Zola Jesus vydá své nové album „Okovi“ 8. září pod hlavičkou Sacred Bones Records. Obálku a dvě ukázky („Exhumed“ a „Soak“) najdete v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Zola Jesus
Zola Jesus
 |
|
Datum: 31.8.2016
|
Indiepopová pěnice Zola Jesus znovu v Praze po roce a půl? Navíc v komornějším prostoru holešovického klubu Neone? „Pojď mi!“ říkám si a kupuji lístek – dřív než stačím zaznamenat, že ve stejné datum mají v plánu zdemolovat hlavní město i Kayo Dot (které tu netřeba nějak zvlášť představovat) a krom jiného i The Brian Jonestown Massacre, na jejichž koncert si brousím zuby od doby, kdy mi bylo o jejich poslední zastávce v tuzemsku košatě vyprávěno. Koncert Američanky s kořeny ve východní Evropě, jenž se odehrál loňského března v Továrně na maso, ve mně ale zanechal jen těžko smazatelnou stopu, takže srpnové volby jen těžko litovat. A to jsem nevěděl, jaké to bude tentokrát. Ale nepředbíhejme.
Poslední srpnový den začíná docela vtipně. Až v den koncertu se dozvídám, že Zola bude mít předkapelu (jejíž jméno se mi povedlo zapomenout a nepodařilo se mi jej dohledat – omluva na mé straně) a samotná diva se svojí suitou vystoupí až o půl desáté. Překvapení, o němž jsem netušil, jak moc za něj budu rád, protože veškerý předkrm před hlavním chodem s přehledem požírá bezcílné handrkováním s revizory a do Neone tak dorážím až krátce před devátou, kdy byli všichni předskokani ti tam… čímž bych chtěl nejen pánům revizorům, ale i kupónovému systému Dopravního podniku hlavního města Prahy hluboce poděkovat. Díky, kikoti!
Následující půlhodinu můj zrak jitří záblesky různorodého osazenstva klubu, zatímco zbytky jeho minimalisticky zařízených, ovšem dostatečně útulných prostorů požírá příjemné šero. Roztodivné existence korzují dovnitř a zase ven, jako by nevěděly, kde vlastně chtějí setrvat, zatímco moje oči lustrují to jediné výrazněji osvětlené místo. Bar s nápojákem. Srdce křičí pivo, nicméně rozum bere cider a následně se po zbytek mého decentního zevlu zaobírá zásadní otázkou: Proč je v takovém hipsta podniku na čepu předražené géčko do trojky, a nikoliv fancy minipivovar plné chuti a dýňového ocasu? Nebo aspoň Polička?! Otázka důležitostí překračující vesmír, život i všechno ostatní zůstává do konce večera nezodpovězena. Rozptýlení přináší šrumec na pódiu, avšak namísto začátku odhaluje pouze překotné poslední přípravy a čtvrthodinovou sekeru – ačkoliv se předchozích třicet minut nedělo absolutně nic.
Veškeré rozpaky mizí s příchodem hudebníků, kteří klub rozeznívají eponymním intrem z poslední desky „Taiga“, a když se na nízké pódium vyhoupne drobná Nika v červených šatech a spustí energickým hlasem. Podle očekávání následuje hitová „Dangerous Days“ a publikum pod přívalem energie začíná pomalu tát; poslední bariéry mezi přijímačem a vysílačem definitivně prolamuje zvuková lavina v závěru „Dust“. Víc se hraje, než mluví (byla nám slíbena nová deska, juch!), a ač Zola sáhne do staršího repertoáru jen výjimečně – fantastická „Vessel“ je jednou z nich – nijak to nevadí. Síla a energie, kterou drobná zpěvačka předává, je jen těžko představitelná a uchopitelná a zároveň tak nebezpečně blízko, téměř na dosah ruky. Trochu jako kdyby vám začal v obýváku jen pro vás soptit vulkán a země se třást pod nohama, zatímco vy v ochromení stojíte mezi futry a nevíte, co vlastně budete dělat, až to všechno skončí.
