Archiv štítku: ZAF

Jihoafrická republika

Northmen: A Viking Saga (2014)

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Země: Švýcarsko / Německo / Jihoafrická republika
Žánr: dobrodružný

Český název: Bojovníci severu: Sága Vikingů

Rok vydání: 2014
Režie: Claudio Fäh
Hrají: Tom Hopper, Ryan Kwanten, Ken Duken, Charlie Murphy, Ed Skrein, Anatole Taubman

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

„Bojovníci severu: Sága Vikingů“ je na první pohled docela ambiciózní (z větší části) evropská koprodukce. Na tom filmu je vidět, že do něj někdo nalil dost prachů, výprava je opravdu dobrá, celé prostředí, kde se snímek odehrává, vypadá suprově, je to plné dlouhých epických záběrů na krásnou přírodu. V tomhle ohledu lze „Bojovníkům severu“ vytýkat máloco. O to víc ale zamrzí, že to stejnak není dobrý film, a to z jednoduchého důvodu – jaksi zapomněl, že propracovaný vizuální kabátek nemůže utáhnout vše. Oč celá záležitost vypadá na pohled dobře, o to prázdnější je co do obsahové stránky. A zas natolik omračující ten vizuál také není, aby šlo odpustit, že je to v jádru tak hloupoučké.

Příběh je asi takový, že parta Vikingů zdrhá ze své domoviny a ztroskotá na březích Skotska. Tady jak slepí k houslím přijdou k dceři místního krále (ta je zavřená v krabici na kraji útesu, kde široko daleko nic není, a zjevně čeká, až někdo náhodou půjde kolem, sejme její doprovod a vezme ji jako rukojmí… to dává smysl, ne?), kterou tedy zajmou a plánují si její pomocí vyplatit svou svobodu. Skotský king ovšem nemá příliš v lásce, když mu někdo unáší jeho dceru, takže si pro ni expresně pošle svou smečku námezdních žoldáků z Transylvánie. Takže ano, film je vlastně o tom, jak Rumuni nahánějí Vikingy ve Skotsku. A natáčelo se to v JAR a Německu.

Ani se nezmiňuji o tom, že si navzájem všichni v pohodě rozumí, a byť si začátek chvíli hraje, že princezna a Vikingové mluví jiným jazykem, za pár minut frajerka najednou začne blekotat stejně jako seveřané. Bez jakéhokoliv vysvětlení, jen tak. S Rumuny si taky každý rozumí v poho. To už bylo uvěřitelnější, když Banderas ve filmu „Vikingové“ severský jazyk po nějaké době odposlouchal.

Problém je v tom, že v příběhu je nasekána hromada totálních nelogičností, z nichž jazyková bariéra ještě nenasere tolik jako třeba náhlé oživení postavy, jež spadla z desítky metrů vysokého srázu, nebo tradičně skoro nesmrtelný záporák, který sice může být domlácený jak pes, mít probodnutý krk a může se utopit v bažině, ale stejně z toho močálu ještě jednou vyskočí. Haha, no nic. Vrství se jedno klišé za druhým, role jsou také jasně dané a postavy zcela černobílé. Transylvánští vlci jsou arci-svině, chovají se jako svině a máte je svinsky nenávidět. Naopak Vikingové jsou správní chlapáci a klaďasové, morálně na výši a s vytříbeným smyslem pro čest. Klidně se spojí s křesťanským mnichem, který jen tak mimochodem s holí předvádí těžké kung-fu, a taktizují víc jak já při smažení Age of Empires. Jestli jste si někdy Vikingy představovali jako severské drsňáky, kteří se s ničím nesrali a do Británie jezdili vykuchat a/nebo znásilnit všechno, co jim přišlo pod meč nebo sekeru (nebo penis), tak se můžete zase uklidnit, tady jsou to většinou spíš trochu fousatí Mirkové Dušínové. Pohled filmu je dost zkreslený a romantický. Ve všech ohledech.

Což o to, s tím by se dalo žít, kdyby šlo o adrenalinovou akční rádoby historickou jízdu, třeba jako nedávno recenzované „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale takoví „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nejsou. Pokud by v tom byl nějaký nadhled, pokud by na vás film občas šibalsky mrknul stylem „hej, já vím, že jsem hovadina, ale neber mě vážně, je to jen zábava, tak nic neřeš a bav se“, tak prosím. Ale když ono se to celé bere tak strašně vážně, až je to místy ukrutně směšné. Každý dialog se snaží být hluboký jak díra do prdele (herce v gay pornu), do toho navíc hromada patosu… sorry, ale tohle fakt neberu.

