Archiv štítku: zombie horror

The Clearing (2020)

The Clearing (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: zombie horror

Originální název: The Clearing

Režie: David Matalon
Hrají: Liam McIntyre, Aundrea Smith

Hrací doba: 88 min

(Budou velké spoilery.)

K loňské zombie úrodě se mimo jiné rozhodl přispět svou nemrtvou troškou do mlýna také biják s názvem „The Clearing“. Kdybych chtěl brát titul snímku doslovně (cosi jako „Vyčištění“), očekával bych nějaký krvavý masakr, kde se budou štípat lebky oživlých mrtvol o sto péro, mozky budou létat vzduchem a všechny tyhle další blbosti, které si určitě dokážete domyslet sami.

Naštěstí jsem ale název „The Clearing“ doslova nebral, takže jsem ani nebyl zklamaný z toho, že jde spíš o komorní počin, jenž se prakticky celý odehrává na jednom místě a stojí primárně na jednom herci. Žádný velký masakr se tam neobjevuje… bitky se zombies se sice najdou, ale nesou se spíš v cudnějším podání.

Docela oukej mi přišel způsob, jímž „The Clearing“ řeší vzhled nemrtvých, jimž z držek a ran lezou nějací červíci nebo podobný fujtajbl. Bohužel si jich člověk zas tolik neužije, protože masky stejně jako tu decentní trošku krve skryje rozklepaná kamera. Prostě klasika, kdy kameraman při každé akčnější scéně chytne takového parkinsona, že kdyby s tím šel na hajzl, tak se třikrát udělá, než se jednou vychčije. Tím pádem se z hlediska gore nejedná o žádný zázrak, přestože film hned na začátku nabídne rozprsknutý hrudník. Užijte si to, protože lepší už to do konce nebude.

Uznávám, že jsem vás do toho trochu hodil, ale úplně stejně hodí i „The Clearing“ diváka do dění. To se mi vlastně zdálo fajn, aspoň nemusím čekat, než se biják rozjede a vyběhnou zombies. No, záhy se ukáže, že šlo ze strany tvůrců trochu o alibismus, protože po akčním intru se vracíme o kus dopředu a začne se vyprávět příběh předtím až do bodu úvodní scény, takže dvaceti minutám povinných pindů se beztak nevyhnete.

Každopádně, ve středu dění je taťka běloch, co to má rád tmavé, takže si nabrknul černošku, která jej donutí vzít jejich multikulturní dceru na víkend na kempovačku. Na výletě je dle očekávání postihne zombie apokalypsa a karty se rozdají následovně: fotr zůstane uvězněný v karavanu, zatímco holka někam zdrhne.

Celý film pak sledujeme zoufalého tatíka, jak se snaží vymyslet, jakým způsobem by zachránil milovanou dcerušku běhající někde venku mezi lidožravými dobytky, případně jak se utápí v depce. Rutinu marných pokusů a sledovačky ze střechy karavanu mu ozvláštní jen jedna epizoda s jiným přeživším, jenž dorazí autem.

I navzdory komornímu podání se nejedná o nějakou zásadní nudu, o což se ve velké míře přičinil Liam McIntyre (můžete znát ze seriálu „Spartacus“) v hlavní roli. Na jednu stranu mi přišlo ok i to, že se frajer snaží něco vymyslet a že když se něco začne srát, zvládne reagovat vesměs hbitě a rozumně. Teda jen do doby, než si vzpomene na dceru, pak se začne chovat jak dement.

The Clearing (2020)

Jenže všechny klady, co jsem zmínil, bohužel platí jen za dílčí klady, které krutě a nekompromisně bijí mnohem větší problémy. Vynalézavost a štěstí hlavního hrdiny postupem času dosahuje absurdních rozměrů. Několikrát za biják se stane, že se týpeček ocitne v obklopení zombies, kteří na něm visí jak ozdoby na vánočním stromečku, přesto jej za celou dobu ani jeden zmetek ani jednou nekousne. Nejvíc obskurně to vypadá na konci, kdy hrdina odpálí plynovou bombu. Výbuch zabije všechny nemrtvé široko daleko, ale on jediný se zvedne a bez sebemenšího škrábnutí pokračuje v hledání dcery. Nechápu, že tohle nikomu při tom natáčení nepřišlo divné a pustili to takhle ven, poněvadž je to nebetyčná píčovina, jejímž prostřednictvím „The Clearing“ dělá z diváků voly.

Nespokojenost z podobných hovadin, jichž se postupem času kupí víc a víc, a také znechucení z kreténských rodinných flashbacků podtrhne závěr na sílu dotlačený do přeslazeného happyendu. Nejenže ten jouda dokáže přežít všechno, jak už jsem zmiňoval výše, ale i jeho ratolest (holce může být tak… dvanáct?) přežije venku bez prostředků, bez pomoci a bez jídla mezi armádou zombies, aniž by ji kdokoliv kousnul. Na konci se pak oba shledají a padnou si do náruče. Ach jo.

The Clearing (2020)

Na „The Clearing“ jde samozřejmě hodně poznat, že se jedná o malou produkci bez většího finančního zázemí. To mi ale nutně nevadilo, protože i přesto výsledek mohl být fajn, kdyby si David Matalon, scénárista a režisér v jedné osobě, odpustil pár fakt strašných bot, kdyby byl snímek v některých ohledech uvěřitelnější (tj. hrdina a jeho dcera neměli takovou z prdele kliku vždycky a všude) a kdyby se to netlačilo do tak odporného happyendu. Na kdyby se ale nehraje, takže ve výsledku je „The Clearing“ podprůměrný a lehce zapomenutelný počin, o jehož zhlédnutí by měli seriózně uvažovat jen ti největší příznivci zombie subžánru.


Alone (2020)

Alone (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: zombie horror

Originální název: Alone

Režie: Johnny Martin
Hrají: Tyler Posey, Summer Spiro, Donald Sutherland

Hrací doba: 92 min

(Budou velké spoilery.)

Před nedávnem jsem se tu bavili o korejském zombie bijáku „#Saraitda“ a už tehdy jsem hovořil o tom, že se nejedná o jediný počin s tímhle tématem. Na vině je scénář s podpisem Matta Naylora, jejž se podařilo adaptovat hned dvakrát. O něco známější se mi zdá právě ta korejská verze, protože tu ve své distribuci uvedl i Netflix. Od původní podoby scénáře se ovšem liší, protože zde námět společně s jeho původním autorem adaptoval Cho Il-hyung, jenž se se postaral i o režii „#Saraitda“.

(Předpokládám, že) původní podobu scénáře představuje americká verze s názvem „Alone“. Její základní linie vypadá stejně, což se určitě dalo předpokládat. Myslete tedy na zombie apokalypsu podanou komornějším pohledem jednoho konkrétního člověka zavřeného u sebe v bytě. Snímek nemá ambice představit akční řežbu ve stylu „28 Days Later“ nebo remaku „Dawn of the Dead“, natožpak aby se snažil o nějakou hlubší metaforickou kritiku, jíž se proslavila Romerova série.

Přesto „Alone“ evidentně nechce být levným béčkem bez myšlenky. Na mnohokrát zpracované téma zombie epidemie se pokouší nahlížet z psychologického hlediska, jak to asi může vypadat, když se v takové situaci ocitne člověk, jenž na ni není připraven, ale musí si poradit, jinak jej čeká smrt.

