Archiv štítku: world music

Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu

Tomáš Kočko & Orchestr - Velesu

Země: Česká republika
Žánr: world music / ethno / folk
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Do Návu
02. Velesu
03. Jen se rozvzpomenout
04. Jarovít
05. Na mohylách
06. Dokola
07. Chors
08. Vnuk
09. Na konci dní (Do Návu II.)

Hrací doba: 39:19

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Tomáš Kočko je člověk, jehož většina našich čtenářů nejspíš bude znát díky produkci počinů „Relic Dances“ (2004), „Osamělí“ (2006) a částečně i „Návaz“ (2011) od moravských folk/doommetalistů Silent Stream of Godless Elegy. Tenhle muzikant původem z Frýdku-Místku má ovšem na kontě i vlastní a rozhodně ne nezajímavou tvorbu, k níž aktuálně přidal novou desku „Velesu“. A právě o té si nyní na chvíli pohovoříme.

Nebudu vás tahat za fusekli – nejsem žádný vyslovený expert na to, co Tomáš Kočko se svým orchestrem nahrál v minulosti. Několik málo alb jsem však slyšel a ve všech případech se mi to v zásadě líbilo. Akorát se zde vždy vyskytovala nějaká písnička, která mě neoslovila, poněvadž byla na můj vkus až moc veselá. Taková výtka pravidelného čtenáře jistě překvapit nemůže, jelikož jsem se nikdy netajil tím, že veselou muzikou pohrdám víc než Ku-Klux-Klan pohrdá černochy. „Velesu“ v tomto ohledu ale přináší změnu…

Vůbec poprvé se zde totiž nenachází žádná skladba, jejíž přítomnost bych já osobně bez problémů oželel. A něco mi říká, že tato skutečnost bude mít jistě co do činění s tím, že na „Velesu“ si Tomáš Kočko & Orchestr prvně nepůjčovali z lidové tvorby a pustili do světa čistě autorskou desku. Je pravda, že jsem to nikdy podrobně nezkoumal, tudíž toto berte čistě jen jako domněnku, nicméně bych se vůbec nedivil tomu, pokud by ony songy, které mě na starších počinech nebavily, patřily k těm, u nichž se sahalo po folklórních motivech.

„Velesu“ ovšem nabízí kolekci velmi silných a vyrovnaných písní, mezi nimiž se nenachází jediná, již bych si s klidem odpustil. Už videoklipová a zároveň úvodní „Do Návu“ je natolik dobrá, že nezasvěcený člověk dostane zájem slyšet celou nahrávku. Popravdě řečeno, zrovna tahle skladba – jen tak mimochodem dost vhodně zvolená k propagaci desky – je natolik povedená, až jsem se trochu bál, zdali Tomáš Kočko & Orchestr dokážou udržet takhle vysokou laťku po celou dobu. Povedené folkové melodie se šlapající rockovou rytmikou, jakou jistě ocení všichni příznivci skupin jako Fejd, tenhle kousek jednoznačně předurčují k roli jakési vlajkové lodě „Velesu“ a ten danou úlohu plní na jedničku.

Naštěstí ale ani zbytek nepolevuje v kvalitě, byť se nejedná o tak jednoznačně „hitové“ věci – snad s výjimkou „Dokola“, pro někoho možná i s výjimkou „Jarovítu“. Vlastně bych i řekl, že ty nejvyšší vrcholy „Velesu“ se nacházejí až ke konci v podobě atmosférické „Chors“ a procítěného „Vnuka“. Skvěle však fungují i baladičtější a rozvážnější věci jako „Jen se rozvzpomenout“ a „Na konci dní (Do Návu II.)“. Druhá jmenovaná se ve své druhé půli jen tak mimochodem blýskne i zapojením elektrické kytary a kapela vlastně docela plynule přejde od world music / folku až někam na hranici folkem nasládlého doom metalu. Inu, při produkování Silent Stream of Godless Elegy inspirace zjevně proudila obousměrně. Každopádně jde o velmi příjemné zpestření, jež i díky svému postavení v samém finále nijak nenarušuje celkový ráz desky.

Velmi zajímavé jsou rovněž „Jarovít“ a „Na mohylách“, které obě začínají takovým trochu divným motivem, který se nejdříve netváří úplně poutavě, ale následně jej Tomáš Kočko & Orchestr výborně rozvedou. Zejména refrén druhé jmenované je úžasný a jedná se o jeden z těch momentů, na něž jsem se brzy začal během poslechu těšit. Naproti tomu v titulní „Velesu“ je přímo ukázkově slyšet jedna z největších zbraní nahrávky – zpěvy. Sám Tomáš Kočko má charisma na rozdávání a ani zbylí vokalisté, ať jde o sólové hlasy nebo sbory, za ním nijak nezaostávají (ostatně – proč myslíte, že je ten refrén „Na mohylách“ tak dobrý?), což v kombinaci s kvalitními texty (!) obzvlášť potěší.

„Velesu“ je přesně ten druh alba, při němž se člověk při poslechu jednoduše musí usmívat. Ani ne tak z toho důvodu, že by to bylo nějak veselé, protože to až na skočnější (není myšleno pejorativně) „Dokola“ nějak jednoznačně veselé není a hraje se spíše na serióznější notu, jako spíš kvůli tomu, že máte radost z toho, jak pěkná muzika to prostě je. A to je, řekl bych, dost velká pochvala.

Tomáš Kocko & Orchestr

Vlastně asi jediné, co mi i po mnoha posleších stále neleze do ucha, je jeden motiv v titulní písničce. Nicméně to je v konečném důsledku jen marginální záležitost oproti tomu, co Tomáš Kočko & Orchestr nabízejí všude okolo. Sázka čistě na vlastní materiál vyšla v případě „Velesu“ na jedničku a osobně bych se přimlouval za to, aby to tak bylo i do budoucna, protože skladatelská úroveň na to, aby šlo utáhnout celou dlouhohrající desku jen na autorských skladbách, tu bezesporu je. Jednoznačně stojí za slyšení.


Cruadalach – Rebel Against Me

Cruadalach - Rebel Against Me
Země: Česká republika
Žánr: folk metal / hardcore / world music
Datum vydání: 17.1.2015
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Revolt Without a Name
02. Shiva World Dance Party
03. Stuff that Matters
04. Earth Café
05. Rebel Agaist Me
06. Wolves at the Gate
07. Life Worshipping Bastards
08. Satyros
09. Karma to Burn
10. The Astralnaut
11. Ziemie niczyje

Hrací doba: 40:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Co si budeme povídat, nějaké zásadní numero folk metalových kapel se na domácí scéně nepohybuje a ty, které stojí za řeč, bych spočítal asi tak na prstech jedné ruky, které chybí pár prstů. Z těch aktivních mě vlastně napadají jen dvě jména — Silent Stream of Godless Elegy a, tušíte správně, pražská úderka Cruadalach. Osmičlenné komando vydalo před čtyřmi roky plnohodnotný debut „Lead – Not Follow“ a v poslední době je o něm opět slyšet. Jestli je to spíš díky názorové přestřelce s nejmenovaným zinem nebo v poslední době nijak neskrývanému aktivismu členů kapely mi je upřímně volné, protože pro mě je stěžejní především jejich druhá dlouhohrající deska nazvaná „Rebel Against Me“, která vznikla díky crowdfundingové kampani na portálu Startovač. Nakolik je takový přístup košer / fér / nefér / úplně na piču, tu hodnotit nebudu, hlavně díky tomu, že sám nemám v argumentech pro a proti tak docela jasno. Nicméně deska je na světě už nějakou tu dobu a je nejvyšší čas se podívat, jak se jí prořezaly první zuby.

Když jsem nakousl folk metal, pár věcí by bylo asi vhodné hned zpočátku uvést na pravou míru, protože když to vezmu kolem a kolem, metalu jako takového v hudbě Cruadalach moc nezůstalo. Více či méně podle očekávání se kapela přiklonila k energičtější kytarové hudbě a spíš než kov opředený tradičními melodiemi nyní drhne hardcore kořeněný širokou paletou folkových nástrojů. Vlivy nejrůznějších kultur, které se v písních prolínají, dají spíše než na folk vzpomenout na barvitou world music, což je vzhledem k pojetí, kterým Cruadalach uchopili svoji současnou tvorbu, nejspíše mnohem trefnější přívlastek. Kapela rozhodně nestojí na místě a progrese je patrná snad ve všech směrech. Na první poslech je nejvíce znát Radalfův výrazný posun k lepšímu, většina poloh mu prostě sedne a snad se mi nestalo, že by mě nějaký jeho part vyloženě tahal za uši. Spíš mám dojem, že je v čistých vokálech občas zbytečně nevýrazný, což ale vynahrazuje osobitou barvou hlasu. Radalf na to ovšem tentokrát není sám – sem tam si zařve i druhý kytarista Pigboss a v několika případech se připojí i trojice holek z Percival Shuttenbach, z jejichž projevu mě mrazí – a nejinak je tomu i tentokrát.

Z dlouhodobého hlediska je ovšem nejvýraznější změna v kompozici skladeb. Když jsem zhruba rok, dva zpátky někde četl cosi o tom, že na rozdíl od předchozí desky v současnosti kapela skládá docela jinak, měl jsem za to, že to jsou jen charakteristické silácké kecy, nicméně opak je pravdou. „Rebel Against Me“ je oproti svému předchůdci počin mnohem vyzrálejší, barvitější a vyváženější. Rytmická dvojice LazarDatel žene kupředu dvojici kytar i slušný arzenál folkových nástrojů, přičemž ani jedna složka není nazbyt. Většina riffů má něco do sebe, nejsou vyloženě jednotvárné ani repetetivní, čemuž pomáhá zapojení dvou kytar. U mě ovšem vede Lazarova basa, která má pár skvělých pasáží (hlavně v titulní písni), případně si příjemně brumlá v pozadí a její nazvučení posouvá desku zase o něco výše. O melodie se většinou stará dvojice houslí a arzenál dechových nástrojů v obsazení HoneyEliškaPetra, kytary se je ovšem snaží maximálně reflektovat a sem tam přispějí melodičtější troškou do mlýna. Jako celek působí písně kompaktně, pestré přechody mezi tvrdými riffovačkami a melodičtějšími pasážemi zní skvěle.

Potud všechno v pořádku. Jediná věc, která podle mě desku zásadně shazuje, je produkce. Nástroje sice jsou slyšet všechny, hlavně ty melodické jsou po většinu času krásně čitelné – nicméně i tak by to mohlo být mnohem lepší. Když jsou v jeden okamžik slyšet všechny instrumenty, zvuk se ve výškách začíná slévat (a pochybuji o tom, že by chyba byla na straně mého reprodukčního zařízení) a zejména kytary nejsou kdovíjak srozumitelné, především díky jejich nepříliš výraznému zvuku. Takhle že zní nařvaný folk / hardcore? Tohle že je ten rebel stojící proti mně? Vážně? Kruci prdel, vždyť pasáže, které by jinak trhaly hlavy i s páteří díky nevýrazné produkci sotva šimrají na varlatech. Jediné, co skutečně stojí za řeč, je již zmiňovaná baskytara. Jakkoliv se kapela snaží, seč může, nejlépe paradoxně vycházejí pasáže, kde se toho tolik neděje, slovo mají čistě melodické party a jednotlivé nástroje tak na pár chvil dostanou hloubku, jakou si zaslouží. Samozřejmě, mohlo to dopadnout i mnohem hůř, nicméně také mnohem lépe a současný polovičatý stav ve výsledku předkládá nejvypjatější pasáže tak podivně prázdné a bez šťávy, že by se chtělo říct, že kapela skutečně hraje tužku, i když to zdaleka není pravda. To pro mě z „Rebela“ chtě nechtě opět činí spíš seznam položek pro koncertní setlist než desku, již bych si s chutí pustil doma, protože právě živě vynikne skutečná síla, kterou skladby skrývají.

 

Co na tom, že Cruadalach umí zahrát nařachané pecky v čele s „Shiva World Dance Party“ nebo titulní „Rebel Against Me“ stejně jako klidnější „Earth Café“ či takřka epickou „The Astralnaut“, když hudebně zkrátka nevyniknou tak, jak by mohly. Naštěstí většina písní je dobrá sama o sobě a vyložené vaty se na 40 minutách najde menšina – jmenovitě hlavně nevýrazná „Satyros“ nebo „Karma to Burn“. Nijak zvlášť mě nechytla ani závěrečná instrumentálka „Ziemie niczyje“, která je sice fešná, ale svým akustickým hávem mi do zbytku alba příliš nezapadá a spíš mě ruší. Nutno ale přiznat, že svojí procítěností a lehkým patosem naopak dobře doplňuje poselství desky, které se motá kolem lidských hodnot, odporu k válce a konzumu, zaobírá se ekologickými tématy a láskou k životu takovému, jaký je. Možná trochu škoda, že vzhledem k názvům písní jako „Shiva World Dance Party“, „Karma to Burn“ nebo „Earth Café“ Cruadalach nehrají nějaký zhulený stoner rock, neb tematicky by to sedlo jak prdel na hrnec, hehe.

Shrnuto podtrženo, „Rebel Against Me“ rozhodně není marný počin. Působí na mě mnohem lepším dojmem než předchozí „Lead – Not Follow“, nepůsobí tak přeplácaně a nebýt slévajícího se zvuku, v němž se vytrácí to nejpodstatnější z alba, baví mě ještě mnohem víc. Mám ale dojem, že Cruadalach jsou přesně tou kapelou, jejíž písně si vždycky nejvíc užijete živě, přičemž v tomto ohledu funguje „Rebel“ možná i lépe než nejstarší a nejosvědčenější odrhovačky z počátků kapely, což nějaké roztrpčené dojmy z alba do jisté míry kompenzuje.


