Archiv štítku: Wolves in the Throne Room

Boris, Crowbar nebo Wolves In The Throne Room rozšíří sestavu Brutal Assaultu

Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř 

Sestava Brutal Assaultu se opět rozrůstá – mimo jiné o jména, která se v Josefově objeví vůbec poprvé. Řeč je především o japonských legendách Boris nebo black metalistech Wolves In The Throne Room. To ovšem neplatí o Crowbar, kteří se na festival vracejí po třech letech.

Přísun nových kapel bohužel musíme začít špatnými zprávami. Svou účast na BA museli odvolat kapely Life of Agony a Gruesome. Na druhou stranu nás může těšit festivalový debut již zmíněného atmosférického black metalu Wolves In The Throne Room, kteří sami utvořili celou alternativní linii tohoto žánru.

Stejně tak nás těší debut svérázného japonského tria Boris, které už pětadvacet let přivádí hudební fanoušky v úžas svou neuvěřitelnou variabilitou, kdy si pro inspiraci odskakují od psychedelického rocku přes punk, sludge, doom metal, drone, pop a noise až k ambientu. Zato Angličané Vallenfyre mají o osobité hudbě o dost jednodušší představu a své fanoušky zahrnují potemnělým death metalem s teskně doomovými vlivy, jak to umí jenom obyvatelé Britských ostrovů.

Boris

Jeden z klenotů bohaté lousianské hudební scény jsou Crowbar aneb kapela zformovaná kolem charismatického Kirka Windsteina. Dvě mladé party, které budou na letošním BA svým věkem kontrastovat s léty prověřenými veterány výše, jsou sludgem říznutí vyznavači hardcoru God Mother ze Švédska a živelný metalcore Miss May I z USA.

Naši milovanou pevnost dále zahalí temnota legend českého metalu Root slavící 30 let na scéně a italských Graveworm. Tři poslední kapely tohoto seznamu zvíří prach uvnitř pevnosti když uvedou do pohybu armádu vyznavačů hardcoru v kotli. Těmito kapelami jsou hardcore punkeři Sheer Terror z města New Yorku, kalifornský metalický hardcore First Blood a moldavský nu metal s přísnou dámou v čele Infected Rain.

A nezapomeňte, zvýhodněná cena vstupenek je platná pouze do konce dubna!

Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/

[tisková zpráva]


Wolves In The Throne Room Announce Diadem Of 12 Stars Reissue

Pacific Northwest black metal clan Wolves In The Throne Room will proudly re-release their 2006 debut album Diadem Of 12 Stars through their own Artemisia Records on 17th June.

Written almost exclusively in a windowless, black room over the long dark nights of Winter 2005, Diadem Of 12 Stars was the first official Wolves In the Throne Room release. Re-imagining black metal as an ode to rain storms, wood smoke and the wild energies of the Pacific Northwest, WITTR created a unique melancholic atmosphere. Diadem Of 12 Stars is about lunar sorcery on Cascadian mountaintops and encounters with wild spirits. In contrast to the icy, razor sharp soundscapes of their 90s Norwegian forebears, the sound of Diadem… is lush and ethereal, dripping with rain soaked moss and lichen.

LISTEN TO NEWLY REMASTERED VERSION OF “QUEEN OF BORROWED LIGHT”

Wolves In The Throne Room honed the material for Diadem Of 12 Stars by touring across the country’s basements and squats. Its raw analog sound in many ways pays homage to the band’s varied influences: the harsh black metal of Norwegians Ulver and Emperor or their American counterparts Weakling and Ludicra, the monolithic heaviness of Neurosis and Swans, the sorrowful Funeral Doom of My Dying Bride and in places, the mournful goth of Dead Can Dance. Yet, WITTR distills these inspirations to create a sound that is entirely their own.

Described by guitarist Nathan Weaver as the rawest and most “punk” of their five full-length releases Diadem Of 12 Stars was recorded live to tape in Oakland by Tim Green. Joined in the studio by Jamie Myers (Hammers Of Misfortune, Sabbath Assembly) and Dino Sommese (Asunder. Dystopia), every song was rendered in one or two takes and the album was mixed without the aid of a computer. Originally released on a small DIY label and unavailable physically for many years, this reissued version has been carefully remastered by Jason Ward at Chicago Mastering Service. The band redeveloped every photograph from the original negatives, creating richer, high quality prints in order to present the artwork as originally envisioned.

Wolves in the Throne Room photo

The Diadem Of 12 Stars reissue will be released on CD, 2xLP, Cassette and all Digital formats. Pre order via the band’s webshop. Wolves In The Throne Room will follow the reissue with their first live performances since mid-2014 this September, with two weeks of shows currently confirmed and more to be added in the coming weeks.