Oproti korejskému pokusu však „Alone“ prakticky ve všem zaostává. Ani „#Saraitda“ se nedá považovat za bezchybnou perlu, ale nešlo filmu upřít nějakou úroveň, důraz na roli moderních technologií při zombie apokalypse a poměrně slušné zpracování toho, jak hlavní postava v samotě čtyř stěn propadá zoufalství – úměrně s tím, jak postupně přestává fungovat elektřina, téct voda, docházejí zásoby…

„Alone“ chce něco podobného, akorát korejskou bytovku vystřídala americká a namísto obarveného streamera koukáme na pokérovaného floutka Aidana. On teda ani hrdina „#Saraitda“ mi nepřišel zrovna sympatický, ale tenhle cápek mě vyloženě sral, a to nejen kvůli jeho neodbytné potřebě se svléknout do půl těla při sebemenší příležitosti. Hlavní události zůstaly: hned na začátku mu do bytu vtrhne nakažený soused; hrdina zachytí hlasovou zprávu od rodičů, z níž se dozví, že s největší pravděpodobností zemřeli; pokusí se oběsit; podnikne výlet k sousedům; naproti přes ulici se skamarádí s další přeživší; zažije nemilou epizodu s plesnivým dědkem, jenž se snaží nakrmit svou zombie starou.

„Alone“ však ve všem jen klouže po povrchu a očekávané události odškrtává ze seznamu kvapně a bez většího opodstatnění. Například linka s rodinou jen mimoděk proběhne a nemá význam. Nějaký postupný propad se nekoná – Aidan je strašná pusinka a brečet s flaškou v ruce začne hned první den (!) epidemie. Ani jeho korejský kolega Oh Joon-woo nepatřil ke kovaným pěstitelům survival technik, ale na rozdíl od tohohle borce nedělal vyložené píčoviny. Například: Aidan dokáže sousedce naproti hodit míček, ale když jí chce hodit vysílačku, tak sleze ze svého balkónu na ulici plnou nemrtvých, hodí jej z ulice a pak vyšplhá zpátky. Proč?! A nebudu polemizovat o tom, že z té ulice nahoru na balkon to házel na stejnou, ne-li delší vzdálenost než rovnou ze svého balkonu.

Alone (2020)

Podobných detailů se v „Alone“ najde dost. Zatímco korejská verze dokázala mezi řádky vysvětlit, proč si Oh Joon-woo polepil všechna okna v bytě novinami, v americkém podání se to prostě stane, aniž by se film jakkoliv zabýval důvodem. Úplně nejvíc mě ale pobavil závěr, v němž si Aidan myslí, že jej kousnuli, takže se chystá spáchat sebevraždu, a protože trpí už zmiňovaným exhibicionismem, tak se na to svlékne. A až po svlečení zjistí, že jej nikdo nekousl… to fakt nepozná, jestli jej lidožravé hovado raflo do pupku?

No, a když už jsme u toho kousání, tak ani těch zombie si v „Alone“ příliš neužijete. Vlastně tam o ně ani moc nejde, jde spíš o one man show hlavního hrdinu, ale jeho představitel Tyler Posey na utáhnutí celého bijáku nemá. Když už se nemrtví objeví, tak to nejsou jenom sprinteři, ale i horolezci, a dokonce i trochu mluví. A vypadají tak nějak nijace.

Alone (2020)

Snad jediná o něco lépe zvládnutá věc oproti „#Saraitda“ je podle mě závěr. Ten se sice i tady vyladil pozitivněji, ale nepůsobí tak šroubovaně. Anebo to bude tím, že korejský pokus byl jako celek lepší a konec mu neudělal čest, zatímco u Američanů to stojí za prd celé, takže finále nemělo co pokazit.

„Alone“ je každopádně slabota a asi jste už pochopili, že jestli něco, tak byste měli dát jednoznačně přednost „#Saraitda“. Ani korejský počin nepatří k vyloženým perlám, ale je fajn a rozhodně se na něj dá podívat. „Alone“ předvádí prakticky to samé, což lze vzhledem k okolnostem pochopit, tudíž to filmu nevyčítám. Vše ale dělá hůř, nesmyslněji a nudněji, což rozhodně vyčítám. Je zajímavé, jak rozdílně mohou vypadat dva snímky s totožným dějem i délkou. U Korejců to byla příjemná, zručně udělaná a poměrně svěží zombie podívaná. Američané natočili nevyčnívající podprůměr bez jakékoliv přidané hodnoty.

Alone (2020)


#Saraitda (2020)

Saraitda (2020)

Země: Jižní Korea
Rok vydání: 2020
Žánr: zombie horror

Originální název: #살아있다
Český název: #Žiju

Režie: Il-hyeong Choi
Hrají: Ah-In Yoo, Park Shin-Hye

Hrací doba: 98 min

(Budou velké spoilery.)

Jakmile vidím v názvu nějakého filmu hashtag nebo jakoukoliv jinou podobnou sračku budící dojem, že se výsledek strašně moc snaží být cool, nemívám k tomu důvěru. „#Saraitda“ (případně „#살아있다“, pokud chcete) si ovšem úplně nezaslouží, abychom se na něj dívali už dopředu skrze prsty. Jedná se totiž o poměrně snaživý komorní zombie biják, jenž se pokouší zasadit zombie apokalypsu do kontextu současné post-moderní doby, v níž má většina lidí doma hromadu technických vychytávek a chytrých mašinek.

Předně ale musíme diskutovat, jak se to má s předlohou. „#Saraitda“ totiž vychází z amerického scénáře od Matta Naylora. Ten se na korejském snímku sám podílel a scénář posléze upravoval společně s režisérem Cho Il-hyungem, pro nějž tento počin znamená celovečerní debut. Nejedná se ovšem o jedinou adaptaci. Scénář totiž posloužil i americkému filmu „Alone“, v nemž si zahrál Tyler Posey (dále např. sračka „Truth or Dare“) nebo spolehlivý veterán Donald Sutherland („Invasion of the Body Snatchers“, „The Eagle Has Landed“ a tuny dalších). Jinými slovy, můžete si vybrat korejské nebo americké zpracování příběhu dle vaší ctěné libosti, případně sjet obě, což mám v plánu i já. Začal jsem s korejskou verzí, již lze pravděpodobně považovat za o něco známější, poněvadž vyšla i na Netflixu.

V centru dění je kluk Oh Joon-woo, který svůj čas tráví streamováním videoher. Jednoho dne se probere sám doma (rodiče i sestra odešli ven) a brzo zjistí, že zatímco spal, venku propukla zombie apokalypsa. Přímo pod okny na ulici se navzájem požírají lidi a on zůstane uvězněn sám v panelákovém bytě.

Brzo si začne uvědomovat, že to nebude žádná sranda, protože všechno, na co byl zvyklý, přestává fungovat. Jídlo dochází, zanedlouho přestane běžet proud, přestane téct voda. Všude okolo se navíc pořád potulují nemrtví, kteří při sebemenším hluku ucítí potenciální oběd a tryskem se vydají za jeho zdrojem. Výlety mimo byt tedy nepatří k činnostem, k nimž se člověk chtěl uchylovat, pokud to není úplně nutné.

Ani nemluvě o tom, že se dostaví i strach o rodinu a že po delší době uzavření v bytě také někomu začne hrabat. Však si vezměte, jak to vypadá / vypadalo při letošním lockdownu během koronky… a to všem fungoval internet! Náš hrdina naštěstí zjistí, že není jediným přeživším. V bytě přes ulici se například zabarikádovala docela hezká slečna a někde okolo se třeba najdou i další zoufalci. Ale znáte to, ne všechna setkání během apokalypsy dopadnou dobře.

