Archiv štítku: Zeal and Ardor

Koncertní eintopf – listopad 2018

Watain, Rotting Christ, Profanatica

H.:
1. Watain, Rotting Christ, Profanatica – Praha, 6.11. (event)
2. Naglfar, Schammasch, Anomalie – Praha, 24.11. (event)
3. Dark Buddha Rising, Fuoco Fatuo – Praha, 12.11. (event)

Onotius:
1. The Great Old Ones, Auðn – Praha, 5.11. (event)
2. Jedi Mind Tricks, Torture Boombox – Praha, 19.11. (event)
3. Ihsahn, Ne Obliviscaris, Astrosaur – Praha, 10.11. (event)

Cnuk:
1. Idles, John – Praha, 13.11. (event)
2. Zeal & Ardor, Nyos – Praha, 17.11. (event)
3. Armored Saint, Titanic – Praha, 7.11. (event)

H.

H.:

Doporučovat zrovna koncert Watain asi není ukázka nějakého zásadně vytříbeného vkusu. Sám už je příliš neposlouchám a poslední album „Trident Wolf Eclipse“ bylo poměrně slabé. Nicméně živě to se vším tím divadélkem bývá dost zábava, která asi moc nemůže zklamat. O něco větším lákadlem je nicméně zámořský kult Profanatica, takže jestli tam kvůli něčemu půjdu, bude to hlavně kvůli nim. I když asi nepůjdu. Rotting Christ mě každopádně neurážejí, ale jsme je už všichni viděli tolikrát, že to není kapela, kvůli jejímuž koncertu bychom nemohli dospat.

Docela nenápadný koncert bez větší pozornosti se rýsuje na 24. listopadu. Švédové Naglfar jsou v poslední letech docela zdechlí a hrají spíš svátečně, takže když tu budou a navíc v klubu, asi to bude stát za úvahu. Vždyť jejich muzika je vlastně dost fajn, tak proč by ne. Schammasch zrovna dvakrát najeté nemám, nicméně věřím, že pro někoho budou tahákem i oni. Zato Anomalie je pičovina, kterou můžete s klidem prokalit na baru.

Fans pořádně hutné psychedelie by pak určitě měli chtít vidět koncert Dark Buddha Rising, kteří živě umí fakt hodně.

Největší škoda listopadu je každopádně zrušený koncert Mirrors for Psychic Warfare. Ten by byl jinak jednoznačně na prvním místě.

Onotius

Onotius:

Ohledně listopadových akcí věru je z čeho vybírat – koncertní scéna jako tradičně vrcholí a snad i ten největší zmlsanec si najde aspoň nějaký ten favorizovaný večer, kdy vytáhne zadek z kanape a nakluše pod pódium. Pro mě prvním z takových večerů bude jednoznačně zastávka The Great Old Ones a islandských Auðn v Modré Vopici. Zatímco nahrávky druhých jmenovaných lze ještě přejít s mávnutím rukou a slovy „docela fajn atmosferický blekec“, možnost dát si naživo ty první je naprostá povinnost. A to taková, že je radno kvůli nim oželet i Beyond CreationGorod, kteří hrají ve stejný den v jiném klubu. Výtečný pos-tblack v podání The Great Old Ones bude jistě tak pohlcující zážitek, že hnilobný puch Cthulhu budeme vydýchávat ještě řádku dní.

Kdo by si chtěl odpočinout od těch všech siláckých metalových póziček, čas od času věru není nad to dát si nějaký pořádný hip-hop. 19. listopadu nám Jedi Mind Tricks přivezou ukázat jak se naživo vyjímá jejich novinka „The Bridge & The Abyss“ , tak doporučuji. Pro jejich zběsilé rapové kázání mám docela slabost – očekávání jsou proto nastavena na solidní míru, o to víc když si uvědomím, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném hip-hopu. Přijďte taky, bude to jistě šleha.

