Archiv štítku: Wolfbrigade

Wolfbrigade – Run with the Hunted

Wolfbrigade - Run with the Hunted

Země: Švédsko
Žánr: crust punk / d-beat
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Nomad Pack
02. Warsaw Speedwolf
03. Lucid Monomania
04. No Reward
05. Kallocain
06. Return to None
07. War on Rules
08. Feral Blood
09. Under the Bell
10. Dead Cold

Hrací doba: 26:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédové Wolfbrigade neplatí za žádné nováčky. Když počítáme i jejich předchozí stať ještě pod názvem Wolfpack, hrnou do nás ten svůj lycanthro-punk už od roku 1995. To je dost dlouhá doba na to, aby stihli vytvořit hned několik nahrávek, které lze dnes zařadit mezi žánrové klasiky. To se jim také povedlo a zaslouženě patří mezi největší jména celé crustpunkové/d-beatové scény.

Ačkoliv se to někomu může zdát divné i takovýto divošský styl prochází nějakým vývojem. A ten určují povětšinou velikáni jako třeba Wolfbrigade. Právě na letošním „Run with the Hunted“ se posunuli zase trochu jinam. Pravda, změna to není tak razantní, jak by možná teď někdo čekal, ale přesto je jasně slyšitelná. Crust punk a ani ostatní divočárny (třeba grindcore) nezůstávají pouze jednotvárným chaosem, ale vstřebávají do sebe další nové vlivy.

Porovnám-li minulou desku „Damned“„Run with the Hunted“, uši zalarmují opět jinou produkci. Přestože je tahle vlčí smečka ze Švédska na novince se tenhle severský vliv neprojevuje tak výrazně, jako tomu bylo právě v minulosti. Skřípavý zvuk kytar a špinavě zastřený zvuk, tak váženě prezentovaný na předchozích počinech, nahradil moderní zvuk, nepodobný např. „Utilitarian“ od Napalm Death. Nevím moc, jak ho popsat, ale vždy mi připadal takový plechový a především výrazněji čitelný, což koneckonců nevím, jestli se úplně hodí.

Další změnou je větší výskyt melodických pasáží či rovnou celých skladeb. Přiznám se, že nemám nastudovanou komplet diskografii kapely, ale dovolím si tvrdit, že tento trend se do pařátů Wolfbrigade dostával postupně už na předchozích albech a zde mi připadá nejsilnější. Prakticky každá skladba má nějaký melodický podkres, o nějž se stará druhá kytara. Občas se k mému překvapení dokonce povede vytvořit až melancholickou náladu, kterou bych teda v tomhle bordelu moc neočekával. Jako příklad může posloužit druhá „Warsaw Speedwolf“. Přestože se drtivá většina stopáže „Run with the Hunted“ nese v klasickém d-beat tempu, tedy rychlém, dojde i na různé zvraty a uvolnění. Taková pátá „Kallocain“ má úvod, který by klidně slušel třeba Accept. V posledních skladbách jsou dokonce kratičká kytarová sóla. Sice nic extra, ale jako zpestření to funguje.

Co mi na „Run with the Hunted“ ale chybí, jsou opravdu pořádné sypačky. Něco, co by mě bez slitování semlelo. Když po tomhle toužím, často sáhnu právě po crust punku. První trojice skladeb sice něco takového nabízí (především „Nomad Pack“ je tutovka jako prase), však se také spolu s šestou „Return to None“ jedná o moje nejoblíbenější kousky, ale kolikrát jsem si připadal spíš, jako by Wolfbrigade znásilňovali Dissection. Jednoduše namísto toho, aby ve správný čas udeřili, přišel čas na kytarové vyhrávky. Neříkám, že je to špatně, věřím, že to dokáže oslovit, avšak v mém případě na to musím mít tu správnou náladu. Neočekávejte tedy žádné Discharge. Nebo lépe: čekejte jejich základy, Wolfbrigade si k nim přidali „to svoje“ a s tím nekompromisním nihilismem Britů nešli až tak daleko.

