Archiv štítku: Zatemno

Redakční eintopf – speciál 2019: H.

H.

H.:

Top5 2019:
1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu
2. Óreiða – Óreiða
3. Затемно – В петле
4. Funereal Presence – Achatius
5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur
2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders
3. V/A – Вароша

Artwork roku:
Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Objev roku:
Gruzja

Shit roku:
Black Christmas

Koncert roku:
1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019
2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019
3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Videoklip roku:
Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Film roku:
1. Der goldene Handschuh
2. The Lighthouse
3. Bliss

Potěšení roku:
zmenšující se pořadník

Zklamání roku:
já a moje lenost

Top5 2019:

1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Od začátku jsem tušil, že „Marynistyka suchego lądu“ do první pětky zamíří a že to bude spíš výš než níž. S odstupem jsem si ale uvědomil, že druhá dlouhohrající deska Wędrowcy~tułacze~zbiegi si zaslouží tu čest být na nejvyšší příčce. Rok 2019 mi zas tolik odzbrojujících zážitků nenabídl, ale zrovna „Marynistyka suchego lądu“ k těm několika málo magickým p(r)ožitkům rozhodně patří. Už v recenzi jsem se nechal slyšet, že tohle album je skvost, což bezezbytku stále platí.

2. Óreiða – Óreiða

Může se zdát, že Óreiða je dalším z mnoha v posledních letech tolik ceněných a také populárních islandských black metalů, ale přístup tohoto projektu je docela o něčem jiném. Zdánlivě se jedná o více všední záležitost, ale mě osobně tohle zasáhlo násobně víc než nahrávky proslulejších krajanů. „Óreiða“ je syrové, monotónní, mlhavé, chladné a také mimořádně působivé strhující. Hudba přesně podle mého gusta.

3. Затемно – В петле

Nepříliš nápadná záležitost, jejíž vysoké kvality jsem sám zpočátku plně nedocenil. Čas nicméně pomohl. „В петле“ v průběhu dalších měsíců krásně uzrálo a vystoupalo u mě hodně vysoko. I přes počáteční nenápadnost se jedná o album, které je chytré, atmosférické a vysoce podmanivé. Přesně ten druh nahrávky, která by si zasloužila pozornost všech, ale věnuje se jí jen málokdo. Snad takto vysoké umístění v mém žebříčku donutí k průzkumu alespoň někoho z těch, kdo se s tímhle v době vydání minuli.

4. Funereal Presence – Achatius

Přestože „Achatius“ vyšlo prakticky zkraje roku, okamžitě jsem věděl, že bude nakonec hrát o nejvyšší příčky; už dlouho jsem o něm smýšlel jako o albu, které si místo v první pětce zaslouží. A co vám budu povídat: pořád jsem si to nerozmyslel. Vedlejšák bubeníka z Negative Plane prostě vraždí, vzývá u toho ducha oldschool metalu o sto šest, a přitom se nejedná o pitomý revival starých klasik, nýbrž svébytnou a charismatickou desku, která je „pouze“ věrna estetice svého žánru.

5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

„The Synarchy of Molten Bones“ bylo ok, ale na prdel mě neposadilo. „The Furnaces of Palingenesia“ ovšem vrací Deathspell Omega zpátky na trůn avantgardního black metalu. Už jsem skoro ani nevěřil, že by mě nějaký počin francouzských satanů dokázal takhle rozjebat, ale ono to tam pořád je. Deathspell Omega opět potvrdili svoji výjimečnost a zároveň mi připravili jeden z nejvýraznějších posluchačských zážitků roku.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Tady není vůbec co řešit. „Společenství“ je suverénně nejlepší česká metalová deska za rok 2019 a s určitostí i jednou z nejvýraznějších za spoustu předešlých let. Kdo tvrdí, že to tak není, tak ví píču, anebo prvotinu Černého kovu neslyšel. Black metal v té nejryzejší podobě, ale s o to větším účinkem. Kult!