Bezprostřednost malého prostoru funguje na výbornou a celé vystoupení posouvá od majestátnosti velké koncertní haly do náruče intimity. Zola brilantně pracuje s prostorem i publikem před sebou a nespoutané pohybové výrazivo se vším svíjením se na podlaze a divokého házení hlavou získává na vzdálenost natažené paže a jednoho hlubokého pohledu do očí docela jiný rozměr. Je to jako být na dosah ruky divoké amazonce, čarodějnici, která vás uhrane na první setkání očí, bytosti, z níž se místy ježí chlupy na zátylku, když s výrazem Samary z Kruhu prolézá po kolenou publikem a místy upadá do stavů ne nepodobných posednutí ďáblem… aby se vzápětí mohla proměnit v osobu vzezření tak křehkého a pomíjivého, že snad musí být stvořena jen ze skla a dýmu. Jako když v úvodu „Nail“ svůj hlas neschovává za mikrofon, jako když se rozpouští do publika během přídavkové „Skin“; a mně jen zůstává rozum stát, z jakého pramene čerpá všechny emoce, jež předává dál, když se koupe ve světelných efektech, které celý proces jen umocňují.
Koncertní poblouznění má jen dvě drobné vady na kráse: Trombón Daniela Eatona není přes tepající elektroniku takřka slyšet, což je škoda – jeho zvuk v klidnějších chvilkách přináší do hry zajímavý prvek; hlavně ale pomíjí dřív, než by člověk řekl švec. Ačkoliv jsem do Neone dorazil z výše popsaných důvodů poněkud podrážděn (přesnější by bylo říct nasrán), Zola Jesus z hodiny na pódiu čaruje audiovizuální prožitek, který bude letos zatraceně těžké překonat. Tak dobré to bylo.
Zola Jesus: videoklip
Zpěvačka Zola Jesus zveřejnila nový videoklip ke skladbě „Nail“ – sledovat jej můžete na YouTube. Song se objevil na doposud poslední desce „Taiga“ z loňského roku.
Zola Jesus, Freddy Ruppert
 |
| Datum: 16.3.2015 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Freddy Ruppert, Zola Jesus
|
Naposledy jsem do smíchovských jatek zavítal při příležitosti pražské návštěvy These New Puritans dobře rok a půl nazpět. Důvodem druhé návštěvy měl být velmi svébytný Kanaďan TR/ST věnující se osmdesátkovému retro synth popu. Nicméně tak se, jak můžete tušit, nestalo a do MeetFactory jsem se vypravil až na začátku minulého týdne na delegaci ze sousedních Spojených států. Do Prahy totiž zavítala Američanka Nika Roza Danilova, kterou svět zná spíše pod jejím pseudonymem Zola Jesus. Tahle drobná slečna se už nějaký ten pátek věnuje omamnému elektronickému popu načichlému nelidskostí a šerem starých průmyslových hal, a sic se na poslední desce “Taiga” tak trochu uklidila z továren do hlubokých lesů, zasazení do prostoru MeetFactory bylo, alespoň vzhledem k charakteru hudby bez debat.
Večer otevřel Freddy Ruppert industriálně noisovým setem. Američan v současnosti sídlící v Praze začal vcelku nenápadně. Na plátně dva boxeři, kterak se rubají v ringu za konejšivého hluku strojů a nepravidelných kovových úderů. Jakmile došlo na páčidlo a první porci krve, atmosféra začala houstnout, hudba se z chladné rytmiky přelila do nejasných ploch, skřípění a šumu bez ostrých kontur. Boj se změnil v naturalistický zápas na život a na smrt. Těžko určit, zda to byl víc koncert, nebo výlet do světa obskurní kinematografie, neboť hluková stopa i projekce na velkém plátně fungovala v dokonalé koexistenci. Jedno bez druhého by ztratilo omamnou, hypnotizující sílu, která mě po celou dobu držela jako nejpevnější osidla.
Se vzrůstajícím napětím nezbývalo než konsternovaně pozorovat souboj, jehož choreografie byla násilně dekonstruována do těžko srozumitelných smyček. Se zhnusením i zvědavostí vnímat onu zacyklenou, nesmyslnou brutalitu, s níž se oba účastníci pokoušeli z naprosto neznámých důvodů se navzájem připravit o život, aniž by se dobrali závěru svého snažení. Vstřebávat zvukovou kulisu poskládanou z tíživých, glitchovitých ploch, z nichž se nořily beaty obdobně rozložené na nepravidelné, přesto neustále se opakující jednotliviny. S nástupem strojové, nelidské pravidelnosti zápasníky nahradily záběry z crash testů, snad coby protilehlá strana násilí. V samém závěru se nejvypjatější momenty obou motivů propletly, čímž vytvořily doplňující se metaforu bolesti a konce života, z níž vedle očividné nesmyslnosti a zbytečnosti agrese vyvstává řada dalších otázek, na něž Freddy nedává odpověď. Pouze minimalistickým beatem coby obrazem dodělávajícího srdce uzavírá set. Konec, aplaus, odchod. A kvantum vjemů k dalšímu přemýšlení.