Wolfbrigade

Těžko se navazuje na tak skvělé album, jakým „Damned“ bylo. To dokáže řezat přeci jenom víc a i ta melodická kytara tam vyzněla lépe. Vůbec celkově jsem z něj měl lepší pocit. Přestože „Run with the Hunted“ není špatnou deskou, k dosažení úrovně svého předchůdce jí něco chybí. Možná jsou to jednoduše silnější skladby. Některé trpí nedostatečně silným nosným riffem, což může být problém, protože jak známo, d-beatové tempo moc nedovoluje nějakou změnu, a s jakým riffem se tu začne, s tím se také jede až do konce. Jiné zase nemají tak povedený refrén… zkrátka už to vlci dokázali poskládat dohromady i obstojněji.

Vzato kolem a kolem, „Run with the Hunted“ představuje ani ne půlhodinku crust punk / d-beatu, která uteče a po většinu času zabaví. Má své mouchy, není dokonalé, v rámci kapelního katalogu patří k průměru, ale jeho poslechem rozhodně nic nezkazíte. Ušní průplach nám Wolfbrigade poskytovali už jako Wolfpack, nyní přináší i něco navíc. Záleží, na co máte zrovna chuť.


Redakční eintopf – duben 2017

Nightbringer - Terra damnata
Nejočekávanější deska měsíce:
Nightbringer – Terra damnata


H.:
1. Ides of Gemini – Women
2. Celestial Grave – Pvtrefactio
3. Nokturnal Mortum – Істина

Kaša:
1. Deep Purple – Infinite

Zajus:
1. Nokturnal Mortum – Істина
2. Colin Stetson – All This I Do for Glory
3. Trombone Shorty – Parking Lot Symphony

Skvrn:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Zu – Jhator
3. Les discrets – Prédateurs

Onotius:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
3. Ayreon – The Source

Metacyclosynchrotron:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Cult of Erinyes – Tiberivs
3. Funeralium – Of Throes and Blight

Cnuk:
1. Artificial Brain – Infrared Horizon
2. Wolfbrigade – Run with the Hunted
3. Life of Agony – A Place Where There’s No More Pain

H.

H.:

V dubnu vůbec není o čem – největším tahákem je suverénně „Women“ od Ides of Gemini. První dvě alba téhle skupiny mi dala přesně to, co na hudbě vyhledávám. Jistě znáte ten pocit, když tam je něco víc než pouhé „líbí se mi to“, když vás tóny skutečně zasáhnout a rozvibrují spodní proudy v zákrutech duše. Vím, že mnozí Ides of Gemini takhle vysoko necení, ale já si „Constantinople“„Old World | New Wave“ jednoduše zamiloval. „Women“ má tedy sakra co dorovnávat a optika bude o to přísnější, že proběhly personální změny a bubenice Kelly Johnston už v sestavě není. Přesto doufám, že zklamán nebudu – kdybych byl, bolelo by to hodně.

Finové Celestial Grave na svém loňském demosnímku „Burial Ground Trance“ předváděli black metal vysokých kvalit, vlastně šlo o jedno z těch nejpříjemnějších překvapení minulého roku. Byť šlo o pouhou čtvrthodinu hudby, oddanost Ďáblovu učení z toho tryskala na všechny strany. V dubnu dorazí počin ještě kratší – sedmipalcové EP „Pvtrefactio“, dvě skladby, ani ne dvanáct minut. Demo mě ovšem zaujalo takovým způsobem, že si to ujít nenechám.

O tom, jak moc se na oba výše zmiňované počiny těším, snad svědčí i skutečnost, že tyto v očekávání předstihly dokonce i Nokturnal Mortum a jejich dlouho očekávané album „Істина“. Pokud bych ale ukrajinskou legendu vynechal úplně, asi bych si trochu lhal do kapsy. Nokturnal Mortum jsou fantastickou kapelou a jejich počiny mám hodně rád. Je pravda, že zpětně se častěji vracím k dokonalému „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale ani tak mi vůbec nevadí, že dle prvních ukázek i dle přebalu vše nasvědčuje, že bude novinka pokračovat ve stopách „Голос сталі“ (dalo se čekat). Však jestli Knjaz Varggoth se svou družinou udrží laťku, tak… jen vůl by mohl být nespokojen.