Černý kov

Neřadový počin roku:

1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Beru, že zařazení tohoto počinu do neřadovek někdo může brát trochu jako ojeb, ale formálně je to prostě kolaborace, nikoliv klasický full-length. Ale koho to sere. Důležité je, že „Kosmískur hryllingur“ nabízí fest vychytanou půlhodinu náročného, avantgardněji laděného black metalu. Super záležitost, již byste si určitě měli dostudovat, pokud vám proklouzla mezi prsty.

2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Urfaust patří k pravidelným účastníkům mých ročních eintopfů. V roce 2018 jsem je sem sice nevměstnal, přestože si na konto připsali řadovku „The Constellatory Practice“, ale za rok 2019 si tu zmínku zaslouží. „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ plnými hrstmi rozhazuje to, kvůli čemu jsem si tuhle kapelu oblíbil – hypnotický black metal s omamnou atmosférou a nezaměnitelným rukopisem. Příspěvek Lugubrum je k tomu příjemným bonusem, ale Urfaust jednoznačně vládnou!

Wormlust / Skáphe - Kosmískur hryllingur

3. V/A – Вароша

Na projekty a nahrávky okolo ruského labelu UIS jsem zde už několikrát pěl chválu. Ani poslední kompilace „Вароша“, jejíž tématická náplň se točí okolo kyperského konfliktu, nezklamala a opět potvrzuje, že fanoušci experimentálních žánrů by tomuhle nepochybně měli věnovat pozornost.

Artwork roku:

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

„The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ je sama o sobě výborná nahrávka. Některé momenty jsou tu naprosto dokonalé a bez problémů se vyrovnají i tomu, co jsem dal do první pětky. Počin nicméně trpí na nevyrovnanost, přestože zpětně o něm smýšlím výrazně lépe, než asi vyznělo z dobové recenze. O impozantnosti obalu však není sporu a už jen on sám si nahlas řekl o koupi vinylu.

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Objev roku:

Gruzja

Trochu zvláštní kategorie. Technicky vzato by měla patřit kapelám, které se umístily v královské pětce s první řadovkou (tentokrát Óreiða a Затемно), já ji však pravidelně používám pro vypíchnutí další formace, jež v daném roce vydala skvělý debut, ale do top 5 se nevešla. Těch zajímavých jmen se objevilo víc, ale nějak cítím, že bych to měl hodit polským dobytkům Gruzja. Ti v roce 2019 stihli hned dvě desky „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. I ta první je dost cool, ale až ta druhá mě fakt strhla. Pro fans polského divno-blacku povinnost.

Shit roku:

Black Christmas

Tentokrát tuhle kategorii nevyužiju pro muziku, nýbrž pro film, protože máloco mě loni nasralo takovým způsobem jako (už druhý) remake kultovního „Black Christmas“. Stará hororová klasika, která se výrazně podepsala na vývoji slasherového subžánru, tu byla zprzněna do retardované feministické agitky. Všichni bílí chlapi jsou totální svině a jediný chlap, co přežije, je aspoň černoch. Women power propagace teče z každého záběru, na agitku se tu kladl větší důraz než na filmovou kvalitu a navrch to dorazí menstruační kalíšek. S tímhle jděte… no, kam jinam než do piči.

Gruzja

Koncert roku:

1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019

Dozvuk toho nejlepší za rok 2018 prostřednictvím živé prezentace desky „No Trail and Other Unholy Paths“. Jaye Jayle na Sedmičce předvedli procítěný, soustředěný, a přitom bezprostřední výkon a také jeden z mála loňských koncertů, které jsem si skutečně užil.

2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019

Z Austrálie přijela banda neandrtálců a zajebala jeden z nejkrutějších deathmetalových koncertů, co jsem kdy viděl. Barbarské a zvířecí, jak má extrémní metal kurva být.

3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Sugestivní meditace. Kdo někdy Phurpu viděl, ví. Kdo nikdy Phurpu neviděl, tomu to nemá cenu popisovat.

