Země: Francie Žánr: symphonic metal Datum vydání: 17.2.2015 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. While the Witches Burn 02. Tears of a Hopeless God 03. Let’s Play with Fire 04. Eve’s Last Daughter 05. Don’t Try to Blind Me 06. The Mask 07. Asylum of Eden 08. Waking Up the Titans 09. Theory of Life 10. Where Are the Angels 11. Pandora’s Tears Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Scarlet Records

Spousta metalových subžánrů se v dnešní době nachází v jakési slepé uličce, ve stavu stagnace, nulového vývoje a bez snahy kohokoliv ten styl nějakým způsobem posouvat kupředu. Jistě, do jisté míry má s tímto větší či menší problém snad úplně každá odnož, což je ostatně přímý důsledek ohromné masy průměru, jíž je už jen z logiky věci (průměr se tomu neříká jen tak pro nic za nic) nejvíce. Nicméně třeba v takovém black metalu či death metalu obecně stále cítím snahu jít někam dál a jsou zde kapely, které se v rámci nalinkovaných standardních mantinelů striktně nedrží.

Pak jsou tu ale subžánry, u nichž žádnou podobnou snahu nevidím, a právě takové jsem měl na mysli v první větě… Mezi takové patří i symphonic metal – obzvláště ten s princeznami za mikrofonem – který se již dávno utápí v moři nudy a uniformního zvuku, díky němuž znějí všechny skupiny takřka totožně. Nicméně i přes tenhle zaměnitelný zvuk jsou mezi jednotlivými kapelami stále znát rozdíly ve kvalitě – jen se prostě měří pouze tím, komu se podařilo vymyslet chytlavější a zapamatovanější písničky (o to v symfonickém metalu vždy šlo především – navzdory svému názvu tenhle styl nemá moc co dělat s uměleckou hodnotou skutečně orchestrální nebo klasické hudby), aniž by u toho musel sklouznout k laciné podbízivosti.

Francouzi Whyzdom rozhodně nejsou žádní mesiáši svého stylu, kteří by onu uniformnosti nabourávali. Ve skutečnosti je to přesně naopak, jelikož i tahle pařížská šestice zvukově naprosto dokonale spadá do šuplíčku obyčejného symfonického metálku se zpěvačkou v čele (a fakt, že zrovna tahle skupina ty zpěvačky rotuje s úctyhodnou rychlostí a prozatím každé album nazpívala jiná, je vedlejší). A vlastně to neplatí pouze o hudební stránce, ale i o té vizuální – nechybí princeznovské šatičky, umělý digitální photoshop na obalu (fakt mi nedochází, proč všechny tyhle skupiny musejí mít na přebalech takové kýče) ani cokoliv dalšího, co vám pod pojmem symphonic metal naskočí jako první.

Přesto všechno se Whyzdom na své letošní novince „Symphony for a Hopeless God“, jež je celkově jejich třetím dlouhohrajícím počinem, řadí k tomu zábavnější, co v téhle odnoži za poslední měsíce vyšlo (přinejmenším tedy v rámci toho, co jsem měl možnost slyšet). Ten důvod, proč tomu tak je, je ve své podstatě velice jednoduchý a vlastně jsem jej už nepřímo řekl – Whyzdom jednoduše dokázali dát dohromady pěkné a chytlavé písničky, aniž by podceňovali posluchačovu inteligenci a aniž by byli nějak extrémně podbíziví a vlezlí. Ten konec předchozí věty samozřejmě platí jen relativně v rámci mezí, jelikož tenhle druh muziky je vlastně podbízivý už sám o sobě jen ze své podstaty, ale naštěstí to zrovna u Whyzdom není takový extrém, aby to člověka znechutilo.

To, co bylo popsáno v předcházejícím odstavci, je ve své podstatě to stěžejní, co o „Symphony for a Hopeless God“ potřebujete vědět, protože v tom je celý ten vtip. Sice to není tak úplně moc, ale v reálu je to dost k tomu, aby šlo o docela zábavné album… abych byl úplně upřímný, naposled mě takhle z podobných žánrů bavilo snad „Herons“ od Evenoire, což je už cca rok. A přitom se vlastně na „Symphony for a Hopeless God“ nenachází nic, z čeho by si měl člověk skutečně sednout na prdel. Pár hezkých, chytlavých a především nevtíravě zapamatovatelných refrénů („Tears of a Hopeless God“, „Let’s Play with Fire“ nebo „Asylum of Eden“ – hlavně druhá jmenovaná je jasná hitovka) a dalších dobrých pasáží (hlavně „Waking Up the Titans“), sem tam povedené sólo (například to v „Eve’s Last Daughter“ je skutečně skvělé – beze srandy) a hlavně fakt, že se to celé poslouchá doslova samo a nenudí to.

Samozřejmě, bez chyby „Symphony for a Hopeless God“ určitě není. Ačkoliv se celých +/- 68 minut, co nahrávka trvá, zvládnout dá, aniž by u toho člověk umřel nudou, dokázal bych si představit, že by deska měla třeba o jednu, dvě písničky méně – přestože „Symphony for a Hopeless God“ jde poslechnout na jeden zátah, mírně zkrácení by albu jenom prospělo a posluchač, ruku na srdce, by o nic zvláštního ochuzen nebyl. Stejně tak ten počin není zrovna nesmrtelný a po nějakém čase omrzí… i když abych byl zase férový, je pravda, že tomu zase nedojde dech už během pátého poslechu (což mi přijde, že je v tomhle žánru docela běžné) a ta desítka se na tom dá v klidu nechat.

Nic opravdu výjimečného „Symphony for a Hopeless God“ není ani omylem, ale i tak se jedná o docela příjemné překvapení. I vzhledem k tomu, jaký balast v téhle stylové oblasti běžně vychází, je to vlastně poměrně sympatický počin, jehož poslech se nerovná ztrátě času. Jasně, když to neuslyšíte, váš život rozhodně nebude ochuzen o nějaký nevídaný duchovní zážitek, ale pokud nemáte do čeho píchnout a pustíte si tohle, dá se u toho vcelku slušně pobavit.