Solefald – Norrønasongen. Kosmopolis nord / World Metal. Kosmopolis sud

Solefald - Norrønasongen. Kosmopolis nord
Země: Norsko
Žánr: atmospheric / avantgarde metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Norrønaprogen
02. Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)
03. Norskdom
04. Norrøna: Ljodet som ljoma
05. Songen: Vargen


Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

Země: Norsko
Žánr: avantgarde / metal / world music / electronica
Datum vydání: 2.2.2015
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. World Music with Black Edges
02. The Germanic Entity
03. Bububu Bad Beuys
04. Future Universal Histories
05. Le soleil
06. 2011, or a Knight of the Fail
07. String the Bow of Sorrow
08. Oslo Melancholy

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Je snad údělem avantgardních a progresivních kapel se neustále vyvíjet? Na jednu stranu asi ano, ale ve skutečnosti je to spíš naopak – spíš těm kapelám říkáme avantgardní, protože jdou neustále kupředu, než že by šly kupředu, protože „jsou avantgardní“. Jistě, i v těchto žánrech jsou skupiny, které se postupem času vydaly na cestu „progresivního“ rutinérství, ale o to víc jsou pak sympatičtější ti hudebníci, kteří dokážou překvapovat, posouvat se ve své tvorbě dál a být v tom dobrém slova smyslu hudebně blázniví. Jenže… co když je další krok vývoje krokem vedle? Stále máme tleskat?

Norské duo Cornelius JakhellnLazare Nedland, společně známé jako Solefald, má za sebou množství velice zajímavé muziky a bezesporu i několik excelentních alb. Mám-li mluvit sám za sebe, pak mým největším favoritem v jejich diskografii je (pro někoho možná překvapivě) dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“. Obecně jsem si však dokázal užít skoro vše od nich včetně donedávna poslední desky „Norrøn livskunst“, jež vyšla koncem roku 2010. Po vážné severské atmosféře tehdy byli Solefald víc praštění a hraví, a i když se tohle album u spousty lidí nesetkalo s příliš velkým nadšením (alespoň takový jsem z toho měl v době vydání pocit), mě poměrně bavil i tento počin, přestože k vrcholům tvorby nepatří ani zdaleka.

Neměl jsem tedy důvod se netěšit na další dávku norské avantgardy, již si Solefald připravili na přelom loňského a letošního roku v podobě dvou provázaných počinů. Bohužel to však tentokrát musím být já, kdo kroutí hlavou – ačkoliv jen u jedné z těchto dvou nahrávek. EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ a deska „World Metal. Kosmopolis sud“ jsou již na první pohled spjaté – svými názvy, svými přebaly a i jakýmsi pomyslným konceptem hudebního zeměpisu, kdy se onen neřadový počin nese v duchu severské zádumčivosti a ten řadový v duchu jižní hravosti – a přesto jsou oba ve finále zcela odlišné. A to i tím, jak je vnímám.

Jak vám již asi došlo, jedna z obou nahrávek se mi opětovně líbí a Solefald mi na ní připadají takoví, jaké je mám rád – poutaví. Naopak z té druhé – přestože není v jádru špatná – jsou mé pocity velice rozporuplné. Otázka zní: která je která? Začněme chronologicky… a pozitivně…

EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ vyšlo už na podzim loňského roku a původně, ještě před jeho vydáním, jsem jej považoval za pouhý předkrm před dlouhohrajícím obědem „World Metal. Kosmopolis sud“. Pravda je však nakonec trochu jiná a v mých očích se jedná o samostatný a plnohodnotný (možná ne formálním označením EP, ale hudebně určitě) počin a vlastně si myslím, že je až škoda, že bylo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ „degradováno“ na pouhé minialbum, jelikož i svou délkou přes 37 minut se nejedná o žádnou jednohubku. Fakt, že polovinu stopáže netvoří „čistí“ Solefald, ale kolaborace s jinými umělci, tomu dle mého nijak nebrání.

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je seversky chladné, plné mlhavé atmosféry a skandinávských nálad. V tomto ohledu mi počin nápadně připomíná právě zmiňovanou fantazii v podobě „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“ a „Black for Death: An Icelandic Odyssey Part II“ – zejména tu temnější „černou“. Ostatně – asi ne náhodou se zde nachází píseň s názvem „Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“, tedy kus volně navazují na obě zmiňovaná alba a na song „Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part III)“„Norrøn livskunst“.

Na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jsou Solefald relativně monotónní, ale tím, že v každé skladbě s výjimkou úvodní „Norrønaprogen“ vlastně celou dobu opakují jeden ústřední motiv, kolem něhož postupně budují další nápady a rozvážně si hrají s detaily, celý počin ohromně graduje. S každou minutou atmosféra houstne a Solefald jsou v tomto podání doslova strhující. Paradoxně nejslabší písní je zde právě úvodní „Norrønaprogen“, kde se těch nálad vystřídá víc a Norové přecházejí mezi temnější severskou náladou a uvolněnějšími pasážemi, nicméně je to stále velice dobré, a i když bych si ony volnější momenty klidně odpustil, nemám s tím až takový problém a ty zadumanější minuty jsou skvělé. Poté už ale začne doslova koncert a co skladba, to doslova skvost.

„Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“ dýchá pohanským severem i přes tepající rytmiku s feelingem elektronických žánrů. Skvělá zasmušilá minuta a půl „Norskdom“ pak uzavírá vlastní stranu Solefald, aby nastoupila druhá část EP, v níž Norové páchají spolupráci s formací Sturmgeist & The Fall of Rome. „Norrøna: Ljodet som ljoma“ s industriálně-noisovým backgroundem i „Songen: Vargen“ s fenomenálním ústředním motivem vyšly na plný počet bodů a jedná se o úžasné skladby, jejichž poslech mě snad nikdy nepřestane bavit. Nutno zmínit jistě i to, že je navíc celé minialbum dechberoucí po vokální stránce… sice je pravda, že zrovna v tomto byli Solefald vždy dobří, ale na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi zpěvy přijdou snad ještě působivější než kdykoliv dřív – a to je hodně co říct. Jednoduše řečeno – úžasná nahrávka.

Po něčem takovém jsem se pak na poslech „World Metal. Kosmopolis sud“ těšil opravdu dost, ale nemohu si pomoct – v tomto případě jsem naopak odešel poměrně zklamaný. Deska je totiž takřka pravým opakem EP. Ta tam je zádumčivost a trpělivě budovaná atmosféra – na jejich místo nastoupila hravost, experiment a palba různých motivů, vlivů i žánrů. To samo o sobě není problémem, přesto jsem „World Metal. Kosmopolis sud“ jaksi nedokázal přijmout. Nějakým způsobem si nemůžu pomoct, ale jaksi mi dělá obtíže brát to album „vážně“. Zvláště vedle seriózního „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi totiž „World Metal. Kosmopolis sud“ přijde spíš jen jako taková… inu, jen hříčka. Mám z toho pocit, jako kdyby si Solefald jednoduše chtěli zablbnout a nic víc.

Hned první „World Music with Black Edges“ je v tomto případě ukázkovým příkladem, který dělá svému názvu čest. Solefald zde míchají svůj typický rukopis, avantgardní metal, skoro až EBM spodky, čistokrevnou world music i vyloženě prosluněné pasáže, jež mi zní trochu jako „I wanna go to the Cabana party“„Solskinnsmedisin“ od Trollfest. Podobně pokračuje i „The Germanic Entity“ – a opět je to místy malinko přeplácané (a to říkám jako někdo, kdo nemá problém s avantgardní smrští, dává-li mu smysl). Některé motivy jsou skvělé, obecně mě baví závany elektroniky, které jsou vážně „echt“, žádný pseudo-„industrial“, jak se to v metalu kolikrát nosí. Snad jen tu dubstepovou pasáž si Solefald odpustit mohli. Nicméně nakonec jsem si na to vše i přes dílčí výhrady dokázal zvyknout – stejně jako na snad nejšílenější „Bububu Bad Beuys“, jež zní jako avantgardní Solefald, world music, elektronika, noise rock a trochu drog zamíchané do jednoho kotle.

To hlavní, kvůli čemu mě „World Metal. Kosmopolis sud“ nakonec zklamalo, přichází až vzápětí a paradoxně v písních, v nichž už se Solefald relativně uklidní. Po ujeté jízdě v podobě prvních tří skladeb je totiž zbytek alba… prostě nevýrazný. Třeba „Future Universal Histories“ není vyloženě špatná, ale je to prostě takový Solefaldovský standard a v rámci tvorby kapely zcela neviditelný kus. V „Le soleil“ se sice na scénu vrací nějaká ta world music, ale už to prostě není ono. Jediná píseň, jež mě v druhé části alba dokáže trochu vytrhnout z letargie, je šestá „2011, or a Knight of the Fail“, která má několik skvělých nápadů, ale sama samotinká už toho moc nespraví. Možná ještě (už jen dle názvu) melancholická „Oslo Melancholy“ na úplný závěr není zlá, ale ta již plní spíše roli outra a navíc se od čtveráckého zbytku „World Metal. Kosmopolis sud“ výrazně odlišuje svou umírněností a minimalismem.

Solefald

Obecně vzato je „World Metal. Kosmopolis sud“ stále v nadprůměru, jelikož Solefald patří mezi tak dobré kapely, že i ve své slabé chvilce jsou vlastně stále dobří. Nic to ovšem nemění na faktu, že v podstatě polovina desky mi přijde poněkud nevýrazná a ta druhá je zas naopak místy přeplácaná. Ve finále je tedy „World Metal. Kosmopolis sud“ albem spíše zajímavým než skutečně dobrým, nicméně i tak se vlastně stále poslouchá v pohodě. Jen jej bohužel budu muset zařadit k tomu slabšímu z dílny Solefald. Zato u dechberoucího EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ to vidím přesně naopak, protože to se v mých očích může bez obav postavit po bok čehokoliv, co Norové vydali v minulosti.


Druhý pohled (Ježura):

Dvojici novinek, které Solefald uklohnili po několika letech studiového mlčení a které pojí společný titul „Kosmopolis“, jsem očekával se stejnou zvědavostí jako snad každý fanda avantgardního metalu, toho norského zvláště. Když spatřilo světlo světa EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, navdory dílčím momentům, které mi dost imponovaly, se mi tohle dílko do vkusu zkrátka netrefilo. Neříkám, že jsem se nějak zvlášť snažil do jeho tajů proniknout, ale prostě se stalo a právě tohle je důvodem, proč se moje povídání omezí pouze na plnokrevnou řadovku. S tou to u mě dopadlo naštěstí o dost lépe, přesto ale nemohu říct, že by mě „World Metal. Kosmopolis sud“ zase nějak uhranulo.

Vysoká úroveň se „World Metal. Kosmopolis sud“ v žádném případě upřít nedá a rozhodně nemám v úmyslu se o to snažit. Solefald zde předvádějí další evoluci svého typického rukopisu, který tentokrát obohatili velmi znatelným vlivem world music a dokonce elektroniky. Obojí jim funguje, fúzi novinek s black metalovějšími kořeny zvuku kapely se povedlo provést vkusně a nenásilně a deska je bohatá na momenty, které se místy pohybují až v hájemství pojmů jako fenomenální a podobných. S tím se ale pojí i jeden dost zásadní zápor – nevyrovnanost. Zatímco skladby jako „2011, or a Knight of the Fail“, „Oslo Melancholy“ nebo třeba šílená ale děsně návyková „Bububu Bad Beuys“ fungují výborně a drží pozornost od začátku do konce, jinde to až taková sláva není. Nejvíc mi vadí „Le soleil“ a až na ony skvělé momenty mi úplně nesedla ani dvojice „The Germanic Entity“ a „Future Universal Histories“.

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

V čem je problém? Obecně by to šlo zahrnout pod zmiňovanou nevyrovnanost, ale nakonec mi z toho vykrystalizovalo něco konkrétnějšího. Nesedí mi občas docela dlouhé či početné pasáže, kde se od čistokrevné hudby ustupuje spíše k přednášení textu na pozadí jakéhosi obskurního muzikálního podkladu, a tohle když se dá dohromady s všudypřítomnou world music, moje pozornost pádí někam do dáli jen proto, aby ji vzápětí strhl další z náhle se objevivších skvostných obratů.

Nechci aby to vypadalo, že je „World Metal. Kosmopolis sud“ takových zhůvěřilostí plná. Je tomu spíše naopak, většina desky mě přinejmenším baví, pokud z ní tedy rovnou nejsem úplně na větvi, a když se to dá všechno dohromady, Solefald se pořád pohybují na úplně jiné úrovni než většina „normálních“ kapel. Problém je jen a pouze v tom, že si CorneliusLazarem sami nastavili laťku tak vysoko, že ji „World Metal. Kosmopolis sud“ alespoň v mých očích není schopna tak docela překonat. Je to tedy velice dobré, místy fantastické a jinými místy poněkud divné, dosavadních poslechů však rozhodně nelituji a desku si čas od času zcela dobrovolně pustím. Jenže i když si nemůžu a ani nechci hrát na znalce diskografie Solefald, faktem zůstává, že třeba předchozí „Norrøn livskunst“ mě jako celek bavilo zkrátka víc.


Třetí pohled (Kaša):

Solefald to s mou maličkostí mají zatraceně těžké. Jejich poslední alba, kam řadím ta, jež následovala po „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“, vždy se zájmem vyhlížím a na jejich poslech jsem zvědavý. Bohužel i navzdory mé neutuchající snaze to po chvíli vzdávám a po pár pokusech každý nový počin odkládám s názorem, že tvorbu téhle dvojice prostě a jednoduše nikdy nepochopím.

Stejně jako kolega v hlavní recenzi bych i já měl začít chronologicky dle data, což znamená vyjádřit se pár větami k EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, nicméně já to mám s těmi Solefald tak nějak jinak, takže začnu pozpátku.

V případě „World Metal. Kosmopolis sud“ jsem doufal, že se na našem dosavadním, značně odtažitém vztahu konečně něco změní, ale bohužel se tak opět nestalo. Vím, že je to v jádru chytrá hudba a tvorba dvojice Cornelius/Lazare obsahuje spoustu skvělých momentů. Stejně tak vím, že papírově by se mi to mělo zatraceně líbit, protože některé dílčí momenty jsou vážně skvělé, ale tvorba těchto Norů mě nechává i nadále zvláštně chladným.

Solefald

Jasně, najdou se i výjimky, jimiž jsou na „World Metal. Kosmopolis sud“ hned úvodní „World Music with Black Edges“ a „Future Universal Histories“, jež jsou vážně skvělé, ale v celé délce 50 minut si tento počin nedokážu náležitě užít. Oproti minulému „Nørron livskunst“ jsou Solefald méně blackoví, což se mi líbí, ale i navzdory žánrové otevřenosti a spájení zdánlivě nespojitelného je budu mít ve škatulce zajímavých uskupení, jejichž hudba mi přijde nudná a přeceňovaná. Bohužel.

