Archiv štítku: Žižkovská noc

Žižkovská noc 2017 (sobota)

Žižkovská noc 2017

Datum: 25.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Baestien, Dærrwin, Entropia, Esazlesa, Please the Trees, Rutka Laskier, Sun Worship, Zmar

Onotius: Původní plán vystřídat za sobotní večer hned čtyři kluby, přičemž každý z nich kvůli jedné až dvěma kapelám, nechávám ve fantaziích a pro svou pohodlnost se rovnou vydávám do Žižkostela, kde posléze zůstávám na celý program. Jistě, má to i své zápory, tentokrát asi nebudu dělat zrovna reklamu festivalové multižánrovosti a prošvihnu třeba The Plastic People of the Universe či War for War, ale ona si stejně ta potenciálně zajímavá vystoupení časově tak navzájem lezla do zelí, že jsem zkrátka zvolil cestu nejmenšího odporu a dal si koherentní pásmo v režii Heartnoize Promotion.

Onotius: Postovým houpáním i drcením započínají Dærrwin, skupina mně do nynějška neznámá, nicméně na první poslech poutavá. Příjemný set, nevykračující sice příliš svou nápaditostí z množiny příbuzných kapel, ale bryskně nás uvádějící do atmosféry večera. Oproti nim mnohem syrovější Baestien dávají ochutnat takovou znatelně primitivnější, špinavější, hardcorovější žánrovou variaci. Hutné, byť posléze trochu splývající songy připomínající, jak by to asi znělo, kdyby si Neurosis chtěli nasraně zajamovat. První jmenovaní byli takoví vzdušnější, ne tak zatuchlí. Ale hodnotím jen vystoupení, se studiovou tvorbou to může být jinak.

Onotius: Esazlesa viděni podruhé, tentokrát v prostoru naplněném k prasknutí. Navíc navzdory klasicky prožitému vystoupení i před celkem statickým publikem. Občas vidím užívajícího si basáka, ale zbytek kapely je mi ukryt v lese hlav a končetin. V nevalném zvuku se trochu topím a jsem líný snažit se luštit špatně srozumitelné texty. Možná kdyby na ně vyšel horní prostor a ne sklep (střídalo se to co kapelu), mohlo být všechno jinak, takhle jsem se celkem nudil. Což nebyla vina skupiny, ale spíš podmínek a možná i tak trochu nálady. V porování s nimi vizuálně těšili post-hardcoroví Rutka Laskier svými promítanými abstrakcemi. Hudba mě ale nějak moc nebrala, navíc kytaristovi praskla struna, takže jim to trochu rozházelo projev. Po nějakém čase to sice začínalo nabírat na intenzitě, ale to už se set zase chýlil ke konci, takže celkový dojem zůstal spíš rozpačitý. A já už tak trochu myslel na blížící se Entropii.

Skvrn: V pátek jsem potřeboval aspoň tři já. Ty absence, hrůza povědět, stačí pomyšlení. Aspoň že vyšly finální sázky, víc vydojit nešlo. Sobota už vypadala líp, míň nářků nad krytím, snad jen Lišaj s dalšími ambienty to dnes odskákal. Večer jsem načal až před osmou v orionském sklepení, s rockem Please the Trees u nejvzdálenější stěny.

Skvrn: Lid oproti včerejším Veena ještě zhoustnul, kroky ze schodů jsou takřka slepé, já pro změnu vidím jen záda. Myšlenky na klaustrofobii a okno naštěstí mizí záhy, taktovku převzala hudba. Please the Trees od prvních tónů hypnotizují, loď psychedelie se svobodně houpe, hraje si, cyklí. Jak puk zírám na ten organismus, leze to bez zábran, jako by nic. Cítím radost, zápal, nadšení na pódiu i před ním. Slyším jistý Havelkův vokál doprovázený intenzivními riffy s přímočarou, přesto nenudící rytmikou. Lidí moře, parádní muziky oceán, zkrátka jeden z vrcholů Noci. Kdo neuvěřil?

Onotius: Ještě před očekávanou dvojicí zahraničních kapel si dám Zmar, kteří mě celkem navnadili něco si od nich sehnat. Správně hrubé i atmosférické, rytmicky poměrně zajímavé a celkově tak nějak nevtíravě sympatické představení. Fungující parádně i v relativně civilním podání, které se obešlo bez vizuálních berliček typu agresivních světel, kouřů apod.

Skvrn: Procházka žižkovským spodkem, po dni bez husitů zase Žižkostel. Tentokrát to vypadá i na vrchní scénu, aspoň do doby, než ji vyžene dvaadvacátá mrcha. V plánu je dvakrát zahraničí, nejprve polská Entropia, pak Sun Worship z Německa. Takže blacky s nekonvenčním přístupem? Možná.

Skvrn: Na místě, kde mě před rokem odpravili Thaw, nyní zahajuje Entropia. Loňskou červenou střídají kontury modré, hlasitost s intenzitou naopak zůstávají. Zaplněný sál čelí hutnému blackovému náporu s post-metalovou úderností, pro nádech chybí v chaosem vyplněném Žižkostele prostor. Bubeník tříská s nápadem, paličky třískují bez naděje na záchranu. Jsou to dardy. Rytmika velí, síla též, jen melodiku nechává zvuková nekompromisnost ve štychu. Oproti desce je to Entropia jiná, agresivnější, bezklávesová (ač s klávesákem na place), ale i tak skvěle fungující. Už deset? Chvíle rozpaků, pět minut rebelství a konec. Líbilo.

Entropia

Onotius: Zprvu rozpačití a posléze pohlcující, takoví byli Entropia. Patřičně tajemní, zahaleni do roucha modrého osvětlení, začali na nás valit bytelné rytmy s patřičným zápalem. Prezentací mi trochu připomněli podzimní set Celeste, ale díky prostoru bylo tohle takové osobnější a méně polopatické. Úpornost a vážnost jejich vystoupení sice občas trochu narušila entusiastická dívčina, co celý večer v prvních řadách na všech kapelách provozovala nějaké rozjařené tance často naprosto nekorespondující s náladou hudby, ale v nádechu atmosféry, kterou vyzařovala sama hudba, to většinou vyvolalo jen potutelný úsměv, a nikoliv nějaké frustrace. Zpět k hudbě. Zvuk by mohl mít i nějaké ty rozeznatelnější vyšší frekvence, ale což, celek jsem si i tak slušně vychutnal.

Skvrn: A teď Sun Worship. Jméno nemůže s časoprostorem korespondovat líp, uctívat jdeme té noci do sklepa, třeba si nás Slunce všimne. I když těžko říct, zda by pro to mělo pádnější důvod. Studiovou tvorbu naposlouchanou nemám, registruji ji, ale jestli na poslech někdy došlo, tak velmi zběžný. Živě trio působí dojmem rozmláchleji laděného blacku se syrovými melodiemi, přímočarými bicími a dlouhými skladbami. Bohužel chybí hmatatelnější atmosféra, často zasmrádne průměr. Faktor Entropia zakročil. Sun Worship předvedli solidní standard, ale v živém projevu je od mas odlišila jedině striktně hipsterská stylizace. I když, odlišila…

Onotius: Na pódium naboso, učesat plnovous, brýle na nos – jojo, tohle teda bude blekec jak prkno. Zahraje formace, kterou kolegovi popisuju slovy „jedna z těch kapel, co je pro hipstery moc blackmetalová, pro blackmetalisty zase moc hipsterská“. A spustí přehulený masiv dlouhých náladově ucelených pasáží se splašenými bicími a celkem přehledným songwritingem. Je to celkem fajn, i když nic, co by tu už nebylo. Navíc z té muziky se podle mě naživo dalo vydojit i víc. V kontrastu s parádní Entropií je to spíš relaxace na závěr. Taková příjemná rozmáchlá monotónnost. Navíc část osazenstva to bere spíš jako kuriozitu. Já jsem ale vděčný. I za ten nevyprošenej přídavek.

Skvrn: Pozdní sobotní večer už natřískaný není, kluby mají zpravidla po boji a rekapitulují události posledních nocí společně se mnou. Pominu-li čtvrteční rozjezd, neviděl jsem jediné podprůměrné vystoupení, ba naopak, těch opravdu uchvacujících bylo víc, nežli šlo čekat. Kolizí a ztrát lituji ještě dnes, zvláště pátečních s Obscure Sphinx a prospanou Zamilskou v čele. Doporučil bych festivalovou nabídku nerozšiřovat, držet již tak přeplněné unikum na uzdě a v případě jó velkého nutkání se porozhlédl po expanzi kalendářní. Netrpělivě čekají přiléhající dny i možnost střihnout si to dvakrát ročně, něco takového jsem ostatně zaslechl. Na závěr chci pochválit skutečně multižánrovou povahu festivalu, plnohodnotné zapojení literárně-divadelní sekce i nápaditý polský dovoz. Pod sochou a věží za rok ahoj.

