Archiv štítku: XIII. století

Už v sobotu odehraje XIII. století svůj jediný letošní koncert v Praze

Aneb gothicrocková událost jara se blíží. Kdo bude celebrovat gotickou mši 22. dubna v Meet Factory?

Tuzemská legenda XIII. století loni vydala box se svou (víceméně) kompletní studiovou diskografií na desíti discích. Nazvala jej příznačně „Pandora” a z pomyslné truhlice pro vás v prostorách klubu MeetFactory vyloví ty nejcennější artefakty, které psaly dějiny nejen českého gotického rocku. Uvidíme, zda kapela, nedávno oslavivší pětadvacet let existence, vytasí i některou ze dvou novinek, které byly nahrány speciálně pro „pandoráckou” verzi nejčerstvějšího alba „Intacto”. U otvírání této Pandořiny skříňky žádný fanoušek gotiky nejspíš nebude chtít chybět…

Premiérově se před “Třináctkou” českému publiku představí Aeon Sable. Kapela, v jejíž tvorbě najdete základy vystavěné z toho nejklasičtějšího gothicrockového zvuku, ale i lehké doteky metalových legend jako jsou Moonspell, Tiamat či Anathema. Veškeré tyhle vlivy však kapela z Essenu nikterak neklonuje. Naopak z nich za 15 let fungování vytvořila vlastní výrazný a moderně znějící koncept, který prozatím vyvrcholil aktuálním hypnotickým albem „Hypaerion” plným propracovaných kompozic.

Vůbec poprvé se u nás představí další temná společnost z Essenu – La Scaltra. Dvě čarodějky Aeleth Kaven a Dae Widow s panskou oporou v zádech představí silný materiál ze svého překvapivě kvalitního debutu “Cabaret”, který musel nadchnout zejména milovníky dark wave.

Bez jakýchkoliv demonahrávek děvčata zabodovala osobitým zvukem a silnou atmosférou. Sám za sebe hovoří fakt, že si jich díky na vlastní triko vydané nahrávce všiml Artaud Seth a vzápětí neváhal u svého labelu Solar Lodge duchařské společnosti vydat EP “Ghosts”.

XIII. století

O afterparty se v Meet Factory postará stálice západních gotických klubů, pan DJ Cyberpagan z death-rock.de, který hraje už přes patnáct let a už několikrát roztočil parket i v Čechách.

Pokud tedy chcete letos vidět v našem hlavním městě XIII. století a ponořit se do temných vod gotiky a darkwave, víte, kde nás 22. dubna najít…

XIII. STOLETÍ, Aeon Sable (D), La Scaltra (D)
22. dubna 2017 (start 20:00)
Praha, Meet Factory (Ke sklárně 15)
Vstup: 350 Kč (plus poplatky sítě) předprodej / 450 Kč na místě

Facebook event

[tisková zpráva]


XIII. století – Intacto

XIII.Stoleti - Intacto

Země: Česká republika
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Warner Music

Tracklist:
01. Intacto
02. Hodina stínů
03. Černá věž
04. Phobia Nocturna
05. Havran
06. Nebe pod Berlínem
07. Horror Monsters
08. Nocturama
09. V slzách příštích dnů

Hrací doba: 39:31

Odkazy:
web / bandzone

První pohled (Atreides):

Pro jedny kapela s nesmyslnými texty, tuctovými riffy a angličtinou tak prkennou, že to tříská dveřmi; pro druhé geniální hudebníci, kteří se nejen na domácí scéně mohou oprávněně pyšnit kultovním statusem. Tak ať či onak, XIII. století se nedá upřít skutečnost, že jejich příchod na začátku devadesátek výrazně pomáhal formovat domácí gothic rock i gotickou scénu vůbec, a stejně tak nelze opomenout skutečnost, že v zahraničí (přinejmenším v sousedním Polsku) si vydobyli snad ještě o něco víc věhlasu než v našich luzích a hájích. Jihlavská dvojice v bratrském složení Petr a Pavel Štěpánovi si za 25 let prošla zajímavým vývojem, kdy se od goth rocku ve stylu The Sisters of Mercy z debutu „Amulet“ dostala k atmosférickým, temnějším deskám na „Nosferatu“, na přelomu tisíciletí zavítala na pole elektroniky v podobě vizionářské „Metropolis“, aby se později zase vrátila ke kovanému gothic rocku na „Dogma“.

