Archiv štítku: zombie horor

Zombi 3 (1988)

Zombi 3 (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Zombi 3

Režie: Lucio Fulci, Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Deran Sarafian, Beatrice Ring, Ottaviano Dell’Acqua, Massimo Vanni

Hrací doba: 95 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

„Zombi 2“ z roku 1979 je kult jak noha. Znám je pod mnoha dalšími názvy jako „Zombie“, „Zombie Flesh Eaters“ nebo „Island of the Flesh-Eaters“, ale pořád to je jeden a ten samý snímek, který patří do výkladní skříně starého italského hororu i k ozdobám tvorby protřelého hororového mazáka Lucia Fulciho. Není tedy divu, že kultovního statusu se pokusilo využít / zneužít i několik volných pokračování, které s původním majstrštykem nemají dějově a mnohdy ani kvalitou nic moc společného. A to ani v případě, že je pod tím pokračováním podepsaný sám Lucio Fulci osobně. I když zrovna u „Zombi 3“ je tenhle podpis trochu diskutabilnější…

Už v roce 1987 se objevil první pokus „Killing birds – uccelli assassini“, který ovšem s původním „Zombi 2“ nemá skutečně nic společného, což lze ostatně vidět již na původním názvu. Ve Velké Británii byl nicméně distribuován jako třetí pokračování pod názvem „Zombie 5 – Killing Birds“ a někdy je do série počítán. Dokonce je možno nalézt i další bijáky, které jdou v různých distribučních až do osmičky. Chceme-li se ovšem bavit o pokračováních, měli bychom se asi zaměřit jen na ta dílka, která takto byla skutečně zamýšlena. A prvním takovým je až „Zombi 3“ nebo také „Zombie Flesh Eaters 2“ z roku 1988.

Naznačil jsem také, že v tomto případě je to poněkud zvláštní s oním Fulciho podpisem. Co jsem tím myslel? Lucio totiž stihl natočit jen nějakých 70 minut filmu, poté jej postihla mrtvice (v roce 1988 mu bylo již 60 let) a odstoupil. Producenti o dokončení požádali Bruna Matteiho, jenž u snímku působil jako režisér druhého štábu, a scénáristu Claudia Fragassa. V obou případech jde o jména, která určitě nebudou neznámá žádnému milovníkovi starého italského (nejen) hororového braku. Stačí třeba vzpomenout, že Mattei má na kontě takové perly jako „Porno Holocaust“ (název mluví sám za sebe), a Fragasso režíroval legendární arci-sračku „Troll 2“, kterou pro její antikvality uctívají hordy oddaných fans. Oba dohromady pak už dříve točili třeba post-apo-ekohorror trash „Rats – Notte di terrore“, o němž jsme si v našem filmovém koutku již povídali.

Každopádně, tihle dva borci vzali Fulciho materiál, sestříhali jej o dvacet minut a dalších čtyřicet přitočili. Když posléze sám Lucio viděl výsledek, byl dost nasraný a domáhal se toho, aby jeho jméno zmizelo z titulků. Což se mu však nepovedlo, protože producenti v tomto nechtěli ustoupit, jelikož Lucio Fulci už v té době byla dobře zavedená značka mezi hordami hororových diváků.

Zombi 3 (1988)

Tolik k historickému okénku, od něhož se konečně přesuneme k samotnému bijáku. Jak již padlo, dějově to se „Zombi 2“ nemá pranic společného, jedná se o úplně samostatný příběh. Žádnou originalitu nečekejte – příčinou zombie nákazy je bakteriologická zbraň s názvem „Death One“. Při převozu se ji pokusí ukrást nějací kořeni (není vysvětleno, co jsou zač), u čehož sice skoro všichni zkapou, ale jednomu se přece jenom podaří zdrhnout i se škatulí s virem. Samozřejmě z toho vyjde s trochu nepříjemnou nákazou, již začne šířit v nedalekém hotelu.

Armáda sice do hotelu dorazí a pro jistotu jej komplet vystřílí, ale udělá jednu osudovou chybu. A teď dávejte pozor, poněvadž přijde lekce, jak mohou být trashové filmy vynalézavé a vtipně ujeté (což neodmyslitelně patří k jejich kouzlu). Nositele nákazy totiž zpopelní, ale jeho popel vypuštěný do ovzduší komínem kontaminuje ptáky, kteří začnou dál šířit zombie odkaz. Zanedlouho je celá oblast zamořená a my sledujeme boj o holé přežití skupiny složené ze tří vojáků na výletě a party omladiny na výletě. Snad netřeba dodávat, že většina z nich do konce nedožije. Tady se s postavami nikdo nepáře zombies to kosí se slušnou kadencí…

Zombi 3 (1988)

…ale ne vždy. Samozřejmě se pohybujeme v trashové tvorbě, takže očekávejte dávku nelogičností nebo nekonzistence v chování zombies. Zatímco jedni jsou typičtí pomalí a prohnilí, jiní zvládnou na své oběti skákat ze stropu, další se ohání trubkou s rychlostí zdravého člověka. Někteří nekousnou, i když mohou, a radši se lidmi na férovku perou jak v hospodské bitce, zatímco jiní dokonce zvládnou i mluvit. Prostě halda. Samotné masky jsou nicméně oukej. V „Zombi 2“ sice byly lepší, ale pořád jsou místní zombie dost solidně udělaní.

Kapitolou sama pro sebe je gore. Fulci patří k vyhlášeným milovníkům krvavých záběrů, což se tady potvrzuje, pár chuťovek se v „Zombi 3“ rozhodně najde. Sice se neobjeví nějaká legendární scéna typu třísky v oku jako v „Zombi 2“, ale rozervaných ksichtů, urvaných končetin, prokousnutých hrdel a podobných laskomin se najde dost na to, aby si milovník splatteru přišel na svoje. Asi jedinou scénkou hodnou zapamatování je útok hlavy (jakože samotné hlavy) z lednice. Jak ta hlava dokáže skočit na půl metru, to se mě neptejte, ale halda to rozhodně je! Za zmínku možná stojí i útok zombie dítěte přímo z matčina břicha – taky slušně obskurní nápad.

