Archiv štítku: Wolfbrigade

Brutal Assault 24 (pátek)

Brutal Assault 24

Datum: 9.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Čad, Electric Wizard, Godflesh, Heilung, Hellhammer, Immolation, Iron Reagan, Prurient, Vulvodynia, Wolfbrigade, Wormed

Dantez: Pátek nakopávám pár minut po dvanácté pravé stage, kde se pomalu chystají hoblovat svätojurští Čad. Hraje se téměř exkluzivně z posledních třech desek. Ze starých klasik zazněla pouze „Rabovačka“ a „Sekery a budzogáne“. Čad se pomalu, ale jistě transformují do rockovější podoby a vlastně to zas tak moc nevadí. Pořád jim to totiž šlape na jedničku. Absence věcí jako „Varič pika“ nebo „Konflikty“ pořád trochu bolí, ale jinak to mělo vše, co by mohl člověk od Čad očekávat: posedlého Valéra za bicíma, debilně vtipné prupovídky a tradiční Pištovu děkovačku s frází “Hoveda a hovedice”. Pod pódiem se sešla početná skupina fanoušků, a tak se i v tomto čase kapela dočkala solidního ohlasu a vracení textů. Prostě příjemná polední siesta.

Dantez: Ihned po Čad dosvědčuji vystoupení extraterestriálních Wormed. A čumím na to jak Bulhar do mlátičky. Tenhle přetechnizovaný death metal se strukturou free jazzu jde totálně mimo můj vkus i mozkovou kapacitu. Celé to zní, jako kdyby někdo sestříhal nahodilé tech-death výstřelky do dlouhého YouTube videa. Logické přechody mezi jednotlivými pasážemi nebo nějaká ucelenější rytmická linka se tady fakt nekoná. Házejíc rukama do stran s výrazem à la „Co se to tu kurva děje?“ rotuju v circle pitu až do konce vystoupení. Wormed určitě hrát umí a některé z těch náhodně vypálených momentů zněly dost hutně. Celkově, žel, ale nic pro mě.

Dantez: Po delší pauze se do centra dění vracím v momentě, kdy Destruction završují svůj set. Netrvá to ani minutu a na druhém pódiu startují Immolation. Zvukový kontrast mezi oběma vystoupeními značí, že je něco špatně. Immolation jsou oproti Destruction až příliš potichu. Někteří lidé si posléze stěžovali na zvuk obecně, ale z mojí pozice to až na nízkou hlasitost bylo v pohodě. I přes tuhle nepřízeň do toho kapela dávala všechno. Z důvodu krytí s Wolfbrigade jsem neabsolvoval celý set, ale aspoň ta „Father, You’re Not a Father“ byla majestátní jako háro Rosse Dolana a kytarové kreace, které na levé straně vysekával Robert Vigna.

Dantez: Fakt, že Discharge nudili, mě zas tolik nesral, protože jsem se chtěl rozjebat na vlně ortodoxního d-beatu právě během Wolfbrigade. Sázka se vyplatila. Už při úvodní „Basic Urge to Kill“ bylo jasné, že následující čtyřicetiminutovka bude vraždit. Circle pit rychle nabyl rozměrů, kterých se fanoušci často nedočkají ani pod hlavní stagí. Agrese neupadala. Naopak. Chuť lidí se rozbít sílila ve chvílích, kdy Wolfbrigade zavdali nějaký novější track. Při „Feed the Flames“, „From Beyond“ nebo „The Nomad Pack“ to vřelo na maximum. Zásadní moment přišel, když jsem se v kotli rozbil při snaze opřít se do nějakého stotřicetikilového řízka. Poslední „Outlaw Vagabond“ pak už byla jenom taková šupa z milosti. Intenzita vystoupení Wolfbrigade je pohlcující. Člověk má pocit, že by se měl něčeho chytnout, aby ho ten masivní klusot nerozerval jako nasrané tornádo. Tomu neodpovídá jenom muzika, ale i působení kapely, která většinu času na pódiu stojí, jako by odolávala nějakému divokému vichru. Prostě příjemné násilí.