Wolves In The Throne Room has to date released five studio albums, two EPs, and multiple live albums to date, including Diadem Of 12 Stars (2006), Two Hunters (2007), Black Cascade(2008), Celestial Lineage (2011), and most recently, Celestite (2014), which was an instrumental, experimental companion record to Celestial Lineage. The band is currently working on new material, which promises to be their heaviest and darkest in some time.

http://www.wittr.com
http://www.facebook.com/wolvesinthethroneroom
http://artemisiarecords.bandcamp.com

[tisková zpráva]


Wolves in the Throne Room – Celestite

Wolves in the Throne Room - Celestite
Země: USA
Žánr: ambient
Datum vydání: 8.7.2014
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. Turning Ever Towards the Sun
02. Initiation at Neudeg Alm
03. Bridge of Leaves
04. Celestite Mirror
05. Sleeping Golden Storm

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook

To, jestli měla nějaká skupina opravdu vliv a nějakým způsobem promluvila do dění na scéně, lze do jisté míry poznat i z toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích. Když se nad touto tezí člověk zamyslí, zjistí, že takových kapel v novém tisícletí v rámci black metalu moc není. Mezi nejvýraznější jistě patří portlandští náladotvůrci Agalloch… u nich sice o čistokrevný black metal nejde, ale to je vedlejší; také začali hrát už v půli 90. let, ale první dlouhohrající desky vydali až na přelomu tisíciletí a větší popularity, díky níž začal onen boom kopírek Agalloch, přišel až o poznání později. Kromě nich se něco podobného jistě podařilo i švédským ďáblům Watain, kteří sice do jisté míry těžili (a vlastně dodnes těží) z odkazu kultovních Dissection, ale ani to jim nebránilo, aby spustili menší vlnu podobně laděného black metalu.

Do této sorty novějších vlivných black metalových uskupení však do jisté míry patří i zámořští ekologové Wolves in the Throne Room, kteří ze své farmy ve státě Washington začali do světa pouštět specifický druh black metalu, jemuž se později začalo říkat cascadian black metal a na nějž postupně více či méně úspěšně začaly navazovat další kapely a projekty. Wolves in the Throne Room však byli první a to jim už nikdo neodpáře, stejně jako jim už nikdo nevezme, že všechny čtyři jejich dosavadní desky jsou velice skvělé záležitosti. Obzvláště druhá “Two Hunters” (která k jejich tvorbě přivedla mne osobně) a třetí “Black Cascade” (což byl zase shodou náhod jeden z prvních vinylů, které jsem si koupil) jsou skutečné majstrštyky, jimž ani několik let na křížku neubralo nic z jejich uhrančivosti a monumentální síly.

Letos tomu byly již tři roky, co se objevilo doposud poslední album “Celestial Lineage”, takže se dalo čekat, že do dalšího počinu by to nemělo trvat zas tak dlouho. Překvapení se nekoná a v létě skutečně vyšla další nahrávka s názvem “Celestite”, která byla dopředu ohlášena jako pokus o experiment. Wolves in the Throne Room se totiž v rámci této desky vydali na (z jejich pohledu) doposud neprobádané pole čistého ambientu a soft elektroniky, kde black metalové kytary, zvukovou stěnu bicích a skřehotu vystřídal syntezátor a značně uvolněnější tempo.

Podobný hudební minimalismus má šanci fungovat jen za jediného předpokladu, jímž je atmosféra. Pokud se tu podaří vytvořit, mohou být nahrávky tohoto druhu skutečným posluchačským zážitkem, pokud však autor v tomto ohledu selže, pak jsou takové desky až smutně prázdné a na místě zážitku bývá jen nudné vakuum monotónního zvuku bez špetky zábavnosti. “Celestite” tím pádem vzbuzovalo docela očekávání, protože zrovna tvorba atmosféry nebyla Wolves in the Throne Room nikdy cizí – ono co si budeme povídat, veškerá předchozí tvorba skupiny stojí jedině na atmosféře, protože když se nad tím člověk zamyslí, jejich nahrávky samy o sobě také nejsou zas tak extrémně složité a jsou to vesměs monotónní záležitosti. Avšak vzhledem k tomu, že se kolem nich vznáší jistá specifická aura, fungují přímo bravurně. Stejně tak se již na starších deskách vyskytovaly i nemetalové momenty, které byly mnohdy fenomenální… třeba z toho, co Wolves in the Throne Room předvádějí v rituální první půli skladby “Cleansing”“Two Hunters”, dodnes mrazí v zádech při každém poslechu.