To také bylo donedávna poslední řadovkou. „Intacto“ vyšlo po dlouhých sedmi letech, kdy kapela sice vydala dva živáky „Nocturno“ a „Live in Berlin“, které doplnila kompilací „Ritual“, nového materiálu však bylo jako šafránu. Letošní deska přišla bez výrazné mediální podpory a tak trochu jako blesk z čistého nebe. Důležitější však je otázka, jestli XIII. století i po takové době stojí za poslech, a odpověď na ni není jednoznačná. „Třináctky“ si vždy razily svoji cestu, díky čemuž si vybudovaly pro ně typický rukopis, na druhou stranu mě od kapely baví zhruba půlka diskografie, přičemž té druhé jsem z nejrůznějších důvodů nepřišel na chuť – buď mi ty nahrávky nepřišly příliš povedené nebo byly zkrátka nudné. „Intacto“ nelze vzít jako celek a šmahem jej odsoudit jako zábavné, nudné, povedené či špatné.

Z alba je cítit jak snaha o změnu kormidla trochu jinam, tak návaznost na předešlé (a mimochodem výborné) „Dogma“, které rukopis „Třináctek“ obalilo do moderního, plného zvuku – jenž se na „Intacto“ takřka nezměnil, a nahrávce tak na první poslech nasazuje tvář svého předchůdce. Album ovšem na rozdíl od něj stojí hlavně na rychlejších šlapavých skladbách, z nichž nejvíc vyniká úvodní „Hodina stínů“ (minutové intro s prominutím nebudu počítat mezi plnohodnotné skladby) a šesté „Nebe nad Berlínem“. Následující „Horror Monsters“, která by se v jistém smyslu dala chápat jako pocta fanouškům kapely, mi nicméně přijde jako zbytečná repríza „Katakomb“, hlavně díky použitým samplům, což poodhaluje skutečnost, že bezchybné to tentokrát nebude.

Nejsilnější skladba pochází navzdory zbytku z té klidnější, intimnější části alba (které od posledně poztrácelo takřka deset minut stopáže). Šestiminutový „Havran“ je zároveň i nejdelší kompozicí, jeho předností je ovšem silná melancholická atmosféra a opar tajemna, který mi na zbytku desky zkrátka chybí. Černý opeřenec tak mezi ostatními písněmi doslova ční, dost i kvůli tomu, že zbývající pomalejší písně zdaleka nedosahují takových kvalit. „Nocturama“ vyznívá na poměry XIII. století nečekaně pozitivně až vesele – snad díky klávesové melodii a zapojení akustické kytary. Atmosféry v ní ale je co by se za nehet vešlo a působí na mě spíš jako sterilní rádiovka, než aby měla osobitý výraz ve tváři… což je asi to poslední, co bych od téhle kapely kdy čekal. Baladická „Phobia Nocturna“ pak také z alba vyloženě trčí – k její smůle však nudným a utahaným obrazem variace na „Prokletí domu slunečnic“. K melancholii se vrací až závěr utopený „V slzách příštích dnů“, který se s albem loučí možná poněkud pateticky, avšak krásně, tak trochu v duchu písně „Hvězdy chtějí patřit tobě“„Metropolis“.