Žižkovská noc 2017

Onotius: I když jsem Pražák jak poleno, tak se jednalo o mou první Žižkovskou noc. Nu, a těžko se o tom prohlašuje něco, co už by nebylo mnohokrát řečeno. Genius loci čtvrti, pestrý program, dobrá organizace. Za mě spokojenost – tedy samozřejmě s tím co jsem viděl, nevyloučím, že navolit si svůj program úplně jinak, mohly by mé dojmy být i diametrálně odlišné. Rozjezdový čtvrtek byl možná ještě lehce rozpačitým intrem, ale především pátek ve mně zanechal hluboké dojmy. Sladit takhle pěkně kvalitu, kvantitu a příznivou cenu, to se zas tak často nevidí. Pokud se tenhle trend udrží, zřejmě v příštích letech na viděnou.


Žižkovská noc 2017 (pátek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 24.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Hypnos, Květy, Nathanaël Larochette, Obscure Sphinx, Postcards from Arkham, Sangre de muerdago, Secret of Darkness, Somnus Aeternus, Veena

Onotius: Svou páteční pouť po žižkovských klubech (tedy, slovo pouť je možná trochu eufemismus, vzhledem k tomu, že jsem vystřídal dva a hned jsem měl cestování plné kecky) jsem započal v Nové Chmelnici, kde program v šest otvírali Secret of Darkness. Před koncertem jsem pro přehled sjel jejich poslední desku „Neotericus Universum“, abych se ujistil o tom, co jsem tak už předem z doslechu tušil – že půjde o solidně řemesně zvládnutý black / death metal s melodickými prvky. A přesně tak to fungovalo i naživo. Působili energicky, odhodlaně a set příjemně odsýpal. Publikum sice zpočátku čítalo skutečně drobný hlouček lidí, ale fanoušci se postupně trousili. Zvuk většiny nástrojů byl bez problémů čitelný a z kapely čišelo nepopiratelné charisma. Přesto show působila jako klasické uniformní metalové divadélko, které fungovalo přesně v očekávaných mantinelech. Ale i tak to takhle na začátek večera byla příjemná pohodovka.

Skvrn: V pátek se už začalo lítat. Z kopce, do kopce, kolmými jistotami i úhlopříčkami s otazníkem. Ani na vykřičníky neradno zapomínat – zajímavost vedle zajímavosti, a já uvidím jen zlomek – no ta frustrace musí nějak ven. Každopádně konec interpunkce, tečka. Teď už jen velká hrst vystupujících a radosti.

Skvrn: V raný večer ne hudba, ne literatura, ale loutkové divadlo s dočasnou základnou v prostorách Studia Žižkov. Průjezd mě dovádí k zavřeným dveřím, ale měl bych být správně and what about you, taky na divadlo? No, jen abyste z toho, holky cize mluvící, něco měly. Nakonec jsme se, jezinky, dostaly dovnitř. Prostor pracovní, chodbou rovně a sálek, vedle rozsvícený kancl, snad to neshoří na světlech. Blik, to by mohlo jít. Sálek průchozí, slyšet je všechno od východu přes bar až k psí boudě někde za stěnou. Ale jo, sem s tím.

Skvrn: Svůj loutkářský um představil Robert Smolík spolu s dvouhlavým doprovodem zvukových tvořitelů. Nastražený mikrofon, dráty, šutry, písek – ruční výroba před zraky přítomných. Říkal tu někdo ne hudba? Nad zvukovou dílnou pak dřevěná konstrukce s točnou, útulný pokojík pro Upíra na Koštofánku, inscenaci inspirovanou světem Josefa Váchala. Hororový námět si podal ruce s nadhledem, tedy zcela v duchu váchalovského groteskna; přesně takhle to já rád. A taky hraní beze slov, často v náznacích, pokud možno jednoduše, párek rukou přece nemluví za deset. Vedle hereckého umu a vtipu magnetizovala i výtvarná stránka. Loutky, scéna i rekvizity podtrhly „dřevěnou linku“ (a zase ten Váchal!), čímž Smolíkův koncept dosáhl plného sevření. Potěšilo – a moc.

Onotius: Chvilka bloudění z klubu do klubu mě malinko zdržela, ale právě tak akorát, abych do Paláce Akropolis dorazil pár minut před začátkem poetického alternativního popu Květy. Jejich studiovou tvorbu znám velmi zběžně, ale to vůbec nevadilo, protože hudba byla na první dobrou srozumitelná a velmi příjemná. Nebojte, to neznamená, že se jedná o nějaký podlézavý jednoduchý tříakorodový pop, kdeže. Tohle trio si dokáže hrát se zvukem, chvilku zní svižný kytarový rock, jindy stupňující atmosférická elektronikam jindy až hammondkově znějící klávesová sóla a do toho pěkné různorodé rytmické kejkle s všelijakými tamburínami apod. To všechno je pak korunováno texty reflektujícími poetiku běžného života i jakési snové vize. Je tu realita, naivita a především ta čeština funguje vlastně jako další hudební nástroj. Jasně, místy to sklouzne k takové popíkové banalitě, ale vždy záhy přijde moment, jaký byste nečekali. Nu, rád jsem si zas jednou rozšířil obzory. Příjemné, určitě od nich něco seženu.

Skvrn: Rychlá akce, úprk za Veena do Orionu, o patra blíž moři. Loutkařina byla fajn a TengriKvěty mi mou nepřítomnost doufám prominou, holt někdy jindy. Ve sklepení Orionu jsem jak jinak než pozdě, mám ale pomocnou ruku, martyrium s odposlechy. Nakonec vyřešeno a Veena v sálku napěchovaném po bar, rohy, schody i stropy začínají hrát. Kořeny slowcorové větvičky Kalle a metalově zemité větve Nod Nod jsou zapuštěné pravě někde tady. Nic komplikovaného, často docela rokec, ale zahraný s vlastní tváří, navíc s uhrančivým přednesem zpěvačky Veroniky. Ostatně rádi jsme si zvykli. Za chvíli konec, říkám si příjemný koncert a že tohle můžu vždy. Teď už ale zase výšlap, klesat není kam… s těžkostí reality, bez metafor, neb Veena byli vážně fajn.

Onotius: Do Chmelnice se vracím přibližně v době prvních riffů Somnus Aeternus, o nichž jsem tu referoval už nedávno, když se zastavili v Modré vopici společně s Heiden a Dying Passion. Z velké části bych se mohl odkazovat na tehdejší report, v němž jsem chválou zrovna nešetřil. No, a oproti jejich setu na turné Svlékni tmu jim zde hraje do karet o poznání vyrovanější zvuk – což je celkem překvapení, protože kdo by sázel zrovna na Chmelnici. Snad jen u vokálů je zde podobný problém jako tehdy – growly jsou slyšet dobře, ale čisté zpěvy jsou takové podivně tlumené. Nicméně zbytek je celkem vyrovnaný, i když stále trochu prim hraje rytmika – ale tak to u doomu celkem nevadí. Co se týče nasazení, formace si podobně jako minule drží zápal a prožívá každou minutu. Víceméně ve mně zůstávají podobné pocity, jaké byly minule – velmi povedený set.

Skvrn: Jsem v patách věži. Však čemu jinému, kolena, ramena i hlava s anténou v nedohlednu. A výtahem dnes ne, stačí ty paty. S prostorem Atria na Žižkově kousek od nich. Otvírá se proluka v zástavbě, další hodiny přede mnou. Místo je to krásné, členité, s nápadem. Vzadu výstavní síň, vlevo bar, uprostřed zasklený venek a napravo odsvěcený kostel Povýšení svatého Kříže. Právě v něm zahrály mé největší žižkovské naděje – folkové delegace ze Španěl a francouzské Kanady.

Sangre de muerdago

Skvrn: Jeden z dalších večerů toho pátečního dne otvírají Sangre de muerdago. Poslední zbloudilci usedají na místa, dveře bouchnou a kostel rázem oddělí od atriového života. Příprava k výletu za námi, teď již tóny galicijských dálav. Čtyřčlenné těleso s rituální předměty na půl cesty, svíce plápolají hřejivou září stejně jako kapela. Přístupný melodický neofolk barvitě plyne, se všemi nástroji coby plnohodnotnými průvodci. Harfa vytrvale přede, nyckelharpa udává melodie, španělka pak v kombinaci se zpěvem přidává dojem niterní výpovědi. Často se ozve příčná flétna, zespoda údery bodhránu a nejednou i sbor o všech hrajících hlavách. Ty příběhy, tu krajinu musel slyšet každý, aniž by uměl uno, dos, tres. Španělský temperament ukázal svou zadumanou polohu, neopomněl vzpomínky, sny, bardství ani intimitu. A zahrál krásně, překrásně.