Tím vším jsem chtěl říct především to, že jsem před poslechem “Celestite” nijak nepochyboval o tom, že jsou Wolves in the Throne Room schopni stvořit ambientní nahrávku, jež bude skvělá. A vlastně si to myslím stále, ačkoliv samotné “Celestite” zůstalo lehounce za očekáváním. Je velice pozitivní, že album i přes svou experimentálnost (v rámci tvorby skupiny) nepůsobí dojmem, že by snad k Wolves in the Throne Room nepatřilo. Z tohoto úhlu pohledu si Američané dokázali udržet jistou část výše zmiňované aury, díky čemuž “Celestite” vážně působí “wolvesinthethroneroomovsky”. Přesto všechno však zážitek z poslechu není tak silný a ta atmosféra není tak hypnotická, jako tomu bývalo na black metalových počinech skupiny. Tím neříkám, že je novinka špatná, jen že dřívější desky byly ještě lepší.

“Celestite” se poslouchá velice hezky, o tom není sporu. Já mám podobný minimalistický ambient dost rád, takže mám k takovým věcem vztah, čili to v tom možná hraje roli, ale když to vezmu kolem a kolem, nemám sebemenší problém si ten počin poslechnout. Dokonce bych se ani nebál tvrdit, že (a to navzdory očekávání) má nahrávka i své vrcholné momenty, které si člověk zapamatuje. Jedním z takových je jistě výtečně finále “Initiation at Neudeg Alm” nebo skvělá pasáž ve čtvrtině “Celestite Mirror”. Tím však nechci ani náznakem vzbudit podezření, že by šlo o snadno stravitelnou nahrávku, protože je tomu přesně naopak. Využijete-li “Celestite” jen jako podklad k nějaké činnosti, fungovat bude, ale pouze jako příjemná relaxační kulisa bez nároku na to, aby vám předala něco hlubšího… a když se tu a tam zaposloucháte, přijde vám to docela prázdné.

Říkám to proto, že zpočátku jsem naprosto netakticky postupoval právě tímto způsobem a z nahrávky si odnesl dojem, že až takový minimalismus u Wolves in the Throne Room nefunguje. Abyste totiž “Celestite” skutečně docenili, musíte zvolit zcela opačný přístup, a sice vypnout… sebe i vše okolo, zahodit telefon, zhasnout světla, v úplné tmě si lehnout na záda a naslouchat. Nebo lépe řečeno se spíš nechat unášet náladou… teprve pak “Celestite” začne dávat opravdový smysl a vy zjistíte, že ta deska je na tom úplně stejně jako její obálka – zdánlivě triviální, ve skutečnosti však má svou hloubku.

Zpočátku mě “Celestite” příliš nesebralo, ale jakmile jsem té nahrávce dal prostor, nakonec si mě získala na svou stranu. Zůstává ovšem otázkou, kolik lidí je schopno a ochotno věnovat novince podobné úsilí a čas, jako jsem to udělal já. Zvlášť ve světle faktu, že black metalová alba Wolves in the Throne Room jsou přece jen ještě silnější, za čímž si (bohužel?) musím stát, ačkoliv se počáteční rozčarování nakonec zkorigovalo do spokojenosti. I přesto však mají i ambientní Wolves in the Throne Room jisté kouzlo a nepostrádají smysl. Pokud by se tedy ústřední duo bratrů Weaverových někdy v budoucnu rozhodlo na “Celestite” navázat dalším ambientním počinem, já osobně se jeho poslechu rozhodně bránit nebudu.


Další názory:

Řeknu vám, že když jsem zachytil první informace o nových Wolves in the Throne Room, dvakrát odvařený jsem z toho tedy nebyl. Ne, že by mi ambientní muzika vadila, to vůbec, spíš jsem se však obával s tím, jak se američtí ekologové svého nelehkého úkolu zhostí. Jestli byli Wolves in the Throne Room na všech dosavadních deskách především o intenzitě, “Celestite” je pravým opakem, jež vyjadřuje emoce, které black metal ve své podstatě nedokáže pojmout. Křehká, zadumaná a především minimalistická, taková ta muzika je. Jenomže něco tomu schází, nějaké vyloženě povedené momenty, které tu navzdory lepším podmínkám ke gradaci po většinu doby schází. Desce se nedá upřít, že moc příjemně plyne a jako doprovod k náročnější činnosti je taková muzika jako stvořená, nicméně tuším, že jen jako podmaz svůj nový počin bratři Weaverové nevytvářeli. Žádný průser to rozhodně není a silně negativní hlasy nechápu, ale že bych se na další ambientní Wolves in the Throne Room vyloženě těšil, to ne. Snad jen kdyby syntezátorová poloha Američanů doznala radikálních obměn.
Skvrn


