Archiv štítku: zombie horror

Incubo sulla città contaminata (1980)

Incubo sulla città contaminata (1980)

Země: Itálie / Mexiko / Španělsko
Rok vydání: 1980
Žánr: zombie horror

Originální název: Incubo sulla città contaminata
Český název: Velký útok zombies

Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Hugo Stiglitz, Laura Trotter, Maria Rosaria Omaggio, Francisco Rabal

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na začátku osmdesátých let vznikala v Itálii hromada zombie bijáků, jejichž tvůrce kupředu hnala vidina podobného úspěchu, jakého se dostalo „Zombi 2“ od Lucia Fulciho z roku 1979, a také nadšení, s jakým domácí trh přijal ještě o rok dříve „Dawn of the Dead“ od George Romera. Jedním z takových se stal i Umberto Lenzi, což byl v roce 1980 už zkušený režisér, jehož jméno by ostatně nemělo být neznámé žádnému znalci italské filmové školy. Ačkoliv ještě možná víc než s hororem (byť i těch má na kontě slušnou řádku) je jeho jméno spojeno se specifickými žánry jako giallo nebo poliziotteschi. A když už horor, pravděpodobně Lenziho budete znát spíš díky jeho příspěvkům do kanibalského subžánru jako „Il paese del sesso selvaggio“, „Mangiati vivi“ nebo asi nejznámějšímu „Cannibal ferox“.

Umberto Lenzi nicméně roku 1980 přispěl i k zombie vlně prostřednictvím „Incubo sulla città contaminata“, v našich končinách známém jako „Velký útok zombies“. Kvalita tohoto škváru je povážlivá, a to i optikou doby, v lecčems nejde spekulovat o tom, že jde o dost špatnou záležitost, ale svým způsobem tenhle film zajímavý určitě je.

V první řadě by se asi slušelo zmínit, že sám Umberto Lenzi odmítal označení „Incubo sulla città contaminata“ jako zombie filmu a tvrdil, že s nemrtvými nemá nic společného. „Zombie“ v jeho díle jsou spíš nemocní lidé zasažení radiací. Ve výsledku sice s klasickými zombies sdílejí určité společné jmenovatele, například vysoká agresivita, ale v dalších ohledech se tu chovají jinak.

V „Incubo sulla città contaminata“ totiž „zombie“ ne vždy hodlají svou oběť sežrat a v některých případech zabíjejí spíš kvůli tomu, že si to situace žádá. Jindy si ale také kousnou. V tomhle ještě můžete cynicky vidět nedomyšlenost a nekonzistenci danou brakovostí snímku. Nicméně další prvky jako třeba regulérní používání zbraní a nástrojů, jednoduché taktiky pro zmatení nepřítele nebo běhání už jsou věci, které začaly pozdější a leckdy i velké zombie filmy používat zcela cíleně. Pokud jste si mysleli, že se sprintujícími zombies přišel až Danny Boyle„28 Days Later“, možná vás překvapení, že za první film s běhajícími nemrtvými je považován právě „Incubo sulla città contaminata“, a to i navzdory skutečnosti, že sám režisér spojení se zombie tématikou odmítal.

Dalo by se tedy říct, že čistě z historického hlediska a za jisté průkopnictví má „Incubo sulla città contaminata“ své opodstatnění. To ale neimplikuje, že by se jednalo o skutečně dobrý film, protože, ruku na srdce, o žádný zázrak se nejedná. Všechno vypadá ohromně lacině, ale zároveň se snímek snaží až moc tvářit seriózně, což trochu eliminuje eventuální guilty pleasure prvek. I když ten pověstný italo-trash z toho pořád táhne, takže ne, že by si to člověk nedokázal užít!

Incubo sulla citta contaminata (1980)

Asi nejhůře dopadly masky, protože nakažení vypadají fakt špatně, a to v tom špatném slova smyslu. Trochu mi přišlo, jako kdyby si každý ten herec před svou scénou musel namočit hlavu do kýble s hovnama a nechal to uschnout. Příliš dobré není ani gore, protože dost často to z obrazovky křičí, jak jsou krvavé záběry umělé a odfláknuté, hlavně zkraje filmu. Ve druhé půli už se pár lepších kousků najde, ale celkově nejsou dojmy nijak vysoko ani v tomhle ohledu.

Příběhově je to vesměs taková klasika. Sledujeme dvě roviny. V jedné hlavní hrdinou televizní reportér, jenž se stane svědkem prvotní invaze na letišti (epická scéna, kdy z letadla vyskáče tlupa blbců s hlavou pomazanou hovny a začne vtipně masakrovat přítomné vojáky, kteří se rozhodně nechovají jak profesionální armáda), ale aby nedošlo k panice, není mu dovoleno pustit informaci na veřejnost. Vydá se tedy nalézt svou manželku a společně se vydají na útěk / cestu za přežitím. Ve druhé rovině dle očekávání sledujeme, jak se s celou situací vypořádává armáda. Tady překvapí především docela rozumné (!) objasnění původu nákazy. Co mě ale příliš nepotěšilo, byla závěrečná pointa à la „celé se mi to jen zdálo… anebo ne?“, což je podle mě jedno z nejhorších možných zakončení jakéhokoliv filmu. I když uznávám, že v roce 1980 to nejspíš ještě nebylo tak provařené jako dneska.

Incubo sulla citta contaminata (1980)

Celkově „Incubo sulla città contaminata“ považuji za trochu rozporuplný kousek. Mám pro tahle stará taliánská béčka velkou slabost, takže i tohle jsem si docela užil, ale vím, že nejde o žádnou pecku a že z téhle doby pocházejí i zajímavější bijáky, a to i optikou, kde brak znamená plus. Abych řekl pravdu, velkou oblibu tohohle filmu i mezi velkými esy jako Quentin Tarantino nebo Robert Rodriguez moc nechápu. Itálie podle mě nabízí i zábavnější hororové kulty k uctívání.

Na závěr můžeme přidat ještě jednu perličku. V roce 2015 ohlásil Tom Savini (kdybyste nevěděli, tak legendární hororový maskér, jehož práci jste už někde stoprocentně viděli, i když o tom třeba nevíte), že chystá remake „Incubo sulla città contaminata“, což by pro něj znamenalo teprve druhý režijní zářez po remaku „Night of the Living Dead“ z roku 1990. Od té doby nicméně nebyl hlášen žádný posun, takže kdo ví, jestli se projekt někdy skutečně dočká realizace.

Incubo sulla citta contaminata (1980)


After Death (Oltre la morte) (1989)

After Death (Oltre la morte) (1989)

Země: Itálie
Rok vydání: 1989
Žánr: zombie horror

Originální název: After Death (Oltre la morte)

Režie: Claudio Fragasso
Hrají: Chuck Peyton, Candice Daly, Alex McBride, Jim Gaines, Don Wilson

Hrací doba: 84 min

(Budou spoilery.)

Už u „Zombi 3“ jsem se zde rozepisoval o tom, jak moc je to zamotané s pokračováními kultovního italského zombie hororu „Zombi 2“, který je vlastně sám o sobě fejkovým „pokračováním“ „Dawn of the Dead“ od George A. Romera, protože tenhle snímek byl v Itálii distribuován pod názvem „Zombi“. „Zombi 2“ se každopádně samo stalo kultem, na nějž se pokusila navázat hromada následovníků. Spousta bijáků je v různých distribucích označována jako pokračování, ať už se to čísluje jako série „Zombi“ anebo jako série „Zombie Flesh Eaters“. Jako x-tý díl je dokonce občas označováno víc různých filmů napříč různými lokálními distribucemi. Jako „Zombi 3“ dokonce jednou v Itálii vyšel i další, tentokrát španělský kult „No profanar el sueño de los muertos“, přestože byl natočen o celých pět let dříve než „Zombi 2“.