Zombi 3 (1988)

„Zombi 3“ je samozřejmě čistokrevný brak a přesně tak k němu musíte přistupovat. Depresivního nálada předchůdce je pryč a nějaká atmosféra vykukuje jen místy, například v záběrech na les nemrtvých v mlze za doprovodu soundtracku typickém pro italské horory téhle doby, ale občas se pořád objeví. Z hlediska většiny byste nicméně neměli čekat víc než levný masakr, jenž se s dějem zdržuje jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby to alespoň nějak drželo pohromadě. Feeling pořádného taliánského trashe z toho nicméně táhne na všechny strany, což je mi ohromně sympatické, neboť mám tyhle krvavé nářezy strašně rád. Celkově jsem tedy spokojen, protože jsem dostal přesně to, co jsem chtěl a v co jsem doufal, a myslím, že fandové tohoto druhu filmu budou spokojeni taktéž.


Zombi 2 (1979)

Zombi 2 (1979)

Země: Itálie
Rok vydání: 1979
Žánr: horor

Originální název: Zombi 2
Český název: Zombi 2

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Tisa Farrow, Ian McCulloch, Richard Johnson, Al Cliver, Auretta Gay

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Může se zdát zvláštní, že zde píšu o filmu „Zombi 2“, když tu ještě neproběhla recenze na jeho předchůdce. Znalcům to jistě nijak divné nepřijde, ale pro ty ostatní začnu jednou ze známých historek, které se okolo tohohle hororového kultu z konce sedmdesátých let točí.

Bude to značně šokující, nicméně – žádná jednička neexistuje. „Zombi 2“ je samostatný původní film. Jeho producenti se akorát rozhodli parazitovat na úspěchu Romerova legendárního snímku „Dawn of the Dead“ z roku 1978, který byl v italské distribuci uveden pod názvem „Zombi“. Proto se tento snímek jiné hororové legendy Lucia Fulciho jmenuje právě „Zombi 2“. K tomuto přejmenování jen tak mimochodem došlo bez vědomí a souhlasu samotného Fulciho, takže si asi všichni dokážeme představit, že mu to nejspíš neudělalo zrovna radost.

Můžete se díky tomuhle parazitování koukat na „Zombi 2“ s despektem, to vám nikdo nemůže zakázat. Věřte ale tomu, že když to uděláte, sami si uškodíte, protože byste tím přišli o excelentní zombie biják, který se právem sám stal kultovní záležitostí a patří k nejlepším Fulciho snímkům. Což je samozřejmě kompliment jako svině, poněvadž Lucio Fulci patří společně se jmény jako Dario Argento nebo Mario Bava k největším představitelům staré italské školy, která dala světu mnoho žánrových klasik (i když si dokážu představit, že se teď se mnou mnozí budou hádat, že trashovější Fulci se s takovým Argentem nedá srovnávat, ale já vám na to dlabu).

Snímek začíná příjezdem opuštěné lodi do přístavu v New Yorku. Pobřežní hlídka na plavidlo vstoupí, aby hned vzápětí zjistila, že zas tak opuštěné není, protože v kajutách se skrývá jedna solidně uleželá zombie. Po jejím vyřízení (což se ovšem neobejde bez jednoho prohnilého kousance) se rozjede vyšetřování, které má odhalit, co se stalo s posádkou. Dcera majitele lodi Anne Bowles a novinář Peter West se pustí do pátrání a odjedou do Karibiku, aby zde otce našli.

Na ostrově, kde měl pobývat naposledy, naleznou kromě odpovědi na jeho osud také doktora, jenž se snaží zjistit, proč místní mrtví ožívají a je nutno je zabít podruhé. Doktorovi se nicméně situace pomalu začíná vymykat z rukou a počet chodících mrtvol začne velmi brzy a rychle narůstat. Obzvlášť když začnou ožívat i několik set let hnijící torza na místních hřbitovech.

Na „Zombi 2“ je zajímavých hned několik věcí, přičemž jednou z nich může být původ nemrtvých. Zde se totiž nejedná o žádnou epidemii, zombie se v tomto filmu vrací ke kořenům, což v překladu znamená, že na vstávání mrtvých z hrobů má svůj podíl voodoo. Netypické, leč dobře zvolené je i umístění děje na prosluněný karibský ostrov v souostroví Antily. Právě umístění na „konec světa“ podporuje zvláštní náladu, která se táhne napříč celým filmem. „Zombi 2“ se totiž může pochlubit působivou beznadějnou atmosférou, které navíc notně přidává i uhrančivý hudební motiv. Ten se během snímku objeví hned několikrát a vždy z něj doslova zamrazí. Na svědomí jej má italský skladatel Fabio Frizzi, jenž ostatně s Luciem Fulcim spolupracoval opakovaně, a jde o natolik skvělý kus hudby, že si jej osobně dost pravidelně pouštím i samostatně.

Zombi 2 (1979)

To už jsem ovšem trochu odběhl. Rád bych ještě ztratil pár slov o samotných nemrtvých, kteří jsou v tomto filmu přesně takoví, jací by zombie dle mého skromného názoru měli být. Nejde o žádné moderní sprintery, jsme v roce 1979, takže se připravte na pomalou malátnou chůzi a nebezpečí pramenící zejména z vysokého počtu. Fulciho zombie jsou navíc skutečně odpudivé, ohnilé, červy prolezlé mrtvoly. Nelekejte se roku natočení, ty masky jsou natolik hnusné, že bez obav obstojí i v dnešní době. Když to srovnám kupříkladu s cca stejně starým „Úsvitem mrtvých“, na jehož úspěchu se chtěli producenti „Zombi 2“ svézt, pak mohu bez obav prohlásit na vzhled nemrtvých Fulci Romera jednoznačně poráží!

Čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu prvku „Zombi 2“, jímž je gore. Opět nemyslete na rok vzniku, protože ani v tomhle ohledu snímek příliš nezestárl. Samozřejmě, jde poznat, že krev je umělá, nicméně krvavé hody jsou i tak udělané dost nechutně na to, aby slabší povahy odvracely zrak od obrazovky i dnes. Vyzdvihnout můžeme například hostinu na doktorově manželce a samozřejmě také nechvalně proslulou nepříjemnou scénu třísky v oku. Nezapomeňte, že jsme v sedmdesátkách, kdy se toho filmaři ještě nebáli, takže žádné cudné uhýbání kamerou a to nejhorší se stane mimo záběr. Tady dostanete přímo naservírované, jak kus dřeva zajíždí do oční bulvy.

