Archiv štítku: zombie horor

Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Night of the Living Dead (1990)

Night of the Living Dead (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Režie: Tom Savini
Hrají: Tony Todd, Patricia Tallman, Tom Towles, McKee Anderson, William Butler, Katie Finneran

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

(Budou spoilery.)

Duchovním otcem legendární zombie ságy „…of the (Living) Dead“ je samozřejmě George Andrew Romero, jenž za kultovními horory stojí jakožto režisér i scénárista. Nejde ovšem o jedinou výraznou postavu, která se sérií prolíná. Zajímavou stopu v ní zanechal i Tom Savini, což je další známé hororové jméno.

Tom Savini proslul především jako machr na masky a gore efekty. Ty měl dodat již pro původní „Noc oživlých mrtvol“ z roku 1968, ale z toho sešlo, protože byl povolán do služby do války ve Vietnamu, kde sloužil jako válečný fotograf. Objevil se ovšem jako motorkář v následujícím „Úsvitu mrtvých“, masky a efekty vyráběl pro „Den mrtvých“, střihl si cameo v remaku „Úsvitu mrtvých“ (2004) a „Zemi mrtvých“ (2005) a v neposlední řadě – režíroval první remake „Noci oživlých mrtvol“, který vyšel v roce 1990. Dodnes se jen tak mimochodem jedná o jeho jediný celovečerní režijní počin.

„Noc oživlých mrtvol“ samozřejmě trápí podobné problémy, jaké se objevují u většiny remaků – tím spíš jde-li o předělávky kultovních snímků, které se nějakým způsobem zapsaly do historie svého žánru a posunuly jej kupředu, což je v případě originální „Noci oživlých mrtvol“ nesporné. Na svou předlohu prostě nemá. A z určitého úhlu pohledu vlastně ani mít nemůže. V takovém případě se okamžitě nabízí otázka, jaký vůbec může mít remake smysl, když je původní film dodnes skvělý a má silnou atmosféru, ale na to odpovědět nedokážu – sám si ji vždy kladu, proč to vůbec někdo dělá, když zahlédnu ohlášení dalšího remaku nějakého starého kvalitního hororu.

Nicméně zpátky do roku 1990. Navzdory tomu, co jsem právě řekl, patří tato „Noc oživlých mrtvol“ ještě mezi ty důstojnější modernizace staré látky. Když nic jiného, je zde cítit velká láska k hororovému žánru, úcta k předloze a nadšenectví, díky nimž nejde o vylízanou píčovinu. Ve své podstatě se totiž jedná o velmi dobrý a nadprůměrný hororový kousek, jemuž na kreditu nejvíc ubírá právě to, že je srovnáván (a také musí být srovnáván) se svým legendárním vzorem.

Dle očekávání přináší „Noc oživlých mrtvol“ verze ’90 hned několik technologických vylepšení. Starý černobílý obraz vystřídaly plné barvy. V originále vypadaly nemrtví ještě docela lidsky, zatímco zde už jsou patřičně hnusní a olezlí, jak si novější doba žádá. Nicméně i přesto tato verze stále ctí původní ideu pomalého a těžkopádného pohybu zombies, kteří se tím pádem dají jednotlivě vcelku lehce likvidovat, ale jejich nebezpečnost extrémně roste s jejich počtem. Remake se opět nesnaží o bezhlavá jatka a potoky krve, což není špatně, nicméně ani zdaleka nemá tak syrovou a tísnivou atmosféru jako původní „Noc oživlých mrtvol“. Novější verze obětovala syrovost na oltář vyššího tempa, díky čemuž bude současnému divákovi neholdujícímu hororovému oldschoolu asi bližší.

Night of the Living Dead (1990)

Příběhově se tato „Noc oživlých mrtvol“ drží svého předchůdce poměrně věrně. Přibližně dvě třetiny dokonce jako klíště, a pokud přijde nějaká inovace, jde jen o detaily jako třeba noví zajímaví nemrtví (zombie z pitevního stolu, zombie se zlomenou páteří). I skladba postav, jejich charaktery a vesměs i vývoj jejich vztahů zůstává totožný s originální verzí – s výjimkou Barbary, jež zde není tak apatická a změní se v drsňačku, která se neštítí práce s puškou. Opět tedy začínáme na hřbitově, kam dva sourozenci přijedou položit květiny na hrob, a setkají se zde s prvními nemrtvými. Barbara utíká a skončí v domě, kam za chvíli dorazí i Ben, ve sklepě najdou dalších pět lidí a společně se v domě opevní za stálého narůstání počtu zombies za okny i napětí uvnitř.