Před prvním poslechem alba jsem neočekával nic. „Třináctky“ sice pořád považuji za srdeční záležitost, nicméně doba, kdy jsem z jejich hudby seděl na zadnici, je už nenávratně pryč. I kvůli tomu jsem k albu přistupoval spíš střízlivě a před poslechem jen doufal, že se mi po sedmileté proluce nedostane zbytečného alba… což se k mému štěstí nepotvrdilo. Verdikt ale není zdaleka jednoznačný: Na jedné straně stojí řada skladeb, které možná nedosahují kvalit předchozích desek, svoji existenci si ale obhájit dokáží a docela mě baví. Na opačném břehu ovšem stojí kompozice, jež mi připadají buď unavené nebo takové nijaké – bez výrazu, bez duše, čímž album zbytečně sráží. Jako celek ale „Intacto“ rozhodně nedělá diskografii XIII. století ostudu. Ačkoliv nepřináší nic vyloženě nového a má několik slabších chvil, je důstojným přírůstkem – což je po 25 letech existence mnohdy víc, než by si člověk mohl přát. Zajímavější než hodnocení alba je ale otázka, zda je „Intacto“ přírůstkem posledním a kam bude česká gothicrocková legenda směřovat nadále.


Druhý pohled (nK_!):

„Dogma“ je s námi už dlouhých sedm let, a abych se přiznal, od novinky XIII. století jménem „Intacto“ jsem nečekal vůbec nic. Ne, že by předchozí album bylo špatné, to rozhodně ne, spíš jsem měl za to, že XIII. století v čele s Petrem Štěpánem má vrchol své tvorby už nějakou dobu za sebou.

První zveřejněné ukázky z „Intacta“ mě neoslovily a desku jsem si pustil vlastně jen z nostalgického zájmu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že „Intacto“ se jako 40minutový celek nejen dobře poslouchá a baví, ale zároveň jde o promyšlenou a skvěle aranžovanou desku, jež může směle konkurovat i starým atmosférickým nahrávkám XIII. století z 90. let.

„Intactu“ nemohu po mnoha posleších vytknout prakticky nic zásadního. Čistý zvuk, přehledné aranže, skvělý vokál Petra Štěpána, ještě lepší texty, vynikající klávesové linky a melodie na nich postavené. Prakticky žádná z písní se nedá označit za vycpávkovou nebo nedomyšlenou. Kéž by si všechny kapely uvědomily, že méně je někdy více.

Velice milé překvapení a pro mě momentálně adept na jednu z nejlepších desek letoška. Ještě nás toho čeká hodně, ale tomuhle dost věřím. Výborná práce a jsem potěšen o to víc, že XIII. století je má prastará srdcovka.


Dvojitá gotická oslava s novými deskami XIII. století a Star Industry se blíží

XIII. století a Star IndustryV sobotu 16. dubna oslaví jihlavská gothicrocková legenda čtvrt století fungování a představí zbrusu nové album. Jako speciální hosté vystoupí v Paláci Akropolis dvaceti lety prověření belgičtí gotičtí veteráni Star Industry.

Jasně nejvýznamnější domácí gothicrocková kapela XIII. století si na rok 2016 přichystala zbrusu nový materiál, který zhmotnila v polovině února na novém silném albu “Intacto”. Nosič obsahuje devět nových skladeb a jedná se o první dlouhohrající studiový počin od vydání “Dogma” (2009). Recenzi si můžete přečíst tady. Na rok 2016 zároveň připadá i oslava čtvrtstoletí činnosti souboru. Kapela si u této příležitosti připravila speciální program a pražský koncert bude zároveň i premiérovou možností slyšet nové skladby naživo. Nenechte si ji ujít!

ůbec poprvé se v České republice představí druhý vystupující, belgičtí Star Industry. Kapela patří ke stálicím evropské gotické scény, do Prahy přijede představit svou aktuální desku “The Renegade” a zároveň oslavit své dvacáté výročí. Jejich skladby mají stálé místo v playlistech gotických klubů po celém světě a naživo koncertují jen výjimečně. Jsme rádi, že konečně můžeme tento zážitek nabídnout Praze a českým fanouškům.

Slyšte, jak nám Děti noci hrají!