Celá tahle záležitost je tedy dost zamotaná, ale za skutečná a dejme tomu oficiální pokračování můžeme považovat jen „Zombi 3“ a „After Death (Oltre la morte)“ nebo také „Zombi 4“, „Zombie Flesh Eaters 3“, „Zombie 4: After Death“ a tak dále. Někdy se jako pokračování počítá také biják „Killing Birds: Raptors“ známý i jako „Killing birds – uccelli assassini“, „Killing Birds – Zombi 5“ či „Zombie Flesheaters 4“, který je ovšem starší než „Zombi 3“„After Death (Oltre la morte)“. To aby to náhodou nebylo příliš přehledné. Ale na eurotrashové scéně se s tím nikdy nikdo moc nesral, tak co naplat.

Jistou kontinuitu s předešlým dílem zajišťuje osoba režiséra. Dohledem nad „After Death (Oltre la morte)“ se totiž ujal Claudio Fragasso, scénárista „Zombi 3“, který poté, co od trojky musel ze zdravotních důvodů odstoupit Lucio Fulci, snímek také dokončil společně s Brunem Matteim. Ale to je asi tak největší spojitost, kterou mezi „After Death (Oltre la morte)“, „Zombi 3“ a „Zombi 2“ najdete. Jinak totiž tenhle biják se svými předchůdci opět nemá prakticky nic společného s čestnou výjimkou v podobě hromady oživlých mrtvol. Mluvte pak o pokračování! Máme tedy před sebou „čtyřku“, která je vlastně trojkou, ale v absolutně nenavazující sérii filmů, kde každý z nich funguje sám o sobě a navzájem mezi sebou nejsou nijak propojeny.

Zatímco ve trojce byl zdrojem nákazy armádní experiment, „After Death (Oltre la morte)“ se v tomto ohledu ohlíží spíš za „Zombi 2“. Děj se tedy opět odehrává na odříznutém tropickém ostrově a za to, že mrtví vstávají z hrobů a mají chuť na lidské maso, může voodoo magie.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Na ostrově před dvaceti lety probíhaly lékařské experimenty, s jejichž pomocí se vědci snažili přijít na léky proti dosud nevyléčitelným nemocem včetně rakoviny. Když onemocněla dcera místního voodoo šamana a vědci ji nedokázali pomoct, šaman se trochu nasral, rozjel voodoo zaříkávání a způsobil, že mrtví začali ožívat a požírat všechno, co jim přijde do cesty.

V téhle době se na ostrově nacházela malá dívka, dcera dvou z oněch vědců. Rodiče nepřežili, ale ona sama se zachránila a o dvacet let později (tedy v současnosti, kterou nejspíš bude cca rok natočení snímku) se vrací na místo činu. Film nicméně nevysvětluje proč. Ono to spíš vypadá, že náhodou jede kolem na člunu… s partou žoldáků. A že přistávat se jí moc nechce. Jenže co se nestane – člunu samozřejmě zkape motor, takže se bude muset na souš. Na ostrově se nicméně pohybuje další trojice dobrodruhů, která pátrá po vědcích zmizelých před dvaceti lety. Při svém hledání narazí na jeskyni, v níž se nachází kniha mrtvých, kterou jak páni přečtou a spustí zombie parádu nanovo.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Děj je v bijácích jako „After Death (Oltre la morte)“ samozřejmě naprosto podřadnou záležitostí. Mnohem důležitější je gore, krvavé nápady, nechutnost oživlých mrtvol a v ideálním případě i atmosféra, ale to poslední už lze u většiny starého trashe považovat za dost naivní přání. Fragasso a jeho manželka Rossella Drudi, která pro tuhle perlu sesmolila scénář (což udělala i u dalších Fragassových škvárů), se každopádně s ničím neserou a nemrtvé pošlou do akce hned od začátku. V intru z minulosti nejprve oživlá manželka voodoo šamana mega vtipně vykosí vědce.

Pak se přesuneme do současnosti, ale ani tady na sebe nenechá další sranda dlouho čekat. Největší část filmu se odehrává v nějaké staré nemocnici, kde se hrdinové utáboří, ale brzy jim na dveře zaklepe pár zombíků. Stejně jako v předešlém díle se s postavami nikdo nemazlí, takže obětí bude poměrně dostatek, i když je od začátku jasné, kdo zbude jako poslední (jestli živý, mrtvý, anebo živý-mrtvý, to už vám úplně říkat nemusím). Krve je opět dostatek a pár na dřeň sedřených ksichtů se najde, ale nejsou to až taková jatka a trojka mi v tomhle ohledu přišla o něco tvrdší.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Podíl na tom jistě mají i slabší masky, protože na „After Death (Oltre la morte)“ už je ta nízkorozpočtovost a brakovitost vidět fakt hodně. Všichni zombies jsou navlečeni od hlavy až k patě a v kapucích, aby se jim dala namaskovat jen držka, a ani na ní to nevypadá nijak zázračně. Ve spoustě záběrech pak nemrtvým prosvítají krky nebo ruce, na nichž je vidět, že ti borci ve skutečnosti nijak nehnijí.

Stejně jako v „Zombi 3“ se pak zombies chovají dost nekonzistentně, ale tady je to ještě směšnější. Občas to jsou pomalé mátohy jak v „Zombi 2“, jindy skáčou jak opice ze zálohy a s živými si dávají regulérní pěstní souboje jak v nějakém levném akčňáku. Někteří z nich dokonce mluví nebo střílejí ze zbraní, zatímco jiní jsou tak dementní, že hlavní hrdinku nekousnou ani v momentě, kdy by pohodlně mohli. Ale na jejich obranu mohu říct, že dost retardovaně se často chovají i živí lidé. S absencí logiky však v takových škvárech každý počítá, nebo snad ne?

After Death (Oltre la morte) (1989)

Ze „Zombi“ série je tenhle kousek jednoznačně nejslabší (pokud tedy nepočítám „Killing birds – uccelli assassini“, které je ještě slabší). Samozřejmě, už „Zombi 3“ byl škvár jak hovado, ale „After Death (Oltre la morte)“ působí ještě laciněji a blběji. Na jedno podívání to nebolí a já jsem se pořád relativně bavil, ale snad netřeba dodávat, že na tohle by se už měli koukat jen fandové trashe, kteří si chtějí zkompletovat co nejvíc bijáků. Fajn hovadinka, ale výhradně pro specifické publikum (rozuměj: fandy starých hororových sraček).


Dead Men Walking (2005)

Dead Men Walking (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: zombie horror

Originální název: Dead Men Walking
Český název: Zombie přichází

Režie: Peter Mervis
Hrají: Bay Bruner, Griff Furst, Chriss Anglin

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Zombies patří k nejvděčnějším hororovým tématům, tudíž není žádného divu, že se hordy oživlých mrtvol prohánějí v tolika filmech. Na výběr je všechno napříč celým spektrem, od áčkových produkcí s velkým rozpočtem až po amatérské nadšenecké bijáky, od kvalitních snímků s nějakou myšlenkou až po naprosté škváry. V některých případech spolu tahle měřítka souvisí, v jiných naopak vůbec. My se dnes podíváme na zombie masakr, který patří k těm levným a spíš těm hloupějším, ale zase ne úplně nejhloupějším.

To se vám asi bude zdát jako hodně odvážné tvrzení, pokud víte, že za „Dead Men Walking“ stojí nechvalně proslulé studio The Asylum, které je známé tím, že do světa posílá naprosté arci-sračky a hromady zoufalých mockbusterů. Ani „Dead Men Walking“ samozřejmě není dobrý film v tom pravém slova smyslu, ale abych byl upřímný – za prvé už jsem viděl i větší zombie píčoviny, za druhé se jedná o jeden z nejsnesitelnějších počinů od The Asylum, jaký jsem doposud viděl. Což ale obecně vzato neříká, že bychom se tu bavili o kvalitním hororu. Žádné strachy, pořád jde o céčko jak řemen bez jakýchkoliv ambicí.

Film začíná akční scénou, v níž borec brokovnicí vystřílí nějaké lidi v nějakém baráku. Od pohledu jim není moc dobře, tudíž ano, zombie vlítnou na scénu už takhle rychle. Sám se ale nakazí a poslední náboj pro sebe sama už mu nezbude. Svět okolo ovšem nic netuší a policie si myslí, že je to obyčejný vrahoun, tudíž jej okamžitě šoupnou do vězení s maximální ostrahou (se soudem se nikdo neobtěžuje). Protože ale frajer pindá něco o experimentálních biotoxinech, přijede do vězení jakási cuchta z hygieny, aby se na něj podívala.