Night of the Living Dead (1990)

Změny přicházejí až po pokusu o získání benzínu z nedaleké pumpy, odkud se novější „Noc oživlých mrtvol“ začíná odvíjet trochu jinak. Některé postavy zemřou trochu jiným způsobem a jedna tentokrát dokonce přežije. Zatímco v originále všichni zůstali v domě, zde se Barbara nakonec vydává do noci hledat záchranu. Závěr není tak hořký, ale jistý cynismus mu opět nechybí. Podobně jako v původní verzi se i nyní ve finále objevuje určitá sociální kritika pramenící z toho, jak si někteří burani masakrování nemrtvých užívají a berou to jako zábavu. V originální „Noci oživlých mrtvol“ byl ovšem tento aspekt nenásilně naznačený. V remaku se na něj klade větší důraz a je podán trochu polopatičtěji, možná až trochu moc. Především komentáře oné přeživší postavy, aby to pochopil úplně každý, mi přišly trochu navíc.

To je ovšem jen detail, jenž nezkazí dojem z jinak povedeného hororu, který sice na svou předlohu nedosahuje, ale právo na existenci určitě má.

Night of the Living Dead (1990)


Day of the Dead (1985)

Day of the Dead (1985)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead
Český název: Den mrtvých

Rok vydání: 1985
Režie: George A. Romero
Hrají: Lori Cardille, Terry Alexander, Jarlath Conroy, Joseph Pilato, Richard Liberty

Hrací doba: 100 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Den mrtvých“, závěrečný díl slavné staré nemrtvé trilogie od George A. Romera, na svého přímého předchůdce „Úsvit mtvých“ opět navazuje jen velmi volně. A to i navzdory skutečnosti, že byl konec předcházející části otevřený a některé postavy přežily. Návaznost lze – samozřejmě kromě samotného nesmrtelného tématu chodících mrtvol, které mají nadprůměrnou chuť na lidské maso – vidět pouze v tom, že zombie epidemie opět postoupila o kus dál. Zatímco ve stařičké „Noci oživlých mrtvol“ jsme byli svědky samotného zárodku apokalypsy pohledem několika obyčejných lidí bez potuch o tom, co se zrovna děje, v „Úsvitu mrtvých“ se již nemrtvé hordy začaly rozšiřovat, ale lidstvo se stále snažilo situaci zachránit a držet pod kontrolou…

Ve „Dni mrtvých“ již živí-mrtví získali převahu a ovládli vše, kam až oko dohlédne. Přeživších zbývají už jen hrstky a právě jednu z takových film sleduje. Jde o nesourodou partičku vědců a vojáků, kteří se ukrývají v podzemní základně. Ze snímku vyplývá, že sem byli převeleni narychlo během sílící epidemie, aby se zde pokusili nalézt řešení. Vojenská posádka má za úkol vědeckým pracovníkům pomáhat a chránit je a vědci zase bádají, jak se zoufalou situací pohnout. Jenže dlouhé měsíce v podzemí, stres, pomalu se tenčící zásoby, nemožnost navázat kontakt s jakýmkoliv jinými přeživšími a ponorková nemoc si začínají vybírat svou daň.

I „Noc oživlých mrtvol“ a „Úsvit mrtvých“ byly svým způsobem poměrně komorní snímky. „Úsvit mrtvých“ asi nejméně, ale ani to nebyl nějaký rozmáchlý krvavý spektákl. „Den mrtvých“ v tomto ohledu linii nepřerušuje a opět pokračuje spíše v minimalističtějším duchu. Po krátkém depresivním začátku se zaleze do bludiště podzemních chodeb, odkud už v podstatě nevylezeme. Velká část stopáže je tedy vlastně jen trochu (ne)mrtvolná konverzačka, kde zombies hrají spíše vedlejší roli objektu vědeckého zkoumání.

Nuda? V žádném případě! Vyhrocené vztahy a hádky jsou dostatečně dramatické a hlavně – množství dialogů je skutečně skvěle a chytře napsaných. Příjemným zpestřením je i operování mrtvol, které chtějí sežrat operujícího, anebo roztomilý učenlivý zombík Bub. Díky tomu všemu film ubíhá příjemně rychle a ve stísněné atmosféře pomalu spěje k nevyhnutelnému…

„Bub’s been responding so well that I let him live… But is he alive or dead? Well, that’s the question nowadays isn’t it? Let’s just say I let him continue to exist.“

Oním nevyhnutelným je finální arci-masakr. Díky tomu, že Romero až do té doby dávkoval krvavé záběry jen zřídka a účelně, má závěr neskutečné grády a dostatečně vynahrazuje absenci brutality v předcházejících minutách. Nutno zdůraznit, že gore je ve „Dni mrtvých“ skutečně výstavní. Vůbec se nebojte roku vzniku, protože předkládané krvavé efekty vypadají parádně i dnes – legendární Tom Savini se tady vyřádil a odvedl prvotřídní práci. I samotné masky zombies jsou na mnohem vyšší úrovni než u „Úsvitu mrtvých“ (o „Noci oživlých mrtvol“ ani nemluvě) a třeba hned první nemrtvý, jenž se ve filmu objeví, je až geniálně odporný.