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Fanoušky mainstreamového metalu může potěšit, že se tu mihne Johan HeggAmon Amarth; odpůrce mainstreamového metalu zas může potěšit, že taky hodně rychle chcípne hned v první bitce (kdyby zpíval v lepší kapele, tak by určitě vydržel aspoň do druhé bitvy, haha), ale to je asi tak nejzajímavější věc, jakou „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nabízejí. Třeba hlavní klaďas je strašný cucák, jemuž Vikinga prostě věřit nejde, a hlavní záporák je taky cucák, i když třeba v „Deadpoolovi“ mě tenhle herec sral ještě víc. Alespoň že ta skotská princezna je pěkná.

U snímků jako tenhle si vždycky říkám, jaké má být vlastně cílové publikum. Pro děti je to málo pohádkové a moc krvavé, pro dospělého zas moc tupé a předvídatelné. Koukat se na to můžou leda tak náctiletí samozvaní pohani, jejichž představa Vikingů je stejně romanticky zkreslená, jak ji předkládá i tento film. Na závěr už tomu chybělo jen to, aby se kápo Vikingů a skotská princezna vykousli, aby byl dojem fousaté telenovely s meči kompletní, takže asi tak. Nestojí ani za jedno podívání.

Bojovníci severu: Sága Vikingů


Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid

Die Antwoord - Mount Ninji and da Nice Time Kid

Země: Jihoafrická republika
Žánr: rave / hip-hop
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Zef Recordz

Tracklist:
01. We Have Candy
02. Daddy
03. Banana Brain
04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog]
05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese]
06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror]
07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror]
08. Rats Rule [feat. Jack Black]
09. Jonah Hill
10. Stoopid Rich
11. Fat Faded Fuck Face
12. Peanutbutter + Jelly
13. Alien
14. Street Light
15. Darkling
16. I Don’t Care

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Jihoafrický bizár Die Antwoord vylétl ke hvězdám velice rychle. Během několika málo let se z nich stali doslova hvězdy, ale z jistého úhlu pohledu – vlastně není divu. Jejich hudba je ve své podstatě jednoduše stravitelná, chytlavá a taneční, takže má potenciál, aby se zalíbila velkému množství lidí. Na stranu druhou jsou Die Antwoord svou prezentací, přístupem a stylizací docela jinde než běžné mainstreamové skupiny. Díky tomu neznalým laikům může připadat, že jsou to právě ¥o-landi Vi$$er a Ninja, kdo konečně přináší něco svěžího, neotřelého a rebelského do zatuchlého hudebního světa, byť reálně to není úplně pravda. Co si budeme nalhávat, Die Antwoord pouze vzali taneční rave, začali do něj rapovat a na to naroubovali specifickou image a smysl pro (v mezích zákona) ostřejší humor.

Netvrdím, že to je takhle a priori špatně. Pouze si vymezuju nějaký rámec, aby obě strany – tedy vy i já – měly představu, o čem přesně se bavíme. Já osobně Die Antwoord neberu jako nějakou výjimečnou kapelu, ani jim neležím u nohou, ani nenásleduju jejich kult, jejž se jim kolem sebe podařilo vybudovat. To nechám na jiných, kteří neznají lepší hudební skupiny, jejichž produkce si zaslouží uctívání mnohonásobně víc. Pro mě jsou Die Antwoord jen docela zábavnou kapelou. Kapelou, jež umí dělat skvělé hitové písničky a singly, ale vůbec neumí dělat alba.

Jihoafričané mají na kontě skladby, které mám vážně rád a pořád si je na YouTube sem tam pouštím – vždycky s chutí a baví mě. Dát ovšem celou jejich desku na jeden zátah, to je z mého pohledu poměrně heroický výkon. Album u Die Antwoord totiž znamená několik výborných singlů, sem tam stravitelný song a kopa píčovin – špatnými regulérními songy počínaje, armádou zoufale nudných skitů konče. Letošní novinka „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ na tom není o moc lépe. Vlastně spíše naopak – je na tom ještě hůře než její předchůdci.

Důvod je vcelku nasnadě. Minulá alba možná obsahovala zástup pekelných kravin, ale také těch několik málo parádních tracků, jaké člověk může točit i s odstupem. „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bohužel postrádá ty parádní tracky. Je tu několik vcelku ucházejících stravitelných věcí, žádná opravdu dobrá, špatných pěkná řádka.

Jakousi bezradnost „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ symbolizuje jeden ze singlů, „Banana Brain“, jehož úroveň se jednoduše nemůže ani zdaleka srovnávat s tím, jak vypadaly singly třeba na „Ten$ion“ nebo „Donker Mag“ (byť druhé jmenované bylo jako celek také docela sračka). Song se sice snaží o hitovost, ale je to snaha nanejvýš křečovitá a přespříliš okatá. Je to tupý rave výplach, jenž chytlavost supluje jalovým řvoucím tanečním beatem, který změkčuje Yolandi svým pisklavým hláskem ve vlezlém refrénu, navrch dvě rapové sloky a je vymalováno. Je to však právě ona prvoplánovitost a očividná snaha udělat novou koncertní tutovku, díky čemu to člověka spíš otravuje, než aby se mu to líbilo. Další „Baby’s on Fire“ to není ani náhodou.