Onotius: Obscure Sphinx vlastně byli jedním z hlavních argumentů, proč jsem se na letošní Žižkovskou noc nechal zlákat. Ale ač byla má očekávání celkem velká, realita je nejen naplnila, ale ještě předčila. Pokud mě studiová tvorba téhle formace nahlodávala velmi pozvolna a postupně, pak živé vystoupení jsem byl schopen hltat plnými doušky od první do poslední vteřiny. Uhrančivé dunivé riffy, různorodé vokální kreace a paralelně s tím prožitý herecký výkon zpěvačky Wielebny, bosé v černém tílku, omotané obvazy a s věčně hypnotizovaným výrazem.

Obscure Sphinx

Onotius: Pozornost budící rituál z pódia a paralelně s tím hudba nutící publikum sebou škubat po vzoru pulzujících rytmů i opájet se tajemnou ponurostí v těch měkčích pasážích. Naprostá přesvědčivost a snaha vypotit ze sebe to nejlepší do poslední kapky. Vše pěkně pozoruji z první lajny, hudba se mnou epilepticky šije všemi směry. V jednu chvíli jsem pár centimetrů od Wielebny, která stojí na krajíčku pódia a jako by čerpala energii z naprosto fascinovaných diváků. Yony v kapuci vypadá jako nějaký čaroděj a každý úder do strun provádí s rozvážným a odhodlaným výrazem. Zvuk je v prvních řadách vyrovnaný – a on i kdyby nebyl, ze samotných rytmů mrazí. Aplausem si můžeme vytleskat ruce. Slyším komentáře lidí, kteří o kapele slyšeli poprvé v životě, že to bylo bezvadné. A já též nemám co vytknout, fantazie.

Onotius: Sice je mi jasné, že Obscure Sphinx dnes už asi těžko něco překoná, minimálně ještě na jednu kapelu se ale regulérně těším, a to na deathmetalové Hypnos. Ti mají release party své nové desky „The Whitecrow“, z níž zazní trojice songů. Ty překvapují střídmějšími tempy a blackovějším feelingem. Jinak se setkáme s relativně pestrým repertoárem z jejich kuchyně a publikum, ačkoliv poněkud prořídlé, je vděčné a pod pódiem parádně řádí. Panuje taková správná festivalová nálada. Bruno má jako tahoun nepopiratelné charisma a autoritu, což na pódiu patřičně zužitkovává. Zvuk jedné z kytar je bohužel trochu tlumený, takže některé momenty si musím trochu domýšlet, ale není to zas něco fatálního. Za jiných okolností bych možná byl přísnější, ale tady vévodí silná a uvolněná atmosféra a já jsem po jejich setu naprosto nabuzen. Spokojenost.

Skvrn: Hodiny v Atriu ukazují na skluz. Kanadský kytarista Nathanaël Larochette teprve chystá scénu, takže je čas na průzkum výstavního sálku, v němž neposedně kouká instalace „Regulátor“ Michala Pustějovského. Stočené – elektronikou opatřené – plechové objekty čekají na aktivitu pozorovatele i svých plechových spoluprotějšků. Dupnout, štěknout a plechový sbor spouští. Akce, reakce, nečekané zvraty a dozvuky, známe to z našich, doufejme, neplechových životů. V kostele se zatím dokončují přípravy, poslední dráty nachází své spojence, Nathanaël Larochette již méně početné publikum. Do dvanácté nedlouho, řady prořídly a řídnout budou i dál, jen počkejte.

Skvrn:Larochettovi jsme si už pár řádků střihli, alespoň v rámci projektu tříčlenného Musk Ox, dokonce došlo i na vzájemné povídání, kuk. Nyní přijel kanadský hudebník sám, s instrumentální sólovkou „Earth and Sky“ na triku a elektroakustickou šestistrunkou na zádech. Larochette je sólově logicky méně rozmáchlý, nevrstvící, naopak akcentuje úspornost a osobitost sdělení. Ve skladbách vychází z úzkého motivického sevření, hraje si s mírnými posuny dění, rovnoměrnými proudy, na něž nečekají nástrahy ostré akce. V pokročilou hodinu vévodí uvolnění, vtip, jak jinak se ostatně bránit před postupnými odlivy a klapáním dveří. Je pozdě a Larochette to ví. Už mám jít? Řekněte, má ten blázen vypadnout? Ale vážně, je mi tady krásně, opravdu krásně, výjimečný prostor. Říká hlas za kytarou i já. Ještě dvě písně a nakonec pozdní padla. Nákupy, několik prohozených vět – s tím rozhovorem jsme prostě nemohli sáhnout vedle – a domů. Jo, a abych nezapomněl, kdo má rád Musk Ox, bude nové album, tak se těšte.

Onotius: Nechce se mi nikam jezdit, tak na Chmelnici zůstávám ještě na Postcards from Arkham. A v jejich případě se ve mně mlátí dva protichůdné dojmy. Pokročilá nálada v klubu jejich atmosferické muzice celkem přeje, na druhou stranu já zkrátka asi nikdy nebudu nějakým jejich velkým fanouškem, neboť samotná muzika mi přijde přeprodukovaná a v rámci české scény trochu přeceněná. Navíc se mi zdá trochu obskurní ten kontrast mezi jejich hlavním estetickým vzorem, mistrem hororové atmosféry Howardem P. Lovecraftem, a neškodnou a relativně nekonfliktní post-rockovou hudbou. Na druhou stranu, podobně jako když jsem je viděl naposledy na předloňském Brutal Assaultu (tehdy jejich studiové tvorby naprosto neznalý), vystoupení jako takové mě vlastně celkem potěšilo.


Žižkovská noc 2017 (čtvrtek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 23.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Adonis DNA, Hnus umírající, Kannout, [peru], Voluptas

Skvrn: Ruch v ulicích žižkovských, pod jednookým a řušitelkou panoramatu, mou nejmilovanější. Po roce zas. Desítky klubů, stovky vystupujících a jedna ztracená duše uprostřed Žižkova, která neví, kam jít, protože se jí nabízí až příliš. Rozdvojit, rozčtvrtit za nápady dobré, leč v praxi patrně nefungující, nevím. Čtvrtek je ještě vstřícnost, předkrm a možnost připravit se na horší, běhy nahoru, dolů, s rušitelkou jako strážným andělem a navigací kudy. Nejdřív pryč od ní, k Ohradám, Biskupcovým, do Kliniky za muzikou a prostorem, který k návštěvě vyloženě vybízí. Třeba se vymezit, třeba to mít rád, ale jen těžko ignorovat. A jít si poslechnout Kannout.

Skvrn: Dobíhám na poslední chvíli, pak ještě bloudění, nakonec ale úspěch. V kavárně poletuje přednášková diskuze, oči zase po stropech a stěnách a knihovně s poznávacími znameními eko, levo. Muzika bude za pár minut, za támhletěmi dveřmi. Scéna se staví, a zbývá tak čas omrknout pivolimo za dej, kolik můžeš. Se sklenicí, paní vstoupnou dobrovolnou, je to nejinak. Ale Kannout. Začátek pozdní, bude se muset krátit, s rozpaky však opatrně, balancování na post-rockově metalových hranicích zní skvěle. Našel se čas pro „Poslední Iris“, „Mezi kmeny“ i prostoru dedikované rozmluvy „S větrem“. Čtveřice proplétá cesty nátlakové a poetické, vše v čele s Gabrielou – kapelním řevem, deklamací i emočním ventilem. Zvuk skvělý, Kannout ve formě, laťka je pro dnešek nastavena vysoko.

Onotius: Vzhledem k tomu, že kolegou chválené Kannout jsem neprozřetelně proseděl doma, můj čtvrteční program začínal až s úderem deváté hodiny večerní. Připraven na tři jednohubky – tři půlhodinové sety – jsem tedy pár minut po avizovaném začátku dorazil do patřičně chladného sklepa Žižkostela a zařadil se mezi diváky, zatímco první bardi z Adonis DNA už začali s oťukáváním našich sluchových buněk svou první skladbou. Můžeme zde slyšet cokoliv od pasáží meditativních, zpěvných, šlapavě odsýpajících až po správnou metalovou řezanici. Obecně se charakterizují jako psychedelický black metal, ale zase je od toho třeba čekat něco trochu jiného než Oranssi Pazuzu či Nachtmystium. Především je z hudby mnohem víc cítit garážová špinavost, punková nedbalost a jakási příjemná spontánní energie. Jasně, kapela není nějaká extra skladatelsky ani instrumentálně dokonalá, ale v živé prezentaci na daném místě ve správné atmosféře – se mi to líbí. Kvůli hojné účasti a faktu, že hudebníci stojí na stejné úrovni jako publikum, mi sice občas dělá problém pečlivě sledovat dění na pódiu. Ale důležitější je, co se prostorem line za muziku. A ta je fajn. Kapela si zde snadno získá důvěru a působí přirozeně a autenticky.