Asi tušíte, co bude následovat. Střelec je nemocný jak prase. Krví pobleje hromadu spoluvězňů i dozorců, takže nákazu roznese ještě dřív, než se sám promění v zombie. Za chvíli se věznicí začne prohánět víc nemrtvých s nadprůměrnou chutí na lidské maso, tudíž se to svinstvo rychle rozšíří a zábava konečně může začít. Dle očekávání budeme sledovat partičku postav, které jako ty hlavní vykrystalizují prakticky okamžitě (typická sestava: pěkná holka z hygieny, sympatický správňácký dozorce, zlodějíček, jenž do takhle ostrého vězení vlastně nepatří), jak se snaží si zachránit krky.

Vše se odehrává v uzavřeném a izolovaném prostoru věznice, takže žádná světová pandemie se tentokrát nekoná, což asi bude v určité míře dáno i nízkým rozpočtem. Ta lacinost je na tom vidět, a aby náhodou nebyla vidět málo, ještě je to celé přetažené takovým divným filtrem, díky němuž všichni vypadají, jako kdyby měli žloutenku. Příběhem plným klišé provázejí ochotnické herecké výkony a především naprosto zoufalé a zoufale nevěrohodné dialogy. Občas by mě fakt zajímalo, jestli ti herci a štáb tohle během natáčení berou seriózně, anebo všichni vědí, že pracují na strašné mrdce a sami se tomu smějí.

Dead Men Walking (2005)

Pár malých kladů, díky nimž se na „Dead Men Walking“ dá vcelku bezbolestně podívat, se ale také najde. Film je dost krátký a prakticky pořád se v něm něco děje, takže nudné to zase není. I ten seznamovací rozjezd se dá vydržet úplně v pohodě, protože už během něho dojde na nějaké to blití krve a tak. Také bych pochválil absenci happyendu – pokud tedy za happyend nebudeme považovat situaci, že úplně všichni ve vězení zařvou a nákaza se tak nerozšíří do vnějšího světa, haha.

Plusové body můžeme připsat i za gore, které ho je tam docela dost a vlastně vypadá i docela obstojně, asi jde o nejlépe udělanou věc na celém bijáku. Že by šla největší část z epického půlmilionového rozpočtu právě na kýble umělé krve a hromady umělých vnitřností? Proč ne, vždyť co jiného může člověk od levného zombie hororu chtít než kopu vyrvaných střev a potoky kečupu? Sice trochu zamrzí, že místy je kamera zbytečně roztřesená, tudíž si divák nemůže jatka pořádně vychutnat, ale i tak jde o nejsolidnější věc na celém filmu.

Dead Men Walking (2005)

Pro obyčejného smrtelníka nicméně tenhle kousek moc není. I když mezi sračkami patří k těm snesitelnějším, pořád se jedná o sračku, na kterou by se měli cíleně koukat pouze sběratelé sračkových bijáků.


Zombi 3 (1988)

Zombi 3 (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 3

Režie: Lucio Fulci, Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Deran Sarafian, Beatrice Ring, Ottaviano Dell’Acqua, Massimo Vanni

Hrací doba: 95 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

„Zombi 2“ z roku 1979 je kult jak noha. Znám je pod mnoha dalšími názvy jako „Zombie“, „Zombie Flesh Eaters“ nebo „Island of the Flesh-Eaters“, ale pořád to je jeden a ten samý snímek, který patří do výkladní skříně starého italského hororu i k ozdobám tvorby protřelého hororového mazáka Lucia Fulciho. Není tedy divu, že kultovního statusu se pokusilo využít / zneužít i několik volných pokračování, které s původním majstrštykem nemají dějově a mnohdy ani kvalitou nic moc společného. A to ani v případě, že je pod tím pokračováním podepsaný sám Lucio Fulci osobně. I když zrovna u „Zombi 3“ je tenhle podpis trochu diskutabilnější…

Už v roce 1987 se objevil první pokus „Killing birds – uccelli assassini“, který ovšem s původním „Zombi 2“ nemá skutečně nic společného, což lze ostatně vidět již na původním názvu. Ve Velké Británii byl nicméně distribuován jako třetí pokračování pod názvem „Zombie 5 – Killing Birds“ a někdy je do série počítán. Dokonce je možno nalézt i další bijáky, které jdou v různých distribučních až do osmičky. Chceme-li se ovšem bavit o pokračováních, měli bychom se asi zaměřit jen na ta dílka, která takto byla skutečně zamýšlena. A prvním takovým je až „Zombi 3“ nebo také „Zombie Flesh Eaters 2“ z roku 1988.

Naznačil jsem také, že v tomto případě je to poněkud zvláštní s oním Fulciho podpisem. Co jsem tím myslel? Lucio totiž stihl natočit jen nějakých 70 minut filmu, poté jej postihla mrtvice (v roce 1988 mu bylo již 60 let) a odstoupil. Producenti o dokončení požádali Bruna Matteiho, jenž u snímku působil jako režisér druhého štábu, a scénáristu Claudia Fragassa. V obou případech jde o jména, která určitě nebudou neznámá žádnému milovníkovi starého italského (nejen) hororového braku. Stačí třeba vzpomenout, že Mattei má na kontě takové perly jako „Porno Holocaust“ (název mluví sám za sebe), a Fragasso režíroval legendární arci-sračku „Troll 2“, kterou pro její antikvality uctívají hordy oddaných fans. Oba dohromady pak už dříve točili třeba post-apo-ekohorror trash „Rats – Notte di terrore“, o němž jsme si v našem filmovém koutku již povídali.

Každopádně, tihle dva borci vzali Fulciho materiál, sestříhali jej o dvacet minut a dalších čtyřicet přitočili. Když posléze sám Lucio viděl výsledek, byl dost nasraný a domáhal se toho, aby jeho jméno zmizelo z titulků. Což se mu však nepovedlo, protože producenti v tomto nechtěli ustoupit, jelikož Lucio Fulci už v té době byla dobře zavedená značka mezi hordami hororových diváků.

Zombi 3 (1988)

Tolik k historickému okénku, od něhož se konečně přesuneme k samotnému bijáku. Jak již padlo, dějově to se „Zombi 2“ nemá pranic společného, jedná se o úplně samostatný příběh. Žádnou originalitu nečekejte – příčinou zombie nákazy je bakteriologická zbraň s názvem „Death One“. Při převozu se ji pokusí ukrást nějací kořeni (není vysvětleno, co jsou zač), u čehož sice skoro všichni zkapou, ale jednomu se přece jenom podaří zdrhnout i se škatulí s virem. Samozřejmě z toho vyjde s trochu nepříjemnou nákazou, již začne šířit v nedalekém hotelu.

Armáda sice do hotelu dorazí a pro jistotu jej komplet vystřílí, ale udělá jednu osudovou chybu. A teď dávejte pozor, poněvadž přijde lekce, jak mohou být trashové filmy vynalézavé a vtipně ujeté (což neodmyslitelně patří k jejich kouzlu). Nositele nákazy totiž zpopelní, ale jeho popel vypuštěný do ovzduší komínem kontaminuje ptáky, kteří začnou dál šířit zombie odkaz. Zanedlouho je celá oblast zamořená a my sledujeme boj o holé přežití skupiny složené ze tří vojáků na výletě a party omladiny na výletě. Snad netřeba dodávat, že většina z nich do konce nedožije. Tady se s postavami nikdo nepáře zombies to kosí se slušnou kadencí…

Zombi 3 (1988)

…ale ne vždy. Samozřejmě se pohybujeme v trashové tvorbě, takže očekávejte dávku nelogičností nebo nekonzistence v chování zombies. Zatímco jedni jsou typičtí pomalí a prohnilí, jiní zvládnou na své oběti skákat ze stropu, další se ohání trubkou s rychlostí zdravého člověka. Někteří nekousnou, i když mohou, a radši se lidmi na férovku perou jak v hospodské bitce, zatímco jiní dokonce zvládnou i mluvit. Prostě halda. Samotné masky jsou nicméně oukej. V „Zombi 2“ sice byly lepší, ale pořád jsou místní zombie dost solidně udělaní.