Wolfbrigade

Dantez: Před desátou jdu kolem hlavní stage, kde se připravuje vystoupení Heilung. Ze zvědavosti zůstávám. Zasmrdí kadidlo a vystoupení začíná úvodní pohanskou modlitbou o jednotě člověka a přírody. Musím říct, že to bylo převážně celkem fajn. Když uskupení sázelo na chorály a primitivní vybubnovávání, tak člověk získával chuť se otočit a jít do nejbližšího lesa zakousnout srnu. Stejně efektivně si to dávala hlavní parohatá vokalistka, které se dařilo vysokými a táhlými tóny prostory pevnosti příjemně rozechvět. Horší byly momenty, kdy si ansámbl pomáhal hudebním pozadím z repráků; hned to totiž koncertu ubralo na kýženém pohanském fluidu. Občas bych také ocenil, kdyby se ubralo na okolním divadélku, které působilo spíše groteskně. Opravdu není třeba, aby na stage vybíhala smečka divošských kopiníku, kteří měli primárně za úkol házet bojové grimasy do publika. Chápu, že se Heilung snaží vyšponovat tu epičnost do maxima, ale myslím, že právě větší skromnost by posílila pointu. To ostatně potvrdila minulý rok velmi podobně laděná Wardruna.

Dantez: Po desáté chvíli šaškujeme na setu Vulvodynia. Snažíme se chytit si pár tučných slamz předtím, než na ambient stage začne Final. Dobíháme k pódiu a vzápětí se dozvídáme, že Broadrick bude mít zhruba 40 minut sekeru. Nedá se nic dělat, Electric Wizard vítězí. Jejich vystoupení se na Brutal Assaultu uskutečnilo na tom samém místě dva roky předtím a letos to bylo o kus lepší. Vše nabralo na hutnosti; jak zvuk, tak okolní smrad z trávy. Těch zapálených brk tam muselo svítit více než blesků z mobilů. Vtipně působil týpek, který se zhruba v polovině setu pokoušel o crowdsurfing s vírou v asistenci všudypřítomných zkuřek. Ani hovno, haha. Zvuk se vyvedl a masíroval přesně tak, jak si to na podobně laděném vystouopení představuji: žádné přestřelené a nepříjemné výšky, jen hutné a táhlé bahno. Setem Wizard nijak nepřekvapili. A je to vlastně jen dobře. Kdo by si chtěl snad střihnout něco jiného než finální triumvirát v pořadí „Satanic Rites of Drugula“, „The Chosen Few“ a samozřejmě „Funeralopolis“? Není tedy moc co vytknout. Odcházím spokojený, vykývaný a lehce přihulený z periferního dýmu.

Electric Wizard

Dantez: Bez zbytečného zdržování běžím zpět do ambientu, kde přichází na řadu Prurient. Moc jsem nevěděl, co Fernow na Brutal Assault přichystá. Stačí trochu ohrát epos „Frozen Niagara Falls“, aby člověk věděl, že toho může dostat hodně: od ambientnějších ploch, přes tvrdší elektroniku až po čistý hluk. Všechny varianty bych vlastně uvítal. Na to, co se ale v závěru dělo, jsem úplně připraven nebyl. Troufám si říct, že ambientní prostor ještě nezažil tak intenzivní, smyslově vyčerpávající a místy až fyzicky bolestivou show. Do extrému vytočené, řezavé, ale stále dostatečně pevně uchopené elektricko-noisové vzorky nutily už v prvních vteřinách lidi sahat po uších a odcházet. I já jsem popravdě párkrát uši zacpal; spíš ale kvůli toho, abych chytl i nenápadnější nuance (byly tam!). Sonický nátlak doprovázela mlha porcovaná splašenými stroboskopy a Fernow, který se během frenetického řevu zmítal ve šňůrách hned dvou mikrofonů. Prurient byl fascinující hlavně z toho důvodu, jak dokázal ten téměř nesnesitelný bordel kočírovat. Geniální ukázka strukturovaného chaosu. Ten, kdo to ustál, má zážitek na hodně dlouhou dobu. Absolutní konsternace. Sofistikované smyslové přepadení, ze kterého jsem se vzpamatovával po zbytek festivalu.