Day of the Dead (1985)

„Den mrtvých“ je… no, dovolil bych si říct jednu odvážnou, pro někoho možná až kacířskou myšlenku, a sice že „Den mrtvých“ je z celé staré trilogie Noc / Úsvit / Den podle mě nejlepší. Předchozí dvě části jsou bezesporu výtečné snímky, mají nesporný historický význam a pro vývoj žánru jistě měly větší dopad než „Den mrtvých“. Jenže čistě z filmového hlediska mě právě až třetí část oslovuje nejvíce a mám ji nejradši. Tím spíš příliš nechápu, proč je „Den mrtvých“ oproti svým starším příbuzným trochu podceňovaný a mnohdy podhodcený. Jestli byla „Noc oživlých mrtvol“ ukázkou syrové atmosféry a „Úsvit mrtvých“ nejčistším prototypem zombie hororu, „Den mrtvých“ je zase vybroušeným příkladem, jak by měl vypadat chytrý zombie horor. Tak či onak, všechny tři části této volné trilogie jsou zaručené majstrštyky a měly by patřit k základním znalostem v žánru.

Day of the Dead (1985)


Dawn of the Dead (1978)

Dawn of the Dead (1978)

Země: USA / Itálie
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Rok vydání: 1978
Režie: George A. Romero
Hrají: Ken Foree, David Emge, Scott H. Reiniger, Gaylen Ross

Hrací doba: 139 min (director’s cut)

Zdroj fotek: IMDb.com

Přesně deset let po svém zombie majstrštyku „Noc oživlých mrtvol“ se George A. Romero vydal do téže řeky a stvořil druhou část toho, co je dnes známo jako série „Night of the Living Dead“. A jedná se o jeden z těch vzácných případů, kdy pokračování nejenže dává smysl, ale dokonce se svým – v tomto případě dokonce legendárním – předchůdcem v mnohém ohledu drží krok. Ve výsledku je „Úsvit mrtvých“ další obrovskou klasikou zombie filmů. Zatímco „Noc oživlých mrtvol“ byla stále jednou nohou v době pomalých černobílých hororů, jeho následovník už je typických představitelem éry hororu 70. a 80. let a osobně jej považuji za úplně nejčiřejší prototyp zombie hororu a zároveň za etalon tohoto subžánru, s nímž musí být každý další film nutně srovnáván.

„Úsvit mrtvých“ se „Noci oživlých mrtvol“ dokázal vyrovnat snad i z toho důvodu, že se jeho cesta vydává poněkud odlišným směrem – a nemám tím na mysli jen skutečnost, že tentokrát již jde o barevný film. Pokračování je to volné, nevrací se žádná postava, ani hlavní, ani vedlejší. Pojítkem je pouze zombie apokalypsa, jež je v „Úsvitu mrtvých“ o krok dále.

Zatímco v prvním snímku jsme sledovali, jak epidemie sotva začala, zde již běží naplno – byť ještě nepostoupila tak daleko, aby bylo lidstvo vyhlazeno. To se stále snaží o jakousi funkčnost, ačkoliv je sužováno mrtvými, kteří nehodlají umřít a jejichž počet roste s každým dalším zesnulým. Vedle hord nemrtvých ovšem vyvstává i problém lidské nátury, poněvadž i u zombie apokalypsy se najdou parchanti chtějící se na vzniklé situaci obohatit. Zmítaná města tedy začínají křižovat i bandy rabujících násilníků, jimž naopak vyhovuje, že se protrhla stavidla společenských pravidel a morálky a že bezpečností složky již přestávají fungovat.

Některým přeživším začíná být jasné, že setrvání ve velkých městech, kde se zombie nákaza šíří velice rychle, není řešením. Takové uvažování svede dohromady dva televizní reportéry a dva členy zvláštních policejních jednotek, kteří spolu prchají v helikoptéře s plánem odletět daleko od civilizace. Po cestě ovšem změní názor a usídlí se ve velkém obchodním centru, kde jim vlastně nic nechybí. Vyčistí jej od přítomných nemrtvých, opevní se a mohou si navzdory venkovní apokalypse začít užívat života, když jim velký obchoďák poskytuje vše, co mohou chtít a potřebovat. Ale jen do doby, než na jejich pevnost narazí gang rabujících motorkářů.