„#Saraitda“ bohužel ne vždy postupné vypínání výdobytků doby reflektuje pečlivě, čímž vytváří menší nedostatky v logice nebo rovnou plot holes. Asi nejkřiklavěji mlátí do očí skutečnost, že hrdinovi funguje mobilní telefon i dlouho poté, co vypnou elektřinu. Já osobně teda smartphone nemám, ale tipnul bych si, že dva týdny bez nabití fakt nevydrží. To nedá ani můj Aligator. A to se ani nebavím o dalších blbostech jako kakání (nemohl splachovat, protože neteče voda) nebo že se hošanovi za celou dobu nezmění odstín odbarvených vlasů.

Saraitda (2020)

„#Saraitda“ rovněž docela bojuje s častým neduhem podobně komorních snímků, a sice že místy se to celé až moc vleče a lehce to zavání nudou. Což o to, „#Saraitda“ bojuje statečně a nikdy nepřekročí hranu, aby film začal skutečně a regulérně nudit. Když se nějakou dobu stojí na místě a zaujetí pomalu uvadá, biják se pokusí přijít s nějakým ozvláštněním, ať třeba pokusem vylézt z bytu nebo nalezením další přeživší duše. Pár hlušších momentů se přesto najde.

Ale s tím se dá žít. Na „#Saraitda“ mě víc zklamaly dvě jiné věci. A upozorním, že nyní přijdou masivní spoilery, takže jestli si to nechcete zkurvit, přeskočte na poslední odstavec.

Saraitda (2020)

Snímek se bohužel nevyvaroval ani několika typických a už dost ohraných klišé zombie filmů. Doufal jsem, že se tak nestane, když se nejedná o americkou produkci; doufal jsem, že Korejci budou víc inovativní. Ale ono ne, musel se objevit jouda, jenž si nechce připustit, že z jeho staré se stala zombie, a snaží se ji krmit. A přitom se přímo nabízelo originálnější řešení jako třeba kanibalismus, což by se mně osobně líbilo násobně víc.

Úplně nejcitelněji si ovšem „#Saraitda“ podřezalo větev v úplném závěru. Napříč celým snímkem se docela uspokojivě dařilo postupně budovat pocit beznaděje a vykreslovat zoufalou situaci, z níž není úniku. Finále se pak rozehraje způsobem, který doslova žadonil o to, aby ústřední dvojici sežrala hrouda nemrtvých a dopadlo to depresivně. Ale ne. Někdo se rozhodl, že bude lepší nápad, když se tam na sílu vtlačí šťastné rozuzlení, kdy v posledním momentě přiletí helikoptéra, hrdiny vyzvedne a odletí do piče. Obrovské zklamání.

Saraitda (2020)

Nezvládnutý závěr bohužel hodně ubírá na atraktivitě. Kdyby měli tvůrci větší odvahu, naopak by to podle mě „#Saraitda“ nasadilo korunu a nechalo zapomenout i na těch pár nedostatků. Velká škoda. I navzdory tomu se jedná o slušný počin, který se mi líbil víc než letošní zombie pokusy z USA nebo Británie, co jsem zatím viděl. Ale mohlo a mělo být ještě lépe.


Patients of a Saint (2020)

Patients of a Saint (2020)

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2020
Žánr: zombie horror

Originální název: Patients of a Saint

Režie: Russell Owen
Hrají: Jess Chanliau, Meg Alexandra, Gabz Barker, Kate Bell

Hrací doba: 106 min

(Budou velké spoilery.)

Zombie horor je dost oblíbená a tvůrci hojně vyhledávaná disciplína. Každý rok se pár nových kousků urodí a k letošní úrodě mimo jiné přispěl britský biják „Patients of a Saint“. Prozradím vám to hned a na rovinu – kdyby si to přispívání všichni zúčastnění nechali od cesty a šli radši na pivo, udělali by pravděpodobně lépe.

„Patients of a Saint“ je fakt hutný blábol. Film postrádá napětí, akci i gore, všechny postavy jsou prudce nesympatické, vlastně se tam většinu času děje úplně hovno, a navrch to ani není humorně blbé. Nejhorší mi na tom všem ale přijde jiná věc – že se „Patients of a Saint“ bere tak šíleně vážně. Celé se to tváří důležitě jak hovno v míse a budí to dojem, že všichni zainteresovaní byli upřímně přesvědčení, že natáčejí seriózní zombie horor, který má co sdělit.

Bolí to o to víc, že „Patients of a Saint“ podle mého názoru nějaký potenciál skutečně mělo. Netvrdím, že šlo z daného námětu vykutat zlato a hororovou perlu, ale jsem přesvědčen, že prostor na vytvoření dobře udělané žánrovky se tam určitě nacházel. Akorát škoda, že si jej nevšimli ani režisér, ani scénárista.

Věci se mají asi následovně: představte si odlehlý ostrov, na němž se nachází pěkně ostrá věznice s mužským i ženským křídlem. Na některých vězních se provádějí lékařské pokusy, podávají se jim experimentální léky. Hádám, že nemusím dodávat, co z těchto pokusů vzejde.

Filmem nás provází fakt drsná bývalá mariňačka, kterou do vězení zavřeli samozřejmě neprávem a která nepostrádá obligátní traumičku. Svou účast na pokusech odmítne a radši si ponechá trest smrti, jemuž by se po souhlasu s účastí mohla vyhnout, ale jakmile se po chodbách věznice rozeběhnou zombíci, pere se o život jak o život (haha).

Kromě ní se tam objevuje ještě třeba sériová vražedkyně, která je strašně hustá, strašně černá a strašně tlustá a všichni jí říkají Řeznice, černá feťačka s dredy, která se nakonec musí obětovat pro ostatní, blbá blondýna, zakřiknutý doktůrek, dozorce-hajzl, svinská ředitelka věznice… a nějací další zoufalci, co tam jsou jen od toho, aby někdy v průběhu snímku zdechli. Typicky všichni bílí chlapi a/nebo autority jsou buď svině nebo neschopní blbci, zatímco místní barevná galérka má vypracovaný cit pro morálku a vždycky ví, co by se mělo udělat. Vedle toho se tam občas mihne i nějaký zombík, ale občas to vypadá, že se objevil spíš omylem.

Tohle je spíš ale jenom úsměvné. „Patients of a Saint“ má zásadnější problémy. Scénář se například vůbec neobtěžuje se cokoliv vysvětlovat. Večer je všechno v pohodě a pak najednou jeb ho – po celé věznici zničehonic nic běhá armáda nemrtvých. Kde se takhle náhle vzali, to nikdo neřeší. Jakože fakt. Z nějakého důvodu žádná postava pomalu ani nemrkne překvapením, že vězení najednou zamořila hromada nemrtvých parchantů s chutí na lidské maso, všichni jsou s tímhle fakt naprosto v cajku a rovnou se začnou zachraňovat… teda, běhat po povětšinou prázdných chodbách, případně se zavřou v nějaké místnosti a rádoby chytře kecají.

Patients of a Saint (2020)

Celou dobu jsem měl pocit, jako kdyby postavy ve filmu věděly mnohem víc než divák, ale ne takovým tím žádoucím způsobem, že by to snad bylo chytře napsané. Spíš takovým tím způsobem, jako když se při psaní scénáře nepřemýšlí. O to vtipnější nicméně je, že stejně dokážete s neomylnou přesností odhadovat, co se stane vzápětí, protože „Patients of a Saint“ naprosto spolehlivě a pečlivě vymetá veškerá myslitelná klišé zombie filmů.

Aby to bylo dokonalé, nezapomeňte k tomu připočítat tklivé vzpomínání hlavní vojandy na maminku a neuvěřitelně trapný závěr, jenž celému tomu zoufalství nasadí korunu. Osobně mám rád, když bijáky končí špatně, protože se to moc často neděje. Nepamatuji si ale případ, že by nějaký film skončil jakože špatně, a přesto mě to tak mocně nasralo. Lze v tom nicméně vidět třešničku nekvality na diletantském celku.

