 |
| Datum: 23.11.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Combichrist, William Control
|
Combichrist je skupina, kterou sice neposlouchám kdovíjak dlouho, ale o to víc jsem se do ní v posledních letech zamiloval. Právě oni totiž společně se Suicide Commando mají lví podíl na tom, že jsem se tak moc zažral do elektronické scény, a byla to právě jejich fošna “Today We Are All Demons”, která se stala úplně první elektronickou deskou, jíž jsem si oblíbil v celé její délce (o čemž už jsem ostatně psal tady).
Není tedy divu, že padlo rozhodnutí, že jakmile se Combichrist objeví v České republice, nebudu u toho chybět, i kdybych den před koncertem chytil lepru, mor, choleru, sračku a dysfunkci erekce. A na tom se nezměnilo vůbec nic ani po vydání nic moc soundtracku “No Redemption” a letošního alba “We Love You”, které je sice pořád dobré, ale se svými aggrotechovými předchůdci se rovnat nemůže. Combichrist se na něm totiž znatelně přiklonili k metalu a obecně experimentům, což jsem u kapely, jež mě ve své podstatě přivedla od metalu k elektronice, nesl trochu s nelibostí.
Tak jako tak, když se tu Combichrist skutečně objevili, tak navdory výše řečenému jsem u toho nebyl… bylo to totiž na festivalu Brutal Assault, kam jsem z různých (nyní už nepodstatných) důvodů nejel. Nicméně uběhly jen tři měsíce a Kristus v kombíku přijel znova a přesně tak, jak jsem je chtěl vidět – v plné palbě v klubu a v pozici headlinera. A tentokrát už to konečně klaplo a stálo to kurva za to.
Ještě než došlo na to hlavní, představil se v roli předskokana William Control se svou kapelou. Do té doby jsem vůbec neměl tušení, že nějaký William Control existuje, takže jsem si říkal, že se aspoň nechám překvapit… a překvapení to teda bylo, akorát ne v tom dobrém slova smyslu. Což o to, samotná show byla docela cool… Třeba i bubeník rozhodně netloukl jen nudně bum-čvacht a frajersky s paličkami máchal, aby se bylo na co dívat. Hlavní díl pozornosti měl však samozřejmě sám William Control v kvádru, který byl na pódiu skutečně suverénní, zpívat uměl, neustále předváděl různé triky se šňůrou od mikrofonu, a i když vypadal trochu jako dítě Black Veil Brides a Elvise Presleyho, jako frontmanovi mu šlo vytknout máloco. Ostatně ani zbylí dva členové (kteří by podle image mohli jít z fleku hrát hipsterský post-rock a nikomu by to nepřipadalo divné) to neflákali a formálně na pódiu odváděli slušný výkon.
Problém celého vystoupení byl však v tom, že hudebně to byla… hm, píčovina jak mraky. Je úplně jedno, že živě byly bicí výraznější, protože ani to nijak nezakrylo fakt, že to byl obyčejný homo pop rock akorát bez kytary. Znáte to, živě bývají podobné kraviny většinou poslouchatelnější, ale William Control nepomohl ani ten koncert a během chvilky mě to začalo vysloveně srát. K tomu stačilo přidat už jenom neskutečně debilní texty, za které by se nemuseli stydět ani My Chemical Romance v době největšího emo boomu (“You slash my heart on razor’s edge” a hned za tím procítěné sborové “on razor’s edge, on razor’s edge”… to jako fakt?), a stalo se z toho setsakra velké utrpení. Ze začátku jsem si říkal, že alespoň díky té show by to mohla být trochu sranda, ale po pěti minutách už jsem se nudil a po deseti už jsem se těšil, až William a jeho parta z toho pódia vystříknou a konečně tam pustí Krista v kombíku. Fakt nechápu, proč musela taková sračka hrát zrovna před Combichrist, ale jedno pozitivum to mělo – alespoň už vím, čemu se mám příště vyhnout. Svoje fandy však William Control asi měl, protože vedle mě kdosi skákal jak blázen a po konci koncertu se vypařil a na Combichrist se už neukázal. Což teda jen tak mezi námi nechápu ještě víc.
|
Setlist Combichrist: |
Po útrpných 40 minutách ve společnosti nagelovaného gay Elvise a jeho tří kumpánů konečně začala přestavba pódia, aby na něj mohli vtrhnout Combichrist. Kapela nastoupila zmalovaná jak black metaloví čerti a set otevřela s “We Were Made to Love You” z aktuální fošny “We Love You”… Zrovna tenhle song mi z alba moc neseděl, ale všechna čest, živě to fungovalo. Nejdřív intro “We will start the elimination process in 10 seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” a pak se mašina rozjela naplno, byla to pumelice jako svině, a ačkoliv jsou Combichrist původně přece jenom aggrotechová kapela, kytarový náhul v jejich podání dával na prdel spoustě metalových přizdisráčů. Hlavně baskytarista Brent Ashley (který na tomto turné zaskakoval za Abbeyho Nexe) do toho hned od začátku řezal hlava nehlava, nicméně bubeník Joe Letz nebo klávesák Z Marr taky dračili zodpovědně. Zato Andy LaPlegua strávil většinu prvního tracku zády k publiku, ale hodně rychle se rozjel i on a show jako správný frontman táhnul kupředu.