„When there’s no more room in hell, the dead will walk the Earth.“

Dawn of the Dead (1978)

Toť základní dějová linka, po níž se snímek pohybuje. Samozřejmě záměrně vynechávám detaily, poněvadž nejsem až taková kurva, abych vám prozrazoval, jestli, kdy a kdo někdo schytá kousnutí a proměnu na zombie – co kdyby se tu našel člověk, jenž tenhle kult ještě neviděl! Důležité spíš bude sdělení, že si „Úsvit mrtvých“ dokáže udržet pozornost i navzdory své překvapivě vysoké stopáži (v režisérském sestřihu téměř 140 minut). Začátek filmu je trochu zmatený, ale záhy se příběh zpřehlední a začne se odehrávat vysoká škola zombie žánru.

Je to samozřejmě stará záležitost, takže jestli jste rozmazlení prohnilým make-upem z „The Walking Dead“, zde si budete muset zvykat, že nemrtvý = šedý ksicht. Oproti „Noci oživlých mrtvol“ však „Úsvit mrtvých“ navyšuje kadenci i brutalitu krvavých záběrů, z nichž některé (požírání střev) jsou patřičně hnusné i navzdory stáří filmu. Nicméně pozor, stále se v žádném případě nejedná o bezmyšlenkovou snahu o co nejvyšší koncentraci kečupu na filmové okénko. Romero je známý tím, že jeho zombie snímky mají určitý přesah a satirický podtón. Jestli jej někdo v „Noci oživlých mrtvol“ nezachytil, tak v „Úsvitu mrtvých“ již metaforickou kritiku konzumního života přehlédnout prostě nelze.

Dawn of the Dead (1978)

O „Noci oživlých mrtvol“ jsem napsal, že je to nadčasový a právem legendární horor. O „Úsvitu mrtvých“ lze napsat úplně to samé. Skvělá záležitost, jíž k dokonalosti chybí jen krůček (pár minut dolů z hracího času by to přece jenom sneslo), ale i bez té jde o excelentní biják, jejž by měl bezpodmínečně vidět každý fanoušek hororu.


Night of the Living Dead (1968)

Night of the Living Dead (1968)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Rok vydání: 1968
Režie: George A. Romero
Hrají: Duane Jones, Judith O’Dea, Karl Hardman, Marilyn Eastman, Keith Wayne, Judith Ridley

Hrací doba: 96 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Relativně nedávno světem proběhla zpráva, která musela zarmoutit snad každého příznivce kvalitního hororu – na rakovinu plic zemřel George Andrew Romero, jedna z velkých žánrových ikon. Legendární režisér patří k pionýrům hororu, především tedy zombie subžánru, který by bez jeho přispění zcela jistě nevypadal tak, jak dnes vypadá. Cestu napříč Romerovou zombie ságou začneme právě dnes a samozřejmě nemůžeme začít nikde jinde než u slavné „Noci oživlých mrtvol“

Nebál bych se tvrdit, že „Noc oživlých mrtvol“ patří k naprosto zásadním žánrovým milníkům, které horor jako celek posunuly někam dál, a v rámci odvětví chodících nemrtvých lačnících po čerstvém mase je základním stavebním kamenem. Právě tato atmosférická lahůdka z roku 1968 stanovila mnohé standardy zombie filmů a snad jako první přišla s dnes již typickým pojetím zombies. To jsou věci, za něž by si snímek za každých okolností zasloužil uznání. Nicméně to, co svůj žánr posune kupředu, nutně nemusí bezchybně fungovat i téměř padesát let po svém vzniku. To se ovšem netýká „Noci oživlých mrtvol“, jež prokazuje svou nadčasovost a spolehlivě dokáže zapůsobit i dnes.

Samozřejmě, že z dnešního hlediska film působí staře, možná až trochu zastarale, obzvlášť pro diváka, jenž je zvyklý na moderní nemrtvé, kteří při lovení potravy neváhají pořádat sprinterské závody. Ale to je nakonec naprosto logické a hlavně – nemyslím to nijak pejorativně. „Noc oživlých mrtvol“ je do morku kostí oldschool záležitost, kde se zombies pomalu potácejí. Vytrvalost a houževnatost jim ovšem nechybí a jejich nebezpečnost roste přímo úměrně s jejich počtem. Zde tento aspekt možná ještě není tak patrný, ale třeba ve volném pokračování „Úsvit mrtvých“, o němž si povíme někdy příště, hraje otázka nemrtvé kvantity ještě větší roli. To už ovšem předbíháme…