Kaša

Kaša:

Nechci tvrdit, že by byl dubnový seznam chystaných novinek v oblasti hudebních nosičů vyloženě slabý. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych při jeho pročítání zrovna skákal radostí. Několik zajímavých jmen jistě obsahuje, ovšem tak nějak mě nechávají chladným. Až na jednu výjimku… Deep Purple.

Deep Purple jsou bezesporu legenda a jejich novinku si tentokrát nenechám v žádném případě ujít. Poslední řadovka „Now What?!“ se nakonec ukázala jako velmi silný zářez v diskografii této veličiny a trochu mě mrzí, že jsem její vydání před čtyřmi lety úspěšně zazdil. Od „Infinite“ nečekám samozřejmě nic menšího než přísun dobře osvědčených postupů, které prostě a jednoduše fungují i po všech těch letech. A protože pánové špatné album snad ani neumí a sypou z rukávu jednu povedenou nahrávku za druhou, tak věřím, že „Infinite“ dostojí velkému jménu skupiny, od níž se automaticky očekává něco víc.

Zajus

Zajus:

Dubnová nadílka skrývá album, na které se těším jako pan prezident na ranní štamprle. Nemá cenu chodit okolo flašky slivovice, jsou to samozřejmě ukrajinští Nokturnal Mortum. Přestože se nemohu zařadit mezi jejich skalní fanoušky, dosud poslední počin „Голос сталі“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a žánrů. K „Голос сталі“ se vracím s železnou pravidelností již sedmým rokem a nejlepší na něm je, že i po tolika letech je poslech od poslechu silnější. Od „Істина” nečekám nic menšího než naprostou dokonalost.

Výrazně méně však věřím novince Colina Stetsona. Saxofonový virtuóz v minulosti předvedl, že opravdu umí, jenže nejlépe mu to jde ve společnosti, a když je na vše sám, jeho tvorba místy pokulhává. Přesto jsem na „All This I Do for Glory” zvědavý. S posledním místem pak zůstanu u dechových nástrojů, ostatně co jiného čekat od chlapíka, jenž si říká Trombone Shorty. Troy Andrews, který se pod tímto pseudonymem schovává, sice podobně jako Colin Stetson ohromuje svou technickou zručností, jenže tím podobnosti končí. Tam, kde Stetson upírá veškeré síly na hluboký umělecký zážitek, se Andrews spokojí s tím, když své posluchače dobře pobaví, a to je také někdy potřeba. Duben tedy bude v tomto ohledu, alespoň doufám, poměrně vyvážený.

Nightbringer

Skvrn

Skvrn:

Nadcházející měsíc táhne nejen koncertně, ale taktéž studiově. Jako důkaz by bohatě postačila už jen první příčka věnovaná neposedným Ulver. Před rokem Norové zvolili rozmáchlý experiment, nyní to vypadá na až bytostnou popařinu. A já říkám proč ne, jedině dobře, že tu nemáme další zvěrokruhy, vlkům spánek nesvědčí. S Gaiem Juliem přichází nejočekávanější deska roku, tak snad si budeme moci zakřičet vítězoslavné ave.

Za druhou příčkou nemusíme od práce vydavatelů z House of Mythology utíkat, stejně jako Ulver tu svou novinku vydávají Zu, italští kytaroví vizionáři. Tedy převážně kytaroví a teď už vlastně možná tak trochu ex-. Kotouč „Jhator“ nějakou dobu točím, ale pořád nevím, jak tohle dobrodružství dopadne. Zatím tedy budu napjatý společně s vámi. Za příčkou třetí už musíme o dům dál, teď jen který si vybrat, hlásících se otevřených dveří je nespočet. Opatrné haló nakonec vnesu do francouzského bydla Les discrets. Při nádechu vycítím sny, jinak je ale tma. Co konkrétního za ní? Jednadvacátého se rozjasní.

Onotius

Onotius:

Oproti relativně nadupanému březnu je duben zase o trochu skromnější. Čas od času se ale stejně vyloupne nějaké dost lákavé jméno, takže o naplnění žebříčku se nemusím obávat. Nejsem sice nějakým expertem na tvorbu zámořských Nightbringer, ale jejich „Ego dominus tuus“ mě svého času dost chytlo. Tak nezbývá než doufat, že novinka kvalitativní laťku předchůdce nepodleze. Pro mě je zároveň vydání „Terra damnata“ dobrým popudem k prozkoumání starší tvorby.