Třetí příčku pak nemohu přenechat nikomu jinému než Ihsahnovi a Ne Obliviscaris. Jasně, oba interpreti mě s posledními alby příliš neuhranuli, ale zase chovám stále velkou úctu k jejich starší tvorbě. Zejména pak u Ihsahna, jehož nejednu starší nahrávku považuji vysloveně za srdcovku. Pokud zbudou prachy tak zaběhnu, pokud ne, alespoň zavzpomínám z přehrávače.

Cnuk

Cnuk:

Třináctého listopadu přijedou do pražského Futurum Music Baru britští punkáči Idles. To je pro mě zcela jistě koncertní událostí roku, protože nevím, jakou jinou kapelu bych chtěl v současnosti vidět více. Idles už dva roky představují absolutní strop punku, dost možná se nacházejí v životní formě a jejich koncertní prezentace nabírá kultovního významu. Očekávám hodně. Možná až příliš moc, takže doufám, že nebudu zklamán.

Dále vypadá zajímavě třeba Zeal & Ardor. Ty si můžete vychutnat na stejném místě jako Idles, jen o čtyři dny později. A aby toho Futura nebylo málo, čtyři dny před Idles tu vystoupí zase Armored Saint v rámci vzpomínkového turné k výbornému albu „Symbol of Salvation“ z roku 1991, takže to jistě bude stát za to.


Redakční eintopf – červen 2018

Ghost – Prequelle
Nejočekávanější deska měsíce:
Ghost – Prequelle


H.:
1. Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos
2. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
3. Progenie terrestre pura – starCross

Zajus:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Nine Inch Nails – Bad Witch
3. Mike Shinoda – Post Traumatic

Onotius:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Yob – Our Raw Heart
3. Ghost – Prequelle

Metacyclosynchrotron:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Ancient Moon / Prosternatur – Secretum secretorum
3. Ghost – Prequelle

Cnuk:
1. Ghost – Prequelle
2. Protomartyr – Consolation
3. Yob – Our Raw Heart

Mythago:
1. Ben Caplan – Old Stock

H.

H.:

Tentokrát to zkusím vzít stručně…

Velkým červnovým tahákem jsou Black Crucifixion. Finská kultovka má novou fošnu po pěti letech a vzhledem k tomu, že „Coronation of King Darkness“ bylo skvělé, mám velká očekávání i k novince „Lightless Violent Chaos“.

Hodně jsem zvědav i na debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ indicko-ruského tria Jyotiṣavedāṅga se členy Tetragrammacide nebo Goatpsalm. Očekávám zlo.

Na poslední flek pak hodím italské Progenie terrestre pura, kteří si zatím vždy dokázali udržet vysokou kvalitu, tak snad ani nové EP „starCross“ nezklame.

Zajus

Zajus:

Po květnu, jenž skrýval několik špičkových hudebních lákadel, se může červen zdát z hlediska hudebního výběru měsícem poněkud slabším, ovšem i tak je z čeho vybírat. O Zeal and Ardor jsem poprvé slyšel někdy koncem loňského roku a dodnes nevím přesně, co si o jejich eklektickém satanismu myslet, ovšem kdykoli si jejich poslední album pustím, bavím se naprosto královsky. O novince vím snad jen to, že bude dvakrát delší než až příliš krátké „Devil Is Fine“, takže nezbývá než doufat, že královsky se tentokrát budu bavit dvakrát tak dlouho.

To o Nine Inch Nails nemám nejmenší pochyby. Rozhodně nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, moc dobře však vím, že nejde o kapelu, která by desky vydávala jen do počtu. Jsem tedy zvědavý, co mají Trent Reznor a Atticus Ross na srdci. Co má na srdci Mike Shinoda, je mi celkem jasné, a způsob, jakým to prezentuje, jsem již pochválil v recenzi nedávného EP „Post Traumatic“. Stejnojmenné dlouhohrající album ukáže, zda i tentokrát bude důvod ke chvále (o čemž mám po poslechu několika opuštěných ukázek značné pochybnosti.)