Patients of a Saint (2020)

Stručně řečeno, „Patients of a Saint“ je regulérní zoufalost, ačkoliv řemeslně obstojně udělaná. Obsahově se nicméně jedná o kardinální píčovinu, která selhává snad ve všech ohledech, a navíc ještě nudí… zkurveně nudí. Kdyby se tam objevilo alespoň nějaké ucházející gore a potahalo se pár střev, ale ani na to se tvůrci nezmohli, což ale jenom potvrzuje, o jak bezpohlavní a nijakou hloupost jde.


Incubo sulla città contaminata (1980)

Incubo sulla città contaminata (1980)

Země: Itálie / Mexiko / Španělsko
Rok vydání: 1980
Žánr: zombie horror

Originální název: Incubo sulla città contaminata
Český název: Velký útok zombies

Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Hugo Stiglitz, Laura Trotter, Maria Rosaria Omaggio, Francisco Rabal

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na začátku osmdesátých let vznikala v Itálii hromada zombie bijáků, jejichž tvůrce kupředu hnala vidina podobného úspěchu, jakého se dostalo „Zombi 2“ od Lucia Fulciho z roku 1979, a také nadšení, s jakým domácí trh přijal ještě o rok dříve „Dawn of the Dead“ od George Romera. Jedním z takových se stal i Umberto Lenzi, což byl v roce 1980 už zkušený režisér, jehož jméno by ostatně nemělo být neznámé žádnému znalci italské filmové školy. Ačkoliv ještě možná víc než s hororem (byť i těch má na kontě slušnou řádku) je jeho jméno spojeno se specifickými žánry jako giallo nebo poliziotteschi. A když už horor, pravděpodobně Lenziho budete znát spíš díky jeho příspěvkům do kanibalského subžánru jako „Il paese del sesso selvaggio“, „Mangiati vivi“ nebo asi nejznámějšímu „Cannibal ferox“.

Umberto Lenzi nicméně roku 1980 přispěl i k zombie vlně prostřednictvím „Incubo sulla città contaminata“, v našich končinách známém jako „Velký útok zombies“. Kvalita tohoto škváru je povážlivá, a to i optikou doby, v lecčems nejde spekulovat o tom, že jde o dost špatnou záležitost, ale svým způsobem tenhle film zajímavý určitě je.

V první řadě by se asi slušelo zmínit, že sám Umberto Lenzi odmítal označení „Incubo sulla città contaminata“ jako zombie filmu a tvrdil, že s nemrtvými nemá nic společného. „Zombie“ v jeho díle jsou spíš nemocní lidé zasažení radiací. Ve výsledku sice s klasickými zombies sdílejí určité společné jmenovatele, například vysoká agresivita, ale v dalších ohledech se tu chovají jinak.

V „Incubo sulla città contaminata“ totiž „zombie“ ne vždy hodlají svou oběť sežrat a v některých případech zabíjejí spíš kvůli tomu, že si to situace žádá. Jindy si ale také kousnou. V tomhle ještě můžete cynicky vidět nedomyšlenost a nekonzistenci danou brakovostí snímku. Nicméně další prvky jako třeba regulérní používání zbraní a nástrojů, jednoduché taktiky pro zmatení nepřítele nebo běhání už jsou věci, které začaly pozdější a leckdy i velké zombie filmy používat zcela cíleně. Pokud jste si mysleli, že se sprintujícími zombies přišel až Danny Boyle„28 Days Later“, možná vás překvapení, že za první film s běhajícími nemrtvými je považován právě „Incubo sulla città contaminata“, a to i navzdory skutečnosti, že sám režisér spojení se zombie tématikou odmítal.

Dalo by se tedy říct, že čistě z historického hlediska a za jisté průkopnictví má „Incubo sulla città contaminata“ své opodstatnění. To ale neimplikuje, že by se jednalo o skutečně dobrý film, protože, ruku na srdce, o žádný zázrak se nejedná. Všechno vypadá ohromně lacině, ale zároveň se snímek snaží až moc tvářit seriózně, což trochu eliminuje eventuální guilty pleasure prvek. I když ten pověstný italo-trash z toho pořád táhne, takže ne, že by si to člověk nedokázal užít!

Incubo sulla citta contaminata (1980)

Asi nejhůře dopadly masky, protože nakažení vypadají fakt špatně, a to v tom špatném slova smyslu. Trochu mi přišlo, jako kdyby si každý ten herec před svou scénou musel namočit hlavu do kýble s hovnama a nechal to uschnout. Příliš dobré není ani gore, protože dost často to z obrazovky křičí, jak jsou krvavé záběry umělé a odfláknuté, hlavně zkraje filmu. Ve druhé půli už se pár lepších kousků najde, ale celkově nejsou dojmy nijak vysoko ani v tomhle ohledu.

Příběhově je to vesměs taková klasika. Sledujeme dvě roviny. V jedné hlavní hrdinou televizní reportér, jenž se stane svědkem prvotní invaze na letišti (epická scéna, kdy z letadla vyskáče tlupa blbců s hlavou pomazanou hovny a začne vtipně masakrovat přítomné vojáky, kteří se rozhodně nechovají jak profesionální armáda), ale aby nedošlo k panice, není mu dovoleno pustit informaci na veřejnost. Vydá se tedy nalézt svou manželku a společně se vydají na útěk / cestu za přežitím. Ve druhé rovině dle očekávání sledujeme, jak se s celou situací vypořádává armáda. Tady překvapí především docela rozumné (!) objasnění původu nákazy. Co mě ale příliš nepotěšilo, byla závěrečná pointa à la „celé se mi to jen zdálo… anebo ne?“, což je podle mě jedno z nejhorších možných zakončení jakéhokoliv filmu. I když uznávám, že v roce 1980 to nejspíš ještě nebylo tak provařené jako dneska.

Incubo sulla citta contaminata (1980)

Celkově „Incubo sulla città contaminata“ považuji za trochu rozporuplný kousek. Mám pro tahle stará taliánská béčka velkou slabost, takže i tohle jsem si docela užil, ale vím, že nejde o žádnou pecku a že z téhle doby pocházejí i zajímavější bijáky, a to i optikou, kde brak znamená plus. Abych řekl pravdu, velkou oblibu tohohle filmu i mezi velkými esy jako Quentin Tarantino nebo Robert Rodriguez moc nechápu. Itálie podle mě nabízí i zábavnější hororové kulty k uctívání.

Na závěr můžeme přidat ještě jednu perličku. V roce 2015 ohlásil Tom Savini (kdybyste nevěděli, tak legendární hororový maskér, jehož práci jste už někde stoprocentně viděli, i když o tom třeba nevíte), že chystá remake „Incubo sulla città contaminata“, což by pro něj znamenalo teprve druhý režijní zářez po remaku „Night of the Living Dead“ z roku 1990. Od té doby nicméně nebyl hlášen žádný posun, takže kdo ví, jestli se projekt někdy skutečně dočká realizace.

Incubo sulla citta contaminata (1980)


After Death (Oltre la morte) (1989)

After Death (Oltre la morte) (1989)

Země: Itálie
Rok vydání: 1989
Žánr: zombie horror

Originální název: After Death (Oltre la morte)

Režie: Claudio Fragasso
Hrají: Chuck Peyton, Candice Daly, Alex McBride, Jim Gaines, Don Wilson

Hrací doba: 84 min

(Budou spoilery.)

