. Středobodem pozornosti je samozřejmě vše intenzivně prožívající zpěvačka Wielebna, která se sice už nebalí do gázy jako mumie, ale její gesta, jimiž doprovází své výtečně dynamické vokály, zůstávají dominantou dění na pódiu. Vystoupení bych celkově označil za solidní a vyrovnané, ale přeci jen oproti onomu mrazivému loňskému klubovému zážitku, tohle byla „jen“ taková odpolední jednohubka.

Cnuk: Ve středu se dostávám do pevnosti tak akorát, abych stihl Armored Saint. Od těch jsem měl velká očekávání. O to víc rád jsem byl, když se je podařilo naplnit. Koncert bavil hned od začátku, jakby ne, začalo se s „March of the Saint“ a postupně následovala vždy jedna píseň z každého alba, aby se kruh uzavřel opět u prvotiny díky „Can U Deliver“. Síla vokálu Johna Bushe je neskutečná a jsem rád, že jsem ho konečně slyšel živě. Skvělý dojem z vystoupení mě slušně nahlodává k navštívení jejich listopadového koncertu v Praze.

Cnuk: I nadále zůstávám v přední části areálu a jdu kouknout na Shelter. Moc jsem toho o nich nevěděl, ale nakonec se mi dostalo příjemného návratu do devadesátek, což jsem ostatně čekal a chtěl. Spíše melodický hardcore pro mě narušovala jen všudypřítomná mantra Hare Krišna, ale to jak brzo zjišťuji, je hlavním znamením kapely. Jako odpočinková věc hudebně v pohodě. V dobrém rozpoložení si říkám, že kouknu i na Steve ‘n’ Seagulls, od těch se prostě čeká zábava, a taky že byla, ale vydrželo to jen pár songů. Chvíli před koncem jsem se šel konečně porozhlédnout po areálu.

Armored Saint

Onotius: V půl sedmé pokračuji na Metalgate Stage za thrashovými Act of Defiance z Kalifornie. Pokud byste náhodou netušili, o koho se jedná, vězte, že to je ta kapela, již založili Shawn Drover a Chris Broderick, poté co opustili Megadeth. Jedná se o příjemné, i když ne bůhvíjak intenzivní dostaveníčko s onou na jednu stranu progresivnější, ale i melodičtější verzí žánru. Abych pravdu řekl, naživo působili o poznání šablonovitěji než z desky, nicméně i tak to docela příjemně odsýpalo a některé kytarové vyhrávky a především solidní vokální linky Henryho Dereka Bonnera vyloženě potěšily. Celkově, ale chyběl nějaký moment, který by mne donutil litovat, že kapela nepřidala ještě song navíc. Prostě lepší průměr.

Metacyclosynchrotron: Většinu středečního odpoledne jsem spíše trávil znovuobjevováním areálu a rozhovory se známými. Samozřejmě, že jsem v mezičase tu a tam nějaké vystoupení zaznamenal, jako třeba příjemný heavík Armored Saint nebo zvukomalebný ambient Izanasz, ale skutečně první kapelou, které jsem věnoval řádnou pozornost byli slovenští 777 Babalon. Na KAL pódiu stály čtyři poctivě zahalené postavy obsluhující bicí, kytaru, elektroniku a samozřejmě nechyběly vokály, které ovšem nepatřily mozku kapely D. Ten se totiž vystoupení nezúčastnil. Možná proto byl set tak blackmetalový. Dosti mi imponovala výdrž bubeníka, kytarista nebyl skoupý na opravdu ponuré disharmonie, ale improvizaci a ambientním/drone „výplním“ byl dán prostor tak akorát, aby to přeci jen nebyl jen běžný, okultně laděný blackmetalový koncert. O vystoupeních 777 Babalon jsem slyšel a četl hodně, čekal jsem něco úplně jiného, ale nakonec to bylo super.

777 Babalon

Cnuk: Po menší pauze jsem šel na mexicko-americkou sebranku Brujeria. Od nich mě baví především pořádné sypačky, a těch nakonec moc nebylo. I tak to nebylo špatné, jen jsem čekal trochu víc. Alespoň, že bylo vtipné vystupování dvojice zpěváků, kteří většinu proslovů vedli ve španělštině, což občas vytvářelo zajímavé situace nepochopení se s publikem. Nechyběla ani kritika Trumpa, ale s tím nebyli zdaleka jediní. Jinak nemám tušení, jestli v sestavě byli třeba Jeff Walker nebo Shane Embury, ale říkám si, že posledně jmenovaného bych snad poznal i pod maskou.