Protože jsem měl nemalé množství času, aby si nahrávka tak nějak sedla a do vydání recenze od sepsání hodnocení uběhlo hezkých pár měsíců, tak jsem ji nedávno oprášil, hezky si ji pustil do uší a čekal, zda se něco změní. Je tady z mé strany však další bohužel a musím trvat na hodnocení ve svém předchozím odstavci, protože ať se snažím sebevíc, tak „World Metal. Komopolis sud“ ve mně nevzbuzuje až na krátké momenty a dílčí prvky žádné větší emoce a tak nějak kolem mě proplouvá, aniž by mě nutilo vytvořit si k němu vřelejší vztah, takže prohlašuji, že to vzdávám.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem mě zaujalo plnohotné album, tak jsem usoudil, že naposlouchávání EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je pro mě ztráta času, protože soudě dle krátkých ukázek, které (jakkoli znějí značně odlišně od nabídky dlouhohrající desky) mě prostě a jednoduše nezaujaly.

Tohle asi vážně není hudba, kterou bych byl schopen docenit, a pokud Solefald předvádí umění, tak je na mě asi až příliš velké a sofistikovaně skryté.


Čtvrtý pohled (Atreides):

Po čtyřech letech čekání mám před sebou další nadílku od pošukané dvojice CorneliusLazare. Co vám budu povídat – těšil jsem se zatraceně moc. Obě části „Islandské odysey“ jsem si zamiloval jen krátce předtím, než jsem se seznámil s posledním (a rovněž silným) počinem „Norrøn livskunst“, a postupně se prokopal i ke starší tvorbě. K té se Solefald na „World Metal. Kosmopolis sud“ navrací. Při prvním poslechu jsem si mimoděk připomněl moment, kdy jsem prvně slyšel dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“ a inkasoval neskrývanou ránu pěstí, která mě zařezala hodně hluboko do křesla. Tentokrát to bylo spíš lehké proplesknutí a připomenutí, že by to nebyli Solefald, kdyby opět nepřišli s naprostým úletem. Po „Norrøn livskunst“ (novince předcházející EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ se mi z nějakého důvodu prozatím úspěšně vyhýbá) se kapela hnula směrem mně velice sympatickým – jak napovídá název desky, letos je to opravdu hodně „world“.

Mix black metalu, world music, orchestrálních aranží a zběsilé elektroniky je neustále v pohybu. Neustále víří v okolí, tu útočí silou tornáda, tu protančí v lehkém tříčtvrťovém taktu, aby následně přerostl v monument, jenž se samovolně zbortí přesně ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a následně je překryt dalším motivem. Solefald se občas potýkají se stejným problémem jako poslední dílo Dødheimsgard – přemíra nápadů, které by mnohé spolky stěží nashromáždily na dvou, třech albech, skotačí do uvolněných rytmů i ostřejších pasáží na ploše pouhých 50 minut. Kompozice jednotlivých písní, jakkoliv proměnlivé a nestálé, sice drží poměrně fortelně při sobě a rozhodně to není taková magořina jako „A Umbra Omega“, nicméně v porovnání s vlastní tvorbou je „World Metal. Kosmopolis sud“ asi tak o sto koňských délek dále vstříc chřtánu chaosu, takže zkousnout tenhle šílený parádemarš může být pro někoho seriózní problém.

Zejména práce kytar a hlasivek obou vokalistů však stále dává vzpomenout, že i po dvaceti letech existence a slušné řádce alb to jsou pořád Solefald. Pestrá paleta vokálů zahrnující poctivě nachlazený chraplák i čisté vícehlasy je zkrátka jejich trademark a spolu se skvostnými kytarovými riffy zároveň jedna z toho mála jistot, které při prvních posleších obdržíte, neb ve všem ostatním vás deska zkrátka hodí po hlavě do vody. Když se však začnete do „World Metal. Kosmopolis sud“ nořit hlouběji, přehrabovat se ve stále nižších patrech barvité megapole nasáklé avantgardou, uměním a zběsilou vizí budoucnosti, dostanete se prostřednictvím některých motivů a zmínek v textech až k prvním deskám, které tam někde hluboko stále dýchají a žijí svým vlastním životem.

Právě z textů pramení myšlenkový oblouk spojující starou tvorbu satiricky odrážející psycho-sociálno, deviace člověka i společnosti a další jevy spojené s hektickou post-modernitou a urbanismem, s posledními alby, v nichž se objevuje typicky „Solefaldí“ uchopení severských mýtů a později i důraz na rodný jazyk. „World Metal. Kosmopolis sud“ propojuje obé v jeden celek právě prostřednictvím jazyka. V písních se vzájemně prolíná angličtina s norštinou a celé to funguje přirozeně a samovolně, nejvíc asi v (písni poměrně příznačného názvu) „The Germanic Entity“. Obecně jazyková stránka alba je poměrně zajímavá, v „Le soleil“ dokonce norštinu konfrontuje nikoliv angličtina, ale francouzština, a dvě odlišné pojetí symboliky Slunce neodráží jen jazyky, ale i hudba, která se směrem k závěru stále více rozchází v závislosti na tom, jaký jazyk má zrovna slovo.

Pokud si mě novinka poměrně rychle získala díky ujeté hudební stránce (a zejména díky pošahanosti „Bububu Bad Beuys“), jsou to právě výše zmíněné detaily, které mohu objevovat a díky nimž mě deska stále baví i po tak dlouhé době od vydání. „World Metal. Kosmopolis sud“ zkrátka nešediví a i přes občasnou chaotičnost a nekonzistenci způsobené dvojakou povahou stále roste s každým dalším detailem, který se mi v její zběsilé konstrukci podaří najít. Po hudební stránce mě z letošní avantgardy Dødheimsgard přece jen baví o něco víc, nicméně Solefald se vytasili s jedním z nejlepších alb roku a opět jednou překonali sami sebe. Bravo!

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud


Pátý pohled (Skvrn):

Solefald jsou mému srdci velmi blízcí. A víte co, ty karty vyložím hned na stůl, úhybné manévry nemají smysl. Solefald jsou zkrátka srdcovka číslo jedna. Je to fakt, který již nějaký ten rok žije svým životem a zdá se, že do stárnutí se mu nechce. Navzdory některým klopýtnutím, navzdory absenci bezchybného alba, k němuž bych neměl objektivních výhrad. To jen tak pro to počáteční ujasnění, proč že já ty Solefald neplísním, jak bych sem tam měl, a proč je i přes to případné plísnění dokážu chválit a výsledný výtvor s chutí poslouchat.

V krátkosti zpět do roku 2013. V té době to se Solefald nebo alespoň s jejich chystanou deskou vypadalo podobně jako s tou od kolegů Arcturus. Převažovalo ticho, nejasnosti. V případě Solefald se objevily alespoň nějaké informace o názvu a konceptu desky – prý cosi kosmopolitního. Již za nějaký rok bylo vše mnohem konkrétnější. U kosmopolity se zůstává, naopak nahrávka nebude jedna, ale hned dvě. Rok 2014 ve znamení minialbové oťukávanané, rok 2015 pak plně v režii očekávaného dlouhohrajícího nášupu. „World Metal. Kosmopolis sud“ je rázem nejočekávanější deskou roku. Nikoli Enslaved, nikoli Dødheimsgard, ba dokonce ani Kátaiův Thy Catafalque, jen a jen Solefald. A to i přesto, že ve všech třech úspěšně odnegovaných příkladech byly naděje v desku roku mnohem vyšší. Ostatně poslechová realita mi dává postupně zapravdu.

Solefald

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ zůstává, jak název radí, na chladném severu. Solefald hrají na vážnou a poměrně konzervativní notu. Zhudebněná domovina, tradice a kupy hloubavého sněhu. Přesto je tu jedna zásadní změna, která jde všem těm tradicím po krku – hlavní slovo převzala elektronika a folk. Solefald však i přes průzkum jiných hudebních teritorií zůstali sví a ze své unikátnosti nic nepoztráceli. I tak je ale znát, že celkově zůstalo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jen experimentem a ne zcela dořešeným konceptem. První polovina EP nabízí hned několik skvělých momentů, na poměry Solefald netradičně rozvíjených v delších plochách. Nicméně druhá polovina mnou zůstává nepochopena. Solefald zde (v roztodivných kolaboracích) vytvořili 18minutové experimentální variování na již zaznělá témata z první poloviny minialba. Zatímco v závěrečné „Songen: Vargen“ mě taková umazaná poloha Solefald baví, „Norrona: Ljodet som ljoma“ postrádá jakýkoliv solidnější moment a je z toho takové bezzubé nic polykající 11 minut stopáže.

„World Metal. Kosmopolis sud“ je protipól, hudební i geografický. Namísto ledově klidných pohledů mě už z dálky vítají spoře odění Afričané. Bohužel, rozverné bubínky, tancovačky, ani diskárna, mě zpočátku neberou a všudypřítomnou roztěkanost nedokážu akceptovat. Zanedlouho už však dobře rozeznávám staré známé – do metalu vybarvené – tváře Solefald. Poslech střídá poslech a začínám se dobře bavit. V desce nacházím řád, jejž jsem zprvu postrádal. Čtvrtý, pátý náslech si neskrytě užívám a v hlavě mi běhají myšlenky o hudebním vrcholu roku. Vydrží to ještě pár poslechů, načež přichází zrada. Zvukovou pestrost začíná postupně překrývat hábit skladatelské přímočarosti a sázky na pompézní vyjadřování. Uchu to sice stále lahodí, avšak jeho neustálou pozornost si již udržet nedokáže. Jakmile přijde chvilka nesoustředění, deska nemá skladatelsky na to, aby sebe z téhle bryndy vytáhla. Ano, každá skladba nabízí skvělé momenty, některé bez diskuze geniální („Bububu Bad Beuys“, závěr „Future Universal Histories“), ale v momentě, kdy celku vypovídám spolupráci, to Solefald neutáhnou a já se jen přibližuji ke Kašou zmiňované lhostejnosti.

Vše důležité bylo řečeno, snad už jen vyhlásit vítěze. Nakonec se i přes kupu výhrad rozhoduji pro „World Metal. Kosmopolis sud“. Deskou roku není, absolutní špičkou také ne, je však bezvadně ujeté, tak jak to mám rád. A že je neposlušné a neposlouchá úplně na slovo, nakonec skousnu. Jsou to přece Solefald.


Abney Park – Nomad

Abney Park - Nomad
Země: USA
Žánr: steampunk / world music
Datum vydání: 28.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Tribal Nomad
02. Born at the Wrong Time
03. Whole Life Crisis
04. Two Elixirs
05. On the Fringe
06. Pity the Free Man
07. Escape the Ground
08. Stranger Than Anything You Could Have Dreamed (The Casbah Intro)
09. The Casbah
10. Night Train from Saint Petersburg
11. I’m Glad I Lost You
12. Special
13. Give’em What For
14. Clockwork Heart

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Atreides):

Abney Park je vůbec zajímavá smečka – a navzdory tomu, že posledních několik let vydává desky s kadencí kapel jako Korpiklaani, jsme tu o ní ještě nemluvili, nemýlím-li se. Nejvyšší čas to napravit, protože i když je „Nomad“ loňský kousek, rozhodně není pozdě se mu podívat na zoubek.

Já sám jsem se ke kapele, jež pochází ze Spojených států a oplývá poměrně bohatou historií, dostal před několika lety skrze první steampunková alba, která se nesou veskrze v rytmech barvité world music zahalené do oblaka kouře minulosti. Abney Park vznikli před nějakými šestnácti lety se jménem ukradeným z jednoho z londýnských hřbitovů, což výrazně korespondovalo s jejich tehdejším temně industriálním gothic rockem. Nicméně po dvou, třech deskách, z nichž nejvýraznější je bezesporu kousek jménem „Cemetery Number 1“, se chytli začínající vlny páry a ozubených koleček, čímž dopomohli k odpálení současné steampunkové mánie, která doposud trvá a dále roste.

Na deskách „Lost Horizons“ a „Æther Shanties“ zformovali svůj unikátní styl pohybující se mezi gothic rockovým základem, taneční elektronikou a world music, sbírajíc inspiraci po celém světě od Starého kontinentu přes arabský svět až po Dálný východ. Popravdě nemám ponětí, co kapela hraje na deskách následujících po „The End of Days“, jež vyšla někdy před pěti lety, neb jsem se k jejich tvorbě vrátil právě až s loňskou „Nomad“, přičemž mezitím stihli do éteru vychrlit zhruba další tři, čtyři desky.

Stejně jako předchozí desky si i „Nomad“ kapela vydala kompletně sama na vlastní náklad, přičemž za tenhle přístup má už léta můj respekt. A stejně jako předchozí desky se nese v určité náladě, která se line napříč celou deskou. Pokud „Lost Horizons“ bylo rozlítané a plné pirátů a „Æther Shanties“ se plně věnovalo století páry potulujíc se po všech možných koutech západního světa, „Nomad“ je procházkou převážně koloniální Afrikou a Blízkým východem (byť se pár odboček najde), což se porůznu prolíná do všech čtrnácti písní.

Pod vedením principála Roberta Browna kapela tepe do posluchačů svižná tempa poháněná elektronickým srdcem podobně jako na předchozích deskách. Sem tam zpomalí, sem tam přitvrdí, tu a tam se uvolní do naprosto ležerní pózy. Vcelku nic moc se nemění, rozhodně nejde o nic, co bych neznal z předchozích nahrávek. Jednotlivá alba, jakkoliv jsou základní stavební kameny vždy dost podobné, odlišuje právě nálada a směřování novinky vytváří dojem, že jde o jiný materiál, než jaký jste slyšeli na minulých počinech. Zároveň jsou to však jedni a ti samí Abney Park s nezaměnitelným rukopisem, čímž vzniká paradoxní situace, při níž mám dojem, že jsem čerstvě prezentovaný materiál slyšel v minulosti asi tak stokrát, a přitom v podstatě ani jednou. Jak to tahle kapela dělá, vážně nevím, ale dokud mě to baví, tak proč to řešit.