„Noc oživlých mrtvol“ zpočátku nic nevysvětluje, vlastně ani na nic nečeká. První minuty sledujeme, jak sourozenci Barbra a Johnny přijíždějí na hřbitov navštívit hrob svého otce. Vtom je napadne nepřívětivě vyhlížející individuum. Barbra utíká, netuší, co se děje, nic nechápe, ale chodící umrlec jí je pořád v patách. Nakonec se skryje v domě, který je až na jednu hnijící mrtvolu v patře zdánlivě prázdný. Postupně se zde sejde sedm lidí a kolem jejich útočiště se srocují hordy nemrtvých, kteří jsou s rostoucím počtem, hladem a postupující tmou stále odhodlanější. Nebezpečí ovšem nečíhá jen venku, nýbrž i uvnitř domu, kde je sedm lidí zavřených na malém prostoru, nikdo nic neví a veškeré informace se dozvídají z televizního nebo rádiového vysílání. Narůstá ponorka, paranoia, šok z prožité hrůzy, neshody, dohady o dalším postupu…

Jestli v něčem „Noc oživlých mrtvol“ exceluje, je to jistě atmosféra – i po těch letech je ohromně silná, těžká a syrová. Obzvláště v první třetině, kdy hrdinové nemají žádné informace a nic nechápou, se daří vykreslit bezvýchodnost a strach nanejvýš poutavě. Nicméně ani následná pomalejší část věnující se prokreslení postav, ani nevyhnutelné finále s útokem nemrtvých hord z vysoké laťky nijak neslevují. Snímek i dnes dokáže připoutat a napnout. Vyděsit už asi ne (ačkoliv ve své době byl považován za vysoce kontroverzní, násilný a krvavý), ale zapůsobit stále umí. Silné atmosféře paradoxně přispívá i černobílý obraz – paradoxně proto, že v té době se již barevné filmy točily, jenže už nezbyly peníze na převod do barev. Zdánlivou nevýhodu však „Noc oživlých mrtvol“ přetavila v jednu ze svých velkých předností.

Night of the Living Dead (1968)

Ale i to dokazuje, že k fantastickému filmu není nutný štědré finanční zajištění. „Noc oživlých mrtvol“ je nízkorozpočtová záležitost v podstatě dělaná na koleně. Přesto se stala obrovským kultem a legendárním hororovým počinem, jenž svůj žánr posunul kupředu. V tomto případě je ovšem veškerá chvála plně zasloužená – kredit „Noci oživlých mrtvol“ totiž nezajišťuje jen historický význam či nostalgie, ale skutečné kvality snímku, díky nimž jde dodnes o skvělý horor. Naprostá povinnost pro všechny, kdo to s filmem (nejen s hororem) myslí alespoň trochu vážně.


Brutal Relax (2010)

Brutal Relax (2010)

Země: Španělsko
Žánr: komedie / horor

Originální název: Brutal Relax

Rok vydání: 2010
Režie: Adrián Cardona, David Muñoz, Rafa Dengrá
Hrají: José María Angorrilla

Hrací doba: 15 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: Brutal Relax @ FB

Před nějakou dobou jsem tu ve filmovém koutku představil krvavý kraťas „Fist of Jesus“, v němž si to akční duo Ježíš a Jidáš rozdalo s armádou zombies. Místo zbraní ryby a vizuální hostina plná létajících vnitřností, končetin a oranžové krve mohla začít. Nejedná se ovšem o první krátkometrážní snímek tohohle druhu, jejž má španělská dvojice Adrián Cardona a David Muñoz na triku. Ještě před „Fist of Jesus“ totiž společně se třetím kámošem s jen těžko skloňovatelným jménem Rafa Dengrá dali dohromady jiný podobný kraťas s názvem „Brutal Relax“.

Stěžejní náplň snímku je téměř stejná jako u „Fist of Jesus“, což znamená – extra výživný krvavý masakr, v němž stojí jeden hlavní hrdina proti armádě nemrtvých šmejdů. Tentokráte je oním hlavním hrdinou kořen jménem Olivares. Na začátku vidíme, jak je propuštěn z nějakého ústavu a na rozloučenou dostane od ošetřujícího doktora radu, aby vyrazil na dovolenou, dal si oddech, relaxoval, opaloval se, fotil a hlavně za každých okolností zůstával v klidu a nerozčiloval se.

Milý Olivares doktorovu radu uposlechne a odjede k moři. Na pláži sebou kecne do bláta, vůbec ho nesere, že se mu kvůli tomu tři pitomé buchty opodál smějí, radši poslouchá muziku a užívá si pohodu. Plážovou idylku ale naruší hromada zombies, která vyleze z moře a začne osazenstvo pláže krutě masakrovat. Choďte s tím ale na Olivarese, jenž má zakázáno se nerozčilovat, takže ho okolní dění nezajímá… až do doby, než mu dojdou baterky ve walkmanu, což ho mocně vyprudí a začne si vylévat vztek na nebohých mořských zombících.

