Archiv štítku: Zeal and Ardor

Zeal and Ardor, Baro Chandel

Zeal and Ardor, Baro Chandel

Datum: 24.4.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Baro Chandel, Zeal and Ardor

Jeden koncertní večer, nulové vlezné a hned dvě afra za mikrofonem. To první patřící Manuelu Gagneuxovi ze zámořských novátorů Zeal and Ardor, druhé pak patřící pěvci tuzemské předkapely Baro Chandel. Takový byl program na 24. dubna v Roxy, a že účast byla povinností, to už jsem koneckonců osvětlil v redakčním eintopfu. Zeal and Ardor jakožto svébytná fúze černošských spirituálů s black metalem a elektronickými prvky zní lákavě už podle charakteristiky, ale i samotný výsledek ve formě zatím poslední desky „Devil Is Fine“ dává na odiv, že jejich hudba je víc než jen jednorázová kuriozita. Bylo tedy nasnadě si položit otázku, jak tenhle úkaz bude působit naživo, a seriál Free Mondays on Roxy nám v tomhle vyšel vstříc.

Jak to tak bývá, když se někde vyskytne koncert zdarma, jsou na místě i obavy – nenažene se tam spoustu lidí jen z principu, že je to zadarmo, aby se postavili vedle vás a půlku setu prokafrali? Jakmile doklopýtám pod pódium, obavy se rozplývají, je deset minut před avizovaným začátkem předskokanů a samotný sál je v podstatě prázdný, lidé spíš popíjejí nahoře u baru. V průběhu prvního vystoupení se sál zaplní, ale jen tak akorát, aby odezva z publika byla slušná, ale zároveň měl každý kolem sebe slušný prostor.

Chvíli před avizovaným začátkem na pódium přichází Baro Chandel se svým příjemným stonerovým rock ‘n’ rollem. Zprvu hodně basový zvuk se postupně srovnává a jediné, co bych vytkl, je špatně slyšitelná kytara zpěváka. A to je trochu škoda, poněvadž zrovna on by tomu možná dodal i trochu psychedelického feelingu. No, nebudu se tvářit, že jejich tvorbu nějak moc znám, doma jsem si pustil asi jedinou ukázku, ale takhle naživo mě to celkem bavilo. Jasně, není to nic objevného – v podstatě rutinní rokec – ale působili energicky, sehraně a uvolněně. A tak se člověk nechal houpat tu víc, tu méně přímočarými riffy a set poměrně rychle utekl.

Zeal and Ardor

Čas tak akorát dát si jedno předražené pivko a pokecat o muzice i nemuzice, zatímco se pódium připravuje na příchod šestice a jejich mše. Jako odpověď na mou otázku „jak budou asi naživo hrát ta intermezza – použijí klávesy a mašinky, nebo to pouze pustí?“ se pouze ze záznamu rozezní z repráku elektronické „Sacrilegium I“ a chvíli na to přichází kapela a spouští první pecku. Soulové a bluesové dynamické meditace diktované vokály trojice zpěváků, tvrdé pasáže hnané zběsilými bicími a publikum početné a spokojené. Drobnou vadou na kráse je málo průrazný zvuk kytar, který z těch blackmetalových částí místy dělá jen rytmickou drtičku. To mi však ani náhodou nedokáže zošklivit pecky jako například „Come on Down“ či „Children’s Summon“ a už vůbec ne závěrečný hymnický přídavek „Devil Is Fine“. V prvních řadách se mnou několik lidí headbanguje a i při letmém pohledu za sebe pozoruji spokojenost v očích lidí – a koneckonců i dlouhý aplaus jejich vděčnost dobře ilustruje.

Ano, na jednu stranu si myslím, že menší klub by mi ke kapele sednul víc a koncentroval atmosféru, ale na druhou stranu je dobře, že se takhle dostalo kapele větší odezvy. Z koncertu jsem sice neodcházel odrovnán, ale rozhodně příjemně naladěn a spokojen. Vystoupení Zeal and Ardor vlastně celkem dobře korespondovalo s deskou, která je pro mě sbírkou charismatických jednohubek s vlastní tváří. Tak působil i koncert – člověk se té muziky nepřejedl, ale chutnala mu.