Hudebně rozhodně nejde o nic náročného, ostatně Abney Park nikdy nehráli nic, co byste museli louskat na desetkrát. Naopak, opět se jim na výbornou daří nepodbízivá chytlavost, která mě k jejich deskám připoutala už tolikrát. Plejáda kratších písní s širokou paletou nápadů skutečně vytváří dojem, že s každým albem kapela procestuje dobře půl světa, čímž pojmu world music dodává tak trochu jiný rozměr než většina interpretů z daného žánru. Ať je to počáteční kytarová „Tribal Nomad“ načichlá saharskou pouští, zpěvná „Born in the Wrong Time“ (kterou jako bych už někde slyšel, nemám ale vůbec ponětí kdy a kde), uvolněná „Escape the Ground“, v níž kytara vzdává hold vzdálenému orientu, či „Night Train from Saint Peterburg“, s výborným banjem a refrénem, pokaždé to má něco do sebe. „The Casbah“ jako by míchala náladu indického tržiště s rytmy tanga, „Whole Life Crisis“, „Two Elixirs“ zase míchají do jedné směsi silně taneční elektroniku a projížďku (trochu neočekávaným) divokým západem. A ty výjezdy baskytary!

Takhle bych mohl v podstatě pokračovat i ve zbytku skladeb. Sice už na mě nepůsobí takovým wow efektem jako třeba „Airship Pirates“, „Buidling Steam“ nebo „Under the Radar“ z prvních steampunkových desek (nemluvě o rané goth éře), nicméně stále mě dokáží zabavit. Jejich pestrost na někoho může působit trochu roztěkaně, nicméně přesně na téhle barvitosti Abney Park staví. Jasně, v rámci kompozice písní od téhle skupiny toho příliš nového čekat nelze, ostatně Robert Brown si pravděpodobně nenechává do skládání zrovna dvakrát kecat, když je Abney Park víceméně jeho duchovní děcko po všech stránkách, ale to v zásadě nijak zvlášť nevadí. Tím nechci říct, že by to bylo hudebně blbé, to rozhodně ne, celé je to poskládané dobře a s citem, spíše poukazuji na určitou míru stagnace, která ale paradoxně není tak škodlivá, jak by z podstaty slova měla být. Abney Park se i po řadě alb daří udržovat velmi slušnou kvalitu materiálu a hudební rozmanitost dohání zkrátka jinak než experimentováním se strukturou skladby. Jediná výraznější výtka směřuje ke klávesovým rejstříkům a samplům, které by už chtěly obměnit či rozšířit, protože některé motivy vcelku jasně rozpoznávám ještě ze starých alb.

Zároveň ale těžko tvrdit, že by Abney Park chrlili jednu desku za druhou za účelem osobního obohacení, z jejího přístupu mám spíš dojem, že tak činí zkrátka proto, že je to baví, a prachsprostému kalkulu jsou na hony vzdálení. Důležité je, že „Nomad“ baví i mě, což je upřímně rozhodně víc, než jsem před prvním poslechem alba očekával (kolem a kolem jsem vzhledem ke kadenci alb neočekával pro jistotu vůbec nic), takže konec dobrý, všechno dobré. Pokud hledáte nenáročnou, melodickou a živou hudbu, která zároveň není tupá jak cihla, s „Nomad“ rozhodně nešlápnete vedle.


Druhý pohled (H.):

Já osobně nejsem na muziku Abney Park ani zdaleka takový kanón jako kolega nade mnou, a ačkoliv mám o jejich existenci povědomí již mnoho let, z dosavadní tvorby skupiny znám vlastně jen více či méně náhodně střípky, protože jsem doposud nebyl s to se dokopat k podrobnějšímu prozkoumání. Nicméně i díky oněm střípkům jsem do poslechu „Nomad“ nešel úplně čistý a měl jsem představu, co bych měl od aktuálního alba Abney Park očekávat.

Ne snad, že bych se tu chtěl veřejně chlubit svou jasnozřivostí, ale nakonec jsem od „Nomad“ skutečně dostal to, co jsem předpokládal. Očekával jsem barvitou a hravou desku a přesně takové „Nomad“ skutečně je. Abney Park nevymýšlejí žádné hudební opusy a jedou v pohodovém písničkovém tempu a na vlně steampunkovou estetikou kořeněné world music. I přes počet 14 skladeb se celková stopáž zastavila na příjemně střízlivých 43 minutách, což v součtu s faktem, že je muzika Abney Park opravdu hodně chytlavá, přístupná a (v dobrém slova smyslu) vlezlá, znamená, že „Nomad“ ubíhá jedna báseň.

Jediné, co nahrávce trochu ubírá na kreditu, je to, že se na ní bohužel urodilo i něco málo vaty, bez níž by se albu dýchalo o kousek lépe. Z mého pohledu jsou to především pomalé „Escape the Ground“ a „I’m Glad I Lost You“, jejichž absence by „Nomad“ z mého pohledu jen prospěla. První jmenovaná se ještě s přivřenýma očima dá vzít na milost, ale ta druhá měla letět do koše bez milosti. Osobně bych se pak obešel klidně i bez takové „Born at the Wrong Time“, která sice obsahuje některé solidní motivy, ale jako celek mi k srdci zrovna nepřirostla, byť v tomhle případě už jsem ochoten to překousnout.

Počet povedených písniček je však naštěstí o poznání vyšší, protože to jsou takřka všechny ostatní. „Tribal Nomad“ a „Two Elixirs“ jsou naprosto tutové hitovky a kupříkladu u druhé jmenované snad ani nejde nepodupávat nohou do rytmu, jak je to návykové. Hodně mě baví baladická „On the Fridge“, s jejíž pomocí Robert Brown a jeho kumpáni dokazují, že pomalu to také umějí, ale i (na poměry desky) ostřejší „Pity the Free Man“. Další výtečná pecka, o níž platí nemlich to samé co o „Two Elixirs“, je i „The Casbah“ a velmi příjemná je i opětovně pomalejší „Night Train from Saint Petersburg“, jež kromě lehce melancholického nádechu nabídne i hodně pěkné a trochu vintage klávesy v pozadí. Je ale super, že albu nedochází dech ani v závěru a i v posledních třech písních po již zmiňované slabotě „I’m Glad I Lost You“ dokážou Abney Park držet jak nastavenou laťku, tak i posluchačovu pozornost – zejména to platí o povedené „Give’em What For“.

I přes trochu té omáčky jsou tedy dojmy z placky rozhodně pozitivní, jelikož dobré skladby s velkým náskokem převažují oproti těm horším. Celkově vzato je tedy „Nomad“ hodně příjemné a hlavně sympatické album, které se mi líbí. Asi ho nebudu točit s železnou pravidelností ještě nevím jak dlouhou dobu, ale určitě se k němu v budoucnu tu a tam rád vrátím. Ostatně už jen fakt, že jsem jej nyní oprášil víc jak půl roku od doby, kdy jsem jej slyšel naposledy, a stále mě to baví, mluví sám za sebe…


Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar

Robert Plant - Lullaby and... The Ceaseless Roar
Země: Velká Británie
Žánr: rock / folk / world music
Datum vydání: 8.9.2014
Label: Nonesuch Records / Warner Bros. Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Když vydává jubilejní desáté sólové album jeden z největších hlasů rockové historie, tak člověk očekává přeci jen něco jiného než v případě “obyčejných” desek, které každoročně zaplavují regály hudebních obchodů. Zvlášť, když je oním hlasem Robert Plant, pěvec Led Zeppelin, jenž má v posledních letech na krku nejedno skvělé album (“Band of Joy” nebo kolaboraci s Alison Krauss, “Raising Sand”). Nechci tím říct, že by měl Plant automaticky přisouzeno nadprůměrné hodnocení, ale na druhou stranu není vynikající výsledek velké překvapení.

“Lullaby and… The Ceaseless Roar” je albem, které oficiálně vychází pod hlavičkou Roberta Planta, ovšem záda mu kryje nová kapela The Sensational Space Shifters, jejíž nástrojové obsazení je natolik rozmanité, že bez problémů dokáže zhmotnit žánrovou neuchopitelnost, s níž Plant již nejednou překvapil. A překvapuje i nyní. Album pojí dohromady prvky anglického folku, africké a východní hudby, rocku a špetky blues s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Netvrdím, že jsem vyložený znalec Plantovy sólové tvorby, ale pokud mě paměť nešálí, tak tahle rozmanité album ještě nevydal.

Samozřejmě, že s pokročilejším věkem už není Plant takový divočák a zpívá spíš v poklidnějších rovinách, což je určitě dáno místy až meditační atmosférou “Lullaby and… The Ceaseless Roar”, které zní jako taková malá cesta kolem světa, ale to vůbec nevadí. Na albu nevidím jedinou slabší skladbu, všechny do sebe zapadají i přes stylovou různorodost jako kousky puzzle a svůj smysl tak mají jak “hitovější” věci “Rainbow” a “Pocketful of Golden”, tak folkové a experimentálnější písně typu “Poor Howard”, “House of Love” a “Little Maggie”. Vybírat jen několik z nich ale není fér, protože tohle je jeden z těch případů, kdy se k desce musí přistupovat jako k celku a dát jí svůj čas, než začne sklízet ovoce.

Za mě je “Lullaby and… The Ceaseless Roar” jedno z nejlepších alb, které jsem letos slyšel, ne-li vůbec to nejlepší. Fantastická záležitost stále vitálního zpěváka, který hudebně nestárne.


Yossi Sassi – Desert Butterflies

Yossi Sassi - Desert Butterflies
Země: Izrael
Žánr: progressive rock / world music
Datum vydání: 1.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Orient Sun
02. Fata Morgana
03. Neo Quest
04. Azadi
05. Believe
06. Desert Butterfly
07. Inner Oasis
08. Shedding Soul
09. Jason’s Butterflies
10. Azul
11. Cocoon

Hodnocení:
Ježura – 8/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Yossi Sassi

Nebylo by překvapivé, kdyby jméno Yossi Sassi někomu nic neříkalo. Jako sólový umělec má na kontě zatím jedno řadové album (přičemž to druhé je předmětem dnešní recenze) a do roku 2012, kdy jeho debut “Melting Clocks” vyšel, o něm nebylo moc slyšet. Jenže zasvěcení samozřejmě vědí, že za jménem Yossi Sassi se neskrývá nikdo menší, než zakládající člen a důležitý tvůrčí prvek přední blízkovýchodní formace Orphaned Land, z jejíchž řad sice v letošním roce vystoupil, ale jak vidno, na muziku rozhodně nezanevřel – ba naopak. Novinka “Desert Butterflies” byla vzhledem ke kvalitám svého řadového předchůdce v příslušných kruzích velmi očekávaným artiklem a nezbývá tedy, než si povědět, jak se Yossimu vydařila.

Pokud mě paměť neklame, “Melting Clocks” byla deska s velmi širokým záběrem, která v sobě míchala ne dva nebo tři, ale rovnou celou dlouhou řadu nejrůznějších vlivů – přesně v duchu Yossiho přístupu k věci, tedy v duchu co nejširšího potkávání a prolínání západní rockové a tradiční východní hudby – a právě v tomto vidím na “Desert Butterflies” posun. Základní princip samozřejmě zůstává zachován, ale Yossi se tentokrát spokojil s formálně jednodušším výsledkem a deska tak zní jaksi utříděněji, je taková prostší a prosvětlenější… a také mi přijde o pořádný kus postrčená do folkových vod. Samozřejmě tím nemám na mysli, že by snad Yossi nahrál folkové album se vším všudy. Blues/rockové postupy pořád suverénně dominují a poměrně výrazného zastoupení se zde dočkal i klavír. Ten folk ale vězí v drtivé většině melodiky desky a pak také ve velké míře zastoupení tradičních nástrojů.

Nejde ale o žádné folkování ve stylu řady evropský kapel, které vezmou nějaký ten neutrální žánrový základ a na něj nalepí trochu toho fidlání případně několik jakože původních melodií. Yossi totiž zvládá blues/rockovou kytaru s orientálními motivy propojit tak organicky, že si člověk říká, jako by ty zdánlivě odlišné hudební světy byly jeden pro druhý stvořeny. Yossi tedy opět prokazuje, že jeho průpovídky o tom, jak se celý život snaží tyto dva světy propojovat, rozhodně nejsou vycucané z prstu, protože (nejen) zde to funguje vážně parádně, skvěle se to doplňuje a jedná se o příjemně netradiční a po všech stránkách svěží posluchačský zážitek.

I novinka pokračuje v trendu nastaveném deskou předchozí a nachází se na ní povětšinou instrumentální skladby, které jen výjimečně ozvláštní vokál. Tentokrát se zpěvu dočkaly skladby “Believe”, ke které si Yossi přizval Mariangelu Demurtas, která se angažuje převážně v řadách norské Tristanie, a potom závěrečná “Cocoon”, jíž vokálem ozdobil sám Yossi. A jakkoli jde o příspěvky přinejmenším důstojné, nenechávají nikoho na pochybách, že zpěv zde přeci jen hraje druhé housle a na prvním místě je samotná muzika. Ta je sympaticky pestrá a poutavá, ale rozhodně nepřechází v bohapustou instrumentální onanii, jak se u řady sólových alb nejrůznějších muzikantů až nepříjemně často stává. Namísto toho je “Desert Butterflies” deska zábavná na poslech, aniž by to však jakkoli degradovalo technickou úroveň věci, jež je opět na výši.

Zbývá tedy jediná otázka a ta zní, jestli Yossi Sassi zvládnul s novinkou překonat sám sebe. Upřímně, nejsem s to to říct úplně na jistotu, protože “Melting Clocks” jsem už docela dlouho neslyšel (což bych měl napravit), ale po paměti a čistě pocitově mě asi prvotina oslovila o kousek víc. To však z atraktivity “Desert Butterflies” neubírá zhola nic. Je to totiž pořád zatraceně podařené album, které sice pokračuje ve stopách svého předchůdce, ale přitom se ho nesnaží kopírovat a je dostatečně své, aby mohlo více než dobře fungovat samo za sebe. “Desert Butterflies” mohu doporučit úplně každému a obzvláště pak těm, kteří vyhledávají jemnou progresi, výtečnou skladatelskou úroveň a obecně řečeno ne úplně tradiční muziku. Yossi Sassi totiž s “Desert Butterflies” opět potvrzuje svoje schopnosti a také význačné a vlastně poměrně jedinečné postavení a já bych se hodně divil, kdyby pro tuhle desku někdo našel jiná slova než slova chvály.