Onotius: Hnus umírající taktéž neurazil. Na pódium naběhli v corpsepaintech a se siláckými gesty, ale jejich muzika byla navzdory tvrdosti velmi přístupná a v pauzách mezi skladbami se z nich vyklubali celkem srandisti. Přiblblé průpovídky utahující si například z kandidatury Miloše Zemana (ale jo, to je vlastně až blackmetalově hrozivé téma, hehe). Zkrátka taková kapela, která dodržuje, ale zároveň si i tak trochu střílí z konzervativního blackmetalového patosu. Mimo pár ukázek z YouTube, jsem samozřejmě před koncertem toho od kapely moc neslyšel, ale naživo to relativně fungovalo. Táhla to především sebejistá rytmika a nekomplikované riffy. Pokud v tom měly být nějaké větší nuance, pak je drtivý zvuk ohobloval. Ale řekl bych, že základ jsem snad celkem vystihl. Za daných okolností v pohodě.

Skvrn: O tom, že Kannout nastavili laťku zatraceně vysoko, se záhy přesvědčuje polská trojice [peru], neopracovaný noise rock s punkovým přístupem až za hrob. Energie je, nápady bohužel ne. Nejsme na atletice, vzdávám to a radši mířím vstříc kalichu Žižkostela, kde budou pekla. Pět minut chůze a cíl. Na horním pódiu se dnes nehraje, posedává tu jen pár utoulaných duší. Zato ve sklepě hlava na hlavě, milé překvapení. Teď už jen pozdravit, pomodlit a hurá poslouchat.

Hnus umírající

Skvrn: Etuda s paní Sklenicí Dobrovolnou jako přes kopírák, za odměnu bude Hnus umírající. Černá s bílou na hlavě, černá bez bílé – zato s kovem – ve zvukovém ovzduší. Halasí syrová klasika s občasným vtipem, skladatelsky bohužel šeď. Jméno super, nadhled taky, jenže nic navíc. A následující Voluptas? Babo, dědku, raďte. Postávám vzadu a snažím se v té blackové struktuře hledat a nacházet. Jenže se není čeho chytit, ani saxíku. Zvuk nepomáhá, celkovým vyzněním tu máme staveniště. Příjemně překvapila snaha o nápaditost, občas vykoukl nadějný moment, jenže kontext koncertní plochy záblesky umlčel. Tak třeba jindy jinde, dnes konec se vzpomínkami na Kannout.

Onotius: Voluptas jsem už viděl před dvěma lety, kdy hráli po boku sludge/blackových Viscera/// – a v danou chvíli mi to celkem sedlo. Jasně, jejich muzika není nějaký ultimátní objev, ale odpich to celkem má a vlastní tvář taktéž, což, když se povedou okolnosti, může znamenat parádní zážitek. Kapela s sebou nyní vzala i saxofonistu a výbavu obohatila o přístroj na umělou mlhu. Zpěvák Michal se tedy vznášel v mlžném oparu a působil jako skřehotající zjevení zvěstující temnotu a rum (na němž je image kapely také založená). Tentokrát se ale samotná muzika především zpočátku slepuje v hlukovou kouli a teprve v průběhu se jednotlivé fragmenty oddělují a nástrojové linky jsou rozeznatelnější. Navíc skromná časová dotace nedovolí kapele nás moc přesvědčit. Set působí celkem jednotvárně a moc brzy končí. Taková trochu podivná tečka za tím čtvrtečním intrem.

Voluptas

Onotius: Zatím se jednalo teprve o takovou předzvěst toho, co přijde dny následující, ale i tak už nyní zavládla velmi specifická atmosféra. Zvědavost na další porci hudby byla posílena – a bylo rozhodnuto. Původně jsem váhal, zda na další (tedy ty placené) dny Žižkosvké noci jít, ale čtvrtek mě příjemně navnadil, a tak jsem si řekl, že se vydám. A udělal jsem zatraceně dobře! Ale o tom až příště…


Žižkovská noc 2016 (sobota)

Žižkovská noc 2016

Datum: 18.3.2016

Místo: Praha, Storm
Účinkující: Pentagramček

Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Dopelord, Five Seconds to Leave, Ježíš táhne na Berlín, Human Ketchup, OvO, The Black Heart Rebellion

Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Fiordmoss, Orient

Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (ƒplakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce v pátek nasrali na jedno jediné místo, a sice do Žižkostela – o tom jsme si již povídali v minulém díle reportu.

I v sobotu se stal Žižkostel hlavním útočištěm vyslanců (nikoli vysranců – na to pozor!) naší redakce. Vedle něj jsme však absolvovali i několik málo konkrétních koncertů na dalších místech, na nichž se Žižkovská noc konala. Slovo mají Atreides a Skvrn…


Atreides: Sobota, poslední inkarnace letošní Žižkovské noci. Všichni ještěři včerejšího večera ještě ani nestačili zalézt do děr a už tu byla pátá, kdy začínal další program – pro mě na dost odlehčenou notu. Storm totiž měli otevřít slovenští satanáši Pentagramček, jejichž pop pro malé dětičky je moje naprosto seriozní guilty pleasure již pár let. Tak nějak jsem kdoví proč očekával poklidný rozjezd, španělu, nějaké kýble do rytmu, spoustu lásky, objímání, bolesti bránice (které se mi také dostalo) a já nevím čeho ještě. Nicméně čtveřice zpola navlečená do šatů, sukní, korálů a vůbec další povinné výbavy každé EZO TV nás uvítala na „Ježiškovské noci, největším festivalu křesťanských gospelů široko daleko“ a po klidnějším úvodu „Vítaj“ to rozjela v mnohem zběsilejším tempu, až z toho byl naprosto regulérní punk, jemuž nechybělo vůbec nic. „Zatlieskaj a zadupkaj“, „Sčítavanie“, „Zúbky“ ani ďábelské hitovky jako „Môj malý pes Bobi“ nebo „Kamarát“. O pogu, k němuž se jen těžko šlo nepřidat, snad raději ani nemluvě, protože takový nášup jsem na rozjezd vážně nečekal. Pět a půl pračky Whirpool, Satan vítězí.

Atreides: Zbytek Ježižkovské noci se už ovšem nesl v poněkud zadumanějším duchu. Následoval přesun ze Stormu do (jak jinak) Žižkostela, který letos prostě nabízel absolutní top festivalu. Jindřichohradecké Five Seconds to Leave jsem naposledy viděl, když v Podniku zahráli před Dälekem, takže jsem se tuhle sludge/post-metal/HC smečku dost těšil. Živě představila především nový materiál, jenž mi oproti veškeré předchozí tvorbě přišel propracovaný dost do hloubky a víc než syrovou hradbu kytar nabízel parádní vyhrávky načichlé psychedelií (a přišlo mi, že tak trochu i americkým country), což bylo velice příjemné.

Atreides: Celý set jim vlastně kazily jen dvě věci – na jedné straně technické problémy, kdy kytarista rupnul strunu, takže museli jeden song začínat dvakrát, přičemž nakonec stejně zahráli něco jiného, což trochu nabořilo atmosféru a gradaci setu. Na druhé straně to byl bordel, který se linul ze sklepení, kde ještě před koncem Five Seconds to Leave začalo hrát jakési další uskupení postavené především na výrazných basech a bicích (tenhle dramaturgický laps fakt nechápu, protože předešlého večera k ničemu takovému nedošlo), což se přímo mlátilo s intimní atmosférou, o niž se snažila kapela o patro výše. Trochu škoda, protože jinak se mi to dost líbilo.

Skvrn: Nemá cenu něco předstírat, na Žižkovskou noc jsem zavítal především kvůli pátečnímu programu. Primárně jsem jel za špinavým hlukem z pera Thaw, kteří se nakonec ukázali být ještě ohavnějšími, než jsem očekával, sekundárně pak za esy z našich končin. The Corona Lantern, ██████, Drom, ti všichni odehráli parádní vystoupení a už jen kvůli nim by se cesta do Prahy vyplatila. Svého slova se však měla ujmout ještě sobota, na niž jsem zvlášť po páteční masáži hleděl s mírnou skepsí. Mně osobně tu chyběla vyložená pecka a zároveň jistota, která nemůže zklamat. Za jedinou jistotu tak byl Žižkostel, který se v pátek předvedl v roli perfektního hostitele, a jestliže jsem ještě před započetím festivalu váhal, zda v sobotu upřednostnit Divadlo Ponec nebo právě Žižkostel, po pátečním programu bylo jasno – půjde se opět k husitům. Samozřejmě, v úvahu připadlo ještě nějaké přebíhání, ale tomu jsem se chtěl raději vyhnout. Člověk si s těmi časy nemůže být nikdy jist.