Kapitolou sama pro sebe je gore. Fulci patří k vyhlášeným milovníkům krvavých záběrů, což se tady potvrzuje, pár chuťovek se v „Zombi 3“ rozhodně najde. Sice se neobjeví nějaká legendární scéna typu třísky v oku jako v „Zombi 2“, ale rozervaných ksichtů, urvaných končetin, prokousnutých hrdel a podobných laskomin se najde dost na to, aby si milovník splatteru přišel na svoje. Asi jedinou scénkou hodnou zapamatování je útok hlavy (jakože samotné hlavy) z lednice. Jak ta hlava dokáže skočit na půl metru, to se mě neptejte, ale halda to rozhodně je! Za zmínku možná stojí i útok zombie dítěte přímo z matčina břicha – taky slušně obskurní nápad.

Zombi 3 (1988)

„Zombi 3“ je samozřejmě čistokrevný brak a přesně tak k němu musíte přistupovat. Depresivního nálada předchůdce je pryč a nějaká atmosféra vykukuje jen místy, například v záběrech na les nemrtvých v mlze za doprovodu soundtracku typickém pro italské horory téhle doby, ale občas se pořád objeví. Z hlediska většiny byste nicméně neměli čekat víc než levný masakr, jenž se s dějem zdržuje jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby to alespoň nějak drželo pohromadě. Feeling pořádného taliánského trashe z toho nicméně táhne na všechny strany, což je mi ohromně sympatické, neboť mám tyhle krvavé nářezy strašně rád. Celkově jsem tedy spokojen, protože jsem dostal přesně to, co jsem chtěl a v co jsem doufal, a myslím, že fandové tohoto druhu filmu budou spokojeni taktéž.


Zombi 2 (1979)

Zombi 2 (1979)

Země: Itálie
Rok vydání: 1979
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 2
Český název: Zombi 2

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Tisa Farrow, Ian McCulloch, Richard Johnson, Al Cliver, Auretta Gay

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Může se zdát zvláštní, že zde píšu o filmu „Zombi 2“, když tu ještě neproběhla recenze na jeho předchůdce. Znalcům to jistě nijak divné nepřijde, ale pro ty ostatní začnu jednou ze známých historek, které se okolo tohohle hororového kultu z konce sedmdesátých let točí.

Bude to značně šokující, nicméně – žádná jednička neexistuje. „Zombi 2“ je samostatný původní film. Jeho producenti se akorát rozhodli parazitovat na úspěchu Romerova legendárního snímku „Dawn of the Dead“ z roku 1978, který byl v italské distribuci uveden pod názvem „Zombi“. Proto se tento snímek jiné hororové legendy Lucia Fulciho jmenuje právě „Zombi 2“. K tomuto přejmenování jen tak mimochodem došlo bez vědomí a souhlasu samotného Fulciho, takže si asi všichni dokážeme představit, že mu to nejspíš neudělalo zrovna radost.

Můžete se díky tomuhle parazitování koukat na „Zombi 2“ s despektem, to vám nikdo nemůže zakázat. Věřte ale tomu, že když to uděláte, sami si uškodíte, protože byste tím přišli o excelentní zombie biják, který se právem sám stal kultovní záležitostí a patří k nejlepším Fulciho snímkům. Což je samozřejmě kompliment jako svině, poněvadž Lucio Fulci patří společně se jmény jako Dario Argento nebo Mario Bava k největším představitelům staré italské školy, která dala světu mnoho žánrových klasik (i když si dokážu představit, že se teď se mnou mnozí budou hádat, že trashovější Fulci se s takovým Argentem nedá srovnávat, ale já vám na to dlabu).

Snímek začíná příjezdem opuštěné lodi do přístavu v New Yorku. Pobřežní hlídka na plavidlo vstoupí, aby hned vzápětí zjistila, že zas tak opuštěné není, protože v kajutách se skrývá jedna solidně uleželá zombie. Po jejím vyřízení (což se ovšem neobejde bez jednoho prohnilého kousance) se rozjede vyšetřování, které má odhalit, co se stalo s posádkou. Dcera majitele lodi Anne Bowles a novinář Peter West se pustí do pátrání a odjedou do Karibiku, aby zde otce našli.

Na ostrově, kde měl pobývat naposledy, naleznou kromě odpovědi na jeho osud také doktora, jenž se snaží zjistit, proč místní mrtví ožívají a je nutno je zabít podruhé. Doktorovi se nicméně situace pomalu začíná vymykat z rukou a počet chodících mrtvol začne velmi brzy a rychle narůstat. Obzvlášť když začnou ožívat i několik set let hnijící torza na místních hřbitovech.

Na „Zombi 2“ je zajímavých hned několik věcí, přičemž jednou z nich může být původ nemrtvých. Zde se totiž nejedná o žádnou epidemii, zombie se v tomto filmu vrací ke kořenům, což v překladu znamená, že na vstávání mrtvých z hrobů má svůj podíl voodoo. Netypické, leč dobře zvolené je i umístění děje na prosluněný karibský ostrov v souostroví Antily. Právě umístění na „konec světa“ podporuje zvláštní náladu, která se táhne napříč celým filmem. „Zombi 2“ se totiž může pochlubit působivou beznadějnou atmosférou, které navíc notně přidává i uhrančivý hudební motiv. Ten se během snímku objeví hned několikrát a vždy z něj doslova zamrazí. Na svědomí jej má italský skladatel Fabio Frizzi, jenž ostatně s Luciem Fulcim spolupracoval opakovaně, a jde o natolik skvělý kus hudby, že si jej osobně dost pravidelně pouštím i samostatně.

Zombi 2 (1979)

To už jsem ovšem trochu odběhl. Rád bych ještě ztratil pár slov o samotných nemrtvých, kteří jsou v tomto filmu přesně takoví, jací by zombie dle mého skromného názoru měli být. Nejde o žádné moderní sprintery, jsme v roce 1979, takže se připravte na pomalou malátnou chůzi a nebezpečí pramenící zejména z vysokého počtu. Fulciho zombie jsou navíc skutečně odpudivé, ohnilé, červy prolezlé mrtvoly. Nelekejte se roku natočení, ty masky jsou natolik hnusné, že bez obav obstojí i v dnešní době. Když to srovnám kupříkladu s cca stejně starým „Úsvitem mrtvých“, na jehož úspěchu se chtěli producenti „Zombi 2“ svézt, pak mohu bez obav prohlásit na vzhled nemrtvých Fulci Romera jednoznačně poráží!

Čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu prvku „Zombi 2“, jímž je gore. Opět nemyslete na rok vzniku, protože ani v tomhle ohledu snímek příliš nezestárl. Samozřejmě, jde poznat, že krev je umělá, nicméně krvavé hody jsou i tak udělané dost nechutně na to, aby slabší povahy odvracely zrak od obrazovky i dnes. Vyzdvihnout můžeme například hostinu na doktorově manželce a samozřejmě také nechvalně proslulou nepříjemnou scénu třísky v oku. Nezapomeňte, že jsme v sedmdesátkách, kdy se toho filmaři ještě nebáli, takže žádné cudné uhýbání kamerou a to nejhorší se stane mimo záběr. Tady dostanete přímo naservírované, jak kus dřeva zajíždí do oční bulvy.

Zombi 2 (1979)

Možná jste slyšeli o legendární bizarní scéně žralok versus zombie. Na jejím základě by se mohlo zdát, že jde o starý brak, jemuž se dneska akorát tak zasmějete. Tahle konkrétní scéna možná mírně úsměvná je, ačkoliv svým způsobem i fascinující – nejde totiž o žádnou maketu nebo triky, natáčelo se se skutečným žralokem tygřím (což je společně se žralokem bílým nejagresivnější druh žraloka vůči člověku). Film jako celek si nicméně takový ten rezervovaný nostalgický úsměv nezaslouží.