Už u „Zombi 3“ jsem se zde rozepisoval o tom, jak moc je to zamotané s pokračováními kultovního italského zombie hororu „Zombi 2“, který je vlastně sám o sobě fejkovým „pokračováním“ „Dawn of the Dead“ od George A. Romera, protože tenhle snímek byl v Itálii distribuován pod názvem „Zombi“. „Zombi 2“ se každopádně samo stalo kultem, na nějž se pokusila navázat hromada následovníků. Spousta bijáků je v různých distribucích označována jako pokračování, ať už se to čísluje jako série „Zombi“ anebo jako série „Zombie Flesh Eaters“. Jako x-tý díl je dokonce občas označováno víc různých filmů napříč různými lokálními distribucemi. Jako „Zombi 3“ dokonce jednou v Itálii vyšel i další, tentokrát španělský kult „No profanar el sueño de los muertos“, přestože byl natočen o celých pět let dříve než „Zombi 2“.

Celá tahle záležitost je tedy dost zamotaná, ale za skutečná a dejme tomu oficiální pokračování můžeme považovat jen „Zombi 3“ a „After Death (Oltre la morte)“ nebo také „Zombi 4“, „Zombie Flesh Eaters 3“, „Zombie 4: After Death“ a tak dále. Někdy se jako pokračování počítá také biják „Killing Birds: Raptors“ známý i jako „Killing birds – uccelli assassini“, „Killing Birds – Zombi 5“ či „Zombie Flesheaters 4“, který je ovšem starší než „Zombi 3“„After Death (Oltre la morte)“. To aby to náhodou nebylo příliš přehledné. Ale na eurotrashové scéně se s tím nikdy nikdo moc nesral, tak co naplat.

Jistou kontinuitu s předešlým dílem zajišťuje osoba režiséra. Dohledem nad „After Death (Oltre la morte)“ se totiž ujal Claudio Fragasso, scénárista „Zombi 3“, který poté, co od trojky musel ze zdravotních důvodů odstoupit Lucio Fulci, snímek také dokončil společně s Brunem Matteim. Ale to je asi tak největší spojitost, kterou mezi „After Death (Oltre la morte)“, „Zombi 3“ a „Zombi 2“ najdete. Jinak totiž tenhle biják se svými předchůdci opět nemá prakticky nic společného s čestnou výjimkou v podobě hromady oživlých mrtvol. Mluvte pak o pokračování! Máme tedy před sebou „čtyřku“, která je vlastně trojkou, ale v absolutně nenavazující sérii filmů, kde každý z nich funguje sám o sobě a navzájem mezi sebou nejsou nijak propojeny.

Zatímco ve trojce byl zdrojem nákazy armádní experiment, „After Death (Oltre la morte)“ se v tomto ohledu ohlíží spíš za „Zombi 2“. Děj se tedy opět odehrává na odříznutém tropickém ostrově a za to, že mrtví vstávají z hrobů a mají chuť na lidské maso, může voodoo magie.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Na ostrově před dvaceti lety probíhaly lékařské experimenty, s jejichž pomocí se vědci snažili přijít na léky proti dosud nevyléčitelným nemocem včetně rakoviny. Když onemocněla dcera místního voodoo šamana a vědci ji nedokázali pomoct, šaman se trochu nasral, rozjel voodoo zaříkávání a způsobil, že mrtví začali ožívat a požírat všechno, co jim přijde do cesty.

V téhle době se na ostrově nacházela malá dívka, dcera dvou z oněch vědců. Rodiče nepřežili, ale ona sama se zachránila a o dvacet let později (tedy v současnosti, kterou nejspíš bude cca rok natočení snímku) se vrací na místo činu. Film nicméně nevysvětluje proč. Ono to spíš vypadá, že náhodou jede kolem na člunu… s partou žoldáků. A že přistávat se jí moc nechce. Jenže co se nestane – člunu samozřejmě zkape motor, takže se bude muset na souš. Na ostrově se nicméně pohybuje další trojice dobrodruhů, která pátrá po vědcích zmizelých před dvaceti lety. Při svém hledání narazí na jeskyni, v níž se nachází kniha mrtvých, kterou jak páni přečtou a spustí zombie parádu nanovo.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Děj je v bijácích jako „After Death (Oltre la morte)“ samozřejmě naprosto podřadnou záležitostí. Mnohem důležitější je gore, krvavé nápady, nechutnost oživlých mrtvol a v ideálním případě i atmosféra, ale to poslední už lze u většiny starého trashe považovat za dost naivní přání. Fragasso a jeho manželka Rossella Drudi, která pro tuhle perlu sesmolila scénář (což udělala i u dalších Fragassových škvárů), se každopádně s ničím neserou a nemrtvé pošlou do akce hned od začátku. V intru z minulosti nejprve oživlá manželka voodoo šamana mega vtipně vykosí vědce.

Pak se přesuneme do současnosti, ale ani tady na sebe nenechá další sranda dlouho čekat. Největší část filmu se odehrává v nějaké staré nemocnici, kde se hrdinové utáboří, ale brzy jim na dveře zaklepe pár zombíků. Stejně jako v předešlém díle se s postavami nikdo nemazlí, takže obětí bude poměrně dostatek, i když je od začátku jasné, kdo zbude jako poslední (jestli živý, mrtvý, anebo živý-mrtvý, to už vám úplně říkat nemusím). Krve je opět dostatek a pár na dřeň sedřených ksichtů se najde, ale nejsou to až taková jatka a trojka mi v tomhle ohledu přišla o něco tvrdší.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Podíl na tom jistě mají i slabší masky, protože na „After Death (Oltre la morte)“ už je ta nízkorozpočtovost a brakovitost vidět fakt hodně. Všichni zombies jsou navlečeni od hlavy až k patě a v kapucích, aby se jim dala namaskovat jen držka, a ani na ní to nevypadá nijak zázračně. Ve spoustě záběrech pak nemrtvým prosvítají krky nebo ruce, na nichž je vidět, že ti borci ve skutečnosti nijak nehnijí.

Stejně jako v „Zombi 3“ se pak zombies chovají dost nekonzistentně, ale tady je to ještě směšnější. Občas to jsou pomalé mátohy jak v „Zombi 2“, jindy skáčou jak opice ze zálohy a s živými si dávají regulérní pěstní souboje jak v nějakém levném akčňáku. Někteří z nich dokonce mluví nebo střílejí ze zbraní, zatímco jiní jsou tak dementní, že hlavní hrdinku nekousnou ani v momentě, kdy by pohodlně mohli. Ale na jejich obranu mohu říct, že dost retardovaně se často chovají i živí lidé. S absencí logiky však v takových škvárech každý počítá, nebo snad ne?

After Death (Oltre la morte) (1989)

Ze „Zombi“ série je tenhle kousek jednoznačně nejslabší (pokud tedy nepočítám „Killing birds – uccelli assassini“, které je ještě slabší). Samozřejmě, už „Zombi 3“ byl škvár jak hovado, ale „After Death (Oltre la morte)“ působí ještě laciněji a blběji. Na jedno podívání to nebolí a já jsem se pořád relativně bavil, ale snad netřeba dodávat, že na tohle by se už měli koukat jen fandové trashe, kteří si chtějí zkompletovat co nejvíc bijáků. Fajn hovadinka, ale výhradně pro specifické publikum (rozuměj: fandy starých hororových sraček).


Dead Men Walking (2005)

Dead Men Walking (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: zombie horror

Originální název: Dead Men Walking
Český název: Zombie přichází

Režie: Peter Mervis
Hrají: Bay Bruner, Griff Furst, Chriss Anglin

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Zombies patří k nejvděčnějším hororovým tématům, tudíž není žádného divu, že se hordy oživlých mrtvol prohánějí v tolika filmech. Na výběr je všechno napříč celým spektrem, od áčkových produkcí s velkým rozpočtem až po amatérské nadšenecké bijáky, od kvalitních snímků s nějakou myšlenkou až po naprosté škváry. V některých případech spolu tahle měřítka souvisí, v jiných naopak vůbec. My se dnes podíváme na zombie masakr, který patří k těm levným a spíš těm hloupějším, ale zase ne úplně nejhloupějším.