Koncertní eintopf – duben 2017

Chelsea Wolfe

H.:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Onotius:
1. Pain of Salvation, Port Noir – Praha, 1.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Merrimack, Kozeljnik, Zloslut – Karviná, 24.4. (event)
2. Mayhem, Inferno – Budapešť, 15.4. (event)

H.

H.:

V dubnu se to sešlo a koncertů je prostě moc. Těch, kam by se vyplatilo zajít, je víc než dost, což by papírově mělo být jenom dobře, ale v reálu to znamená, že bude nutno vybírat a některé večery bude nutno oželet. Obzvlášť když mnohé akce připadají na všední dny, což je při vstávání do práce a nežití v metropoli vždycky maso.

Každopádně, abych si jen nevyléval srdíčko jak nějaká buzna, tak to zkrátím a prostě sem napíšu ten jediný koncert, na nějž jsem si už koupil lístek, pročež je takřka jisté, že tam půjdu, poněvadž jsem příliš líný na to, abych lupen jak nějaký chuj kdesi prodával. Onou vyvolenou je Chelsea Wolfe… k čemuž vlastně není moc co dodávat. Temnou královnu tu máme rádi, nejednou jsme o ní už psali, živě je skvělá, tak snad vše klapne a 26. dubna na mě nebude čekat zklamání.

Skvrn

Skvrn:

Duben se zdá být tahounem celého koncertního jara. Počet zakroužkovaných koncertů atakuje dvoucifernost a hudební já se blahem tetelí, bude to velké. Nejvýraznějším jménem seznamu potěšení je divoženka Chelsea Wolfe. Viděli jsme se před nedávnem v Josefově, před vzdálenějším nedávnem pak v pražské Dobešce. Klub darkwavové divě sedí, dokáže jej patřičně sevřít a omámit, přestože ani před stovkami dlouhovlasých hlav nebylo vůbec zle. Doufám v hypnotický večer a třeba i nové skladby či alespoň náznaky, kudy se půjde dál. Naopak úplnou premiéru si v našich končinách střihne jeden z nejoriginálnějších – black metalu se dotýkajících – projektů, Zeal and Ardor. Kombinace spirituálů a kytarového chrastění tu bude stejně jako Chelsea koncem měsíce, a to dokonce v rámci volnovlezných pondělků prostoru Roxy. Radno přijít.

Onotius

Onotius:

Duben nabízí pestrou škálu různorodých akcí, tudíž opět není tak úplně v lidských silách zvládnout úplně všechno. Rozhodně si ale nenechám ujít zítřejší pražský koncert Pain of Salvation, který otevře měsíc vytříbeným progresivním metalem. Jejich návrat na scénu v podobě desky „In the Passing Light of Day“ v mých očích znamenal kvalitativní návrat do nejlepších časů (což jsem koneckonců dostatečně popsal ve vyčerpávající recenzi), tak nezbývá než doufat, že se stejným elánem svou hudbu nyní i budou schopni odehrát. A pokud se jim ještě podaří sestavit dobrý setlist, mohl by to být ohromný zážitek.