Onotius

Onotius:

Čas od času se sice něco zajímavého mihne, ale zázraky nečekám. První z nahrávek, kterou jistě proženu sluchovody, bude novinka svébytné fúze soulu s black metalem – Zeal and Ardor. Minulý počin byl poměrně zajímavý, tak uvidíme, kam se posunou.

Zvědavost mi nedovolí minout ani novinku od dnes už mainstreamové mašiny Ghost. Ještě poslední deska byla solidním průsečíkem nenáročné chytlavosti a oné teatrálně okultní atmosféry, jenomže to bylo předtím, než Papa Emerita opustil zbytek sestavy a zažaloval ho za to, že je údajně okrádal o jejich díl zisku. Tak jsem zvědav, zda novinka „Prequelle“ ukáže slušný materiál, nebo jméno Ghost skončí jako bezzubá napodobenina sebe sama.

Nu a jistojistě nepohrdnu ani poctivým doom/stoner metalem v podání Yob, kteří osmého vydají nahrávku nesoucí příhodný název „Our Raw Heart“.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

K debutu Caveman Cult „Savage War Is Destiny“ se příležitostně vracím i dva roky od vydání, takže si nové EP „Supremacía Primordial“ samozřejmě nemohu nechat ujít. U jiných kapel by mě asi mrzelo, že má ípko jen jedenáct minut, ale to bordelu tohoto ražení na vymrdání palice stačí.

K Prosternatur tak vřelý vztah nechovám, ale kvality první desky jsou neoddiskutovatelné a tak jsem právem zvědavý, jak kapela v současné době zní a kam by teoreticky mohla dále směřovat. Ancient Moon neznám, ale s Prosternatur snad nebyli spárováni jen tak z prdele. Třeba mě čeká další příjemný objev.

A jelikož jsem dlouho neslyšel příjemný kytarový popík, tak po delší době očíhnu, jak si Tobiášek plní svůj dětský sen. Navíc je dobré mít v záloze pár neškodných písniček, když máte něco pustit na „společenské akci“ a tak nějak tušíte, že s Proclamation nebo Autechre asi neuspějete. Ale abych nekecal, singlovka „Rats“ se mi překvapivě dost líbila.

Ghost

Cnuk

Cnuk:

V červnu si rozhodně na málo muziky nemůžu stěžovat. Vychází hned několik zajímavých stoner/doomových kousků, z nichž nakonec vybírám jeden, a to „Our Raw Heart“ od Yob. Ti o sobě dali výrazně vědět před čtyřmi lety se studiovkou „Clearing the Path to Ascend“, ale na scéně se pohybují už mnohem déle. Věřím, že se i po letech podaří v pohodě obstojně navázat.

Dalším tipem je EP s názvem „Consolation“ od Protomartyr. Ti v současné době patří k tomu nejlepšímu z post-punku a dle singlu „Wheel of Fortune“ zdaleka neřekli poslední slovo. Dost možná si brousí nože na svůj vrchol. Tuším, že tentokrát půjde ještě o temnější dílo, než jakým byla poslední řadovka „Relatives in Descent“ z minulého roku. Opravdu se těším.

No a nakonec uvedu asi nejočekávanější desku měsíce vůbec, alespoň tedy co se rocku a metalu týče. Svůj čtvrtý opus vydávají Ghost. Dostal název „Prequelle“ a vychází hnedka prvního června. Papa Emerita třetího vystřídal Cardinal Copia a podle videa k singlu „Rats“ je to sympaťák. Píseň je to hitová, stejně jako nedávno uveřejněná „Dance Macabre“, tak uvidíme, co nabídne zbytek desky.

Mythago

Mythago:

Ještě v poslední možný den odevzdávání eintopfu jsem myslel, že to se mnou dopadne podobně, jako minulý měsíc se Cnukem. Měsíc, v němž by mě toho zajímalo méně, jsem snad ještě nezažil. Nakonec jsem si ovšem alespoň na tu jednu desku vzpomněl.