Je pravda, že v první půli plyne „Zombi 2“ trochu pomaleji, přesto nenudí a navíc vše vynahradí silnou atmosférou, zdařilými krvavými scénami, brutálním finále a depresivním dovětkem. Jednoduše totální kult a z titulu jednoho ze zásadních zombie filmů povinnost vidět!

Zombi 2 (1979)


Choking Hazard (2004)

Choking Hazard (2004)

Země: Česká republika
Žánr: zombie horror / komedie

Originální název: Choking Hazard

Rok vydání: 2004
Režie: Marek Dobeš
Hrají: Jan Dolanský, Jaroslav Dušek, Eva Janoušková, Eva Nádaždyová, Anna Fialková, Kamil Švejda, Roman Izaiáš

Hrací doba: 81 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: ChokingHazard.cz

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je smysl života? Parta lidí, která se sešla v motelu Halali na samotě uprostřed lesů zjevně ano. Vždyť právě proto sem taky tahle nesourodá partička pod vedením slepého filozofa doktora Reiniše přijela. Jenže filozofický kroužek a přemítání o smyslu života nenaruší pouze zbloudilý pornoherec, ale i hromada zombies. A ne jen tak ledajakých – jsou to totiž zombie myslivci. Snad netřeba dodávat, že je pro tyhle nimrody nebude největší lahůdkou zvěřina, nýbrž lidské mozky.

Zadané schéma a prostředí je dostatečnou živnou půdou pro hromadu fóru, čemuž ladění „Choking Hazardu“ do velké nadsázky odpovídá. Je to biják natočený pro radost, což je na něm dost vidět – jedná o záležitost od hororových fanoušků pro hororové fanoušky ozdobenou několika zvučnějšími jmény (např. Jaroslav Dušek, cameo Dády Patrasové). Navíc „Choking Hazard“ přináší něco, co v našich zeměpisných šířkách těžce scházelo (a vlastně až na pár výjimek doteď schází) – šílenou, avšak zručně natočenou a řemeslně kvalitně odvedenou krvavou podívanou s hromadou černého humoru.

Díky vší konstelaci je „Choking Hazard“ filmem, jenž měl nakročeno k okamžité kultovnosti, a kdyby skutečně všechno vyšlo na sto procent, klidně by se z toho mohl stát takový malý český „Braindead“. Jenže výsledek bohužel nedopadl natolik dobře, aby se na takovou metu dokázal vytáhnout.

A přitom místy je vidět, že potenciál byl v „Choking Hazardu“ skutečně veliký. Některé momenty jsou nářez jako svině a strašně vtipné. Hlavně příjezd ztraceného porno-jehovisty v podání Romana IzaiášeDogy (je tu mnohonásobně zábavnější, než když hraje v kapele, haha), scénka v motelovém pokoji, diskotéka s myslivci, v níž nechybí ani zombie breakdance, zombie kung-fu souboj… to je jen malá ukázka z toho, jak je „Choking Hazard“ sympaticky ujetý. Nechybí ani spousta malých vtípků, kurevsky řízné hlášky, že se to v českých filmech v takové míře v podstatě nevidí a neslyší, pobaví i malé roličky – kromě již zmiňované Dády Patrasové třeba Robert Rosenberg, jenž filmového pornoherce přiveze taxíkem k motelu, anebo třeba spisovatel Ondřej Neff v roli jednoho ze super-zombie-myslivců. Docela k tomu sedne i zhovadilý soundtrack, v němž se střídají disko-škváry s příspěvkem Dogy nebo grindcorovým songem. Nakonec i samotný nápad s nemrtvými nimrody je super.

Všechno tedy hraje „Choking Hazardu“ do karet, ale výsledný snímek je naneštěstí poněkud nevyrovnaný. V jednu chvíli je to skvělá zábava, úroveň se však nedaří držet po celou stopáž, což zrovna nepotěší, když je tato pouhých 80 minut. Excelentní momenty střídají dost hluché pasáže, a navíc s postupujícími minutami strmě klesá tempo a finále vyznívá trochu do ztracena, namísto toho aby se stalo kýženým vyvrcholením.

Choking Hazard (2004)

Na jednu stranu je mi „Choking Hazard“ hodně sympatický film – svým stylem humoru, nadhledem, nadšeneckým přístupem, krvavou nadílkou, dobrými nápady, několika skvělými chvilkami… a takovým českým pohledem na zombie komedii. Na druhou stranu nemohu popírat, že v člověku po jeho uplynutí zbude určitým pocit zklamání a promarněného potenciálu. Může to znít jako klišé, ale z tohohle všeho šlo prostě vyždímat mnohonásobně víc. Velká škoda. Takhle je to jen solidní jednohubka, ale zdaleka ne kultovní počin.

Nedlouho po uvedení „Choking Hazardu“ se začal připravovat i druhý díl, ale zdá se, že postupem času tyhle snahy nějak vyhnily. Což je také škoda, protože zrovna tady bych se za pokračování přimlouval. Pokud by totiž tvůrci začali stavět na kladech původního filmu a poučili se z jeho chyb, mohl by ten kultovní biják konečně vzniknout. To se ovšem bavíme čistě v teoretické rovině, protože po tolika letech ticha už moc nevěřím, že by někdy dvojka skutečně byla…

Choking Hazard (2004)


Night of the Living Dead: ohlédnutí za sérií

Podobně jako u dalších dlouhých a velkých (a nejen) hororových sérií, i Romerova zombie sága si zaslouží rekapitulaci. Ačkoliv v tomto případě může být trochu zavádějící mluvit čistě o Romerově sérii, jelikož on sám má na kontě „jen“ šest nemrtvých fláků. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o kultovní záležitosti a v některých případech zásadní díla pro svůj žánr, vznikla i slušná řádka remaků, které jsou sem zahrnuty taktéž. Ne ale všechny, poněvadž jak známo, první „Night of the Living Dead“ z roku 1968 je volným dílem, které tím pádem může remakovat úplně každý. A nakoukat to všechno… asi by mi praskla hlava.

Do článku jsou tedy vybrány pouze ty snímky, které jsem se zde recenzoval (pro přesun na jednotlivé recenze klik na příslušné nadpisy), což ale pořád dělá slušný seznam o jedenácti položkách, v němž po mém soudu nechybí žádný zásadní dílek téhle zombie skádačky. Jako vždy si uděláme žebříček všech dílů a jako vždy musím upozornit na možné spoilery, tudíž zvažte čtení…

Night of the Living Dead (1990)

11. Day of the Dead (2008)

Sice je to „Noc oživlých mrtvol“, kterou všichni vzhledem k (ne)licenci předělávají až do bezvědomí, ale z toho, co jsem měl tu čest (respektive v tomto případě smůlu) vidět, musím jako nejhrozivější shit vyhlásit první remake „Dne mrtvých“.

Verze z roku 2008 je naprosto tragická. Zaprvé nemá prakticky nic společného s původním snímkem – jde o standardní zombie céčko, které pouze parazituje na legendárním filmu. Už jen za to si zaslouží pohrdání. Aby toho ale nebylo málo, „Zombies: Den-D přichází“, jak se tohle veledílo jmenuje v češtině, je nehorázně debilní i jako samostatný film.

Nehodlám tu znovu plýtvat slovy a nadávkami, od toho si ostatně můžete nalistovat původní recenzi. Pro dnešek nám postačí sdělení, že tento „Den mrtvých“ nemá co se tuposti týče v tomhle žebříčku konkurenci. Ani se nechce věřit, že takovou žumpu zrežíroval Steve Miner, jenž má na kontě druhý a třetí díl „Pátku třináctého“ nebo sedmý „Halloween“

Day of the Dead (2008)

10. Night of the Living Dead 3D (2006)

Na jeden ze sračkových remaků „Noci oživlých mrtvol“ samozřejmě musí dojít hned vzápětí. Docela i věřím tomu, že tenhle majstrštyk z roku 2006 ještě nepatří k těm úplně nejhorším adaptacím černobílé klasiky z roku 1968, ale na ty čistě amatérské počiny jsem jednoduše nekoukal.