Zombi 2 (1979)

Možná jste slyšeli o legendární bizarní scéně žralok versus zombie. Na jejím základě by se mohlo zdát, že jde o starý brak, jemuž se dneska akorát tak zasmějete. Tahle konkrétní scéna možná mírně úsměvná je, ačkoliv svým způsobem i fascinující – nejde totiž o žádnou maketu nebo triky, natáčelo se se skutečným žralokem tygřím (což je společně se žralokem bílým nejagresivnější druh žraloka vůči člověku). Film jako celek si nicméně takový ten rezervovaný nostalgický úsměv nezaslouží.

Je pravda, že v první půli plyne „Zombi 2“ trochu pomaleji, přesto nenudí a navíc vše vynahradí silnou atmosférou, zdařilými krvavými scénami, brutálním finále a depresivním dovětkem. Jednoduše totální kult a z titulu jednoho ze zásadních zombie filmů povinnost vidět!

Zombi 2 (1979)


Choking Hazard (2004)

Choking Hazard (2004)

Země: Česká republika
Žánr: horor / komedie

Originální název: Choking Hazard

Rok vydání: 2004
Režie: Marek Dobeš
Hrají: Jan Dolanský, Jaroslav Dušek, Eva Janoušková, Eva Nádaždyová, Anna Fialková, Kamil Švejda, Roman Izaiáš

Hrací doba: 81 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: ChokingHazard.cz

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je smysl života? Parta lidí, která se sešla v motelu Halali na samotě uprostřed lesů zjevně ano. Vždyť právě proto sem taky tahle nesourodá partička pod vedením slepého filozofa doktora Reiniše přijela. Jenže filozofický kroužek a přemítání o smyslu života nenaruší pouze zbloudilý pornoherec, ale i hromada zombies. A ne jen tak ledajakých – jsou to totiž zombie myslivci. Snad netřeba dodávat, že je pro tyhle nimrody nebude největší lahůdkou zvěřina, nýbrž lidské mozky.

Zadané schéma a prostředí je dostatečnou živnou půdou pro hromadu fóru, čemuž ladění „Choking Hazardu“ do velké nadsázky odpovídá. Je to biják natočený pro radost, což je na něm dost vidět – jedná o záležitost od hororových fanoušků pro hororové fanoušky ozdobenou několika zvučnějšími jmény (např. Jaroslav Dušek, cameo Dády Patrasové). Navíc „Choking Hazard“ přináší něco, co v našich zeměpisných šířkách těžce scházelo (a vlastně až na pár výjimek doteď schází) – šílenou, avšak zručně natočenou a řemeslně kvalitně odvedenou krvavou podívanou s hromadou černého humoru.

Díky vší konstelaci je „Choking Hazard“ filmem, jenž měl nakročeno k okamžité kultovnosti, a kdyby skutečně všechno vyšlo na sto procent, klidně by se z toho mohl stát takový malý český „Braindead“. Jenže výsledek bohužel nedopadl natolik dobře, aby se na takovou metu dokázal vytáhnout.

A přitom místy je vidět, že potenciál byl v „Choking Hazardu“ skutečně veliký. Některé momenty jsou nářez jako svině a strašně vtipné. Hlavně příjezd ztraceného porno-jehovisty v podání Romana IzaiášeDogy (je tu mnohonásobně zábavnější, než když hraje v kapele, haha), scénka v motelovém pokoji, diskotéka s myslivci, v níž nechybí ani zombie breakdance, zombie kung-fu souboj… to je jen malá ukázka z toho, jak je „Choking Hazard“ sympaticky ujetý. Nechybí ani spousta malých vtípků, kurevsky řízné hlášky, že se to v českých filmech v takové míře v podstatě nevidí a neslyší, pobaví i malé roličky – kromě již zmiňované Dády Patrasové třeba Robert Rosenberg, jenž filmového pornoherce přiveze taxíkem k motelu, anebo třeba spisovatel Ondřej Neff v roli jednoho ze super-zombie-myslivců. Docela k tomu sedne i zhovadilý soundtrack, v němž se střídají disko-škváry s příspěvkem Dogy nebo grindcorovým songem. Nakonec i samotný nápad s nemrtvými nimrody je super.

Všechno tedy hraje „Choking Hazardu“ do karet, ale výsledný snímek je naneštěstí poněkud nevyrovnaný. V jednu chvíli je to skvělá zábava, úroveň se však nedaří držet po celou stopáž, což zrovna nepotěší, když je tato pouhých 80 minut. Excelentní momenty střídají dost hluché pasáže, a navíc s postupujícími minutami strmě klesá tempo a finále vyznívá trochu do ztracena, namísto toho aby se stalo kýženým vyvrcholením.

Choking Hazard (2004)

Na jednu stranu je mi „Choking Hazard“ hodně sympatický film – svým stylem humoru, nadhledem, nadšeneckým přístupem, krvavou nadílkou, dobrými nápady, několika skvělými chvilkami… a takovým českým pohledem na zombie komedii. Na druhou stranu nemohu popírat, že v člověku po jeho uplynutí zbude určitým pocit zklamání a promarněného potenciálu. Může to znít jako klišé, ale z tohohle všeho šlo prostě vyždímat mnohonásobně víc. Velká škoda. Takhle je to jen solidní jednohubka, ale zdaleka ne kultovní počin.

Nedlouho po uvedení „Choking Hazardu“ se začal připravovat i druhý díl, ale zdá se, že postupem času tyhle snahy nějak vyhnily. Což je také škoda, protože zrovna tady bych se za pokračování přimlouval. Pokud by totiž tvůrci začali stavět na kladech původního filmu a poučili se z jeho chyb, mohl by ten kultovní biják konečně vzniknout. To se ovšem bavíme čistě v teoretické rovině, protože po tolika letech ticha už moc nevěřím, že by někdy dvojka skutečně byla…

Choking Hazard (2004)


Night of the Living Dead: ohlédnutí za sérií

Podobně jako u dalších dlouhých a velkých (a nejen) hororových sérií, i Romerova zombie sága si zaslouží rekapitulaci. Ačkoliv v tomto případě může být trochu zavádějící mluvit čistě o Romerově sérii, jelikož on sám má na kontě „jen“ šest nemrtvých fláků. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o kultovní záležitosti a v některých případech zásadní díla pro svůj žánr, vznikla i slušná řádka remaků, které jsou sem zahrnuty taktéž. Ne ale všechny, poněvadž jak známo, první „Night of the Living Dead“ z roku 1968 je volným dílem, které tím pádem může remakovat úplně každý. A nakoukat to všechno… asi by mi praskla hlava.