Na druhou stranu, „Banana Brain“ trochu mate, jelikož „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ není tak explicitně taneční jako tenhle kus nebo první singl „Gucci Coochie“, v němž se objevuje Dita Von Teese, nebo „Daddy“. Novinka je více hip-hopová, především tedy její pozdější část, protože těch několik málo tanečnějších kusů Die Antwoord nacpali na začátek desky. Ale to říkám vesměs jen z formálních důvodů, poněvadž v konečném důsledku je to beztak šumák, když je velká část nahrávky spíš otravná – ať už je to hip-hop nebo rave s rapem. Jediné písničky, na něž lze nenadávat, jsou „We Have Candy“ (ta je zábavná, super stylizace, zábavné hrátky s klišé vtípky, fungují i rapové výjezdy), „Rats Rule“, hlavně díky hostujícímu Jacku BlackoviTenacious D, a s jistou dávkou rezervovanosti ještě „Darkling“, jež na poměry Die Antwoord vyznívá nečekaně seriózně. Díky instrumentální stránce je dejme tomu stravitelná ještě „Alien“. Doufám, že jste si povšimli, že ani tyto skladby, které jsem právě zmínil jako jediné poslouchatelné, nejsou bez výhrad!

Die Antwoord

Výčet toho, co se nepovedlo, však bude o poznání delší. No, popravdě řečeno bych do sraček zařadil zmiňovanou trojici „hitovek“ – tedy „Daddy“, „Banana Brain“ a „Gucci Coochie“ – a dále úplně všechno ostatní, co jsem ještě nejmenoval. Ať už se jedná o hip-hopovější kusy jako „Stoopid Rich“, „Shit Just Got Real“ či „Fat Faded Fuck Face“, anebo takové ty rádoby vtípky typu „Wings on My Penis“, „U Like Boobies?“ a „Jonah Hill“. Speciální hejt si zaslouží také kýčovitá „I Don’t Care“. U právě jmenovaných songů je špatně v podstatě vše, ale nejvíc ční slabé instrumentály.

„Donker Mag“ jsem v dobové recenzi zjebal a dal tomu 4,5/10, ale ty vole… v porovnání s „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ to bylo ještě super album. Když nic jiného, tak tam byly aspoň „Cookie Thumper!“ a „Pitbull Terrier“, což jsou fakt parádní tracky. Ale na novince není prostě vůbec, ale fakt vůbec nic, tohle album je nefalšovaná mrdka. Asi si dovedete představit, jak by mohlo vypadat číselné hodnocení, když 4,5/10 dostala o třídu lepší nahrávka. Ano, v případě „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ se skutečně bavíme o průseru.

Těsně před vydáním novinky se na internetu objevila zpráva, že Die Antwoord příští rok v září ukončí svou činnost, což kapela měla oznámit v jednom rozhovoru. Jakmile se to rozkřiklo, Die Antwoord informaci dementovali s tím, že je redaktor špatně pochopil a vytrhl jejich prohlášení z kontextu a že se nehodlají rozpadnout (na netu se posléze objevil přesný přepis rozhovoru, dle něhož se mi nezdá, že by to redaktor špatně pochopil, ale to už je jiná věc). Když ovšem člověk poslouchá „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, nabízí se myšlenka, že by to snad bylo lepší, kdyby to Die Antwoord zabalili a konečně dali pokoj. Svého času možná našli díru na trhu a chvíli byli skutečně zábavní, ale novinka ukazuje, že ta jejich formulka už je dočista vyčerpaná a existence skupiny je tedy zbytečná.


Druhý pohled (Atreides):

Jihoafrické pouliční komando Die Antwoord je uskupení, které buď milujete, nebo vám leze krkem. Neznám moc lidí, kteří by stáli někde mezi. Osobně se řadím spíš k první skupině, protože najít něco tak švihlého a bizarního, co zároveň opravdu funguje a baví kvalitou a nejen bizarností, je docela problém. Nemluvě o tom, že Die Antwoord rozhodně nejsou kdovíjaký underground vzhledem ke skutečnosti, že vyprodávají koncerty pro tisíce lidí – jako třeba ten v pražských Žlutých lázních, jenž se vyprodal raketovým tempem. Na druhou stranu má studiová tvorba bijce, co si říká Ninja, a jeho bitch ¥o-landi Vi$$er minimálně na poslední desce sestupnou tendenci. Zatímco „$O$“ a především „Ten$ion“ mě baví jako celek, z „Donker Mag“ mě dodneška bere ani ne půlka a zbytek je takový… nemastný neslaný, poněkud navíc či úplně na hovno. Takže jsem doufal, že „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bude trochu krok k něčemu záživnějšímu.