Každopádně ale nelze brát za argument, že jistě existuje i něco horšího, jelikož „Noc oživlých mrtvol 3D“ je samo o sobě exkluzivní sračka. Sice je to místy tak imbecilní, až se člověk řeže smíchy, a Sid Haig je prostě über-cool prakticky v jakémkoliv filmu, ale ani to nemá šanci tuhle hovadinu zachránit.

„Noc oživlých mrtvol 3D“ jednoduše selhává na všech frontách a dost často je člověku až trapně za ty lidi, kteří v tom hrají. Stačí přidat dost vtipné 3D a dílo zkázy je dokonáno.

Night of the Living Dead 3D (2006)

9. Day of the Dead: Bloodline (2018)

Druhý remake „Dne mrtvých“ – a zároveň doposud nejčerstvější přírůstek do „…of the (Living) Dead“ rodinky – je výrazně koukatelnější než první remake „Dne mrtvých“. Ale není zas takový problém a navíc to z verze 2018 pořád nedělá dobrý film.

Příběhově se tento remake více drží předlohy, ale i přesto zbytečně upgraduje – zbytečně z toho důvodu, že je to vždy jenom k horšímu. Původní „Den mrtvých“ byl prostě fantasticky vymyšlené zombie-drama. Tohle je levný akčňák se spoustou nelogičností a vysloveně debilním chováním postav. Což je sice na hororové poměry trochu standard, ale ne omluva. Malé plus si tenhle „Den mrtvých“ zaslouží za to, že se nebojí krve, ale mnohem větší mínus dostává za to, že ji divákovi nedokáže slušně naservírovat, poněvadž při každé akčnější scéně dostane kameraman epileptický záchvat.

Shrnul bych to asi tak, že „Den mrtvých“ se na rozdíl od „Úsvitu mrtvých“ a „Noci oživlých mrtvol“ ani napodruhé důstojné pocty nedočkal. Tenhle remake je pořád nehorázná slabota.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

8. Diary of the Dead (2007)

A máme tu první Romerův původní film. Respektive tedy poslední co do kvality. Rád bych řekl, že i ten nejslabší Romero je pořád dobrý, ale nemá cenu si něco nalhávat. „Deník mrtvých“ patří maximálně do průměru. V dílčích záležitost má svou zajímavost a pár dobrých nápadů, několik originálních smrtí, jejichž prostřednictvím se potvrzuje, že Romero byl na nevšední krvavé momenty skutečný machr, ale celkově se nejedná o žádný zázrak. Na vině je především nuda, která film provází, ačkoliv se v něm formálně neustále něco děje.

Kamenem úrazu je i forma. Kdyby „Deník mrtvých“ vznikl o deset let dříve, také mohl patřit k průkopníkům, ale v roce 2007 už jsme všichni „Záhadu Blair Witch“ viděli, jejích napodobenin už vzniklo milión a z found footage hororu si prostě na prdel nikdo nesedl. Romero tímhle způsobem pojal svou zombie apokalypsu, což mohlo mít hodně co do sebe, nicméně se ukázalo, že chodícím mrtvolám víc svědčí standardní filmový formát.

Diary of the Dead (2007)

7. Dawn of the Dead (2004)

Dost jsem přemýšlel nad tím, jestli nemám remake „Úsvitu mrtvých“ a „Survival of the Dead“ v pořadí prohodit. Remake je objektivně kvalitnějším filmem, ale není tak originální a trochu mu schází ten Romerův alegorický přesah. Což je přesně důvod, proč si nakonec cením „Survival of the Dead“ výš. Nicméně se i přesto jedná o poměrně důstojnou poctu legendě. Od této pozice už se mimochodem bavíme o dobrých filmech.

Přetáčet „Úsvit mrtvých“, prakticky ten nejvíc zásadní zombie biják všech dob, se může zdát jako velmi dobrý nápad, ale tady se podařilo natočit snímek, při němž člověk nemá pocit hereze. Vlastně si bere jen základní linii – přežívání zombie apokalypsy v obrovském obchoďáku – ale některé věci vynechává, mnohé jiné naopak přidává a do boje vyráží s úplně odlišným složením postav.

Originál je nepochybně mnohem lepší, přesto i tento remake se může pochlubit nějakou kvalitou a několika povedenými zapamatovatelnými scénami, které jen neopisují od předlohy. Má to tah na bránu a celkově dost v pohodě věc.

Dawn of the Dead (2004)

6. Survival of the Dead (2009)

Po slaboučkém „Deníku mrtvých“ jsem další Romerovce příliš nevěřil, ale „Survival of the Dead“ nakonec velmi příjemně překvapilo. Nesporně má svá slabá místa – působí poněkud levně a televizně, prakticky vůbec to není hororové a digitální triky jsou vysloveně žalostné.

Jsou tu nicméně i světlé stránky, které ve finále převažují. George Romero zde předkládá netradiční žánrový mix, na poměry zombie filmů neotřelou zápletku i příběh, v němž se úspěšně vyhýbá veškerým klišé. Nebál bych se tvrdit, že v rámci svého subžánru se jedná o docela originální a hlavně svěží dílko. Zatímco na začátku své kariéry Romero položil základní stavební kameny zombie hororu, na jejím sklonku je obloukem obcházel a s nadhledem předložil černě-humornou odyseu z konce (časově i místně) světa.

„Survival of the Dead“ je hodně podceňovaná záležitost, jíž se nedostalo tolik pozornosti a ohlasu, kolik by si zasloužila. Mně se to ale dost líbilo a vlastně si dovolím říct, že ve mně snímek něco nechal. Výše se neumístil jenom proto, že konkurence je vysoká a následujících si cením ještě o něco víc.

Survival of the Dead (2009)

5. Night of the Living Dead (1990)

Hororová legenda předělává hororovou legendu. Romerovy klasiky se na přelomu 80. a 90. let ujal Tom Savini, který v žánru v proslul především jako borec na masky, krvavé efekty a občasný herec. Tento film dodnes zůstává jeho jediným celovečerním režijním počinem.

Tato „Noc oživlých mrtvol“ příliš neinovuje – s výjimkou charakteru jedné z hlavních postav, která se změnila z trochu zakřiknuté a hrůzou paralyzované paničky na drsňačku, jež se nebojí vzít brokovnici a přiložit ruku k dílu. Jinak se ale předlohy drží jak klíště a vesměs ji pouze modernizuje.

Přesto je z toho cítit velká láska k předlože i žánru obecně, díky níž se podařilo natočit důstojnou poctu oběma. Jak vidno, když někdo umí a látce rozumí, lze modernizaci známého udělat s citem, aby to strávil divák neholdující staré hororové škole a aniž by se u toho ztratil respekt k předloze.

Night of the Living Dead (1990)

4. Land of the Dead (2005)

„Země mrtvých“ byla návratem krále zombie hororů do nemrtvého světa po rovných dvou dekádách. Mnozí asi čekali další zásadní majstrštyk, po němž se tenhle subžánr bude ubírat novým směrem, a možná právě z toho plyne jisté všeobecné zklamání a chladnější přijetí.

„Země mrtvých“ možná není tak žánro-tvorná jako „Noc oživlých mrtvol“ a „Úsvit mrtvých“, asi jen těžko může být. Osobně si ovšem myslím, že je tenhle snímek zbytečně podceňovaný a rozhodně má své kvality, nechybí mu charakteristický Romerův nadhled a přesah. Dovolím si to tvrdit zejména z toho důvod, že už je to třináct let, co jsem byl na „Zemi mrtvých“ v kině, a za ty roky film neztratil kouzlo, utkvěl v paměti a dokázal, že na rozdíl od mnohých jiných nebyl jen sezónní záležitostí, na niž člověk za chvíli zapomene.

Samozřejmě, že nějaké věci „Zemi mrtvých“ lze vytýkat. Osobně mi nejvíc vadila až přehnaná kladnost hlavní postavy, ale diskutovat by se asi dalo i o tom, zdali nemrtví nejsou až moc učenliví. Výsledný dojem je i přesto jednoznačně kladný. Osobně mám tenhle biják rád a stojím na straně jeho obhájců.