Do článku jsou tedy vybrány pouze ty snímky, které jsem se zde recenzoval (pro přesun na jednotlivé recenze klik na příslušné nadpisy), což ale pořád dělá slušný seznam o jedenácti položkách, v němž po mém soudu nechybí žádný zásadní dílek téhle zombie skádačky. Jako vždy si uděláme žebříček všech dílů a jako vždy musím upozornit na možné spoilery, tudíž zvažte čtení…

Night of the Living Dead (1990)

11. Day of the Dead (2008)

Sice je to „Noc oživlých mrtvol“, kterou všichni vzhledem k (ne)licenci předělávají až do bezvědomí, ale z toho, co jsem měl tu čest (respektive v tomto případě smůlu) vidět, musím jako nejhrozivější shit vyhlásit první remake „Dne mrtvých“.

Verze z roku 2008 je naprosto tragická. Zaprvé nemá prakticky nic společného s původním snímkem – jde o standardní zombie céčko, které pouze parazituje na legendárním filmu. Už jen za to si zaslouží pohrdání. Aby toho ale nebylo málo, „Zombies: Den-D přichází“, jak se tohle veledílo jmenuje v češtině, je nehorázně debilní i jako samostatný film.

Nehodlám tu znovu plýtvat slovy a nadávkami, od toho si ostatně můžete nalistovat původní recenzi. Pro dnešek nám postačí sdělení, že tento „Den mrtvých“ nemá co se tuposti týče v tomhle žebříčku konkurenci. Ani se nechce věřit, že takovou žumpu zrežíroval Steve Miner, jenž má na kontě druhý a třetí díl „Pátku třináctého“ nebo sedmý „Halloween“

Day of the Dead (2008)

10. Night of the Living Dead 3D (2006)

Na jeden ze sračkových remaků „Noci oživlých mrtvol“ samozřejmě musí dojít hned vzápětí. Docela i věřím tomu, že tenhle majstrštyk z roku 2006 ještě nepatří k těm úplně nejhorším adaptacím černobílé klasiky z roku 1968, ale na ty čistě amatérské počiny jsem jednoduše nekoukal.

Každopádně ale nelze brát za argument, že jistě existuje i něco horšího, jelikož „Noc oživlých mrtvol 3D“ je samo o sobě exkluzivní sračka. Sice je to místy tak imbecilní, až se člověk řeže smíchy, a Sid Haig je prostě über-cool prakticky v jakémkoliv filmu, ale ani to nemá šanci tuhle hovadinu zachránit.

„Noc oživlých mrtvol 3D“ jednoduše selhává na všech frontách a dost často je člověku až trapně za ty lidi, kteří v tom hrají. Stačí přidat dost vtipné 3D a dílo zkázy je dokonáno.

Night of the Living Dead 3D (2006)

9. Day of the Dead: Bloodline (2018)

Druhý remake „Dne mrtvých“ – a zároveň doposud nejčerstvější přírůstek do „…of the (Living) Dead“ rodinky – je výrazně koukatelnější než první remake „Dne mrtvých“. Ale není zas takový problém a navíc to z verze 2018 pořád nedělá dobrý film.

Příběhově se tento remake více drží předlohy, ale i přesto zbytečně upgraduje – zbytečně z toho důvodu, že je to vždy jenom k horšímu. Původní „Den mrtvých“ byl prostě fantasticky vymyšlené zombie-drama. Tohle je levný akčňák se spoustou nelogičností a vysloveně debilním chováním postav. Což je sice na hororové poměry trochu standard, ale ne omluva. Malé plus si tenhle „Den mrtvých“ zaslouží za to, že se nebojí krve, ale mnohem větší mínus dostává za to, že ji divákovi nedokáže slušně naservírovat, poněvadž při každé akčnější scéně dostane kameraman epileptický záchvat.

Shrnul bych to asi tak, že „Den mrtvých“ se na rozdíl od „Úsvitu mrtvých“ a „Noci oživlých mrtvol“ ani napodruhé důstojné pocty nedočkal. Tenhle remake je pořád nehorázná slabota.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

8. Diary of the Dead (2007)

A máme tu první Romerův původní film. Respektive tedy poslední co do kvality. Rád bych řekl, že i ten nejslabší Romero je pořád dobrý, ale nemá cenu si něco nalhávat. „Deník mrtvých“ patří maximálně do průměru. V dílčích záležitost má svou zajímavost a pár dobrých nápadů, několik originálních smrtí, jejichž prostřednictvím se potvrzuje, že Romero byl na nevšední krvavé momenty skutečný machr, ale celkově se nejedná o žádný zázrak. Na vině je především nuda, která film provází, ačkoliv se v něm formálně neustále něco děje.

Kamenem úrazu je i forma. Kdyby „Deník mrtvých“ vznikl o deset let dříve, také mohl patřit k průkopníkům, ale v roce 2007 už jsme všichni „Záhadu Blair Witch“ viděli, jejích napodobenin už vzniklo milión a z found footage hororu si prostě na prdel nikdo nesedl. Romero tímhle způsobem pojal svou zombie apokalypsu, což mohlo mít hodně co do sebe, nicméně se ukázalo, že chodícím mrtvolám víc svědčí standardní filmový formát.

Diary of the Dead (2007)

7. Dawn of the Dead (2004)

Dost jsem přemýšlel nad tím, jestli nemám remake „Úsvitu mrtvých“ a „Survival of the Dead“ v pořadí prohodit. Remake je objektivně kvalitnějším filmem, ale není tak originální a trochu mu schází ten Romerův alegorický přesah. Což je přesně důvod, proč si nakonec cením „Survival of the Dead“ výš. Nicméně se i přesto jedná o poměrně důstojnou poctu legendě. Od této pozice už se mimochodem bavíme o dobrých filmech.

Přetáčet „Úsvit mrtvých“, prakticky ten nejvíc zásadní zombie biják všech dob, se může zdát jako velmi dobrý nápad, ale tady se podařilo natočit snímek, při němž člověk nemá pocit hereze. Vlastně si bere jen základní linii – přežívání zombie apokalypsy v obrovském obchoďáku – ale některé věci vynechává, mnohé jiné naopak přidává a do boje vyráží s úplně odlišným složením postav.

Originál je nepochybně mnohem lepší, přesto i tento remake se může pochlubit nějakou kvalitou a několika povedenými zapamatovatelnými scénami, které jen neopisují od předlohy. Má to tah na bránu a celkově dost v pohodě věc.