Onotius: Toxic Holocaust jsou správná syrová black/heavy/thrashová jízda plná jednoduchých úderných riffů podaných v patřičně energickém balení. Žádné hry na sofistikované umění, tohle je autentická živočišnost a poklona primitivním kořenům, z nichž vystoupily extrémní žánry. Zábavné, nicméně velmi krátké vystoupení – oproti původnímu plánu mám dojem, že skončili snad dokonce o půl hodiny dříve. Díky tomu následně nakonec neplánovaně stíhám i opáčko dalšího syrového retra, tentokrát o poznání temnějšího, a to hutných chilských black/death metalistů Oraculum na Oriental Stage, o jejichž dublinském koncertu jsem tu nedávno referoval. Uznávám, že v kulisách nádvoří to má o špetku větší koule než v klubu, nicméně i tak si stojím za tím, že v rámci takto pojatého žánru, tj. ortodoxního black/deathu archivního střihu, lze najít kapely, které toto dovedou zahrát ještě o poznání zajímavěji a zábavněji.

Toxic Holocaust

Metacyclosynchrotron: Situace se dále opakovala, viděl jsem kus Shantidas, projektíku kytaristy z Aluk Todolo, od kterých jsem ale čekal něco co se nekonalo, a tak jsem odešel dál pendlovat po place, až se mi nakonec podařilo shlédnout prakticky celé Toxic Holocaust. Těm jsem dříve křivdil jako dalšímu party-t(h)rashi, ale nakonec mě vystoupení příjemně zaskočilo. Na Metalgate Stage se to ještě za festival párkrát pěkně semlelo, ale tady lidi „rotovali“ ve velkém prakticky non-stop. Kapela až na pár Joelových proslovů žádné prostoje nedělala a prala do lidí song za songem; „Wild Dogs“, „War Is Hell“, „Nuke the Cross“ atd., fanoušci vědí jistě lépe.

Cnuk: Zatímco si ostatní užívali jízdu Toxic Holocaust, já dal přednost Helmet a raději se nechal ničit riffy Page Hamiltona. Už od začátku bylo vidět, že je něco v nepořádku s jeho nástrojem, ale paradoxně bych řekl, že to vystoupení spíš pomohlo, jelikož Hamilton to do svojí kytary řezal o to víc a tenhle nasranej výraz k Helmet patří. Později se nechal slyšet, že měl problémy s popruhem a laděním. No, koncert skončil tím, že třísknul kytarou o zem a šmitec. Odezva publika byla na tento vlastně hlavní čas poněkud vlažnější, taky zde nebylo zrovna natřískáno, ale za mě super. Jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.

Cannibal Corpse

Cnuk: Ihned po Helmet začínají nestoři death metalu – Cannibal Corpse. A hned jsem věděl, kde že to ty lidi jsou. Už jsem je tu viděl podruhé, ale co si budeme… byl to prostě koncert Cannibal Corpse. Mě nikdy extra nebavili ani z desek a na koncertu to není lepší, spíše naopak. Corpsegrinder je sice sympaťák, ale jeho proslovy jsou jak přes kopírák a hluboký hlas je po chvilce oposlouchaný, což jen pomáhá ke slévání jednotlivých písní do sebe. Užil jsem si klasiky jako „A Skull Full of Maggots“, „I Cum Blood“ nebo „Hammer Smashed Face“, to jo, ale na větvi jsem z toho nebyl. Do třetice už je s klidem vynechám.

Onotius: Tuzemští post-hardcoroví Lvmen jsou pro mne jednoznačným vrcholem dne. Promítané artové výjevy na pozadí a především silná atmosférická muzika, která v tvrdých momentech mlátí do xichtu, v jemných náladotvorně chlácholí, to zkrátka zaujme. Momenty psychedelie a momenty inteligentní destrukce se v prostředí Octagonu mísí v jedinečný zážitek. Je skvělé, že i po nepříznivých ranách osudu kapela drží takto výtečnou formu. Někteří tvrdí, že ve starší sestavě byli ještě mohutnější, to nicméně nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neb je vidím prve. U mne tak vládne spokojenost bez výtek. Nejeden moment dá až vzpomenout na velikány z Neurosis. Po vygradovaném závěru tleskám jako magor a skoro si přeji, aby přihodili ještě vál.

Gojira

Onotius: Nastává nepříjemná situace, a to ta, že Gojira se do velké míry překrývá s Whoredom Rife. Po rozvaze přichází kompromis – zprvu zhlédnu půl hodinu francouzských ekologů a posléze se přesunu na norské okultisty. Gojira disponuje lepším zvukem, než když jsem ji viděl před dvěma lety, a tak po vyposlechnutí songů jako „Stranded“ a především „Flying Whales“ přichází spokojenost. Vypuštěné nafukovací velryby v publiku skákají při masivní riffáži o sto šest, jen lidí jsou takové davy, že přesun na Whoredom Rife je ve výsledku úleva. Norové jsou oproti tomu nazvučeni poměrně mizerně – respektive více jak solidní zvuk je z dřevěných sedátek na louce, kdekoliv blíž se ale potýkám s problémy, atmosféra je nicméně mnohem osobnější. Ponuře epické melodie a drtivé bicí „Dommedagskvad“ zkrátka dobré pódiové prezentaci nahrávají.