Cnuk: Svoji letošní, notně zkrácenou pouť Brutal Assaultem jsem započal v pátek večer. Za doprovodu Emperor jsem se potuloval areálem, až jsem po zhlédnutí všech výstav a jiných zákoutí zaparkoval ve stanu na Iron Reagan. Na jejich poslední festivalové vystoupení mám jen dobré vzpomínky a nejinak tomu bude i nyní. Solidních crossover thrashů je v dnešní době absolutní minimum a právě tito rodáci z Richmondu mezi ně patří. Opět vysoce zábavná a energetická palba, bohužel k mému nepochopení dost krátká. I podle programu ještě měli dobrých deset minut prostoru. Nicméně malé pódium jim slušelo a jejich hudbu vystihovalo více než minulá hlavní stage, avšak i letní svit slunce k nim sedí. Že jsou naživo daleko zajímavější než z desek, je samozřejmost, prostě sázka na jistotu, která vyšla.

Iron Reagan

Cnuk: Díky předčasnému konci Iron Reagan alespoň v poklidu stíhám začátek Hellhammer, tedy Triumph of Death. Upřímně mě nikdy dříve nenapadlo, že by kdy mohlo dojít k oživení právě této kapely, ale asi proč ne. Vystoupení to bylo dost dobré, určitě potěšilo všechny vyznavače jejich kultovních demíček, nutno ale napsat, že vidět takto Hellhammer je prostě zvláštní. Mám je zapamatované jako partu mladíků, kteří někde v garáži v Nürensdorfu drhnou ten svůj kravál bez větších vyhlídek na zářnou kariéru, takže slyšet „Maniac“ nebo „Messiah“ s profi zvukem na obrovském pódiu je… zvláštní, ale ne špatné. Tom. G. Warrior byl ve skvělé náladě, vtipkoval, utahoval si ze svého signifikantního „ugh!“, a zbytek kapely šlapal, jak měl. Vše v pořádku. Atmosférou a charismatem se to od Triptykon příliš nelišilo, jen to mělo navíc ten krásně dřevní odér.

Dantez: Z reinkarnace Hellhammer jsem mohl stihnout zhruba dvacet minut. A teda nevím. Na mě to působilo asi až moc rozjuchaně. Chápu, že si chce Warrior prostřednictvím projektu asi jenom odfrknout, ale ničemu by neuškodilo, kdyby to bylo aspoň o kousek více „grim“. Hudba jinak byla, včetně zvuku, výborná. Basa drhla precizně a dobře utvrzovala kultovní riffy. Trochu mě vlastně i mrzí, že jsem si to nemohl užít více, ale za to přejetí Prurientem absence beztak stála.

Hellhammer

Cnuk: Do zadního stanu přicházím s malým zpožděním na Godflesh. Poznávám skladby z poslední řadovky „Post Self“, ale marně čekám na vály z eponymního EP či „Streetcleaner“. Nejspíše mě dostihla karma za to moje kafrání na kapely, které neustále hrají pouze svoje povinnosti, jež zná většina přihlížejících. Tady bych to ocenil, jelikož jsem Godflesh dosud nikdy neviděl. Avšak nejen kvůli tomu odcházím z areálu s rozpačitými dojmy. Tak nějak jsem totiž čekal, že mě ta jejich zvuková hráz rozemele na kusy ať hrají, co hrají. Žádný nepříjemný tlak či pocity stísnění se ale nedostavily. Výsledkem je tak spíše zklamání.

Dantez:Triumph of Death se odbelhávám dříve, aby mi neunikla ani vteřina ze setu Godflesh. Nerad se oháním frázemi jako „spirituální zkušenost“, ale k popsání koncertu Godflesh z 20. ročníku na hlavní stagi bych něco podobného asi použil. Jsem tedy velmi zvědav, co zažiju teď. Vím, že BroadrickGreenem na posledním turné volí netradiční setlist, který neobsahuje nic z prvního EP a ani ze „Streetcleaner“. Na jednu stranu jsem rád, že dojde na méně známé kusy. Na tu druhou absolutně chápu kolegu Cnuka. Být tohle moje první dostavení s Godflesh, chtěl bych vrátit alespoň 15 % ze vstupenky. Koncert každopádně začíná Broadrickovou prosbou o vypnutí světel a následným syntetickým odklepáním „Sterile Prophet“. Kytara, basa i mechanický bubeník zní v mezích možností víceméně dokonale. O povznesení zvukem, které jsem zažil minule, se ale opravdu nejedná. I přesto jsem si ale koncert i navzdory notné vyčerpanosti užil. Věci jako „Anything Is Mine“, „Merciless“ a hlavně finální „Defeated“ zněly mocně a strhly do meditativního kývání většinu lidí. Příště bych si ale raději zopakoval „klasiku“ na největších možných aparátech. V takovém případě totiž Godflesh nehrají „jenom“ koncert, jako tomu bylo letos.