No, nebudu chodit kolem horké kaše – zázrak se nekoná. Nemůžu říct, že by to nebylo lepší než „Donker Mag“. Je. Novinka šíleně dlouhého názvu má silné momenty a výbušná směska rap-ravu je pořád dost zábavná na to, aby se alespoň člověk alespoň část desky nenudil – úvodní „We Have Candy“ je typicky vyjetý výraz Die Antwoord, „Daddy“ je sice slabší, ale pořád není špatná, a „Banana Brain“ zní jako Scooter na cracku a kope jako splašený kůň. Jenže když nepočítám „Gucci Coochie“, kterou žeru hlavně proto, že jsem platonicky zamilovaný do hostující Dity Von Teese (s níž Die Antwoord spolupracovali už dřív – třeba v klipu k „Ugly Boy“), tak střed desky stojí… upřímně řečeno dost za hovno a já se u něj šeredně nudím, jakkoliv jsem se snažil najít alespoň něco zábavného. Kus jsou trapné vycpávky se stopáží kolem minuty, které už minule nefungovaly, zbytek songy jako „Rats Rule“ nebo „Shit Just Got Real“, v nichž hostuje Sen Dog respektive Jack Black, přičemž první z nich je vyloženě otravná, druhá výrazově plochá a ve výsledku dost o ničem; a podobně jsou na tom i věci „Stoopid Rich“, „Fat Faded Fuck Face“ nebo „Peanutbutter + Jelly“.

Die Antwoord

Závěr ale ukazuje, jak moc je „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ roztříštěná a nejednotná deska, protože poslední čtyři tracky počínaje „Alien“ se nesou na minimalistické vlně a disponují odlišnou atmosférou, do jisté míry fungují samostatně, nezávisle na zbytku desky. Jako kdybyste vzali švihlou desku (nebo alespoň pokus o ni) a na její konec přilepili ípko, jež se hodí k procházkám nočním městem. K civění na ztichlé nástupiště opuštěného autobusáku, který víc než někdejší stanici připomíná doupě uživatelů drog všech váhových kategorií. K četbě vybraných kapitol na téma „Co se děje v ghettu, když zhasneme?“. Zkrátka introvertní stránka Die Antwoord, jež je pro mě docela nová, neokoukaná a upřímně mě baví, protože má hodně do sebe. Škoda jen, že jde nanejvýš o třetinu celé hrací plochy alba, protože to pravé psycho začíná kapela servírovat ve chvíli, kdy se tyhle čtyři tracky spolčí s představivostí a odtáhnou mě do úplně jiného univerza – což je asi ta poslední věc, jakou bych od Die Antwoord čekal a kterou mě naprosto odpálili, takže si tuhle část klidně pustím i samostatně, aby mě zbytek desky nerušil.

V závěru tak můžu konstatovat, že mám z desky podobný pocit, jaký mám z „Donker Mag“. „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ ovšem vyhrává v tom, že nejde o chaos, kde pecku střídá naprostá hovadina a naopak, nýbrž to lepší a horší má tendenci držet pohromadě. Zároveň nelze opomenout, že i když mě baví z celé desky jen úvod a závěr, každá část mě baví z úplně odlišných důvodů. Na druhou stranu střed desky není ničím než výplní, vatou, nudnou šedí, kterou s výjimkou „Gucci Coochie“ přeskakuji, aniž by tím moje svědomí nějak trpělo. Kolem a kolem by „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ mohla být zábavná deska, kdyby Die Antwoord netvořili stylem pejska a kočičky, a zároveň stáhli stopáž pod 40 minut, protože 55 minut tenhle materiál nedává ani v nejvlhčím snu – což je škoda. Tím spíš, že tahle smečka už v minulosti ukázala, že má na víc.


Die Antwoord – Donker Mag

Die Antwoord - Donker Mag
Země: Jihoafrická republika
Žánr: rave / rap / hip-hop
Datum vydání: 3.6.2014
Label: Zef Records

Tracklist:
01. Dont Fuk Me
02. Ugly Boy
03. Happy Go Sucky Fucky
04. Zars
05. Raging Zef Boner
06. Pompie
07. Cookie Thumper!
08. Girl I Want 2 Eat U
09. Pitbull Terrier
10. Strunk
11. Do Not Fuk wif da Kid
12. Rap Trap 666
13. I Dont Dwank
14. Sex
15. Moon Love
16. Donker Mag