Skvrn: Stejně jako v pátek jsem i v sobotu přišel v momentě, kdy dohrála první kapela večera. Post-rockeři Politische Gespräche verboten pro mě byli doposud neznámým pojmem, a jelikož jsem na post-rock bez zaznamenaných referencí neměl vpravdě chuť, na místo jsem si to namířil až na Five Seconds to Leave. V hlavě jsem měl vzpomínky na vydařené vystoupení před Dälekem a nepřipouštěl si možný pokles. Jenže přišel. Vzpomínky směřovaly k intenzivní post-metalové masáži a přede mnou nyní stály pouhé náznaky. Náznaky atmosféry, náznaky zúčastněného publika, místy jsem si připadal jako na veřejné zkoušce. Nepomáhaly delší intervaly mezi skladbami, ani souběžné zkoušení ve sklepeních prostorách. Jakmile se souvisleji hrálo, Five Seconds to Leave bodovali a získávali se mne, nicméně delší pauzy, denní svit a zkoušení dole vypramenilo v pocit, že to celé bylo studené jak psí čumák. Holt nemůže být pokaždé posvícení, tentokrát se to zkrátka moc nepovedlo.

Skvrn: Five Seconds to Leave hráli sotva půlhodiny a do začátku setu italských OvO zbýval shodný počet minut. Zabrousil jsem tedy do sklepa, jenž po celý večer patřil tanečním zvrácenostem různého druhu. Na pódiu zrovna vévodili dva týpci za elektronickými hejblátky v doprovodu bicí soupravy, podle programu šlo snad o Human Ketchup. Upřímně řečeno, žádný zázrak. Poslouchat se to dalo a chvíli jsem i setrval, nicméně ne tak kvůli kapele, ale především nosným sloupům, o něž se opírala nejen budova, ale chvíli i moje záda, a poté kvůli šáhlé výzdobě celého sklepa. Houbičky, hubky – všude byly. A k nim stylová růžová, pronikavě zelená a kupa umělého břečťanu na umocnění drogového bizáru. Já však nabídku k neřízenému unášení nepřijal a raději sledoval čas, abych nezmeškal to, oč sem nechtěl přijít. Po větší čtvrthodině jsem šel.

Skvrn: Zahraniční návštěvy na Žižkovské noci se cení, a tudíž aniž bych věděl, kdo nebo co je italské OvO, kolik hlav má a jak zní, jsem se vydal ze sklepení zpět do hlavního sálu. Zanedlouho se začalo hrát. Hlavy nakonec dvě, vlasů za deset. Spolu s bubeníkem se na pódiu totiž objevily až na zem sahající dredy patřící Stefanii Pedretti, osůbce, již jsem viděl hrát už loni pod hlavičkou jednočlenného projektu ?Alos. S tím se vyrojily i jisté obavy. Na loňské vystoupení totiž nevzpomínám v nejlepším: V paměti mi neuvízl ani tak celistvý pocit z atmosféry jako spíš vzpomínky na neustálé přebíhání mezi krabičkami.

OvO

Skvrn: Brzy spustily první tóny a hned bylo jasné, že OvO není jen ?Alos s bubeníkem. OvO mě okamžitě vtáhli do děje. Viděl jsem příběh. Viděl jsem čarodějnici diktující své vize nelidským skřekem, ničivými přejezdy kytarových strun doprovázenou precizním rytmickým podkladem. Některé momenty byly naprosto strhující, plné jakéhosi nelidského groteskna, jež se zas tak nevidí. Problémy však přicházely s jednou z pěveckých poloh hlavní protagonistky, kdy onen temný křik vyzníval trochu směšně a z odpudivé vládkyně temnoty byla taková usměvavá divoženka, což bylo vzhledem k povaze zbytku vystoupení trochu mimo. Jinak ale pozoruhodný set, který ze mě jen tak nevyprchá.

Atreides: Krátký zevl před Žižkostelem, než se nachystá italský noise rock OvO, se trochu protáhl, takže jsem tak tak stihl zabrat nějaké místo v přední brázdě – což se ve výsledku stejně ukázalo jako zbytečné. Dvojice v podobě mohutného Bruno Dorella za bicími a drobné Stefanie Pedretti obsluhující kytaru za pomoci kusu kovu (nebo kdoví čeho) a vyluzující zvuky do mikrofonu, se do toho slušně opřela a jejich primitivní hudba rovnala Žižkostel pěkně od podlahy. Prim hrála primordiální tělesnost, pudovost, agrese zahalená do odéru drog a mystického závoje. Šamanský rituál pro kytaru, bicí a spoustu hluku mě zhruba ve třetině usadil k zemi, takže jsem zbytek setu strávil v tureckém sedu. A v transu, takže spíš jen předpokládám, že někde mezi písněmi tam někde nade mnou tleskala spousta rukou, protože to tak bylo do doby, kdy jsem vnímal trochu víc. Nemám ani představu o tom, jak dlouho dvojice hrála. Bylo to mnohem mocnější, než jsem čekal. Naprosto čistý halucinogen, který přestal působit ve chvíli, kdy utichla veškerá aparatura. OvO mě z desky sice nikdy vyloženě nechytili, živě na ně ale určitě zajdu znovu. Pro mě vrchol festivalu – snad jen škoda, že ne úplný závěr, abych tenhle zážitek nemusel přebít další kapelou, již jsem chtěl vidět.

Atreides: O Belgičanech The Black Heart Rebellion jsem nevěděl téměř nic, nicméně mi bylo řečeno, že jejich hudba je, jako když zkřížíš Amenra a Wovenhand – a na něco takového prostě se nedalo říct ne, tak jsem šel. A vyklubalo se z toho moje největší překvapení festivalu, protože že to bude až tak dobré, to jsem vážně nečekal. Šestice členů obsluhovala spoustu nástrojů, od klasických přes folkové až po ty nejroztodivnější (nazvučená železná pružina trochu připomněla noisové Lovce lebek), a mimo ně i spoustu perkusí, jimž vévodil mohutný gong. Z nich se jala skládat masivní monolit tvořený tisíci částeček, motivů, audiovizuálních vjemů, který byl nesmírně přitahující. Pohlcující. Pestrobarevný, propracovaný do posledního detailu. Hudební kaleidoskop, jenž se neustále měnil, formoval nové tvary a následně je ničil. Atmosféra by se dala krájet a já jen čekal, kam dál se vyvine postupně gradující set, který nakonec skončil dřív, než bych si přál.

Skvrn: Ani The Black Heart Rebellion mi nebyli doposud známí a já dle nabytých informací čekal cosi na způsob Amenra. Což vlastně nemuselo být vůbec špatně – tenhle post-metal je naživo parádní a dát si něco takového v kostele, proč ne. Tak jednoduché to ale nebylo, amenrovský post-metal byl jen jednou z ingrediencí. The Black Heart Rebellion k hutným kytarovým exekucím přidávali tiché, a přesto napětí plné pasáže. V nich Belgičané těžili z rituálních úderů gongu a rozličných zvonců. Mlha stejná jak včera na Thaw, červená barva taktéž, ale přesto vše pocitově jiné, komplexnější. Jiné než u Thaw nebo vzpomínané Amenry, ne však méně temné a hloubavé. Jen příliš krátké, bohužel. The Black Heart Rebellion přišli s výrazně různorodým materiálem, jenž by potřebovali rozvíjet na ploše přesahující dvojnásobek přidělené (zhruba) 45minutové porce. A to jim časový harmonogram nedovolil. I tak ale parádní koncert, z Žižkovské noci jeden z nejsilnějších.

Atreides: Poslední kapelou festivalu, již jsem chtěl vidět, byli domácí (v současnosti berlínští) Fiordmoss. Dle rozpisu jsem měl čas tak akorát na přesun, takže jsem prohodil s přáteli posledních pár slov a zbytečně nemeškal, abych vše stihl tak akorát. Když jsem však dorazil do tanečního Divadla Ponec, klidně jsem si mohl ještě dát pivo a vstřebávat zážitky z Žižkostela, protože na pódiu se ještě do rytmu vlastní hudby pohupovali Orient. A pohupovali se tam ještě tak čtvrt hodiny, možná dvacet minut. Směska elektroniky, ambientu a trochy soft noisu nebyla špatná a na vydechnutí naprosto ideální, škoda jen, že na můj vkus až moc nabasovaná. V mohutných úderech beatů zanikala většina spektra, což sice částečně vyřešily špunty, přesto to ale nebylo ideální. I tak mě docela bavili, což na uskupení, které funguje podle všeho jen pár měsíců a ještě nic ucelenějšího nevydalo, není vůbec špatný výsledek.

Atreides: Konečně Fiordmoss. Víc než jen skvělá hudba mě vždycky fascinovalo jejich důsledné propojování audia s vizuálem, důraz na celkovou estetiku, která ale vždy působila přirozeně, nekýčovitě. A pokaždé docela jinak. Když jsem je viděl v Meet Factory, bylo to setkání tajemné, mystické. V Ponci nehráli až tak rozdílný set, atmosféru opět vystavěli především na novém materiálu, ale celek působil civilně, intimně, čistě. Jednoduché pódium, bílá světla, stroboskop. Nepamatuji si, že by pětice potřebovala něco dalšího k tomu, aby mě dokázala vtáhnout do dění, do hudby. I přes vizuální střídmost to bylo nesmírně intenzivní a pohlcující přesně podle rčení, že v jednoduchosti je krása. V tomto případě i síla. Set zakončila stroboskopická extáze, po níž již následovala jen cesta domů.