To se vám asi bude zdát jako hodně odvážné tvrzení, pokud víte, že za „Dead Men Walking“ stojí nechvalně proslulé studio The Asylum, které je známé tím, že do světa posílá naprosté arci-sračky a hromady zoufalých mockbusterů. Ani „Dead Men Walking“ samozřejmě není dobrý film v tom pravém slova smyslu, ale abych byl upřímný – za prvé už jsem viděl i větší zombie píčoviny, za druhé se jedná o jeden z nejsnesitelnějších počinů od The Asylum, jaký jsem doposud viděl. Což ale obecně vzato neříká, že bychom se tu bavili o kvalitním hororu. Žádné strachy, pořád jde o céčko jak řemen bez jakýchkoliv ambicí.

Film začíná akční scénou, v níž borec brokovnicí vystřílí nějaké lidi v nějakém baráku. Od pohledu jim není moc dobře, tudíž ano, zombie vlítnou na scénu už takhle rychle. Sám se ale nakazí a poslední náboj pro sebe sama už mu nezbude. Svět okolo ovšem nic netuší a policie si myslí, že je to obyčejný vrahoun, tudíž jej okamžitě šoupnou do vězení s maximální ostrahou (se soudem se nikdo neobtěžuje). Protože ale frajer pindá něco o experimentálních biotoxinech, přijede do vězení jakási cuchta z hygieny, aby se na něj podívala.

Asi tušíte, co bude následovat. Střelec je nemocný jak prase. Krví pobleje hromadu spoluvězňů i dozorců, takže nákazu roznese ještě dřív, než se sám promění v zombie. Za chvíli se věznicí začne prohánět víc nemrtvých s nadprůměrnou chutí na lidské maso, tudíž se to svinstvo rychle rozšíří a zábava konečně může začít. Dle očekávání budeme sledovat partičku postav, které jako ty hlavní vykrystalizují prakticky okamžitě (typická sestava: pěkná holka z hygieny, sympatický správňácký dozorce, zlodějíček, jenž do takhle ostrého vězení vlastně nepatří), jak se snaží si zachránit krky.

Vše se odehrává v uzavřeném a izolovaném prostoru věznice, takže žádná světová pandemie se tentokrát nekoná, což asi bude v určité míře dáno i nízkým rozpočtem. Ta lacinost je na tom vidět, a aby náhodou nebyla vidět málo, ještě je to celé přetažené takovým divným filtrem, díky němuž všichni vypadají, jako kdyby měli žloutenku. Příběhem plným klišé provázejí ochotnické herecké výkony a především naprosto zoufalé a zoufale nevěrohodné dialogy. Občas by mě fakt zajímalo, jestli ti herci a štáb tohle během natáčení berou seriózně, anebo všichni vědí, že pracují na strašné mrdce a sami se tomu smějí.

Dead Men Walking (2005)

Pár malých kladů, díky nimž se na „Dead Men Walking“ dá vcelku bezbolestně podívat, se ale také najde. Film je dost krátký a prakticky pořád se v něm něco děje, takže nudné to zase není. I ten seznamovací rozjezd se dá vydržet úplně v pohodě, protože už během něho dojde na nějaké to blití krve a tak. Také bych pochválil absenci happyendu – pokud tedy za happyend nebudeme považovat situaci, že úplně všichni ve vězení zařvou a nákaza se tak nerozšíří do vnějšího světa, haha.

Plusové body můžeme připsat i za gore, které ho je tam docela dost a vlastně vypadá i docela obstojně, asi jde o nejlépe udělanou věc na celém bijáku. Že by šla největší část z epického půlmilionového rozpočtu právě na kýble umělé krve a hromady umělých vnitřností? Proč ne, vždyť co jiného může člověk od levného zombie hororu chtít než kopu vyrvaných střev a potoky kečupu? Sice trochu zamrzí, že místy je kamera zbytečně roztřesená, tudíž si divák nemůže jatka pořádně vychutnat, ale i tak jde o nejsolidnější věc na celém filmu.

Dead Men Walking (2005)

Pro obyčejného smrtelníka nicméně tenhle kousek moc není. I když mezi sračkami patří k těm snesitelnějším, pořád se jedná o sračku, na kterou by se měli cíleně koukat pouze sběratelé sračkových bijáků.


Zombi 3 (1988)

Zombi 3 (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 3

Režie: Lucio Fulci, Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Deran Sarafian, Beatrice Ring, Ottaviano Dell’Acqua, Massimo Vanni

Hrací doba: 95 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

„Zombi 2“ z roku 1979 je kult jak noha. Znám je pod mnoha dalšími názvy jako „Zombie“, „Zombie Flesh Eaters“ nebo „Island of the Flesh-Eaters“, ale pořád to je jeden a ten samý snímek, který patří do výkladní skříně starého italského hororu i k ozdobám tvorby protřelého hororového mazáka Lucia Fulciho. Není tedy divu, že kultovního statusu se pokusilo využít / zneužít i několik volných pokračování, které s původním majstrštykem nemají dějově a mnohdy ani kvalitou nic moc společného. A to ani v případě, že je pod tím pokračováním podepsaný sám Lucio Fulci osobně. I když zrovna u „Zombi 3“ je tenhle podpis trochu diskutabilnější…

Už v roce 1987 se objevil první pokus „Killing birds – uccelli assassini“, který ovšem s původním „Zombi 2“ nemá skutečně nic společného, což lze ostatně vidět již na původním názvu. Ve Velké Británii byl nicméně distribuován jako třetí pokračování pod názvem „Zombie 5 – Killing Birds“ a někdy je do série počítán. Dokonce je možno nalézt i další bijáky, které jdou v různých distribučních až do osmičky. Chceme-li se ovšem bavit o pokračováních, měli bychom se asi zaměřit jen na ta dílka, která takto byla skutečně zamýšlena. A prvním takovým je až „Zombi 3“ nebo také „Zombie Flesh Eaters 2“ z roku 1988.

Naznačil jsem také, že v tomto případě je to poněkud zvláštní s oním Fulciho podpisem. Co jsem tím myslel? Lucio totiž stihl natočit jen nějakých 70 minut filmu, poté jej postihla mrtvice (v roce 1988 mu bylo již 60 let) a odstoupil. Producenti o dokončení požádali Bruna Matteiho, jenž u snímku působil jako režisér druhého štábu, a scénáristu Claudia Fragassa. V obou případech jde o jména, která určitě nebudou neznámá žádnému milovníkovi starého italského (nejen) hororového braku. Stačí třeba vzpomenout, že Mattei má na kontě takové perly jako „Porno Holocaust“ (název mluví sám za sebe), a Fragasso režíroval legendární arci-sračku „Troll 2“, kterou pro její antikvality uctívají hordy oddaných fans. Oba dohromady pak už dříve točili třeba post-apo-ekohorror trash „Rats – Notte di terrore“, o němž jsme si v našem filmovém koutku již povídali.

Každopádně, tihle dva borci vzali Fulciho materiál, sestříhali jej o dvacet minut a dalších čtyřicet přitočili. Když posléze sám Lucio viděl výsledek, byl dost nasraný a domáhal se toho, aby jeho jméno zmizelo z titulků. Což se mu však nepovedlo, protože producenti v tomto nechtěli ustoupit, jelikož Lucio Fulci už v té době byla dobře zavedená značka mezi hordami hororových diváků.