Hodnocení:
H. – 4,5/10
Atreides – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem na Die Antwoord narazil poprvé, ani mě nenapadlo je brát jinak než jako úplně obyčejný bizár. Co si ale taky myslet, když se na ně člověk podívá… úchylně vypadající čahoun Ninja se svou sbírkou těch pravděpodobně úplně nejhorších tetování na světě působí ještě vcelku sympaticky vedle své kolegyně (a také partnerky – mají spolu dceru) Yo-Landi Vi$$er, jíž byste i v jejích 30 letech tipovali maximálně tak 14 roků a která rapuje dětským hláskem v outfitech, vedle nichž se i pornoherečky na předávání pornooscarů oblékají cudně. Ani nemluvě o jejím účesu, který by se normální člověk styděl nosit i na zadku, natožpak na hlavě. Holt umělci…

O to větší ovšem bylo překvapení, když jsem zjistil, že mě tenhle zdánlivý bizár z Jihoafrické republiky začal setsakra bavit. Rozhodně se jim totiž musí nechat jedna věc – Die Antwoord jsou tak strašně ujetí a idiotští, až jsou ve finále neskutečně zábavní a hlavně sví a svým způsobem i ojedinělí. A vzhledem k tomu, že ta jejich muzika není i přes veškerou úchylnost nic nestravitelného, bylo na úspěch zaděláno… a ten se opravdu dostavil. Celou svojí tvorbu zalili omáčkou své specifické lokální kultury, praštěné estetiky a nabídli světu alternativu, na kterou posluchači unavení neškodným mainstreamem slyšeli. Die Antwoord během pár let vyletěli nahoru, vytvořili si kolem sebe doslova kult a (ať už záměrně nebo omylem) také obrovský hype.

Debutový počin “$O$” z roku 2009 jsem poslouchal až zpětně a nijak extrémně mě popravdě nesebral a dnes už si z něj toho moc nepamatuju. Pokračování “Ten$Ion” (2012) už je ale docela jiná káva a ta deska mě svého času fakt hodně bavila… jde sice o poměrně nevyrovnanou záležitost, ale těch pár blbostí není problém vzhledem k vysoké koncentraci masakrózních tracků přetrpět. Na třetí album “Donker Mag” jsem se tedy těšil a doufal jsem, že se na něm podaří odbourat těch několik neduhů “Ten$Ion” a konečně půjde o fakt zabijáckou placku. První dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě vážně extrémně namlsaly, protože jde o kurevsky našlapané songy, které dokonce přebíjejí i to nejlepší z “Ten$Ion”. Jak moc jsem se ale těšil, tak moc jsem byl nakonec z “Donker Mag” zklamaný…

Než přejdeme k jednotlivým skladbám, řekněme si nejdříve obecně, co je na “Donker Mag” špatně. Především – opravdu výborné tracky jsou tu dva a jsou to právě ty dva, které Die Antwoord vypustili do éteru v předstihu, tedy “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier”. Nějaký další slušný kus se sice ještě najde, ale není jich moc a fakt špica jsou prostě jenom tyhle dva… kde jsou ty časy “Ten$Ion”, kdy se tohle dalo říct skoro o půlce alba. A druhá věc, jež mi na “Donker Mag” ohromně vadí… výše jsem už řekl, že se na “Ten$Ion” nacházelo pár i fakt ukrutných blbostí, tudíž jsem doufal, že právě takových přešlapů se Die Antwoord na novince zbaví, ale oni jejich počet naopak ještě navýšili…

Mezi tyhle kraviny by se dala zařadit hned první věc “Dont Fuk Me”, ale dejme tomu, tu bych ještě jako krátké intro vzal. Když ta půlminuta skončí, tak člověk akorát čeká, že jej Die Antwoord odstřelí, DJ Hi-Tek (třetí člen, na něhož se vedle ústřední dvojice občas trochu zapomíná) nahodilý zběsilý beat a NinjaYo-Landi vybalí tu svojí trademarkovou šílenost, kvůli níž s oblibou říkám, že je to tak blbé, až je to vlastně dobré. Ale ono ne… “Ugly Boy” je totiž taková lehká, přístupná a skoro až podbízivá kravinka. Stačilo by v textu jen škrtnout těch pár fucků a mohlo by to z fleku do rádií, což bych od kapely, která svého času na férovku vypověděla smlouvu major labelu, když se ji snažil donutit k větší přístupnosti, vážně nečekal. Možná o to horší je pak ale zjištění, že “Ugly Boy” pořád patří do horní poloviny tabulky “Donker Mag”.

