 |
|
Země: Belgie Tracklist: Hrací doba: 67:30 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand se sice kolaborací neštítí a praktikují tuhle disciplínu docela rádi, ale pořád se jedná o skvělou a kultovní kapelu, takže myslím, že když s někým dávají společný počin, i když se jedná o první nahrávku dané skupiny, tak to něco znamená. To je přesně případ belgických Wolvennest, jejichž diskografie začala hned dvě spolupracemi s rakouskými klasiky.
Na druhou stranu, Wolvennest tehdy byli i nebyli začínající formace, protože v jejich sestavě najdeme zkušené muzikanti a mezi nimi hned několik zajímavých jmen. Namátkou třeba Corvuse z Cult of Erinyes anebo Déhà (jak se to skloňuje?) z asi tak milionu různých kapel.
Tak či onak, Wolvennest si hned začali připisovat výborné počiny. Zmiňované kolabo „WLVNNST“ (2016) je super, první regulérní řadovka „Void“ (2018) rovněž a ípko „Vortex“ bylo taky fajn. Nebyl tedy sebemenší důvod se domnívat, že by druhá dlouhohrající deska „Temple“ měla jakkoliv rupnout.
A přesto – „Temple“ za svými předchůdci v lecčems zaostává. A navíc mě trochu sere, že jsem zatím nedokázal přijít na to, v čem přesně ten problém vězí, aniž bych se musel uchýlit k nějakým abstraktním citečkům a podobným hovadinám. Na druhou stranu, všude se věčně kecá o tom, jak je muzika strašně subjektivní a jak by měla vyvolávat emoce, takže teoreticky by to vlastně mělo vycházet. Tak nebo tak, pojďme to zkusit.
„Temple“ je svým způsobem hodně fajn album, které nedělá nic špatně. Přinejmenším ne zásadně. Jestli mám nějaké výhrady, tak snad jedině ke skladbě „All That Black“, ale spíš kvůli hrozné lince v textu „I like darkness, darkness is beatiful“, kde směšnost ještě umocňuje přehrávaný zpěv Shazzuly (jejíž vokál se mi jinak líbí, ale tady se to prostě nepovedlo). Po hudební stránce nicméně ani „All That Black“ za zbytkem nezaostává.
Wolvennest sice na „Temple“ nedělají nic špatně, ale úplně stejně nedělají ani nic nadstandardně dobře. Respektive – je to dobré, nikoliv už skvělé. Deska příjemně plyne a nějakou atmosféru má, ale nedokáže strhnout a vehnat posluchače do transu, jako se to dařilo dříve. Nenašel jsem tu jedinou skladbu, která by mě dokázala okouzlit stejným způsobem jako třeba „Ritual Lovers“ z „Void“. Celé album teče v pomalejším tempu, okolo se vznáší zastřený psychedelický opar a poslouchá se to hezky. Hypnóza se však nedostavuje a často jsem měl pocit, že „Temple“ působí zbytečně ležérně, že by tomu slušel o něco větší tlak. Můžete namítat, že by to Wolvennest posouvalo někam, kde zřejmě nechtějí být, ale osobně si myslím, že by to dynamice „Temple“ prospělo. Na „Void“ nebo „WLVNNST“ jsem tenhle nedostatek necítil.
Své vrcholy „Temple“ nicméně má a pár kusů hodných zapamatování se zde najde. Za mě jde především o píseň „Incarnation“, jež má asi nejblíže ideálu a některé její motivy mi přijdou super. Svoje místo na nahrávce má nepochybně také „Succubus“, kde hostuje King Dude. Vzhledem k tomu, že do této chvíle desce vokálně vládne Shazzula, jedná se o příjemné ozvláštnění. Kingův hluboký charismatický hlas se navíc ke stylu Wolvennest vyloženě hodí, takže tahle spolupráce se za mě povedla. Za poslední vrchol bych označil finální „Souffle de mort“, která pracuje se šamanskou rytmikou konečně se jí daří posluchače kolébat aspoň trochu uspokojivým způsobem.
Zbytek písní – „Mantra“, „Swear to Fire“, „Alecto“, „All That Black“ (odmyslete si ten otravný text) a „Disappear“ – je prostě jenom ok. Nejsou blbé, nevadí mi je poslouchat, vlastně se mi docela líbí, ale… víš jak.
„Temple“ mi svým způsobem připomíná „Feuer“ od (Dolch). Když pominu, že obě alba vyšla u Ván Records, sdílejí podobnou atmosféru a hlavně obě zanechala podobný pocit jistého rozčarování kvůli poklesu laťky oproti předešlé tvorbě, byť se stále jedná o solidní práce. Recenze sice v případě „Temple“ asi vyzněla výrazně negativněji než kdysi u „Feuer“, ale tu paralelu tam cítím.