Dawn of the Dead (2004)

6. Survival of the Dead (2009)

Po slaboučkém „Deníku mrtvých“ jsem další Romerovce příliš nevěřil, ale „Survival of the Dead“ nakonec velmi příjemně překvapilo. Nesporně má svá slabá místa – působí poněkud levně a televizně, prakticky vůbec to není hororové a digitální triky jsou vysloveně žalostné.

Jsou tu nicméně i světlé stránky, které ve finále převažují. George Romero zde předkládá netradiční žánrový mix, na poměry zombie filmů neotřelou zápletku i příběh, v němž se úspěšně vyhýbá veškerým klišé. Nebál bych se tvrdit, že v rámci svého subžánru se jedná o docela originální a hlavně svěží dílko. Zatímco na začátku své kariéry Romero položil základní stavební kameny zombie hororu, na jejím sklonku je obloukem obcházel a s nadhledem předložil černě-humornou odyseu z konce (časově i místně) světa.

„Survival of the Dead“ je hodně podceňovaná záležitost, jíž se nedostalo tolik pozornosti a ohlasu, kolik by si zasloužila. Mně se to ale dost líbilo a vlastně si dovolím říct, že ve mně snímek něco nechal. Výše se neumístil jenom proto, že konkurence je vysoká a následujících si cením ještě o něco víc.

Survival of the Dead (2009)

5. Night of the Living Dead (1990)

Hororová legenda předělává hororovou legendu. Romerovy klasiky se na přelomu 80. a 90. let ujal Tom Savini, který v žánru v proslul především jako borec na masky, krvavé efekty a občasný herec. Tento film dodnes zůstává jeho jediným celovečerním režijním počinem.

Tato „Noc oživlých mrtvol“ příliš neinovuje – s výjimkou charakteru jedné z hlavních postav, která se změnila z trochu zakřiknuté a hrůzou paralyzované paničky na drsňačku, jež se nebojí vzít brokovnici a přiložit ruku k dílu. Jinak se ale předlohy drží jak klíště a vesměs ji pouze modernizuje.

Přesto je z toho cítit velká láska k předlože i žánru obecně, díky níž se podařilo natočit důstojnou poctu oběma. Jak vidno, když někdo umí a látce rozumí, lze modernizaci známého udělat s citem, aby to strávil divák neholdující staré hororové škole a aniž by se u toho ztratil respekt k předloze.

Night of the Living Dead (1990)

4. Land of the Dead (2005)

„Země mrtvých“ byla návratem krále zombie hororů do nemrtvého světa po rovných dvou dekádách. Mnozí asi čekali další zásadní majstrštyk, po němž se tenhle subžánr bude ubírat novým směrem, a možná právě z toho plyne jisté všeobecné zklamání a chladnější přijetí.

„Země mrtvých“ možná není tak žánro-tvorná jako „Noc oživlých mrtvol“ a „Úsvit mrtvých“, asi jen těžko může být. Osobně si ovšem myslím, že je tenhle snímek zbytečně podceňovaný a rozhodně má své kvality, nechybí mu charakteristický Romerův nadhled a přesah. Dovolím si to tvrdit zejména z toho důvod, že už je to třináct let, co jsem byl na „Zemi mrtvých“ v kině, a za ty roky film neztratil kouzlo, utkvěl v paměti a dokázal, že na rozdíl od mnohých jiných nebyl jen sezónní záležitostí, na niž člověk za chvíli zapomene.

Samozřejmě, že nějaké věci „Zemi mrtvých“ lze vytýkat. Osobně mi nejvíc vadila až přehnaná kladnost hlavní postavy, ale diskutovat by se asi dalo i o tom, zdali nemrtví nejsou až moc učenliví. Výsledný dojem je i přesto jednoznačně kladný. Osobně mám tenhle biják rád a stojím na straně jeho obhájců.

Land of the Dead (2005)

3. Night of the Living Dead (1968)

Myslím, že každému z vás muselo být hned od začátku jasné, že první tři místa v tomto žebříčku musí obsadit Romerova stará trilogie. Vesměs jde tedy jen o její seřazení, což je trochu nespravedlivé, jelikož všechny tři snímky jsou dost jiné a každý skvělý, i když vždy trochu jiným způsobem.

„Noc oživlých mrtvol“ bezpochyby patří k filmům, které změnily tvář hororu a svým způsobem i celé popkultury, poněvadž to, co si dnes představíme pod pojmem zombie, zavedl právě tenhle kult z roku 1968. Nicméně nejen kvůli historickému významu si tenhle kousek zaslouží respekt. Navzdory jisté zašlosti a zastaralosti má totiž „Noc oživlých mrtvol“ i po takových letech svou sílu a díky depresivní syrové atmosféře dokáže vtáhnou i nyní.

Tady jednoduše není o čem, tohle je prostě ultimátní hororová legenda, již by měl mít na svém seznamu viděných odškrtnutou každý filmový fanda.

Night of the Living Dead (1968)

2. Dawn of the Dead (1978)

„Noc oživlých mrtvol“ stála na začátku a lze ji považovat za první skutečný zombie horor. Tím ultimátním zombie hororem, který se stal etalonem žánru a jeho krystalicky čistou ukázkou, je ale až „Úsvit mrtvých“.

Pokud bych měl jmenovat jediný zombie film, který byste ve svém životě měli vidět, nejspíš by to byl právě tenhle (přestože v žebříčku není první). „Úsvit mrtvých“ má prakticky všechno, stanovil standardy subžánru, a přitom se nejedná o hloupou céčkovou krvavou žranici jako většina pozdějších zombie vypalováků. Snímek se díky relativní umírněnosti může pochlubit uvěřitelností, dobře napsaným příběhem, sympatickými postavami s věrohodnou psychologií a myšlenkovým přesahem na rámec běžného hororu. Jak je u George Romera ostatně zvykem. Povinnost znát.

Dawn of the Dead (1978)

1. Day of the Dead (1985)

Za tím, co jsem před chvíli napsal o „Noci oživlých mrtvol“ a „Úsvitu mrtvých“, si samozřejmě stojím. Z hlediska legendárnosti a historického významu jsou jistě oba výše než jejich osmdesátkový bratříček „Den mrtvých“. Osobně mám přesto nejradši právě třetí snímek z této slavné zombie trilogie.