Skvrn: Ačkoliv po The Black Heart Rebellion přicházeli v úvahu Fiordmoss v Ponci, do přemisťování se mi nechtělo a raději jsem posečkal, co předvedou další tělesa v Žižkostele. Běh do Ponce nahradilo chvilkové vyvětrání se pod dohledem přilehlých bytovek a vrácení nazpět tak, abych byl připraven na polský stoner v podání Dopelord. Úplně na rovinu, stoner jde mimo mě. Doma nezájem a samostatné koncerty kapel tím pádem taky. V tu chvíli se ukazuje přednost žánrově pestrých festivalů a já si to nakonec valím do předních řad, abych viděl, co se na Dopelord semele. Ostré kytarové zářezy mě od začátku drtí, ani netoužím po hudebních komplikacích, které nepřicházejí. Raději dávám přednost pořádně houpavému tempu, nepolevujícímu tak, že si připadám jako ručička neúnavného metronomu. A nejsem jediný, v předních řadách se solidně válčí… dokud nepřichází desátá večerní, jež velí skončit. Já měl však v hlavě nadále ono „houpy houp“, s nímž jsem se mohl odebrat a parádně uzavřít celý festival. Jenže já blbec to neudělal a namířil si to dolů do sklepa. Dívat se, jak Ježíš táhne na Berlín.

Skvrn: Vlastně jsem měl chuť na nějakou pořádnou ujetinu. The Black Heart RebellionDopelord hráli ve veskrze vážné soustředěné atmosféře a já si říkal ještě o hodinu bizarního blbnutí. Bohužel, uskupení slyšící na jméno Ježíš táhne na Berlín se mi netrefilo do noty. V základu šlo o taneční elektroniku tvrdšího rázu doplněnou o nasrané vokální experimenty a baskytarové linky, jež z pozadí často přeházely až do sólových pasáží. Právě v momentech, kdy hrála basa prim, to bylo bezva, nicméně taneční beaty mi přišly mnohdy až moc jednoduché, někdy i hloupé. Asi byl problém ve mně a v únavě, která se dostavila, protože lidem se to líbilo. Ačkoliv se nespustila nějaká zběsilá poga, ve chvíli, kdy jsem se na ostatní díval, jsem viděl spokojené pocity a jednomyslné kývání do rytmu. Mě to nebavilo a zopakoval se tak problém z minulého dne. Neodhadl jsem, kdy správně odejít a ty nejlepší zážitky chtě nechtě trochu naředil.

Skvrn: Celou dobu jsem se věnoval jednotlivým kapelám a nikoliv Žižkostelu a Žižkovské noci jako celku. A byla by škoda nějakou obecnější zmínku vynechat. Jsem totiž mile překvapen, jak dobře všechno – alespoň v Žižkostele – fungovalo. Dodržování harmonogramu bylo přesnější než na mnohých jednotlivých koncertech, zvuk se především na horním pódiu ukázal ve skvělé formě. A samotné prostory Žižkostela? Vůbec bych se nezlobil, kdyby se tu podobně laděné spolky objevovaly pravidelně, klidně dřív než za rok na třídenním festivalu pod Žižkovým dohledem. Prostředí je to totiž parádní.

Atreides: Kolem a kolem, Žižkovská noc má svoje kouzlo. Genius loci se čtvrti poněkud zaplivané a divoké pověsti rozhodně nedá upřít. K mojí radosti jsem nenarazil na žádnou zbytečnou propagandu, jež by mě mlátila z plakátů dobře známými hesly. Veškerá prezentace hodnot se nesla v samém přístupu k festivalu, v té spoustě různorodých lidí, kteří svobodně korzovali a pařili napříč ulicemi a kluby. Trochu mě mrzí, že z pátku nemám tolik, nicméně sobotní večer mi to všechno docela vynahradil. Tak pac a pusu – a za rok zase.


Žižkovská noc 2016 (pátek)

Žižkovská noc 2016

Datum: 18.3.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: ██████, Drom, Infernal Blaze, Kronstadt, Nulajednanulanula, Self-Hatred, Thaw, The Corona Lantern, This Ruin

Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (ƒplakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce nasrali na jedno jediné místo. Žižkostel prostě nabízel příliš lákavý program – a pohled na to, jak tento program nakonec skutečně vypadal, vám nabízíme níže prostřednictvím tří příspěvků od H., Skvrna a Atreida.

Sobotní radovánky již byly trochu pestřejší, ačkoliv se jich účastnili jen Skvrn a Atreides. Tyto se budou nacházet ve druhé části reportu, jež vyjde v dohledné době. Úvodní čtvrteční den festivalu jsme vynechali úplně, jelikož jsme běhali po Perturbátorech a Baronkách.


H.: Začátek pátečního programu Žižkovské noci v Žižkostele, který byl pořadatelsky pod taktovkou Heartnoize Promotion, se nesl v trochu punkovém duchu. Jen chvilku před akcí bylo zahájení posunuto o půl hodiny – v pohodě, dejme tomu. Když jsem ale přes zacpanou Prahu (pátek odpoledne – co čekat) dorazil přesně v půl šesté na místo určení, moc to nevypadalo, že by tu do pěti minut měl začít nějaký koncert. Prostor zel prázdnotou, návštěvníci takřka žádní. První kapela sice nastoupená, ale zvukovka z nějakých asi technických důvodů ještě ani nezačala.

H.: Moravští Kronstadt však posléze zvučení vzali docela hopem a příliš se s tím nepárali, takže začali hrát jen s lehounkým zpožděním a prázdnému sklepu („je vás tu jedna, dva, tři, čtyři, pět – včetně dvou zvukařů“) předvedli jen tři tracky, z nichž mi v hlavě utkvěl pouze ten poslední, desetiminutové „Monumenty hladu“. Jinak kapela ten svůj hardcore / black jela spíš v rytmu veřejné zkoušky, ačkoliv ani to nijak nezabránilo v nepřehlédnutelné angažované propagandě (nesměla chybět plachta Good Night White Pride, tričko Refugees Welcome a projekce plná nějakého uprchlického cosi – přes sloupy a aparaturu ale z projekce nebylo vidět ani hovno, to už bylo lepší to sledovat v malém na kapelním notebooku). Výkon dejme tomu oukej, žádný zázrak… nebylo to vyloženě odfláknuté, jakkoliv by to vzhledem k okolnostem snad i šlo pochopit, ale že bych měl okamžitě chuť se jít na Kronstadt podívat znova, to fakt ne. Tím spíš, že ani hudebně mi to nepřišlo nějak strhující. Jinými slovy řečeno – kdo tam nebyl, o nic nepřišel.

H.: Žižkostel byl rozdělený na dvě scény, které byly odděleny vražedně strmými dřevěnými schody. Většina skupin, šest z celkových devíti a výše propírané Kronstadt nevyjímaje, si to své odehrála ve sklepě. Nahoře v „kostele“ se tím pádem předvedly jen tři formace, což je trochu škoda, protože horní scéna byla hodně sympatická, byla zde parádní akustika, skvělé minimalistické nasvícení, po všech stránkách paráda. A také to všem třem kapelám, jež měly to štěstí, že je pořadatelé umístili právě sem, ohromně sedlo a ve všech třech případech šlo o excelentní sety.

H.: A první z těch tří excelentních vystoupení nahoře předvedl asi můj osobní největší tahák celého večera – největší proto, že zbytek toho, co mě zajímalo, už jsem přece jenom někde viděl­… a že tentokrát to bylo v kostele? Pche, s tím na mě nechoďte, Thaw už jsem v kostele viděl. Ale o tom až za chvíli, nyní je čas na povídání o vystoupení The Corona Lantern.

H.: Jeden z největších objevů loňského roku svůj hutný sludge / doom drhnul i živě velice přesvědčivě, mělo to výtečnou atmosféru, kapele hodně pomáhal povedený zvuk, který byl dostatečně hutný a dostatečně nahlas, aby to mělo koule, ale ne tak moc, aby to už bylo nepříjemné. Strohé nepódium (rozuměj hraní na zemi hned u lidí) a jemné, povětšinou modré podsvícení (skutečně podsvícení, nikoliv nasvícení) navíc plně ladilo s minimalistickou grafickou prezentací. Snad bych si jen odpustil černé počmárání obličejů, to mi přišlo už trochu navíc… ta podoba, kdy byla celá skupina s výjimkou zpěvačky Dahlien sladěna do elegantních černých košil, podle mě byla plně dostatečná. Ale je pravda, že to už je jenom detail. Mělo to sílu a fakt bez keců – odcházel jsem nadšený.