Další názory:

To, co Yossi Sassi předvádí na své novince je rozhodně sympatické. Poklidný progresivní rock v symbióze s orientální melodikou je věru zajímavá kombinace a některé momenty jsou vyloženě skvělé. Ono propojení progresivního rocku s blízkovýchodními vlivy je nejlépe cítit v druhé, exotickými vokály obdařené “Fata Morgana” a sedmé “Inner Oasis”. Nejlepší skladbou je však jednoznačně instrumentálka “Neo Quest” se skvělým sólem ve své třetí třetině. Některá místa jsou citelně slabší a třeba větší zapojení vokálů by nemuselo být na škodu, zvlášť když se Sassi za svůj hlas nemusí stydět. Dobrým příkladem budiž závěrečná píseň “Cocoon”, která vylepšuje dojem jinak slabší druhé půlky. Určitě slušná deska, která mě sice nechytla tolik jako kolegu, ale přesto času vloženého do “Desert Butterflies” nelituji.
Skvrn


Human Fate – Part I

Human Fate - Part I
Země: Francie
Žánr: metal / world music
Datum vydání: 9.4.2014
Label: Dooweet Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Osobně jsem docela fanda tvrdé hudby, která pojímá za vlastní vlivy různých kultur, nevyjímaje ani ty, jež takto zachází s orientálními vlivy. Zejména turecké řezníky Seth.ECT chovám v oblibě, a pokud dostanu chuť na exotický industrial black s prvky blízkého východu, vím, kam sáhnout. Francouzští Human Fate jsou kapelou podobného ražení – jen namísto industrialu přidávají ještě více arabské hudby, a to do takové míry, že jde o směs jedna ku jedné a není se moc co divit, že sami sebe na “Part I” škatulkují coby “world metal”.

Směska je to řádně energická. Jádrem je řízný melodeath na který se nabalují další a další prvky, písně tak docela utěšeně rostou a gradují – zejména dva ústřední songy “Yehusalem” a “Seed of Creation” v tomto ohledu vynikají. Skládání skladeb zvládli Human Fate na výbornou, tedy alespoň co se týče celkové stavby skladby. Umístění nosných riffů, silných reférnů, klidných pasáží, přechody mezi nimi, tomu všemu nemám co vytknout. Díky bohatým orientálním aranžím, několika druhům zpěvu (growl, ženský vokál, chorály) jsou zejména refrény a gradující pasáže velmi povedené. O to víc pak zamrzí, že pod tím vším řve dost obyčejný a nenápaditý melodeath, který (naštěstí) funguje v kombinaci s arabskou složkou, sám o sobě je ale dost o ničem.

Jalový jsem ale z celého pojetí desky, která se prezentuje jako řadovka, rozsahem šestadvaceti minut však jde spíš o EPko. Tím spíš, že se tu bavíme o znovuvydání pět let starého alba, jehož tracklist se oproti původní verzi výrazně odlišuje. Schválně zkuste porovnat se záznamem na Metal-Archives. K tomu mám dojem, že písním chybí nějaké výraznější propojení, které je jen tu a tam dost prapodivně naznačeno a třeba nepřirozeně utnutý závěr songu “In Fate” jsem nepochopil už vůbec. Takže ačkoliv skladby samy o sobě nejsou vůbec špatné a jednotlivě fungují dost dobře, “Part I” jako celek pro změnu nefunguje ani omylem a víc než řadové album připomíná jakýsi nedodělek. Což je, když přihlédnu ke kvalitě hudby, docela škoda.


Viza – Aria

Viza - Aria
Země: USA
Žánr: alternative metal / rock / world music
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Graviton Music Services

Tracklist:
01. Never Feel
02. Quicksand
03. Midnight Hour (Dingle Rock)
04. Vanished
05. Viktor’s Vanguard
06. The Girl That Doesn’t Exist
07. Forward March
08. Beneath the Waves
09. C’est la vie
10. Alley in Tijuana
11. Take Over the World
12. Brunette

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na začátek recenze je potřeba říci: miluju crossovery v hudbě! Slovem crossover v tomto případě myslím nějakou neobvyklou kombinaci, jako když se v jednom sešitě potká BatmanWolverinem. Miluju crossovery v hudbě, když se setkají vlivy dvou hudebních stylů, když se u Rage Against the Machine potkává hip-hopová rytmika s kytarovým drivem nebo se u Celldwellera snoubí čistota synťáků se zrnitostí kytar. Miluju to proto, že podobné projekty do striktního světa metalu, tj. dvě kytary, basa, bicí a zpěv, vnáší oživení v podobě elementů odjinud. Ve chvíli, kdy jsem poprvé uslyšel o kapele Viza, moje srdíčko zaplesalo, rock se tady potkává s východním folklórem, to bude super! Realita se ale ne vždy setká s očekáváním. V únoru jsem se dostal na jejich koncert v Rock Café a moc mě to nebralo, což jsem přisuzoval faktu, že jsem si je nestačil před koncertem naposlouchat. Teď tedy zpětně došlo na jejich v pořadí pátou desku “Aria” vydanou na začátku roku, od níž jsem očekával, že poněkud vylepší můj střízlivý dojem z koncertu. O co tu tedy vlastně jde?

Začínáme bez intra, bez varování s úvodní “Never Feel”, která si jaksi začne v středním tempu, v němž se vine dál a dál. Sloka, refrén, sloka. Člověk by čekal nářez, přeci jenom je to první song alba, musí posluchače navnadit na zbytek písniček. No, tak tady teda ne, ale nevadí. Překvapením ovšem je, že písnička se vine dál i potom, co skončí, a to do druhého tracku “Quicksand”. Naštěstí při poslechu pohlížím do přehrávače, takže jsem si stačil všimnout, že hraje jiný song. Protože jsem nadmíru pozorný, všiml jsem si i tématické změny v textu, což mě přivádí k prvním plusovým bodům pro Viza (Vizu?), vzhledem k tomu, že se v jejich písních většinou čistě zpívá a členové kapely jsou rozličného národnostního původu, je zpěvákova angličtina srozumitelná a jednoduchá, nezkažená žádným americkým líným zkomoleným dialektem. Pokračujeme tedy v poslechu, “Quicksand” ke konci konečně dozná jakési změny v hudební složce, zpěvák se pokusí o řev v něčem, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat breakdownem. Pozastavuji se nad tím, protože to je jeden z mála tvrdších momentů na albu, což si v recenzi na metalovém webu zaslouží pozornost!

Následuje “Midnight Hour (Dingle Rock)”, kde si člověk uvědomí to, co se zatím jen dralo do podvědomí. Ten chlap zpívá uplně stejně jako Serj Tankian! Tenhle song mi celkově nějak připomíná “Radio/Video” od System of a Down. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, každopádně kapela se svými sympatiemi k System of a Down vůbec netají a to, že deska vyšla pod Serjovým labelem Serjical Strike Records a že Serj hostoval na starší desce “Made in Chernobyl”, to je koneckonců fakt. Další v pořadí je “Vanished”, což je pro mě asi nejsilnější moment desky. Nejrůznější nástroje, zpěvy v pozadí, epický přechod a hlavně perská stupnice. To mě baví, představuju si starověk, Mezopotámii, Egypt… jo, tahle písnička funguje jak má. Po tancovačce “Viktor’s Vanguard” přichází pomalá “The Girl That Doesn’t Exist”. Melancholie, která názvem i náladou vystihuje můj vlastní milostný život. Ha ha. Pomalá písnička, to je přeci povinnost uprostřed každého alba, no ne?

Z pochmurné atmosféry vytrhne sedmá “Forward March”, konečně nářez. Skoro bych si myslel, že mi někdo pustil Korpiklaani. Srandovní sypačka s houslema, škoda, že trvá jenom minutu a půl, moc si to člověk neužije. Následuje intermezzo “Beneath the Waves”, jež zní, jako když karavana velbloudů kráčí pouští a otevírá devátou “C’est la vie”, kde Viza zahrají na trochu vážnější notu. Další píseň ze Středního východu a zase mě baví, jenom nechápu, proč není na “Aria” první nebo druhá, ale nedá se nic dělat, holt to je život. “Alley in Tijuana” má oproti tomu zřejmě původ na opačné straně planety, neboť jde o jazzík z pokleslého baru plného ještě pokleslejších gangsterů, kde se taky na chvíli zase ozve elektrická kytara. V tuto chvíli, kdy už člověk neví, co čekat, se zjeví punkem řízlá “Take Over the World”. Ano, pánové z Viza mají rádi i Gogol Bordello a tady je to konečně znát. Závěr alba patří písni “Brunette”, o které bych řekl asi jen to, že z akustické kytary vygraduje v přehlídku nástrojů a sborový hospodský zpěv, což by asi mělo být jakože outro, akorát je píseň tolik podobná těm předchozím, že ani nepřipomíná závěr alba a člověk je zmaten, že už je konec. Nu což, jak náhle album začalo, tak i skončilo. Jaký je tedy finální verdikt?

Sám vlastně moc nevím. Co asi od “Aria” mohla čekat kapela? Viza si dali za úkol (jak je dle názvu kapely patrno) vzít posluchače na výlet do různých koutů světa. Tohle se vlastně povedlo, sice jsem měl při poslechu většinou pocit, že tančím řecké kolo na nějaké balkánské svatbě a ouzo teče proudem, ale podíval jsem se vlastně i do Persie, na Saharu, do Tijuany, že ano… Měl bych dát tedy 7, jakože kvalitní, dobrá deska, ale já dám 5 bodů. Já totiž miluju crossovery v hudbě, těšil jsem se na balkánský folk s kytarami a dostal jsem balkánský folk bez kytar. V kapele jsou dokonce dvě kytary, což jsem viděl živě, ale na “Aria” jsem z nich teda věru moc neslyšel. Další půlbod strhnu za celkový koncept, který je podle mě zbytečně rozsáhlý a na jednom albu se nedá dost dobře zpracovat. Zdá se mi, že deska nějak nemá hlavu a patu, nefunguje, jak má, chybí začátek, konec atd. Líbí se mi pestrost a folkové vlivy z různých koutů světa, ale dohromady to tvoří nepříliš utříděný mix.

Při stržení posledního celého bodu si dovolím trochu empirického výzkumu. Neúprosně jsem album “Aria” prohnal BPM Counterem a výsledkem je, že osm z dvanácti tracků se pohybují v rozsahu 105-130 bpm. Co chci touto otravnou procedurou dokázat? Tři čtvrtiny alba se táhnou ve vražedném středním tempu, což je v kombinaci s neměnným “serjoidním” zpěvem brutální nuda, kterou zachraňuje jenom celková různorodost a široká škála použitých hudebních nástrojů. Tak. Viza to mají tentokrát za pět kousků, ale abych jim jenom nekřivdil, jejich koncerty jsou fakt zábava a jsou to super kluci, vřele doporučuji, rozhodně je to lepší než z cédéčka!


Yossi Sassi

Yossi Sassi - Melting Clocks
Country: Israel
Genre: middle eastern folk metal, progressive rock / world music

Questions: Ježura, H.
Answers: Yossi Sassi
Number of questions: 15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

ČESKÁ VERZE ZDE

Live photo captured by Michael Jagla.

Hello! Let’s start with some questions about Orphaned Land… Last year, Matti Svatizky left Orphaned Land after twenty one years of being a founding member. It’s not unusual that two guitarists who play together for such a long time develop some sixth sense between them which helps them to predict the other one during composing a new material or during playing live. Was it similar between you and Matti? And how does it work with new OL’s guitarist, Chen Balbus? Wasn’t it difficult to get comfortable with Chen since you were – as I suppose – used to Matti’s style of playing? Did you yourself have to change anything in your own style of playing guitar in Orphaned Land because of the new partner? Or everything went smooth and you got used to Chen right away?

Indeed after 20 years of guitar playing as duo, Matti and I developed some “6th sense” and a lot of mutual understandings in terms of sound and emphasis during playing. I am a strong believer in the long term of things, especially in bands, where players are not just instrument holders, but with time over the years create a very special formula that is original and hard to imitate. Truly Chen is a good guitar player, he was my guitar student, but still it’s different. Not for better or worse, just not the same. I miss Matti’s playing sometimes. he had his own sound. Chen has a similar sound to mine, kind of imitating what we already have. It’s not a bad thing, just different. Anyway, I look for the future, so we’re still good friends but we moved on, sadly.

Between “El Norra Alila” from 1996 and “Mabool” from 2004 there was a gap of eight years when Orphaned Land seemed to be inactive. I have to confess I don’t know exactly what was the reason of this seeming inactivity… could you please tell what there was such a break and what were you doing in the meantime? When and how did Orphaned Land get back together and start creating “Mabool”? How long did the process of making “Mabool” actually lasted?

O.Land of the 90’s is quite different from the 2000’s. In the 90’s we were teenagers, I did a lot of the ongoing efforts, not just in terms of music. we had a big gap because people had to try some other things, some travelled, some discovered god, I became a father… and since we came back, we are in constant rise. I hope this continues into the future, as founding member and main composer/arranger of the band, I wish to see it grow.

Next year will mark tenth anniversary of your breakthrough effort, “Mabool”. Are you planning something special to celebrate this anniversary? In later years, many bands play some of their albums in their entirety. “Mabool” is very long album but despite this, have you considered an option of a special tour, where “Mabool” would be played from the beginning to the end?

Yes :) we do have some special “Mabool” annviersary plans and we will update soon about them.

“Mabool” and “ORwarriOR” are conceptual, very narrative and epic albums. On the contrary, “All Is One” is much shorter, songs are mostly based on the ordinary verse-refrain scheme and the whole album is basically much more approachable. Was it your intention to make something different just for this time or did you abandon the original epic/progressive/narrative face of Orphaned Land for good?

I always do what I feel is the right thing in that time, for me personally as composer and multi-instrumentalist, and for the band, as much as I can, being part of a group. In “Mabool” and “ORwarriOR” I loved the emphasis on concepts, and playing-wise we did take it to the extreme. In “ORwarriOR” I composed and arranged some stuff that I wouldn’t be able to think about 10 years before. And now in “All Is One”, the decision was to make a more approachable album, simple in some ways. Sure, after “Melting Clocks” (my Solo debut) and producing other rock/pop artists, I had easy time composing a more “simple” album, but still, sometimes I miss the old conceptual themes. It has a theme, but it is simple. So yes, I am pleased with the result, but can’t say it’s our best ever. for this point in time we succeeded to make the “best sounding” creation up to date.