Pokud byl na exkurzi do lidské pudovosti Freddy naším jediným průvodcem, Zola Jesus se neobešla bez tříčlenného doprovodu. Pódiu vévodily bicí, dvoje klávesy a syntetizátory a bílá skulptura protkaná diodami. Alespoň do příchodu zpěvačky sic drobné postavy, avšak o to mohutnějšího hlasu. Ta otevřela svůj koncert v duchu loňského alba “Taiga” a první tři skladby jej přesně kopírují. Od první chvíle mě bil do uší markantní rozdíl mezi procítěnější studiovou tvorbou a živým pojetím přetékajícím živelností a silou, jíž Zola hýřila během vystoupení na všechny strany.
Celý koncert pojilo jediné slovo – uhrančivost. Podmanivá hudba vyznačující se silnou závislostí na jejím poslechu přitahovala chtě nechtě pozornost i v živé podobě, a co nezvládly melodie a shluky tónů samy o sobě, to bez nejmenších pochyb dokonala zpěvačka sama. Zola řádila coby zvíře utržené ze řetězu, čemuž bylo uzpůsobeno všechno od hutného zvuku až po divokou, často chaotickou choreografii ztrácející se v šeru mimo dosah světel. Pod animálním řevem se hala MeetFactory otřásala v základech, naproti tomu minimalistická vizuální stránka halila pódium do intimního šera po většinu vstoupení. Pohybem dokázala Zola vyjádřit mnohé a ve střídmém osvětlení se střídavě měnila ve zmítající se stín i vznešenou labuť, jež naoko stydlivě roztahuje černá křídla.
Díky příliš hlasitým bicím se však vytrácela dvojaká povaha skladeb, prchavost, náladovost, mně známá hlavně ze starších alb. Novější skladby nabité energií, jakými jsou třeba “Dangerous Days” nebo “Hunger”, fungovaly podle očekávání na výbornou, subtilnější skladby ale zkrátka občas ztrácely. Nová “Dust” působí díky pozounu, střídmé intimitě i naprosto velkolepému závěru skvěle, starší “Sea Talk” by ale zasloužila jemnější, minimalističtější pojetí. Hrálo se hlavně z “Taigy”, která zazněla až na dvě výjimky celá. Starší skladby byly mezi novými songy rozesety sporadicky, spíše jako vzpomínka na předešlou tvorbu. Vyjma “Sea Talk” zazněla ještě “In Your Nature” a “Night”, kterou Zola uzavřela první část večera. Po bouřlivém aplausu se zpěvačka vrátila s přídavkem, v němž zabrousila hlouběji do minulosti a přidala další dvě písně. Je škoda, že Zola poté už nenašla odvahu zůstat definitivně v zákulisí a vrátila se na pódium i potřetí, protože další pauza a odchod velké části lidí roztříštily budovanou atmosféru, takže závěr show nevyzněl zdaleka tak silně, jak vyznít mohl.
Stejně tak se našlo několik dalších škraloupů: Zvuk mohl být přece jen méně hlasitý, čímž by vynikly některé nálady písní skryté v přehlušených detailech. Stejně tak si Zola zasloužila větší obecenstvo. Bývalá fabrika nebyla prázdná, ale i tak byla zaplněná zhruba ze třetiny a zoufale volala minimálně po dvojnásobku lidí. Spíše trojnásobku. Potěšilo mě ale, že dorazila velmi pestrá směsice lidí čítající široké spektrum od hipsterů přes gotiky až k běžným posluchačům pohybující se věkově od třiceti výš. I přes pár vad na kráse to ovšem stálo za to, protože jak Freddy, tak Zola předvedli uhrančivou, magnetizující show, byť každý jinak. Rozhodně vydařený koncert.