Nevadí, jedeme dál. “Happy Go Sucky Fucky” už je o něco lepší, pořád to ovšem není žádný zázrak, takže ve finále v hlavě zůstane jen ostrý beat krátce po dvou minutách. “Zars” je další hovadina, kde Ninja jen blekotá o tom, kdy a s kým mluví angličtinou, kdy afrikánštinou a jak se svými “brothers” používá černošský akcent. Zde pak přichází ta nejlepší pasáž alba, jíž nabourává pouze další debilita “Pompie”, v níž se Yo-Landi Vi$$er minutu chechtá jak kráva… právě tohle jsou věci, které nahrávky Die Antwoord neuvěřitelně brzdí, drolí a tříští. Vtipné to je možná tak na první poslech (ale třeba u “Pompie” ani to ne) a dál už to jen obtěžuje. Jak vidno, v Jižní Africe se nějaký koncept desky asi moc nenosí… nebo jej Die Antwoord přinejmenším chápou diametrálně odlišným způsobem než já.

No nic, pojďme si spravit náladou tím nejlepším, co “Donker Mag” nabízí. “Raging Zef Boner” je hudebně spíš taková srandička, ale nakonec… to byla třeba “Baby’s on Fire” svým způsobem taky a i tak jde o jednu z nejkultovnějších pecek na “Ten$Ion”. Navíc je “Raging Zef Boner” aspoň parádně chytlavá a tu okolní bídu prostě převyšuje. První singl “Cookie Thumper!” je pak nádhernou ukázkou toho, v co jsem doufal… kdyby tímhle stylem znělo celé “Donker Mag”, tak by se jednoduše nebylo o čem bavit, teď bych tu jen solil superlativy a na konec recenze vypálil klidně i devět bodů. “Cookie Thumper!” je song, který celý patří jenom Yo-Landi, ale absence Ninji nakonec vlastně ani nevadí, protože samotná Yo-Landi jede ve slokách jak splašená, aby pak skladba vždycky vygradovala v kulervoucích refrénech, v nichž se naplno rozevřou zabijácké synťáky, o skvělé pasáži “Sny jou koekie! Sny-sny jou snoekie cookie!” a klasicky perfektním klipu (ty Die Antwoord vážně umí, to se jim musí nechat) ani nemluvě.

Oproti tomu druhá ze dvou největších pecek desky, “Pitbull Terrier”, je zase písnička, v níž exceluje Ninja. Ani nevadí, že si Die Antwoord hlavní motiv songu vypůjčili z jugoslávského filmu “Crna mačka, beli mačor” (u nás jako “Černá kočka, bílý kocour”) od Emira Kusturicy, protože i tak je to bomba. Tohle je totiž přesně to, co bych chtěl od Die Antwoord slyšet – pekelně zábavné sloky, výbuch do fantastického refrénu, který už z hlavy nedostanete ani sbíječkou, instrumentální složka obecně mnohem nápaditější a proměnlivější než u běžného rapu… a jako třešnička na dortu opětovně neskutečně skvělý videoklip. Mezi oba největší hity je pak ještě vložena skladba “Girl I Want 2 Eat U”, což je zase úchylnost, ale pořád kvalitní a má docela odpich… na “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” se sice nechytá, ale pořád dokáže držet dobrou laťku a ve finále je to vlastně třetí nejlepší kus alba.

Nicméně po “Pitbull Terrier” už jde “Donker Mag” těžce do hajzlu a dál tam není jediná zajímavá věc. Jedna debilita (“Do Not Fuk wif da Kid”), naprosto nudná a nezáživná rapovka (“Rap Trap 666”), nějaký nepovedený pokus nejspíš o pseudo baladu (“Strunk”), další rádoby srandička, v níž se Ninja a Yo-Landi Vi$$er polovinu času snaží ukecat DJ Hi-Teka, aby jim konečně pustil beat (“I Dont Dwank”), další nijak zvlášť dobrá mezihra “Moon Love”, která sice alespoň trochu příjemně vygraduje, ale je to úplně k ničemu, když vygraduje do absolutně nezáživného titulního outra “Donker Mag”. Z téhle druhé poloviny (poloviny od oka, nikoliv přesně) stojí trochu za zmínku snad jenom “Sex”, jež je sice taky na můj vkus moc přístupná, ale aspoň je ten lehký refrén docela pěkný…

Závěrečný verdikt je tedy zcela jednoznačný – “Donker Mag” je hodně velké zklamání a namísto toho, aby studiovou tvorbu Die Antwoord posunulo od “Ten$Ion” směrem nahoru, jde kvalitou spíš dolů, především díky obrovské nevyrovnanosti materiálu a naprosto nepochopitelnému zařazení totálních zkripleností, jež by na pořádném albu prostě neměly co dělat. Ve výsledku tu máme dvě bombastické pecky (“Cookie Thumper!”, “Pitbull Terrier”) a další dva dobré tracky (“Raging Zef Boner”, “Girl I Want 2 Eat U”), což dělá chabých 14 a půl minuty z celkových 50. Kdybych byl fakt hodný a přimhouřil očko, tak bych jako slušné věci nechal projít ještě “Ugly Boy”, “Happy Go Sucky Fucky” a “Sex”, ale to jsme pořád na necelých 27 minutách, přičemž těch zbylých 23 (čili víceméně polovina) je – proč to neříct na plnou hubu – prachsprostý shit. Když k tomu připočtu to zklamání, je jasné, že hodnocení musí jít do podprůměru, ačkoliv mě to doopravdy mrzí, jelikož Die Antwoord ve svých nejlepších hitech mají bez problémů na 8,5-9 bodů. “Donker Mag” je jednoduše nestydatě projebaná šance na kulervoucí album; snad se jihoafrickým magorům za dva, tři roky zadaří lépe…