Druhou nejočekávanější akcí je u mě pak pražská zastávka Zeal and Ardor, naprosto specifického hudebního úkazu snoubícího v sobě černošské soulové rytmy s black metalem, elektronikou a bůhvíčím dalším. Málokdy má člověk v muzice pocit, že slyší něco skutečně nového a nevyzkoušeného, ale tahle kombinace je pro mě vskutku fascinující. Když se tedy naskytla možnost vidět ji v Praze a navíc zadarmo, ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že tam musím být.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Když francouzští Merrimack oznámili turné s Kozeljnik a Zloslut, zpozorněl jsem a prozkoumal, jak bych se do zprvu avizovaných Strakonic asi dostal. Nu, usoudil jsem, že zas takový fanoušek nejsem, abych se jebal až do takové prdele nebo třeba do Banské Bystrice, ale univerzum si našeho setkání zřejmě velmi žádá a nakonec se má věc tak, že jediná česká zastávka tohoto tour bude v Karviné. A tu mám prakticky za rohem. Koncert sice vychází na pondělí, ale příslib silného a zároveň komorního blackmetalového koncertu převažuje. A aby se neřeklo, že jsem líný vypadnout trochu dál od baráku, tak dodám, že pár dní předtím mě čeká výlet do Budapešti. Je to prý hezké město a jen tak mimochodem tam jeden solidní revival přehraje posvátnou kultovku „De mysteriis dom Sathanas“.

Zeal and Ardor


Zeal and Ardor – Devil Is Fine

Zeal and Ardor - Devil Is Fine

Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Devil Is Fine
02. In Ashes
03. Sacrilegium I
04. Come on Down
05. Children’s Summon
06. Sacrilegium II
07. Blood in the River
08. What Is a Killer Like You Gonna Do Here?
09. Sacrilegium III

Hrací doba: 24:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

„little one better heed my warning
devil is fine
he come in early morning
devil is fine
he go by many names
devil is fine
we gonna go home to the flames
devil is fine“
(Devil Is Fine)

Mnozí si myslí, že black metal je zatuchlý žánr – ortodoxní, zabedněný, neinvenční. Pro jistou část této scény to dozajista platí. Ale obecně vzato je tomu právě naopak, a jestli v nějakých žánrech kvete posouvání hranic, black metal mezi ně rozhodně patří, není-li rovnou v tomto ohledu expertem. Jistě, leckdy to jde až tak daleko, že je na místě se ptát, zdali se stále jedná o black metal, ale i to k tomu patří. Zvlášť u těch, kdo znějí skutečně výlučně. Zeal and Ardor se k takovým jistě řadí.

Někdy je posouvání hranic jen letmé, jen o kousek. To jsou ty skupiny, o jejichž žánrové příslušnosti není moc sporu, ale k onomu základu přidávají cosi navíc, a lze tak mluvit o jasně rozpoznatelném soundu. Takhle je to také v pořádku a ceňme si takových! Ještě vzácnější jsou ovšem věci jako právě Zeal and Ardor, jelikož v tomto případě bych se nebál říct, že to zní opravdu unikátně, neotřele a originálně. „Devil Is Fine“, což je druhá deska kapely (ta první je eponymní a dva roky stará… taktéž zní docela zajímavě, ale ani zdaleka tak zajímavě jako novinka), je prostě jinde a žije si ve svém světě.

Ono popravdě řečeno, nezanedbatelná část skladeb na „Devil Is Fine“ black metal není a není to ani jakýkoliv jiný metal. Nicméně obecně vzato bychom mohli říct, že pod u Zeal and Ardor si lze pod pojmem experimentální black metal představit něco, co zcela organicky spájí black metal s černošským soulem a spirituály. Především soulem a spirituály, ale jsou zde i mnohé další vlivy. Na první poslech je to kombinace velice zvláštní, ale o to víc opojná, když se člověk probere z prvotního šoku a zjistí, že je to ve skutečnosti setsakra skvělé. Úvodní titulní skladba „Devil Is Fine“ by ještě mohla vypadat jen jako intro. Zvláště když se první vteřiny hned následující „In Ashes“ nesou v typicky zlé blackmetalové kytaře. Jenže hned záhy opět nastoupí recitál a ukáže se, že tohle bude hodně zvláštní po celou dobu svého trvání.