Redakční eintopf #65 – červenec 2014

Wolves in the Throne Room - Celestite
Nejočekávanější album měsíce:
Wolves in the Throne Room – Celestite


H.:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 6/10

Ježura:
Empyrium – The Turn of the Tides
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Overkill – White Devil Armory
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Ill Niño – Till Death, La Familia
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Manic Street Preachers – Futurology
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 6/10

Skvrn:
Empyrium – The Turn of the Tides
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 7/10

Přichází léto a s ním každoroční, nezbytný a obligátní evergreen, kdy si v eintopfech všichni stěžují, že nic moc nevychází. Ale to už je klasika… zatímco většina normálních lidí se válí na sluníčku u vody nebo konzumuje C2H5OH na hudebních festivalech, redaktoři Sicmaggot mají hemzy, že jim vychází málo experimentálního avantgardního post-black metalu míchaného s ambientem, noisem, jazzem a alikvotním zpěvem s progresivní fujarou. No, nevadí, pojďme na věc…

Do vyšších cifer očekávání tentokrát nakonec vylítla celkem čtyři alba, z nichž úplně nejvýše se vyšplhala klávesová atmosféra “Celestite” od zámořských (black metalových) introvertů Wolves in the Throne Room… ne všichni sice počinu věří stoprocentně, ale i tak největší část redakce vkládá své naděje právě do formace bratří Aarona a Nathana Weaverů. Jen kousek za nimi se pak umístili další Američané, thrash metaloví veteráni Overkill, kteří v posledních letech chytili nevídanou formu a s novinkou “White Devil Armory” se ji určitě budou snažit potvrdit. Ony další dvě nahrávky, jimž se dostalo solidnějšího indexu očekávaní, pak jsou “The Turn of the Tides” od Empyrium a EP “Lost in Indigo” od Černé, které je sice již digitálně venku, ale v červenci vyjde i na fyzickém nosiči.

H.

H.:

S vydáváním nových alb to v létě bývá vždycky o něco horší, ale tentokrát, nemůžu si pomoct, je to fakt bída i pro mě, i když poslouchám kdejakou hovadinu napříč všemi žánry. Když budu brát věci, které mě alespoň trochu zajímají nebo by mě přinejmenším zajímat mohly, skončím na dvou jménech – Monarch a Wolves in the Throne Room. Nicméně vzhledek k faktu, že Monarch už roky visí na mém nechvalně proslulém seznamu toho, co bych si měl někdy poslechnout, ale ještě pořád jsem se k tomu nedostal, je asi jasné, že musím zvednout hnát pro zámořské black metalové ekology. Wolves in the Throne Room mám vlastně docela rád a především desky “Two Hunters” a “Black Cascade” jsou fakt excelentní, ale novinka “Celestite” má být experimentálním počinem, který se bude pohybovat v minimalistickém pojetí ambientu, klávesové atmosféry a podobných pěkných věcech. Což o to, takhle řečeno mi to zní docela lákavě, zvláště ve světle toho, že Wolves in the Throne Room již v minulosti nejednou dokázali, že tvorba atmosféry jim ani v nejmenším není cizí, nicméně první vypuštěná ukázka v podobě “Celestite Mirror” mě zrovna neohromila, což očekávaní značně zchladilo. Není ovšem žádným tajemstvím, že podobné záležitosti fungují především jako celek a v rámci desky, nikoliv jako samostatné písně, takže pořád doufám, že si mě “Celestite” nakonec získá…

Ježura

Ježura:

Ačkoli jsem se docela dlouho bál, že v letních měsících budu muset u eitopfů dost složitě vybírat z desek, které opravdu jitří mojí zvědavost, nakonec je to vlastně úplně pohodová záležitost. Nejisté vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium se totiž konečně usadilo v srpnu, a jak tak koukám, co nám nabízí červenec, těžko můžu zvolit jiné album než “The Turn of the Tides” od německé neofolkové legendy Empyrium, jež v uplynulých měsících definitivně procitla z dlouhého spánku a po obrazem doprovozeném živáku “Into the Pantheon” se vrací s plnohodnotnou deskou. Že Empyrium nemají žádnou přímou konkurenci ale ještě neznamená, že krom “The Turn of Tides” nevyjde nic zajímavého. V první řadě to platí o thrashových veteránech Overkill, jejichž novinku “White Devil Armory” si ujít rozhodně nenechám, ale nějaký ten poslech snad věnuji i dece “Celestite” od amerických Wolves in the Throne Room a celkem mě láká konečně vyzkoušet tvorbu pro našince svérázným způsobem sympatického projektu Černá, a to skrze EP “Lost in Indigo”, když už konečně vyjde ve fyzické podobě.