Občas se mi zdá, že „Den mrtvých“ je vedle svých dvou předchůdců trochu přehlížený a podceňovaný, což je ohromná škoda. Tenhle film je ohromně chytře napsaný a může se pochlubit fantastickou atmosférou. Zdánlivě je pomalejší, ale zoufalství, ponorka a klaustrofobie lidí zavřených v podzemním komplexu, zatímco povrch nad nimi ovládla nemrtvá horda, jsou celou dobu hmatatelné. Finální krvavý masakr je jen nevyhnutelnou třešničkou na dortu.

Vzpomínám si, že když jsem „Den mrtvých“ viděl poprvé, hodně na mě zapůsobil. Ani po x dalších zhlédnutí jeho síla nezeslábla, jedná se o jeden z těch filmů, na něž bych se snad mohl dívat pořád dokola. Pro mě osobně prakticky dokonalé zombie drama.

Day of the Dead (1985)

Budoucnost série:

George A. Romero, mozek a duchovní otec série, zemřel 16. července 2017 v 77 letech. I navzdory tomu je ale prakticky jisté, že jeho zombie série bude žít (But is it alive or dead? Well, that’s the question nowadays isn’t it? Let’s just say it will continue to exist.) dále.

Už nějakou dobu je v přípravě film „Road of the Dead“, u nějž se Romero podílel na scénáři. Neměl nicméně v plánu režírovat, této role by se měl ujmout Matt Birman, jenž se podílel už na třech „nových“ Romerových zombie snímcích. Biják by se měl věnovat zombie závodům pro zábavu bohatých přeživších. Poslední zprávy o počinu se objevily krátce po Romerově smrti a jasně hovořily o tom, že film se dočká svého dokončení.

Vedle „Road of the Dead“ už je v plánu i další počin „Rise of the Living Dead“, jejž napíše a zrežíruje G. Cameron Romero, syn George Romera. Mělo by se jednat o prequel, který se bude odehrávat v době studené války.

Night of the Living Dead (1990)


Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.


Survival of the Dead (2009)

Survival of the Dead (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: horor

Originální název: Survival of the Dead

Režie: George A. Romero
Hrají: Alan Van Sprang, Kenneth Welsh, Devon Bostick, Kathleen Munroe, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Stará láska nerezaví – to v případě George A. Romera a zombie žánru platí naprosto přesně. Praotec filmových zombies se své obliby k chodícím mrtvolám nevzdal ani na stará kolena, a tak se krátce před dovršením sedmdesáti let života pustil do svého šestého příspěvku do univerza „…of the (Living) Dead“. Dva roky po nepříliš vydařeném „Deníku mrtvých“ měl Romero prostřednictvím „Survival of the Dead“ co napravovat.

Jeho (nyní již víme, že definitivně) poslední zombie flák ovšem není filmem, jenž by příznivce staré kultovní trilogie opět sjednotil, spíš naopak. Čemuž se není co divit s ohledem na to, jak je „Survival of the Dead“ zvláštní. Rozhodně se ale snímku musí nechat, že právě v tomhle ohledu je typicky Romerovský. Nehledě na skutečnost, že „Survival of the Dead“ zdárně kličkuje kolem všech standardních klišé, která sám Romero kdysi utvářel. V „Zemi mrtvých“ je vlastně docela respektoval, v „Deníku mrtvých“ vlastně taktéž, akorát tak činil v méně tradiční formě found footage hororu, ale v „Survival of the Dead“ se jim vyhýbá a někdy dokonce vysmívá. Což je moc příjemná změna v době plné nudných zombie hororů jak přes kopírák, kde není svěží myšlenky. Těch je totiž třeba i v zatuchlém žánru, jenž se s gustem věnuje hnilobě.

„Survival of the Dead“ chronologicky přímo navazuje na „Deník mrtvých“, však také mezi jeho hlavní postavy patří parta vojáků, která se mihla v minulém díle, když okradla dokumentaristy natáčející dokument o zombie apokalypse, jenž byl zároveň i samotným filmem. Druhou a stěžejní linku „Survival of the Dead“ pak tvoří události na ostrově Plum, na němž proti sobě odjakživa stojí dva rodinné klany, jejichž náhled na věc se diametrálně liší i v tom, jak se vypořádat s nově vypuknutou zombie apokalypsou. Zatímco jeden klanový vůdce chce nemrtvé vyhladit, ten druhý věří v řešení a odmítá zabíjet své sousedy, ačkoliv tak trochu hnijí a mají nadprůměrnou chuť na lidské maso. Konfrontace obou názorů je nevyhnutelná a po ní je jeden ze dvou místních kohoutů (ten progresivnější, co prosazoval vystřelování mozků) vykázán z ostrova.

Vyhnaný dědula se ovšem jen tak nenechá a na internet umístí reklamu pro ostatní přeživší, jak je na ostrově skvěle. Čeká na pevnině v přístavu a všechny příchozí (potom, co je okrade) posílá na ostrov. Snad netřeba dodávat, že místní vidláci nevítají nové tváře zrovna s otevřenou náručí. Zde se obě filmové linky spojí, protože do přístavu dorazí i výše zmiňovaní vojáci, s nimiž se děda vydá zpět na rodnou hroudu, aby vyrovnal nevyřízené účty.

To vše je řečeno dost stručně, protože ve scénáři je i několik kliček. Pokud vám ovšem přijde, že zombie jsou zde tak trochu na druhé koleji, vlastně máte pravdu. Nakonec ale nijak zásadně nevadí, že nemrtví nejsou hybatelem děje, nýbrž jen jakýmsi všudypřítomným nebezpečím. Film je totiž příjemně cynický a leckdy až černě-humorný, což ovšem z principu otupuje hororové hrany. „Survival of the Dead“ skutečně není hororové ve smyslu napětí či strachu, krvavou nadílkou částečně ano. Důležitější než „level hororovosti“ je ovšem zajímavost a z tohoto ohledu „Survival of the Dead“ dle mého názoru nestrádá. Svou myšlenku to má, i určitý rozpor v tom, jaké postavy jsou vlastně kladné a jaké záporné, a poslední záběr je pěknou třešničkou na dortu téhle vidlácké-vtipně-hororové jízdy.