Orphaned Land - All Is One

After the musical journey which has begun at doom/death metal, came through vast epicness and progression and ended up at symphony, choirs and more approachable music, which way do you think Orphaned Land will continue? I know it’s too early for such questions but still, do you have some yet uncharted teritories which you want to explore or do you even know how the next album should sound?

I always look beyond, the present fades quickly and I move to the future. that’s not to say I am not nostalgic, I am very much in love with “old school” metal and old time albums, of myself and others. but when it comes to creating something new, I go to the horizon. I invest a lot of time for research on new sounds, new instruments, new ways to play familiar instruments out of my 17 (!) types and 30 guitars at home. I can’t tell what will be next, but you’ll hear it in my next Solo album in 2014! :-)

Now I’d like to ask something about your very beginnings in music, if it’s not a problem… It is not a secret that you come from musical family so it’s not much surprising that you started playing your first instruments in young age. I wanted to ask whether anybody from your relatives led you into playing music or you discovered about your musical passion on your own?

My Dad, David, helped to shape a lot of Orphaned Land spirit, from “Norra El Norra” through “Sahara” intro up to many other tracks. He comes from a family of 10 brothers and sisters, all of whom play an instrument, sing, or do both. My grandfather (Yossef Sassi R.I.P, died age 94) played the Oud and chanted traditional religious songs. At age 7 I learned to play the flute, and later sang in the school choir, but my interest in music grew only when I encountered the guitar around age 14 during a visit to my uncle. I borrowed the nylon-string guitar from him, took some lessons from local guitar teachers, but eventually decided to teach myself, practicing for 8 to 10 hours per day for years. So you can say I am a mix of genes and heritage of musicians family, as well as finding my own path in my right time. Later I dropped out of high school at age 17 to focus on my band Orphaned Land, and began to fuse middle-eastern elements with metal music, which is something my family (or anyone else, at the time) did not think to do even remotely. so it’s a mix of both, my core and my family, East and West, acoustic and electric. With creativity and innovation leading the way always, as a curious musician! ha ah :)

Yossi Sassi

This might be a little bit of a cliché question but I’d still like to ask it because I really like this kind of questions… do you still remember when and where your very first public performance took its place? And how was it?

Professional performance or any public audience? Ha ha! First time was about age 4, and I was telling some dirty jokes, I think :) But seriously, 1st real concert was with the O.Land boys, when we were still called Resurrection, at early 90’s. Matti was not in the band yet. Real metal with Bolt Thrower cover, real funny days.

How did your first contact with rock music look like? When did you realize that metal or rock music is exactly what you want to do?

When I came across my 1st guitar a bit before age 14 I was already listening to Iron Maiden, G’n’R, Metallica etc, so naturally, even as a child who grew up on traditional acoustic oriental music, I grabbed it as a metal teenager. This fusion of my teenage spirit and my acoustic folk traditional childhood triggered what would later become the pioneering of Oriental Rock (as solo artist) and metal (with O.Land).

How was it like to start a metal band in Israel in early 90’s? This genre is still quite rare in the region (at least compared to Europe or North America) and it would be definitely worse without Orphaned Land in business so as a central European resident, I cannot really imagine the circumstances of such act in 1991. Could you somehow describe us how do you remember the early years of Orphaned Land?

It was much less easy then today, it was all underground in dark clubs and little amount of followers. Although even now metal is not totally a valid music genre in public radio and T.V, still the cultural landscape is much more open than before. We did some national T.V performances in Israel lately, something we wouldn’t imagine achieving in early 90’s. So it’s improving and getting better with time.

As we have already mentioned, Israel is not a typical metal country which was even more obvious in the times when the whole world was not so globalized, when Orphaned Land was found. Metal band from Israel had to be something quite unusual and exotic in the early 90’s. I would dare to say that most metal fans from those times weren’t really open-minded (and some of them unfortunately still aren’t)… have you or anybody from Orphaned Land ever experienced any negative approach because of your origin?

Gladly, we usually encountered positive interactions. Sure, we had a Nazi symbol on our tour bus once, and yes, we get people writing online or Facebook we should disappear from the face of the earth, but that’s opinions of few, and the majority are peace loving and music loving people.

After years of playing various guitars and native instruments, you introduced bouzoukitara – a very specific instrument combining electric guitar and acoustic bouzouki of Greek origin. When did you realized for the first time that you could use something like that? Apart from quick option to switch two different sounds, what other benefits for a musician it has to offer?

It all began with a need. I really needed an efficient way to move between my traditional Bouzouki (sort of Mediterranean mandolin) to electric guitar, on my 2011 recordings and first shows with “Melting Clocks”. After trying some unlucky combinations, I went to a guitar luthier with plans to fuse the two instruments, and he said it wouldn’t work! So I went to another luthier, with vast background in piano restoration and more open-minded approach to guitars, and we went to the moon together :) today I hold the first and so far only Bouzoukitara in the world, as an embodiment of my musical journey – East and west, Acoustic and electric, the tradition and the future. I did almost 100 shows with it in dozens of countries, it’s a really great guitar, and recorded both “All is one” and other productions with it. my story with the instrument can also be found in this short talk on creativity and innovation:

You are long time endorser of PRS Guitars. Why did you asked Israeli guitar maker Benjamin Millar then to make you the bouzoukitara? Has PRS Guitars anyhow cooperated on its creation? And what was your part on it apart from the original idea?

I adore PRS guitars, they build amazing instruments, and truly they have been since 2005 my no.1 choice for everything, from clean to solos. Still, they are a mainstream business company, and cannot fulfill any crazy idea of ANY endorsing artist of theirs, and hey, I’m a crazy Mediterranean dude :) Ha ha. So I respect that, but I have to follow my needs and my dreams. I dream it so I know I can build it, I hoped with PRS, but understood it can be only with a smaller workshop, at first. Now we can move it to larger scale, possibly.

You’re mainly known for playing on guitar and many others string instruments. However, do you play any non-string instruments? As far as I know you have made also some piano parts for Orphaned Land albums or keyboards on “Melting Clocks”… are there any other non-string instruments? I’ve found an information that the very first instrument you started with wasn’t a guitar but a flute, is that correct? Can you still play it? Anyway, how many instruments can you actually play in total? I’m asking because list of instruments you provided on every Orphaned Land album is quite long…

Well, they (the instruments) come to me, not me to them ha ha :) But yeah, seriously, I’ve love to try and play every instrument that I feel attracted to. So I end up doing piano and keys from time to time, as well as some flutes and even non-instrumental stuff, like weird chants and exploring my vocal range. But my main love goes for the stringed fellows.. damn, from Oud to Bouzouki to Saz to Chrrango or even Yukaleelee, I just adore the feel of a string over a piece of wood… it breathes, it’s alive. I am so addicted to it!

As you stated many times, one of the greatest musical influences on you has had mr. Joe Satriani. And few weeks ago, you finally met him personally at his show at Loket, Czech Republic. I suppose that Joe doesn’t meet with everybody who wants to so how did you convince him to make an exception (laughs)? How did you spend your meeting? What did you talk about? Was it an ordinary chit chat or did you close a deal for possible future collaboration?

Oh yes, Satriani is definitely a major influence on my guitar playing. and it’s been my dream ever since to meet him. Sure, I’m friends and in touch with many great guitar players, but I waited to meet him only when I was ready, which was something about 23 years, ha ha! It was long (~30 min) and magical. We spoke, we even played a bit, he loved the Bouzoukitara and tried it out, and I truly hope we can make something together. That would be a huge dream to make a reality. Working on it :)

As a Czech, I have no other option than to ask – what made you choose particularly the Czech Republic for your meeting with Joe? I guess your stay was longer than during an ordinary tour so how did you enjoyed the visit?

I love Czech Republic! It’s a beautiful country, and really, I hate it that people know only Praha – what about Cesky Krumluv? and Kutna Hora (kostnice)? Or even, for less renaissance lovers, even Karlovy vary? you have a great country, and I adore the people. So beautiful inside and outside :) and Loket venue was something not of this earth (for Satriani concert, it suits! he he)

Yossi Sassi

You’ve played a lot of gigs during your career but are there any concert highlights you still recall as an extraordinary experience? Something like the best shows you’ve played so far, or concerts you’d like to remember forever. I wouldn’t be surprised if you said the anniversary show of Orphaned Land in Tel-Aviv where the DVD “The Road to OR-Shalem” was captured. Was this such memorable event? Are there any more shows you consider to be unique and unrepeatable moments and why? And on the other hand, are there any concerts you would like to forget about and why?

True, I performed hundreds of global shows and festivals worldwide, but I’m still very excited about small and intimate shows. I’d say opening for Metallica was one of the top moments of my performance career, together with my Guitar Universe Tour alongside my good friend, ex-Megadeth guitarist, Marty Friedman. The Guitar Universe Tour is Marty and mine initiative of a G3 like tour of guitarists from around the world giving their own interpretation to the guitar, but with exotic emphasis (Middle Eastern, Japanese etc.)

Playing both at an open air festival and in a club undoubtedly have its own pros and cons but which type of concerts is closer to you? Do you prefer playing in small clubs only for people who came to see Orphaned Land, or at big festivals in front of a lot of people where some of them might not be interested in your music and are just passing by or waiting for another band?

True, I am used to performing around 80 shows a year in many countries, and Open-Air festivals have their special magic. I don’t know, it’s something in the air, that breeze on your face… maybe they should put big fans in small venues :) Ha ha! But really, somewhere I just crave for 50 people and an acoustic set. This makes me more excited than 120,000 people.

Last year you released your first solo album “Melting Clocks”, which is – in musical way – relatively different from everything Orphaned Land have ever produced. Was it your intent to express various ideas and influences that wouldn’t fit into Orphaned Land’s music through this album? For how long were you gathering ideas and writing music?

I am very proud of “Melting Clocks” and the process that led to it. Indeed, I had a direct intention NOT to create Orphaned Land no.2, it’s so easy for me, to do the same thing I’ve been doing for 3 decades now. Instead, I moved to new horizons that would include my sound signature and my soul’s internals, but in a brave new rock journey, trying to redefine what you might think as Oriental Rock. and by fusing many cultures and instruments into a semi-instrumental concept album, I managed to make a journey that was recognized by many, to my big content. It was voted ‘top newcomer of 2012’ by Rock Hard magazine readers last March, a fact i’m very surprised and happy about :)

On “Melting Clocks”, you have combined many different musical approaches, styles and melodies which are typical for various ethnical and cultural units around the world. Do you have some personal bound with these typical melodies so they could come out of your mind naturally and fluently or are they the outcome of many guesting artists that participated on “Melting Clocks”? I’m asking because I can’t imagine that someone, in whom the particular melodic expressions don’t live for some time, could compose such colorful album that feels completely casual.

Thank you for the lovely phrasing :) Truly, “Melting Clocks” is a unique journey, unsimilar to anything I’ve done before with O.Land or others. It mixes so many styles and genres that I met on my way, as a musician. And I gave expressions to them all, everything that makes me the vibrant artist that I became to be, that annoying guitar-addict! Ha ha. Although it is a concept album on our routine, and everyone can find himself in it, it is really a personal journey into myself.

I’ve noticed that one of the guests on “Melting Clocks” was your father (I hope that I’m not mistaken with that – if so, I apologize). Have you ever done any other musical collaborations with any members of your family? And do you plan to do so anytime in the future? Something like family album maybe? :)

It’s true! I am used to collaborate with family members of mine. in fact, in O.Land alone, we’ve included throughout the years singing and playing from my father David Sassi, my sister Hadas (who sings in all 90’s releases), my uncle Avi on the Oud, my grandfather and other uncles as choir tape recordings, and even my grandmother! Ha ha. So my dad is a great inspiration and natural choice, when it came to pick talented guests to “Melting Clocks”, joining a respectful credit with artists such as Marty Friedman, Marina Maximilian, Roy Zu-arets and many more.

I have to confess that I’ve always seen Orphaned Land’s music – and your solo work on “Melting Clocks” as well – as something optimistic with a lot of positives vibes within despite sometimes very serious or sad meaning of it. However, there are many bands with absolutely opposite aim – to make music as dark as possible and to depress people. What do you think about this misanthropic or purely aggressive music?

It’s funny that you felt it! It’s true, exactly who I am – a very happy and positive person, but with a deep soul that knew some sad as hell moments in my life, and it is my natural composition to go for sad tunes in happy content. That’s what I “specialize”, in a way. And as main composer in O.Land, as well as sole composer on my releases, it can be felt…

I guess that Orphaned Land will still be your main priority in the future but… do you think there might be any more solo albums? Should we expect anything new from you alone in the foreseeable future? Maybe some collaboration with Dave Lombardo as he spoke of a possibility of making such thing happen in some interview?

You bet! In fact, I just began working on my next Solo release these days. I can say for now that it’s a diverse and full of surprises album, it is a concept album with very rich layers. And it will feature some amazing guest musicians from around the world. I can’t wait to record it! Arggg… now it’s stuck in my head for months till it’s birth :) Stay tuned for a mid-2014 release, or even sooner ;-)

When speaking about Dave Lombardo, the two of you participated on a show called Thrash Meets Oriental in May. Whose idea was it and what was it all about? I can’t really imagine what’s happening on the stage of such event. Did you play some Slayer stuff? Or your solo music? Or was it a pure jamming session? What is it like to play with such titan like Dave?

Well, Dave is a cool guy and a none believable drummer. We both find many similarities – we both are in bands that are quite established (needless to say, I don’t compare the amazing work of Slayer to O.Land, but still, 22 years of hard work..), and still we both are the only ones in our bands that do solo projects and express our musicality in more than one way. He does Fantomas with Mike Patton, Philm etc, so I really adore his approach to open minded and full-flowing musicality. we did a special jam that incorporated my Bouzoukitara and oriental rock along with his crazy unreal drumming, followed by my truly so talented band members from my solo group, Or Lubianiker on Bass guitar, and Roei Fridman on percussion. we hope to make something bigger in the future, maybe, we’ll see. We’re both VERY busy ha ha!