Kaša

Kaša:

Červenec bude hodně slabý měsíc. Když se dívám na seznam chystaných alb, tak jsem zvědavý pouze na dva tituly. “Redeemer of Souls” od staříků Judas Priest samozřejmě nemůže chybět, protože už jen ze zvědavosti, jak na tom legendy po odchodu K. K. Downinga jsou, si dlouho očekávanou novinku v žádném případě nehodlám nechat ujít. Na co se ale opravdu těším, to jsou Overkill s jejich “White Devil Armory”. Tahle thrashová sebranka z New Jersey se albem “Immortalis” nakopla ke skvělé formě, kterou poslední dva počiny “Ironbound” a “The Electric Age” prodloužily na slušnou sérii. Upřímně řečeno nemám důvod očekávat nic jiného než další thrashovou jízdu s ochranou známkou Overkill, a i když nerad dělám ukvapené závěry, tak říkám, že pokud všechno dopadne, tak jak by papírově mělo, tak už příští měsíc budu mít na stole thrashové album roku! No dobře, nechme se překvapit…

nK_!

nK_!:

V červenci je pro mě výběr poměrně jasný. Chvíli jsem uvažoval nad popíkem Sonic Syndicate (7/10), který v redakci vážně poslouchám snad jako jediný. Ale poté, co jsem zjistil, že je na první opravdu letní měsíc naplánována novinka Ill Niño, nebylo už co řešit. Tyhle Latinoameričany znám od alba “One Nation Underground”, které dosud považuji za jejich nejlepší. “Enigma”, “Dead New World” a “Epidemia” rozhodně nebyly špatné desky, ale mé srdce zůstává zatím věrné starším počinům. Slovy frontmana Cristiana Machada nové album hodně lidí překvapí. Prý napsal i zatím nejlepší texty, tak uvidíme, co se z “Till Death, La Familia” nakonec vyklube.

Atreides

Atreides:

Oproti značně bohatému a pestrému červnu by se dal červenec označit jedním slovem – bída. Chcete-li jeho stav vyjádřit delší variantou, bylo by to pusto a prázdno, a to i přesto, že to zdaleka nevypadá na kdovíjak tropický měsíc. Ačkoliv sice vychází další deska legendy Judas Priest nebo třeba novinka Novembers Doom, případně Wolves in the Throne Room, nakonec jsem zakotvil někde docela jinde. V prvé řadě jde o oficiální vydání fyzického ípka “Lost in Indigo” od mého oblíbeného one man projektu Černá. V druhé, té mnohem důležitější řadě, se jedná o novinku indie rockové legendy Manic Street Preachers. Tihle veteráni mají na kontě víc než deset alb a “Futurology” bude tím dvanáctým do tuctu. Osobně od něj neočekávám příliš mnoho, respektive jen potvrzení pozice kapely, která tvoří svojí hudbu s nadhledem a v naprosté většině případů dokáže přijít s materiálem, který mě prostě baví – a je jedno, jestli jde o starší, melancholičtější tvorbu nebo mladší, energičtější songy. Věřím ale, že v tomhle ohledu mě Manic Street Preachers zkrátka nezklamou, protože po zkušenosti s dobrou polovinou jejich diskografie jsem v jejich hudbě jen stěží hledal nějaké nedostatky.

Zajus

Zajus:

Červenec, toť měsíc průměrných a podprůměrných počinů, které navíc nikdo nezná. Každý rok si na to stěžujeme a každý rok to nikoho nezajímá. Proto vlijme do žil trochu optimismu a připomeňme si alba, která budou v prvním prázdninovém měsíci stát za poslech. Wolves in the Throne Room je kapela, která by mě čistě na papíře měla bavit nevídaně. Atmospheric black metal mám rád a Wolves in the Throne Room jsou pro mnohé jeho králi. Přesto však nemůžu říci, že by mě některá z předchozích desek zaujala. Vůli však neztrácím, novinka “Celestite” to totiž může změnit. Naopak o kvalitách Overkill si nemyslím mnohé dobré, tahle kapela podle mě prostě nijak nevybočuje z řady. Přesto však jsem si s ní jeden krátký románek prožil, a to s čtyři roky starým “Ironbound”. Na “The Electric Age” kouzlo již neulpělo, ale třeba se s novinkou “White Devil Armory” vrátí. Pokud bych však měl sázet, zda mě více zaujme “Celestite” nebo “White Devil Armory”, vsadil bych všech šest bodíků na novinku Wolves in the Throne Room.