Metacyclosynchrotron: Viděl jsem Whoredom Rife na Prague Death Mass III a na Funkenfluagu a nikde se to nedalo poslouchat. Tady ovšem měli Norové zvuk velice v pořádku, alespoň z pohodlí konce stanu, kde jsem tušil jen mohutné siluety Nosophorose a frontmana K.R. Kapela nejvíce čerpala ze svého debutu a EP, ale přišlo mi, že dokonce zaznělo i něco zcela nového z alba, jehož vydání se možná dočkáme už letos. Whoredom Rife jsem jinak sledoval celkem laxně, ostatně můj zájem o kapelu výrazně ochladl, ale musím přiznat, že nejen závěrečná „Beyond the Skies of God“ byla dost epická.

Whoredom Rife

Cnuk: Ani já jsem nechyběl na Whoredom Rife. Má letošní první návštěva Metalgate Stage mě opět nepřekvapila svým zvukem, na který si je třeba vždy chvilku zvykat. Chuť po Cannibal Corpse jsem si ale spravil. Působivé vystoupení s dobrou atmosférou hodné kvality jejich debutu. Tímto můj den končí, Tormentor takhle pozdě už nedávám, i tak odcházím spokojený.

Onotius: Vracím se na hlavní pódia pro doomové zklidnění v režii Paradise Lost. Dostává se mi ho v solidním instrumentálním, ale velmi prapodivném vokálním provedení. Je to zvukem, nebo hlasivkami? Zkrátka něco tu neladí. Naživo jejich muzika působí místy trochu schématičtěji, na druhou stranu rouška noci jim dodává na mrazivosti. Dočkáme se průřezového setlistu – vyslechneme od věcí z „Draconian Times“ přes „Symbol of Life“ až po novinku, což rozhodně chválím. Snad jen škoda, že nesáhli i k těm pár úplně nejstarším. Ve výsledku si ale nestěžuji, jen ke skutečně nezapomenutelnému doomu má toto vystoupení ještě daleko. Nevadí, i takový během festivalu ještě přijde, ale o tom až později.

Paradise Lost

Onotius: Závěr obstarává naprostá dřevní klasika v podobě proto-blackových Tormentor, které jsem vždy po hudební stránce považoval za hitovější inkarnaci ducha starých Bathory. Přehledný songwriting plný řízných riffů v kombinaci se satanistickou image místy až evokující šestákové romány dává dohromady skutečně poměrně fungující koktejl. Zábavná show plná hitovek z dávných časů let osmdesátých dovede rychle zabavit, nicméně je třeba počítat s tím, že na tenhle stařičký black je třeba používat spíš ta heavíková kritéria než ta současného blacku. Nicméně to, co mne nakonec nutí opustit set, je převážně únava. Jinak bych se na těchto bubácích v čele s Attilou jistě dosyta vyblbnul.

Metacyclosynchrotron: Asi největší povinnost festivalu, maďarští žánroví nestoři Tormentor, naplnili všechny zkazky o výjimečnosti svých reunion vystoupení, bo tohle byl kurva METAL. Moc jsem nesledoval, jak měli pánové vymyšlené choreo nebo co vlastně bylo rozvěšené na pódiu, protože pokud jsem nemlátil hlavou, tak jsem se mlátil v kotli, byť ten nijak extrémně násilný nebyl. Atilla mezi skladbami příležitostně řádil s hlasem, jak to víceméně známe z koncertů Mayhem, ale tady to nebylo o evokaci liturgického feelingu, jako spíše o „vokální rychtě“, která mi tolik chyběla na zítřejším koncertě Void ov Voices. Tormentor dle očekávání sjeli celé „Anno domini“, myslím, že trochu v jiném pořadí, a nemohu se zbavit pocitu, že zaznělo něco i z „The 7th Day of the Doom“. Kapela působila za vřelé přijetí (byť jsem teda čekal větší šílení) vděčně.