Zombi 3 (1988)

Tolik k historickému okénku, od něhož se konečně přesuneme k samotnému bijáku. Jak již padlo, dějově to se „Zombi 2“ nemá pranic společného, jedná se o úplně samostatný příběh. Žádnou originalitu nečekejte – příčinou zombie nákazy je bakteriologická zbraň s názvem „Death One“. Při převozu se ji pokusí ukrást nějací kořeni (není vysvětleno, co jsou zač), u čehož sice skoro všichni zkapou, ale jednomu se přece jenom podaří zdrhnout i se škatulí s virem. Samozřejmě z toho vyjde s trochu nepříjemnou nákazou, již začne šířit v nedalekém hotelu.

Armáda sice do hotelu dorazí a pro jistotu jej komplet vystřílí, ale udělá jednu osudovou chybu. A teď dávejte pozor, poněvadž přijde lekce, jak mohou být trashové filmy vynalézavé a vtipně ujeté (což neodmyslitelně patří k jejich kouzlu). Nositele nákazy totiž zpopelní, ale jeho popel vypuštěný do ovzduší komínem kontaminuje ptáky, kteří začnou dál šířit zombie odkaz. Zanedlouho je celá oblast zamořená a my sledujeme boj o holé přežití skupiny složené ze tří vojáků na výletě a party omladiny na výletě. Snad netřeba dodávat, že většina z nich do konce nedožije. Tady se s postavami nikdo nepáře zombies to kosí se slušnou kadencí…

Zombi 3 (1988)

…ale ne vždy. Samozřejmě se pohybujeme v trashové tvorbě, takže očekávejte dávku nelogičností nebo nekonzistence v chování zombies. Zatímco jedni jsou typičtí pomalí a prohnilí, jiní zvládnou na své oběti skákat ze stropu, další se ohání trubkou s rychlostí zdravého člověka. Někteří nekousnou, i když mohou, a radši se lidmi na férovku perou jak v hospodské bitce, zatímco jiní dokonce zvládnou i mluvit. Prostě halda. Samotné masky jsou nicméně oukej. V „Zombi 2“ sice byly lepší, ale pořád jsou místní zombie dost solidně udělaní.

Kapitolou sama pro sebe je gore. Fulci patří k vyhlášeným milovníkům krvavých záběrů, což se tady potvrzuje, pár chuťovek se v „Zombi 3“ rozhodně najde. Sice se neobjeví nějaká legendární scéna typu třísky v oku jako v „Zombi 2“, ale rozervaných ksichtů, urvaných končetin, prokousnutých hrdel a podobných laskomin se najde dost na to, aby si milovník splatteru přišel na svoje. Asi jedinou scénkou hodnou zapamatování je útok hlavy (jakože samotné hlavy) z lednice. Jak ta hlava dokáže skočit na půl metru, to se mě neptejte, ale halda to rozhodně je! Za zmínku možná stojí i útok zombie dítěte přímo z matčina břicha – taky slušně obskurní nápad.

Zombi 3 (1988)

„Zombi 3“ je samozřejmě čistokrevný brak a přesně tak k němu musíte přistupovat. Depresivního nálada předchůdce je pryč a nějaká atmosféra vykukuje jen místy, například v záběrech na les nemrtvých v mlze za doprovodu soundtracku typickém pro italské horory téhle doby, ale občas se pořád objeví. Z hlediska většiny byste nicméně neměli čekat víc než levný masakr, jenž se s dějem zdržuje jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby to alespoň nějak drželo pohromadě. Feeling pořádného taliánského trashe z toho nicméně táhne na všechny strany, což je mi ohromně sympatické, neboť mám tyhle krvavé nářezy strašně rád. Celkově jsem tedy spokojen, protože jsem dostal přesně to, co jsem chtěl a v co jsem doufal, a myslím, že fandové tohoto druhu filmu budou spokojeni taktéž.


Zombi 2 (1979)

Zombi 2 (1979)

Země: Itálie
Rok vydání: 1979
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 2
Český název: Zombi 2

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Tisa Farrow, Ian McCulloch, Richard Johnson, Al Cliver, Auretta Gay

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Může se zdát zvláštní, že zde píšu o filmu „Zombi 2“, když tu ještě neproběhla recenze na jeho předchůdce. Znalcům to jistě nijak divné nepřijde, ale pro ty ostatní začnu jednou ze známých historek, které se okolo tohohle hororového kultu z konce sedmdesátých let točí.

Bude to značně šokující, nicméně – žádná jednička neexistuje. „Zombi 2“ je samostatný původní film. Jeho producenti se akorát rozhodli parazitovat na úspěchu Romerova legendárního snímku „Dawn of the Dead“ z roku 1978, který byl v italské distribuci uveden pod názvem „Zombi“. Proto se tento snímek jiné hororové legendy Lucia Fulciho jmenuje právě „Zombi 2“. K tomuto přejmenování jen tak mimochodem došlo bez vědomí a souhlasu samotného Fulciho, takže si asi všichni dokážeme představit, že mu to nejspíš neudělalo zrovna radost.

Můžete se díky tomuhle parazitování koukat na „Zombi 2“ s despektem, to vám nikdo nemůže zakázat. Věřte ale tomu, že když to uděláte, sami si uškodíte, protože byste tím přišli o excelentní zombie biják, který se právem sám stal kultovní záležitostí a patří k nejlepším Fulciho snímkům. Což je samozřejmě kompliment jako svině, poněvadž Lucio Fulci patří společně se jmény jako Dario Argento nebo Mario Bava k největším představitelům staré italské školy, která dala světu mnoho žánrových klasik (i když si dokážu představit, že se teď se mnou mnozí budou hádat, že trashovější Fulci se s takovým Argentem nedá srovnávat, ale já vám na to dlabu).

Snímek začíná příjezdem opuštěné lodi do přístavu v New Yorku. Pobřežní hlídka na plavidlo vstoupí, aby hned vzápětí zjistila, že zas tak opuštěné není, protože v kajutách se skrývá jedna solidně uleželá zombie. Po jejím vyřízení (což se ovšem neobejde bez jednoho prohnilého kousance) se rozjede vyšetřování, které má odhalit, co se stalo s posádkou. Dcera majitele lodi Anne Bowles a novinář Peter West se pustí do pátrání a odjedou do Karibiku, aby zde otce našli.

Na ostrově, kde měl pobývat naposledy, naleznou kromě odpovědi na jeho osud také doktora, jenž se snaží zjistit, proč místní mrtví ožívají a je nutno je zabít podruhé. Doktorovi se nicméně situace pomalu začíná vymykat z rukou a počet chodících mrtvol začne velmi brzy a rychle narůstat. Obzvlášť když začnou ožívat i několik set let hnijící torza na místních hřbitovech.

Na „Zombi 2“ je zajímavých hned několik věcí, přičemž jednou z nich může být původ nemrtvých. Zde se totiž nejedná o žádnou epidemii, zombie se v tomto filmu vrací ke kořenům, což v překladu znamená, že na vstávání mrtvých z hrobů má svůj podíl voodoo. Netypické, leč dobře zvolené je i umístění děje na prosluněný karibský ostrov v souostroví Antily. Právě umístění na „konec světa“ podporuje zvláštní náladu, která se táhne napříč celým filmem. „Zombi 2“ se totiž může pochlubit působivou beznadějnou atmosférou, které navíc notně přidává i uhrančivý hudební motiv. Ten se během snímku objeví hned několikrát a vždy z něj doslova zamrazí. Na svědomí jej má italský skladatel Fabio Frizzi, jenž ostatně s Luciem Fulcim spolupracoval opakovaně, a jde o natolik skvělý kus hudby, že si jej osobně dost pravidelně pouštím i samostatně.