Wolfbrigade – Run with the Hunted

Wolfbrigade - Run with the Hunted

Země: Švédsko
Žánr: crust punk / d-beat
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Nomad Pack
02. Warsaw Speedwolf
03. Lucid Monomania
04. No Reward
05. Kallocain
06. Return to None
07. War on Rules
08. Feral Blood
09. Under the Bell
10. Dead Cold

Hrací doba: 26:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédové Wolfbrigade neplatí za žádné nováčky. Když počítáme i jejich předchozí stať ještě pod názvem Wolfpack, hrnou do nás ten svůj lycanthro-punk už od roku 1995. To je dost dlouhá doba na to, aby stihli vytvořit hned několik nahrávek, které lze dnes zařadit mezi žánrové klasiky. To se jim také povedlo a zaslouženě patří mezi největší jména celé crustpunkové/d-beatové scény.

Ačkoliv se to někomu může zdát divné i takovýto divošský styl prochází nějakým vývojem. A ten určují povětšinou velikáni jako třeba Wolfbrigade. Právě na letošním „Run with the Hunted“ se posunuli zase trochu jinam. Pravda, změna to není tak razantní, jak by možná teď někdo čekal, ale přesto je jasně slyšitelná. Crust punk a ani ostatní divočárny (třeba grindcore) nezůstávají pouze jednotvárným chaosem, ale vstřebávají do sebe další nové vlivy.

Porovnám-li minulou desku „Damned“„Run with the Hunted“, uši zalarmují opět jinou produkci. Přestože je tahle vlčí smečka ze Švédska na novince se tenhle severský vliv neprojevuje tak výrazně, jako tomu bylo právě v minulosti. Skřípavý zvuk kytar a špinavě zastřený zvuk, tak váženě prezentovaný na předchozích počinech, nahradil moderní zvuk, nepodobný např. „Utilitarian“ od Napalm Death. Nevím moc, jak ho popsat, ale vždy mi připadal takový plechový a především výrazněji čitelný, což koneckonců nevím, jestli se úplně hodí.

Další změnou je větší výskyt melodických pasáží či rovnou celých skladeb. Přiznám se, že nemám nastudovanou komplet diskografii kapely, ale dovolím si tvrdit, že tento trend se do pařátů Wolfbrigade dostával postupně už na předchozích albech a zde mi připadá nejsilnější. Prakticky každá skladba má nějaký melodický podkres, o nějž se stará druhá kytara. Občas se k mému překvapení dokonce povede vytvořit až melancholickou náladu, kterou bych teda v tomhle bordelu moc neočekával. Jako příklad může posloužit druhá „Warsaw Speedwolf“. Přestože se drtivá většina stopáže „Run with the Hunted“ nese v klasickém d-beat tempu, tedy rychlém, dojde i na různé zvraty a uvolnění. Taková pátá „Kallocain“ má úvod, který by klidně slušel třeba Accept. V posledních skladbách jsou dokonce kratičká kytarová sóla. Sice nic extra, ale jako zpestření to funguje.

Co mi na „Run with the Hunted“ ale chybí, jsou opravdu pořádné sypačky. Něco, co by mě bez slitování semlelo. Když po tomhle toužím, často sáhnu právě po crust punku. První trojice skladeb sice něco takového nabízí (především „Nomad Pack“ je tutovka jako prase), však se také spolu s šestou „Return to None“ jedná o moje nejoblíbenější kousky, ale kolikrát jsem si připadal spíš, jako by Wolfbrigade znásilňovali Dissection. Jednoduše namísto toho, aby ve správný čas udeřili, přišel čas na kytarové vyhrávky. Neříkám, že je to špatně, věřím, že to dokáže oslovit, avšak v mém případě na to musím mít tu správnou náladu. Neočekávejte tedy žádné Discharge. Nebo lépe: čekejte jejich základy, Wolfbrigade si k nim přidali „to svoje“ a s tím nekompromisním nihilismem Britů nešli až tak daleko.