Tormentor


Prague Death Mass III (sobota)

Prague Death Mass III

Datum: 17.9.2016
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Absu, Abysmal Grief, Archgoat, Dark Sonority, Diabolicum, LVTHN, Sheol, Whoredom Rife

Vím, že název Prague Death Mass je inspirován songem Negative Plane, ale už u druhého ročníku jsem si říkal, že bych se za nějaký hnusný death metal na soupisce rozhodně nezlobil. Snad by šlo do zbraně povolat i zvučnější jméno, ale britští Sheol svou roli zvládli opravdu obstojně. S výjimkou jedné nebo dvou nových skladeb se pochopitelně hrálo z vydaného EPka „Sepulchral Ruins Below the Temple“ a splitka s Fōr. Na oněch titulech mi osobně úplně neseděly některé melodické vyhrávky a vokály, ale zde si vše sedlo jak prdel na hrnec. Zvláště vokální projev byl live mimořádně krutý a výrazný. Set Sheol prakticky nabídli vše, co od skutečné death metalové kapely očekávám. Pořádné koule, dobré riffy, solidní dávku agresivity a znatelný opar hnusu, špíny a temna nad tím vším. Myslím, že Britové patřili k těm lepším kapelám festivalu a jistě by si zasloužili i živelnější podporu publika.

S LVTHN laťka mírně poklesla. Belgičané nehráli špatně, jejich black metal měl asi všechno, co by měl mít, ale prostě mě naživo nedokázali oslovit (to samé platí i o studiových počinech). Vystoupení pro mě táhl dojem, že má kapela poctivě odcvičeno ve zkušebně a také s vervou odeřvaný, i když poněkud fádní vokál. Vrcholem setu LVTHN byl tedy závěrečný cover Katharsis„666“. Pánové jej dle očekávání zahráli se ctí a nezbytnou silou a jasně ukázali, že KTHRSS patří k tomu nejlepšímu, co v rámci žánru kdy vzniklo.

Další exkluzivní debutové vystoupení na Prague Death Mass III odehráli Whoredom Rife – kapela se dvěma kmenovými členy (V. Einride – všechny nástroje / naživo bicí a K. R. – vokály), kteří doposud zůstávají pro nezasvěcené neznámými figurami. To možná platí i o live basákovi, jehož jsem neidentifikoval, ale každý již od prvního pohledu věděl, komu konkrétně byly svěřeny koncertní kytarové party. První dva vypuštěné songy „Gitt til Odin“ a „Fyrstens land“ byly pro mnohé dostatečnou motivací ke koupi debutové minialba „The Worship of Idols Instead of God; Idolatry“ (více v recenzi) a musím říct, že díky nim byla moje očekávání vysoká. Navíc, když Darvaza mohli hned napoprvé vystřihnout ukázkový sekec mazec, tak proč by se to samé nemohlo podařit i Whoredom Rife? No nemohlo, protože zvuk (i s ucpávkami) byl úplně V HAJZLU. Když set Whoredom Rife začal, ve hlukové kouli vynikal pouze mocný tlukot bicích a silný vokál (K. R. si to dle mého názoru opravdu dával). Kus první skladby jsem si byl jistý, že kapela začala s „Gitt til Odin“, i když pohled na hmatníky kytar mě v tom nijak neutvrzoval (prostě jsem si ten riff nějak vsugeroval). Ale ve skutečnosti touto skladbou Whoredom Rife svůj koncert končili, takže jsem byl úplně mimo. S postupem času byl zvuk už o něco maličko poslouchatelnější, i když to beztak způsobila jen změna pozice cca z šesté řady úplně dozadu. Dojmu nepomohl ani naprosto minimální pohyb hudebníků na pódiu, ale to bych přičetl na vrub skutečnosti, že z odposlechů se nesl údajně ještě horší kanál než ten, co jsme slyšeli my. Takže kapela těch pár svých songů (tuším, že všechny z miníčka a něco z chystaného debutu) musela zahrát úplně zpaměti. Takhle by to fakt nešlo, ale kapelu z toho vinit nehodlám.

K Diabolicum vám toho naneštěstí moc nenapíšu, jelikož jsem z nich viděl nějakých nic neříkajích pět minut. Před blokem zla Archgoat, Dark Sonority, Absu bylo nutné trochu nabrat sil a v případě Arcikozla se taky mírně namrdat.

Whoredom Rife

Rozum totiž kázal, aby se člověk kvůli včerejší Profanatice a pekelnému vedru v klubu trochu klidnil, ale v tomto případě to opravdu nepřicházelo v úvahu. Archgoat byli další z mála, kterým kanálnější zvuk Prague Death Mass III prostě seděl a i pomalejší songy hrnuly až hanba. Mé druhé setkání s kapelou (cca po roce a půl) bych hodnotil možná jako o něco lepší, protože výměna energie mezi kapelou (mám pocit, že si pánové taky trochu přihnuli) a lidmi v kotli fungovala velice dobře. Závěr s „Rise of the Black Moon“ a „Hammer of Satan“ vysloveně bolel, přehmatům navzdory, ale jinak toho víc netřeba psát. Setlist Archgoat se v posledních měsících stejně moc nemění a většině asi bude jasné, že se jednalo o hnus, bordel a zlo.