Skvrn

Skvrn:

Letmým pohledem není červenec žádná sláva a nebýt dvou alb, které celý měsíc zachraňují, asi by ten eintopf nedopadl slavně. Už už tu měly rezervované místo špičky amerického black metalu Wolves in the Throne Room, jedna deska je ovšem v mých očích očekávána ještě víc. Zvlášť když Wolves in the Throne Room nepřicházejí s úplně klasickým materiálem, ale jen syntezátorovým protipólem k (mimochodem skvělé) řadovce “Celestial Lineage”. Na úplné čelo červencové nabídky řadím comeback dnes již kultovních Empyrium. I když novinka “The Turn of the Tides” nebude mít s metalem nic extra společného, výsledku se nebojím, protože svou neofolkovou kvalitu potvrdili tihle Němci už v minulosti. Navíc, vypuštěná ukázka zněla moc dobře. Jak jsem naznačil výše, další nahrávky jsou už jen takový slabý odvar. Jasně, budou tu Judas Priest, Overkill, ale s veškerou úctou, tohle mě asi mine. O něco zajímavější budou minialba od Thränenkind a amerického projektu Černá, který mě ovšem na svém debutu moc nepřesvědčil. Však uvidíme.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Asi to leckomu přijde jako rouhání, ale deathcorové ikony Suicide Silence mě nechávaly vždycky chladným. Na novince “You Can’t Stop Me” ale tragicky a zbytečně zesnulého Mitche Luckera nahradil Hernan HermidaAll Shall Perish, takže možná… MOŽNÁ si je tentokrát poslechnu i dobrovolně. Obdobně však neučiním s novou deskou Chelsea Grin, protože tyhle chlívy už jsou na mě moc, ovšem komu nestačí Suicide Silence, může se pokochat libými tóny ve společnosti těchto pánů. Obloukem obcházím i Judas Priest, ale zastavuji se u jiných dlouhověkých vlasatých legend, kterými jsou Overkill. Dva roky starou “The Electric Age” jsem vynechal, tak se uvidí, jestli se novinka “White Devil Armory” vyrovná desce “Ironbound”, která mě dost bavila. Ideálním soundtrackem pro toto studené léto pro mě však budou dvě jména představující americký atmosférický post-black, a sice “Černá” se svým třípísňovým EP “Lost In Indigo” a trve parta ze severu Spojených států Wolves in the Throne Room, kteří deskou “Celestite” můžou nebo taky nemusí překonat laťku v mých očích vysoko nastavenou velkolepým opusem “Black Cascade”, takže jsem na tento boj dosti zvědav.


Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage

Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thuja Magus Imperium
02. Permanent Changes in Consciousness
03. Subterranean Initiation
04. Rainbow Illness
05. Woodland Cathedral
06. Astral Blood
07. Prayer of Transformation

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Desky Wolves in the Throne Room se přikradou vždy nenápadně, prosty jakéhokoliv většího proma či reklamy, přesto se – alespoň v některých kruzích – jedná vždy o počin, na nějž se netrpělivě čeká a od něhož se i hodně očekává. Zajímavé, že se do tohoto stavu dostali hned po dvou albech a při tom aktuálním, čtvrtém, už pomalu platí za ikony současného inteligentního black metalu pro intelektuály. Jenže když tu muziku člověk slyší… ono se ani není co divit. Wolves in the Throne Room je totiž kapela do jisté míry opravdu výjimečná. Americkou odnož metalové hudby (obecně, ne konkrétního žánru) mnozí chápou jako synonymum pro povrchní hudbu, s čímž bych osobně do jisté míry i souhlasil – až na absolutní výjimky! A právě tito záhadní ekologové z amerického severozápadu, kteří jsou svými názory a svou ideologií vzdálení klasickému pojetí black metalu jak jen to jde, mezi takové výjimky bezesporu patří.