XIII. STOLETÍ + Star Industry (B)
16. dubna 2016 (19:00!)
Praha, Palác Akropolis (Kubelíkova 27)
Vstup: 290 Kč (předprodej na pokladně Paláce Akropolis, + poplatky v síti Ticketpro, GoOut.cz) / 390 Kč na místě

[tisková zpráva]


XIII. století, Inkubus Sukkubus

XIII. století
Datum: 13.9.2014
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: XIII. století, Inkubus Sukkubus

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Podzimní koncerty XIII. století v hlavním městě jsou tradicí již slušných pár let. Minulý rok se z kulturáku v Kbelích přesunuly do žižkovské Akropole, kde se koncert konal i letos. A jak je dobrou tradicí, opět se po jejich boku ukázalo zvučné zahraniční jméno, které, co si budeme povídat, je mnohdy zajímavějším tahákem, protože na rozdíl od domácí formace jej v našich končinách není možné zahlédnout každý rok. Letos pořadatelé dotáhli britskou legendu Inkubus Sukkubus, známé hlavně díky silnému pagan nádechu, který do svého goth rocku přidávají. Navíc šlo o první vystoupení v naší kotlině vůbec, což jejich přítomnosti dodalo nádech exkluzivity.

Do klubu jsem dorazil přesně v moment, kdy začali Inkubus Sukkubus hrát. Organizace jako vždy perfektní. Po krátkém odbavení míjím merch koutek a konečně se dostávám do sálu. Dřív jsem na téhle kapele trochu ujížděl, hlavně na jejich starších deskách jako “Wytches” nebo “Beltaine”, nicméně dobrých pět let jsem o tohle jméno prakticky nezavadil a nevěděl jsem, co přesně čekat. Nicméně ono to nakonec bylo prakticky jedno, protože už od počátku došlo na nejhorší možnou variantu, kterou bych mohl dostat. Zvuk. Mohl jsem sálem korzovat dle libosti, protože bylo naprosto jedno, kde jsem stál. Bída to byla všude. Z vokálů, kytary, basy, bicího automatu a samplovaných kláves jsem celou dobu slyšel jen Candiin zpěv a přepálené bicí. Občas tu a tam vykoukly klávesy, basa nebo kytara, ničemu to ale nepomohlo. Písně se slévaly a popravdě jsem nebyl s to rozeznat, jestli zrovna nehraje nějaká, kterou bych mohl znát. Celá show navíc byla podpořena projekcí v podobě 3D animací s hromadou víl, elfů, čarodějek a nahých ženských, za jejíž kvalitu bych se styděl i před deseti lety, natož teď. Chápu to, že to nejspíš patří k image kapely a snad i navození určité “retro” nálady, ale výsledný dojem to rozhodně nepodpořilo. Kapela, stejně jako většina obecenstva, vypadala, že si to vážně užívá, ostatně Britové (nebo alespoň Candia) se moc nešetřili a reakce lidí byla parádní, pro mě ale zkrátka zůstala daleko za očekáváním. Nebýt zvuku, asi by bylo všechno jinak, ale takhle na mě Inkubus Sukkubus působili jako dost nepovedená karikatura toho, co z nám z alb. Po The Sisters of Mercy další zklamání ze strany goth rockové legendy, na jejíž vystoupení jsem se vážně těšil.

Po nějaké tři čtvrtě hodině se Inkubus Sukkubus rozloučili a začalo ladit XIII. století. Upřímně řečeno jsem po loňské zkušenosti očekával spíše nemastný, neslaný zážitek (který byl sice způsoben hlavně zvukem, ale to nic nemění na tom, že jsem si jej nechtěl zopakovat) a tajně doufal, že horší než předešlá kapela to být nemůže. I proto jsem strategicky zaujmul místo naproti klávesačce Kateřině, aby v případě přetrvávajícího mizerného zvuku bylo alespoň na co koukat. Na katastrofické scénáře ale nedošlo a naopak, XIII. století se předvedlo v nejlepší formě za poslední tři, čtyři roky. Zvuk navzdory všem očekáváním perfektní (snad až na přebasovanou “Vendettu”), setlist rovněž výborný. Jako obvykle nedoznal výrazných změn, jen namísto “Iglau” zahráli “Absinth”. Nejvýraznější změnou je tak personální výměna za baskytarou – Paldu vystřídal Jindřich “Henry” Dostál, což se projevilo hlavně absencí podpůrného zpěvu třeba v “Justině”, kterého je trochu škoda. “Třináctky” naservírovaly publiku jako vždy průřez diskografií a mám dojem, že oproti minulému vystoupení vložila kapela do skladeb více elánu. Oněch několik změn bylo sic malým, ale příjemným zpestřením, především proto, že namísto novějších věcí jako “Iglau” nebo “Fénix”, které mě nikdy moc nebraly, dostal prostor hlavně starší materiál. Opět mě potěšila především “Nevěsta temnot”.