Nebyl jsem sám, pro koho byli Dark Sonority nejočekávanější kapelou, ale nakonec se nejvyšší mety naprosté magické posedlosti, kterou v mém případě stanovili spříznění Mare, nedotkli. I když k tomu neměli daleko, podobně jako třeba včerejší Irkallian Oracle. Světlo bylo omezeno na minimum, na pódiu svítili snad jen svíce z oltáře pod bicími. Přišlo mi, že lidem taky konečně přestalo mrdat a nestávalo se mi tedy tak často, že by mou pozornost od kapely odváděla obrazovka něčího telefonu (a nebo jsem se prostě jen lépe soustředil). Pohyb na pódiu byl opět minimální a mohutný Blix v popředí, který střídal dohromady snad asi jen čtyři pozice těla, se svým jedinečným hlasem prostě kázal; povětšinou opravdu zpěvně. Vystoupení Dark Sonority otevřely tóny kláves ohlašující novou skladbu z chystané dlouhohrající desky. Novinky zazněly celkem dvě a bez sebemenších pochyb byly minimálně o třídu výš než cokoliv z debutového, již tak velice solidního EP „Kaosrekviem“. Z něj mimochodem zazněly „Du morgenstjerne, morgenrødens sønn“ a „Deres blod være over dem!“ (i když v případě druhé jmenované si opravdu 100% jistý nejsem). Korunu ovšem vystoupení nasadila závěrečná hymna Kaosritual – „Djevelpakt og trolldomsmakt“. Uff, no. Kdyby Blix kupříkladu ono „O’ Baphomet“ více vyřval po Steingrimovsku (i když chápu, že asi necítí potřebu napodobovat), dost možná by se můj dojem přelil v něco opravdu zdrcujícího, z čeho se podlamují kolena a míjí smysly. Ale už jen počáteční riff tohoto opusu (mimo jiné) byl ohromný zážitek sám o sobě.

Výpadky kláves byly jediným objektivním nedostatkem na jinak výborném koncertu Dark Sonority. Nejednalo se možná o absolutní vrchol ďáblova umění, ale titul jedné z nejlepších kapel třetího ročníku Prague Death Mass si pro sebe urvali snadno.

To, že mě Dark Sonority duševně nesežvýkali úplně na maximum, znamenalo, že mi nic nebránilo dát vše pro zasrané ABSU! Proscriptor, Ezezu a Vis Crom to do lidí naprali naprosto bestiálním způsobem, že to jen horko těžko šlo víc. Troufám si říci, že koncertů jsem zažil opravdu slušné množství. Ale jen obtížně bych vyjmenovával kapely, jež by se Absu, co se týče živelnosti a energie, která z pódia cákala, dokázaly vyrovnat. Jo, pořád bylo teplo jak v piči a zvuk taky mohl/měl být lepší. Mohl bych si i pofňukat, že lidi nebyli víc zfanatizovaní, případně že Absu nezahráli tu či onu skladbu. Ale jebat, byl to fakt absolutně nejvíc metal. Naprosto kultovní také bylo, když Proscriptor šel posledních pár skladeb odzpívat dopředu. Tipuju, že jeho místo za bicími nahradil Gunslut, jako tomu bylo na posledních amerických tours, ale nějak jsem neměl možnost se podívat jeho směrem, protože má pozornost patřila tomu hrozícímu maniakovi s šátkem přes čelo. Závěr s „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“ už asi epičtější být nemohl. Kdo nemiluje mytologický okultní metal, ať zdechne! V prosinci v ČR s Possessed znova!

Absu

Vyšťavený ale spokojený; již zbývalo jen zhlédnout závěrečné Abysmal Grief. Neměl jsem možnost si košatou diskografii Italů nějak více prostudovat, ale mnohé napoví třeba to, že jsem si hned po skončení jejich nekromantické ceremonie šel koupit poslední desku „Strange Rites of Evil“. Poučen zkušenostmi předchozích dnů jsem moc nečekal, že by Abysmal Grief mohli strhnout nějakou větší „párty“, ale opak byl pravdou. Hlouček zbývajících účastníků se pod pódiem více semknul a živě reagoval na kázání vokalisty a klávesisty Labese C. Necrothytuse. Ten své klávesy objížděl jako mladý Michal David na piku a své vokální party (někde mezi nemrtvým P. Steelem a stále živým RaNecros Christos) sypal jako pán. Jo, jasně, že trochu přeháním, ale Abysmal Grief měli opravdu veliký drive a ohromné charisma. Paralela s Necros Christos se nabízí i co se týče hudby, jelikož pohřební jízda Abysmal Grief měla podobně houpavý a chytlavý charakter. Člověk se mohl sám sebe právem tázat (podle toho, co se dělo na pódiu), zda se pánové berou vůbec vážně a jestli jsou zlo a temnota skutečně přítomny… Ale ono se stačilo do hudby trochu ponořit, i víc než jen smysly, a rázem bylo jasné, že jakýsi autentický temný podproud tam doopravdy je. Byl jsem rád, že jsem se ještě udržel na nohách, ale Abysmal Grief mi jako kouzlem nedovolili odejít. Výborná tečka. A teď už verdikt.

