 |
|
Země: Ukrajina Tracklist: Hrací doba: 52:18 K recenzi poskytl:
|
Ygg se skládají z bývalých členů Nokturnal Mortum. Podle velmi zběžného poslechu (přiznám se, že Nokturnal Mortum mám absolutně u prdele) si však troufám říct, že si Ygg mnoho z předchozí kapely nepůjčují, což platí pro zvuk i nevkusnou estetiku. Explicitně navazují spíše na sound atmospheric-blackmetalových krajanů Drudkh. Dochází tedy na dlouhé skladby, svým nábojem odkazují na slovanský kraj a folklór. „The Last Scald“ nicméně ze zajeté cesty trochu sestupuje. Jádro je stejné. Atmosféra je ale specifičtější, chladem prolezlá až na kost. Při poslechu se tudíž rychle vybaví ještě o pár stupňů mrazivější tělesa jako Paysage d’hiver nebo Bekëth Nexëhmü.
Ygg však nedisponují jen mrazivostí. Hráčsky a produkčně jsou v porovnání s výše zmíněnými jinde. Zvuk je čistý, průhledný jako horský rampouch. A oprávněně. Ygg totiž hrají výborně. Riffy a bicí jsou na blackmetalové proměry nad standardem. Vyčnívá však zejména basa, která – s ohledem na daný žánr – na sebe dokáže strhnout až překvapivě velký kus pozornosti. Vůbec to nevadí, protože její rytmické linky jsou konzistentně kvalitní a poutavé.
„The Last Scald“ dále ozvláštňuje inkorporace chladných synthových linek, pulzujících aranží a také tradičních slovanských nástrojů. První zmíněné zase tak nezaráží. Jede se zde víceméně podle receptu, jejž předepsalo „Filosofem“. Ygg však ambientní postupy Burzum do skladeb nemontují otrocky. V nahrávce mají vždy své místo. Za vše hovoří perfektní prolnutí šumivé plochy a atmosférického ťukání s kytarami v druhé části „В надежде о Вечном“.
Živá instrumentace nicméně překvapí více než ta ambientní. Zejména vibrující brumla, která se představí hned v začátku první „Мёртвые топи“, často strhává pozornost, a to někdy až příliš. Problém je v tom, že onen nástroj působí a priori hodně groteskně, a tak někdy seriózní mrazivou auru trochu sráží. Přepáleně rovněž působí i vokály, které by na desce takovéhoto ladění určitě snesly nižší volume.
Z autorského hlediska není moc co vytýkat. „The Last Scald“ je napsána chytře. Drží si momentum po drtivou většinu své délky. Ygg sázejí více na pomalá a středně rychlá tempa, což je jen dobře. Jdou kapele totiž o poznání lépe než tradiční blackmetalové sypačky. Důkazem může být začátek poslední „Віса пробудження“, kde se akusticky laděné intro zvrtne v poměrně fádní tremolo picking.
Nedivil bych se, kdyby se „The Last Scald“ objevovalo na internetových seznamech, které doporučují top frostbitten black metal desky. Ygg totiž mrazivost přenášejí opravdu dobře i bez toho, že by si museli pomáhat udusanou produkcí. Atmosféra desky se dotkne podobně laděných triumfů této okrajové větve (zejména tedy stejnojmenné desce od Paysage d’hiver) jen párkrát (nejintenzivněji v úvodu třetí skladby). A ono to vlastně celkem stačí. Zbytek Ygg kompenzují hráčským umem a kompoziční rozmanitostí, díky níž album až dokonce nenudí.