Hlavní devízou „Brutal Relax“ samozřejmě není příběh, nýbrž gore hostina, kterou vykutálení Španělé servírují s humorem sobě vlastním a s velkou dávkou nadhledu. Velmi záhy je tedy divák hozen doprostřed plážových jatek, v nichž létají všechny existující části lidského těla vzduchem. Masakr má dvě části – v té první nemrtví kuchají lidi a v té druhé Olivares nemrtvé. Co do splatter efektů jsou dobré obě a v obou se najdou zábavná usmrcení, ale o trochu lepší je asi ta druhá, kde je zabíjení přece jenom o něco nápaditější. Film nabírá obrátky přímo úměrně tomu, jak se dostává do ráže i sám Olivares, pro nějž se rubání mořských nemrtvých potvor stane nejlepší možnou terapií.

„Brutal Relax“ a pozdější (a také známější) „Fist of Jesus“ jsou si v lecčems podobné a je poznat, že oba počiny pocházejí od stejných tvůrců. Však je také v obou recyklován ten samý přístup, kvůli čemuž by asi bylo vhodné zdůraznit, že první byl právě „Brutal Relax“. Pozorný divák také vystopuje, že u obou snímků jsou si některé krvavé vtípky nápadně podobné. Co do gore stránky je asi lepší (čti: brutálnější) „Fist of Jesus“, ale i „Brutal Relax“ má své klady, na něž není radno zapomínat.

Brutal Relax (2010)

Na „Brutal Relaxu“ si zaslouží ocenění třeba vzhled zombies – masky jsou vážně skvělé a propracované, zábavná je i zelená krev. Kromě toho je starší snímek takový akčnější, a zatímco „Fist of Jesus“ byla jedna velká řež s krví v hlavní roli, zde je i nějaký náznak soubojů. Výborný je představitel hlavní postavy – José María Angorrilla se pro tuhle roli snad narodil a tak nádherně tupé výrazy, jaké zde předvádí, se hned tak nevidí. Excelentní jsou i finální titulky, které „Brutal Relaxu“ nasazují korunu a zasmějete se u nich pomalu víc než u celého předchozího filmu.

Nicméně abyste se smáli, je samozřejmě nutná velká dávka nadhledu a smysl pro zvrácený humor. Pokud jím disponujete, pak je „Brutal Relax“ skoro povinnost. Těžko říct, jestli je lepší právě on, nebo jeho mladší bratříček s Ježíšem v hlavní roli, ale za vidění stojí oba. Je z toho cítit veliké nadšení a úcta ke krvavým vypalovákům typu „Braindead“, který mají Španělé zjevně nakoukaný opravdu zodpovědně. Nebál bych se tvrdit, že „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ mají veškeré atributy k tomu, aby se z nich stala kultovní záležitost. Jasně, jako celovečerní počin by „Brutal Relax“ se svou stávající náplní nemohl obstát, ale jakožto čtvrthodinová chuťovka pro milovníky filmového gore je to obrovská paráda.


Les raisins de la mort (1978)

Les raisins de la mort

Země: Francie
Žánr: horor

Český název: Hrozny smrti

Rok vydání: 1978
Režie: Jean Rollin
Hrají: Marie-Georges Pascal, Félix Marten, Serge Marquand, Brigitte Lahaie, Mirella Rancelot

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Francie, třeba na rozdíl od sousední Itálie, jejíž žánrová škola je vyhlášená, nepatří k úplně tradičním baštám hororové produkce. Přesto má i tato země velmi zajímavé žánrové tvůrce, mezi něž jistě patří i Jean Rollin. Tenhle již zesnulý režisér po sobě zanechal hned několik hezky ujetých filmů, v nichž se nebál krve ani nahoty a o nichž bych tu rád postupem času také něco málo sepsal. Dnes ale začneme Rollinovým hororem, který ještě patří k těm poměrně normálnějším. Byť ani zde nechybí pár gore scének a trocha nahoty. Pod čímž si představte nějaké ty kozénky a jeden full frontal, což je ještě vcelku v normě.

„Les raisins de la mort“, což v češtině znamená „Hrozny smrti“ (film v České republice oficiálně nevyšel, ale byl zde pod tímto názvem promítán na festivalu), je v základě „zombie“ záležitost, akorát místní zdroj hororového prvku ve skutečnosti zombies nejsou, jde o nakažené lidi. Způsob, jímž se nakazili, je krásně francouzský. Za všechno totiž může víno respektive nově použité pesticidy při jeho pěstování. Shodou náhod se zrovna konal vinařský festival, kde se samozřejmě (skoro) všichni Frantíci široko daleko nachlemtali, v důsledku čehož se jim pak udělalo trochu nevolno. A tentokrát důsledkem není kocovina, ale hnití zaživa a neodolatelná chuť zabít souseda.