V červnu totiž vyjde novinka jednoho z mých oblíbenců, Bena Caplana. Popravdě ho sice v současnosti už ani zdaleka tolik neposlouchám, nemá pro mě prostě tu správnou atmosféru, ale přesto se na „Old Stock“ docela těším. Ničeho zajímavějšího se příští měsíc stejně s největší pravděpodobností nedočkám.

Zeal and Ardor


Zeal and Ardor, Baro Chandel

Zeal and Ardor, Baro Chandel

Datum: 24.4.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Baro Chandel, Zeal and Ardor

Jeden koncertní večer, nulové vlezné a hned dvě afra za mikrofonem. To první patřící Manuelu Gagneuxovi ze zámořských novátorů Zeal and Ardor, druhé pak patřící pěvci tuzemské předkapely Baro Chandel. Takový byl program na 24. dubna v Roxy, a že účast byla povinností, to už jsem koneckonců osvětlil v redakčním eintopfu. Zeal and Ardor jakožto svébytná fúze černošských spirituálů s black metalem a elektronickými prvky zní lákavě už podle charakteristiky, ale i samotný výsledek ve formě zatím poslední desky „Devil Is Fine“ dává na odiv, že jejich hudba je víc než jen jednorázová kuriozita. Bylo tedy nasnadě si položit otázku, jak tenhle úkaz bude působit naživo, a seriál Free Mondays on Roxy nám v tomhle vyšel vstříc.

Jak to tak bývá, když se někde vyskytne koncert zdarma, jsou na místě i obavy – nenažene se tam spoustu lidí jen z principu, že je to zadarmo, aby se postavili vedle vás a půlku setu prokafrali? Jakmile doklopýtám pod pódium, obavy se rozplývají, je deset minut před avizovaným začátkem předskokanů a samotný sál je v podstatě prázdný, lidé spíš popíjejí nahoře u baru. V průběhu prvního vystoupení se sál zaplní, ale jen tak akorát, aby odezva z publika byla slušná, ale zároveň měl každý kolem sebe slušný prostor.

Chvíli před avizovaným začátkem na pódium přichází Baro Chandel se svým příjemným stonerovým rock ‘n’ rollem. Zprvu hodně basový zvuk se postupně srovnává a jediné, co bych vytkl, je špatně slyšitelná kytara zpěváka. A to je trochu škoda, poněvadž zrovna on by tomu možná dodal i trochu psychedelického feelingu. No, nebudu se tvářit, že jejich tvorbu nějak moc znám, doma jsem si pustil asi jedinou ukázku, ale takhle naživo mě to celkem bavilo. Jasně, není to nic objevného – v podstatě rutinní rokec – ale působili energicky, sehraně a uvolněně. A tak se člověk nechal houpat tu víc, tu méně přímočarými riffy a set poměrně rychle utekl.

Zeal and Ardor

Čas tak akorát dát si jedno předražené pivko a pokecat o muzice i nemuzice, zatímco se pódium připravuje na příchod šestice a jejich mše. Jako odpověď na mou otázku „jak budou asi naživo hrát ta intermezza – použijí klávesy a mašinky, nebo to pouze pustí?“ se pouze ze záznamu rozezní z repráku elektronické „Sacrilegium I“ a chvíli na to přichází kapela a spouští první pecku. Soulové a bluesové dynamické meditace diktované vokály trojice zpěváků, tvrdé pasáže hnané zběsilými bicími a publikum početné a spokojené. Drobnou vadou na kráse je málo průrazný zvuk kytar, který z těch blackmetalových částí místy dělá jen rytmickou drtičku. To mi však ani náhodou nedokáže zošklivit pecky jako například „Come on Down“ či „Children’s Summon“ a už vůbec ne závěrečný hymnický přídavek „Devil Is Fine“. V prvních řadách se mnou několik lidí headbanguje a i při letmém pohledu za sebe pozoruji spokojenost v očích lidí – a koneckonců i dlouhý aplaus jejich vděčnost dobře ilustruje.