Playing with Dave Lombardo wasn’t your only collaboration with well-known musicians. In October 2012 you embarked on the Guitar Universe Tour together with Marty Friedman and Stéphan Forté. From what I found on the internet, this tour was something like a smaller G3 and it should bound together music of various cultural backgrounds. How did it work together? And how can such experience influence one’s creativity? Do you think that events like this will have some impact on the music you’re going to write in the future?

Guitar Universe is exactly that – it’s sort of a G3-like experience, with exotic guitar styles from around the world. the collaboration in the 1st tour with Stephan was great, and we look to try more tours like that in the future. next time maybe with more open jam and mutual songs (as we did occasionally on the tour).

I have the very last question for you which is a little break from music at the end. Are you interested also in other forms of art? I mean… are there any authors, filmmakers, painters etc. whose works your really like? Thank you very much for your time and for your answers!

I love nature. Life is art for me. I look at butterflies and I’m amazed how they become so colorful from their initial boring phase of caterpillars. They fulfill their colorful dreams. If people were only more like that, we’d have a more healthy and happy humanity.


Yossi Sassi

Yossi Sassi - Melting Clocks
Země: Izrael
Žánr: middle eastern folk metal, progressive rock / world music

Otázky: Ježura, H.
Odpovědi: Yossi Sassi
Překlad: Ježura, H.
Počet otázek: 15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

ENGLISH VERSION HERE

Live photo captured by Michael Jagla.

Střední východ rozhodně není pro rockovou a metalovou hudbu zemí zaslíbenou, nicméně i tak odtud zejména poslední dobou pochází přinejmenším zajímavá jména. Regionální kapely by to ale asi měly o pořádný kus těžší, kdyby jim za posledních více než dvacet let neprošlapali cestičku na západní trh izraelští Orphaned Land. No a právě zakládající člen Orphaned Land, multiinstrumentalista a velmi aktivní hudebník Yossi Sassi, nám zopdpověděl několik všetečných otázek, které jsme pro něj přichystali. Nehovořilo se jen o samotných Orphaned Land, ale řeč přišla také na Yossiho sólové album, jeho spolupráci s několika významnými hudebníky, osobní historii a budoucnost a další zajímavá témata…


Ahoj! Začněme několika otázkami ohledně Orphaned Land… Loni kapelu po dvaceti letech opustil zakládající člen Matti Svatizky. Není nezvyklé, že když spolu dva kytaristé hrají dlouho, vybudují si mezi sebou jistý šestý smysl, který jim pomáhá předvídat, co udělá ten druhý, jak při skládání nového materiálu, tak při hraní naživo. Fungovalo to mezi tebou a Mattim podobně? A jak to funguje s novým kytaristou Orphaned Land, Chenem Balbusem? Nebylo složité si na Chena zvyknout, když jsi byl – jak předpokládám – uvyklý na Mattiho styl hraní? Musel jsi kvůli novému parťákovi něco měnit na vlastní stylu hraní? Nebo šlo všechno snadno a na Chena sis zvykl hned?

Jistěže jsme si za dvacet let společného hraní s Mattim vybudovali jakýsi “šestý smysl” a velké vzájemné porozumění ve smyslu zvuku a jistého důrazu během hraní. Hodně věřím na dlouhodobost věcí, obzvlášť v kapelách, kde hráči jenom nedrží nástroje, ale po letech tvoří jedinečný vzorec, který je originální a těžko se napodobuje. Chen je opravdu dobrý hráč, je to můj student, ale pořád je to jiné. Ne k lepšímu nebo k horšímu, zkrátka ne stejné. Mattiho hra mi občas chybí, měl svůj vlastní zvuk. Chenův zvuk je podobný tomu mému, tak trochu napodobuje to, co už jsme vytvořili. Není to špatně, je to jen jiné. Každopádně já koukám do budoucnosti, takže jsme stále dobří přátelé, ale pohnuli jsme se pohnuli dál, bohužel.

Mezi alby “El Norra Alila” z roku 1996 a “Mabool” z roku 2004 uplynulo osm let zdánlivé neaktivity Orphaned Land. Přiznám se, že neznám důvody téhle neaktivity… mohl bys prosím povědět, co bylo důvodem takové pauzy a co jste v té době dělali? Kdy a jak se zase Orphaned Land sešli a začali vytvářet “Mabool”? Jak dlouho jeho vznik vlastně trval?

Orphaned Land byla devadesátých letech dost odlišná kapela než po roce 2000. Tehdy jsme byli teenageři a já osobně jsem měl rozjetých hodně věcí, nejen co se týče hudby. Ta pauza vznikla proto, že si lidi potřebovali vyzkoušet jiné věci; někdo cestoval, někdo objevil boha, já se stal otcem… a od té doby, co jsme se vrátili, jsme neustále na vzestupu. Doufám, že to bude pokračovat i do budoucna, jako zakladatel a hlavní skladatel/aranžér kapely ji chci vidět růst.

Na příští rok připadá desáté výročí vašeho alba “Mabool”, se kterým jste prorazili. Plánujete na oslavu tohoto výročí něco speciálního? V poslední době řada kapel hraje svá alba živě v celé jejich délce. “Mabool” je velmi dlouhé album ale nezvažujete i tak možnost, že byste vyrazili na speciální tour, kde byste přehráli “Mabool” od začátku do konce?

Ano :) Ohledně výročí “Mabool” máme speciální plány a brzy o nich budeme informovat.

“Mabool” a “ORwarriOR” jsou koncepční, velmi výpravné a epické desky. Proti tomu je “All Is One” o dost kratší, skladby jsou většinou založené na klasickém sloka-refrén schématu a celé album je obecně mnohem přístupnější. Týkal se záměr udělat to jinak jen tohoto alba, nebo jste opustili původní epickou/progresivní/výpravnou tvář Orphaned Land nadobro?

Vždycky dělám to, co cítím, že je v tu dobu nejlepší jak pro mě osobně jako pro skladatele a multiinstrumentalistu, tak pro kapelu, jíž jsem členem. Na “Mabool” a “ORwarriOR” jsem miloval ten důraz na koncepty a hráčsky jsme to dovedli do extrému. Pro “ORwarriOR” jsem složil a naaranžoval některé věci, na které bych deset let nazpět vůbec nebyl s to pomyslet. A teď na “All Is One” padlo rozhodnutí udělat přístupnější, v některých ohledech jednoduché album. Samozřejmě, po “Melting Clocks” (můj sólový debut) a produkování jiných rockových/popových umělců bylo snadné složit “jednodušší” album, ale stejně mi občas chybí ty staré koncepční náměty. Má to námět, ale je to jednoduché. Takže ano, jsem spokojený s výsledkem, ale nemohu tvrdit, že je to naše nejlepší dílo. Protentokrát jsme uspěli v tom, že jsme udělali doposud “nejlépe znějící” album.

Orphaned Land - All Is One

Jakou cestou myslíš, že se Orphaned Land uberou po hudební výpravě, která začala u doom/death metalu, prošla přes rozmáchlou epičnost a progresi a skončila u symfonična, sborů a přístupnější hudby? Vím, že je na takové otázky ještě brzo, ale stejně, máte nějaké nezmapované oblasti, které byste chtěli prozkoumat, nebo dokonce víš, jak by mělo další album znít?

Vždycky koukám dopředu, přítomnost rychle mizí a já se posouvám do budoucnosti. Tím nechci říct, že nejsem nostalgik. Miluju “old school” metal a staré desky, vlastní i cizí. Když ale přijde na vytváření něčeho nového, jdu za horizont. Věnuji spoustu času průzkumům nových zvuků, nových nástrojů, nových způsobů, jak hrát na 17 (!) typů běžných nástrojů a 30 kytar, které mám doma. Nemůžu říct, co přijde příště, ale uslyšíte to v roce 2014 na mém dalším sólovém albu :-)

Teď bych se rád zeptal na tvoje hudební začátky, pokud to nevadí… Není tajemství, že pocházíš z muzikantské rodiny, takže není žádné překvapení, že jsi na svůj první hudební nástroj začal hrát v nízkém věku. Chtěl bych se zeptat, jestli tě někdo z příbuzných vedl k hraní nebo jestli jsi objevil svou hudební vášeň sám.

Můj otec, David, mi pomáhal tvarovat velkou část ducha Orphaned Land počínaje “Norra El Norra” přes intro k “Sahara” k řadě dalších skladeb. Pochází z rodiny s deseti bratry a sestrami, kteří všichni hrají na nějaký nástroj, zpívají, nebo obojí. Můj děda (Yossef Sassi, odpočívej v pokoji, zemřel v 94 letech) hrál na Oud a zpíval tradiční náboženské písně. V sedmi letech jsem se začal učit na flétnu a později zpíval ve školním sboru, ale můj zájem o hudbu vzrostl až ve 14 letech, kdy jsem na návštěvě u strýce přišel do styku s kytarou. Půjčil jsem si od něj kytaru s nylonovými strunami, navštívil několik lekcí místních učitelů kytary ale nakonec jsem se rozhodl učit se sám a roky jsem cvičil 8 až 10 hodin denně. Můžete tedy říct, že jsem mix genů a odkazu mé hudebnické rodiny s vlastní cestou, která přišla ve správný čas. Později, když mi bylo 17, jsem odešel ze střední školy abych se mohl soustředit na svou kapelu Orphaned Land, a začal míchat elementy středního východu s metalovou hudbou, o čemž nikdo z mých příbuzných (a tou dobou ani nikdo jiný) ani vzdáleně nepřemýšlel, takže je to mix obojího – mě samého a mé rodiny, východu a západu, akustiky a elektriky. A s kreativitou a inovativností, které vždy zvídavému muzikantovi ukazují cestu! Ha ha :)

Yossi Sassi

Tahle otázka je možná trochu klišé, ale stejně bych se na ni rád zeptal, protože mám tenhle druh otázek rád… pamatuješ si kdy a kde se odehrálo tvoje vůbec první veřejné vystoupení? A jaké to bylo?

Profesionální vystoupení nebo jakékoli veřejné obecenstvo? Ha ha! Poprvé to bylo, když mi byly asi 4 roky a myslím, že jsem tehdy vyprávěl sprosté vtipy :) Ale vážně, první skutečný koncert byl s klukama z Orphaned Land v raných devadesátých letech, když jsme se ještě jmenovali Ressurection. Tehdy v kapele ještě nebyl Matti. Byl to vážně metal, hráli jsme cover Bolt Thrower. Tehdy to byly srandovní časy.

Jak vypadal tvůj první kontakt s rockovou muzikou? Kdy sis uvědomil, že metal nebo rock je to, co chceš dělat?

Když jsem se dostal je své první kytaře, krátce před tím, než mi bylo 14, už jsem poslouchal Iron Maiden, G’n’R, Metallicu atd., takže přirozeně, dokonce i když jsem jako dítě vyrostl na tradiční akustické orientální hudbě, jsem se k tomu dostal jako metalový teenager. Tahle fúze mého dospívajícího ducha a tradičního akusticky folkového dětství spustila to, co se později stalo průkopnictvím orientálního rocku (jako sólový umělec) a metalu (s Orphaned Land).

Jaké to bylo zakládat v devadesátých letech v Izraeli metalovou kapelu? Tenhle žánr je v regionu pořád dost vzácný (alespoň v porovnání s Evropou nebo Severní Amerikou) a bez Orphaned Land na scéně by to bylo určitě ještě horší, takže si jako obyvatel střední Evropy moc nedovedu představit okolnosti takového činu v roce 1991. Můžeš nám nějak popsat, jak si pamatuješ první roky Orphaned Land?

Bylo to mnohem těžší než dnes, byl to všechno underground v temných klubech a s malým počtem přívrženců. Ačkoliv ani dnes není metal v rádiu a televizi plnohodnotně vnímaný žánr, kulturní prostředí je mnohem otevřenější než dřív. V poslední době jsme s Orphaned Land v Izraeli odehráli několik televizních vystoupení, něco, co jsme si na začátku 90. let nedovedli představit, že se nám podaří. Takže se to postupem času vyvíjí a zlepšuje.

Jak už jsme dříve zmínili, Izrael není pro metal typickou zemí, což bylo ještě výraznější v dobách, kdy svět nebyl tak globalizovaný, kdy vznikli Orphaned Land. Metalová kapela z Izraele musela být v devadesátých letech něčím dost neobvyklým a exotickým. Troufám si tvrdit, že většina metalových fanoušků té doby nebyla moc tolerantní a otevřená (a někteří bohužel stále nejsou)… setkal ses ty nebo kdokoli jiný z Orphaned Land s nějakým negativním přístupem kvůli vašemu původu?

Naštěstí se většinou setkáváme s pozitivní odezvou. Jasně, jednou jsme na našem tourbusu našli nacistické symboly, a ano, lidé online nebo na Facebooku píší, že bychom měli zmizet z povrchu Země, ale to je názor několika jedinců, většina jsou mírumilovní a hudbu milující lidé.

Po letech hraní na různé kytary a původní nástroje jsi představil bouzoukitaru – unikátní nástroj, který kombinuje elektrickou kytaru a akustické buzuki řeckého původu. Kdy sis poprvé uvědomi, že bys něco takového mohl využít? A jaké další benefity krom rychlého přechodu mezi dvěma odlišnými zvuky bouzoukitara muzikantovi nabízí?

Všechno to začalo potřebou. Při mém nahrávání v roce 2011 a pak na prvních koncertech k “Melting Clocks” jsem vážně potřeboval efektivní způsob, jak prohazovat moje tradiční buzuki (druh mandolíny z oblasti Středomoří) s elektrickou kytarou. Poté, co jsem vyzkoušel několik neúspěšných kombinací, jsem zašel za výrobcem kytar s plány na spojení těch dvou nástrojů a on mi řekl, že by to nefungovalo! Tak jsem zašel za dalším výrobcem kytar, který má velké zkušenosti s renovací klavírů a otevřenější přístup ke kytarám, a na Měsíci jsme přistáli společně :) Dnes držím v rukou zatím jedinou bouzoukitaru na světě jako ztělesnění mé hudební cesty – východ a západ, akustika a elektrika, tradice a budoucnost. Odehrál jsem s ní skoro 100 vystoupení v desítkách zemí, je to vážně skvělá kytara a nahrál jsem s ní jak “All Is One”, tak další věci. Můj příběh s tímhle nástrojem je rovněž k nalezení v tomhle krátkém povídání o kreativitě a inovacích:

Dlouhou dobu používáš kytary PRS. Proč jsi požádal izraelského výrobce kytar Benjamina Millara, aby ti bouzoukitaru vyrobil? Spolupracovali nějak PRS na její výrobě? A jakou roli jsi v tom hrál ty, když nepočítáme původní nápad?