Druhý pohled (Atreides):

Na nové Die Antwoord jsem byl hodně zvědavý. Pošahanější hudební uskupení, které snoubí tolik různých protikladů do jednoho neskutečně kulervoucího celku, aby člověk pohledal. Ostatně, dva roky stará deska “Ten$Ion” mě baví z větší části pořád, takže jsem tak trochu očekával, že “Donker Mag” na tom nebude nijak zvlášť hůř. A ač to možná nevidím až tak černě jako H., oproti předchozí desce je novinka pořád pěkný sešup směrem dolů. Sice oproti “Ten$Ion” přibylo deset minut materiálu, jenže to by bylo košer, kdyby zůstala zachována i kvalita a nevýraznější věci se osekaly na minimum. Bohužel, pro posluchače, Die Antwoord nasekali na “Donker Mag” dost debilních meziher a rádoby vtipných průpovídek, že to desku tříští a namísto, aby to byla jízda od začátku do konce, výsledek spíš připomíná jízdu na horské dráze. První polovina desky je výrazně lepší – vedle výborné dvojice klipovek tu jsou ještě skvělé fláky jako “Girl I Want 2 Eat U”, “Happy Go Sucky Fucky” nebo “Raging Zef Boner”. “Ugly Boy” se ještě taky dá zkousnout, ačkoliv to je dost vlažný začátek alba. Ze závěru ale stojí za řeč snad jen “Sex” nebo druhá půlka “I Dont Dwank”, jinak je to ale dost průměr a v horším případě bída. Die Antwoord to tentokrát s těmi protiklady trochu přepískli a vedle skvělých skladeb na “Donker Mag” přináší i hromadu mizerných věcí téměř v poměru 1:1, takže i když hodnotím mírným nadprůměrem, je to spíš proto, že z těch sraček si toho tolik nepamatuji.
Atreides


Seether – Finding Beauty in Negative Spaces

Seether - Finding Beauty in Negative Spaces
Země: Jihoafrická republika
Žánr: alternative metal / grunge
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Wind-up Records

Tracklist:
01. Like Suicide
02. Fake It
03. Breakdown
04. FMLYHM (Fuck Me Like You Hate Me)
05. Fallen
06. Rise Above This
07. No Jesus Christ
08. 6 Gun Quota
09. Walk Away from the Sun
10. Eyes of the Devil
11. Don’t Believe
12. Waste

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuto kapelu, která je původem z Jihoafrické republiky, nejspíše netřeba představovat, ale i přesto si krátce přiblížíme jejich historii. Dříve, než se Seether vydali do Spojených statů amerických, jmenovali se Saron Gas a vydali debut nazvaný „Fragile“ pod Musketeer Records. V tomto roce (2000) kapelu opustil kytarista Thomas Morris, jehož místo zaujal Dale Stewart.

V USA kapela přešla pod křídla Wind-Up Records a změnila si název na Seether podle singlu kapely Veruca Salt. V roce 2002 vyšla deska „Disclaimer“, z této byly vydány tři singly: „Fine Again“, „Driven Under“ a „Gasoline“, přičemž jediná „Fine Again“ dokázala uspět v hitparádách, ale největším hitem byla rozhodně skladba „Broken“, která kolovala v rádiích s velkým úspěchem, ovšem Seether ji nikdy nevydali jako plnohodnotný singl.

Poté přišla deska „Disclaimer II“, která byla spíše pokračováním desky předchozí, protože se na ní objevily skladby z alba předchozího, ale i hodně nových. V roce 2005 Seether natočili „Karma and Effect“, kterou si vybojovali neotřesitelné místo mezi těmi nejlepšími ve svém žánru. Pak si kapela nahrála akustické album v Grape Street Clubu ve Philadelphii a nazvali jej „One Cold Night“. Objevil se tady i cover od Pearl Jam, a to konkretně song „Immortality“, takže se dá říci, že na další desku si fanoušci museli počkat dva roky. Čekání skončilo 23. října loňského roku (v JAR a Švýcarsku vyšlo o čtyři dny dříve), album nesoucí název „Finding Beauty in Negative Spaces“ debutovalo v žebříčku Billboard 200 na 9. místě, přičemž se ho za první týden prodalo 57 tisíc kusů. Poté už prodeje klesaly, klesaly a klesaly. Momentálně Seether hrají ve složení Shaun Morgan (zpěv a kytara), Dale Stewart (basa), John Humprey (bicí) a Troy McLawhorn (druhá kytara). Na podporu alba skupina koncertovala společně s Three Days Grace, Econoline Crush a Breaking Benjamin. Nyní v polovině března se prodalo přes 350 tisíc kusů. Tak, a teď se na to pojďme podívat podrobněji.