Ano, na jednu stranu si myslím, že menší klub by mi ke kapele sednul víc a koncentroval atmosféru, ale na druhou stranu je dobře, že se takhle dostalo kapele větší odezvy. Z koncertu jsem sice neodcházel odrovnán, ale rozhodně příjemně naladěn a spokojen. Vystoupení Zeal and Ardor vlastně celkem dobře korespondovalo s deskou, která je pro mě sbírkou charismatických jednohubek s vlastní tváří. Tak působil i koncert – člověk se té muziky nepřejedl, ale chutnala mu.


Koncertní eintopf – duben 2017

Chelsea Wolfe

H.:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Onotius:
1. Pain of Salvation, Port Noir – Praha, 1.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Merrimack, Kozeljnik, Zloslut – Karviná, 24.4. (event)
2. Mayhem, Inferno – Budapešť, 15.4. (event)

H.

H.:

V dubnu se to sešlo a koncertů je prostě moc. Těch, kam by se vyplatilo zajít, je víc než dost, což by papírově mělo být jenom dobře, ale v reálu to znamená, že bude nutno vybírat a některé večery bude nutno oželet. Obzvlášť když mnohé akce připadají na všední dny, což je při vstávání do práce a nežití v metropoli vždycky maso.

Každopádně, abych si jen nevyléval srdíčko jak nějaká buzna, tak to zkrátím a prostě sem napíšu ten jediný koncert, na nějž jsem si už koupil lístek, pročež je takřka jisté, že tam půjdu, poněvadž jsem příliš líný na to, abych lupen jak nějaký chuj kdesi prodával. Onou vyvolenou je Chelsea Wolfe… k čemuž vlastně není moc co dodávat. Temnou královnu tu máme rádi, nejednou jsme o ní už psali, živě je skvělá, tak snad vše klapne a 26. dubna na mě nebude čekat zklamání.

Skvrn

Skvrn:

Duben se zdá být tahounem celého koncertního jara. Počet zakroužkovaných koncertů atakuje dvoucifernost a hudební já se blahem tetelí, bude to velké. Nejvýraznějším jménem seznamu potěšení je divoženka Chelsea Wolfe. Viděli jsme se před nedávnem v Josefově, před vzdálenějším nedávnem pak v pražské Dobešce. Klub darkwavové divě sedí, dokáže jej patřičně sevřít a omámit, přestože ani před stovkami dlouhovlasých hlav nebylo vůbec zle. Doufám v hypnotický večer a třeba i nové skladby či alespoň náznaky, kudy se půjde dál. Naopak úplnou premiéru si v našich končinách střihne jeden z nejoriginálnějších – black metalu se dotýkajících – projektů, Zeal and Ardor. Kombinace spirituálů a kytarového chrastění tu bude stejně jako Chelsea koncem měsíce, a to dokonce v rámci volnovlezných pondělků prostoru Roxy. Radno přijít.

Onotius

Onotius:

Duben nabízí pestrou škálu různorodých akcí, tudíž opět není tak úplně v lidských silách zvládnout úplně všechno. Rozhodně si ale nenechám ujít zítřejší pražský koncert Pain of Salvation, který otevře měsíc vytříbeným progresivním metalem. Jejich návrat na scénu v podobě desky „In the Passing Light of Day“ v mých očích znamenal kvalitativní návrat do nejlepších časů (což jsem koneckonců dostatečně popsal ve vyčerpávající recenzi), tak nezbývá než doufat, že se stejným elánem svou hudbu nyní i budou schopni odehrát. A pokud se jim ještě podaří sestavit dobrý setlist, mohl by to být ohromný zážitek.