Jenže nic z toho naše hlavní hrdinka Élisabeth zatím netuší. Ta jen jede do vinařské provincie za svým snoubencem (jak se ukáže, je to přesně ten frajer, co vymyslel srandu s pesticidy). Do prázdného vlaku ale přistoupí nějaké prapodivný buran s nepříliš vábnou vyrážkou na ksichtě a zabije její kamarádku. Zde přichází úprk z vlaku a začíná putování Élisabeth francouzským venkovem, kde chodí od farmy do vesnice a z té do další vesnice a všude naráží na lidi s ošklivě ošklivými boláky, vyrážkou a strupy po těle.

„Les raisins de la mort“ má jistě své klady, ale i nepopiratelné zápory. Začněme tou druhou kategorií. Film je to hodně starý a je to na něm docela vidět, je poměrně naivní a dnes už působí poněkud ošuntěle. Příběh je v zásadě nijaký, herci jsou ve většině případů dost špatní a postavy se chovají hodně nelogicky, leckdy dokonce přímo dementně. A to prosím včetně těch nakažených, kteří občas jen tak blbě stojí, čumí a neútočí, i když by s klidem mohli, což jsem trochu nepochopil. S tím vším by se ale s jistou dávkou tolerance a vědomím, že jde o starou a béčkovou záležitost, žít ještě dalo. Nejvíc totiž dojem zkazí dost pitomý a dle mého odfláknutý závěr. Je vcelku jedno, zdali si jej divák vysvětlí tak, že hlavní hrdinka je rovněž nakažená (téhle verzi fandím já), anebo se jen začne chovat jak kardinální píča, protože v obou případech je konec prostě blbý.

Les raisins de la mort

Přejděme však k pozitivům, která tu jsou taktéž. Zápletka mi přijde docela neokoukaná a dobrá. Taktéž mě pobavilo, že se neotrávili pouze ti, kdo radši pijí pivo, což se dá vykládat, že poselstvím snímku je sdělení, že pivo vám zachrání život, haha. Ale teď vážně. Dobře zvolené je prostředí francouzského venkova a vesniček, což se ukazuje jako perfektní místo pro podobně laděný horor. „Les raisins de la mort“ má také místy vyvedenou tísnivou atmosféru, jež ale není nejsilnější tehdy, kdy se Élisabeth střetává s nakaženým obyvatelstvem, poněvadž zde hraje prim krvavá podívaná, nýbrž v momentech, kdy osamocena putuje opuštěnou (místy nečekaně hezky nasnímanou) krajinou za doprovodu až překvapivě dobré hudby.

V neposlední řadě pak „Les raisins de la mort“ boduje i krvavými efekty. Nakažení jsou patřičně oškliví, sice je to takový ten oldschool-hororový make-up, jak jej jistě budete znát třeba ze zombie filmů téhle doby, ale má něco do sebe a někteří z nich vypadají jako dobří hnusáci. Stejně tak se objeví i pár povedených gore záběrů a kvalitně udělaných mrtvol. Snad jediným nepovedeným momentem z tohoto ranku je usekávání hlavy sekyrkou, kde je příliš okatě vidět, že se jedná o umělou figurínu, v důsledku čehož se efekt vytrácí a krvavá scéna je poněkud degradována.

Les raisins de la mort

Jak se tedy k „Les raisins de la mort“ postavit? Ačkoliv má snímek nepochybně své klady, vzato kolem a kolem je to vlastně docela průměrná záležitost. Nicméně je to ten druh průměru, jenž neřekne nic většinovému divákovi, ale pořád má dost potenciálu na to, aby potěšil nadšence. Pokud tedy fandíte starým béčkovým hororům, neváhejte do toho jít. Já se navzdory všem výtkám bavil a klidně se na „Les raisins de la mort“ někdy podívám znovu. Film má totiž určité kouzlo hororů, které se už dnes netočí a ani točit nemohou, jelikož doba pokročila a žádá si jiných výrazových prostředků. Nicméně mně dává větší smysl se podívat na takovýhle horůrek s krásnou archaickou aurou, než se dívat na nudná moderní vyvražďovací pseudo-jatka pro teenagery. Takovéhle bijáky jsou mi jednoduše něčím strašně sympatické a „Les raisins de la mort“ není výjimkou.