A přitom klíč, kterým si Wolves in the Throne Room odemkli neotřesitelné místo v současné scéně, je až hrozivě jednoduchý. Ale v jednoduchosti je síla a ne všechno, co jednoduše vypadá, je také jednoduché stvořit. Tím klíčem je totiž atmosféra. Ale ne jen tak ledajaká – atmosféra s velkým A, naprosto specifická a nenapodobitelná. Ta je alfou i omegou jejich tvorby, ale v tomto případě je sázka na jeden trumf opravdovou výhrou. Wolves in the Throne Room doslova hypnotizují, paralyzují; nikam nepospíchají, namísto toho radši pečlivě a s jistotou malují své rozsáhlé kompozice paletou sugestivních nálad a pocitů. Kapela ten svůj hudební chrám buduje rozvážně a stranou všeho dění, ale o to je pak výsledek unikátnější. A právě vydané “Celestial Lineage” v žádném případě není výjimkou.

Hned úvod první skladby “Thuja Magus Imperium” posluchače doslova ze vteřiny na vteřinu vtáhne dovnitř, když se rozezní pomalé intro, v němž se do muziky Wolves in the Throne Room opět vrací podmanivý ženský vokál, jehož majitelkou je Jessika Kenney, která svým uměním před čtyřmi lety okořenila přelomový opus “Two Hunters”. A ono obecně je to právě “Two Hunters”, nikoliv předchozí “Black Cascade”, k němuž se vyznění “Celestial Lineage” stáčí. Wolves in the Throne Room se totiž vrátili k používání uhrančivých poklidnějších pasáží, z nichž přímo tryskají tuny atmosféry, což je dle mého názoru skvělé, protože ty jsem na “Black Cascade” malinko postrádal (i když je pravda, že tamto pánové řešili trochu jiným způsobem). Na “Celestial Lineage” jsou sice tyto hypnotické pasáže kratší, na druhou stranu jich je ale víc, což ve výsledku budí jakýsi “písničkovější” (s velkou nadsázkou) dojem – jako příklad kromě již zmiňovaného intra “Thuja Magus Imperium” můžeme jmenovat třeba pasáž okolo sedmi minut v té samé písni, část přibližně ve třech čtvrtinách “Subterranean Initiation”, celou “Woodland Cathedral” apod. Nahrávka však samozřejmě nepostrádá ani opravdu rychlé pasáže a mimo jiné právě v nich se ukazuje ta neotřelost Wolves in the Throne Room. I v tom nejrychlejším momentu jejich muzika stále vyzařuje jakousi zvláštní auru, jež má k jakékoliv agresi na míle daleko, spíš ještě dál, stále to totiž působí spíše meditativním dojmem, někdy možná až očišťujícím, relaxačním.

Wolves in the Throne Room

Na “Celestial Lineage” se oproti předchozím deskám dostávají ke slovu opravdu velice výrazné kytarové melodie – mnohdy tak výrazné, až by se v některých případech daly považovat dokonce za klasická sóla. Každopádně jsou to právě ony, kdo má povětšinou na svědomí jakousi třetí formu, jíž se Wolves in the Throne Room na “Celestial Lineage” představují. Jedná se o neuvěřitelně extatické momenty, někde na pomezí dvou výše zmiňovaných, ale ještě mnohem více úžasnějších, někdy se jedná dokonce až o takové perly, že se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti. Jedním příkladem za všechny budiž třeba druhá polovina skladby “Astral Blood”.

Úplnou novinkou na “Celestial Lineage” je však celková kompozice písní v rámci celé desky. Vůbec poprvé Wolves in the Throne Room na svém dlouhohrajícím počinu opustili formát čtyř monumentálních skladeb a jejich počet navýšili o tři, dalo by se říct vcelku netypické (jen do jisté míry, z pohledu oné kompozice, ne hudebně). Dvě z nich jsou krátké, tajemné mezihry – šamanskou náladou opředená “Permanent Changes in Consciousness” a “Rainbow Illness”, v níž se dostává ke slovu ambient ne nepodobný Burzum (resp. jednomu motivu z písně “Han som reiste”), podbarvený “šumivou” kytarou. Onou třetí lehce netradiční věcí je již zmiňovaná “Woodland Cathedral”, která je na poměry Wolves in the Throne Room hodně krátká (“pouze” pět a půl minuty – s výjimkou oněch dvou intermezz nejkratší věc skupiny). Svou strukturou, provedením i samotnou hudební složkou dost připomíná jedinou další podobně krátkou písničku kapely, “Dea Artio”“Two Hunters”.

Pokud Sicmaggot nějakou dobu sledujete, jistě jste si už všimli, že já si v recenzních rozhodně nepotrpím na otrocké vyjmenovávání nejlepší momentů alba. U nahrávek jako “Celestial Lineage”, které se mohou pochlubit takto rozsáhlými songy, to platí dvojnásob. Mohu vás ale ubezpečit v tom, že těch nádherných a zapamatováníhodných pasáží je zde rozhodně o poznání více než ta hrstka, kterou jsem tu vyjmenoval. Ale to už si s prominutím musíte objevit sami. Ode mě uslyšíte už jen to, že tady to objevování stojí zato a odměnou vám bude počin tak skvělý, že se k němu budete s chutí vracet ještě hodně dlouhou dobu.