Druhou nejočekávanější akcí je u mě pak pražská zastávka Zeal and Ardor, naprosto specifického hudebního úkazu snoubícího v sobě černošské soulové rytmy s black metalem, elektronikou a bůhvíčím dalším. Málokdy má člověk v muzice pocit, že slyší něco skutečně nového a nevyzkoušeného, ale tahle kombinace je pro mě vskutku fascinující. Když se tedy naskytla možnost vidět ji v Praze a navíc zadarmo, ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že tam musím být.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Když francouzští Merrimack oznámili turné s Kozeljnik a Zloslut, zpozorněl jsem a prozkoumal, jak bych se do zprvu avizovaných Strakonic asi dostal. Nu, usoudil jsem, že zas takový fanoušek nejsem, abych se jebal až do takové prdele nebo třeba do Banské Bystrice, ale univerzum si našeho setkání zřejmě velmi žádá a nakonec se má věc tak, že jediná česká zastávka tohoto tour bude v Karviné. A tu mám prakticky za rohem. Koncert sice vychází na pondělí, ale příslib silného a zároveň komorního blackmetalového koncertu převažuje. A aby se neřeklo, že jsem líný vypadnout trochu dál od baráku, tak dodám, že pár dní předtím mě čeká výlet do Budapešti. Je to prý hezké město a jen tak mimochodem tam jeden solidní revival přehraje posvátnou kultovku „De mysteriis dom Sathanas“.

Zeal and Ardor


Zeal and Ardor – Devil Is Fine

Zeal and Ardor - Devil Is Fine

Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Devil Is Fine
02. In Ashes
03. Sacrilegium I
04. Come on Down
05. Children’s Summon
06. Sacrilegium II
07. Blood in the River
08. What Is a Killer Like You Gonna Do Here?
09. Sacrilegium III

Hrací doba: 24:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

„little one better heed my warning
devil is fine
he come in early morning
devil is fine
he go by many names
devil is fine
we gonna go home to the flames
devil is fine“
(Devil Is Fine)

Mnozí si myslí, že black metal je zatuchlý žánr – ortodoxní, zabedněný, neinvenční. Pro jistou část této scény to dozajista platí. Ale obecně vzato je tomu právě naopak, a jestli v nějakých žánrech kvete posouvání hranic, black metal mezi ně rozhodně patří, není-li rovnou v tomto ohledu expertem. Jistě, leckdy to jde až tak daleko, že je na místě se ptát, zdali se stále jedná o black metal, ale i to k tomu patří. Zvlášť u těch, kdo znějí skutečně výlučně. Zeal and Ardor se k takovým jistě řadí.

Někdy je posouvání hranic jen letmé, jen o kousek. To jsou ty skupiny, o jejichž žánrové příslušnosti není moc sporu, ale k onomu základu přidávají cosi navíc, a lze tak mluvit o jasně rozpoznatelném soundu. Takhle je to také v pořádku a ceňme si takových! Ještě vzácnější jsou ovšem věci jako právě Zeal and Ardor, jelikož v tomto případě bych se nebál říct, že to zní opravdu unikátně, neotřele a originálně. „Devil Is Fine“, což je druhá deska kapely (ta první je eponymní a dva roky stará… taktéž zní docela zajímavě, ale ani zdaleka tak zajímavě jako novinka), je prostě jinde a žije si ve svém světě.

Ono popravdě řečeno, nezanedbatelná část skladeb na „Devil Is Fine“ black metal není a není to ani jakýkoliv jiný metal. Nicméně obecně vzato bychom mohli říct, že pod u Zeal and Ardor si lze pod pojmem experimentální black metal představit něco, co zcela organicky spájí black metal s černošským soulem a spirituály. Především soulem a spirituály, ale jsou zde i mnohé další vlivy. Na první poslech je to kombinace velice zvláštní, ale o to víc opojná, když se člověk probere z prvotního šoku a zjistí, že je to ve skutečnosti setsakra skvělé. Úvodní titulní skladba „Devil Is Fine“ by ještě mohla vypadat jen jako intro. Zvláště když se první vteřiny hned následující „In Ashes“ nesou v typicky zlé blackmetalové kytaře. Jenže hned záhy opět nastoupí recitál a ukáže se, že tohle bude hodně zvláštní po celou dobu svého trvání.