Fist of Jesus (2012)

Fist of Jesus

Země: Španělsko
Žánr: horor / komedie

Rok vydání: 2012
Režie: David Muñoz, Adrián Cardona
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 15 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FistOfJesus.com

Snad ve všech kulturních odvětvích se nachází mainstreamová produkce určená pro masy. Vedle ní však paralelně existuje i menší nezávislá scéna, přičemž je to právě ona, kdo nabízí zajímavější kousky pro náročnějšího posluchače, diváka, kohokoliv… anebo zvrácenějšího diváka. A o filmu to snad platí dvojnásob. Jen mezi nezávisláky totiž může vzniknout taková splatter lahůdka jako „Fist of Jesus“, která prostě musí udělat dobře na srdíčku všem zvrhlíkům.

„Lazarus, rise up and walk!“

„Fist of Jesus“ ve své podstatě nabízí kousek příběhu o Ježíšovi, akorát jej ukazuje… hm… v poněkud alternativní verzi. Krátkometrážní snímek začíná vcelku nenápadně, kde Ježíš káže na hoře hrstce svých posluchačů. Vtom ale přiběhne Jákob s tím, že jeho syn Lazar je mrtev. Ježíš se rozhodne učinit zázrak a přivést Lazara zpět k životu. Všimněte si, že film tímhle respektuje události (nebo spíš děj, hehe) Bible. Vzkříšení Lazara tak, jak jej známe v klasické verzi, se ovšem nekoná, protože proces oživování se poněkud zvrhne…

No, u „Fist of Jesus“ nejde o příběhové zvraty nebo pointy, takže vám to nebudu zatajovat. Z Lazara se stane zombie, okamžitě skočí na nejbližší osobu a začnou se tahat první střeva z těl. Jenže pozor, trocha krve těsně po vzkříšení je pouhou letmou ukázkou toho, co na diváka ještě čeká. Následuje ještě menší příběhová chvilka s několika povedenými vtípky a až poté přijde vrchol…

„Judas, do you have something I can use as a weapon?“
„I only have a fish.“

Více jak polovinu „Fist of Jesus“ totiž zabírá arci-epická scéna, kdy se Ježíš a Jidáš pustí do vyřizování účtů s armádou zombies. Teprve tady začnou ty pravé splatter hody. Tvůrci David Muñoz a Adrián Cardona si neberou žádné servítky a rozjedou ultimátní řežbu, v níž vzduchem létají hektolitry krve (oranžové!) a tuny masa, vnitřností a končetin. Těch pár minut se podařilo natřískat kurevsky velkým počtem zvrhlých nápadů a vtípků, nad nimiž se lze královsky bavit i po několika zhlédnutích. Ostatně už jen sama skutečnost, že Ježíš a Jidáš nemrtvé mlátí rybami, je docela k popukání. Když se k tomu navíc přidá kousavá piraňa, napichování na mečouna, řezání údů rybí kostí a dalších kopa chuťovek…

Pro znalce takový vývoj „Fist of Jesus“ nebude překvapením. Jmenovaná španělská dvojice už se totiž o pár let dříve blýskla jiným podobně laděným a taktéž velmi povedeným kraťasem „Brutal Relax“. Novější dílko s Ježíšem je ovšem ještě krvavější a ještě zábavnější. Za vidění však stojí oba kousky. Jenže pozor, sice se jedná o nesvázanou gore zábavu, na níž je trochu vidět, že byla dělaná na koleně, ale to neznamená, že si tvůrci se snímkem skutečně nevyhráli. Zmiňovanou vysokou kadencí nápadů počínaje, pokračuje dobrou hudbou, parádními maskami konče. Ono se stačí podívat jen na plakát, na němž název filmu okamžitě připomene legendárního „Ben Hura“, aby bylo jasné, že se někdo u výroby filmu hodně dobře bavil a dal si na tom záležet.

Fist of Jesus

Samozřejmě „Fist of Jesus“ není zábava pro všechny. Musíte mít smysl pro černý humor, abyste ocenili gore hostinu, jakou Španělé servírují. Když ale na hru přistoupíte, čeká na vás skutečně excelentní chuťovka hodná toho, abyste si ji zařadili ke svým oblíbeným kraťasům. Pro fanoušky „Braindead“ a podobných kultovek naprostá povinnost. Doporučuje deset křesťanů z deseti!

„In the end… we didn’t evangelize anyone.“
„At least we sent a great number of souls to the Kingdom of Heaven.“

P. S. Závěr titulků slibuje, že David Muñoz a Adrián Cardona chystají s Ježíšem a Jidášem i celovečerák „Once Upon Time in Jerusalem“. Pokud k tomu skutečně někdy dojde, tak natěšenost jako svině!