Zbožňuji PRS, vyrábějí úžasné nástroje a od roku 2005 byli skutečně mým číslem 1 na všechno – od čistého zvuku po sóla. Pořád jsou ale mainstreamovou společností a nemohou vyplnit každý bláznivý požadavek každého svého zákazníka, a hej, já jsem pěkně pošahanej středomořec :) Ha ha. Takže to respektuji, ale musím následovat svoje potřeby a svoje sny. Sním o tom, takže vím, že to dokážu postavit; doufal jsem, že s PRS, ale pochopil jsem, že to je na poprvé možné jen za pomoci menší dílny. Teď už to případně můžeme posunout do širšího měřítka.

Jsi známý především jako hráč na kytaru a řadu dalších strunných nástrojů. Hraješ nicméně na nějaké nestrunné nástroje? Pokud vím, pro alba Orphaned Land jsi nahrál nějaké klavírní party nebo klávesy na “Melting Clocks”… jsou ještě nějaké další nestrunné nástroje? Našel jsem informaci, že vůbec první nástroj, na který jsi hrál, byla flétna. Umíš na ni pořád hrát? Každopádně, na kolik nástrojů umíš v současnosti hrát? Ptám se, protože seznam nástrojů, kterými jsi přispěl na každé album Orphaned Land je pěkně dlouhý…

No, ony (ty nástroje) přicházejí ke mně, ne já k nim, ha ha :) Ale jo, vážně, miluju zkoušet a hrát na každý nástroj, který mě láká. Takže čas od času občas skončím u hraní na piáno nebo klávesy, stejně jako u různých fléten a dokonce i neinstrumentálních věcí, jako jsou různé divné zpěvy a průzkum mého vokálního rozsahu. Ale nejvíc lásky chovám ke strunným kamarádům… sakra, od oud k buzuki, saz, chrrango nebo dokonce ukulele, zkrátka miluju ten pocit struny nad kusem dřeva… dýchá to, je to živé. Jsem na tom závislý!

Jak jsi mnohokrát prohlásil, jeden z největších hudebních vlivů na tebe měl pan Joe Satriani. A před pár týdny ses s ním konečně setkal osobně na jeho show v Lokti v České republice. Předpokládám, že se Joe nesetkává jen tak s každým, kdo by o to stál, tak jak jsi ho přesvědčil, aby udělal výjimku (smích)? Jak jste to setkání strávili? O čem jste mluvili? Byl to obyčejný pokec nebo jste se dohodli na případné budoucí spolupráci?

Ó ano, Satriani je rozhodně důležitým vlivem na mojí kytarovou hru. A setkat se s ním byl můj sen odjakživa. Samozřejmě, přátelím se a jsem v kontaktu s mnoha skvělými kytaristy, ale na setkání s ním jsem čekal do té doby, kdy budu připravený, což trvalo nějakých 23 let, ha ha! Trvalo to dlouho (asi 30 minut) a bylo to kouzelné. Mluvili jsme, dokonce jsme si trochu zahráli, zamiloval si bouzoukitaru a vyzkoušel si ji a já vážně doufám, že se nám podaří něco udělat společně. To by byl velký sen, který by se stal realitou. Pracuju na tom :)

Jako Čech nemám jinou možnost, než se zeptat – co tě přimělo vybrat si pro své setkání s Joem právě Českou republiku? Hádám, že ses zdržel déle, než při běžné zastávce na turné, tak jak sis užil pobyt?

Miluju Českou republiku! Je to krásná země a já vážně nesnáším, že lidi znají jenom Prahu – co takhle Český Krumlov? A Kutná Hora (kostnice)? Nebo třeba, pro ne až takové milovníky renesance, Karlovy Vary? Máte skvělou zemi a já zbožňuju místní lidi. Tak krásní uvnitř i navenek :) A koncert v Lokti, to bylo něco ne z tohohle světa (což se k Satrianimu koncertu hodí! He he).

Yossi Sassi

Za svojí kariéru jsi odehrál spoustu koncertů, ale jsou tu nějaké výjimečné, které si stále vybavuješ jako jedinečnou zkušenost? Něco jako nejlepší koncerty, které jsi zatím odehrál, nebo takové, které by sis chtěl zapamatovat navždy. Nedivil bych se, kdybys uvedl výroční koncert Orphaned Land v Tel-Avivu, kde se natáčelo DVD “The Road to OR-Shalem”. Byla to právě taková památná událost? A jsou nějaké další koncerty, které považuješ za jedinečné a neopakovatelné, a proč? A na druhou stranu, jsou nějaké koncerty, na které bys rád zapomenul, a proč?

Pravda, odehrál jsem stovky koncertů a festivalů po celém světě, ale stejně mě nejvíc dostávají malá a intimní vystoupení. Řekl bych, že jedním z top momentů mojí kariéry bylo předskakovat Metallice a pak také moje Guitar Universe Tour s mým dobrým kamarádem a bývalým kytaristou Megadeth, Martym Friedmanem. Guitar Universe Tour je Martyho a moje iniciativa turné ve stylu G3 s kytaristy z celého světa, kteří interpretují kytaru po svém, ale s exotickým akcentem (středovýchodní, japonský atd.).

Hraní jak na festivalech pod širým nebem, tak v klubech, má nepochybně svá pro a proti, ale který z typů vystoupení je ti bližší? Dáváš přednost hraní v klubech jen pro lidi, kteří se přišli podívat na Orphaned Land, nebo na velkých festivalech před spoustou lidí, z nichž někteří se ani nezajímají o tvou muziku a jen procházejí okolo nebo čekají na jinou kapelu?

Pravda, jsem zvyklý hrát okolo 80 koncertů ročně v mnoha zemích a open air festivaly mají zvláštní kouzlo. Nevím, je to něco ve vzduchu, ten větřík na tváři… Možná by měli nacpat spousty fanoušků do malých klubu :) Ha ha! Ale vážně, někdy jenom toužím po 50 lidech a akustickém setu. To mi působí větší vzrušení než 120 000 lidí.

Loni jsi vydal svoje první sólové album “Melting Clocks”, které je po hudební stránce relativně odlišné od všeho, co kdy vyprodukovali Orphaned Land. Bylo tvým záměrem vyjádřit skrz toto album různé nápady a vlivy, které by neseděli do hudby Orphaned Land? Jak dlouho jsi střádal nápady a psal muziku?

Na “Melting Clocks” a proces jeho vzniku jsem velmi hrdý. Skutečně jsem se přímo snažil NEnahrát Orphaned Land č. 2, je pro mě tak snadné udělat to samé, co jsem dělal po tři dekády. Místo toho jsem se pohnul k novým horizontům, které by obsáhly můj zvukový rukopis a nitro mojí duše, ale v podobě nové rockové cesty, snažíc se při tom předefinovat to, o čem možná přemýšlíte jako o orientálním rocku. A spojením mnoha kultur a nástrojů do poloinstrumentálního koncepčního alba se mi podařilo podniknout cestu, která k mé spokojenosti oslovila mnoho lidí. Album bylo loni v březnu čtenáři magazínu Rock Hard zvoleno jako “Top newcomer of 2012” [nejlepší debut roku 2012 – pozn. redakce], což je skutečnost, která mě hodně překvapila a ze které jsem šťastný :)

Na “Melting Clocks” jsi zkombinoval mnoho odlišných hudebních přístupů, stylů a melodií, které jsou typické pro rozličné etnické a kulturní jednotky po celém světě. Jsi k těm typickým melodiím nějak osobně vázán, takže z tvé mysli mohly vzejít přirozeně a plynule, nebo jsou dílem řady hostujících umělců, kteří se na “Melting Clocks” podíleli? Ptám se proto, že si nedovedu představit, že by někdo, v kom příslušné melodické výrazivo nějakou dobu nežije, dovedl složit tak barvité album, které přitom zní naprosto nenuceně.

Díky za tak půvabné vyjadřování :) Popravdě, “Melting Clocks” je unikátní cesta nepodobná ničemu, co jsem udělal s Orphaned Land nebo dalšími. Míchá spoustu stylů a žánrů, se kterými jsem se jako muzikant potkal na cestách. A já jim všem dal výraz, všemu, co mě dělá umělcem plným života, kterým jsem se stal; tím otravným kytarovým závislákem! Ha ha. Ačkoli je to koncepční album o naší rutině a každý se v něm může najít, je to opravdu osobní výprava do mého nitra.

Všiml jsem si, že jedním z hostů na “Melting Clocks” je tvůj otec (doufám, že se nepletu – pokud ano, tak se omlouvám). Podnikl jsi někdy nějakou další hudební spolupráci některými členy své rodiny? A chystáš se tak učinit někdy v budoucnu? Třeba něco jako rodinné album? :)

Je to tak! Jsem zvyklý spolupracovat s členy mé rodiny. Popravdě, jen v samotných Orphaned Land jsme v průběhu let využili zpěv a hraní mého otce Davida Sassiho, mé sestry Hadas (která zpívá na všech nahrávkách z 90. let), mého strýce Aviho s oud, mého dědu a ostatní strýce pro nahrávání sborů a dokonce i mou babičku! Ha ha. Takže můj táta je velkou inspirací a přirozenou volbou, když dojde na výběr talentovaných hostů pro “Melting Clocks”, a připojuje se tak k respektované sestavě s umělci jako Marty Friedman, Marina Maximillian, Roy Zu-arets a řadou dalších.

Musím se přiznat, že jsem hudbu Orphaned Land – a tvou sólovou práci na “Melting Clocks” zrovna tak – jako něco optimistického se spoustou pozitivních vln, navzdory jejímu občas dost vážnému a smutnému významu. Nicméně existuje mnoho kapel s úplně opačným záměrem – dělat hudbu co možná nejtemnější a deprimovat lidi. Co si myslíš o takové misantropické nebo čistě agresivní hudbě?

Je zábavné, že to cítíš! Je to tak, přesně kdo jsem já – hodně šťastná a pozitivní osoba s hlubokou duší, která pamatuje některé zatraceně smutné momenty v mém životě, a je to moje přirozená úloha dávat smutné melodie do veselého obsahu. Svým způsobem se na to specializuji. A když jsem hlavním skladatelem v Orphaned Land a také jediným skladatelem mých sólovek, tak to může být znát…

Počítám, že Orphaned Land budou do budoucna stále tvojí prirotou, ale… myslíš, že by mohla vzniknout nějaká další sólová alba? Měli bychom v dohledné budoucnosti od tebe samotného očekávat něco nového? Možná nějaká spolupráce s Davem Lombardem, když o takové možnosti mluvil v jednom rozhovoru?

To se vsaď! Ve skutečnosti jsem v těchto dnech zrovna začal pracovat na nové sólovce. Zatím můžu říct, že to bude hodně pestré album plné překvapení; je to koncepční album s velice bohatými vrstvami. A představí se na něm někteří úžasní hosté z celého světa. Nemůžu se dočkat, až ho nahraju! Arggg… teď to bude na měsíce zaseknuté v mé hlavě až do svého narození :) Čekejte vydaní v polovině roku 2014 nebo dokonce dřív ;-)

Když mluvíme o Davovi Lombardovi, vy dva jste se v květnu zúčastnili show nazvané Thrash Meets Oriental. Čí to byl nápad a o co vlastně šlo? Nedovedu si moc představit, co se během takové události děje na pódiu. Hráli jste něco od Slayer? Nebo tvojí vlastní muziku? Nebo to bylo čistokrevné jammování? Jaké to je zahrát si s takovým titánem, jako je Dave?

No, Dave je pohodář a neuvěřitelný bubeník. Našli jsme mnoho vzájemných podobností – oba jsme v dost zavedených kapelách (nemusím dodávat, že nesrovnávám úžasnou práci SlayerOrphaned Land, ale pořád je tu 22 let tvrdé práce…) a z našich kapel jsme to pořád my jediní, kdo se angažuje v sólo projektech a vyjadřuje svou muzikalitu více než jediným způsobem. On dělá FantomasMikem Patonem, Philm atd., takže vážně zbožňuju jeho přístup k svobodomyslné a plně plynoucí muzikalitě. Dali jsme si speciální jam, který zahrnul mou bouzoukitaru a orientální rock spolu s jeho šíleným, neuvěřitelným bubnováním, a doprovodili nás opravdu talentovaní spoluhráči z mé sólové kapely, Or Lubianiker na baskytaru a Roei Fridman na perkuse. Doufáme, že se nám v budoucnu podaří udělat něco většího, možná, uvidíme. Oba jsme VELMI zaneprázdnění, ha ha!

Hraní s Davem Lombardem nebyla tvá jediná spolupráce se známými hudbeníky. V říjnu 2012 jsi spolu s Martym Friedmanem a Stéphanem Fortém vyrazil na Guitar Universe Tour. Podle toho, co jsem našel na internetu, bylo tohle turné něco jako menší G3 a mělo spojit dohromady hudbu různých kulturních pozadí. Jak to společně fungovalo? A jak může taková zkušenost jednoho ovlivnit co do kreativity? Myslíš že podobné události budou mít nějaký dopad na muziku, kterou napíšeš v budoucnosti?

Guitar Universe, to je přesně ono – něco ve stylu G3 s exotickými kytarovými styly z celého světa. Spolupráce na prvním turné se Stéphanem byla skvělá a v budoucnu chceme zkusit víc takových turné. Příště možná s více otevřeným jamováním a společnými skladbami (což jsme občas dělali i na tomhle turné).

Mám pro tebe poslední otázku, se kterou se nakonec trochu vzdálíme od muziky. Zajímáš se i o jiné formy umění? Tím myslím… máš nějaké oblíbené spisovatele, filmaře, malíře atd., jejichž tvorbu máš rád? Díky moc za tvůj čas a za odpovědi!

Miluju přírodu. Život je pro mě umění. Koukám na motýly a jsem ohromen, jak barevnými se stanou ze své původní nudné fáze housenky. Naplňují si své barevné sny. Kdyby byli lidé víc jako oni, lidstvo by bylo zdravější a šťastnější.