„and as the house will burn and rust
we will discern the lives we lost

(Come on Down)

Zeal and Ardor

Skvělé je na tom ale to, že „Devil Is Fine“ není tak zajímavé jen díky ojedinělému soundu. Většina skladeb je navíc výtečná i po skladatelské stránce. To se týká obou již jmenovaných, nicméně ty úplně nejvyšší vrcholy celé kolekce přicházejí v podobě dvojice „Come on Down“ a „Blood in the River“, což jsou úplně zkurveně mocné majstrštyky. Už jen kvůli druhé zmiňované se vyplatí si tenhle počin pustit, protože se jedná o něco, co hned tak někde neuslyšíte. Možná, že to vlastní provedení je ve svém jádru jednoduché, ale kombinace stylů a elementů je natolik zvláštní, že čelist prostě musí letět pod stůl. A to jsme ještě zdaleka neskončili, protože taková „Children’s Summon“ je rovněž ultimátní mindfuck. A kdybyste furt neměli dost, tak „Sacrilegium I“ je čistokrevná elektronika, s nadsázkou řečeno atmosférický hip-hop. Že jsem spadnul z višně? Haha, já ne, ale autor téhle muziky zjevně ano. Ale jen ať padá, má-li být výsledkem něco jako „Devil Is Fine“!

Se zvyšujícím počtem poslechů mě trochu začalo rozčilovat jedině intermezzo „Sacrilegium II“, jež zní jako nařvaná klávesová ukolébavka. Podobně je na tom i „Sacrilegium III“, ačkoliv ta není ani zdaleka tak otravná jako dvojka. Stejně tak po většinu času minimalistická „What Is a Killer Like You Gonna Do Here?“, kterou pak rozsekne trochu přijebané sólo, citelně nestačí na vrcholy alba. Je to docela škoda, že i při stopáži pouhopouhých 25 minut došlo na slabší kusy… ale hej, vzhledem k tomu, jak zní ten zbytek, to člověk milerád odpustí, protože skladby jako „Blood in the River“, „Come on Down“ nebo „Devil Is Fine“ za to prostě stojí.

„a good god is a dead one
a good god is the one
a good lord is a dark one
a good lord is the one that brings the fire“
(Blood in the River)

Celou desku navíc obepíná pro black metal velmi atypická atmosféra otrokářství, což v určité míře jistě plyne i z toho, s čím se zde metal kombinuje. V souvislosti s tím by zde asi měla zaznít ještě jedna věc, a sice že za Zeal and Ardor stojí poloviční černoch (matka černoška, otec běloch), což je na „Devil Is Fine“ hodně cítit, protože ta deska skutečně zní… inu, černě. Jakkoliv se to všem ortodoxním zastáncům multikulturalismu a názorů, že jsme všichni stejní, nemusí líbit, tak prostě nejsme stejní a zejména v muzice to je sakra cítit. Ten „vibe“ černošské hudby je jednoduše jiný než u hudby, jakou dělají běloši, což Zeal and Ardor potvrzuje. Ale pozor, to není myšleno nijak pejorativně, naopak je to v kombinaci s black metalem skvělá věc (což už ostatně zaznělo několikrát). A to i bez jízlivých poznámek, že se tak paradoxně děje v metalovém subžánru, v němž se soustřeďuje početná extrémistická klika.

Zeal and Ardor

Nicméně to už začínáme odbočovat, takže rychle zpátky k „Devil Is Fine“. Ačkoliv se jedná jen o 25 minut, z nichž navíc ne všechny jsou zrovna dokonalé, pořád jde o hodně výlučnou věc, o jakou se nezakopává každý den. Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že Zeal and Ardor je první projekt tohohle druhu, jaký jsem kdy slyšel, čehož si hodně cením. Tak moc, že i navzdory jistým nedokonalostem může „Devil Is Fine“ promluvit i do závěrečného zúčtování letošního roku. Rozhodně stojí za pozornost!

Mimochodem, Manuel Gagneux, člověk stojící za Zeal and Ardor, má ještě další projekt Birdmask. Zde už se nejedná o žádný metal, ale taktéž je to velmi zajímavá muzika a stojí za omrknutí!

„the riverbed will run red with the blood of the saints
and the blood of the holy
(Blood in the River)