Land of the Dead (2005)

3. Night of the Living Dead (1968)

Myslím, že každému z vás muselo být hned od začátku jasné, že první tři místa v tomto žebříčku musí obsadit Romerova stará trilogie. Vesměs jde tedy jen o její seřazení, což je trochu nespravedlivé, jelikož všechny tři snímky jsou dost jiné a každý skvělý, i když vždy trochu jiným způsobem.

„Noc oživlých mrtvol“ bezpochyby patří k filmům, které změnily tvář hororu a svým způsobem i celé popkultury, poněvadž to, co si dnes představíme pod pojmem zombie, zavedl právě tenhle kult z roku 1968. Nicméně nejen kvůli historickému významu si tenhle kousek zaslouží respekt. Navzdory jisté zašlosti a zastaralosti má totiž „Noc oživlých mrtvol“ i po takových letech svou sílu a díky depresivní syrové atmosféře dokáže vtáhnou i nyní.

Tady jednoduše není o čem, tohle je prostě ultimátní hororová legenda, již by měl mít na svém seznamu viděných odškrtnutou každý filmový fanda.

Night of the Living Dead (1968)

2. Dawn of the Dead (1978)

„Noc oživlých mrtvol“ stála na začátku a lze ji považovat za první skutečný zombie horor. Tím ultimátním zombie hororem, který se stal etalonem žánru a jeho krystalicky čistou ukázkou, je ale až „Úsvit mrtvých“.

Pokud bych měl jmenovat jediný zombie film, který byste ve svém životě měli vidět, nejspíš by to byl právě tenhle (přestože v žebříčku není první). „Úsvit mrtvých“ má prakticky všechno, stanovil standardy subžánru, a přitom se nejedná o hloupou céčkovou krvavou žranici jako většina pozdějších zombie vypalováků. Snímek se díky relativní umírněnosti může pochlubit uvěřitelností, dobře napsaným příběhem, sympatickými postavami s věrohodnou psychologií a myšlenkovým přesahem na rámec běžného hororu. Jak je u George Romera ostatně zvykem. Povinnost znát.

Dawn of the Dead (1978)

1. Day of the Dead (1985)

Za tím, co jsem před chvíli napsal o „Noci oživlých mrtvol“ a „Úsvitu mrtvých“, si samozřejmě stojím. Z hlediska legendárnosti a historického významu jsou jistě oba výše než jejich osmdesátkový bratříček „Den mrtvých“. Osobně mám přesto nejradši právě třetí snímek z této slavné zombie trilogie.

Občas se mi zdá, že „Den mrtvých“ je vedle svých dvou předchůdců trochu přehlížený a podceňovaný, což je ohromná škoda. Tenhle film je ohromně chytře napsaný a může se pochlubit fantastickou atmosférou. Zdánlivě je pomalejší, ale zoufalství, ponorka a klaustrofobie lidí zavřených v podzemním komplexu, zatímco povrch nad nimi ovládla nemrtvá horda, jsou celou dobu hmatatelné. Finální krvavý masakr je jen nevyhnutelnou třešničkou na dortu.

Vzpomínám si, že když jsem „Den mrtvých“ viděl poprvé, hodně na mě zapůsobil. Ani po x dalších zhlédnutí jeho síla nezeslábla, jedná se o jeden z těch filmů, na něž bych se snad mohl dívat pořád dokola. Pro mě osobně prakticky dokonalé zombie drama.

Day of the Dead (1985)

Budoucnost série:

George A. Romero, mozek a duchovní otec série, zemřel 16. července 2017 v 77 letech. I navzdory tomu je ale prakticky jisté, že jeho zombie série bude žít (But is it alive or dead? Well, that’s the question nowadays isn’t it? Let’s just say it will continue to exist.) dále.

Už nějakou dobu je v přípravě film „Road of the Dead“, u nějž se Romero podílel na scénáři. Neměl nicméně v plánu režírovat, této role by se měl ujmout Matt Birman, jenž se podílel už na třech „nových“ Romerových zombie snímcích. Biják by se měl věnovat zombie závodům pro zábavu bohatých přeživších. Poslední zprávy o počinu se objevily krátce po Romerově smrti a jasně hovořily o tom, že film se dočká svého dokončení.

Vedle „Road of the Dead“ už je v plánu i další počin „Rise of the Living Dead“, jejž napíše a zrežíruje G. Cameron Romero, syn George Romera. Mělo by se jednat o prequel, který se bude odehrávat v době studené války.

Night of the Living Dead (1990)


Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: zombie horror

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.


Survival of the Dead (2009)

Survival of the Dead (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: zombie horror

Originální název: Survival of the Dead

Režie: George A. Romero
Hrají: Alan Van Sprang, Kenneth Welsh, Devon Bostick, Kathleen Munroe, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Stará láska nerezaví – to v případě George A. Romera a zombie žánru platí naprosto přesně. Praotec filmových zombies se své obliby k chodícím mrtvolám nevzdal ani na stará kolena, a tak se krátce před dovršením sedmdesáti let života pustil do svého šestého příspěvku do univerza „…of the (Living) Dead“. Dva roky po nepříliš vydařeném „Deníku mrtvých“ měl Romero prostřednictvím „Survival of the Dead“ co napravovat.

Jeho (nyní již víme, že definitivně) poslední zombie flák ovšem není filmem, jenž by příznivce staré kultovní trilogie opět sjednotil, spíš naopak. Čemuž se není co divit s ohledem na to, jak je „Survival of the Dead“ zvláštní. Rozhodně se ale snímku musí nechat, že právě v tomhle ohledu je typicky Romerovský. Nehledě na skutečnost, že „Survival of the Dead“ zdárně kličkuje kolem všech standardních klišé, která sám Romero kdysi utvářel. V „Zemi mrtvých“ je vlastně docela respektoval, v „Deníku mrtvých“ vlastně taktéž, akorát tak činil v méně tradiční formě found footage hororu, ale v „Survival of the Dead“ se jim vyhýbá a někdy dokonce vysmívá. Což je moc příjemná změna v době plné nudných zombie hororů jak přes kopírák, kde není svěží myšlenky. Těch je totiž třeba i v zatuchlém žánru, jenž se s gustem věnuje hnilobě.

„Survival of the Dead“ chronologicky přímo navazuje na „Deník mrtvých“, však také mezi jeho hlavní postavy patří parta vojáků, která se mihla v minulém díle, když okradla dokumentaristy natáčející dokument o zombie apokalypse, jenž byl zároveň i samotným filmem. Druhou a stěžejní linku „Survival of the Dead“ pak tvoří události na ostrově Plum, na němž proti sobě odjakživa stojí dva rodinné klany, jejichž náhled na věc se diametrálně liší i v tom, jak se vypořádat s nově vypuknutou zombie apokalypsou. Zatímco jeden klanový vůdce chce nemrtvé vyhladit, ten druhý věří v řešení a odmítá zabíjet své sousedy, ačkoliv tak trochu hnijí a mají nadprůměrnou chuť na lidské maso. Konfrontace obou názorů je nevyhnutelná a po ní je jeden ze dvou místních kohoutů (ten progresivnější, co prosazoval vystřelování mozků) vykázán z ostrova.

Vyhnaný dědula se ovšem jen tak nenechá a na internet umístí reklamu pro ostatní přeživší, jak je na ostrově skvěle. Čeká na pevnině v přístavu a všechny příchozí (potom, co je okrade) posílá na ostrov. Snad netřeba dodávat, že místní vidláci nevítají nové tváře zrovna s otevřenou náručí. Zde se obě filmové linky spojí, protože do přístavu dorazí i výše zmiňovaní vojáci, s nimiž se děda vydá zpět na rodnou hroudu, aby vyrovnal nevyřízené účty.