Abysmal Grief

Nemá cenu si nalhávat, že by třetí, závěrečný ročník Prague Death Mass byl lepší než předchozí dva. Z hlediska dramaturgického a organizačního není prakticky co vytknout. Pár opravdu zničujících vystoupení se našlo, vyslovený průser (à la posledně Azazel) se taky nekonal. Líbilo se mi přesné dodržování časového rozpisu a zařazení ne-blackových kapel byl taky super nápad. Zmíněný hic byl mnohdy snesitelný jen s vypětím vůle a pravidelným zaléváním sebe sama, ale to je věc, která ztěžovala přežití už na Prague Death Mass II. I když si nepamatuji, že by u dvojky lidé omdlévali, jak tomu údajně bylo zde.

Ad. zvuk. Hnůj prvního dne mě naštěstí minul. Jediná kapela, kterou jsem risknul bez ochrany sluchu, byla Darvaza a v uších jsem měl zalehnuto ještě většinu dne poté. Pak už jsem si běžel ucpat uši aspoň hajzlákem, dokud jsem u stolku s merchem nenarazil na normální ucpávky. Zvuk byl po většinu posledních dvou dnů více či méně akceptovatelný, ale jak jsem napsal výše, pár vystoupení ještě zaříznul.

Merch (nosiče + textil) byl mimochodem vydatný a za příjemné ceny, až byl kolikrát fakt problém se prorvat ke stolku a v klidu si vybrat. Ale to samozřejmě nepovažuji za mínus.

Archgoat

Ale i kdyby byla v sále funkční ventilace a zvuk podobně v cajku jako třeba během druhého dne Prague Death Mass II, nezměnilo by to asi nic na tom, že největší problém tohoto ročníku tkvěl v přítomném obecenstvu. Bylo fajn se s lidmi pobavit u baru či venku, ale během vystoupení mě publikum zpravidla sralo. Vzhledem k výborným zážitkům prvních dvou mší jsem se domníval, že Prague Death Mass obecně nabízí víc, než jen pouhé festivalové povyražení a povrchní zábavu. Nevidím lidem do hlavy, nerad někoho soudím, ale přišlo mi, že až na klasicky posedlou menšinu si lidi přišli hlavně zapařit a udělat pár fotek, aby bylo zřejmé, že byli na kultovním SOLD-OUT fesťáku.

Další „argument“: Možná to bylo teplem, ale prostor pod pódiem byl málokdy opravdu nacpaný jako tomu bylo obvyklé při předchozím ročníku. Minimálně při Prague Death Mass II jsem měl často problém se dorvat na nějaké solidnější místo vepředu. Zde bych naopak při většině kapel mohl v klídečku chodit od baru do cca třetí řady, bez toho abych se před někoho musel cpát „násilím“. Ale hlavně! To, že pro německy-hovořící blackmetalové hipstry je evidentně pod jejich úroveň se během kapel, které to vyžadují, aspoň trochu odvázat či „zašpinit“, jsem se letmo otíral už výše. Hlavně, že máš fotku na instagramu, píčo. Jakýsi fanatismus či hmatatelné nadšení ve vzduchu prostě chybělo a ani zdaleka to není jen můj vlastní dojem. Nabízí se tedy klasické trondheimské rčení: „Death to false devotion!“

Tak jako tak, děkuji z celého srdce všem zainteresovaným za tu jízdu, kterou všechny tři ročníky Prague Death Mass nabídly. Mnohé vzpomínky si uchovám až do smrti.

LVTHN


Redakční eintopf #93 – září 2016

Thy Catafalque - Meta
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Meta


H.:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Predatory Light – Predatory Light
3. Курск – Зеро

Kaša:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Asphyx – Incoming Death

Atreides:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid
3. Alcest – Kodama

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Opeth – Sorceress
3. In the Woods… – Pure

Onotius:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Thy Catafalque – Meta
3. Opeth – Sorceress

Metacyclosynchrotron:
1. Martröð – Transmutation of Wounds
2. Whoredom Rife – Whoredom Rife
3. Cult of Fire – Life, Sex & Death

Každoroční klišé silného září po suchém létě se opakuje i tentokrát. V podstatě všichni máme tenhle měsíc vícero želízek v ohni, ale vybrat ta, u nichž kvalitní těšing dosahuje nejvyšších hodnot, problém nakonec není. Když se totiž chystá něco nového u Thy Catafalque, je ten výběr hned jednoduší. Ale pozor, zas tak suverénní to není, protože v těsném závěsu se drží i Opeth a Neurosis.