Survival of the Dead

Na druhou stranu, „Survival of the Dead“ má bezesporu i své zápory. Celé to působí trochu levně a televizně a korunu tomu nasazují naprosto odporné digitální triky. Ty jsou tak špatné, že jestli to nebyl nějaký zvrhlý umělecký záměr, tak by jejich autor měl jít na kastraci. Podobně mi přijde, že oproti starším Romerovým filmům se citelně snížila kvalita zombie masek i krvavých efektů, protože v celém filmu je prakticky jen jeden výživnější. To je velká škoda a trochu i ostuda, když i „Úsvit mrtvých“ ze sedmdesátých let ukázal víc.

Přesto „Survival of the Dead“ cením o dost výše než předešlý „Deník mrtvých“, který jednoznačně považuju za nejslabší zombie Romerovku. Je samozřejmé, že se stylotvornými majstrštyky z původní trilogie se to rovnat nemůže, ale osobně si myslím, že „Survival of the Dead“ je vlastně vcelku fajn a zbytečně podceňovaný.

Survival of the Dead


George A. Romero zemřel 16. července 2017 ve věku 77 let. „Survival of the Dead“ tedy navždy zůstane jeho posledním zombie filmem a zároveň i posledním režijním počinem. Před svou smrtí měl Romero rozpracován další zombie snímek s názvem „Road of the Dead“, u nějž byl spoluautorem scénáře a podílel se na produkci. Už před svým skonem však neměl v plánu režírovat, tuto úlohu se rozhodl přenechat Mattu Birmanovi, jenž se podílel již na „Zemi mrtvých“, „Deníku mrtvých“ a „Survival of the Dead“ jako člen druhého natáčecího štábu. Dle posledních informací to vypadá, že „Road of the Dead“ se dočká svého dokončení i po smrti Romera.


Diary of the Dead (2007)

Diary of the Dead (2007)

Země: USA
Rok vydání: 2007
Žánr: horor

Originální název: Diary of the Dead
Český název: Deník mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Michelle Morgan, Scott Wentworth, Amy Lalonde, Shawn Roberts

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: Cinema.ch

George A. Romero si mezi svými zombie snímky vždy udržoval velké rozestupy. Po natočení „Země mrtvých“ byla doposud nejkratší přestávka mezi jeho díly volné série „…of the (Living) Dead“ sedm let – šlo o prodlevu mezi „Úsvitem mrtvých“ (1978) a „Dnem mrtvých“ (1985). Na stará kolena do toho ovšem Romero prásknul a začal tvořit (mám na mysli jen zombie filmy, protože během své kariéry samozřejmě natočil i jiné věci) v mnohem vyšší kadenci. Jeho pátý příspěvek do mrtvolného universa, „Deník mrtvých“, tedy přišel již dva roky po svém předchůdci.

„Deník mrtvých“ je v mnohých ohledech docela jiný než všechny čtyři předešlé snímky. Mezi nimi se dala vypozorovat – a v minulých recenzích jsem o tom hovořil již několikrát – určitá volná návaznost postupující zombie epidemie. „Deník mrtvých“ se ovšem vydává opět na začátek a sleduje její propuknutí, které mi v tomto případě připadá mnohem rychlejší, než ukazovaly starší filmy. Děj „Deníku mrtvých“ se však má odehrávat souběžně s událostmi „Nocí oživlých mrtvol“, jen je filmový svět převeden do současnosti.

Podobně jako kdysi v „Noci oživlých mrtvol“ divák prožívá události s obyčejnými lidmi, kteří moc netuší, co se děje, ale velmi rychle na to budou muset přijít, ať už je mrtvolná katastrofa zastihla kdekoliv. Ne náhodou plakáty „Deníku mrtvých“ nastolují otázku: „Where will you be when the end begins?“

Oproti podání „Noci oživlých mrtvol“ tu je ovšem jeden nanejvýš zásadní rozdíl. „Deník mrtvých“ sleduje osudy několika mladých filmařů, kteří se v momentě začínající epidemie zrovna nacházejí v lese, kde natáčejí nízkorozpočtový horor. Vzhledem k tomu, že zrovna v ruce drží kameru, rozhodnou se svou cestu skrze hroutící se společnost zdokumentovat, ideálně co nejvěrohodněji a bez příkras. A jejich kamera je zároveň i kamerou filmovou.

Jinými slovy, Romero se rozhodl pojmout „Deník mrtvých“ ve stylu found footage hororů, což je sakra ošemetná disciplína. A popravdě řečeno, já osobně jsem nikdy nebyl velkým příznivcem tohoto hororového subžánru, protože mám vždycky problém věřit tomu, že někdo drží v ruce kameru a natáčí, když zdrhá o život. V „Deníku mrtvých“ je ovšem tenhle přístup podaný a obhájený vcelku rozumně a s jistou dávkou tolerance jej lze v pohodě strávit.

Horší je, že Romero tentokrát nedokázal vytvořit napětí srovnatelné s předchozími snímky. Rané kousky vznikly v 60., 70. a 80. letech, je na nich vidět stáří, jsou minimalističtější, a přitom pořád odsýpají rychleji než „Deník mrtvých“, v němž se naopak formálně pořád něco děje, hrdinové křižují z místa na místo a potkávají další skupiny. Film má několik povedených nebo přinejmenším zajímavých scén (nemocnice, amišova farma), ale jako celek nemá takový tah na bránu a neumí svého diváka tak zaujmout, jako se to dařilo ve všech čtyřech předchozích případech.

Diary of the Dead (2007)

Ani v „Deníku mrtvých“ samozřejmě neschází Romerův oblíbený kritický podtext, jehož prostřednictvím se vždy snažil ze svých zombie snímků udělat něco víc než jen (ne)mrtvolná jatka. Zatímco v minulých filmech byla tato složka do příběhu zakomponována vkusně a nenásilně, v „Deníku mrtvých“ mi přijde, že je až prvoplánově vystavována na odiv napříč celým filmem. Jakkoliv otázka, jakou se snímek snaží nastolit, v jádru smysl určitě má. Příliš dobře na mě nepůsobil ani trochu násilný epilog, jenž vlastně jen kopíruje morální otázku z konce Saviniho remaku (!) „Noci oživlých mrtvol“, kde byl polopatičtější než v originále. Ani nemluvím o některých „hlubokých“ monolozích napříč filmem.