To vše je řečeno dost stručně, protože ve scénáři je i několik kliček. Pokud vám ovšem přijde, že zombie jsou zde tak trochu na druhé koleji, vlastně máte pravdu. Nakonec ale nijak zásadně nevadí, že nemrtví nejsou hybatelem děje, nýbrž jen jakýmsi všudypřítomným nebezpečím. Film je totiž příjemně cynický a leckdy až černě-humorný, což ovšem z principu otupuje hororové hrany. „Survival of the Dead“ skutečně není hororové ve smyslu napětí či strachu, krvavou nadílkou částečně ano. Důležitější než „level hororovosti“ je ovšem zajímavost a z tohoto ohledu „Survival of the Dead“ dle mého názoru nestrádá. Svou myšlenku to má, i určitý rozpor v tom, jaké postavy jsou vlastně kladné a jaké záporné, a poslední záběr je pěknou třešničkou na dortu téhle vidlácké-vtipně-hororové jízdy.

Survival of the Dead

Na druhou stranu, „Survival of the Dead“ má bezesporu i své zápory. Celé to působí trochu levně a televizně a korunu tomu nasazují naprosto odporné digitální triky. Ty jsou tak špatné, že jestli to nebyl nějaký zvrhlý umělecký záměr, tak by jejich autor měl jít na kastraci. Podobně mi přijde, že oproti starším Romerovým filmům se citelně snížila kvalita zombie masek i krvavých efektů, protože v celém filmu je prakticky jen jeden výživnější. To je velká škoda a trochu i ostuda, když i „Úsvit mrtvých“ ze sedmdesátých let ukázal víc.

Přesto „Survival of the Dead“ cením o dost výše než předešlý „Deník mrtvých“, který jednoznačně považuju za nejslabší zombie Romerovku. Je samozřejmé, že se stylotvornými majstrštyky z původní trilogie se to rovnat nemůže, ale osobně si myslím, že „Survival of the Dead“ je vlastně vcelku fajn a zbytečně podceňovaný.

Survival of the Dead


George A. Romero zemřel 16. července 2017 ve věku 77 let. „Survival of the Dead“ tedy navždy zůstane jeho posledním zombie filmem a zároveň i posledním režijním počinem. Před svou smrtí měl Romero rozpracován další zombie snímek s názvem „Road of the Dead“, u nějž byl spoluautorem scénáře a podílel se na produkci. Už před svým skonem však neměl v plánu režírovat, tuto úlohu se rozhodl přenechat Mattu Birmanovi, jenž se podílel již na „Zemi mrtvých“, „Deníku mrtvých“ a „Survival of the Dead“ jako člen druhého natáčecího štábu. Dle posledních informací to vypadá, že „Road of the Dead“ se dočká svého dokončení i po smrti Romera.


Diary of the Dead (2007)

Diary of the Dead (2007)

Země: USA
Rok vydání: 2007
Žánr: zombie horror

Originální název: Diary of the Dead
Český název: Deník mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Michelle Morgan, Scott Wentworth, Amy Lalonde, Shawn Roberts

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: Cinema.ch

George A. Romero si mezi svými zombie snímky vždy udržoval velké rozestupy. Po natočení „Země mrtvých“ byla doposud nejkratší přestávka mezi jeho díly volné série „…of the (Living) Dead“ sedm let – šlo o prodlevu mezi „Úsvitem mrtvých“ (1978) a „Dnem mrtvých“ (1985). Na stará kolena do toho ovšem Romero prásknul a začal tvořit (mám na mysli jen zombie filmy, protože během své kariéry samozřejmě natočil i jiné věci) v mnohem vyšší kadenci. Jeho pátý příspěvek do mrtvolného universa, „Deník mrtvých“, tedy přišel již dva roky po svém předchůdci.

„Deník mrtvých“ je v mnohých ohledech docela jiný než všechny čtyři předešlé snímky. Mezi nimi se dala vypozorovat – a v minulých recenzích jsem o tom hovořil již několikrát – určitá volná návaznost postupující zombie epidemie. „Deník mrtvých“ se ovšem vydává opět na začátek a sleduje její propuknutí, které mi v tomto případě připadá mnohem rychlejší, než ukazovaly starší filmy. Děj „Deníku mrtvých“ se však má odehrávat souběžně s událostmi „Nocí oživlých mrtvol“, jen je filmový svět převeden do současnosti.

Podobně jako kdysi v „Noci oživlých mrtvol“ divák prožívá události s obyčejnými lidmi, kteří moc netuší, co se děje, ale velmi rychle na to budou muset přijít, ať už je mrtvolná katastrofa zastihla kdekoliv. Ne náhodou plakáty „Deníku mrtvých“ nastolují otázku: „Where will you be when the end begins?“

Oproti podání „Noci oživlých mrtvol“ tu je ovšem jeden nanejvýš zásadní rozdíl. „Deník mrtvých“ sleduje osudy několika mladých filmařů, kteří se v momentě začínající epidemie zrovna nacházejí v lese, kde natáčejí nízkorozpočtový horor. Vzhledem k tomu, že zrovna v ruce drží kameru, rozhodnou se svou cestu skrze hroutící se společnost zdokumentovat, ideálně co nejvěrohodněji a bez příkras. A jejich kamera je zároveň i kamerou filmovou.

Jinými slovy, Romero se rozhodl pojmout „Deník mrtvých“ ve stylu found footage hororů, což je sakra ošemetná disciplína. A popravdě řečeno, já osobně jsem nikdy nebyl velkým příznivcem tohoto hororového subžánru, protože mám vždycky problém věřit tomu, že někdo drží v ruce kameru a natáčí, když zdrhá o život. V „Deníku mrtvých“ je ovšem tenhle přístup podaný a obhájený vcelku rozumně a s jistou dávkou tolerance jej lze v pohodě strávit.

Horší je, že Romero tentokrát nedokázal vytvořit napětí srovnatelné s předchozími snímky. Rané kousky vznikly v 60., 70. a 80. letech, je na nich vidět stáří, jsou minimalističtější, a přitom pořád odsýpají rychleji než „Deník mrtvých“, v němž se naopak formálně pořád něco děje, hrdinové křižují z místa na místo a potkávají další skupiny. Film má několik povedených nebo přinejmenším zajímavých scén (nemocnice, amišova farma), ale jako celek nemá takový tah na bránu a neumí svého diváka tak zaujmout, jako se to dařilo ve všech čtyřech předchozích případech.

Diary of the Dead (2007)

Ani v „Deníku mrtvých“ samozřejmě neschází Romerův oblíbený kritický podtext, jehož prostřednictvím se vždy snažil ze svých zombie snímků udělat něco víc než jen (ne)mrtvolná jatka. Zatímco v minulých filmech byla tato složka do příběhu zakomponována vkusně a nenásilně, v „Deníku mrtvých“ mi přijde, že je až prvoplánově vystavována na odiv napříč celým filmem. Jakkoliv otázka, jakou se snímek snaží nastolit, v jádru smysl určitě má. Příliš dobře na mě nepůsobil ani trochu násilný epilog, jenž vlastně jen kopíruje morální otázku z konce Saviniho remaku (!) „Noci oživlých mrtvol“, kde byl polopatičtější než v originále. Ani nemluvím o některých „hlubokých“ monolozích napříč filmem.

Co naopak mohu pochválit, to je jako vždy gore. Romero se toho ani v pokročilejším věku vůbec nebál a stále uměl vymyslet originální a neokoukané krvavé chuťovky. Vytečení očí po zásahu proudem nebo hlava rozleptaná kyselinou se dost povedly. Podobně i obyčejnější efekty jako vnitřnosti tekoucí z břicha (něco velmi podobného už Romero ukázal i ve „Dni mrtvých“) jsou dobře udělané a efektivní, protože s nimi film tradičně zbytečně neplýtvá. Kromě toho ještě potěší skoro až sebe-parodický vtípek ke konci, kdy dojde k naplnění scéna z amatérského horůrku, kterou se na začátku nedařilo natočit, a ke konci se odehraje znovu se skutečným monstrem. Na tom je vidět, že Romero stále nápady měl i ve svých letech.

Diary of the Dead (2007)

Jako celek je však „Deník mrtvých“ z (v té době) pěti natočených Romerových zombie počinů jednoznačně ten nejslabší, ačkoliv je jeho forma vyprávění nejméně standardní. Podívat se na to dá, ale do výkladní skříně zombie hororu to rozhodně nepatří. Průměr.