Skvrn: Že bych pojal přípravy na Žižkovskou noc dvakrát zodpovědně, to se říct nedá. Tušil jsem co, tušil jsem kde a dokonce i proč. Muzika, kostel a ještě jednou muzika. Se slovíčkem „kdo“ to však bylo trochu horší, a šlo se tak víceméně za několika jistotami a případnými překvapeními (která se nakonec beztak nezjevila). Ovšem i těch nemálo minut věnovaným přípravám mi stačilo ke zjištění, že minout Kronstadt nebude žádná tragédie. Ani ne tak kvůli politikaření, ale kvůli samotné hudbě, která mě při domácím poslechu krutě nebavila. Vyústilo to v jediné – do Žižkostela jsem se vydal až o hodinu později na The Corona Lantern.

Skvrn: V momentě, kdy se ozvaly první tóny a The Corona Lantern spustili svůj zemitý sludge, nepochyboval jsem, že laťka bude pro zbytek večera nastavena proklatě vysoko. Pražané si počínali neskutečně sebevědomě, až by se nechtělo věřit, že od jejich prvního koncertu uběhl sotva půlrok. Skladby výborné, výkon přesvědčivý a zvuk v hlavním sále? Jedna báseň. Ačkoliv jsem hudbu The Corona Lantern před koncertem neznal, vůbec to nevadilo a hádám, že jsem díky neskutečně povedenému zvuku dostal takřka to samé jako na desce. A samozřejmě sílu prostředí k tomu. Hutnou atmosféru, bezvadná světla, decentní vystupování kapely i bezprostřední kontakt. Absolutně nemám co vytknout, a ač šlo v mém případě o první viděné vystoupení dne, výkon kapely byl hodný headlinera.

The Corona Lantern

H.: Následoval přesun do sklepa na Nulajednanulanula nebo také 0100, chcete-li. Tuhle partu jsem až doposud znal pouze po jméně a jejich (prozatím jen demáčová) tvorba mi unikala. Nicméně jsem na adresu kapely slyšel kladné ohlasy, takže jsem byl zvědavý, jaké to bude. A bylo to takové, že to nebylo vůbec pro mě. Chvíli trochu emácký post-hardcore, chvíli trochu poštovní black, dohromady mě to nebavilo ani za mák a netrvalo mi moc dlouho, abych se z nudy začal dloubat v nose (skoro doslova). Nasazení tomu nechybělo, to skupině neupírám, ale ani to nestačilo k tomu, abych neutekl ještě před koncem.

Skvrn: Další minuty patřily Nulajednanulanula, obdivovatelům krás binární soustavy či snad kódu Komerční banky. Sklep zvukově nepřál jako kostelní vršek, nicméně hlavní kámen úraz tu nebyl. „Číselníci“ vystavěli svůj set na ostrých afektech, přechodech mezi hardcorovými nakládačkami a post-rockovým drnkáním. Žel obě složky kapela nedokázala skloubit a já viděl jen ostré bliky noc-den bez ladu a skladu a bohužel i zajímavých nápadů. Pod tímto dojmem a vidinou nemalého počtu vystoupení přede mnou tak záhy nadešel čas na předčasné uklizení se pryč.

H.: Hurá po schodech nahoru na další „poštu“, tentokrát už ale na – z mého subjektivního pohledu – mnohem příjemnější. Drom mi z alb k srdci zas tak nepřirostli, ale živě mě tahle skupina hodně baví a ani vystoupení na Žižkovské noci nebylo výjimkou. Liberečtí si pro (nyní už) narvaný prostor připravili nové písničky, jež se objeví na chystané desce, a nutno říct, že to znělo suprově. Líbil se mi nápad, že kytarista Cigina občas odložil svůj hlavní nástroj a začal třískat do přistaveného bubnu, což mělo parádní účinek. Jen trošičku škoda, že se to vždycky neslo jen ve zdvojení toho, co už hrál bubeník, mě by klidně nevadilo to v nějakých pasážích udělat trochu divočejší a mít dvě rytmické linky. Ale to už zase uhýbám od samotného koncertu, který byl jinak parádní, a jak je u Drom zvykem, ten jejich post-metal byl opět procítěný až do morku kostí a dokázal strhnout. Výborné, líbilo se mi.

Skvrn: Na energický post-black v podání Drom jsem se chystal už vloni v josefovské pevnosti. Bohužel, tehdy mi jejich představení uniklo a možnost nápravy se objevila až nyní, v horních prostorách Žižkostela. S radostí jsem ji využil a těsně po půl osmé jsem byl jako zbytek již velmi početného publika připraven. Blacky s hardcorovými kořeny naživo zpravidla drtí a Drom nebyli výjimkou. V hlavní roli intenzita a údajně i nové skladby, k nimž se s jistotou vrátím po živé zkušenosti i mrtvě, studiově. Příležitostí vidět Drom znovu nepohrdnu, bylo to fajn.

Skvrn: Ve sklepení hrající This Ruin nepředvedli žádné zázraky a v hlavě mi po jejich vystoupení uvízly pouhé útržky. Obraz číslo jedna pamatuje na energického bubeníka, dvojka na prasklou kytarovou strunu. Nicméně čert vem banality, jež mohou potkat každého, hlavně hudba tónovaná do hardcoru nezaujala. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. A nohama nakonec taky brzy ven – chystat se na Thaw.

H.: Následující This Ruin měli původně hrát jako první a nahoře, ale posunutím programu spadli doprostřed večera a do sklepa. Na rovinu říkám, že tuhle formaci jsem až doposud vůbec neznal, ani jsem nevěděl, že existuje. Koncert mě ovšem při vší úctě nepřesvědčil. Je fakt, že This Ruin příliš nepomáhal ani zvuk, protože minimálně kopák byl přehulený až běda, ale i tak – nějak mi to přišlo, že je to chvíli hardcore black metal, chvíli deathcore, chvíli zas něco jiného, jako celek mi to moc smysl nedávalo, a i když se zpěvák snažil předávat nějakou energii, mě osobně to neoslovilo ani trochu. Přečkal jsem dva songy a radši jsem se šel vychcat a dát si další pivo…

This Ruin

H.: …a hlavně vystát kvalitního fleka na Thaw. Jak už jsem naznačil výše, tyhle ďábly už jsem jednou živě viděl, dokonce za podobných okolností – rovněž v kostele a navrch na jejich domácí polské půdě. Jakkoliv se mi tehdy líbili, jejich set trochu ztrácel v porovnání s krajany Mord’A’Stigmata, kteří Thaw navzdory mému očekávání zadupali do země. Tentokrát ale experimentálně blackmetalová smečka nezaváhala ani trošku a předvedla set, po jehož konci bylo na místě sbírat čelist ze země. Neskutečně hutná atmosféra, zničující hlasitý sound, působivé střídání blackmetalové agrese s dronovým vazbením a noisovým hlučením. Nechybělo hraní smyčci na kytary ani krabičkové a pedálové orgie, jež vyvrcholily v působivém noisovém závěru. A především – Thaw zahalili celý prostor do neprostupné husté mlhy, že člověk neviděl ani obrys vedle stojícího člověka. Z kapely tím pádem mnohdy nebylo vidět vůbec nic, ale o to větší to mělo efekt. Nevidíte si na špičku nosu a jen kdesi o pár metrů dál skrze cáry mlhy matně probleskává rudé světlo. Peklo bylo na dosah ruky, z Poláků vyzařovala ohromně ohavná aura, vše bylo působivé na absolutní maximum. Vrchol večera – bez debat, bez konkurence.

Skvrn: Osobní favorit nejen pátečního večera, ale celé Žižkovské noci přijel zpoza severovýchodních hranic. Od polských Thaw a jejich netradičního pojetí black metalu jsem nečekal málo a vzhledem k tomu, že zvuk v horních prostorách bodoval, nebylo se čeho bát. Poláci se nasoukali do kapucí, chopili se nástrojů a ponořili se do všudypřítomné mlhy, jíž prostoupila snad jen červeň světel. Peklo pod božím dohledem mohlo začít. Thaw prodávali posluchačskou nekomfortnost své hudby na maximum a publikum čelilo hudební mlze, jež byla ještě neprostupnější než ta, co se okolo linula vzduchem. Zatímco The Corona Lantern vsadili na zvukovou čitelnost, Thaw šli po intenzitě a stejně jako v případě českého sludge šlo o parádní rozhodnutí. Blackmetalové polohy volně přecházely až v hypnotický noise, o kterém musel vědět snad celý Žižkov, ale zároveň stále nebylo obtížné hledat mezi jednotlivými nástrojovými linkami. Thaw se ukázali ve výborném světle (respektive tmě) a byli to právě oni, kdo mě po dlouhé době přesvědčil, že i sázka na vyšší hlasitost se může vyplatit. Skvěle!