Zombi 2 (1979)

To už jsem ovšem trochu odběhl. Rád bych ještě ztratil pár slov o samotných nemrtvých, kteří jsou v tomto filmu přesně takoví, jací by zombie dle mého skromného názoru měli být. Nejde o žádné moderní sprintery, jsme v roce 1979, takže se připravte na pomalou malátnou chůzi a nebezpečí pramenící zejména z vysokého počtu. Fulciho zombie jsou navíc skutečně odpudivé, ohnilé, červy prolezlé mrtvoly. Nelekejte se roku natočení, ty masky jsou natolik hnusné, že bez obav obstojí i v dnešní době. Když to srovnám kupříkladu s cca stejně starým „Úsvitem mrtvých“, na jehož úspěchu se chtěli producenti „Zombi 2“ svézt, pak mohu bez obav prohlásit na vzhled nemrtvých Fulci Romera jednoznačně poráží!

Čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu prvku „Zombi 2“, jímž je gore. Opět nemyslete na rok vzniku, protože ani v tomhle ohledu snímek příliš nezestárl. Samozřejmě, jde poznat, že krev je umělá, nicméně krvavé hody jsou i tak udělané dost nechutně na to, aby slabší povahy odvracely zrak od obrazovky i dnes. Vyzdvihnout můžeme například hostinu na doktorově manželce a samozřejmě také nechvalně proslulou nepříjemnou scénu třísky v oku. Nezapomeňte, že jsme v sedmdesátkách, kdy se toho filmaři ještě nebáli, takže žádné cudné uhýbání kamerou a to nejhorší se stane mimo záběr. Tady dostanete přímo naservírované, jak kus dřeva zajíždí do oční bulvy.

Zombi 2 (1979)

Možná jste slyšeli o legendární bizarní scéně žralok versus zombie. Na jejím základě by se mohlo zdát, že jde o starý brak, jemuž se dneska akorát tak zasmějete. Tahle konkrétní scéna možná mírně úsměvná je, ačkoliv svým způsobem i fascinující – nejde totiž o žádnou maketu nebo triky, natáčelo se se skutečným žralokem tygřím (což je společně se žralokem bílým nejagresivnější druh žraloka vůči člověku). Film jako celek si nicméně takový ten rezervovaný nostalgický úsměv nezaslouží.

Je pravda, že v první půli plyne „Zombi 2“ trochu pomaleji, přesto nenudí a navíc vše vynahradí silnou atmosférou, zdařilými krvavými scénami, brutálním finále a depresivním dovětkem. Jednoduše totální kult a z titulu jednoho ze zásadních zombie filmů povinnost vidět!

Zombi 2 (1979)


Choking Hazard (2004)

Choking Hazard (2004)

Země: Česká republika
Žánr: zombie horror / horror comedy

Originální název: Choking Hazard

Rok vydání: 2004
Režie: Marek Dobeš
Hrají: Jan Dolanský, Jaroslav Dušek, Eva Janoušková, Eva Nádaždyová, Anna Fialková, Kamil Švejda, Roman Izaiáš

Hrací doba: 81 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: ChokingHazard.cz

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je smysl života? Parta lidí, která se sešla v motelu Halali na samotě uprostřed lesů zjevně ano. Vždyť právě proto sem taky tahle nesourodá partička pod vedením slepého filozofa doktora Reiniše přijela. Jenže filozofický kroužek a přemítání o smyslu života nenaruší pouze zbloudilý pornoherec, ale i hromada zombies. A ne jen tak ledajakých – jsou to totiž zombie myslivci. Snad netřeba dodávat, že je pro tyhle nimrody nebude největší lahůdkou zvěřina, nýbrž lidské mozky.

Zadané schéma a prostředí je dostatečnou živnou půdou pro hromadu fóru, čemuž ladění „Choking Hazardu“ do velké nadsázky odpovídá. Je to biják natočený pro radost, což je na něm dost vidět – jedná o záležitost od hororových fanoušků pro hororové fanoušky ozdobenou několika zvučnějšími jmény (např. Jaroslav Dušek, cameo Dády Patrasové). Navíc „Choking Hazard“ přináší něco, co v našich zeměpisných šířkách těžce scházelo (a vlastně až na pár výjimek doteď schází) – šílenou, avšak zručně natočenou a řemeslně kvalitně odvedenou krvavou podívanou s hromadou černého humoru.

Díky vší konstelaci je „Choking Hazard“ filmem, jenž měl nakročeno k okamžité kultovnosti, a kdyby skutečně všechno vyšlo na sto procent, klidně by se z toho mohl stát takový malý český „Braindead“. Jenže výsledek bohužel nedopadl natolik dobře, aby se na takovou metu dokázal vytáhnout.

A přitom místy je vidět, že potenciál byl v „Choking Hazardu“ skutečně veliký. Některé momenty jsou nářez jako svině a strašně vtipné. Hlavně příjezd ztraceného porno-jehovisty v podání Romana IzaiášeDogy (je tu mnohonásobně zábavnější, než když hraje v kapele, haha), scénka v motelovém pokoji, diskotéka s myslivci, v níž nechybí ani zombie breakdance, zombie kung-fu souboj… to je jen malá ukázka z toho, jak je „Choking Hazard“ sympaticky ujetý. Nechybí ani spousta malých vtípků, kurevsky řízné hlášky, že se to v českých filmech v takové míře v podstatě nevidí a neslyší, pobaví i malé roličky – kromě již zmiňované Dády Patrasové třeba Robert Rosenberg, jenž filmového pornoherce přiveze taxíkem k motelu, anebo třeba spisovatel Ondřej Neff v roli jednoho ze super-zombie-myslivců. Docela k tomu sedne i zhovadilý soundtrack, v němž se střídají disko-škváry s příspěvkem Dogy nebo grindcorovým songem. Nakonec i samotný nápad s nemrtvými nimrody je super.

Všechno tedy hraje „Choking Hazardu“ do karet, ale výsledný snímek je naneštěstí poněkud nevyrovnaný. V jednu chvíli je to skvělá zábava, úroveň se však nedaří držet po celou stopáž, což zrovna nepotěší, když je tato pouhých 80 minut. Excelentní momenty střídají dost hluché pasáže, a navíc s postupujícími minutami strmě klesá tempo a finále vyznívá trochu do ztracena, namísto toho aby se stalo kýženým vyvrcholením.

Choking Hazard (2004)

Na jednu stranu je mi „Choking Hazard“ hodně sympatický film – svým stylem humoru, nadhledem, nadšeneckým přístupem, krvavou nadílkou, dobrými nápady, několika skvělými chvilkami… a takovým českým pohledem na zombie komedii. Na druhou stranu nemohu popírat, že v člověku po jeho uplynutí zbude určitým pocit zklamání a promarněného potenciálu. Může to znít jako klišé, ale z tohohle všeho šlo prostě vyždímat mnohonásobně víc. Velká škoda. Takhle je to jen solidní jednohubka, ale zdaleka ne kultovní počin.

Nedlouho po uvedení „Choking Hazardu“ se začal připravovat i druhý díl, ale zdá se, že postupem času tyhle snahy nějak vyhnily. Což je také škoda, protože zrovna tady bych se za pokračování přimlouval. Pokud by totiž tvůrci začali stavět na kladech původního filmu a poučili se z jeho chyb, mohl by ten kultovní biják konečně vzniknout. To se ovšem bavíme čistě v teoretické rovině, protože po tolika letech ticha už moc nevěřím, že by někdy dvojka skutečně byla…

Choking Hazard (2004)