Datum: 11.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Carcass, Clawfinger, Der Weg einer Freiheit, Electric Wizard, Eluveitie, God Is an Astronaut, Igorrr, Phurpa, Possessed, Sacred Reich, Swallow the Sun, The Crown, Treha Sektori, Trivium, Ulcerate, Wrekmeister Harmonies, Yhdarl

Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.

Skvrn: Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.

Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.

Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.

Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.

Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.

Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.

Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.

Onotius: Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.

Onotius: Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.

Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.

Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.

Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.

Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.

Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.

Onotius: Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!

Skvrn: Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.

Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.

Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“

Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.

Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké  by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.

---