XIII. století hrálo odhadem hodinu, nicméně po bouřlivém aplausu se vrátilo ještě s přídavkem v podobě “Fatherland” a “Růže a kříž”. A protože do policejní desáté zbývalo ještě pár minut, publikum si vyřvalo navrch ještě “Katakomby” jako poslední tečku za celým večerem. Jsem rád, že zvuk byl alespoň na “Třináctky” konečně solidní a naše šesté setkání dopadlo, jak nejlépe mohlo. O to víc mě ale mrzí zazdění Inkubus Sukkubus. Nevím, jestli byla chyba na straně kapely nebo zvukaře, nicméně Akropole v tomhle případě prostě nezklamala. Jestli se na XIII. století vypravím do Akropole i příští rok, to bude opět záležet nejspíš na tom, jaké jméno přivezou, stejně jako loni bych ale byl mnohem raději, kdyby se celá akce přesunula do vhodnějších prostor.


XIII. století, Skeletal Family

XIII. století, Skeletal Family
Datum: 9.11.2013
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: XIII. století, Skeletal Family

Gothic rocková stálice XIII. století je v domácím gotickém podhoubí dobře známá a za legendu platí i v zahraničí, především v sousedním Polsku. Ani tento rok kapela neporušila tradici pražských podzimních koncertů, jen s tím rozdílem, že místo konání se přesunulo z kbelského kulturáku do žižkovského Paláce Akropolis. A stejně jako každý rok s sebou přivezla velmi zajímavý doprovod – minule padla volba na rakouské Whispers in the Shadow, tentokráte byli čestnými hosty slavní Britové Skeletal Family.

Začátek stanovený na půl sedmou mi přišel příliš brzy vzhledem k tomu, že v předchozím místě konání se sice dveře otevíraly zhruba na osmou, hrát se ale začínalo nejdříve o půl deváté s tím, že času je dost. Jenže to jsem si neuvědomil, že Akropolis se nachází v docela husté zástavbě, kde o desáté začíná noční klid, takže se bude začínat v čas, aby obě kapely stačily odehrát hodinový set. Nutno ale podotknout, že i když jsem přišel do klubu zhruba o čtvrt hodiny později, zase o tolik jsem nepřišel. Skeletal Family už byli dávno na podiu a pouštěli do lidí svůj oldschoolový, temný rock. Podle všeho všem členům kapely, snad vyjma baskytaristy, bylo dobře přes padesát, ale stále měli dost energie na rozdávání a elán jim rozhodně nechyběl. Nejvíce pozornosti poutala jednoznačně zpěvačka Anna-Marie Hurst – mírně výstřední čarodějnice s malovaným černým pruhem “à la Zorro” neustále pobíhala po pódiu, houpala se do rytmu, povzbuzovala publikum a do toho stíhala zpívat. Pravda, zpěv ve výškách možná nevybírala s tak ladnou obratností, jak by člověk očekával, ale to se dá prominout vzhledem k věku i tomu, kolik toho má Anna-Marie nazpíváno. Důležitější bylo, že do vystoupení dala kus sebe, bavilo ji to a stále houstnoucí publikum to zřejmě bralo zhruba stejně jako já. Slušně rozjeté vystoupení ale odrovnal vyloženě zprasený zvuk. Takhle nevyvážené nazvučení jsem dlouho neviděl, ačkoliv to nemusí být jen vina zvukaře, nýbrž celého prostoru, který nevypadal, že by byl hudebním akcím nakloněn vhodnou akustikou. Tak nebo onak, jednou výšky trhaly uši, podruhé zanikaly v base a bicích, tu zase nebyl slyšet zpěv vůbec, což pro moje rozjitřené smysly byla novodobá forma tortury. Rozhodl jsem se tedy poslední třetinu vystoupení strávit u baru, který mě mizerným prazdrojem také příliš nepotěšil, ale když nic jiného, tak alespoň zklidnil a mohl jsem zbytek večera dožít relativně bez problémů. Výsledek byl ale i tak poněkud trpký.