Wolfbrigade

Těžko se navazuje na tak skvělé album, jakým „Damned“ bylo. To dokáže řezat přeci jenom víc a i ta melodická kytara tam vyzněla lépe. Vůbec celkově jsem z něj měl lepší pocit. Přestože „Run with the Hunted“ není špatnou deskou, k dosažení úrovně svého předchůdce jí něco chybí. Možná jsou to jednoduše silnější skladby. Některé trpí nedostatečně silným nosným riffem, což může být problém, protože jak známo, d-beatové tempo moc nedovoluje nějakou změnu, a s jakým riffem se tu začne, s tím se také jede až do konce. Jiné zase nemají tak povedený refrén… zkrátka už to vlci dokázali poskládat dohromady i obstojněji.

Vzato kolem a kolem, „Run with the Hunted“ představuje ani ne půlhodinku crust punk / d-beatu, která uteče a po většinu času zabaví. Má své mouchy, není dokonalé, v rámci kapelního katalogu patří k průměru, ale jeho poslechem rozhodně nic nezkazíte. Ušní průplach nám Wolfbrigade poskytovali už jako Wolfpack, nyní přináší i něco navíc. Záleží, na co máte zrovna chuť.


Redakční eintopf – duben 2017

Nightbringer - Terra damnata
Nejočekávanější deska měsíce:
Nightbringer – Terra damnata


H.:
1. Ides of Gemini – Women
2. Celestial Grave – Pvtrefactio
3. Nokturnal Mortum – Істина

Kaša:
1. Deep Purple – Infinite

Zajus:
1. Nokturnal Mortum – Істина
2. Colin Stetson – All This I Do for Glory
3. Trombone Shorty – Parking Lot Symphony

Skvrn:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Zu – Jhator
3. Les discrets – Prédateurs

Onotius:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
3. Ayreon – The Source

Metacyclosynchrotron:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Cult of Erinyes – Tiberivs
3. Funeralium – Of Throes and Blight

Cnuk:
1. Artificial Brain – Infrared Horizon
2. Wolfbrigade – Run with the Hunted
3. Life of Agony – A Place Where There’s No More Pain

H.

H.:

V dubnu vůbec není o čem – největším tahákem je suverénně „Women“ od Ides of Gemini. První dvě alba téhle skupiny mi dala přesně to, co na hudbě vyhledávám. Jistě znáte ten pocit, když tam je něco víc než pouhé „líbí se mi to“, když vás tóny skutečně zasáhnout a rozvibrují spodní proudy v zákrutech duše. Vím, že mnozí Ides of Gemini takhle vysoko necení, ale já si „Constantinople“„Old World | New Wave“ jednoduše zamiloval. „Women“ má tedy sakra co dorovnávat a optika bude o to přísnější, že proběhly personální změny a bubenice Kelly Johnston už v sestavě není. Přesto doufám, že zklamán nebudu – kdybych byl, bolelo by to hodně.

Finové Celestial Grave na svém loňském demosnímku „Burial Ground Trance“ předváděli black metal vysokých kvalit, vlastně šlo o jedno z těch nejpříjemnějších překvapení minulého roku. Byť šlo o pouhou čtvrthodinu hudby, oddanost Ďáblovu učení z toho tryskala na všechny strany. V dubnu dorazí počin ještě kratší – sedmipalcové EP „Pvtrefactio“, dvě skladby, ani ne dvanáct minut. Demo mě ovšem zaujalo takovým způsobem, že si to ujít nenechám.

O tom, jak moc se na oba výše zmiňované počiny těším, snad svědčí i skutečnost, že tyto v očekávání předstihly dokonce i Nokturnal Mortum a jejich dlouho očekávané album „Істина“. Pokud bych ale ukrajinskou legendu vynechal úplně, asi bych si trochu lhal do kapsy. Nokturnal Mortum jsou fantastickou kapelou a jejich počiny mám hodně rád. Je pravda, že zpětně se častěji vracím k dokonalému „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale ani tak mi vůbec nevadí, že dle prvních ukázek i dle přebalu vše nasvědčuje, že bude novinka pokračovat ve stopách „Голос сталі“ (dalo se čekat). Však jestli Knjaz Varggoth se svou družinou udrží laťku, tak… jen vůl by mohl být nespokojen.