Videoklip roku:

Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Tradičně sem nedávám klip, který by mě vizuálně zas tak zásadně zaujal. Na videoklipy totiž prakticky nekoukám a žádný mě nezasáhl natolik, abych si na něj teď vzpomněl. Radši volím ten, který jsem z nějakého důvodu přehrával nejvíce. „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ jsem jeden čas při čekání na vydání „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ točil jak blázen, takže tyto parametry rozhodně splňuje. Ale musím uznat, že zrovna videa Ordo rosarius equilibrio obecně svou atmosféru mají a hudbu doplňují docela důstojně, „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ nevyjímaje.

Film roku:

1. Der goldene Handschuh

Tady nemám moc co řešit, protože „Der goldene Handschuh“ nabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl. Syrová a špinavá rekonstrukce činů sériového vraha Fritze Honky, který pod bičem démona alkoholu píchal staré hnusné tlusté báby, pak je vraždil, porcoval a kusy těl schovával u sebe v bytě. Vše podáno bez příkras a explicitně. Herecký výkon Jonase Dasslera v hlavní roli snese nejpřísnější parametry.

Der goldene Handschuh

2. The Lighthouse

Artový atmosférický zážitek v černobílých barvách a čtvercovém formátu. Rozhodně víc drama než horor, ale bezesporu velký film, jenž si do budoucna právem vybuduje status kultu. A Willem Dafoe je ďábel.

3. Bliss

Zprvu se mi „Bliss“ nezdálo zas tak zásadní, ale v paměti mi snímek rozhodně uvízl a mnohé výjevy z něj se mi v myšlenkách často vrací. Moderní „artová“ upířina natočená ohromně nafetovaným způsobem (furt tam něco zběsile bliká), což vlastně docela koresponduje s obsahem, protože se tu takřka pořád fetuje, šuká a nadává. Všechno vyvrcholí mimořádně vytripovanou působivou scénou, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších věcí, co jsem loni ve filmu viděl.

Potěšení roku:

zmenšující se pořadník

Byly doby, kdy bylo v našem nechvalně neproslulém pořadníku na alba napsáno nějakých 130 alb, z nichž víc jak 100 na mě. A ty doby nebyly zas až tak dávno. A trvaly dlouho. Teď se ta strašidelná čísla konečně začala trochu krátit a počty nahrávek ve frontě usměrňovat do snesitelných mezí. Vyhráno ještě není, ale třeba se jednou dočkáme toho, že nebudu začínat s poslechem na recenzi půlroku po vydání placky. Ale radši nic neslibuju!

Oreida

Zklamání roku:

já a moje lenost

Furt jsem líné prase. Měl bych odpovídat rychleji na emaily. Mohl bych psát víc a měl bych psát víc. V roce 2019 jsem flákal hlavně psaní bijáků a filmový koutek byl z velké části živ z toho, co jsem napsal už v roce 2018. Měl bych pečlivěji připravovat články k vydání, ne tu editaci bastlit na poslední chvíli ráno v práci, když čekám na zkompilování projektu nebo dojetí unit testů. Zkusím se polepšit! A protože se nehodí říkat, že se mi to nejspíš nepovede (a kurva!), tak naivně řeknu, že se to snad konečně povede. (Ale neberte to jako novoroční předsevzetí, taková buzna nejsem.)

Zhodnocení roku:

Tenhle závěrečný vejblitek jsem kdysi vymyslel já sám a s každým dalším rokem toho lituju víc a víc, poněvadž nevím, co bych sem měl nakydat. Asi by se hodily takové ty obligátní pindy o tom, jak doufám, že právě začínající rok přinese hromadu skvělých zážitků, ale nikdy jsem nebyl fanda klišé. A taky bych trochu kecal, protože v nic moc zásadního v 2020 nedoufám. Očekávám spíš standardní rok. Dál hodlám poslouchat hnusnou hudbu, čumět na trashové bijáky, do bezvědomí farmit v Diablu, bezúčelně zabíjet hodiny času, souložit, nechlastat, nefetovat a mluvit sprostě. Zduř vykuř!