Po zhruba půlhodinové pauze se za zvuků intra “Gotiky” odhrnula opona a na pódiu se zjevili XIII. století. Svůj set netradičně otevřeli úvodní písní “Kabaret Voltaire” z poslední řadovky “Dogma”. A netradičních změn bylo onoho večera víc. Ansámbl bratří Štěpánů toho večera na mě působil nezvykle unaveně – hlavně vůdčí postava Petra Štěpána vypadala mnohem unaveněji než v předchozích letech, ačkoliv na poměry většiny kapel “Třináctky” stále hýří energií a síly měly na rozdávání. Oproti předchozím vystoupením ve Kbelích tahal za uši zvuk, i když už nebyl tak zprzněný jako v případě Skeletal Family, kteří to odnesli, jak nejhůře mohli. Největší změnou byl ale jednoznačně setlist. Zůstaly sice fláky jako “Elizabeth” nebo “Justina”, stejně jako novější tvorba zastoupená písněmi “Prokletí domu slunečnic”, “Iglau” nebo “Fénix”, na úkor některých hitovek však dali XIII. století prostor ne tak často hraným písním, které já osobně mám třeba raději než písně vypuštěné. Místo “Nosferatu Is Dead” se tak publikum dočkalo “Nevěsty temnot”, místo “Bela Lugosi’s Dead” přišla “Mystery Ana” a otravný cover “Knockin’ on Heaven’s Door” byl k mé neskutečné potěše vypuštěn bez náhrady. Set byl v duchu předchozího koncertu opět zakončen “Karnevalem” od Olympicu (který je podle mě mnohem lepší než originál), obecenstvo si však vykřičelo ještě jeden přídavek, ale po “Fatherland” byl už opravdu konec. Slušně nabitá Akropole mohla zůstat ještě na afterparty v podání DJe Cyberpagana (taky jméno za všechny prachy), anebo jako v mém případě vypadnout na čerstvý žižkovský vzduch a odebrat se po vlastní trase do dalších klubů, hospod nebo zkrátka a dobře domů.

Škoda tedy zvoleného zvuku, a snad i zvoleného místa. Lepší dostupnost byla tvrdě vykoupena děsným ozvučením, mizerným výběrem na baru a vůbec celkovou atmosférou místa, která je v Akropolis prostě … divná. Kbelský kulturák mi přišel lépe zařízen a v neposlední řadě i lépe klimatizován, nehledě na to, že nebyl nijak limitován desátou večerní – sám nevím, co ke změně vedlo, ale rozhodně ji nijak nekvituji. Kapely zahrály dobře, o tom žádná, přesto byl celý večer podivně hořkosladký. Nevím, jestli za to mohlo moje aktuální rozpoložení nebo okolnosti, které jinak velmi dobrá vystoupení dokázaly bez problémů zazdít. Petr Štěpán a jeho XIII. století opět jednou ukázali, že umí naplnit klub, ale přijde mi, že oproti předchozím koncertům tomu sobotnímu prostě něco chybělo.


Basinfirefest 2012

Basinfirefest 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století

Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.


Pátek:

Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).

Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice”“Armageddon”, takže spokojenost.

Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.

Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.

Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.

Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.


Sobota:

Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima HladíkaBlue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.

Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.

Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.

Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.

Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).

Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.

Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.


Neděle:

V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.

Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.

Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.

Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.

Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.


Zhodnocení:

Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.

Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.

Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!

Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.

Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.

Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!