Kaša

Kaša:

Nechci tvrdit, že by byl dubnový seznam chystaných novinek v oblasti hudebních nosičů vyloženě slabý. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych při jeho pročítání zrovna skákal radostí. Několik zajímavých jmen jistě obsahuje, ovšem tak nějak mě nechávají chladným. Až na jednu výjimku… Deep Purple.

Deep Purple jsou bezesporu legenda a jejich novinku si tentokrát nenechám v žádném případě ujít. Poslední řadovka „Now What?!“ se nakonec ukázala jako velmi silný zářez v diskografii této veličiny a trochu mě mrzí, že jsem její vydání před čtyřmi lety úspěšně zazdil. Od „Infinite“ nečekám samozřejmě nic menšího než přísun dobře osvědčených postupů, které prostě a jednoduše fungují i po všech těch letech. A protože pánové špatné album snad ani neumí a sypou z rukávu jednu povedenou nahrávku za druhou, tak věřím, že „Infinite“ dostojí velkému jménu skupiny, od níž se automaticky očekává něco víc.

Zajus

Zajus:

Dubnová nadílka skrývá album, na které se těším jako pan prezident na ranní štamprle. Nemá cenu chodit okolo flašky slivovice, jsou to samozřejmě ukrajinští Nokturnal Mortum. Přestože se nemohu zařadit mezi jejich skalní fanoušky, dosud poslední počin „Голос сталі“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a žánrů. K „Голос сталі“ se vracím s železnou pravidelností již sedmým rokem a nejlepší na něm je, že i po tolika letech je poslech od poslechu silnější. Od „Істина” nečekám nic menšího než naprostou dokonalost.

Výrazně méně však věřím novince Colina Stetsona. Saxofonový virtuóz v minulosti předvedl, že opravdu umí, jenže nejlépe mu to jde ve společnosti, a když je na vše sám, jeho tvorba místy pokulhává. Přesto jsem na „All This I Do for Glory” zvědavý. S posledním místem pak zůstanu u dechových nástrojů, ostatně co jiného čekat od chlapíka, jenž si říká Trombone Shorty. Troy Andrews, který se pod tímto pseudonymem schovává, sice podobně jako Colin Stetson ohromuje svou technickou zručností, jenže tím podobnosti končí. Tam, kde Stetson upírá veškeré síly na hluboký umělecký zážitek, se Andrews spokojí s tím, když své posluchače dobře pobaví, a to je také někdy potřeba. Duben tedy bude v tomto ohledu, alespoň doufám, poměrně vyvážený.

Nightbringer

Skvrn

Skvrn:

Nadcházející měsíc táhne nejen koncertně, ale taktéž studiově. Jako důkaz by bohatě postačila už jen první příčka věnovaná neposedným Ulver. Před rokem Norové zvolili rozmáchlý experiment, nyní to vypadá na až bytostnou popařinu. A já říkám proč ne, jedině dobře, že tu nemáme další zvěrokruhy, vlkům spánek nesvědčí. S Gaiem Juliem přichází nejočekávanější deska roku, tak snad si budeme moci zakřičet vítězoslavné ave.

Za druhou příčkou nemusíme od práce vydavatelů z House of Mythology utíkat, stejně jako Ulver tu svou novinku vydávají Zu, italští kytaroví vizionáři. Tedy převážně kytaroví a teď už vlastně možná tak trochu ex-. Kotouč „Jhator“ nějakou dobu točím, ale pořád nevím, jak tohle dobrodružství dopadne. Zatím tedy budu napjatý společně s vámi. Za příčkou třetí už musíme o dům dál, teď jen který si vybrat, hlásících se otevřených dveří je nespočet. Opatrné haló nakonec vnesu do francouzského bydla Les discrets. Při nádechu vycítím sny, jinak je ale tma. Co konkrétního za ní? Jednadvacátého se rozjasní.

Onotius

Onotius:

Oproti relativně nadupanému březnu je duben zase o trochu skromnější. Čas od času se ale stejně vyloupne nějaké dost lákavé jméno, takže o naplnění žebříčku se nemusím obávat. Nejsem sice nějakým expertem na tvorbu zámořských Nightbringer, ale jejich „Ego dominus tuus“ mě svého času dost chytlo. Tak nezbývá než doufat, že novinka kvalitativní laťku předchůdce nepodleze. Pro mě je zároveň vydání „Terra damnata“ dobrým popudem k prozkoumání starší tvorby.

