 |
| Země: Česká republika Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 1.1.2013 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 3,75/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Ježura):
Přibyslavští Zodiac patří k nespočtu dalších kapel, které prakticky nikdo nezná, ale i tak to spolu táhnou už dlouhá léta, čas od času se jim podaří vydat desku, kterou drtivá většina metalové obce ani nezaregistruje, a tak to běží pořád dál. Jak je ale známo, není radno takové kapely předem zatracovat, neboť čas od času dojde z jejich strany na velmi příjemné překvapení. Ke zjištění, jestli se čirou náhodou nejedná zrovna o takový případ, jsem dostal k dispozici desku “Never Say Never” a nebudu vás zbytečně napínat – tady se o příjemném překvapení rozhodně mluvit nedá.
Abych vás ale uvedl do děje, “Never Say Never” je v pořadí třetí řadovkou z dílny Zodiac, ovšem skutečnost, že její předchůdce spatřil světlo světa před 13 lety (to už je skoro Guns n’ Roses level), tak nějak napovídá, že spíš než s regulérní kapelou tu máme co do činění s partou kamarádů, kteří si usmysleli, že bude fajn si po letech udělat radost, oprášit nástroje a zase něco zahoblovat. Nic proti tomu, iniciativa je to chvályhodná, ale když si vezmu, že přesně tenhle dojem na mě dělají snad všechny složky alba, nikdo po mě nemůže chtít obstojné hodnocení, které by zároveň sneslo stejná měřítka jako regulérní česká, neřkuli zahraniční produkce. Ale pěkně popořadě.
Asi hlavní dojem, který si z poslechu “Never Say Never” odnáším, se dá velmi přesně vystihnout pojmem – amatérismus. A to prosím neberte nijak pejorativně ale čistě fakticky. Ať už se jedná o grafiku obalu (zjevně vlastní práce nebo práce nějakého známého s elementárními znalostmi jednoduchých grafických programů, pochopitelně bez nároku na regulérní honorář), vizuální přitažlivost webových stránek nebo promofotek a v první řadě pochopitelně o kompoziční a produkční úroveň vlastní nahrávky, je napoprvé jasné, že tohle nemá s konkurenceschopným počinem opravdu moc společného. Zvuk je sice dobře čitelný, ale jinak naprosto bezpohlavní a nemá ani náznak vlastního výrazu. Co se kompozice týče je to to samé – naprosto generické a dokolečka opakované riffy, invence nulová, zkrátka miliontá a první (a přitom stále stejná) variace na metalové album o ničem. Rozličné zdroje řadí Zodiac do škatulky thrash/death metal, ale na death je to málo drtivé (vlastně skoro vůbec), na thrash málo nasrané a bez energie… Určitě víte o čem mluvím, takových desek vzniká nespočet a dost pochybuji, že by ucho čtenáře nepřišlo do styku s žádnou z nich. A tohle je zkrátka další z mnoha. Nezachraňuje to ani po všech směrech nejlépe průměrný vokál, ani hráčské finesy. Žádné takové tam totiž nejsou a je tak nějak nasnadě, že kapela asi nesestává z kdovíjakých virtuosů.
Abych ale jen nekritizoval, ono to není vyloženě špatné. Posluchač netrpí, občas si i do rytmu poklepe a dokonce jsou tu i skladby, které bych označil za docela pohodové, byť atakují přinejlepším spodní hranici průměru (v paměti mi asi nejvíce utkvěla výrazně melodická “Fire and Brimstone”). Obecně vzato ale “Never Say Never” nenabízí nic, co by posluchače přemluvilo k dalšímu poslechu. Zkrátka dokonale neškodná nuda bez jakéhokoli prostoru k prozkoumávání.
Tak si to shrňme. “Never Say Never” je deska zcela nezáživná, tragicky prostá a nedisponuje ani originálním autorským rukopisem, ani atmosférou, zkrátka ničím, co by mohlo oslovit jakékoli širší obecenstvo. Nic na tom nemění ani těch pár ne až tak zlých momentů. Přes to všechno mi úsilí téhle kapely přijde vesměs sympatické. Proč? Protože je zřejmé, že pánové hrají jen proto, že je to baví, a rozhodně ne s vidinou jakéhokoli výdělku nebo chvalozpěvů kritiky. Koneckonců celé album je zdarma ke stažení na jejich stránkách, což ani dnes nebývá pravidlem. Výsledná známka tedy hodnotí nevalnou kvalitu nahrávky snad trochu objektivně, ze subjektivního pohledu si však troufnu jeden bod navrch přidat. Ostatně posuďte sami…
Druhý pohled (H.):
U téhle placky jsem tak nějak již předem tušil, že to nebude nic extra, výsledný poslech mne ovšem překvapil v tom smyslu, že “Never Say Never” je nakonec přece jenom poslouchatelnější, než se může podle prvního pohledu na hodně špatný obal zdát. Avšak ani to neznamená, že by Zodiac nahráli nějakou pamětihodnou záležitost. Nahrávka je plná klišé, nese se přesně dle nalinkovaného žánrového mustru bez sebemenší špetky jakékoliv invence, což by možná ani nemuselo vadit, kdyby to aspoň mělo pořádné koule (a že vážně jsou takové kapely, které neoriginalitu dokážou vyvážit odzbrojujícím tahem na bránu), což ale nemá; amatérismus z toho smrdí na sto honů, a to jak po stránce skladatelské, tak i technické. Zvuk je vzhledem k žánru dost… inu, debilní – a to já jsem člověk, který rozhodně nemá nic proti špinavému zvuku, jenže tenhle sound není špinavý, jen naprosto nevyhovující – nahrávání v domácím (a ještě nepříliš kvalitním) studiu by snad musel poznat i hluchý.
Neříkám, že sem tam občas nevykoukne nějaký nápad, který možná není úplně marný, ale k čemu to je, když vyhlídky na vyhrábání se z podprůměru má “Never Say Never” stále nulové… Když jsem viděl recenze na jiných zinech, kde lítaly známky někde okolo 8,5/10, tak jsem začal přemýšlet, jestli jsme opravdu poslouchali to stejné album – žádná drtivá basa, žádný skvělý growling, žádný výborný zvuk, nic takového tam jednoduše není a upřímně absolutně nechápu, odkud mohl někdo takové cifry vytáhnout. Nechci nějak podkopávat úsilí Zodiac a pokud to pány baví, nic proti tomu, já tomu naopak fandím, akorát samotný konečný výsledek prostě není příliš dobrý, sorry…