Obecně můžu říct, že songy, které mi na “We Love You” tak úplně nevoněly, byly živě podobně kulervoucí jako cokoliv jiného. Kromě “We Were Made to Love You” se to týkalo i třeba chytlavé “Maggots at the Party”, což je vysloveně koncertní tutovka, u které prostě nešlo neskákat a neřvat refrén… kdo to nedělal, ten jako by tam ani nebyl. Stejně tak byla parádní i “Denial” nebo “Can’t Control”, ale třeba bez takové “Love Is a Razorblade”, což je podle možná ten nejhorší song, jaký kdy Combichrist natočili, bych se fakt obešel… když už chtěli z novinky mermomocí zahrát pět kusů, rozhodně by se tam našly i lepší hitovky jako “Every Day Is War”, “From My Cold Dead Hands” nebo “We Rule the World Motherfuckers”… hlavně ta poslední jmenovaná. Jak můžou nejlepší song nové desky nehrát?
Pak tu však samozřejmě byly i starší věci a to byla ještě větší šleha. Jakmile spustili hned jako druhou věc “Today I Woke to the Rain of Blood”, tak to byli přesně ti Combichrist, jaké chci slyšet – elektronická testosteronová nálož bez slitování, pot lítal vzduchem v rytmu brutálních beatů… prostě kult. V úplně stejně nářezovém duchu pokračovaly i násery jako “Blut Royale”, “This Is My Rifle”, “Throat Full of Glass” nebo “Shut Up and Swallow” (text tohohle songu je jen tak mezi námi čistá romantika), pořád to však nebyl vrchol. Ten totiž přišel v podobě masakrů “Get Your Body Beat” (předposlední skladba základního setu) a “What the Fuck Is Wrong with You?” (první písnička v přídavku)… co si budeme povídat, ty refrény jsou absolutní vraždy už na deskách, ale živě to byl ještě stokrát větší námrd a možnost neřvat “Hey! You! What the fuck is wrong with you?” a neskákat u toho jak magor prostě neexistovala. Úplný závěr pak obstarala další pecka “Sent to Destroy”, jež na konci plynule přešla opět ve “We Were Made to Love You”, po níž už následovaly jen děkovačky (během nichž skončil kytarista Eric13 ne úplně chtěně i mezi lidmi) a odchod.
Během koncertu se sice vyskytlo několik menších technických problémů… hned mezi “We Were Made to Love You” a “Today I Woke to the Rain of Blood” nastala menší prodleva kvůli potížím se samply, dva tracky se zase musely úplně obejít bez baskytary a Brent Ashley během nich jen seděl na schodech na kraji pódia a sledoval kolegy. Nic z toho však Combichrist nezastavilo na cestě k předvedení zničujícího koncertu, protože i tak jim to šlapalo až nelidsky dobře. Andy LaPlegua suverénně dirigoval publikum a všichni mu to žrali, z kapely cákala energie po hektolitrech a nemalá část publika to neváhala oplácet zodpovědným kotlem. Nechyběly ani různé srandy, jako třeba když bubeník Joe Letz předal kus svého drumsetu prvním řadám, vytáhnul si na pódium fanynku a donutil ji bubnovat (do čehož se jí evidentně moc nechtělo) a sám neváhal svou soupravu při neustálém hraní házet po půlce celého pódia, takže mu ji technici museli neustále rovnat.
Co vám budu dál vykládat, jednoduše to bylo kurevsky super a užil jsem si to jako málokterý jiný koncert… dokonce ještě víc než třeba Suicide Commando o měsíc dřív a to ze Suicide Commando jsem byl taky docela v prdeli, protože byli skvělí. Jasně, William Control sice byla fakt sračka, ale když na to přijde, tak to mám docela na salámu, jelikož jsem přece jenom přišel na Combichrist a ti totálně zabíjeli. 90 minut bylo fakt málo a nejradši bych si dal dvakrát tak dlouhý set, stejně tak bych našel spoustu tracků, které bych fakt chtěl slyšet a neslyšel, ale i tak to byla bomba jako čuně a z fleku bych šel zase.
P. S.: Vzkaz pro všechny kokoty, kteří nechápou, že na nekuřáckém koncertě se nekouří – jste fakt kokoti.