 |
|
Země: Finsko Hrací doba: 44:26 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Do recenzování finské formace Wolfhorde jsem se pustil s nadějí, že by snad mohlo jít o solidní folk metal bez zbytečného a imbecilního hopsa-hejsa, jaké se v žánru bohužel rozmohlo během boomu před několika lety. Z debutového „Towards the Gates of North“ (kapela dle všeho funguje snad už tak 15 let, ale k první řadovce se skutečně dohrabala až nyní) jsem si pustil nějakou ukázku a znělo mi to vcelku hratelně, tak jsem do toho šel. Jak se však záhy ukázalo, podařilo se mi trefit do jednoho z mála snesitelných songů…
Začátek „Towards the Gates of North“ se nese v poměrně povedeném duchu. Hezké intro „Vegvísir“ dokáže navnadit, stejně tak první regulérní track „Fimbulvetr“ není vůbec zlý. Riff v jedné pasáži mi sice přijde až moc „basic“ a několik málo motivů lehce zavání agrem, ale naštěstí je to stále ve snesitelné normě a vzato kolem a kolem je ta písnička v klidu a některé relativně povedené motivy jí upřít asi nelze.
Jenže poté nastane opravdové peklo v podobě „Taivaankappaleiden kato“, což je úplně ultimátní sračka plná skočných veselých melodií, ze kterých mi je na blití jako svině. Za tohle by si chlapci pomalu zasloužili dostat doživotní zákaz přístupu k hudebním nástrojům, aby už žádné podobné hovno nikdy nevytvořili, protože to se fakt nedá. Hnus zelenej. Bohužel to není konec všeho vidlákovství na desce, naopak spíš začátek. Důkazem budiž třeba „The Retribution“, „Boundless Agony“ a především dočista imbecilní „Lycomania“, což je vedle „Taivaankappaleiden kato“ největší zvratek na „Towards the Gates of North“.
Kromě značné nevyrovnanosti, kdy se Wolfhorde dokážou pohybovat od vcelku solidní muziky až po nesnesitelnou sračku (a to kolikrát i v rámci jednoho songu), a občasných záchvatů nesoudnosti (jinak si to vysvětlit neumím) mají Finové ještě jeden zásadní problém – je jím nepůvodnost. Z „Towards the Gates of North“ totiž smrdí dost okatá inspiraci u známějších krajanů. V překladu to album zní trochu jako kopírka Finntroll v mnohem infantilnějším podání střídaná s pasážemi odkoukanými od Ensiferum.
Jak jsem řekl již na začátku, nic převratného jsem nečekal, doufal jsem však v solidní a příjemně poslouchatelné dílko. Dostal jsem nevýrazný podprůměr s několika pohodovými momenty, ale i několika vysloveně sračkovitými momenty. Krutě kolísává (ne)kvalita poslech v podstatě znemožňuje, těm nejhorším písničkám se dost úspěšně daří táhnout celé album dolů a shazovat dojem i z těch stravitelnějších pasáží. K tomu stačí přidat zjevnou nepůvodnost a také žánrové klišé, abychom došli ke vcelku jasnému verdiktu – právem skoro neviditelná záležitost, jež za pozornost nestojí.