Deathspell Omega


Затемно – В петле

Zatemno - V petle

Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Вступление
02. Лишь только ветер
03. В петле
04. Копотью солнца

Hrací doba: 36:03

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Затемно je ruský projekt, za nímž stojí Vasily Suzdalsky nebo také St. Pastor, P. anebo Ограда, přičemž je to právě ten poslední pseudonym, pod nímž je Vasily uveden v bookletu „В петле“. Dle dostupných informací je chlapec aktuálně v sestavě Затемно sám, ale nebývalo tomu tak vždy. Na „В петле“ mu baskytarou a doprovodnými vokály vypomohl Japetus neboli Плита a v minulosti zde působil i VVurd. To sice nejsou jména, která by většině z nás něco řekla, ale za zmínku možná stojí, že se všichni tři různě potkávali už v jiných kapelách.

Ani u kapel nejde o nějaké zajeté záležitosti, o nichž byste museli nutně slyšet, ale všechny ty formace jako Rotting Heaven, Cage of Creation nebo VTTA mají na kontě i dlouhohrající desky. Ale hlavně – co jsem tak v rámci domácího úkolu k téhle recenzi poslouchal, přinejmenším druhé dvě jmenované skupiny by možná stály za průzkum příznivcům experimentálněji laděného black metalu. Cage of Creation pro ty, co dávají přednost spíš atmo přístupu, VTTA zase pro ty, kdo mají radši víc obskurnosti a divnosti. Což dá rozum, když album „Там? Где!“ vyšlo na kazetě v balení imitujícím krabičku s prášky i s příbalovým letákem. To mně osobně přijde dost cool!

Ani v případě Затемно se nebavíme o standardně pojaté formě black metalu, ale Suzdalsky / Ограда / whatever se zde opětovně prezentuje v odlišném světle a opět je to vysoce zajímavé. Nedokážu říct, jestli je ze všech těch projektů nejzajímavější, poněvadž ty ostatní jsem neposlouchal tak podrobně a opakovaně jako „В петле“, ale dovolím si tvrdit, že tahle deska sama o sobě je skvělá. A to tak, že jsem neváhal zpětně ochutnat i pilotní EP „Во прах“ z roku 2016, které zní taktéž fajn a nabízí několik opravdu dobrých momentů, ale tehdy naznačený potenciál plně rozkvetl právě až na „В петле“.

Vím, že zrovna s tímhle prohlášením vás ze židle nenadzvednu, možná i leckoho přímo odradím, ale stejně bych „В петле“ v rychlosti definoval jako black metal s folklórními vlivy a motivy. Vtip nicméně tkví v tom, že Затемно nezní jako nějaký standardní folk black metal nebo pagan black metal. Spíš byste si měli představit chytřejší a snad i progresivnější podání. Chcete-li slyšet přirovnání, ukázal bych na běloruské Door into Emptiness, na něž jsem si při poslechu „В петле“ několikrát vzpomněl, především v těch klidnějších a atmosférických pasážích je ta podobnost dost velká. A to už by myslím mělo znít o poznání lákavěji.

O eventuálních vrcholech se nemá smysl bavit. „В петле“ nabízí vyrovnanou čtveřici skladeb, z nichž každá přináší výtečné momenty i strhující atmosféru. Slabá místa prakticky nenacházím. Asi nejvýrazněji mi v hlavě utkvěla ta poloha, kdy Затемно sázejí na melodie, ale ani ty klidnější chvilky nebo naopak ty kytarovější nejsou vůbec špatné a na nahrávce mají své právoplatné místo. Mnohdy mám u podobně laděných alb pocit, že riffové pasáže jsou obyčejné a jen oddalují příchod toho zajímavějšího, ale o „В петле“ to naštěstí neplatí, jelikož tady všechny složky hudby makají pospolitě a ku prospěchu vyššího celku, jímž je excelentní deska.

„В петле“ patří přesně k těm nahrávkám, které jsou nenápadné, ale když jim dá člověk šanci, bude překvapen, jak kvalitní muziku nabízejí. Mě osobně produkce Затемно překvapila a hodně potěšila, protože v takhle silnou věc jsem ani nedoufal. Rozhodně stojí za slyšení.