H.

H.:

V září to bude docela nátřesk, ale volba do eintopfu zas tak těžká není. První flek je vlastně zcela zřejmý. Tamás Kátai zažívá na své poměry tvůrčí přetlak a v září nabídne již čtvrtou dlouhohrající desku za 11 měsíců. Tentokráte opět pod hlavičkou svého hlavního projektu Thy Catafalque. A jako vždy samozřejmě očekávám tu nejvyšší možnou kvalitu. Však Tamás Kátai ještě nezklamal, tak proč by se tak mělo stát nyní v případě „Meta“? Upřímně věřím tomu, že až to vyjde, tak z toho zas budu úplně v prdeli a půjde o žhavého kandidáta na jeden z vrcholů letošního roku… a všechny doposud vypuštěné ukázky „Mezolit“, „Sirály“ a „10^(-20) Ångström“ mě v tomhle přesvědčení jen utvrzují!

Druhé místo je také nad slunce jasné – konečně totiž vyjde debutová deska Predatory Light. Dvě skladby na loňském splitku s Vorde vraždily neskutečným způsobem, tudíž doufám, že bezejmenná dlouhohrající prvotina načrtnutý potenciál potvrdí a bude se jednat o nesvatý manifest ohavného black metalu. Může vám připadat nadnesené vkládat takové naděje do debutující formace, ale dosavadní neřadová činnost byla natolik uhrančivá, že si dovolím čekat hodně.

Zato o třetí flek už byl boj a kandidátů bylo hned několik. Abych to ovšem zbytečně neprodlužoval, volím finské rusofily Курск. Sice jsem si vědom toho, že fenomenální debut „Черно“ už asi nikdy pokořen nebude, ale i následující nahrávky přinesly vysoce kvalitní skladby, a věřím tomu, že novinka „Зеро“ tuto tradici dodrží. Nehledě na to, že mám pro tuhle kapelu trochu slabost a nejen její muzika, ale i všechna ta další prezentace a atmosféra mě strašně baví, takže už jen proto je rád zmíním.


Kaša

Kaša:

Po období suchého léta je září měsícem tak našlapaným, že si na podobnou nálož mně lákavých počinů vlastně ani nepamatuji. Přestože bych mohl eintopf tentokrát napsat už v předstihu – o alba, z nichž jsem měl možnost vybírat, nebylo nouze – tak právě tento fakt se pro mě stal největším problémem, protože při našem redakčním omezení tří nosičů jsem musel nejedno zajímavé jméno oželet.

Začnu, jako již klasicky, od třetí pozice, již si vybojovali holandští smrtonoši Asphyx se svou další porcí chorobného death / doomu jménem „Incoming Death“. Název natolik příznačný, že se po vypuštění prvního singlu nebojím o to, že by snad novinka neměla navázat na ceněná díla „Deathhammer“ a „Death… The Brutal Way“, s nimiž se parta kolem Martina van Drunena vrátila před pár lety na scénu. To zas bude jednou pořádné maso!

Nad prvním místem jsem váhal do poslední chvíle a nakonec jsem se rozhodl nenominovat Devina Townsenda, k němuž již léta chovám obrovskou úctu a až nekriticky hltám skoro vše, s čím tento hyperaktivní Kanaďan své posluchače zásobuje. „Transcendence“ je dalším výtvorem pod hlavičkou Devin Townsend Project a podle vypuštěných ukázek to vypadá, že se Devin od své nedávné tvorby nijak neodklonil, což mi nevadí ani v nejmenším, takže se těším na další kapitolu jeho vyrovnané hudební kariéry.

No, a na příčku nejvyšší se tentokrát usadili švédští progresivci Opeth se „Sorceress“ v zádech. Ačkoli jsem byl po „Heritage“ k sedmdesátkovému retro výletu v jejich podání mírně skeptický, tak „Pale Communion“ veškeré pochyby rozmetalo a usadilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby této pětice vůbec. Nechme se však překvapit na konci září, jestli Mikael a spol. dostojí velikosti jména Opeth, od něhož člověk už tak automaticky čeká něco víc, než jen „další“ album.