Album startuje klidně začínající „Like Suicide“, která zpočátku působí dojmem poměrně pomalé skladby. Ovšem od refrénu kapela přitvrdí a ze skladby se stává pořádná hardrockeřina, která jako úvodní song výborně startuje celé album. Další skladbou je singl „Fake It“, což je pro mě poměrně zklamání, protože si myslím, že na albu je mnoho lepších věcí než pravě tato. Tato píseň je sice hodně rytmická a chytlavá, ale postrádám v ní takovou tu náladu, která je pro Seether typická, při poslechu této skladby vidím před očima prsatou blondýnu poskakující do rytmu a tupě se smějící. „Breakdown“ je třetí na albu a jednou z nejlepších, má to, co předchozí skladba dle mého názoru postrádala, a to dokonalou zvukovou sladěnost hudby a specifické melancholie hlasu Shauna Morgana, což ji řadí mezi mé oblíbené.

Další „FMLYHM (Fuck Me Like You Hate Me)“ je druhou výsadou hlasu Shauna Morgana, jehož specifický chraplák dokáže znít opravdu nasraně, což je cítit i ze samotného riffu. Pasáž, kdy Shaun zpívá pouze s elektrickou kytarou, jako by odpočítávala to, co má nastoupit, udeřit a zase odejít. Po odchodu této skladby v přehrávači zaujímá místo píseň „Fallen“, která výborně dává znát originalitu zvuku Seether, kdy společně s vokály vše působí velkým tlakem, který působí na mozek jako spouštěč tiku v noze, tudíž tato skladba plní svůj účel. Šestou písní je „Rise Above This“, která byla vydána jako druhý singl. Morgan tuto skladbu napsal pro svého bratra Eugena, který spáchal sebevraždu (je to zvláštní, ale byla napsána ještě předtím, než Eugene spáchal sebevraždu). Další skladbou je „No Jesus Christ“, tato skladba se hodně pomalu rozjíždí, přičemž je do refrénu poměrně nudná a nezajímavá, ale poté přijde další rychlý hardrockový riff, který chytí nejenom za uši.

Po této dlouhé skladbě přichází osmá „6 Gun Quota“, která přichází s velmi zajímavým zpěvem Shauna Morgana, který je na můj vkus poměrně až moc do stylu Petra Koláře, to ovšem neubírá této skladbě, spíše naopak, jelikož je vidět, jak moc se na albu mění nálady společně právě se zpěvem. Samozřejmě, že můžete říci, že to má každá druhá deska od všelijaké kapely, jenže je to zbraň jménem Shaun Morgan, která dělá ze Seether tu hodně originálně znějící kapelu. „Walk Away from the Sun“ je devítkou na tracklistu tohoto alba a přináší nám pomalejší melodie společně s pocitem, že tato skladba má být asi tím pomalým tahounem, které jsou pro Seether také typické. Bohužel, z této skladby nevzniká ten pocit, který vzniknout má, jelikož… a schválně, jestli na to přijdete sami.

„Eyes of the Devil“ přichází jako nepozvaný host schovávající se za gaučem, ale poté, co vyskočí, se z něho stává vítaná návštěva, a to z důvodu toho, že skladba poté, co se rozjede, zaujme kytarovým riffem, jehož zvuk mi doteď stále projíždí hlavou, a společně v kombinaci se zpěvem se jedná o jednu z nejlepších skladeb na albu. „Don’t Believe“ je předposlední skladbou na albu, pánové dávají průchod svým fantaziím a ukazuje se, že nejsou omezeni pouze na hard rock, což sice není nic nového, v této písni to rázně ukazují. Poslední na albu je skladba „Waste“, která je pomalejším rozloučením, které způsobí poměrně melancholický, silný refrén doprovázený chraplákem Shauna Morgana. A tímto songem nám Seether dávají důvod těšit se na příští album.

Toť průřez novým albem od těchto hardrockerů, které by někoho mohlo zklamat tím, že je to stále to samé, ale já mu to albu přičítám jako velké plus, protože Seether to, co dělají, dělají naplno a nové nápady znějí skvěle, není to žádný velký skok jako u většiny dnešních kapel, drží se stále svého a nenechají si do toho kecat. I když toto album nepřevyšuje předchozí tvorbu, je plnohodnotným nástupcem, který rozhodně nezklame nikoho, koho nezklamaly ani předchozí desky této kapely.