Atreides: Žižkovská noc je festival, který si mě svým pojetím získal již před nějakou dobou, ačkoliv letos to bylo poprvé, co jsem si jej konečně mohl užít v plné palbě. Z pestré nabídky obsahující hudbu všech žánrů, divadlo, recitace, přednášky a spoustu dalších aktivit jsem v pátek nakonec skončil v Žižkostele – kde jsem k mé smůle kvůli práci prošvihl The Corona Lantern, Drom0100. Povedlo se mi dojít až na Thaw, které jsem chtěl vidět stůj co stůj. Ne, že by bylo na co koukat, protože polská experimentální skvadra zahalila Žižkostel mlhou spolehlivěji než Rákosníček, takže před očima jsem (díky osvětlení) rudo, co by se dalo krájet. Spolu s mlhou houstla i atmosféra a potvrdilo se mi to, co jsem si již delší dobu myslel – že energické vály z druhé řadovky budou živě naprosto zabijácké.

Atreides: Agresivní blackmetalové sypanice zdobené hutný, zemitým zvukem nakládaly, jak zákon káže, a když to kapela proložila dronovým zábleskem či trochou poctivé hlukařiny, nemělo to chybu. Velké finále pak obnášelo oblažování kytar smyčcem i tanec po bezpočtu efektů, stejně jako vřelé objímání reprobeden za účelem vyluzování bestiálních vazeb. Noisová gradace set zakončila ve velkém stylu, a pokud se posluchačstvo nezmítalo ve fyzických křečích, minimálně mozek sebou škubal ještě nějakou chvíli. Jsem rád, že první setkání s Polskou úderkou vyšlo až takhle dobře.

Thaw

H.: Navzdory vší uhrančivosti Thaw bylo na místě vystřízlivět co nejrychleji, protože ve sklepě už se chystala další vysoce zajímavá záležitost – tříkytarová post-blacková hydra ██████. Možná jste si všimli, že až doposud jsem vlastně žádnou skupinu na dolním pódiu vyloženě nepochválil. Byla to totiž právě až plzeňská pětice, komu stísněný prostor opravdu sednul. ██████ předváděli příkladné nasazení a oddanost své věci. I když na vrcholy celého večera, které se přece jen odehrály o patro výše, kapela nedosáhla, bylo to skvělé, bavilo mě to a nemám pochyb o tom, že ██████ přecpanému sklepu předvedli nejlepší set dolního pódia.

Atreides: Skoro stejně jako na Thaw jsem se těšil i na domácí obdélníky ██████. Plzeňští si dávali nějakou dobu pauzu a v Praze se zjevili minimálně po roční přestávce, přičemž nemám páru, kdy se opět ukáží na pódiu, takže jsem byl vážně rád za to, že jsem je mohl vidět v rámci Žižkovské noci. A sklepení Žižkostela rozštípali naprosto suverénně. Trojici kytar poháněné bicí palbou jako vždy dominoval hyperaktivní rachitik Dodáč s mikrofonem a noisovými krabičkami, který to kolikrát odeřval jen tak bez aparatury pěkně do lidí, a to i navzdory skutečnosti, že k nim byl většinu času otočený zády.

Atreides: Vzhledem k tomu, že „Nicky“ na pódiu strávili dobře 40 minut, přehráli většinu diskografie, přičemž setu naprosto jasně vévodil čtvrt hodinový opus „V“ (těch posledních pět minut gradace bylo mocně hypnotických!), ale nasazení kapely mě strhlo takovým způsobem, že jsem byl v rauši od začátku do konce. Ačkoliv na koncerty ze Chapeau Rouge mám jen ty nejlepší vzpomínky, vystoupení na Žižkovské je dokázalo překonat minimálně o jednu celou délku, a to i navzdory tomu, že většina lidí kolem na mě působila dojem, že se v první brázdě nachází vlastně tak trochu omylem (nebo jsem jen prostě zvyklý, že se na takhle energickou hudbu vykonává odpovídající hrozba). Tak či onak, bylo to naprosto kulervoucí a já ██████ nemám co vytknout.

Skvrn: Po vystoupení Thaw měly přijít sešupy dolů. Obrazný kvalitativní pád měl přijít až po plzeňských ██████, nicméně z faktické stránky se šlo natrvalo dolů už hned. Horní pódium totiž (pravděpodobně) umlčela desátá ze zákona a pokračovalo se už jen ve sklepě. Jak padlo v náznacích dvě věty zpátky, od plzeňského obdélníčku se čekalo udržení kvalit nastavených předcházejícími tělesy. Mírným strašákem byl zvuk, jenž se ze sklepa pokaždé linul o jakostní třídu níž než z pódia v přízemí. Přesto jsem zůstával optimistou a napakoval se dopředu, abych viděl bestii za mikrofonem přímo do čudlíkové kuchyně. Začalo se hrát a já měl radost, že po obroční pauze slyším ██████ opět živě v plné polní. Zazněla parádní „III“ i splitková „V“, zpěvák energicky, ale zároveň soustředěně běsnil, jen zvuk mohl být lepší. Stále však osciloval v přijatelných mezích, a byť předloni v Chapeau Rouge bylo (na rozdíl od kolegova pohledu) celkově líp, konstatuji velkou spokojenost.

H.: Hraní v Žižkostele se pomalu začíná chýlit ke konci a nastupuje předposlední skupina dne – další plzeňská záležitost Self-Hatred. Ti svoje hraní zaštítili dle mého názoru tak nešťastným názvem, že větší klišé už snad ani vybrat nešlo. Podobně neobjevná je vlastně i jejich muzika, protože Self-Hatred nevymýšlejí nic nového ani omylem, ale zase se musí nechat, že i tak je ten jejich doom metal docela příjemný – alespoň tedy na tomhle koncertě tomu tak bylo, jelikož jsem skupinu viděl prvně a studiovou tvorbu neznám (což je pochopitelné, když zatím žádná vlastně není, debut je aktuálně v přípravě). Nicméně, vystoupení ubíhalo v příjemném duchu, a ač to nebyla vyložená hypnóza, nějakou atmosféru to mělo a relativně mě to bavilo. Jediné, co podle mě vystoupení mocně kazilo, byl fotograf Sachtikus, jehož si Self-Hatred pozvali, aby jim koncert nafotil. To je hezké, nic proti tomu, ale fakt nemusel lozit po pódiu, aby se mu kytarista musel vyhýbat, a fakt nemusel během celého vystoupení zběsile žhavit blesk. No, asi to budou mít nafocené hezky, ale mě přímo na tom koncertu to dost prudilo…

Skvrn: Zatímco Kronstadt mě domácím poslechem odradili, se Self-Hatred se to má úplně naopak. Možná jsem doma nenašel skrytou genialitu, ale příslib slušného vystoupení nepochybně ano. Nemýlil jsem se. Doom metal (jinak klišovitě sebenenáviděných) hudebníků se příjemně poslouchal a dokonce i zvuk podal pomocnou ruku, dole ve sklepení vůbec prvně. Přednes se stal sice tišším, avšak o to čitelnějším. A zatímco u Thaw bych mlel cosi o bázni z hluku, v případě Self-Hatred byla zvuková čistota občerstvující. Nehrálo se na komplikovanou notu, na novátořinu, ani na energické výtrysky, což mi po předešlých nakládačkách naprosto vyhovovalo. Snad si jen zpětně říkám, proč jsem si ze Self-Hatred neudělal závěrečné zklidnění a zatěžoval svou maličkost ještě vystoupením Infernal Blaze.

H.: Když pominu lehce zpožděný začátek Kronstadt, který se v dalším průběhu nijak neprojevil, celý večer program šlapal dle stanoveného rozpisu, časy se dodržovaly a skupiny začínaly tehdy, když měly. To přestalo platit až na posledních Infernal Blaze, kteří zvučili nějak dlouho a pak jim ještě dlouho trvalo si napatlat painty, takže nakonec začali hrát až v době, kdy měli pomalu končit. No, sice jsem si na jejich vystoupení počkal, ale upřímně jsem jej nedodíval. Nebylo to špatné, pomalejší momenty byly v pohodě, ale v sypačkách mě to moc nebralo a celkově vzato to nebylo tak dobré, aby nás to tam s kolegou udrželo až do konce.

Skvrn: Infernal Blaze byli bohužel podprůměrní a myšlenku, proč jsem to nezapíchnul po Self-Hatred, z hlavy doteď ne a ne dostat. Nějaký ten pravověrný black jednou za čas proč ne, jenže zrovna ve formě, kterou předvedli právě Infernal Blaze? Po hudební stránce nevyčnívající, i když poslouchatelné, po stránce zvuku nemastné neslané. Po bezpočtu lepších vystoupení jsem hledal motivaci setrvat. Hledal jsem, nenacházel, až pohár trpělivosti přetekl. Šlo se.