„and as the house will burn and rust
we will discern the lives we lost

(Come on Down)

Zeal and Ardor

Skvělé je na tom ale to, že „Devil Is Fine“ není tak zajímavé jen díky ojedinělému soundu. Většina skladeb je navíc výtečná i po skladatelské stránce. To se týká obou již jmenovaných, nicméně ty úplně nejvyšší vrcholy celé kolekce přicházejí v podobě dvojice „Come on Down“ a „Blood in the River“, což jsou úplně zkurveně mocné majstrštyky. Už jen kvůli druhé zmiňované se vyplatí si tenhle počin pustit, protože se jedná o něco, co hned tak někde neuslyšíte. Možná, že to vlastní provedení je ve svém jádru jednoduché, ale kombinace stylů a elementů je natolik zvláštní, že čelist prostě musí letět pod stůl. A to jsme ještě zdaleka neskončili, protože taková „Children’s Summon“ je rovněž ultimátní mindfuck. A kdybyste furt neměli dost, tak „Sacrilegium I“ je čistokrevná elektronika, s nadsázkou řečeno atmosférický hip-hop. Že jsem spadnul z višně? Haha, já ne, ale autor téhle muziky zjevně ano. Ale jen ať padá, má-li být výsledkem něco jako „Devil Is Fine“!

Se zvyšujícím počtem poslechů mě trochu začalo rozčilovat jedině intermezzo „Sacrilegium II“, jež zní jako nařvaná klávesová ukolébavka. Podobně je na tom i „Sacrilegium III“, ačkoliv ta není ani zdaleka tak otravná jako dvojka. Stejně tak po většinu času minimalistická „What Is a Killer Like You Gonna Do Here?“, kterou pak rozsekne trochu přijebané sólo, citelně nestačí na vrcholy alba. Je to docela škoda, že i při stopáži pouhopouhých 25 minut došlo na slabší kusy… ale hej, vzhledem k tomu, jak zní ten zbytek, to člověk milerád odpustí, protože skladby jako „Blood in the River“, „Come on Down“ nebo „Devil Is Fine“ za to prostě stojí.

„a good god is a dead one
a good god is the one
a good lord is a dark one
a good lord is the one that brings the fire“
(Blood in the River)

Celou desku navíc obepíná pro black metal velmi atypická atmosféra otrokářství, což v určité míře jistě plyne i z toho, s čím se zde metal kombinuje. V souvislosti s tím by zde asi měla zaznít ještě jedna věc, a sice že za Zeal and Ardor stojí poloviční černoch (matka černoška, otec běloch), což je na „Devil Is Fine“ hodně cítit, protože ta deska skutečně zní… inu, černě. Jakkoliv se to všem ortodoxním zastáncům multikulturalismu a názorů, že jsme všichni stejní, nemusí líbit, tak prostě nejsme stejní a zejména v muzice to je sakra cítit. Ten „vibe“ černošské hudby je jednoduše jiný než u hudby, jakou dělají běloši, což Zeal and Ardor potvrzuje. Ale pozor, to není myšleno nijak pejorativně, naopak je to v kombinaci s black metalem skvělá věc (což už ostatně zaznělo několikrát). A to i bez jízlivých poznámek, že se tak paradoxně děje v metalovém subžánru, v němž se soustřeďuje početná extrémistická klika.

Zeal and Ardor

Nicméně to už začínáme odbočovat, takže rychle zpátky k „Devil Is Fine“. Ačkoliv se jedná jen o 25 minut, z nichž navíc ne všechny jsou zrovna dokonalé, pořád jde o hodně výlučnou věc, o jakou se nezakopává každý den. Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že Zeal and Ardor je první projekt tohohle druhu, jaký jsem kdy slyšel, čehož si hodně cením. Tak moc, že i navzdory jistým nedokonalostem může „Devil Is Fine“ promluvit i do závěrečného zúčtování letošního roku. Rozhodně stojí za pozornost!

Mimochodem, Manuel Gagneux, člověk stojící za Zeal and Ardor, má ještě další projekt Birdmask. Zde už se nejedná o žádný metal, ale taktéž je to velmi zajímavá muzika a stojí za omrknutí!

„the riverbed will run red with the blood of the saints
and the blood of the holy
(Blood in the River)