Atreides

Atreides:

Vydavatelství celé dva měsíce šetřila čímkoliv, co by stálo ve větší míře za řeč, takže veškeré přítoky zajímavé muziky takřka vyschly. A aby se podobná situace neopakovala, na celé září si všichni povinně naordinovali projímadlo. Tunu projímadla. Protože v opačném případě nemám tušení, jak se v jednom měsíci vyskytlo deset počinů protínajících mé pole zájmu… takže asi pochopíte, že není zrovna nejlehčí vybrat top tři. A co to melu… vlastně je, alespoň v rámci prvního místa – protože po čtyřech letech vydávají desku Neurosis. A jaké neurózy mi „Ohně v ohních“ způsobí tentokrát, to si netroufám odhadovat, nicméně mé přání je v zásadě prosté: Ať je to mocné, hutné a unášející.

Zbylá dvě místa, která mě zajímají, jsou v obou případech reparáty z minula. Ani Die Antwoord, ani Alcest se svými dva roky starými počiny nějak zvlášť nezaváleli. Proto mě tuze zajímá, jakou laťku nastaví „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ respektive „Kodama“. Ukázky zní v obou případech velice solidně, v případě Alcest po poslední desce skoro až nečekaně solidně, a ačkoliv vážně nevím, nakolik se můžu (a vlastně chci) těšit, zvědavý jsem ovšem velice. Nicméně jak jsem naznačil výše, tři jména jsou v případě září jen špička ledovce; kdybych tu měl vypsat opravdu všechny, byl bych tu ještě zítra. Tři jsou víc než dost.


Skvrn

Skvrn:

Tamás Kátai dělá měsíční výběr zase jednou jednodušším. Thy Catafalque a „Meta“, to je jasné číslo jedna. Nedávné projevy Kátaiovy tvůrčí exploze si držely vysokou laťku a nenapadá mě jediná cokoli mluvící proti novince. Artwork opět parádní, posun jinam je znát již na něm. U Kátaie jsme si už na proměny zvykli, ale není od věci si to stále připomínat. První místo tedy jasné a jak dál? Možných cest je několik, dvě nejlákavější pak píšou Opeth a In the Woods… Opeth, protože Åkerfeldt je král, nenechá si do tvorby moc kecat, dělá, co ho baví, a v rámci progresivního rocku se má stále kam posouvat. In the Woods…, protože 16 let od rozpadu je hodně a 17 od poslední desky ještě víc. I zde nečekám pouhou nostalgii a žití z minulosti, v září se to bude pěkně hýbat.


Onotius

Onotius:

Jak o prázdninách panovala tu více, tu méně okurková sezóna, září naopak těch potenciálně zajímavých desek přináší až tolik, že tři položky jsou zoufale málo. V podstatě čtyři srdcovky vydávají novinky a já si mám volit tři. Nu, ale vzhledem k tomu, že jedna z nich už má dostatečně PR ze strany labelu, tak asi budu volit následovně. Na první místo usadím Neurosis, kteří chystají album s názvem „Fires Within Fires“. Po Brutal Assaultu jsem ještě o špetku nedočkavější, jak to nakonec dopadne. Na druhé místo hodím Thy Catafalque„Meta“. První ukázka působila čitelněji a zase úplně jinak než loňský opus „Sgùrr“, který se nakonec umístil v mé top 5 za loňský rok. Třetí místo pak přenechám novince švédských Opeth. První skladba sice budila trochu rozpaky, ale to u předchozí desky skladba „Cups of Eternity“ taky a nakonec jak se v kontextu celku chytla.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Trpělivost mi nechybí, ale čekání na jisté nahrávky umí celkem nasrat. Příkladem budiž debutové minialbum „all-star“ kapely Martröð, kde ruku k dílu přiložili pánové z Esoterica/Skáphe, Aosoth, Wormlust, Misþyrming, Leviathan a Deathrow. Relativně brzké vydání bylo slibováno někdy před dvěma lety, ale nakonec k němu dojde až teď na Prague Death Mass III skrze Terratur Possessions a Fallen Empire. Vypuštěná ukázka nebyla tak unikátní a hrůzná, jak jsem doufal, ale přesto se mi líbí dost, takže se na „Transmutation of Wounds“ nemohu netěšit. U stánku Terratur na Prague Death Mass bude také poprvé k dispozici úvodní čtyřskladbové miníčko norských Whoredom Rife, kteří svůj black metal drhnou tradičním, ale sakra epickým a  poutavým stylem. Nebudu prozatím více velebit, ale přiznám se, že si zde slibuji hodně. No, a kratším formátům už zůstanu věrný a Prague Death Mass rovněž, protože zde vyjde i nové EP Cult of Fire. O „Life, Sex & Death“ jsem slyšel zajímavé věci, hudební překvapení mám rád, takže doufám, že si spravím chuť, protože „Čtvrtá symfonie ohně“ nebyla podle mého nic extra a na „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ se zub času podepsal nemilosrdně („Triumvirát“ a „20:11“ stále kvlt). Uvidíme…