To, že od Ulver můžeme dnes už čekat opravdu cokoliv, potvrdili opět vydáním ukázky z nové desky, která by se dala popsat jako atmosferický synth pop. Tak jsem pochopitelně zvědav, jak dopadne celá deska. Jejich poslední zářez se povedl, tak snad novinku čeká stejný osud.

Dále si rozhodně nenechám ujít novou desku projektu Ayreon, jehož „Human Equation“ a „Into the Electric Castle“ patřili v časech, kdy jsem ještě o něco víc ujížděl na melodickém progu, mezi jedny z mých topových desek. Variabilita různých hostujících hlasů metalové scény, příběh prolínající se celou deskou a skladatelská uvolněnost. Nu, uvidíme jak to dopadne, první ukázky působily malinko samoúčelně. Ale zase je to Arjen Lucassen, ten by si kvalitu mohl ohlídat.

Ulver

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nightbringer podle mého nikdy nevydali slabou desku, ale ta poslední „Ego dominus tuus“ je bezpochyby korunní, takže jsem logicky zvědav, co kapela předvede s „Terra damnata“. Očekávám jistý pokles formy, ale rád se nechám překvapit. Což platí i o chystaných Cult of Erinyes. Belgičany sleduji od samotných začátků, placku „A Place to Call My Unknown“ čas od času rád opráším, ale musím přiznat, že do následovníka „Blessed Extinction“ jsem se prostě nedostal. Takže novinka můj zájem o kapelu buď oživí a já se pokusím dvojičkou zase prokousat, nebo zpečetí a Cult of Erinyes se tak zařadí do zástupů kapel, které pro mě po debutu umřely. A na závěr hrubě a pomalu, i přestože s doom metalem nijak často neobcuji. Deska „Deceived Idealism“ francouzských Funeralium mi svého času dokázala zkurvit náladu opravdu důkladně a prozatím to vypadá, že novinka „Of Throes and Blight“ nabídne zážitky ještě horšího a dusivějšího rázu. Prokousat se ale hodinu a půl dlouhou funerální tryznou asi nebude žádná sranda.

Cnuk

Cnuk:

Měsíc březen pro mě končil velice bohatě a duben jako by si říkal, že mi dá čas to vstřebat, jelikož i v dubnu se těším na alba s pozdějším datem vydání. Tím prvním bude „Infrared Horizon“ od Artificial Brain, kteří se představí s druhou dlouhohrající deskou. Asi žádný fanoušek technického death metalu nepřehlédl jejich tři roky staré sci-fi dílko, které sklízelo vesměs pozitivní ohlasy. O týden později, tedy 28. dubna, vychází zbylá dvě alba.

Začnu s kapelou Wolfbrigade, která je spoustě z vás zřejmě dobře známá, ovšem zcela popravdě, mně tak úplně ne. Samozřejmě jsem pár jejich písniček slyšel a hlavně viděl jejich jméno na plakátech nejrůznějších festivalů, ale sám vlastně nevím, proč jsem si nikdy nepustil žádné album. No, a to je právě ten důvod jejich zařazení do tohoto eintopfu, jednoduše myslím, že je pravý čas to napravit. Věřím, že to bude kvalitní crust/punková záležitost, a dost se na to těším, možná že si přeci jenom před vydáním novinky „Run with the Hunted“ poslechnu i starší tvorbu, abych nebyl poté v recenzi za úplného negramota.

No, a na závěr tu máme staré známé Life of Agony. „A Place Where There’s No More Pain“ bude po dlouhých dvanácti letech konečně dalším řadovým počinem. V 90. letech se poměrně výrazně zapsali do povědomí svým netradičním, alternativně pojatým hardcorem a zejména pak jejich koncepční prvotina „River Runs Red“ je dnes již klasikou. Zajímavé také bude slyšet, jak se na kapele projevila změna pohlaví zpěváka Keitha Caputa na zpěvačku Minu Caputo, která proběhla v roce 2011. Přestože tedy Life of Agony fakticky ztratili koule, na koncertech dokazují, že hudebně ještě ne, tak doufejme, že se jim to povedlo přenést také do nahrávacího studia.

Nokturnal Mortum