Co naopak mohu pochválit, to je jako vždy gore. Romero se toho ani v pokročilejším věku vůbec nebál a stále uměl vymyslet originální a neokoukané krvavé chuťovky. Vytečení očí po zásahu proudem nebo hlava rozleptaná kyselinou se dost povedly. Podobně i obyčejnější efekty jako vnitřnosti tekoucí z břicha (něco velmi podobného už Romero ukázal i ve „Dni mrtvých“) jsou dobře udělané a efektivní, protože s nimi film tradičně zbytečně neplýtvá. Kromě toho ještě potěší skoro až sebe-parodický vtípek ke konci, kdy dojde k naplnění scéna z amatérského horůrku, kterou se na začátku nedařilo natočit, a ke konci se odehraje znovu se skutečným monstrem. Na tom je vidět, že Romero stále nápady měl i ve svých letech.

Diary of the Dead (2007)

Jako celek je však „Deník mrtvých“ z (v té době) pěti natočených Romerových zombie počinů jednoznačně ten nejslabší, ačkoliv je jeho forma vyprávění nejméně standardní. Podívat se na to dá, ale do výkladní skříně zombie hororu to rozhodně nepatří. Průměr.


Day of the Dead (2008)

Day of the Dead (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead
Český název: Zombies: Den-D přichází

Režie: Steve Miner
Hrají: Mena Suvari, Nick Cannon, Michael Welch, AnnaLynne McCord

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Noc oživlých mrtvol“„Úsvit mrtvých“ se svých předělávek dočkaly („Noc oživlých mrtvol“ jich má dokonce víc, než by bylo zdrávo), takže bylo jen otázkou času, než dojde i na remake poslední části slavné Romerovy volné zombie trilogie. Zatímco prvním dvěma snímkům byly vyseknuty důstojné pocty (v případě „Noci oživlých mrtvol“ mám samozřejmě na mysli Saviniho verzi z roku 1990, nikoliv ty nové amatérské sračky, které mohly vzniknout jen díky tomu, že Romero v roce 1968 zapomněl dát do titulků copyright), „Den mrtvých“ dopadl o poznání hůře…

Remake „Dne mrtvých“ byl v naší distribuci uveden pod vypraseným názvem „Zombies: Den-D přichází“. Sám film je ovšem tak debilní, že si takhle debilní jméno i zaslouží. Hned na začátek musím upozornit na jednu věc: snímek je sice prezentován jako předělávka Romerovy klasiky (je to na všech plakátech, obalech i v titulcích filmu), ale ve skutečnosti má s původním „Dnem mrtvých“ společného máloco. Vlastně tak málo, až skoro nic. Jedinou návaznost lze nalézt leda tak v tom, že v obou bijácích se vyskytují chodící mrtvoly a vojáci. Jinými slovy, „Zombies: Den-D přichází“ je prostě další laciný céčkový zombie škvár, který se akorát na rozdíl od jiných laciných céčkových škvárů přiživuje na legendárním jméně a dělá mu ostudu. Fuj.

Zkoušel jsem na tomhle veledíle najít aspoň nějaký klad a našel jsem pouze jeden jediný – herečka v hlavní roli není ošklivá a kouká se na ni docela dobře. Víc pozitiv jsem nenalezl, vše ostatní je fakt na draka. Začít můžeme příběhem, který je tak narvaný klišé, že víc už to snad ani nejde. Karanténa města, v němž má polovina obyvatel „chřipku“. V jednom momentě se všichni nemocní (ano, fakt všichni najednou) změní v zombie a začne požíračka nenakažených, kteří jsou nenakažení, ačkoliv ve filmu jasně zazní, že se virus šíří vzduchem. S vysvětlením tohohle lapsu se film nesere – jedna z postav zahlásí, že někteří jsou asi imunní, a jede se dál. Hrdinové nakonec přijdou na to, že za nákazou se skrývá – a teď pozor, bude to kurva nečekané – vládní experiment, který se trochu zvrtnul. No do píči, to je teda žrádlo, tohle jsem ještě nikdy v žádném jiném bijáku neviděl!

Narazil jsem na kraviny, jimiž je tenhle opus doslova prolezlý. Tak třeba hlavní hrdinka je profesionální vojačka, ale nosí nenabitou pistoli. Proč? Když se ji na to někdo zeptá, odbude to hláškou, že je to na dlouhé povídání, a jde se dál. Nějaké trauma z minulosti? Kdoví. Každopádně za deset minut vezme jinou bambitku a suverénně kosí všechno, co se hýbe. Ta samá buchta s klidem rozmrdá autem svojí nemrtvou ex-matku, ale pak je jí líto se zbavit nakaženého vojína, jejž poprvé v životě potkala před dvěma hodinami.

Day of the Dead (2008)

Nakažený vojín je taky halda jak svině. Borci s ním jedou v autě, ale on nikoho nekousne, což si postavy vysvětlují tím, že voják byl ještě zaživa vegetarián! Kromě toho je taky zombie-vojín poslouchá jak pejsek a navrch je pořád zamilovaný do naší fešné vojačky, dokonce jí i zamrtva čumí na prdel, když se předkloní. A když ji napadne nějaký jiný zombie, tak ji začne chrabře bránit. Ty vole, já vím, že se tomu těžko věří, ale já si to fakt nevymýšlím!

Zombie v tomhle filmu jsou vůbec dost kreténští. Ještě bych teoreticky dokázal překousnout, že sprintují jak o závod. Že to jsou ale všechno zároveň zkurvení spidermani, kteří lezou po zdech i stropech, to už vážně nežeru. Taky dokážou skákat tři metry do výšky, ale jen když se to hodí scénáři, takže pokud nějakému z hrdinů visí nohy z ventilační šachty (další originální prvek!), tak na něj zombies samozřejmě neskočí a ty hnáty mu neukousnou. To prostě nechceš.

Day of the Dead (2008)

Gore je taky o ničem. Pár krvavých záběrů se sice najde, ale celé je to dost cudné a bez většího účinku. V momentě, kdy začne velká žranice a konečně by se daly předvést nějaká jatka, tak kamera začne lítat jak při epileptickém záchvatu, že neuvidíte ani hovno. K tomu navrch přidejte, že se na několika místech objeví fest odporné počítačové triky, které snad někdo spíchnul přímo během natáčení místo pauzy na oběd.

„Zombies: Den-D přichází“ je prostě průser jak hovado. Dokonce i třeba taková zhůvěřilost jako „Noc oživlých mrtvol 3D“ mě bavila víc, protože to bylo tak hloupé, až se tomu člověk docela zasmál. „Zombies: Den-D přichází“ ovšem není ani takhle roztomile debilní, tohle je jednoduše sračka skrz naskrz. Nestojí ani za odplivnutí.

Day of the Dead (2008)


Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.