To, že od Ulver můžeme dnes už čekat opravdu cokoliv, potvrdili opět vydáním ukázky z nové desky, která by se dala popsat jako atmosferický synth pop. Tak jsem pochopitelně zvědav, jak dopadne celá deska. Jejich poslední zářez se povedl, tak snad novinku čeká stejný osud.

Dále si rozhodně nenechám ujít novou desku projektu Ayreon, jehož „Human Equation“ a „Into the Electric Castle“ patřili v časech, kdy jsem ještě o něco víc ujížděl na melodickém progu, mezi jedny z mých topových desek. Variabilita různých hostujících hlasů metalové scény, příběh prolínající se celou deskou a skladatelská uvolněnost. Nu, uvidíme jak to dopadne, první ukázky působily malinko samoúčelně. Ale zase je to Arjen Lucassen, ten by si kvalitu mohl ohlídat.

Ulver

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nightbringer podle mého nikdy nevydali slabou desku, ale ta poslední „Ego dominus tuus“ je bezpochyby korunní, takže jsem logicky zvědav, co kapela předvede s „Terra damnata“. Očekávám jistý pokles formy, ale rád se nechám překvapit. Což platí i o chystaných Cult of Erinyes. Belgičany sleduji od samotných začátků, placku „A Place to Call My Unknown“ čas od času rád opráším, ale musím přiznat, že do následovníka „Blessed Extinction“ jsem se prostě nedostal. Takže novinka můj zájem o kapelu buď oživí a já se pokusím dvojičkou zase prokousat, nebo zpečetí a Cult of Erinyes se tak zařadí do zástupů kapel, které pro mě po debutu umřely. A na závěr hrubě a pomalu, i přestože s doom metalem nijak často neobcuji. Deska „Deceived Idealism“ francouzských Funeralium mi svého času dokázala zkurvit náladu opravdu důkladně a prozatím to vypadá, že novinka „Of Throes and Blight“ nabídne zážitky ještě horšího a dusivějšího rázu. Prokousat se ale hodinu a půl dlouhou funerální tryznou asi nebude žádná sranda.

Cnuk

Cnuk:

Měsíc březen pro mě končil velice bohatě a duben jako by si říkal, že mi dá čas to vstřebat, jelikož i v dubnu se těším na alba s pozdějším datem vydání. Tím prvním bude „Infrared Horizon“ od Artificial Brain, kteří se představí s druhou dlouhohrající deskou. Asi žádný fanoušek technického death metalu nepřehlédl jejich tři roky staré sci-fi dílko, které sklízelo vesměs pozitivní ohlasy. O týden později, tedy 28. dubna, vychází zbylá dvě alba.

Začnu s kapelou Wolfbrigade, která je spoustě z vás zřejmě dobře známá, ovšem zcela popravdě, mně tak úplně ne. Samozřejmě jsem pár jejich písniček slyšel a hlavně viděl jejich jméno na plakátech nejrůznějších festivalů, ale sám vlastně nevím, proč jsem si nikdy nepustil žádné album. No, a to je právě ten důvod jejich zařazení do tohoto eintopfu, jednoduše myslím, že je pravý čas to napravit. Věřím, že to bude kvalitní crust/punková záležitost, a dost se na to těším, možná že si přeci jenom před vydáním novinky „Run with the Hunted“ poslechnu i starší tvorbu, abych nebyl poté v recenzi za úplného negramota.

No, a na závěr tu máme staré známé Life of Agony. „A Place Where There’s No More Pain“ bude po dlouhých dvanácti letech konečně dalším řadovým počinem. V 90. letech se poměrně výrazně zapsali do povědomí svým netradičním, alternativně pojatým hardcorem a zejména pak jejich koncepční prvotina „River Runs Red“ je dnes již klasikou. Zajímavé také bude slyšet, jak se na kapele projevila změna pohlaví zpěváka Keitha Caputa na zpěvačku Minu Caputo, která proběhla v roce 2011. Přestože tedy Life of Agony fakticky ztratili koule, na koncertech dokazují, že hudebně ještě ne, tak doufejme, že se jim to povedlo přenést také do nahrávacího studia.

Nokturnal Mortum