Minimálně se jedná o věc, na níž si při bilancování letošního roku člověk určitě vzpomene jako na jednu z prvních. Osobně netuším, jestli se “Celestial Lineage” dostane na můj naprostý vrchol, který skončí v každoročním Vánočním eintopfu, vím však jistě, že o tato místa bude přinejmenším bojovat. Tohle jsou už samozřejmě vcelku nedůležité poznámky, mnohem důležitější je totiž něco jiného, možná to úplně nejlepší na tom všem. Ačkoliv už mají za sebou Wolves in the Throne Room několik skvostných opusů, které by jiným skupinám vystačily na celou kariéru, jsem si naprosto jistý, že tito hudebníci zdaleka neřekli své poslední slovo a že až za nějaké dva roky opět potichu přijde jejich další nahrávka, opět to bude klenot. Už jen proto, že horské lesy v samém rohu USA, z nichž Wolves in the Throne Room čerpají svou inspiraci, jsou opravdu hodně hluboké…

Wolves in the Throne Room


Wolves in the Throne Room – Black Cascade

Wolves in the Throne Room - Black Cascade
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Southern Lord Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ve své podstatě je názorově naprostá většina black metalové scény oproti “normálu” značně nenormální. Najdou se ale i skupiny, které jsou i v rámci extrému silně netradiční. V black metalové komunitě najdeme povětšinou satanisty nebo lidi vystupující proti všem možným náboženstvím, ale dá se narazit i na nacistickou kapelu. Wolves in the Throne Room ale oproti všem pravicově smýšlejícím míří hodně “doleva”. Co je ale paradoxní, i když by se mohlo zdát, že jsou Wolves in the Throne Room myšlenkami přesně na opačné straně, se svými názory o souladu s přírodou a síle individualit by si se zbytkem black metalové scény mohli podat ruku.

Hlavním tématem recenze je ale hudba, ne myšlenkové pochody jednotlivých skupin. Nové album Wolves in the Throne Room se k nám do přehrávačů přikradlo potichu, bez žádné větší reklamy, a to i když by si ji zasloužilo. Jestli se totiž dá s jistotou o téhle kapele něco prohlásit, pak je to, že hrají skvěle.

Co se tedy skrývá pod obrazotvorným názvem “Black Cascade” a jeho působivým obalem? Dalo by se to nazvat jako střednětempý náladotvorný black metal s krkavčím vokálem a přírodní atmosférou. Zní to šíleně, ale lépe se to popsat nedá. Jako kdyby celé album složili a nahráli v těch nejhlubších lesích (což celkem dost dobře možné vzhledem k tomu, že celá skupina žije i se svými rodinami hluboko v lese daleko od civilizace).

Na první poslech se Wolves in the Throne Room oproti minulým albům “odprostili” od dlouhých a hypnotických (a úžasných) nemetalových pasáží. Ale jen na první poslech, protože je skupina zakomponovala do celku, takže se teď nestřídají tyto uhrančivé kousky s black metalovou bouří, ale vzájemně se tyto dvě tváře Wolves in the Throne Room prolínají, což je vlastně plus i zápor zároveň. “Black Cascade” tak zní mnohem kompaktněji a sevřeněji, než kdykoliv předtím. Na druhou stranu to chce opravdu hodně času na jejich docenění, tudíž si jich “víkendoví posluchači” ani nevšimnou a můžou tak Wolves in the Throne Room považovat za zcela obyčejnou black metalovou sebranku (když tak o tom přemýšlím, vlastně to není zápor, ale jen jejich problém, když někdo nedokáže věnovat hudbě, která za to stojí, čas).

Rozhodně se nedá určit nejlepší song na “Black Cascade”. Celou deskou od prvních vteřin až do úplného konce prostupuje jednolitá (ale ne nudná!) nálada, kterou je k docenění “Black Cascade” nutné vstřebávat v kuse. Každá ze čtyř sáhodlouhých písní má své úžasné momenty, ale jedna bez druhé by nemohly být. Jenom poslechem celého alba můžete vstřebat myšlenky tohoto alba.

Možná jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli, ale ona se jen těžko popisuje tak nepopsatelná hudba, ke které si prostě musí najít cestu každý sám. Já osobně ale vřele doporučuji “Black Cascade” vyzkoušet.